KDYŽ ZBABĚLOST A ALIBISMUS MOCNÝCH ZVÍTĚZÍ NAD FAKTOGRAFIÍ

Odvolávají se na vědu, ale když mají být otevření všem odborným názorům, vhod či nevhod, přijde křik, urážky a rozeštvávání lidí proti sobě navzájem, skuteční odborníci (v léčení lidí umlčování lékařů a hlasité agresivní prosazování biologů) jsou umlčováni, nezváni do diskusních pořadů, když už někam přijdou, tak jen proto, aby se museli bránit nájezdům laiků a rádobyodborníků na mocenských místech se smyslem pro sebeprezentaci.

Když se to děje v rozměrech péče o nejprve tělo v době epidemie, nahání to v duši strach z toho, co bude dál.

Když se to děje v rozměrech péče o duši (psychologové, psychiatři, samozvaní „odborníci s 6-8 týdenními komerčními rychlokurzy, … samozvaní dojmologové s nároky na „duševní věci mezi nebem a zemí“, „duchovno“, cokoliv z říše fantazií, prakticky odevšad), končí to zneužitím moci „pomáhajícího“, a končí to s progresí k tělu i duchu.

Když se to děje v rozměrech péče o ducha duchovními, je to vražda I/identity (vědomé svévolné svobodné zneužití moci nad svěřenou osobou) v úplnosti lidství člověka/lidí. S progresí k duši a tělu, tj. k traumatickým stavům/posttraumatickým stresovým poruchám, sexuálnímu a jinému násilí (nejde o sex, jde o nezřízenou touhu poroučet svobodné vůli a identitě Obrazu Boha až k podstatě, ovládnutí tvora k podobnosti Bohu, o poroučení Bohu svojí vlastní mocí zneužitím „pastorace“), …

Při zdravotnické/ekonomické pandemii je řešení věcně vzato jednoduché, politicky téměř nemožné: vyměnit politicky mocné sobce, kteří jen generují a šíří mlhu, zametají stopy po vlastní chaotičnosti, neschopnosti a zbabělosti, za to vše přijmout odpovědnost, a veřejně přiznat chyby, zlá rozhodnutí, lítost nad jejich dopady a udělat vše k nápravě. Od okamžitého ukončení dehonestace lidí s jiným názorem, omluvy za dosavadní šikanu lidí s jiným názorem, přes stanovení jasných a jednoznačných parametrů a způsobů jejich vyhodnocování, až k vydávání položkových výslednic předchozích nařízení a jejich dopadů.

Pohnat k trestní odpovědnosti ty, kteří dosud šířili nenávist, rozeštvávali lidi proti sobě, vyvolávali až paniku ve společnosti jako celku, … Jeden příklad za všechny: respirátory, ale částečně i roušky přes ústa a nos působí jako dýchání do sáčku a zpětné vdechování vlastního oxidu uhličitého ze sáčku přitisknutého těsně kolem obličeje: jako lehká anestezie. Pro člověka s epilepsií v běžném každodenním provozu na veřejnosti to znamená pocity na zvracení, dávení, motání hlavy, nejistou chůzi, slabost, výrazné zvýšení četnosti i intenzity epi projevů, až po mdloby nikoliv z epi, ale z dlouhodobého přidušení vedoucího ke kolapsu, následně pádu a po dopadu na dlažbu i otřesu mozku. Naši politikové a jimi zfanatizovaný dav s rysy sekty řvou na celé kolo, že respirátory nikomu neškodí, jen prospívají, a kdo je odmítá, je bezohledný sobec, který musí být uvědomělou odpovědnou částí společnosti umravňován a usměrňován, vždy a všude. Neboli: když se vám následkem vládní „péče o zdraví obyvatelstva“ zvětší zdravotní potíže až na neúnosnou míru, nejenže vám nikdo z fanatiků (a těch je ve společnosti dle množství militantních očkovaných mírná většina) nepomůže, ale ještě do vás na veřejnosti kopnou a nadávají vám do vůči slušným lidem bezohledných zdrojů nákazy, a těmito potenciálními zdroji jsou i oni sami, ale to slyšet nechtějí.

Výsledek: kromě těžkého ublížení na zdraví z arogance je to obecná společenská mentalita zdivočelé smečky, kde si kdekdo vylévá svoje frustrace, za které by za standardních okolností šel sedět do kriminálu. A dobře to ví. Je snazší zakrývat svoji aroganci, neschopnost a lenost kouřovou clonou vyvolávání nenávisti a házení odpovědnosti na jiné, namísto zdlouhavého pracného zabývání se fakty – faktografie vyžaduje tvrdou práci v ústraní, křik je bezpracný a líbivý na efekt, alespoň pro cca polovinu obyvatelstva. Nakonec místo, aby šli do kriminálu kriminálníci, jsou obecně společensky kriminalizováni ti, kdo se odváží říci jiný než mainstreemový názor a podle něj se i chovat. Co na tom, že takové chování soudy odsoudí: to se stane až někdy později, jen v nepatrném zlomku důsledků spáchaného bezpráví na osobách svěřených k péči mocnými, kteří jsou placeni z peněz těchto svěřených osob.

A teď si to transponujte na spolčenecká zneužití moci duchovními vůči k duchovnímu vedení svěřené katoličce. Prorok apeluje na faktografii (!!!) a duchovní upozorňují na nepříjemné osobní pocity, které z té řeči mají (!!!). Pastorace naruby na primárně sociální rovině duchovní – katolík, i na rovině duchovní vůči Bohu (pastorace laika duchovními často účelovým zmatením pojmů a dojmů, snaha prokazovat pravdu tím, že se jako měřítko prohlásí soukromé pocity kdekoho z duchovních a jejich okruhu, …, evangelizace duchovních a jejich okolí prorokem kázáními a faktografiemi).

Metody spolčeneckých duchovních jsou identické s metodami politických rozeštvávačů: rozděl a panuj.

Nebe pláče, prorok nechápe a ptá se, co se to děje, protože taková obludnost je za hranicí dodržování jakýchkoliv pravidel morálky i práva, a bez dodržování pravidel není vzájemnost, jen duchovní je/jsou sebejistý/í.

Nebe nezná kriminál, Soudy Nebe nejsou podmínečné, jsou definitivní – každému B/bude Dáno, co si už dříve vybral.

Rozdělující budou v sobě i mezi sebou rozdělení,

M/milující P/pravidla (jak jinak byste řekli obětem šikany mocnými) B/budou ve v-z-T/tazích K/křížem .

Sledujte konce politiků, jejich pudlíků a sektářů, a učte se.

Argumentace fakty nedává smysl: kdo chce žít na efekt před ostatními, nikdy nepřipustí nic, co by jeho pozici (tj. konfrontaci s fakty v jejich komplexnosti a vazebnosti) mohlo podle něj ohrozit – padne lež, padne dojem všemohoucnosti, padnou pocity mravní nadřazenosti a legitimity vynášet soudy a odsuzovat jen tak, podle pocitů, padne lesk a sláva model.

Kdo se vzteká, když před ostatními, tváří ve tvář faktům, ztrácí svoji pečlivě budovanou image garanta veškeré pravdy a moci v Církvi? Zbývá zjistit, zda je důvodem pomýlenost zfanatizovaného, nebo vychytralost modly a jejích pudlíků. Fanatika žádná fakta nepřesvědčí, když jej usvědčí, zareaguje ze své podstaty: napadáním toho, kdo „naboural životní jistoty“. Modlu a její pudlíky nemá smysl konfrontovat s fakty, oni fakta velmi dobře znají: je třeba je ukázat tak, jak jsou, když pozlátko pomine.

Při hledání těch, kdo jsou blíže P/pravdě, jako první najděte křiklouny, ty, kdo rádi poroučejí, ty, kdo nesnesou jiný názor než ten, který je jim podřízený. Po nich ty, kdo nemají svůj názor a vždy čekají, co řekne jejich modla a její pudlíci, poté bez jakéhokoliv hledání argumentů ihned útočí, aby ukázali, jak „jsou morálně na výši a nadřazení“. Nakonec shromážděte ty, pro které jsou důležitější pojmy než dojmy.

Jana, 11.11.2021

KDE CHYBÍ VĚCNÁ ARGUMENTACE, NASTUPUJE KŘIK.

Kde chybí ochota k dialogu, nastupují zloba a lži.

Kde chybí věcnost a vstřícnost k diskusi, tam chybí láska a vůle k dobru.

Kde chybí láska a vůle k dobru, tam nastupuje svévole.

Kde je svévole, tam je sobectví.

Kde je sobectví, tam je bezohlednost.

Kde je bezohlednost, tam není důvěryhodnost.

Kde není důvěryhodnost, tam není důvěra.

Kde není důvěra, tam není autorita.

Kde není autorita, nastupuje násilí.

Kde je násilí, tam není síla, tam je slabošství.

Násilí je

nepřiznanou absencí věcnosti,

nepřiznanou absencí vstřícnosti,

nepřiznanou absencí lásky a vůle k dobru,

nepřiznanou svévolí,

nepřiznaným sobectvím,

nepřiznanou bezohledností,

nepřiznanou nedůvěryhodností,

nepřiznanou absencí autority (morální slabostí a nepůvodností, parazitismem na dobru),

nepřiznaným násilnictvím,

nepřiznanou zbabělostí a bezmocí tváří ve tvář realitě, labilitou postojů a norem, kverulantstvím, strachem jako obecným principem povahového nastavení.

Legislativní násilí je nevyřčeným přiznáním se ke slabosti z neschopnosti, slaboch s mocenskými ambicemi je všehoschopný.

Lidé nemají rádi slabochy, tím méně slabochy na vrcholných místech – odmítání slabochů v čele hierarchie je demokratickou povinností, nikoliv odmítačstvím, parazitismem a fanatismem.

Odmítači, parazity a sebestřednými manipulativními demagogy jsou ti, kdo jiným nenechávají jejich Bohem Danou svobodu volby, kdo jim berou Bohem Danou důstojnost, a činí tak zpravidla pod rouškou pečlivě vystavěné emocionálně sugestivní vyděračské demagogie.

Kdo jinému bere jeho důstojnost, přichází o tu svoji – žádný zloděj není v úctě.

Kde není důstojnost, tam není úcta,

kde není úcta, není respekt,

kde není respekt a jsou mocenské ambice, tam nastupuje násilí v progresi geometrickou řadou. Dynamikou jde o spolčení v podvodném systému letadla.

Právo je minimem morálky, morálka je minimem vztahu k realitě, vztah je ve snaze k respektu a dialogu.

V zastupitelské demokracii je snaha k respektu a dialogu podmíněná zastupováním pluralit v dialogu, nikoliv chtěním všeho hned stůj co stůj, za každou cenu.

Cenu určuje ten, kdo platí, v zastupitelské demokracii platí ten, kdo svěřuje a pověřuje, nikoliv ten, kdo zastupuje.

Je-li ten, kdo zastupuje, věcný, argumentačně silný = uvážlivý, hypotézy postuluje jako témata k prověření, nikoliv jako dogmata, jejichž opodstatněním je prezentace vlastní vůle jako garance neomylnosti a morální nadřazenosti, normy, je-li konsensuální a hledající maximum možného v komplexním širokospektrálním dialogu, je-li koncepčního myšlení s uvážlivým posuzováním výhod a rizik při vyhodnocování hypotéz, je-li ochotný k obecné srozumitelnosti i mezi neodbornou veřejností, je-li postojově silný a pevný, za své výroky a postoje přijímající plnou odpovědnost, potom je důvěryhodný, jeho výroky a tendence jsou směrodatné, jeho pověření k demokratickému zastupování opodstatněné.

Je-li ten, kdo zastupuje, sebestředný, arogantní, bez zájmu o širokospektrální diskusi s kýmkoliv, nikoliv jen s poklonkovači, souznějícími a obdivovateli, je-li násilnický (vyjadřuje se opovržlivě, napadá-li lidi s jiným názorem, zesměšňuje je, uráží, ponižuje), snaží-li se sebe postulovat jako úůvodce a garanta obecné pravdy, o které se nediskutuje, je člověkem nedůvěryhodným, neboť nesměřuje do věrnosti hodné respektu. Činí ze sebe boha, z lidí kolem dělá otroky, vyžaduje bezpodmínečnou slepou poslušnost vynucovanou silou zákazů a příkazů, ke kterým ani nemá legitimitu, a tudíž ani autoritu. Kde není autorita, není ani autenticita, není ani odpovědnost, neboť sám od sebe nemá pověření vědět, není pravdou samou, jakkoliv se tváří, že je.

Takový člověk je sektář, demagog, sociální násilník – a s jídlem roste chuť.

Dejte prostor zbožštělému samozvanému vůdci sekty, a za chvíli ani nebudete vědět jak, a skončíte v totalitě.

Ten, kdo bere dobro do vlastních rukou, má na mysli výhradně svoje vlastní dobro, stůj co stůj.

Zdání klame.

Prvním příznakem klamání společnosti je fanatizace sugescí vlastní výjimečnosti a oprávněností k vůdcovství.

Druhým příznakem svádění společnosti k otroctví je sebeprezentace otrokáře jako jediného garanta pravdy a osočování toho, o kom si myslí, že k němu nemá dobrý vztah, za člověka beze vztahu k pravdě, a tudíž nepřítele jediného obecného dobra společnosti jako celku.

Nepřipomíná vám to něco z aktuálního politického dění?

Rozlišujte pojmy a dojmy,

požadujte věcné formulace hypotéz bez presumpcí postulovaných jako-pravdy pod direkcí a sankcemi,

požadujte transparentní věcně faktogreaficky srozumitelnou širokospektrální diskusi o každé jedné hypotéze, a to tak, aby se mohli plnohodnotně zapojit všichni, kdo se zapojit chtějí, bez jakékoliv diskriminace definované v Listině základních práv a svobod,

požadujte transparentní multifaktorovou analýzu jasně a srozumitelně formulovaných faktografických výsledků,

a teprve poté a ne dříve odvoďte hypotézy podle vztažností podle hodnot: zda „byla nejdříve slepice, nebo vejce“. Přiznejte, co nevíte, co nemůžete prokázat, co konkrétně a s jakou validitou a reliabilitou formulujete hypotetické kovariace k dalšímu prověřování jejich vzájemných vazebností: jasně a srozumitelně formulujte, co, jak, kdy a proč lze očekávat, když se stane toto, nebo ono, nebo každá z dalších uvažovaných možností.

Teprve poté, a ne dříve, lze formulovat pravděpodobnosti, se kterými se společnost setká, když se zkombinuje např. očkování s konkrétním typem účinné látky léčiva, a v jaké míře, při jaké hmotnosti očkovaného (kalibrace očkování na předchozí komorbiditu, hmotnost, … očkovaného) podle dřívějších výsledků experimentů, a to na základě kterých konkrétních metod použitých kolika vzájemně nezávislými laboratořemi a digitálními metodami simulujícími lidské předpoklady a možnosti, nikoliv na zvířatech, živých či mrtvých, nikoliv na lidech od oplodnění do přirozené smrti s výjimkou těch, kdo k tomu bez jakéhokoliv nucení včetně manipulací vyjádří svobodný vědomý souhlas, což a priori vylučuje lidi vě věku od početí do doby plného rozlišování mezi životem a smrtí včetně globálních dopadů na jedince i společnost v plné odpovědnosti za svoji volbu, tj. ne dříve než v den dosažení plnoletosti.

Kdokoliv v soukromém, veřejném životě činí sobě / jinému násilí, kdo je odmítačem hledání a nalézání možného širokospektrálního dobra, kdo sám sebe činí bohem a svoje názory prezentuje jako dogmata, prosazuje a vymáhá jako zákony podložené autoritou vlastní vůle a vůle kývajících zálibníků v metodách ohrožujících demokratické principy, činí zle.

Rozlišujte mezi Bohem a sektářem, rozlišujte mezi V/vůlí k Obecnému D/dobru a mezi „spravedlivým, jediným pravým a správným přesvědčením o své pravdě, se zaťatou pěstí a militantním prosazováním“.

Identifikujte sebezálibné, a to, co naleznete, učiňte hypotézou k důkladnému prověření v rámci široké demokratické diskuse, kde normativními předpoklady jsou hodnoty obsažené v Listině základních práv a svobod.

Dokud nebudete mít podklady, nečiňte závěry.

NESCHOPNÍ A VŠEHOSCHOPNÍ

V/věrní H/hle-D/dají poJ/jmy, vychytralí manipulátoři hledají, jak dojmy ostatním sugerovat jako pojmy.

Dojmologie není věda, pojmy bez ladu a skladu nemají výZ/znam. I když svoje pocity a extempore nastavíte do gigantického systému bludů, stále to bude jen gigantický systém bludů, ne věda.

Oddělte výpovědi člověka od dojmu, který tento člověk vytváří, oddělte ducha litery od (sugestivního) vizuálu, a čtěte.

Jsou slova stále obsažná, nebo připomínají splasklou bublinu?

Jsou-li obsažná, dávají smysl i mimo svůj vlastní kontext, univerzálně, i za jiných okolností, nebo jsou jen zacykleným točením se kolem sebe sama?

Jsou-li ve významové obsažnosti i obecnosti jedno-značná, jde o dojmy, nebo pojmy?

Oddělte pojmy a dojmy, a sledujte, co vám zbude – je to konstruktivní, nebo k smíchu?

Jana, 6.11.2021

-

JAKÝ ROZUM, TAKOVÉ DÍLO

Zní vám to jako výhrůžka, nebo jako slib?

Tak tady máte od-po-V/věď na rozlišení mezi Dobrým a Z/zlým dílem.

Jana, 30.10.2021

-

PARALELNÍ ŽIVOTY

Věda a víra, hm.

Prý jsou rovnocenné. Prý jsou v konfliktu. Prý nejdou dohromady.

Vážně?
Věda (= B/být v D/dění) bez V/víry (= bez V/věrnosti Pravdě), jak to chcete udělat?

A co hůř: tuto rétoriku paralelního myšlení si nechávají vnutit i mnozí teologové, a tak učí lid.

Co je k tomu vede? Způsob uvažování mimo u-V/vážení H/hodnot.

Podle principu prvotního hříchu – mj. podle touhy Být Z/znalý sám o sobě, bez Vševědoucího, člověka postavil mimo D/dění S/se, tj. mimo v(ě)D/dění.

Od té chvíle odluky člověka od Dobrého tu máme poznání mimo po-Z/znání, informační toky bez po-CH/chopení, chápání se věcí bez ná-S/sledování V/vše-Vědoucího.

Mimo Zdroj Moudrosti žádný rozum nečekejte, a proto vyčlenění vědy z podřazenosti vůči Moudrosti skončí lží coby základem rozděleného uvažování, základem rozporností a nesourodostí, základem veškerého rozbroje včetně rozbrojů z rozumu bez Boha. Lež je základem veškerého Ne-po-CH/chopení = veškeré manipulace a svévolných výkladů fakt.

Je s podivem, že vědecký obor teologie si – alespoň veřejně zjevně – neklade žádné nároky na uP/platnění Moudrosti jako univerzálního Z/zdroje veškeré po-Z/znání,

a tudíž zbožnost Kristu neklade jako univerzální Z/zdroj T/tvůrčí Č/činnosti tvora ze Sebe-S/s-D/dělujícího (= sdílejícího sebevyjádření v Písmu a Tradici), jako Zdroj a Cíl veškerého R/rozumu v/z po-Z/znání, v/z při-Z/znání S/se k Lásce k R/rozumnému uV/važování.

Teprve tehdy, a ne dříve, až B/budou katoličtí kněží V/věro-H/hodní, se filosofie stane V/věrnou A/aktualizací teologie, a veškerá z filosofie dále aplikovaná věda (nejprve lingvistika, z ní přírodní vědy, z nich společenské vědy a umění) S/se stane A/aktualizací L/lásky k Moudrosti.

„Civilní život“ a „teologická profesionalita“, hm.

A to má být co? Život bez Ž/života v „soukromí“ i v rámci světské pracovní doby?

To už jste na úrovni současného papeže, který odstěhováním se z Vatikánu do města hříchu dal jasně najevo, že zbožnost hlavy pozemské Církve má své přesně dané, časově a místně omezené, hranice.

Zamkli jste B/bránu k po-Z/znání ve v(ě)D/dění ze Ž/života, a zahodili jste K/klíč.

Jana, 8.10.2021

-

KDYŽ NA VÁS NĚKDO MÍŘÍ ZAŤATOU PĚSTÍ A MLUVÍ O TRHÁNÍ TĚLA,

ČEKÁTE, ŽE VÁS BUDE HLADIT, ŽE O VÁS BUDE PEČOVAT?

Jestli ano, jestli takovému člověku věříte hezká slova, která jsou opakem toho, jak se chová, těžko poznáte, co v kom je.

Považujete-li svoji zaťatou pěst za moje dobro, zvažte váš vztah k Dobrému.

Trhání mého těla až do krajnosti, na pokraj smrti z úplného fyzického vyčerpání, jste mi již prostě zařídili.

Dá se věřit vašim hezkým slibům bez projevů pokorného poK/kání?

Pár „kajících“ slovíček ve zvykové rétorice se spoléháním se na „povinnost druhého odpustit“ nemá s poK/káním společného vůbec nic. Není mojí povinností skočit na každou léčku formalistického „vyznání hříchů“. Nezkoušejte z toho udělat obvinění M/mne z pochybné zbožnosti, pokud okamžitě, s nadšením a slepou důvěrou nezačnu mluvit o vaší poK/koře napraveného hříšníka: není povinností zbožného nechat se ohlupovat vypočítavostí.

S/slovo Je Čin a Č/čin Je Slovo – nejprve naP/pravte alespoň nepatrné minimum rozsáhlých škod a jejich důsledků, které jste za všechny ty roky nadělali, naP/pravte je S/slovem i Č/činem tak, že nejprve proJ/jevíte vše, co J/je nezbytné ke S/s-M/míření (tj. uznáte, přiznáte a veřejně nepominutelně sdělíte), teprve poté přiN/neste Bohu Dar poK/kory.

PřiJ/jmete všechny důsledky, včetně důsledků sociálních, včetně důsledků podle státního světského práva. Bez vyhýbání se spravedlnosti světských soudů. Taktéž jste povinni na policii podat svědectví o nezákonném jednání jiných osob.

Dary pyšných Dárce Odmítne.

Dary vypočítavých Dobrý Odmítne.

Dary svatouškovských agresorů a manipulátorů O/odmítnou i zbožní lidé.

Odmítnout pýchu, svatouškovství, vypočítavost a opovážlivost je povinností zbožných, protože zbožní přiJ/jímají Obraz Boha a odmítají P/protivenství Bohu, padni, komu padni.

Kněz, který s odvoláváním se na svoji kněžskou autoritu, de facto vydírá druhé nátlakem na povinnost odpuštění, jen pokračuje ve své pýše a agresi. To mu projde před bezbožnými, ale ne před Bohem.

PoS/stup Z/znáte:

- přiZ/znat S/se ke své Z/zlobě spáchané slovem i činem

- veřejně,

- jednoznačně,

- konkrétně,

- osobně,

- bez sebevyviňování a bagatelizace,

- a před celým společenstvím/spolčenectvím, kam až sahá vliv vaší Z/zloby. Ve vašem případě mezinárodně: řeholní řády mají celosvětovou působnost a spolčenecké drby se šíří jako požár po strništi.

Jde o to

při-J/jmout za vše od-po-V/vědnost:

- konkrétně,

- osobně,

- vůči poškozenému terči i vůči sekundárně poškozeným,

- slovem i činem v praxi,

- jednoznačně.

Chcete příklad?

Pokud někdo říká, že lituje svých provinění a jejich důsledků, a místo omluv i fyzických náP/prav spáchaných škod si jen lebedí, „jak to celé uhrál“, ze žádného případného odpuštění mít osobní konkrétní užitek nebude.

Odpuštění není povinnost a nelze jej nárokovat, vymáhat, a už vůbec ne očerňovat poškozeného, pokud okamžitě a s nadšením nezačne blahořečit de facto vypočítavou samolibost podvodníka.

Pokud vám terč vaší Z/zloby vámi spáchané křivdy odpustí a vy se jen tetelíte ve svém svatouškovství, své zloby se ne-pouštíte, a proto skončíte zle.

Odpustit není povinnost,

zaťatá pěst a citové vydírání nejsou spravedlivý tlak.

Považujete-li alespoň minimální fyzickou nápravu způsobených škod (např. úmyslně přestřižená elektroinstalace a tím i nejen nefunkční např. vypínač, ale především ohrožení požárem, … odstranění šmírovacích zařízení, ...) za ponižující, nejste poK/korní, nejste K/kající.

Se vzletnými ve vašem podání frázemi si před Bohem nevystačíte: nikdo se vás nesnaží ponižovat, nikdo po vás nechce, abyste mi sloužili.

K/kdo M/má Boha ve V/vážnosti, alespoň částečnou nápravu některých škod ze své Z/zloby nepovažuje za ponižující – jediné sebeponížení bylo, když páchal Z/zlobu. PoZ/znání a vyK/konání od-po-V/vědnosti za její důsledky J/je K/krok sP/právným S/směrem.

Pokud za ponižující považujete od-po-V/vědnost za vlastní hříchy a jejich důsledky, potom tím říkáte, že stále máte zálibnost v ponižování terče vaší zlobou.

Pokud o vámi ponižovaném terči říkáte, že si z vás chce udělat služku, když máte přiJ/jmout od-po-V/vědnost za vaše ponižování jeho, a tím i sebe, jen tím říkáte, že posluhujete Z/zlu a poK/kání je vám cizí.

Komu se pro jeho zatvrzelost v pýše nedá věřit, tomu se nedá důV/věřovat.

Jana, 7.10.2021

Zklamán může být jen ten, kdo žije v K/klamu.

K/klamat sebe znamená dobrovolně si dávat klapky na oči. Potom je člověk slepý na srdce.

CH/chce-li K/kdo v(i)D/dět (= B/být v D/dění, B/být Dějící S/se), M/musí Ž/žít pro-M/měnlivě, tj. pro Krista ve Svátostech.

M/musí nikoliv v pozemském slova smyslu „muset“, ale M/musí = z Nebe v Moci nezbytně M/mluvit a K/konat.

B/být v Bohu Bohem J/je Příkaz, nikoliv námět k úvaze. O Příkazech se nediskutuje, Bůh není demokrat.

To, že Bůh Dává člověku Svobodu, neznamená, že člověk-tvor je Bohu naroveň a může rozhodovat, kdy Bůh ještě smí, a kdy už nesmí Být Bohem.

Prvotní pokušení bylo výzvou k odmítnutí Svrchovanosti Dobra,

prvotní hřích byl odmítnutím Lásky, Které z lidských sil nikdy nelze zcela rozumět, mít Ji ve svých vlastních rukou, a člověk zvolil „právo sám posoudit, co je dobré“, člověk dal průchod touze po své vlastní svrchovanosti, protože Moc hledal ve svých rukou a zvolil si braní toho, co mu nepatří, nikoliv důV/věru S/srdce v Srdci. Stačilo, aby se Adam Boha zeptal, co si počít se situací, tj. B/být duchem P/přítomen, protože Eva bez Adama neměla k Bohu přímý přístup, a Adam nechal Evu samotnou, tj. zranitelnou. Adam B/byl Obrazem Boha, Eva B/byla Obrazností Adama. Adam B/byl sTvořen coby tvor, Eva B/byla sTvořena ze tvora. L/láska Evy k Bohu B/byla Možná jen, neboť Právě v Adamovi ve v-zá-J/jemnosti L/lásky, a Adam rozhodoval, zda B/budou oba Ž/žít, nebo se dívat jen na sebe navzájem. Adamovým odmítnutím Lásky zmizela i bezpodmínečná L/láska mezi Adamem a Evou, každý z nich byl sám, od té chvíle už jen hledali ztracenou lásku. Ta bez Lásky není doKonalá, a proto se jejich hledání stalo marností. Není cesty zpět, další S/setkání J/je M/možné jen, neboť Právě ve Vtěleném. Kdo hledá L/lásku mimo Vtěleného, mimo Pravdu J/jmenného, nalezne lež a S/smrt.

Kdo chce posuzovat, co Bůh smí, a co už nesmí, odmítá Svrchovanost, odmítá Lásku.

Kdo Lásku prohlašuje za pokušení, kde ještě chce hledat Dobro?

Bůh není vrchní donucovač, násilí je vlastní světu, nikoliv Nebi – až P/potkáte Moc Vtěleného, poCH/chopíte rozD/díl mezi Láskou/Mocí, a mezi sobectvím/donucováním.

L/láska Je Svobodná, a K/kdo M/miluje, není svázaný předsudky, klamy, strachem.

Kde je utápění se ve smutku, tam je pocit bezvýchodnosti, kde je pocit lapení do pasti, tam je strach, otupělost, dezorientace, nejistoty, existenciální úzkost, zkratkovité jednání, pocit topení se v okolnostech, pocit bezvýchodnosti a „chycení do pasti“, pocity písku pod nohama namísto kamenné pevnosti, chytání se stébla až křečovitost, ulpívání na detailech namísto hledání vazeb v jejich vlastních přirozených významech a propojeních (dobrých či zlých), snaha se situace zmocnit a získat nad ní kontrolu, …, tam je postojová labilita, chycenost do pasti svých vlastních stereotypů, jejichž oprávněnost se prokazatelně bortí, klapky na očích, parodie pokory, parodie zbožnosti, vnějškovost, bezradnost v postojích k sobě i ke světu, ztráta dosavadních „jistot“ coby projev poznání chůze po cestě, která vede do záhuby, … = Ne-do-S/statek L/lásky k Moci.

Člověk má vždy M/možnost V/volby, nikdy není otrokem hříchu, pokud se pro něj sám nerozhodne.

Zní to tvrdě? PoD/dívejte S/se do T/tváří S/světců: jsou bez bolesti, jsou zlomené, nebo M/mají P/přímý poH/hled a J/jasnou rozH/hodnost bez nenávisti? poD/dívejte S/se na Turínské P/plátno a Veroničinu roušku: je tam někde prostor pro sladkobolné snění a nerozhodnost, nebo J/je zde neústupný střet se světem?

Rozdíl mezi D/dobrem a mezi Z/zlem J/je v poS/stoji k B/bolesti:

buď člověk B/bolest Krista odmítne a soustředí se na pouze bolesti těla/duše, které si ověnčí gloriolou svatouškovství, nebo B/bolest nerozporuje a N/nechá na B/bolestném, aby J/jednal za N/něj, i když sám o sobě nemá ani ponětí, co nastane, nenechává si nic pod svojí vlastní kontrolou, a čeká.

Pokud se člověk soustředí jen na vlastní bolest a ztrátu jistot, sebelítost a ukřivděnost, stane se snadným cílem, kořistí populistů slibujících lepší zítřky bez námahy a obvykle s tím, že řešení je ve vnějškové přizpůsobivosti většině. Teorie podle většiny je nadřazena nad zbožnost S/srdce J/jedinému.

Pokud S/se člověk souS/středí na „Nedívej S/se na bolest, D/dívej S/se na zaCH/chráněné duše!“, doJ/jde S/svého C/cíle. L/láska není pro zbabělce a odvaha je jen jiný název pro světskou výjimečnost v překonání se tváří v tvář sobectví jiných. Odvaha nestačí – nezbytná J/je odDanost Lásce.

Sama Láska ještě nikdy nikoho nenechala na holičkách: zpravidla jinak, než by člověk předpokládal. Jinakost v D/dobrém J/je uK/kázáním pro-M/měny, nikoliv chyby. J/jinakost J/je v P/paradoxech, nikoliv ve stereotypech a pohodlí. Bez Moudrosti, uV/vážení, je proměnlivost sebevraždou, stává se rozpadem.

K/kde S/se Má L/láska pro-M/měnit v Lásku, T/tam J/je nezbytné zcela uP/pustit od vlastních představ, a N/nechat Boha Jednat.

Ne, to není fráze, to je stav, kdy J/je Láska k Bohu/Nebi S/silnější než existenciální úzkost.

Zbabělec ani světský hrdina nemají šanci pro-J/jít, protože C/cesta V/vede přes K/kříž.

Jen, neboť Právě K/křížem.

Ž/životem J/jediným a nerozděleným, ne profesionalitou o Bohu a přitom „civilním“ životem.

P/pustit se lpění na pravidlech podle světa neznamená odejít ze světa, Z/znamená to oP/pustit představu o povinnosti řídit vlastní život svými „dobrými úmysly“.

N/nechat Jednat v Pravdě Dobrého.

Strach B/bude pro-M/měněn v H/hrůzu z poH/hledu na Moc, a člověk Se Stane Mocným.

Existenciální úzkost B/bude pro-M/měněna ve Svatost.

C/cesta V/vede přes B/bolest: člověk může buď prožívat bolest ve světských postojích, což vede k zoufalství a touze, aby i druzí prožili velkou bolest, nebo M/může pro-Ž/žívat B/bolest k pro-M/měně v Moc ve Slávě. Bolesti se nikdo nevyhne a je na každém, zda jí podlehne, nebo přiJ/jme a zH/hodnotí k uŽ/žitku (= k Ž/životu).

PoS/stoj k B/bolesti (ke K/kříži) nakonec rozH/hodne, K/kdo J/je a kdo není Krista H/hoden, K/kdo B/bude a kdo nebude po-Z/zván ke S/stolu na H/hostině.

K/kdo B/bolest přiJ/jme ne jen teoreticky a neosobně, ale S/skute(k)čně, po-Z/zná Pravdu, Cestu, Ž/život.

Jana, 4.10.2021

Celá potíž je v tom, že žijete dva různé, oddělené životy, světský a Církevní. Bigamie.

J/já po V/vás CH/chci, abyste Ž/žili J/jediný a nerozdílný Ž/život.

Opakuji, abyste se na vaše viny nedívali jen očima milosrdenství a na M/moje u-po-Z/zorňování na rozsah vašich vin jako na vylévání si hněvu.

Opakování konkrétní od-po-V/vědnosti spolčenců je nezbytné proto, že je velmi nepravděpodobné, že by člověk, který má strukturovanou školní teologickou znalostní výbavu k přehodnocování situací ke svému ospravedlnění a trvalou neochotu k sebereflexi, na svoji osobní spolčeneckou odpovědnost sám od sebe změnil úhel pohledu.

Nejde o spílání viníkům, nejde o předhazování škod a sebelítost:

J/jde o T/tlak na zM/měnu úhlu poH/hledu na osobní účastenství na Z/zlu, neboli apel na uV/vědomění S/si, že Z/zlo je konkrétní vždy, neboť vždy je adresné:

adresnost (účinnost) je tam, kde je adresát (terč, cílová osoba),

ať už odesílatel posílá jeden firemní (spolčenecký) dopis (jedno osobní zlo), nebo balík firemních (spolčeneckých) dopisů (balík mnoha zel mnoha spolčenců).

Podstatné je, že jde o firemní dopis,

odesílatel jedná mocí firemního razítka, nikoliv mocí jednotlivce ve firmě.

Obsah dopisu má moc firmy vůči adresátovi, nikoliv podatele vůči jednotlivci.

Jak to má firma organizované sama u sebe, je pro adresáta irelevantní, to je vnitřní dohoda firmy.

Ve směru k adresátovi vystupuje firma jako celek,

a v této pozici je i adresát vůči firemnímu odesílateli: adresát (je-li to jedinec) je jeden, firma zastoupená jednotlivcem - podatelem, je jedna = jeden odesílatel,

ale síla jedince (adresáta) a síla firmy (spolčeneckých duchovních a jejich poskoků) nejsou srovnatelné.

Jak to mají mezi sebou firemní podatel a firma jako odesílatel, to je věc firmy, to nemůže a nemá řešit adresát.

Připomínám: spolčenectví duchovních (firma Z/zla) je parodií S/společenství Svatých (C/celek), nikoliv pouhá světská firma pod světským právním systémem.

Jde o to, že žádná firma Z/zla po právu ani nemá existovat, a sama její existence je důkazem, že ji někdo tvoří a udržuje.

Kdokoliv tak činí, není jen součástí firmy, on je firma.

Spolčenecký duchovní v Církví šíří duchovní spolčenectví, a nedává smysl, aby duch se zálibností ve spolčení podporoval Ducha S/společenství, a proto nedává smysl, aby spolčenecký duchovní inklinoval k duchům S/světla a ke Svatosti, k roz-po-Z/znání R/rady a Moudrosti. Kde není náklonnost, těžko nacházet oddanost. Kde není oddanost, těžko poZ/znat v Pravdě Dané Dary Ducha Svatého.

Firma není abstraktní pojem ani prázdná budova, je to duch směřování ve vazebnostech.

Podstatné je směřování srdce pro firmu x proti firmě, nikoliv počet metrů a kusů nábytku ve své osobní kanceláři.

Jedna luxusní kancelář Z/zla (svatouškovství populisty) jednoho člověka může mít větší váhu než celé patro kanceláří pod ní (než všichni členové fanklubu svatouška populisty),

i když v té luxusní kanceláři není více nábytku (skladů Z/zlých skutků) než je v součtu počet všech nábytků (možností a dispozic) o patro níž.

Manažer Z/zla nemusí Z/zlo dělat svýma rukama, aby toto Z/zlo vykonával. Duch je nad hmotou, nikoliv hmota nad duchem.

Fakt, že řídicí slova manažera nejsou hmotné činy, je irelevantní: hmotnými činy manažera jsou všechny hmotné činy, které byly udělány pod vlivem tohoto manažera.

Manažerem Z/zla je každý, kdo deleguje Z/zlo na alespoň jednoho dalšího člověka,

který buď již je, nebo se tímto stane členem firmy.

Firma je zde generátorem Z/zla, S/společenství Církve pod mocí duchovního spolčenectví je pouhou světskou organizací proti Duchu Dobrému, proti Nebi,

a kdo je jejím členem, generuje Z/zlo

jako žádoucí dobro celé firmy,

ve které chce být úspěšný.

Toto chtění být úspěšný ve Z/zlé firmě je tím, co činí člověka konkrétně osobně odpovědným.

Pro většinu členů spolčenecké firmy Z/zla je jejich členství zdroj zvrhlé zábavy, dělají to proto, že svobodně vědomě chtějí.

Firmu Z/zla = parodii Dobrého C/celku, si vybrali i poté, co se již stali součástí Dobrého C/celku, a tak jsou v Dobrém C/celku Z/zlem.

Podle principu firemní specializace: jejich zvrhlost je jen výjimečně hmatatelná, většinou jde o profesionály Z/zla.

Vaše viny a dluhy vč. důsledků opakuji stále dokola proto, abyste si uvědomili, že i vy můžete kdykoliv být v obdobné pozici jako J/jsem nyní J/já, Jana: co nyní děláte vy M/mně, může a bude dělat svět vám. „Jen“ za sebou nebudete M/mít Lásku Nebe, protože duchy spolčenectví v Nebi nenajdete. Bez Nebe se tento spolčenecký tlak nedá přežít, příp. ne se zdravým rozumem. To, že je vás mnoho, se obrátí proti vám: budete se strhávat navzájem.

To není pomsta, to je hierarchie – duchovní podřizující se světu skončí pod mocí ducha tohoto světa, spolčenci z řad duchovních na Církev svolávají světskou kriminalitu, dělají z Církve terč světské kriminality.

Tomu má Bůh Žehnat?

Moc měr a podob vin a dluhů, včetně jejich důsledků, se započítává podle jejich soustředěného celkového účinku na život terče, nikoliv výčtově jednotlivě, a proto není možné započítávat osobní odpovědnost viníka výčtově jednotlivě, pouze za sebe.

Osobní odpovědnost viníka se započítává v mocninně „ideálním podílu“ (použiji-li terminologii užívanou v realitách).

Nikoliv jednotlivě, nikoliv vytrženě z kontextu, nikoliv mimo vazebnost vlivu na životní změny a průběh, ale celkově na životní styl jako takový. Jako u neuronů: buňka není jen tělo, má i dendrity. Těla buněk sama o sobě informaci nepřenesou a bez přenosů informací není zapojení buňky do celku. Kdo je ve vazbách, je zapojený do sítě už jen tím, že tam je.

K vyH/hodnocení S/slova, Č/činu, slova, činu, J/je prioritou účinek, nikoliv záměr sám o sobě.

Plané snění se nepočítá.

Účinek není dosažený cíl, účinek je důsledek volby činu/slova. Dobrý záměr provedený zle způsobí zlo, nikoliv dobro – „dobré úmysly“ pyšných jsou spolehlivými nástroji k likvidaci dobra.

Ano, účinek nelze z lidských sil předvídat – a právě to je argument, proč Z/zlo vůbec nezvolit, nemluvit, nekonat. To, že účinek nelze předvídat, není osvobozující, polehčující okolnost.

Pokud se duchovní snaží obhajovat tím, že netušil a nečekal, co všechno svojí zlobou způsobí, je na zvážení, v jakém duchu tento duchovní žije, a jaké z toho vyvodit důsledky.

Ne proto, že to coby tvor netušil (to není v jeho silách), ale proto, že jako duchovní zcela vědomě, dlouhodobě a se zalíbením žil proti Duchu Dobrému, včetně poS/stoje vůči Svátostem, a bylo mu to jedno, dokud nezačalo jít o něj, dokud nezačalo jít o vlastní sociální/hmotné zájmy a jistoty. Staral se jen sám o sebe. L/láska J/je tam, kde J/je náklonnost k P/pravdě, a moje křestní jméno Zuzana není z Pravdy, je od lidí. Nebo snad kdy V/věřil, že J/jsem v Pravdě Jana? B/byl a J/je tu jediný Ú/úkol: M/milovat Janu, protože J/je Jana, nikoliv Zuzanu, protože je Zuzana.

Zuzana chodí ke zpovědi, Jana Ž/žije S/slovem. Kdo trvá na Zuzaně, trvá na životě od-do. K/kdo zvolí Zuzanu, volí identitu, která již neexistuje stejně jako dospělý člověk již není dítětem, a přitom je to stále týž člověk, dítě svých rodičů. I svět zná fakt, že žena, když se provdá, změní příjmení: vD/dala J/jsem S/se, M/mám J/jméno podle Vůle M/manžela – M/můj M/manžel není tvor, J/je Pravda, čemuž odpovídá i zP/působ(ení) přeD/dání J/jména. Nemám nové příjmení, protože M/můj M/manžel není přídavek k M/mému dosavadnímu životnímu stylu Zuzany. Stvořitel Dává jiná J/jména než světský manžel ... K/kdo zV/volí Janu, po-R/rozumí Moudrosti. Odmítnete-li Janu, odmítáte Moudrost Jany, při-J/jměte Janu, a přiJ/jímáte v Pravdě zJevující Se S/slovo.

Vaše láska k Vašim vlastním představám a zkušenostem, Vaše trvání na nich, je větší než Vaše láska k M/mému M/manželovi, a proto žijete v nejistotách, což si interpretujete jako uvážlivost.

Vaše vina/dluh není „jen“ ve Vaší kriminalitě, především je v Protivenství vůči Vám Danému Přímému Božímu Vedení.

Tak se nedivte, že odmítáním S/svého poVolání neslyšíte Volání.

Jana, 30.9., 1.10.2021

-

NEJHLUBŠÍ Z/ZLO NIKDY NEJEDNÁ SAMO ZA SEBE, NIKDY NENÍ PRVOPLÁNOVĚ ČITELNÉ:

VŽDY JEDNÁ „ZPOZA ROHU“.

Ke Z/zlu „jen“ ponouká jiné, sugeruje jim Z/zlé významy jako D/dobré a D/dobré výZ/znam(ení)y jako Z/zlé.

Skuteční profesionálové Z/zla „jen“ nepřímo a oklikou ponoukají jiné, dávají si záležet, aby oni sami nebyli chyceni, a aby nemohli být přímo usvědčeni ze špatnosti.

Lákají, sledují situaci, trpělivě vyčkávají, až se druhý chytí, na oko nabízejí pomoc, aby poté podrazili nohy.

Nikdy nejdou do otevřeného střetu sami za sebe, nikdy přímo „nenastavují vlastní kůži“.

„Jen“ apelují na „zdravý rozum“, který ve skutečnosti v jejich podání má člověka zafixovat do závislosti na pozemském, a tak jej zbavit naD/děje na Ž/život Věčný.

Skuteční profesionálové Z/zla na oko vypadají dobře, spravedlivě.

„Jen“ je to celé léčka.

Jana, 29.9.2021

ŘEKNĚTE M/MI:

JDE-LI SOUSTŘEDĚNĚ A HIERARCHICKY KOORDINOVANĚ ORGANIZOVANÁ VYSOCE PROFESIONÁLNÍ ROZSÁHLÁ A STÁLE SE ROZRŮSTAJÍCÍ SKUPINA MUŽŮ VŠECH VĚKOVÝCH SKUPIN (A TÍM I ZKUŠENOSTÍ A PŘEHLEDU) A NA VŠECH ÚROVNÍCH MOCI PO DOBU ŠESTNÁCTI LET (OD ROKU 2005 DODNES) PROTI JEDNÉ ŽENĚ STŘEDNÍHO VĚKU, JEJICH VLIVEM INVALIDNÍ DŮCHODKYNI, JE TOHLE FÉR?

Síla moci každého člena skupiny se odvíjí od moci celé skupiny, a to jak hierarchicky pozičně, tak neformální autoritou každého člena skupiny. Každý člověk, který se na aktivitách skupiny jakkoliv podílí, je členem skupiny, je podílníkem na její moci jako celku. Nelze „nestranně“ nečinit D/dobře a zároveň nečinit Z/zle.

Není možné člena skupiny chápat a hodnotit jako izolovaného jedince, protože jeho moc je v účinku jeho osobního vlivového podílnictví (účinek je mocninný, nikoliv součtový, protože člověk není věc, J/je Obrazem Boha), které má na oběť sílu odpovídající moci celé skupiny.

Síla skupiny se uplatňuje v násobnosti moci voleb všech jejích členů, voleb mezi dobrem zlem, nikoliv prostým součtem počtu jejích členů. Síla umocnění se odvíjí od síly nejhoršího slova/skutku každého jednoho člena skupiny. Nejde o kolektivní vinu, protože spolčenectví není náhodným souborem mezi sebou navzájem nepropojených neživých skutečností, J/je obecenstvím Božích Obrazů.

Kdo trhá M/moc O/obecenství Svatých Božích Obrazů, trhá M/moc Boží Obraznosti, Protiví se Výrazu Vtěleného Boha.

Moc jednoho každého člena skupiny nelze oddělit od moci skupiny, nelze jednoho člena skupiny vyviňovat, a to ani s odkazem na výčet/součet jeho osobních vin, dluhů, navíc s ignorováním jejich důsledků.

Moc je tím větší, čím větší poD/díl B/byl člověku Dán Mocí Samou, počínaje biskupem na S/stolci sv. apoštola Petra poD/dílově níže. To není obvinění papeže, to J/je poU/ukaz na M/moc, na K/kterou S/se skupina vedená katolickými knězi odvolává. Skupina smýšlející a konající principiálně ve jménu Moci Dobra sM/mýšlí (Proti-sM/mýšlí) a K/koná (Proti-K/koná) nejprve vůči Moci Dobra, a teprve poté vůči osobám pod J/jejich M/mocí, protože to oni J/jsou P/prostředníky Moci Církve, to O/oni J/jsou poVěřenými U/učiteli a Pastýři Církve. Tím, jak se stavějí ke členu Církve, smýšlejí a činí Kristu – co říkají/dělají jednomu ze sV/věřenců, Kristu dělají.

O/osobní poD/dílnictví na moci skupiny se odvíjí od účinku moci, na které má kdo podíl, v tomto případě od účinku moci na terč šikany.

Nelze být členem skupiny a zároveň stát stranou, nelze „jen přihlížet“, či „ani nevědět o tom, co činí jiní, které třeba ani osobně nezná“, protože před Bohem J/je duchovní osoba záS/stupcem Ducha Svatého v Trojici. Duchovní osoba principiálně mluví a jedná duchovní mocí, nikoliv svojí vlastní světskou mocí, a jediné, o čem duchovní osoba rozhoduje, je volba mezi Duchem Svatým na Nebi i na Zemi, a mezi duchy Z/zla na Zemi a v podzemí. Nelze sloužit Bohu i Z/zlu, nelze stát stranou, protože žádná třetí moc neexistuje: kdo z duchovních se odvolává na svoji nevědomost, obviňuje a usvědčuje sám sebe z bezbožnosti.

Je tu ještě jedna věc, na kterou se obvykle zapomíná, a je to skutečnost nejP/podstatnější:

odkud J/je M/moc J/jmenné Pravdy Jany, Kterou ani tak mocný a dlouholetý trvalý extrémně silný tlak velmi početné skupiny duchovních a jejich následovníků nedokázal přemoci?

Jak je možné, že jedna fyzicky oslabená žena dosud nepodlehla rozsáhlému gangu se zálibností ve Z/zlu? Kde se bere Moc, Která tuto ženu za těchto okolností oCH/chrání? Je tohle možné z lidských sil?

Jak se duchovní dívají na tuto situaci, kdy brány pekelné ani po extrémně silném tlaku stále nepřemohly J/jmennou Moc?

Jedná-li Jana svojí vlastní mocí, nebo mocí pekla, jak je možné, že zálibní ve Z/zlu dosud neroztříštili J/její M/moc, když jde-li Satan = rozdělující sám proti sobě, jeho moc se rozděluje (rozptyluje, z/v od-M/mocnění z odPadnutí od Boha), a tudíž by Jana již dávno byla po všech stránkách mrtvá?

Může moc Z/zla kriminálního gangu útočit na svoji vlastní Z/zlou moc, aniž by tím sama sebe likvidovala?

Je možné, aby zálibník ve Z/zlu, jehož moc byla zlomena, skončil D/dobře?

Byla zlomena M/moc S/slova Jany, nebo J/je J/její S/slovo Ž/živé?

Záleží na tom, jak je Zuzana hříšná, když M/mluví S/slovo nikoliv svým vlastním světským jménem Zuzany, ale M/mluví J/jménem z Pravdy = Pravým J/jménem Jana? Nebo si snad Zuzana přisvojuje Moudrost?

Vyhledává Zuzana svoji vlastní světskou slávu, nebo J/jménem z Pravdy Jana S/svědčí o S/slovu?

Kdo jsou ti duchovní, kteří vyhledávají svoji vlastní světskou slávu?

Není právě to důkaz, že Bůh Jedná Právě skrze slabé, K/kteří S/se nespoléhají na svoje vlastní světské síly, kteří svoji hříšnost po-Z/znají a nijak se s ní před Bohem netají?

Odkud J/je odPuštění: z bezchybnosti a hierarchické moci tvora před Stvořitelem, nebo z kajícnosti Nejvyššímu?

Odkud J/je veškerá moc na Nebi i na Zemi?

Může tvor činit jinou principiální volbu, než volbu mezi dobrem a zlem?

Může být vina šťastná, když hřích je urážkou Boha?

Může být projev/důsledek urážky Boha D/dobrý, nebo výhradně Bůh v Trojici vyK/koupením světa pro-M/mění i Z/zlo v D/dobro, K/kdy Kristus v Trojici Otci V/vrátí, co se předtím od Boha odvrátilo?

Je snad Satan Kristem, aby Satan Č/činil D/dobře?

Není snad N/návrat v/ke Kristu důkazem Bez-Moci Satana?

Je tvrzení o šťastné vině pokora, nebo opovážlivost?

Je sladkobolná srdceryvnost zbožností, nebo je okázalým sebevyviňováním?

Člověk J/je T/tak CH/chytrý, J/jak J/je zbožný, a to bez ohledu na vzdělání/vzdělavatelnost a na dobové/místní možnosti, protože CH/chytrost J/je z Moudrosti, J/je J/jednajícím Kristem, záSahem z Výsosti, K/který sVrchovaně uR/rčuje doby, místa, děje, osoby.

Na CH/chytrost není ani právo, ani nárok: CH/chytrost není z lidských sil.

Proto je irelevantní uvažovat o tom, odkud se berou teologické znalosti člověka, který kolem strukturovaného teologického vzdělání ani neprošel: člověk se strukturovaných teologickým vzděláním V/ví, odkud a u K/koho J/je Moudrost.

CH/chytrost J/je Z/znalostí Krista, nikoliv nastudovanými znalostmi o Kristu.

Nastudované Z/znalosti o Kristu J/jsou D/dobré, dokud S/studující M/miluje Krista – znalosti coby informační penzum o Kristu oddělené od Krista nejsou z Krista.

K/kdo S/se D/dívá, v(i)D/dí, J/je v D/dění, J/je D/dějícím S/se, J/je v na-D/ději.

Kdo se dívá, aby neviděl, přemýšlí, aby nechápal, je mimo D/dění, Ne-Mocný na S/srdce.

Taková Ne-Moc je nepoměrně horší než každá nemoc podle světa, protože Ne-Moc vede ke S/smrti bez K/konce, ke S/smrti Proti Počátku i Konci dějin.

Volby Ne-Mocných s koncem dějin nezmizí, protože Ne-po-Z/znají Počátek i Konec, a tak nebudou v Moci přeJ/jít do Ž/života mimo dějiny. Budou Proti Moci i Proti dějinám, Ne-B/budou.

Fyzické nemoci Zuzany jsou dočasné, ale Ne-Moci S/srdcí spolčenců s časem nepominou.

Spolčenci jednají soustředěnou celkovou mocí duchů vůči Duchu Svatému, ale odpovědnost spolčenci pro sebe očekávají a požadují pouze světskou, a to izolovaně jednotlivě. U Zuzany se soustředí na J/její světskou hříšnost, a J/její od-po-V/vědnost za tuto hříšnost požadují od v Pravdě Jany, čímž útočí na Pravdu S/slova Jany – a to, na rozdíl od nich, ani není knězem.

Odkud se tedy bere čí M/moc? Z Nebe, z pekla, nebo od lidí?

Rozlišujte duchy Mocí Ducha Svatého, a naJ/jdete C/cestu Pravdy Ž/života nepominutelného.

Jana, 29.9.2021

PORUCHA OSOBNOSTI (LIDOVĚ PSYCHOPATIE, SOCIOPATIE) JE MORÁLNÍ KOLAPS „OD POVAHY“.

JDE O VELMI ZDAŘILOU, AŽ DO DETAILŮ VYBROUŠENOU PARODII SVATOSTI.

Na rozdíl od toho, co se tvrdí, lidé v totalitě ( v parodii P/plnosti Dobrem) morálního kolapsu jsou strachy bez sebe: o sebe.

Toto svoje tajemství si pečlivě střeží, ovšem nakonec se vždy projeví: jako zbabělost.

Svému strachu o sebe zcela podléhají, a proto jsou na sobě závislí – cítí se vyčlenění, ponížení, zneuznalí, a proto se snaží vyniknout, jinak by sami před sebou propadli. Tito lidé mají velmi pokřivený sebeobraz se silně rozhoupanými nerealistickými sebeobrazy, což často progreduje do bipolární poruchy. Sami o své duševní prázdnotě vědí („uvnitř jsem mrtvý“), uvědomují si ji, a proto jsou stále hladoví po všem, co jejich neustálé bažení po naplnění utiší: požitky, které se projevují především přeháněním až do krajnosti, buď askezí, a/nebo bezuzdností. Podobně jako u poruch příjmu potravy, ale zde jde o potravu všeho, co slouží k dosažení co nejvyšší mocenské pozice, která, jak předpokládá, mu poskytne mimikry k zakrytí vnitřního zoufalství a neukotvenosti, a proto chce všechno a hned: je násilnický/á.

Rozbíjení hodnot rozbíjí i vztahy, a proto k jeho vztahovým rámcům patří přehrávání jako na divadle. Afektovanost, násilnictví slovem i činem. Pokud svoji agresivitu drží fyzicky pod kontrolou, o to násilničtější je verbálně, nehmotně, sociálně, vůči lidem i zvířatům, přírodě, na kterých si vylévá svoji zlost, kterým přisuzuje svoje zlobné projevy. Podle sebe soudím tebe – a sebe nenávidí, a zároveň se sám sobě obdivuje.

Lidé v totalitě morálního kolapsu jsou permanentně vyděšení ze života, ve kterém se neorientují, protože nemají základní rozlišovací „radar“: nemají morálku. Lidově řečeno: emoce pod bodem mrazu působí absenci měřítka hodnot, a proto hodnotová orientace de facto neexistuje, případně je značně zakrnělá. Takoví lidé upřímně nechápou, co se po nich chce, když mají rozlišit konkrétní dobro od konkrétního zla, a jen teoreticky poučují, aniž by to mělo konkrétní vztah k meritu stávající situace. V jejich radách není, čeho se chytit, z čeho se poučit: všechno, co řeknou, zní hezky, ale nemá to vztažný obsah teď a tady. Je to podvod. Pokud jsou hůře vzdělavatelní, jsou méně schopní a ochotní svoji zlobu maskovat, jejich prudkost převažuje nad vychytralostí. Rádi si hrají na jako-proroky, na falešné mesiáše.

Samostatnou kapitolou je jejich hloupost.

Bývá těžké rozlišit mezi obtížnější vzdělavatelností (biologicky dané, často zděděné nižší IQ) a mezi naučenou nechápavostí ze zloby. Sobectví ohlupuje, agrese zbavuje moci.

Situaci komplikuje i fakt, že světsky odborně se značně preferuje výklad podle těla, a tudíž i u soudních řízení se horší chápání jedince, které se vyskytuje i v jeho rodině, zpravidla interpretuje jako biologicky daná podmíněnost, za kterou viník nemůže, tedy polehčující okolnost, i když ve skutečnosti často jde o projev sdílené zvrácenosti referenčního prostředí, v daném případě shodou okolností v prostředí genetické následnosti.

Důvody nechápavosti významů situací a hodnot mohou být jak biologické (genetický defekt, poškození centrální nervové soustavy, vliv medikace, - např. psychofarmak, ...), tak získané (morální pokleslost zužuje pozornost, takže člověk nevidí přirozené souvislosti, a odvádí ji od pochopení podstatností = ohlupuje, v krajním případě člověk fyzicky slyší, ale nevnímá významy – falešná agnozie z vlastního rozhodnutí ignorovat vše, co nepochází ze sebe a svého vidění světa), a zároveň

jak vnucené (důsledek týrání, na které člověk reagoval líně = zlým, obvykle „jidášovským“, ukřivděným, prospěchářským, typicky kolaborací s tyrany, postojem k bolesti: namísto přijetí bolesti a vyrovnání se s ní zvolil pomstychtivost, kterou často interpretuje jako spravedlivý hněv, ...), tak zvolené (projev předchozích reakcí na vlastní bolest: „touha po krvi“, sadismus, masochismus. Člověk touží vracet úder, tak, aby trpěli i druzí, aby i druzí poznali bolest, čím více, tím „lépe“. Z ubližování se stane „zábava“, s jídlem roste chuť a úměrně tomu, jak roste morální otupělost, se zvyšuje agresivita a zběhlost v ní.)

Primitivně prvoplánově zřetelně se tyto sklony projevují jen u lidí s horší vzdělavatelností a u těch, kteří jsou natolik vzdělaní a zkušení, že vědí, že lhaním si škodí, se svým okolím „si hrají“, celý život považují za zvrácenou hru kdo s koho.

Pokud jsou ve své zlobě natolik zdatní, že verbálně prvoplánově nelžou, „jen“ mění kontexty a zamlčují podstatné, lidmi s menší prohnaností a zlobou, případně nezkušenými lidmi se zálibou v dobru, kteří prohnanost nepředpokládají, bývají považováni za přímé až svaté.

Oni sami těmito nepoznávajícími lidmi pohrdají jako méněcennými, respektují jen ty, které považují za mocensky rovnocenné až ohrožující.

Tak silná zvrácenost se jen zřídkakdy nekombinuje se zálibností v kontaktu se zlými duchy, protože světu je vlastní lež, zlým duchům je vlastní jako-pravda, pochopit lež jako osobní ztrátu není ze světa, je to výsledek boje andělů o duši člověka v zálibnosti buď k D/dobru, nebo ke zlu. Ti zlí mívají pověst „duchovních autorit, vzorů svatosti“ (což neplatí opačně: neznamená to, že všechny duchovní autority jsou zlé), T/ti D/dobří bývají okolím chápáni rozpačitě, protože se vymykají okolním zvyklostem, stereotypům, nikomu se nepodbízejí. Ukazují možnosti, jejich projevy a důsledky, volbu nikomu nevnucují, nikým nemanipulují, a proto jejich zjevná síla, která není ze světa, lidi uvádí v úžas, a tento úžas si někteří z nich – sobci - interpretují jako něco podezřelého = nepatří do jejich životního rámce, je jim cizí. Lidé nevědí, co si o D/dobrém myslet, a dohadují se o J/jeho původu, o tom, odkud J/je Ta Moc. Je-li J/jejich M/moc ze světa, proč v nich vzbuzuje úžas, je-li z pekla, jak M/může K/konat - M/mluvit D/dobře, J/je-li z Nebe, proč J/jí okolí nevěří? Obvykle proto, že M/moc přeSáhne každou lidskou představu, a sobci je vlastní představa bližší než v-z-T/tah ke v-z-N/nešenosti. Sobec nesnáší a nechápe P/paradoxy zP/přítomnění ve světě, nechápe po-S/stupnost v pře-K/kvapení Dobrem. Chce být přízemní, chce mít věci ve svých rukou.

Když zlý v područí zlých duchů lže, není to vykrucování se, je to útok, který nelze racionálně, věcně konfrontovat, protože racionalitu neobsahuje, jeho slova jsou zcela prázdná. Jeho útoky jsou brutální a silné, podle „obecenstva“ (vše dělá na efekt) buď v rukavičkách, nebo chrlením urážek. Typicky Satan ke M/mně v dávném v(i)D/dění: „Nevyhraješ!“ Nechápala J/jsem, nehrála jsem si. Nicméně J/jsem za zády cítila S/světlo, tak J/jsem v záchvatu sebejistoty odsekla: „To se ještě uvidí!“ Satan odešel.

V(i)D/dění J/jsou D/dobrá v tom, že uK/káží situaci, která je jinak nevysvětlitelná, tak, jak situace v kontextu z podstaty je, a na základě tohoto poCH/chopení se v(i)D/dění stává univerzální „dopravní značkou“ v následném rozhodování ve všech typových situacích, krok za krokem, zbavuje nejistoty a tápání, urychluje děj. V-z-H/hledem k tomu, že na-D/děje J/je Boží Vůle v K/krocích Cesty, Pravdy Ž/života, tedy Vykupitel, J/je v(i)-D/dění zP/přítomněnou Moudrostí, L/láskou Vtěleného k člověku a L/láskou tvora ke Trojici.

Rozdíl mezi člověkem s krajní zálibností v duchu zla a mezi člověkem s krajní zálibností v Duchu Svatém mezi sebou poznají právě jen tyto dvě kategorie lidí, ostatním je poznání tohoto rozdílu nedostupné, protože není ze světa. Je to rozdíl mezi Proti-Z/znáním podle ukradeného poznání prvními lidmi – podle prvotního hříchu, a mezi po-Z/znáním podle náS/sledování Krista v Trojici. Jakmile se tito lidé, kteří jdou až do krajnosti, navzájem poznají, nastane pro okolí překvapivá situace: zaprodaný peklu před světcem verbálně (byť vztekle, ale přiznáním se ke své identitě), někdy i fyzicky, poklekne, jeho strach zmizí: zlý ví, že prohrál, a paradoxně se mu uleví, že je ve svém odhalení pochopený, že našel sílu větší, než má sám, že „jej někdo přemohl“, což je pro něj současně nesnesitelné. Světec cítí jen lítost a pocit marnosti, protože ví o bolestech Z/zlého a přijímá fakt, že s tím nemůže nic dělat, respektuje svobodu volby.

Pro všechny morálně pokleslé lidí je typická nechápavost jako projev a důsledek odmítnutí/odmítání dobra, přičemž obě podoby nechápavosti (biologická i zlobná) se navzájem nevylučují, často se kombinují a navzájem posilují.

Protože základní linií morálně zkažených lidí je za každou cenu uchovat strach o sebe v sobě, „nedat na sobě před ostatními znát slabost“, jsou odkázáni na odezírání z okolí, k čemuž používají odezírání morálního modelu, který je v jeho bezprostředním/referenčním okolí považovaný za ideál – kam vítr, tam plášť. Nikoliv z „pouhé“ vychytralosti, ale proto, že na víc se nezmohou – bez vzoru, který by mohli kopírovat/na kterém by mohli parazitovat, jsou dezorientovaní, protože sami za sebe nemají co nabídnout.

Proto tito lidé nejsou oběťmi, nejsou nemocnými: jsou viníky.

Morálka se neztratí ze dne na den, neztratí se sama od sebe. Morální povědomí je třeba dlouhodobě a důkladně zadupávat do země, většinou proto, že se nepříjemně ohlašuje výčitkami svědomí. Člověk si v této situaci vybere nikoliv pokoru a prosbu o odpuštění, ale vybere si zuřivou snahu výčitky svědomí ukřičet, zadupat, zlikvidovat, kdyby to bylo možné. Vůbec nechápe, že ničením morálního povědomí ničí vlastní moc, sám sebe programuje na životní neúspěch: kde není S/s(polu)-V/vědomí z Moci, tam není úČ/častenství na Moci, tam není Ž/život v Duchu Svatém, tam je zálibnost v duchu Z/zla.

Že není možné mít svět pod kontrolou vlastní mocí, dokazuje způsob vnímání vrahů: nelitují toho, co udělali, litují sebe. Když ve snech (často i každou noc) vídají tváře jimi zavražděných lidí, jejich jedinou reakcí je vyhledávání vlastní úlevy od „utrpení z těch nočních můr“. Žádají drogu, která by jim vymazala paměť, nikdy je ani nenapadne omluva a prosba o odpuštění.

Většina do morku kostí morálně zkažených lidí vraždí duši, a dává si dobrý pozor, aby po sobě nenechala stopy, kterými by bylo možné ji usvědčit: tedy stopy, které uznává svět, který neuznává existenci duše – hmotné a listinné důkazy.

Čím je člověk zcela zahleděný do obav o sebe vychytralejší, tím je zpravidla prohnanější, jeho metody jsou sofistikovanější, jeho zálibností a metou je život na hraně zákona už jen pro pocit vzrušení ze života na hraně mezi životem a smrtí. Zkouší, co si může dovolit, co ještě mu projde. Morálně zdevastovaný člověk má natolik otupělé city, že je závislý na pocitu vzrušení ze stále více gradující zálibnosti v extremismu takovým způsobem, aby mu to prošlo, tj. maskovaně za na daném místě společenský ideál. Tyto mimikry jsou výsměchem morálce tohoto okolí, jsou, jak se domnívá, dokonalým nástrojem manipulace „důvěřivými hlupáky kolem“.

Nejde o chytrost, protože chytrost J/je pro-J/jevem Moudrosti.

Jde o parodii chytrosti: o intelektualizovanou zlobu, o projev nenávisti k životu, k hodnotám, ke všemu dobrému, protože dobro chápe jako nebezpečí, které by mohlo odhalit jeho zkaženost – chytrým lidem se vyhýbá téměř za každou cenu, a když už nemůže utéct, útočí, a to až „do roztrhání těla“. Nikdy svého – vždy nejprve těch, které považuje za pro něj ohrožující (bez ohledu na to, zda se o něj jiní lidé vůbec zajímají), potom všech, které jeho běsnění zasáhne „cestou“. Razí si cestu „hlava nehlava“, ale v podtextu. Doutnající hněv, jak se domnívá, pečlivě skrývá pod maskami, o kterých předpokládá, že jsou mu v tu chvíli prospěšné, tyto masky mění stejně rychle a hodnotově obráceně, jak se tváří jeho okolí, snaží se být v jejich očích vzorem dokonalosti a úspěchu, a proto se jim vlichocuje, příp. vyhrožuje (rozděl a panuj).

K základním rozlišovacím vodítkům k rozeznání vychytralosti (u nejúspěšnějších lidí v totalitě morálních kolapsů je to vždy v kombinaci s vysokou školní vzdělaností) od chytrosti patří postoj ke hrozbě a postoj ke slibu. Tito morálně pokleslí lidé mají v oblibě metodu cukr a bič – rozděl a panuj, Moudrost neznají. Hrozbu si významově nepřipouštějí, protože se cítí být nad zákonem, sliby nedodržují, a pokud ano, vždy jen jako úplatek. Jednou rukou dávají, druhou berou. I zlí lidé dávají svým dětem dobré věci, ale z těchto dětí si dělají otroky. Vychytralý člověk hrozby vymýšlí a zveličuje tak, aby vytvořil dojem obecného ohrožení, ze kterého je on, to slibuje na svou čest, vysvobodí. Chytří lidé si hrozby a sliby nejprve ověřují a prověřují, zvažují, teprve poté jednají.

Jsou mistry kamufláží svých výsměchů – kýmkoliv jiným pohrdají, život je pro ně boj, ve kterém chtějí vyhrát za každou cenu. Bez ohledu na to, v jaké situaci a v jakém prostředí se nacházejí, a to včetně prostředí, které o konfrontační styl nemá zájem. Jejich pohrdání ostatními je parodií lásky k Obraznosti člověka Bohu, a proto se tito lidé ze všech sil snaží připodobnit okolí sobě – sami sebe vidí jako bohy, kterým se lidé mají klanět a uctívat je, kdo to nedělá, je chápán jako nepřítel. K tomu s oblibou zneužívají v daném prostředí uznávané autority a hodnotové/morální vzory, na kterých parazitují (nejlépe na těch, kteří se nemohou bránit, a pokud mohou, likvidují je). Touto okázalostí „morálně bezúhonných hodnotových vzorů“ strhávají mnohé, kteří je slepě následují, protože jejich víra je povrchní.

Lidé v morální křeči se většinou soustředí na detaily, jednotlivosti, píli ve shromažďování velmi mnoha fyzických podkladů, s jejichž vyhodnocením si ale nevědí rady, protože nemají koncepční myšlení: kdo nemá hodnotový systém, nerozezná podstatné od pomíjivého, a tudíž ani není schopen pečlivě nasbírané obrovské množství jednotlivostí sám utřídit. Zpravidla bývá velmi shánlivý, hyperaktivní, pečlivý v evidenci a shromažďování, obvykle nic nevyhazuje, má velmi vycvičenou mnemotechnickou paměť, a proto vyniká v množství i nepodstatných údajů v dlouhodobé paměti – jenže tyto údaje nefigurují v jejich vlastních souvislostech, ale vždy jen jako součást schematu osobní morální pokleslosti. I vlastní kriminální jednání dokáže významově obrátit tak, aby jej okolí ještě litovalo, aby s ním sympatizovalo. Např., když tvrdí, že při pohledu na zranění jiného člověka prožíval nesnesitelnou bolest, ale zraněný člověk podle něj žádnou velkou bolest netrpěl, což okolí kvituje neposkytnutím pomoci zraněnému („o nic moc nejde“) a zároveň maximální snahou být oporou „citlivému a starostlivému“ manipulátorovi. Tak manipulátor parazituje na bolesti jiných, kterým neposkytl pomoc, a k tomu svým chováním navedl i jiné.

K jeho nejoblíbenějším metodám patří v lepším případě odezírání od ostatních a vnějšková nápodoba (ano, tito lidé jsou v morálce podobní dětem ve věku kolem 3 let), v horším případě krádeže slov, ovšem zbavených původního významu. Nikoliv nutně kvůli poškození okradeného, mnohdy „jen“ proto, že ve své morální pokleslosti upřímně nechápou, že by ukradené slovo, které druhému záviděli, zbavili obsahu a zasadili do nesprávného kontextu – sami sebe považují za vzor veškerého dobra.

Jejich obrovskou vnitřní energii žene strach z odhalení jejich morální zkaženosti, a proto jsou často pracovně až hektičtí, někdy až chaotičtí, „veškerým svým chováním a projevem koktají“. Překotnost, netrpělivost, pečlivost ve shromažďování informací a podkladů, křečovité majetnictví zbohatlíků, podrážděnost, ponoukání k větší vnějškové aktivitě, protože myšlenkovou činnost jiných, která není vidět, nemá pod kontrolou, tudíž jí nemůže manipulovat – a to pro sebe považuje za hrozbu.

To, čeho se děsí nejvíce, je, že někdo jeho zkaženost nejen pochopí, ale i ukáže ostatním, což by podle něj znamenalo naprostou osobní diskreditaci, ztrátu těžce dobyté mocenské pozice, ztrátu osobních výhod a obdivu. Člověk v děsu o sebe se velmi bojí výsměchu od okolí, protože veškerou sebeúctu odezírá z obdivu/strachu a pochlebování/posluhování od těch, které si podrobil.

Veškeré chování morálně zkaženého člověka je na oko a vypadá svatě, ale je to jeden velký podvod, což se tu a tam prokáže v „detailech“, které fanouškovské okolí přehlíží, případně interpretuje jako „drobná pochybení“, aby neztratili svoji morální modlu, svoji ztělesněnou iluzi o vlastní morální dokonalosti, aby si nemuseli připustit vlastní zaslepenost.

Žádná morální pokleslost nikdy není pozitivní, jak někteří psychologové říkají, že jsou i lidé s pozitivní psychopatií. Naopak: jsou jen psychologové podle světa, kteří tápou v morálních hodnotách, a kteří nejsou ochotní připustit existenci rozdílu mezi Moudrostí a Podvodem, mezi Slovem a L/lží, mezi V/věrností a vychytralostí, mezi Svatostí a svatouškovstvím. Nechápou, a vlastně ani neznají, rozdíl mezi B/bázní Boží a strachem, mezi V/věrností až za hrob (zbožností až k mučednictví) a mezi hrdinstvím světa (ochotou jít proti zlu, zpravidla z vlastních sil. Když síly dojdou, s hrdinstvím je konec – co je z času, časem pomine.)

Stokrát opakovaná lež se stává silně zafixovanou lží, nikoliv pravdou. Silně zafixovaná lež se stává trvalou osobní podstatností zloby, tj. povahovou morální zkažeností. Morální zkaženost nikdy není pozitivní, nikdy není dobrá.

Světská pravda je shoda výpovědi o skutečnosti/jevu s podstatností dané skutečnosti/jevu tak, jak skutečnost/jev sám o sobě je.

P/pravda z Moudrosti J/je V/věrnou Obrazností tvora vůči Výrazu Stvořitele (vůči Vtělenému), tj. L/láskou Krista na Nebi i na Zemi v S/sobě i ve Svém sTvoření.

Kdo napadá L/lásku, napadá Boha.

Jana, 28.9.2021

Vypadá to jako D/dobro, ale nemá to obsah. Aneb

TUNELOVÁNÍ S/SLOVA

Zaměňování konzervativních katolických postojů za extremismus (oblíbená společenská interpretace, se kterou si Církev neví rady a vymezuje se proti ní, aniž by rozpornost mezi nimi vysvětlila) je typickou demagogií. Je nástrojem lidí, kteří chtějí přesný opak toho, co hlásají. Chtějí se především zalíbit a profitovat ve svůj osobní prospěch: o hodnoty jim nejde ani v nejmenším. Zpravidla jim jde o závist, pomstu, chtivost moci a peněz. Na hodnotách jen parazitují. Jak se praví ve Starcích na chmelu: na každém dobru se sveze prevít. Vypadá to pěkně a důvěryhodně, optikou schematizování prvoplánově v pořádku, ale je to Liška Ryška. Podvod.

Čím je situace / společenské klima emocionálně vypjatější, tím více se společnost radikalizuje všemi směry. Vůdcové politických radikalismů nikdy nebývají těmi, za které se vydávají, a proto se také snaží o velká až megalomanská gesta - a své skryté soukromé životy. Sami nikdy nejdou „s kůží na trh“. Od druhých chtějí vše, sami nenabízejí nic, a to nic je maskované za spasitelskou rétoriku.

Dobře je to vidět na zkušenostech z minulosti, kdy aktuální společenské, ekonomické, hospodářské, … velké zlo (hladomor, ...) nastartovalo frustraci, pocity bezmoci vygradované k pohotovosti společnosti ke zkratkovitým, rychlým a agresivním, nekompromisním „řešením“, resp. svévolím a braním spravedlnosti do vlastních rukou. Prostor pro populisty. Přitom stačilo tomuto oprávněnému hněvu předejít: omluvit se, požádat o odpuštění, oznámit plán k nápravě a skutečně dělat konkrétní kroky k realizaci nápravy. Lidé nečekají dokonalost, čekají vizi, koncepci řešení a dosažitelné úkoly ve vedení krok za krokem (nikoliv „káži vodu, piji víno“). Tak, aby viděli smysl se zajímat o hodnoty, ne jen o vlastní vlčí prosazení. A především: čekají poK/koru před D/dobrem, a čekají a požadují důV/věryhodnost, ať už na ně sami reagují jakkoliv. Odpor byl, jest a bude, ale procenty sympatií se řídí politik, ne Kristus.

A přesně tady se aktuální dobové zlo přelévá do historického typologického zla: na hladomor si většina lidí nevzpomene, ale na revoluce, války , ...

Pokud se mají hájit hodnoty, není možné s vaničkou vylévat i dítě, a takovým vyléváním dítěte je chtění všeho hned, a chtění všeho hned je definice násilí. Viz M/manželovo: „Nejsem násilník, abych chtěl všechno hned.“

Nelze hájit hodnoty D/dobra násilím, a to ani politickým, ani náboženským, ani žádným jiným násilím.

Proč? Protože politický a náboženský proces s Kristem.

Chcete hájit Tradici v P/přítomnosti? B/buďte P/přítomní.

Chcete být vidět a slyšet na Výšinách i v dálavách? Nekolaborujte s vládou lidu, netvařte se, že Král Nebe a Země je naroveň většinovému lidovému mínění a chtění – pokud budete i nadále politizovat V/víru i Církev, lidové mínění s V/vírou i Církví udělá krátký proces zcela a rychle. Kdo s čím zachází, …

Chcete proS/sadit Tradici v P/přítomnosti? Zanechte úvah a debat o konzervativních hodnotách, nenechávejte se vmanévrovat do roviny konzervativec = extremista, extremista = fanatik a nesnášenlivec, kterého je potřeba vyloktovat na okraj.

Politizace J/jména Krista, nejviditelněji jmenně spojováním názvů křesťanství a demokracie, je jasnou a nezpochybnitelnou fackou Kristovu P/příkazu k Ú/úctě k J/jedinému Pánu, k P/příkazu nesloužit dvěma pánům. Je lavírováním těch, kdo z Krista chtěli mít politického krále a už si brousili zuby na výhodné posty. Ne, ani zdaleka to nebyli jen dva apoštolové, ti to jen řekli nahlas. Mnozí další čekali, až to ti dva za ně zpřístupní, a oni se potom šikovným manévrováním, jak se domnívali, svezou.

Jestli S/skutečně CH/chcete zP/podobňovat Krista, D/držte S/se Tradice, nikoliv rádobyspasitelů.

Nebo si snad myslíte, že Bůh je bezmocný, nebo bez zájmu?

Pokud ano, pokud Bůh Je bez záJmu o člověka a Církev, tak proč je vám M/moje J/jmenné S/slovo tak proti srsti? Proč M/moje S/slovo vidíte jako zaJ/jímavé, není-li z Boha?

Proč těmi, kdo M/mne nejvíce nenávidí, jsou právě ti, kteří sami sebe považují za vzorné – „konzervativní“ katolíky? Nebo si snad myslíte, že jsem liberalizující heretik? Pokud bych byla křesťanský liberál, vyhledávala bych plenární široká diskusní fóra o křesťanském způsobu života, o paralelách rovnocennosti mezináboženského dialogu, o religionistických aspektech filosofických koncepcí a přístupů ke kdečemu, hlavně tak, aby to vypadalo chytře a zajišťovalo to společenské uznání, řády , tituly a diplomy. Takoví lidé jen vyhledávají svoji vlastní slávu, protože ze Slávy světa již B/bylo V/vše vyŘ/řčeno, a není na tom nic nesrozumitelného, tápajícího, dvojznačného, pochybujícího. Filosofie, která se odtrhla od a odmítá vrátit k teologii, miluje pochybnosti a názorové neukotvenosti – a vám se v těchto vlastních důležitostech velmi líbí, připadáte si potom lepší. Je to jen bezbožné tlachání vychloubačných sebestředných heretiků. Filosofie, která se utrhla od zbožnosti Kristu v Trojici a Nebi, od Písma a Tradice, je jen samolibostí. Pokud se u Písma a Tradice někdo nudí, je problém s ním, nikoliv s Písmem a Tradicí.

To, že svět nechápe Boha v Trojici, je pochopitelné. To, že se světu v této nechápavosti podřizujete tím, že přijímáte rétoriku světa a snažíte se v ní vyniknout, vás jen usvědčuje, že patříte světu, a tudíž Ne-P/patříte na Kristovu T/tvář.

M/moje M/myšlení není myšlení vaše.

Chcete „přinést Krista do světa“ politicky? Jste jako-Kristy, Z/zlo-ději, kteří Krista Krále poslali na K/kříž.

Co tedy M/máte D/dělat? Ž/žijte Písmo a Tradici.

Zdá se vám to nudné a fádní? Tak to jste dosud Ne-Ž/žili.

Jana, 18.9.2021

-

Víte, proč jsou mnohé vaše zpovědi neplatné?

Protože se spolčenecky zpovídáte mezi sebou a navzájem si „kryjete záda“ s falešnou jistotou, že Bůh vašim intrikám vyhoví – jste přece kněží.

Inu, Bůh není spolčenec.

Jana, 15.9.2021

Úvaha:

odkud znáte obsah T/textů, když na M/mých web stránkách není návštěvnost?

Uveďte zdroj aktuálních bezprostředních znalostí M/mého S/slova i obsahů mojí soukromé e-mailové korespondence, když jsem vám k ní nikdy nedala a ani bych nedala souhlas s přístupem. Jak se tyto intimní informace o M/mně za těchto okolností dostaly až k biskupům, jestliže biskupové sami nejsou v přímém spojení se spolčeneckými informátory, přičemž se biskupové stavějí na stranu spolčenců, jejich jednání obhajují, a vinu za jejich spolčenecké jednání mnohdy házejí na M/mně, zpochybňují M/moji morálku obecně, když M/mne nikdo z nich blíže osobně nezná? Odkud o M/mně berou osobní informace, jakým způsobem, jak a na základě čeho je vyhodnocují? Kdo jsou ti informátoři? Kdo jsou tito biskupové? Je kdokoliv z těchto biskupů vhodný na úřad nového arcibiskupa? V případě, že by novým arcibiskupem byl někdo v přímém souhlasném osobním kontaktu se spolčenci/spolčenec, jaký postoj by měla Církevní hierarchie ke kriminalitě v Církvi obecně, ale především ke Spravedlnosti Samé, neboť není možné být kriminálníkem v „malém“ vůči Obrazu Boha a zároveň nebýt Nepřítelem Boha, a to bez ohledu na důvod kriminality vůči člověku.

UV/važte např. souvislost zbožnosti se zálibností usazovat v katedrále/kostelech VIP osoby do bezprostřední blízkosti a v izolaci s celebrujícími, a tak před lidmi i Bohem vytvářet dojem mocenské souladnosti a rovnosti celebrujících se světskou mocí chráněnou politickou ochrankou. Jedním z důsledků, které už ani věřící nevnímají jako špatný, je pořádání světských akcí v katolických chrámech, mnohdy dokonce za úplatu: nebo snad CH/chrám Boží odsvětíte pokaždé, když nekatolíci i katolíci bezbožně přecházejí kolem Eucharistie, mnohdy se k N/ní otáčejí zády, stoupají si na místa celebrantů, natožpak aby se vždy Ř/řádně uK/klonili, …, a poté CH/chrámy zase vyS/světíte? Je jedno, jakými „bohulibými“ zájmy se zaštiťujete: ani předvánoční benefiční koncert není bohoslužba, a řešením rozhodně není odstranění Eucharistie z M/místa. Eucharistie nesmí ani skrze duchovní osoby ustupovat před lidskými zájmy, není možné, aby se věřící měnili v publikum klanějící se civilním osobám, které si z kněžiště dělají pódium. Nebo je snad CH/chrám Boží civilním prostorem dodávajícím lesk něčeho lepšího?

Pastorace? Evangelizace? Úkol nového arcibiskupa.

Uveďte způsob, jakým se napojujete na M/moji IP adresu modemu umístěného u M/mne doma (ani tento prostor nevlastníte, i v tomto prostoru Žije Bůh, Kterého nevidíte, což neznamená, že tu není), jak se vaše MAC adresy ocitly na seznamu „mých“ připojených zařízení, kam jsem vás nikdy nepozvala, a ani nemám v úmyslu kohokoliv z vás pozvat do mého soukromí, natožpak k přístupu k mým přenosovým zařízením. Jak jsem již psala, kdykoliv mohu doložit fotokopie/videozáznamy výsledků antivirového programu v mém notebooku/v mých předchozích notebookách napojených na tento modem i na modemy předchozí (i IP adresy jsem kvůli vám musela na své nemalé náklady měnit), které jsem právě kvůli vašim hackerským útokům musela na své náklady neustále kupovat nové – je zde podrobný výpis připojených zařízení. Jak se na těchto seznamech v minuosti objevil notebook mojí matky, který nikdy nebyl v Praze, natožpak u mne doma? Navíc byl tento notebook připojený k mému pražskému domácímu modemu na domácí zabezpečené síti uváděn jako moje výchozí zařízení.

Připište si to na účet mně vámi způsobených finančních škod. Myslíte, že jde o pakatel? Tak za prvé: znáte moji finanční situaci, a tudíž i hodnotu mých peněz, a za druhé: píšete si seznam vámi mně způsobených finančních/hmotných škod včetně následných nutných opatření k uvedení věcí do pořádku (např. kupování nových bezpečnostních zámků a jejich instalace jsou jednou z nejmenších položek)? Připočtěte i nehmotné škody na mojí zdravotní a životní situaci: víte, jak poškozený životní standard mi působí vaše psychické týrání působené vaší nepřetržitou letitou kybernetickou kriminalitou, před kterou se po celou dobu marně snažím izolovat, o čemž po celou dobu víte a bavíte se tím? Nebýt vašeho letitého nepřetržitého týrání a šikany, nebyla bych v invalidním důchodu, …

Zlo nikdy není od Boha, kybernetická šikana, ... = zlo není od Boha, je od vás. Jste snad vy od Boha?

Vašimi soudy o M/mně, Janě, coby duchovní Soudíte a uS/svědčujete sami sebe.

Prorok není pro sebe, J/je pro Církev, a vy jste duchovními správci Církve, kterou tímto pronásledováním skrze proroka pronásledujete.

Když se to nasčítá, za ty roky jsme jen na hmotných škodách nejméně v řádu vyšších stovek tisíc. (Připočtěte např. nemožnost všechny ty roky pronajímat vámi kybernetickou kriminalitou znehodnocený byt, za který navíc musím platit zálohy na energie a poplatky za správu domu. Plus připočtěte zákonné úroky, neboť můj věcný poklad, který jsem vám ani nesvěřila, jste zakopali do země.)

Nezapomeňte na opakovaná vlamování se do mého soukromí profesionálním/zkušeným otevíráním dveří od bytu, včetně toho v nedávné době na Letňanech. Myslíte, že nezanecháváte stopy, ale to jsou jen vaše domněnky.

Stačí vám to jako odrazový můstek k usvědčení z kybernetické kriminality? Nebo vám to už jako kriminalita ani nepřijde?

Opakuji: je to mj. kybernetická kriminalita ve spolčenectví (jde i o další přímé škody např. na mém majetku jeho poškozováním a ničením), která stále a po celou dobu, bez přerušení trvá nejméně od roku 2008, což je závažný trestný čin i před civilním soudem.

Jsem připravená poskytnout plnou součinnost orgánům státní moci, a to jak jako poškozená, tak jako svědek.

Je vám Spravedlnost k smíchu? Není problém vás konfrontovat na úrovni, které rozumíte: spravedlivě podle práva světa.

Tušíte, co se vám stane, až se to lidé dozví, a vezmou spravedlnost do svých rukou tak, jak to dnes děláte vy M/mně?

Výsledek vaší evangelizace/pastorace v praxi. Strom se pozná po ovoci.

Církev se z poslušnosti vám, spolčencům, podle vašich mínění a skutků, rozP/padne: hierarchicky, tj. v totalitě (Proti-P/plnosti) rozptýlení. Tak kdo je tu heretik?

Satan jedná halasně a okázale, Bůh ve skrytosti S/srdcí:

kdo miluje média a světskou slávu: spolčenci, nebo J/já, Jana?

Kdo vyhledává světské řády a uznání: spolčenci, nebo J/já, Jana?

Kdo koho (pro i) S/slovo vyhání z Církve: vy P/příchozího, nebo P/příchozí vás?

U K/koho Je S/slovo: u spolčeneckých kriminálníků, nebo u P/přítomného ve S/svých zJeveních?

Jana, 14.9.2021

Odkud M/mám S/slovo?

Ovoce roste na stromě, nikoliv strom na ovoci.

Ovoce není strom a strom není ovoce.

Ovoce nemá být stromem a strom nemá být ovocem. Ovoce je ovoce a strom je strom.

Semeno z ovoce není ovocem a není ani stromem. Semeno potřebuje teprve v dobré půdě vyrůst. Aby semeno vyrostlo a stalo se stromem, nesmí zůstat v ovoci, nesmí být považováno ani za ovoce, ani za strom. Člověka nelze vlastnit a Boha si nelze přivlastnit.

ovoce = děti, sV/věřené osoby,

strom = rodiče, P/pastýři

semeno = dítě v prenatálním vývoji, poVolání k Novému

Zbytek je jasný:

výsledek následuje předpoklad, předpoklad nenásleduje výsledek = odpovědnost vede od předpokladu k výsledku, nikoliv od výsledku k předpokladu. Neodpovídá-li dobrý výsledek zlému předpokladu, znamená to, že daný zlý předpoklad nevedl k uvažovanému D/dobrému výsledku.

J/je M/moje S/slovo Jany D/dobré? J/je M/moje S/slovo Jany v souladu s vašimi spolčeneckými předpoklady?

J/jsou (= Ž/žijí) vaše spolčenecké předpoklady o M/mých S/slovech D/dobré, nebo jsou (Ne-Ž/žijí) zlé?

H/hle-D/dejte vý-po-V/věď(ění) o K/kladech M/mnou vyŘ/řčeného S/slova, a najdete Ne-K/klad Z/zlých spolčeneckých úmyslů.

M/moje M/myšlení není myšlení vaše, M/moje S/slovo a vaše spolčenecké předpoklady o slovech se neshodují, a tudíž nejsou ze stejného Z/zdroje. J/je-li M/moje S/slovo P/pravda, kdo je otcem vašich spolčeneckých slov? Není smíru mezi P/pravdou a L/lží.

Chcete-li znát výsledek, ptejte se na jeho původ.

Je-li výsledek dobrý, i předpoklad je dobrý.

Je-li předpoklad zlý a výsledek dobrý, potom je třeba změnit předpoklad (vaše předsudky a rigidity), nikoliv výsledné (byť spolčenci formalisticky interpretované, ale stále P/platné) S/slovo. I zlí lidé dávají svým dětem/ sV/věřeným osobám dobré věci, a proto i zlý jazyk pozná D/dobré Dary, jen o nich nerad vydává svědectví.

Pomluvy zlých jazyků z řad spolčeneckých duchovních nesou jiné ovoce, než J/jaké O/ovoce N/nese S/strom Ž/života. Je snad M/moje S/slovo Z/zlé? Tak proč M/mi Ne-V/věříte? Mají M/mne snad spolčenci - kriminálníci v oblibě? Úplatky/krádeže spolčenců a Boží Dary nejsou totéž.

Je-li výsledek dobrý (S/slovo) a předpoklad o S/slovu zlý (nekalý úmysl), potom výsledek (S/slovo) vyplývá z jiného předpokladu, než o jakém se uvažuje. Nepodsouvejte jiným svoje zlé úmysly – to vy předpokládáte, a podle těchto předpokladů interpretujete. Uvažujte jinak, B/buďte v R/reálu.

Je-li předpoklad D/dobrý a výsledek zlý, pak vězte, že když dva dělají totéž, není to totéž. Nikdo ze současníků není neomylný, jak to Ř/říká i sv. apoštol Pavel. Tvor není Bůh, a vyK/koupený člověk není Vykupitel, od toho je tu odP/puštění.

Člověka nelze vlastnit a Boha si nelze přivlastnit.

Člověk, který říká a jedná tak, že nenarozené dítě je tělem matky, že V/věřící je povinen být tělesností/duší P/pastýře, prohlašuje dítě/člověka za majetek matky/poV/věřené osoby, a tím říká, že dítě je otrok, že matka je otrokář, že poVěřující je otrokář.

Zrušte otroctví, ne člověka!

J/já, Jana, neJ/jsem Slovem, J/jsem lidstvím Vítězného.

Nepožadujte, abych Byla Slovo, neCH/chci Být Slovo.

J/jsem S/slovem Vítězným.

Dokud budete odtažití od Dobrého S/slova, dotud budete neosobní = mimo v Kristu Trojici.

Jana, 14.9.2021

NEZAHRÁVEJTE SI.

Ještě k praxi diagnostiky a „péče“ o lidi – o kohokoliv, kdo se dojmologům, včetně těch s lékařskými tituly, dostane pod ruku.

Může se to stát komukoliv kdykoliv, jen ne jim, protože kolem sebe vytvářejí aureolu nedotknutelnosti až svatosti, to podle referenčního prostředí. Každý uvažuje podle svých životních zkušeností a pozic, na to by se nikdy nemělo zapomínat.

Už to by mělo varovat – dojmologové nejdou s vlastní kůží na trh. Přesněji řečeno: se svojí kůží.

O to raději svlékají druhé, nejlépe ty, o kterých předpokládají, že jim to projde, a kteří by je podle jejich mínění mohli mocensky ohrozit, protože to, co dojmology zajímá především, je jejich osobní moc nad druhými, stůj co stůj.

Ty, kteří se podle dojmologů (nikoliv s ohledem na realitu) nebudou, nebo nemají možnost bránit. Dojmolog se nikdy nevrhne na nikoho, koho si sám pro sebe vyhodnotí jako silnějšího – silnějšího se bude snažit získat do svého područí a využívat jej tak dlouho, dokud si nevyhodnotí jako efektivnější využívaného zcela zdiskreditovat: životní styl „využít a odkopnout“.

Zdá se vám ten příklad s neurochirurgem přehnaný? Tak si poslechněte REÁLNÉ příklady z praxe, které se skutečně staly. Opakuji: které se SKUTEČNĚ STALY.

Samozřejmě nemohu uvádět jména, mohu jen popsat, co se stalo.

Jde o konkrétní lidi, které osobně znám, protože jsem s nimi se všemi byla v osobním kontaktu. S paní doktorkou se známe ze soukromé kliniky, na které jsme obě pracovaly. Vzájemně si nejsme sympatické, a to se držím hodně zpátky. Paní má pověst odbornice v psychologii na slovo vzaté. Vzděláním je internistka, okolo univerzitní oborové psychologie/psychiatrie ani neprošla, ale o to je sebejistější. Veškerá její „odbornost“ je výsledkem osvojení si několika málo populárně-naučných psychologických knih, z nichž nemalou část zabraly publikace o psychoanalýze, délka poličky cca 1 metr, toť vše. Plus, samozřejmě, coby internistka měla Mezinárodní klasifikaci nemocí. Pro mocichtivého člověka jsou to ve svém celku účinné zbraně.

Když jsem na kliniku coby psycholog pár let před poVoláním (poVolání Se Stalo 27.12.2005 na sv. Jana Evangelistu, M/mého patrona) přišla, hned mne požádala, abych s ní šla stranou, a řekla, že spolu se šéflékařem praktikují magii, ve mně „vidí potenciál“, abych se k nim přidala. Přemýšlela jsem, jak slušně a zároveň účinně odmítnout, aniž bych zavdala příčinu ke mstě. Sama sebe označila za moji „kolegyni“ a chápala mne jako svoji nepohodlnou konkurenci.

Celá její „důvěryhodnost“ stála a padala s její pověstí „odbornosti na slovo vzaté., Svoji „odbornost“ velmi schopně sugerovala jako fakt tak dlouho, až to její okolí začalo brát jako nezpochybnitelnou skutečnost, a tak se k ní i chovalo. O jejích tvrzeních nikdo kolem, včetně lékařů, nepochyboval.

Představte si to opačně: představte si situaci, že bych já coby psycholog přišla na soukromou kliniku, vzala si stranou internistku a řekla jí totéž, chovala se k ní stejně, měla bych stejné „vzdělání“ a „zbraně“. A bez skrupulí, se sebejistotou bych „léčila“ konkrétní lidi v oboru interny, v tomto oboru bych také psala odborné zprávy a fakturovala je pojišťovnám i k platbám v hotovosti. Zahraničním zdravotním pojišťován, Čechy zde téměř vůbec nepřijímali, péče probíhala povětšinou a angličtině/ruštině. Tehdy jsem měla velmi dobrou angličtinu. Tehdy jsem měla velmi dobrou angličtinu, dnešní katastrofální stav je jedním z mnoha důsledků medikace primářem na neurologii a při hospitalizaci Na Homolce, kam jste mne vaší dlouhodobou koordinovanou spolčeneckou šikanou (zejm. od kněží ve sv. Ludmile a kněží ve sv. Ignáci) dostali. Značně poškozená paměť patří k těm méně závažným následkům. Zpět: platby za jedno sezení zde začínaly na čtyřmístných číslech. Tehdy.

Podle vašeho názoru: bylo by v pořádku, kdybych Vás osobně, coby psycholog, „diagnostikovala a léčila“ v medicínském oboru interny? Co by to vypovídalo o mé povaze? O spolehlivosti a platnosti mých tvrzení a aktivit, o správnosti Vaší „léčby“?

Pro info: tato paní po ukončení činnosti kliniky (o jejíž konec se sama postarala z osobní msty majiteli) podala nárok na neproplacené faktury za „psychologickou léčbu“ k soudu, a nakonec sama prý málem skončila ve vězení. Nechápu, že jí to nakonec prošlo.

Tedy první konkrétní případ. Několik let měla „v psychologické péči“ paní, které, aniž by jí kdy udělala interní diagnostiku, natožpak diferenciální diagnostiku, „diagnostikovala a léčila“ tak, že jí neustále sugerovala zpackané manželství, štvala ji proti (reálně milujícímu) manželovi, veškeré její zdravotní potíže paušálně hodnotila jako psychosomatiku. Jen tak, „od oka“. Podotýkám: paní doktorka sama měla velmi neuspořádané manželské/rodinné vztahy. Poté, co se klinika rozpadla, jsem přešla jinam, na jinou kliniku, kde byli jiní zdravotníci i podpůrný personál. Paní, kterou jsem do té doby neznala, za mnou přišla s tím, že chce „pokračovat v léčbě“, že byla „v péči“ u této „paní doktorky, skvělé psycholožky“, a chce pokračovat stávajícím stylem. To jsem odmítla a nabídla jí, že ji nejprve pošlu k místnímu internistovi na diferenciální diagnostiku, potom se uvidí, co dál. Nejprve nechtěla, ale přišla s manželem, který ji přesvědčil, že je to dobrý nápad, a ona pod jeho vlivem souhlasila. Naštěstí, internista sedící hned ve vedlejší místnosti, si na ni udělal čas okamžitě. Po jejich odchodu mi řekl, že se mu situace nezdá, ale výsledky testů budou brzy. Byl to skvělý diagnostik. Jakmile výsledky přišly, přišel za mnou s tím, že je potřeba dělat další testy, ale je to somatické. Po dalších vyšetřeních přišel – slušně řečeno – ve značně nedobré náladě, nešetřil výrazy, které by o sobě nikdo slyšet nechtěl, a na adresu předchozí internistky – „psycholožky“ použil hodně nevybíravé výrazy, chtěl ji dát k soudu a nahlásit na lékařskou komoru. Paní měla nádor na mozku, celé ty roky jí rostl bez povšimnutí. Paní přišla za minutu dvanáct, ne-li již po dvanácté. Internista jí okamžitě nabídl a sjednal termín operace u špičkového neurochirurga, ale rozzuřený manžel to odmítl a i přes naléhavá varování se postaral se sám. Poté už o dalším vývoji nemám zprávy, ale „vařila se ve mně krev“.

Druhý příklad je ještě z oné první kliniky. Paní doktorka za mnou poslala člověka, kterého „diagnostikovala a léčila“ „na potíže s otcem a matkou v dětství, kteří měli silně destruktivní vliv“. Ode mne chtěla, abych udělala přetížení a pána poslala zpět k ní. Kdo se v situaci vyzná, ví, co to od ní bylo za prasárnu. Nebyla jsem si jistá, zda to neudělala i proto, že mne považovala za konkurenci, a po odmítnutí účasti na jejich spiritistických sedánkách mne neměla v oblibě, tato situace byla ideální způsob, jak mne z „jejího rybníčku“ odstranit. Tomu člověku jsem řekla, že nic takového v žádném případě neudělám, a pokud chce zůstat u mne, nejprve jej pošlu na diagnostiku ke kolegovi – psychiatrovi, a bude-li to potřeba, bude pod jeho medikací, bude-li si přát a bude to potřeba, budu dělat podpůrnou terapii. Měla jsem tip na diagnózu, ale nechala jsem si to pro sebe, neřekla jsem to ani psychiatrovi. Po delším zvažování (paní doktorka je opravdu sugestivní a lidé s potížemi snadno ovlivnitelní) a vyšetřeních u psychiatra se rozhodl, že chce zůstat u mne. Výsledek předchozí „léčby“: rozvinutá panická porucha. Dostal tomu odpovídající psychiatrem předepsanou medikaci, chodil k němu na kontroly. Paní doktorka za mnou přiletěla jako uragán a nadávala, že jsem jí sebrala velmi výnosný a jistý kšeft. Mluvila hodně nahlas, vlastně to už nebylo jen mluvení, jak to bylo nahlas. Zeptala jsem se jí, co by dělala, kdyby to přetížení provedla sama. Prý by to nikdy neprovedla, udělala by něco mírnějšího, a kdyby zkolaboval, „něco bych mu píchla“. Byla přece internistka, tak proč ne. Na tu drzost jsem neměla odpověď. Zeptala jsem se jí, co by dělala, kdyby ten člověk zkolaboval např. při řízení auta na dálnici – odpověděla, že, cituji: „to by nebyl můj problém, to by bylo mimo budovu kliniky, takže bych za to nebyla právně odpovědná“. Zdůrazňuji: tato lékařka má pověst odbornice na slovo vzaté. Pán se nakonec rozhodl na ni nepodat trestní oznámení. Naštěstí svůj životní styl přizpůsobil adekvátně léčbě a podpoře, zkušenost s paní doktorkou vzal jako součást předchozí terapie života, ze které se vyléčil.

Neboli: slovo má reálnou moc zabít, ve zlých srdcích je slovo zbraň k i fyzické likvidaci.

Vaši spolčenečtí dojmologové nemají ani tu lékařskou fakultu, ale suverenita jim nechybí, tou oplývají. Vzhledem k tomu, že tak činí veřejně, prostřednictvím svědectví je možné je přivést k trestně právní odpovědnosti, a reálně soudní mocí poslat do vězení. Pomluvy, dehonestace, poškozování dobrého jména a pověsti, šikana ve spolčení s následkem hospitalizace a trvalých fyzických následků, ...

Viděli jste rukopis p. Hoschla (tečky nad písmenem „o“ na klávesnici notebooku neumím napsat) na kopii ručně psané zdravotní dokumentace uveřejněné na twitteru Andreje Babiše mladšího? Rukopis by stál za podrobnější přezkoumání univerzitně vzdělaným psychologem písma, z poskytnutého originálu textu psaného bez předchozí znalosti autorem o určení rukopisu k expertize, a to v rozsahu nejméně 1 strany A3 vč. podpisu. Pokud by po předchozím vyšetření nebylo možné zahrnout ohled na třes a poruchy dynamiky i formy, z hlediska projektivní metodiky by bylo velmi na místě udělat komplexní psychologické/psychiatrické vyšetření, byly by zde potřeba ověřit důvodné obavy ze zásadních potíží s psychickou stabilitou, důvěryhodností, osobním vztahem k hodnotám a morálce. Jako dárek zdarma mohu kdykoliv nabídnout expertizu.

Osobní poznámka: nechápu, jak vůbec je možné, že se i u soudů popřává sluchu odborným psychologickým/psychiatrickým expertizám psychologů/psychiatrů, byť jich je více, kteří sami nemají povinnost procházet pravidelnými zdravotnickými, psychologickými i psychiatrickými přezkumy tak, jak je tomu běžné v jiných profesích s obecným rizikem pro společnost (např. piloti, řidiči zaměstnaní u dopravců, vojáci, …).

Posudky soudních znalců mají váhu důkazu, často jsou chápány jako berná mince, a je na pováženou, že nikoho nezajímá, kdo je psal, jakou má posudek validitu vzhledem k autorově povaze a duševnímu zdraví. Společnost ani soud neberou v úvahu duševní stav soudního znalce odrážející se v jeho zprávě o přezkumu psychického stavu jiného člověka. To už zavání soudní šikanou. Nebo je snad psychologický/ psychiatrický posudek dogma?

Na okraj: před lety stál účelově napsaný psychologický/psychiatrický posudek průměrně 50.000,-Kč, nebo profesní růst. Tuší někdo, kolik je to dnes?

Další samostatnou kapitolou jsou trestní rozsudky nad psychology/psychiatry. Znám praktikujícího psychiatra, který byl podmínečně (!!! ta arogance soudu!!!) odsouzený za už nevím, zda sexuální obtěžování či znásilnění, provedené přímo v rámci „terapie“ v ordinaci, a to opakovaně, u různých žen. Nejen, že si z rozsudku nic nedělal, on to dokonce „dával k lepšímu“ na večírcích jako „důkaz, jaký je kanec“. Oběti před orgány činnými v trestním řízení, ale i před veřejností, vzhledem k viditelným známkám důsledků znásilnění na nejen psychiku, působí „nějak divně“, což se označuje za nedůvěryhodné ve stylu „kdoví, jak to bylo, a i kdyby, nakonec se jí nic moc nestalo, ne?“, a násilník v duševní a životní pohodě, mnohdy s titulem, je brán vážně.

NEZAHRÁVEJTE SI.

Jana, 6.9.2021

Dobrým příkladem je včerejší událost, která hýbe médii: setkání otce se synem – politikem, na veřejnosti.

Setkání to bylo velmi vypjaté a emotivní, téměř všichni bezprostředně kolem (zejm. novináři) a téměř všichni, kdo sledovali záznam, situaci hodnotili vnějškově, podle tohoto jednoho krátkého projevu obou zúčastněných na veřejnosti.

Kdekdo z lidí s titulem z oborů, které s klinickou psychologií/psychiatrií nemají nic společného, střílel diagnózami, podezřeními, nedůvěrou až zesměšňováním syna – civilní osoby. Tito lidé se již dopředu stavěli na stranu otce – premiéra země. Chovali by se tito lidé stejně i ke svým vlastním synům? Pokud ne, co to vypovídá o jejich skutečných náhledech na situaci, o které vypovídají?

Proč? O co jim šlo? Dělal někdo podrobné rozhovory s novináři, kteří tento výklad nejusilovněji šířili, směřováním k požadavku na doložení jejich osobních kompetencí v dané věci, když už tyto parametry tito jednostranně naladění novináři bez váhání uplatňovali na svých kolezích jiného, menšinovému názoru, názoru, který je nejsilnějšími médii marginalizován?

Nechci rozebírat odborné aspekty ze zhlédnutí několika mála minut záznamu jedné situace v médiích právě proto, že jsem psycholog. Uvedu jen několik jednotlivých postřehů, které stojí za pozornost, a které se dají snadno pochopit i bez odborného vzdělání.

Každý ví, že psycholog/psychiatr je v a priori silnějším postavení, než ten, o kterém se veřejně mluví jako o člověku, který potřebuje vyšetření. Odborník je automaticky považovaný za autoritu, kterou se nesluší zpochybňovat, neodborník za automaticky podezřelého.

Požadoval někdy někdo z takto naladěných lidí, aby i odborník byl již dopředu zpochybňován jako mentálně nezpůsobilý? Pokud ne (a o jiném přístupu nevím), proč v demokracii není měřeno stejným metrem, proč je názor odborníka považován za dogma, a neodborník bez pozičně společensky silového vlivu je už dopředu automaticky považovaný za sprostého podezřelého? Co sociologické pohledy na tuto situaci?

Nehorázné je už to, že někdo někoho na veřejnosti beztrestně osočuje z psychické nezpůsobilosti obvyklého společenského života, navíc tak činí na základě dojmu, navíc se tváří, že věci rozumí. Jakmile se novinář v rozhovoru takového osočujícího, který ani neprošel kolem odbornosti opravňující k výpovědím o duševním zdraví, konfrontuje, osočující začne couvat od odpovědnosti a snaží si „krýt záda“, odmítá se dál vyjadřovat, případně hovor ukončuje a odchází. Proč, když si byl tak jistý, když mluvil o někom jiném? Co kdyby on byl na místě jím osočovaného, považoval by jeho dnešní vlastní veřejně šířený postoj za věcně odpovídající a důvěryhodnou výpověď o pravdě?

Kde jsou právníci, kteří by takové osočující chování odborně řešili jako újmu na cti jiného, případně jako jiné nepřijatelné projevy? Řešil někdo právní odpovědnost mediálního osočování člověka veřejnou mocí, navíc osočování bez odbornosti, bez relevantních kompetencí a věcných důkazů?

Je potřeba si povšimnout několika detailů.

1) Jak v televizní debatě řekl jediný médii prezentovaný novinář – moderátor, ale i jediný člověk z těch, kteří se vyjadřovali, je neobvyklé, aby mezi otcem a synem stát bodyguard jednoho z nich (zde byli nejméně dva). Také je alarmující, aby tuto situaci nikdo z přihlížejících neřešil, kdo ví, zda tato otázka vůbec někoho napadla, a přitom jde o běžnou rodinnou situaci. Jeden z bodyguardů téměř úplně kryl výhled syna na otce, takže syn se musel k otci téměř probojovat, aby s ním mohl mluvit, což okolí komentovalo na úkor syna. Druhý bodyguard se díval na syna jako na ohrožení, a to aniž by syn dal k takovým obavám důvod. Předpokládám, že oba bodyguardi „jen“ dělali svoji práci, ale neviděla jsem, že by se někdo z nich zeptal otce, jestli si přeje blokovat přístup syna k němu. Patří k práci ochranky automaticky už dopředu považovat člena rodiny chráněného za ohrožení? Pokud ne, nebylo to profesní selhání? Proč to nikdo neřešil?

Představte si tutéž dynamiku situace v jiném lékařském oboru. Například v neurochirurgii.

Přijde syn k otci, emotivně mluví o bolestech, které mu otec způsobil. O bolestech, které podle syna způsobily velmi silné vnější tlaky od lidí kolem otce, které vyústily až k neurochirurgické operaci syna. K operaci, při které šlo synovi o život, a která z pohledu jiných neurochirurgů nebyla ani opodstatněná, natožpak nutná.

Budou se i v této situaci novináři a civilisté bez odbornosti neurochirurgů vyjadřovat k nezbytnosti synovi operovat mozek, navíc jen podle veřejného dojmu? Kde jsou právníci, kteří by urgovali odpovědnost takto závažných odborných úsudků a jejich šíření? Umíte si představit, že by byl brán vážně novinář, který na základě dojmu svého a dojmů lidí kolem, jako jistotu a fakt tvrdil, že ten konkrétní člověk evidentně má rakovinu mozku, že to přece vidí každý (nebo snad každý vidí do srdce a myšlenek?), a že tento člověk evidentně potřebuje neurochirurgickou operaci? Proč se úplně stejně lidé zcela mimo medicínu, včetně lékařů mimo psychiatrii, vahou svého vlivu vůbec vyjadřují ke zdravotnímu stavu jiného člověka? Je snad psychiatrie oborem, na který není potřeba odborné vysokoškolské studium, stačí se řídit tím, „co přece každý vidí“? Neměli by takové rádobydiagnostiky řešit sami neurochirurgové a laiky vrátit do reality tím, že tyto laiky vahou své odbornosti (zcela zbytečně, ale mediálně účinně) všechny indikují na neurochirurgické vyšetření mozku, a budou tvrdit, že k takové indikaci nejsou potřeba žádné důkazy, stačí dojmy, protože přece každý kolem vidí, že tento konkrétní laik má rakovinu mozku? Jak rychle by tito sebejistí laici/neodborníci s tituly z jiných specializací se svým diagnostikováním jiného přestali, kdyby se totéž dělo jim, ale vahou skutečné lékařské odbornosti?

Chci říct: zde nejde o věcnou argumentaci a reálnou medicínskou/životní situaci, zde jde o mocenský boj smečky proti silově značně slabšímu terči, o legitimizaci práva silnějšího a jeho uplatnění už jen na základě osobního dojmu a souladu tohoto dojmu s veřejným míněním.

To už zavání honem na čarodějnice, touhou si na někom vybít vlastní sklony k destrukci na úkor jiného. To vše v prostředí, které to považuje za nejen normální, ale i žádoucí. Politicky a osobně nadřazená a silná osoba + za ním stojící/mlčící mediálně i sociálně výrazně silný lid versus mediálně a mocensky podstatně slabší podřízená blízká osoba uprostřed tohoto podezírajícího a odsuzujícího sebejistého lidu opírajícího se o vlastní dojmologii, kterou vydává za dogma, o dojmologii, „o které přece nikdo nepochybuje“.

Tady nejde „jen“ o tohoto konkrétního člověka čelícího nekompetentnímu senzacechtivému silnějšímu nepřátelskému lidu, tady jde o nastolení společenské mentality, která toto vše umožňuje, uplatňuje, prosazuje jako žádoucí normu, tj. totéž se může stát komukoliv a kdykoliv. Někdo sociálně, politicky, mocensky silnější, ukáže prstem na jemu nepohodlného člověka, a tento člověk je okamžitě veřejně odsuzován a vysmíván.

Je tohle ještě demokracie? Rovnost před zákonem?

Proč nikdo z právníků/psychiatrů/klinických psychologů pracujících v jiných než stávajících prostředích/zařízeních také v médiích neřeší právní a medicínské aspekty celé situace, nestranně, v principu, důkazně?

Proč se nikdo nezajímá o individuální práva jednotlivce před zákonem, o zákonných povinnostech chování člověka/společnosti vůči jednotlivci, o jejich mantinelech a vymáháních, padni, komu padni, …?

Nevytváří se tu veřejně adorovaná mentalita smečky, o jejíchž způsobech „přece nikdo nepochybuje“, kdy je možné prosazovat právo silnějšího kdykoliv se zachce někomu mocensky silnějšímu?

Kde tohle skončí v celospolečenském měřítku?

Není to veřejně schvalované podněcování k nenávisti?

2) Celá smutná situace byla okamžitě prezentovaná jako veřejná senzace, nikoliv jako alarmující projev rodinné dynamiky, kde v a priori silnějším postavení je otec, navíc politicky a mediálně v nepoměrně silnější pozici než syn.

Zajímal se někdo, jaké poziční možnosti má otec vůči synovi, jaké poziční možnosti má syn vůči otci, jaké poziční metody mají k dispozici jeden i druhý, jak tyto skutečnosti obecně lidsky ovlivňují reálné prožívání a chování jednoho vůči druhému? Co z toho je možné uplatnit na typově obdobné situace obecně?

Vzhledem k tomu, že situace byla veřejná, platí tytéž poziční mocenské možnosti i v politické rovině: kdo je v silově nepoměrně výhodnějším společenském postavení a krytý svými lidmi, kdo je sám, případně s jedním mlčícím dokumentaristou? Jaký to má vliv a jako výpovědní hodnotu na poziční sílu každého z nich před veřejností?

3) Přijde-li syn za otcem, o kterém se od veřejnosti dozví, že je poblíž, je rodičovsky žádoucí, aby otec použil cizí lidi jako svůj štít, místo aby navrhl synovi, že si půjdou promluvit do soukromí, beze svědků, bez mediální pozornosti, bez roušky sahající až těsně pod oči, kvůli které syn nemůže vidět otcovy reakce?

Je normální, aby odpovědnost v rodině nesl syn za otce namísto otec za syna? Je normální, že když syn mluví o újmě, navíc újmě způsobené otcem, aby otec situaci vůbec neřešil věcně, aby se nezajímal, co mu syn chce říct? Je normální, aby otec, když přímo od syna slyší o bolesti, zůstal stát bez hnutí, aby se nepokusil jej obejmout, podpořit, a namísto toho počkal, až odejde, a již za jeho zády mluvil k médiím o synovi negativně? Navíc, aby mluvil tak, aby on ze sebe smyl vinu (cítí se být vinen?) a snažil se působit jako starostlivý otec v momentě, kdy se ani nepokusil se synem mluvit osobně věcně?

Opakuji: člověk se projevuje podle vyhodnocení situace, ve které je, a podle možností ji řešit. Nikoliv podle toho, v jaké situaci by mohl být, kdyby v ní byl. Není možné považovat a prohlašovat za rovnocenné projevy mezi dvěma mocensky v mnoha směrech výrazně odlišně silnými lidmi. Kdyby byl VIP osobou syn, který by mluvil stávajícím způsobem, a člověkem z lidu otec, který by mluvil stávajícím způsobem, jak by vypadaly mediální a společenské reakce veřejnosti? Na čí straně by za použití svých stávajících metod stála veřejnost, včetně médií? Jinými slovy: sleduje veřejnost včetně nejsilnějších médií věcnou linii, nebo především dojmologii, kterou vydává za faktografii? Pokud se veřejnost řídí předsudky a domněnkami, a považuje to za normální, co to znamená pro kohokoliv ve společnosti jednotlivě?

Proč vůbec se kdokoliv z veřejnosti vyjadřoval ke zdraví člověka, který nepatří k veřejné moci? Zajímali by se novináři a dojmologové o téhož člověka, kdyby nebyl synem VIP osoby, navíc synem VIP osoby s konfrontačním stylem projevu? Pokud ne, pokud by pro ně takový syn nebyl mediálně zajímavý, proč nesrovnávají způsoby projevu otce a syna konkrétně, jednotlivě, věcně, v kontextu? Neboli: proč stejná kritéria, která uplatňují na syna, neuplatňují i na jeho otce, navíc, když rodinnou odpovědnost nese otec za syna, nikoliv na opak? Zvláště, když uvážíme, že u schizofrenie se obvykle uvažuje o roli rodinné situace v raném dětství a dospívání, o odpovědnostech otce a matky za životní situaci dítěte, … Neposkytl tento otec podnět k odbornému lékařskému psychiatrickému/klinickým psychologem přezkoumání jeho otcovských kompetencí a způsobu výchovy jeho vlastního syna v synově dětství a dospívání, tedy v období, které se obvykle považuje za podstatné pro rozvoj duševního zdraví člověka, navíc člověka s jeho geny? Neříká se tomu „naběhnout si na vidle“? Zabýval se tím někdy někdo z odborníků, ale i někdo z řad sebejistých dojmologů?

Proč se kolem otce okamžitě sjednotili jeho profesní kolegové, když jim po rodinných záležitostech nic není? Proč jejich názor vůbec někoho zajímal? Proč to nikoho nezarazilo? Proč otec strpěl, že se cizí lidé navážejí do jeho syna, navíc synovi za zády? Nechápal otec jako osobní újmu, že je jeho syn veřejně osočovaný, navíc bez důkazů a pod silnými emocemi okolí? Neměl obavy o synovu společenskou pozici, která je po těchto výpadech v ohrožení, což může mít vliv na synovu kariéru a životní styl? Proč otec syna před veřejností nebránil? Proč otec nedal najevo radost, když mu syn říkal dobré zprávy, že jej odborníci po odborných vyšetřeních shledali zcela zdravým, a blahopřál otci k narozeninám? Měl z té zprávy otec radost a jen ji nedal najevo, nebo otec ze zprávy o synově zdraví radost neměl? Proč synovo zdraví naopak za jeho zády vzápětí veřejně popřel, navíc aniž by se o ty zprávy zajímal? Proč se otce nikdo z mnoha lidí kolem, nikdo z těch, kdo viděli mediálně zveřejněný záznam, nezeptal, jaký má otec konkrétní důvod pro svá zpochybňování odborných posudků napsaných ve zprávách o zdravotním stavu jeho syna – jde o zpochybnění profesionálních kompetencí těchto skutečných odborníků, na rozdíl od kompetencí sebejistých dojmologů? Pokud ano, na jakém základě?

Kde jsou sociologové?

Nejsme u vytváření a prosazování alarmující mentality společenské agrese, přičemž s jídlem roste chuť? Pokud se tento styl veřejného chování nechá běžet, kam to vyústí, kde to skončí? Bude to mít vliv na společensky přijatelné normy a standardy, na chápání a praxi demokracie, na volební preference, složení parlamentu, … (efekt motýlího křídla)? Pokud ano, jaká opatření a kdy uplatnit, jak a v jakém měřítku? Existují již nějaké typově obdobné sociologické studie z minulosti? Pokud ano, jaký měly reálný vliv na společnost? Je vůle o nich mluvit veřejně, a pokud ano, jak a kým? …

Jeden postřeh: syn opakovaně použil sarkasmus, což z podstaty věci odkazuje na orientaci ve věcné podstatě situace, o jasném rozumovém zpracování principu situace jako celku, o sebevědomí syna umožňující mluvit významově „pod linkou“, ve významovém podtextu. Jak tato skutečnost souvisí s psychiatrickým nálezem o schizofrenii, jejíž podstata je mimo jiné v emoční dezorientaci a paušalizaci, rigiditě, v nedostatku nadhledu a průniku k podstatě? Je člověk vyjadřující sarkasmus nad věcí a v situaci orientovaný, nebo podléhá svému izolovanému vidění světa?

Samozřejmě nejde o diagnostiku, jde jen o podněty k zamyšlení se nad pozičními mocenskými možnostmi všech zúčastněných v situaci, o reálných pozičních silových možnostech jejich uplatnění a prosazení ve společnosti všemi zúčastněnými.

Jaké možnosti projevu má člověk stojící tváří v tvář otci, za kterým se sešikují mnozí, člověk, který je už dopředu hodnocen jako podezřelý a pochybný? Jak je chápán člověk, který zcela vážně veřejně, mediálně dehonestuje svého syna, navíc synovi za zády, a podněcuje k náladám proti synovi?

Poznámka pod čarou: syn v rozhovoru, kdy musel zvýšit hlas už jen proto, aby se přes ochranku alespoň na dálku probojoval (!!! jinou možnost, jak s ním mluvit, od otce nedostal!!!) ke kontaktu s otcem, byl okolím označen za agresivního … Na jeho místě: v hluku tiskové konference a lidí na ulici, mluvili byste standardní hlasitostí, tedy de facto sami pro sebe, nebo byste zvolili hlasitost, která odpovídá hlučnému prostředí?

Pro Církev je celá situace vděčným tématem k veřejnému vystupování kněží s tématy jako vztahy Trojice, zbožnost k Trojici, Láska Otce a Syna, Láska Otce a Syna zJevená lidem, veřejně, Láska lidí k Synu/Otci, význam zbožnosti a podílnictví na L/lásce skrze S/světlo světa, L/láskyP/plné rodinné vztahy v katolické rodině a v Církvi, obecná společenská morálka a hodnoty podle vyK/koupení, odpovědnost mocensky silných vůči mocensky slabším a zpětně, D/dobré rodinné vztahy a zdraví duší v rodině, Spravedlnost a MiloS/srdenství, oběť a útok v katolické Církvi, Církevní Otcové a sV/věřené osoby, bratři a sestry v Kristu a jejich místo ve společnosti, …

Zkrátka evangelizace prostřednictvím médií v praxi.

Nikoliv aktivismem, poučováním a strukturálně poziční až invazí do soukromí civilně cizích lidí, ale zapojením veřejnosti do široké diskuse o tématech, která nejsou prvoplánově katolická, ale která umožňují vytvoření podhoubí k živé celospolečenské věcné a zároveň silně emocionální osobní angažovanosti vůči morálce, právech, zbožnosti, dobru a zlu, …

Nenásilně, zásahy do srdcí.

Kde Je Bůh, tam není lhostejnost:

stačí sledovat reakce a odpovídat na ně slovem i skutkem, tedy A/autenticitou, která ani omylem nemusí být vždy a všude vzorem Svatosti.

Podstatné J/je, když bude osobně konkrétně uvěřitelná.

Síla zásahu srdce se pozná podle síly reakce srdce, a není žádoucí přesvědčovat vlažné. Je nezbytné pečovat o ty, kteří se zajímají. Bůh doKáže vyKřesat P/plameny v mnoha srdcích i z jednoho jediného uV/věřitelného srdce mezi lidmi.

Bude-li evangelizace osobně uV/věřitelná, B/bude i úČ/činná.

Ne mocenskými pozičními přesilovkami, ale A/autenticky. Jinak než mučednictvím to v prostředí společenské mentality práva zaťaté pěsti dojmologů skončit nemůže.

CH/chcete onen H/hlásaný poD/díl na K/kříži? Máte příležitost.

Nebo se bojíte o sebe a za zády těch, kterých se bojíte, raději v semknutosti dojmologů osočujete?

Je na místě, aby se Otcové cítili v ohrožení, když jim S/synové Církve říkají o B/bolestech, a to o takových, které vyžadují přezkoumání odpovědnosti Otců v R/rodině?

Je na místě, aby Otcové popoháněli k od-po-V/vědnosti S/syny za Otce?

Je na místě, aby Otcové hanobili S/své S/syny, navíc za jejich zády, navíc ve své semknutosti proti S/synům, navíc když S/synové mluví o vinách Otců za bolest dítěte?

Je na místě, aby se Otcové cítili S/syny ohroženi, když S/synové volají po L/láskyP/plných vztazích v R/rodině?

J/je M/možné považovat za R/rodinu společenství, kde Otcové používají vůči S/synům kriminální metody, tedy kdy Otcové argumentací svého Otcovství napadají S/své S/syny, navíc veřejně?

U koho je v R/rodině primární od-po-V/vědnost za L/láskyP/plnost?

M/mají Otcové nelíčenou R/radost z psychického zdraví S/svých S/synů, nebo se chovají tak, že se S/synové musejí před jejich útoky obhajovat až do krajnosti, tj. za použití sarkasmů, když navíc semknutá smečka poVěřených M/mocných šikanuje sVěřené dítě, viditelně sociálně Otci vytlačené do samoty a vysmívané za to, že je samo mezi všemi, a tudíž nedůvěryhodné?

Jak je v R/rodině uP/platňováno P/právo, padni, komu padni?

Kdo je v R/rodině považován za P/prostředníka P/práva: od-po-V/vědný, nebo dojmolog, který si hraje na odborníka?

J/je v R/rodině V/vůle V/volit od-po-V/vědného, a tudíž H/hledat P/právo a MiloS/srdenství, nebo se nechává průchod mocenským ambicím dojmologů?

A především: co teď, a co potom?

Jana, 3.9.2021

R/ROZUM

J/je zJ/jednodušená F/forma po-Z/znání (z) Věčnosti (= náS/sledování Pravdy na C/cestě),

F/forma, K/která J/je přiJ/jatelná i pro lidi bez odborného teologického vzdělání.

Tragédií světa je, že R/rozumnost oddělil od Moudrosti (např. josefínské reformy),

a tak „rozumové poznání“ podle světa bez Moudrosti (poznání chápané jako efekt vyšší nervové činnosti, poznání podle ukradeného O/ovoce v Ráji, poznání podle ruky svévolně vztažené po vlastnění dobra, poznání podle následování dosažitelného vlastními silami, ze svých vlastních sil, svojí vlastní mocí) již není S/slibem po-Z/znání (není S/slibem úČ/častenství na Světle Ž/života, na S/světle světa V/vedoucího v/k Moudrosti), ale rozumové poznání je již jen světským pohledem na svět separovaný od Boha.

Pro takovou rozumnost je typické sebeoslavné sebeosvícení, resp. glorifikace člověka sebou samým = modloslužebnictví lidskému sobectví.

Člověk, který je rozumný před světem, Proti-J/je Ne-R/rozumný před Nebem.

Člověk, K/který S/si R/rozumí s Nebem, Ž/žije Boží Dar ve v-z-T/tažnosti Láskou vyK/koupení = Ž/žije Moudře, v Kristu pro-Věčně.

Člověk, který žije rozumářstvím, žije duchem světa, bez Moudrosti, v soupeření a neklidu, přízemně.

Podle toho po-Z/znáte syny vyH/hnanství, syny světa: hledají a adorují rozumnost bez R/rozumu, a zakládají si na tom.

Pokud někdo v křesťanském prostředí tušeně a pocitově vyhledává Moudrost, touží po N/ní, ale situaci nechápe (hledá Krista touhou srdce, ale nebyl poU/učen o S/srdci), a nenachází C/cestu, je duchovně zanedbaný, nikoliv bezbožný.

Jeho duchovní zanedbanost volá do Nebes po od-po-V/vědnosti zanedbávajících uRčených k evangelizaci celého světa,

vůči němu,

vůči Církvi,

vůči Nebi,

vůči světu.

Jeho bezradnost a pociťovaný neklid je uS/svědčujícím důkazem nešíření poZ/znání o Daru R/rozumu T/těmi, K/kteří ve světě M/mají P/působit sM/míření a P/pokoj na náměstích, veřejných prostranstvích i ve tmavých koutech, kam se i svět bojí vstoupit.

Jako sv. Petr utíkají od K/kříže, zapírají Krista.

Hlavně nemít potíže, hlavně nebýt O/osobní.

Synové R/rozumně ve světě P/patřící Z/zrakem Moudrého nepatří světu, neJ/jsou ze světa, D/dívají S/se D/děním ze Svátostí.

Rozumnost podle světa staví na předpokladech a poznatcích o stvoření již existujícího makro i mikro světa.

R/rozumnost z/v Moudrosti S/staví na před-po-K/kladech z/podle Ú/úhelného K/kamene, resp. z/v/na MiloS/srdenstvích CH/chrámů S/srdcí ve Vítězném S/srdci Krále Nebe i Země.

Není rozum jako R/rozum.

Podřizování se rozumnosti se projevuje paušalizováním poznatků nabytých odezíráním z projevené vnějškovosti v minulosti,

tj. Ne-P/přítomně = zmatečně, závisle na tom, co už de facto není.

Dvakrát do stejné řeky nevstoupíš a s jídlem roste chuť: nebezpečnost rozumářství postupem obecného času roste, Z/zlo ponechané bez od-po-V/vědi sílí pýchou, a proto Z/zlí v minulosti, ponechaní bez úČ/činu od-po-V/vědi S/služebníky D/dobra, ze svojí vlastní podstaty nebudou volit D/dobro, a proto není M/možné předpokládat, že Z/zlo ponechané samo sobě také samo od sebe zmizí. Nezmizí, jen unikne pozornosti a stane se vnějškově obtížněji detekovatelným.

Kde D/dobro uvolní prostor, tam nastoupí a opanuje Z/zlo.

Zdržení se od V/volby D/dobra je podporou moci Z/zla.

Nic jako nezúčastněnost a objektivita tvora na Zemi před Bohem neexistuje.

Kdo není v D/dění, P/pravdu podle Jsoucího nepozná – mimo Boha není R/rozum.

R/rozum J/je ve v-z-T/tažnosti K/křížem, a proto kdo jen stojí opodál a hledí na kříž „s nohama pevně na zemi“, není ve v-z-T/tahu s P/pravdou S/slova Vítězného.

K/kdo J/je v Pravdě, po-Z/zná Moudře, nemusí nic zjišťovat kriminálními metodami.

Objektivita z Moudrosti se kriminalitou nedosáhne. Když M/mluví Moudrost, svět nemá co dodat, ale to svět neopravňuje zůstat nečinný k D/dobru.

V-z-T/tah s vyV/výšeným J/je v-z-N/nešený, a mimo J/jednotu S/srdce v S/srdci Nejsvětějším (= mimo úČ/čast na K/kříži) není nezávislost na pozemskosti (nikdo z pozemšťanů není sám o sobě nezávislý, protože kromě Neposkvrněné a Vtěleného jsou všichni hříšní, a hřích uV/vrhá do závislosti na sobě).

Kdo říká, že je na Zemi v obecné objektové porušenosti nezávislý a objektivní, a proto zůstává nezúčastněný a pozorující, L/lže, protože poP/pře vyK/koupení, odmítá úČ/čast na v-z-N/nešenosti K/křížem, K/která J/je z lidských sil neuchopitelná a nepoznatelná.

Není M/možné M/mít poD/díl na K/kříži a zároveň jen zůstávat opodál, a zvědavě čekat pod K/křížem, „jak to nakonec celé dopadne“.

Není M/možné někomu strojit léčky a pokušení, a zároveň zůstat nestranný.

Není M/možné stranit pokušiteli a zároveň Platně zP/přítomňovat V/vůli Krista.

U/učitel Církve, K/který jen stojí opodál, pozoruje a mlčí, Ne-U/učí.

Vzpírá se evangelizaci, vzpírá se pastoraci.

O/odporuje duchovnímu S/stavu, K/který přiJ/jal.

Odvolávání se tvora na povinnost být objektivní, což je důvodem, proč se chová nezúčastněně, s odstupem a opatrně, je před Bohem pyšným spoléháním se na S/svoji V/výlučnost před Bohem, na S/svoje vyVolení.

To neprošlo ani kněžím Spravedlivého, natožpak aby to prošlo kněžím MiloS/srdného.

Nikdo nezná dne ani hodiny,

a proto kdo v čase vůči D/dobru jen stojí opodál, zůstane před B/branami a bude jen nechápavě a zvědavě nakukovat přes zavřenou B/bránu.

Ti, kdo se považují za náS/sledovníky sv. Petra - K/klíčníka Nebe, a zůstanou stát před zavřenou B/branou, se jen budou divit, že jejich vlastní klíče samy od sebe B/bránu neotevírají.

Spolčenci, kteří Janě ukradenými/okopírovanými klíči vnikají do J/jejího bytu a soukromí, parodují S/svoje poVolání.

Jsou snad Z/zlo-ději klíčů pozemských zároveň v Pravdě V/věrnými K/klíčníky Nebe?

Jana, 2.9.2021

NAROZENÍ SHŮRY = ZP/PŘÍTOMNĚNÍ S/SE Z/V/DO P/PLNOSTI

SOUD = O/OKAM/MŽIK VĚČNOSTI

Stále čas a přitom již zformovaná naZ/zíraná Věčnost = F/finalita D/dějů = ukončení penza P/příležitostí k L/lásce v po-S/sloupnosti dějů.

Mimo P/přítomnost Vítězného nelze mluvit o v Pravém S/slova sMyslu čase, protože čas J/je poS/sloupností D/dějů naD/děje = S/spirála L/lásky = a mimo P/přítomnost není D/dění v Pravdě, tedy ani náS/sledování na C/cestě naD/děje, přičemž na-D/děje J/je Boží Vůle v K/krocích. Lidově: kdo neK/kráčí na C/cestách, nemá naD/ději. Mimo D/dění je stagnace s nevyhnutelným účinkem rigidity = P/pádem, je Ne-S/s-CH/chopnosti k F/formativní P/plnosti.

O/okaM/mžik Věčnosti J/je F/formativitou k Plnosti Stvořeného člověka Danou ze Vtělené zF/formativní P/přítomnosti do Plnosti (= Danou Vítězně), tj. J/je zT/tělesněním D/dobré duše podle P/pravdy Tváře (podle Výrazu Boha) – V/všichni v Pravdě B/budou Kristu P/podobní. J/jde o v Pravdě Nové Stvoření člověka, nikoliv jen o nějakou servisní generálku ojetiny pozemské podoby.

ZN/novu Stvoření J/je Aktem L/láskyP/plného poZ/znání Pravdy o S/sobě (= po-Z/znání podle/ve Znání, tj. S/slovem i Č/činem vyK/koupení), K/která J/je úČ/činná P/plně, tj. do-K/konale trojJ/jedině (lidská identita duch – duše – tělo, kde D/dobrý duch člověka J/je zF/formovaným záMěrem Boha se Stvořením obecně i konkrétně, to podle uRčení, a tudíž J/je nehmotný), a tudíž nezbytným před-po-K/kladem (prediktivním účinkem z Moci) J/je L/láska člověka k P/pravdě.

Má-li duše v čase větší zálibnost v pomíjivém těle než ve S/svém D/dobrém duchu (jsou-li záměry člověka v čase nakloněné zlu), duše zůstane Bez-M/mocná, neboť D/dobrý duch J/je člověkovou M/mocí před Mocí. Ne-L/láska ke S/svému D/dobrému duchu je Ne-L/láskou k sobě, ke S/své v-z-N/nešenosti, tj. je Ne-P/přítomností = světem iluzí a klamů.

Antikristovo království požitků (spolčenectví Ne-L/lásky plných duchovních) do Nebe nevede.

„Re-K/konstrukce T/tělesnosti“ (obN/novení S/stavu člověka podle J/jeho poVolání před vstupem do času, tj. před podílnictvím na dědičné porušenosti předchozích podílníků - rodičů na S/svém sTvoření, nikoliv proti J/jeho časové poskvrněnosti).

ZN/novu-S/s-Tvoření“ J/je zT/tělesněním (nikoliv pouhou tělesností, která v čase s duší koexistuje v principiálním nesouladu, kdy lidská identita člověka je mimo P/přítomnost Ne-J/jednotná, není Plně A/autentická) Plnosti duše D/dobrem podle Krista, nikoliv podle tvora.

NáS/sledně S/se D/dobrá duše (= duše sJ/jednocená S/se S/svým v Pravdě D/dobrým duchem – andělem Strážným) konfrontovaného člověka zP/přítomní ve S/své uRčené T/tělesnosti.

D/dobrá duše J/je úČ/činná k P/plnosti, tj. A/autentická, a A/autenticita J/je L/láskou ke S/svému Bohem Danému uRčení člověka/osoby.

A/autenticita nemůže nebýt v/z Moci Mocná, a proto T/tělesnost D/dobré duše J/je P/plně D/dobrá.

Výraz „Nové Nebeské tělo“ je opis pro F/formativní úČ/čin D/dobré duše k P/plnosti S/své lidské/osobní I/identity, protože v Pravdě lidství nemůže B/být mimo T/tělo, samotná duše bez D/dobrého ducha a bez T/tělesnosti není v Pravdě lidství, je Bez-T/tváří.

Hřích Proti Duchu Svatému ve svém důsledku útočí na D/dobrého ducha = na O/ochránce člověka, a protože člověk hříchem Proti Duchu Svatému nakonec Z/zlořečil S/svému O/ochránci Svatosti, v O/okaM/mžiku Věčnosti takový člověk nemá O/ochranu před (svým) Z/zlem, a tudíž jeho volba duchovní S/smrti nemůže být zrušena, čímž je mimo úČ/čin ke zT/tělesnění. Mimo zT/tělesnění do Nebe nevejde, rozP/padne se na O/odpor D/dobru a na prach, tj. separovaná osamělá duše vejde do věčného zaT/tracení.

Kněz, který Z/zlořečí Darům Ducha Svatého (Daných J/jemu i jiným), proklíná sám sebe.

Jana, 2.9.2021

-

M/MOJE M/MYŠLENÍ NENÍ MYŠLENÍ VAŠE (2.)

Ještě ke včerejšku, k těm darům a výnosům.

Vy řeknete, že oba obdarovaní odevzdali deset výnosů, jsou na tom stejně. A ten první, který odevzdal o 9 výnosů více, než se od něj, byť nevyřčeně, čekalo, je hlupák, že si to nenechal pro sebe.

Tedy k Soudu:

každý u-v-iD/dí (naStane v J/jediném okamžiku S/svojí Věčnosti) Pravdu o S/sobě, o rozdílu mezi S/svojí J/jmennou Obrazností Bohu a mezi tím, v jakém celkovém stavu přiJ/jde – v té chvíli. Co bylo předtím jednotlivě, nerozhoduje.

Nikdo nezná dne ani hodiny.

Nikdo se Vás nebude ptát na jednotlivosti, které jste izolovaně dělal v minulosti. Podstatné B/bude, s čím přiJ/jdete v T/té J/jediné chvíli Věčnosti (F/finalita Plnosti S/srdce Spravedlivého).

Každý člověk bude mnoho dlužit, ať donese cokoliv, na Plnost J/jmennosti z Pravdy to stačit nebude. K naB/bytí ve S/své J/jmenné Plnosti, tj. k „oblečení nového šatu“ podle F/finality S/srdce MiloS/srdného (vizte předchozí T/texty o zP/přítomnění Stvořeného člověka), J/je nezbytné „zaH/hladit rány, zaC/celit pro-P/pasti a za-R/rovnat hrboly“.

A tady J/jsou ty výN/nosy.

VýN/nos J/je proK/kázání L/lásky N/nesoucí do Nebe, L/lásky, K/která zaC/celí rány, šrámy a ne-do-S/statky.

Ti, kteří jako onen první obdarovaný, který obdržel jeden dar a odevzdal deset výnosů, podle Vás hlupák, do-S/stanou z J/jejich výN/nosů, co J/jim chybí k P/plnosti, a z ostatních výN/nosů a J/jejich zHodnocení Plností věků „doStanou přiDáno“ do P/plnosti L/láskyPlnosti z výN/nosů a J/jejich úČ/činků pro Království na Nebi i na Zemi.

To vše, protože výN/nosy ode-v-z-D/dávali z L/lásky již v naD/ději, kdy neměli žádnou Z/známost o Lásce z Výsosti, jen V/věřili – Boha nikdy nikdo na Zemi neviděl, leda T/ten, K/který Otce v S/sobě zJevil. Tito lidé M/mnoho M/milovali, a nepočítali „ztráty“ z odevzdaných výnosů. Ony M/mnohé výN/nosy „navíc, než je nezbytné“, J/jsou pro-J/jevy, S/slova a S/skutky L/lásky MiloS/srdné, K/která zaC/celí, co chybí do Plnosti. Nejde o záplaty, jde o léčivou mast, „Framykoin“.

Kdo si z Darů nechal výnosy „navíc, než je nutné“, pro sebe (de facto Bohu ukradl, udělal z Nich svůj osobní světský nárokovatelný majetek), nenajde je, až je bude potřebovat.

Touto léčivou mastí může být i velký, ale Spravedlivě naB/bytý majetek, uŽ/žitý k MiloS/srdenství D/daném jiným. ObDarovaný B/bohatý, K/který pře-D/dává výN/nosy z T/toho, co do-Stal, obD/darováváním těch, o K/které J/je S/svým poVoláním P/povinen pečovat, J/je MiloS/srdný, i když je majetný.

Ti, kteří uvažují jako Vy, se budou do nekonečna hašteřit podle chápání světských soudů, že totiž dobro je diskutabilní, de facto je dobro vše, co není výslovně paragrafově zakázané, a trestné je jen to špatné z minulosti, co se člověku dokáže, zbytek se „poztrácí“, zpochybní a zahladí, aby nebyl vidět. Logikou: co oči nevidí, to S/srdce nebolí. Podle postoje člověka ke svým činům z minulosti obvykle člověk odpovídá: nevinen, a jeho názor je obecně chápaným faktem, pokud se mu neprokáže opak.

Majetní, kteří jejich i značný majetek získali Ne-Spravedlivě, před Soudem tento majetek započítají jako z-T/tráty vedoucí k za-T/tracení. Není na Vás, abyste Soudili S/srdce, když ani nemáte Dar v-i-D/dění do S/srdcí, byť J/jste duchovními osobami. Ukradený Boží Dar je majetkem Ne-Spravedlivým. Krádeže Darů Ducha Svatého, Darů Daných jiným lidem, duchovními osobami, jsou majetkem Ne-Spravedlivým, jsou Svatokrádeží.

Příkladem budiž jeden soudce na penzi, katolík, který jeden den zavedl řeč na změnu pražských arcibiskupů, srovnával M. Vlka a D. Duku myšlenkovou linií dobro-zlo, chtěl ode mne, abych si mezi nimi touto jeho logikou vybrala.

To J/jsem odmítla a Ř/řekla, že každý z nich doStal jiný Ú/úkol, v jiné době, za jiných okolností, arcibiskupský stolec J/je rámec k uS/skutečnění. Druhý den opět zavedl řeč na totéž téma, a hned opakoval M/moje S/slova z předchozího dne jako svoje slova, vyzývavě se M/mi díval do očí a čekal. M/mlčela J/jsem.

Tak to je ta krádež S/slova, ovšem od světského bývalého ne-po-U/učeného soudce nejspíše nikoliv vědomá Svatokrádež. Pokud to byl Váš donašeč (často zaváděl řeč na konkrétní kněze a čekal, jak se zachovám - provokatér, vzápětí poté J/jsem typově odpovídající řeč překroucenou k M/mému neprospěchu slyšela od spolčenců) a Vy, duchovní osoby, jste jej využili jako spolupracovníka, a tak S/slova přijali a šířili dál jako jeho vlastnictví, proti M/mně, to už V/vědomá Svatokrádež S/slova je, protože duchovní osoba, na rozdíl od laika, obecně V/ví, J/jak po-Z/znat Moudrost, a V/ví, kdo je jím nastrčený, a kdo je objekt provokatéra.

Je snad člověk, který se uvolí být provokatérem = pokušitelem, D/dobrého ducha? Může B/být pokušitel Moudrý? Pokud onen soudce vámi nastrčený nebyl, zcela jistě byli provokatéry členové fan-klubu O. Jordána Vinklárka OP, např. „kamarád“ Jiří Chrástek, člověk v invalidním důchodu kvůli bipolární poruše nikoliv v remisi = závažná psychiatrická diagnóza, kterého jste brali jako spolehlivého svědka, a dále např. lidé pendlující mezi P. Čunkem SJ a mezi O. Jordánem OP: např. moje tehdejší „kamarádka“ Yvona Shehatová, dnes provdaná s jiným příjmením. Jejího otce, Egypťana, muslima, měla velmi ráda, což bylo patrně hlavní příčinou, proč v řeči bagatelizovala rozdíly mezi katolictvím a islámem, podle jejích slov to řešila s O. Jordánem Vinklárkem OP, který podle ní hledal způsoby, jak její odklony od víry bagatelizovat, neřešit.

A J/jsme u Vaší od-po-V/vědnosti duchovních osob, a u od-po-V/vědnosti Ne-Spravedlivého světského soudce na penzi. Vy, duchovní, J/jste obecně P/povinni roze-Z/znávat mezi rozumem a Moudrostí, a tak U/učit lid.

Ten člověk byl katolík, světský komunistický trestní soudce na penzi, z jehož myšlení a chování lze odvodit, jak desítky let soudil. Vaše případná od-po-V/vědnost za jeho styl je v tom, jestli onen komunistický trestní soudce Z/zná, nebo nezná rozdíl mezi S/slovem a slovem, jestli J/jste jej U/učili či neučili rozdíl mezi Moudrostí a rozumem.

Od-po-V/vědnost Je z Ducha Dobra, Kterého vy, duchovní, reprezentujete, a proto J/jste od-po-V/vědní za obecnou duchovní mentalitu prostředí kolem vás, za mentalitu, která uRčuje mantinely mezi lidmi přiJ/jatelného stylu.

Když dva dělají totéž, není to totéž.

Onen soudce, i když věděl, že krade M/moje S/slova, o tom rozdílu mezi S/slovem Moudrosti Jany a mezi případným slovem rozumnosti Zuzany ani netušil, takže jeho volby krádeže M/mých S/slov byly vědomě Z/zlé a nebyly zcela Svobodné, neU/učením U/učiteli obecně byl uveden v omyl. Kdyby rozdíl mezi S/slovem a slovem obecně Z/znal, jednal by osobně Svobodně, nebo Proti-Svobodně.

Obecně v Církvi před Bohem P/platí, že pokud rozdíl mezi Moudrostí a rozumem od Vás, U/učitelů Církve, Z/znal a Protivil se, jeho Z/zlo a jeho od-po-V/vědnost.

Pokud o tomto rozdílu od vás, U/učitelů Církve, ani neslyšel, jeho Z/zlo a vaše od-po-V/vědnost.

Pokud nějaký katolík – laik, od vás, U/učitelů Církve, o rozdílu mezi Moudrostí a rozumem neslyšel, a Z/zná J/jej, vaše Z/zloba a od-po-V/věnost za Z/zlobu, a J/jeho D/dobro a od-po-V/vědnost za D/dobro.

VýZ/znamnost obou J/je v-z-H/hledem k poVolání duchovního a v-z-H/hledem k poVolání laika i poVolání konkrétního laika.

Od-po-V/vědnost J/je v-z-H/hledem k Dobru, nikoliv podle sociálního rozlišování mezi společensky (politicky) stanovenou normou, a jejím překročením.

Jen doufejte, že onen komunistický trestní soudce nikdy nesoudil a neodsoudil nikoho z duchovních, jinak byste na jeho rozsudcích měli spoluvinu.

Duchovní M/má od-po-V/vědnost za laika v Církvi, a D/dobré V/volby sV/věřené osoby v prostředí mentality Z/zla U/učitelů Církve, je v laické mentalitě zanedbané výU/uky totéž jako vzpoura vůči U/učitelům Církve obecně, a tudíž laik, K/který v Církvi V/volí D/dobro i v prostředí mentality Z/zla, je laickým okolím odmítnutý už z principu.

Proto U/učitelé Církve N/nesou plnou osobní od-po-V/vědnost za obecnou mentalitu laiků v Církvi, za mentalitu, která působí hierarchicky nadřazenou přímou i nevyjádřenou direkcí obecně formativně – každá mentalita má konkrétní projevy, obecnou mentalitu uR/rčuje šéf, osobní nesoulad s mentalitou šéfa je obecně odsuzován, bez ohledu na cokoliv dalšího. I v případě, že konkrétní laik s obecnou mentalitou nesouhlasí a souhlasí s „vyvrhelem“, ale nechce „si zbytečně dělat zle“, nechce „vyčnívat a zbytečně na sebe upozorňovat“. To dává mentalitě zla nastolené šéfem reálnou konkrétní účinnou sílu.

Tím Z/zlý šéf vahou své šéfovské autority odměňuje pokušitele a šikanuje terče pokušitelů. V takovém prostředí nerozhoduje, o čem všem šéf věděl či nevěděl o konkrétních jednotlivých skutcích laiků, o tom, jak moc se jeho Z/zlo „nabaluje efektem valicí se spolčenecké sněhové koule mentality zla“, ale stačí, že jako žádoucí nastolil mentalitu Z/zla, protože není činu bez příčiny, a není příčiny bez účinku. Pokud je šéf otrokem jiného, tím hůř pro něj.

Nebo je snad S/slovo Moudrosti nedůležité, J/jeho z-Ne-u-Ž/žití bagatelní, a vážně jsou před Bohem brány jen fyzicky očím viditelné činy? Jak si kněží vykládají důsledky hříchů?

M/moje M/myšlení není myšlení Vaše.

Vaším úhlem pohledu lidé označení jako hlupáci Vás předeJ/jdou do Božího K/království, a vy, spolčenci, nebudete ani stíhat sledovat, „co se Vám to děje“.

M/moje M/myšlení není myšlení Vaše.

Jana, 1.9.2021

M/MOJE M/MYŠLENÍ NENÍ MYŠLENÍ VAŠE.

Opakuji:

od-po-v/vědnost člověka před Bohem J/je podle člověkova O/osobního J/jmenného poVolání,

nikoliv pouze podle jeho konkrétní osobní/společenské pozice.

To znamená, že argumenty reálným pozemským hierarchickým pozičním postavením se míjejí účinkem: podstatné J/je uRčení poVolání Dané Bohem.

Soud B/bude v-z-H/hledem k Boží Vůli s člověkem ve tvorstvu, nikoliv podle lidských měřítek podle člověkových aktuálních pozemských možností a potřeb.

PoS/slušnému člověku Bůh Dává Moc. Nejste-li v Moci Mocný, je něco špatně.

Argument, že takovou poS/slušnost kolem sebe nevidíte, je uS/svědčujícím důkazem, že pro S/své okolí nejste V/vzorem poS/slušnosti Bohu, protože Moc Je oPojná a po-V/vznášející, lidé kolem reagují, obvykle silně a z podstaty. Podle jejich voleb, ale reagují.

Mocné po-v-z-N/nesení (i fyzicky viditelně, např. houpáním na špičkách nohou dopředu dozadu) navenek vypadá jako opilost, takže poCH/chopení vnější optikou není možné. Vy se řídíte vnější optikou jako základem pro paušalizované pochopení světa. Jisté je jen to, že kde je vztek, tam je křeč, kde je křeč, tam není v-z-N/nešenost, ale nepřítomnost křeče ještě neznamená P/přítomnost v-z-N/nešenosti.

U/učitel J/je uK/kazatel, nikoliv dráb, bavič či populista.

Svátostný kněz, K/který doS/stal za Ú/úkol S/starost o V/vedení Církve, J/je od-po-V/vědný za V/vedení Církve, nikoliv pouze za jednotlivé kroky, které směřují k tomu, jak si svoje poVolání vyložil.

Neboli: B/bude Souzen podle poK/kory před Bohem, podle toho, zda a jak J/je O/ochotný „jít do rizika“ nepředvídatelnosti na C/cestě Krista. Do rizika, které z lidských sil nelze předvídat, nelze se na něj v jednotlivostech připravit, nelze se nijak pozemsky zajistit. Pokud z lidí někdo takové „životní jistoty“ nabízí, je diktátor.

Podobenství o pokladu x po-K/kladu, přičemž pozemský poklad může a nemusí B/být součástí po-K/kladu, ale poK/klad nelze redukovat na poklad.

Nelze redukovat Boží Dar.

A to je přesně to, čím argumentujete: svým vlastním výkladem pokladu a neochotou náS/sledovat Vám Daný po-K/klad, neochotou vyJ/jít ze svých „bezpečných“ paušalizací.

Všechno Z/zlé, co jste udělal Proti J/jmenné Pravdě, S/své či jiného, jste udělal ve prospěch pozemského životního stylu, což samo o sobě je důvodem, proč Vy coby Svátostný kněz vidíte S/svoji od-po-V/vědnost za naP/plňování poVolání Církve jako C/celku podle dosahování světských úspěchů v Církvi. Ze sebevětší hromady pokladů neuděláte po-K/klad.

Není rozhodující, co a v jakém množství a rozsahu jste udělal dobrého či zlého světským fragmentovaným úhlem pohledu na D/děje Věčnosti, protože Vaší P/povinností J/je sM/měřovat k Věčnosti, K/která J/je mimo lidskou kontrolu a předvídatelnost, a K/která J/je Plností.

Argumentace fragmentovanými ději, navíc podle měřítek kvantity, z pozice Svátostného kněžství má jinou H/hodnotu než táž argumentace laikem, takže není možné se v argumentaci stavět naroveň odpovědnosti spolčeneckých laiků/nekatolíků.

Když dva dělají totéž, není to totéž.

Příklad?

Vaše kybernetická kriminalita.

Světským pohledem je to kriminální čin v časovém dlouhodobém opakování, ve spolčení, s individuální odpovědností rovnosti před zákonem.

Před Bohem jde o hru Svátostných kněží a jejich spolčenců na Vševědoucího Věčného, neboť čas je sledem příležitostí k L/lásce na C/cestě v poS/stupnosti K/kroků = čas J/je naD/dějí Církve Obrazů Boha. PoHledem Nebe je Vaše dlouholetá kybernetická kriminalita (viz další text: jste kněz, U/učitel Církve, veškerá odpovědnost za H/hodnotová návyková chování laiků i nekatolíků jde za Vámi) marněním naD/děje T/té, K/které slídíte po soukromí. Spolčenectví kolem vlezlého vzteklého naschválačského kněze je Proti-S/společenstvím kolem Ne-H/hodného kněze, a je jedno, že se Vám situace vymkla z rukou a už ani nevíte, kam všude sahá Váš vliv – Ú/úkolem kněze J/je J/jít do celého světa a šířit evangelium. Tím, že se bavíte sledováním soukromí jiného člověka, nad N/ním (nad Výrazem Boha = nad Kristem v J/jeho Obrazu) uplatňujete svoji moc, čímž si hrajete na manžely/bohy, což navíc omlouváte „oprávněným zájmem ke zjištění, co je zač“.

Jdete Proti Vševědoucímu Všemohoucímu, a to aktivním svobodným vědomým slovem i skutkem Proti Církvi, J/jejímiž zájmy a A/autoritou se zaštiťujete.

Z pohledu světského práva je to kriminální čin.

Před Bohem je to zvrhlost Proti Všemohoucímu, Proti V/vždy, neboť Věčně P/přítomnému.

Vy se ke kněžské od-po-V/vědnosti neznáte, a světskou odpovědnost zpochybňujete.

Komu B/bylo H/hodně Dáno, od toho S/se H/hodně oČ/čekává.

Člověk, který dostal jeden dar, a který odevzdá deset výnosů, je ve zcela jiné pozici než člověk, který obdržel deset darů a odevzdal deset, nebo dokonce méně výnosů.

Jana, S/slovy Panny Marie, doS/stala M/mnoho Darů, Které následně D/dobroV/volně přiJ/jala, a J/je proto poCH/chopitelné, že S/svými Dary budí pozornost. Božího Daru není možné si nevšimnout, ať už obDarovaný reaguje jakkoliv. Můžete mít tisíc výhrad k Zuzanině hříšnosti, ale útok na Pravdu J/jména Jana je útokem na Dárce J/jí Daných Darů. A to je přesně to, co Vy děláte, čím se obhajujete: zpochybňováním J/jí Daných Darů, tj. zpochybňováním P/přítomnosti L/lásky Dané člověku. Máte teologické důkazy? Předložte je. Myslím, že ani nerozlišujete mezi hříšností Zuzany a P/pravdou Jany. (Pozn.: vícečetná porucha osobnosti nikdy nebyla vědecky prokázána, de facto jde o společensky atraktivní a pro terapeuta finančně zajímavou obživu, a i kdyby prokázaná byla, což mj. znamená, že by nemohla být prokázána posedlost zlými duchy, „více osobností v jednom těle“ mezi sebou podle diagnostických kritérií nemá žádný kontakt, nevědí o sobě. Neobstojí ani teorie o jednovaječných, v prenatálním vývoji zemřelých, vícečatech, protože dvě osobnosti nejsou dvě duše, diagnostika existenci duše neuznává, po smrti člověka duše tělo opouští. Chcete-li rozdávat diagnózy, vystudujte univerzitní oborovou klinickou psychologii či psychiatrii.)

Není M/možné argumentovat tím, co je či není ve Vašich světských silách, protože když Bůh Dává Dar, Dává i Moc k Jeho naP/plnění. Pokud na něco nestačíte a nemáte moc to naplnit, směřujete mimo Boží Dar, nebo dokonce Proti Němu. Pokud není rozpor mezi Boží Vůlí a Vaší V/vůlí, Jste v Moci Mocný a nestaráte se o to, že na něco světsky nemáte, neřešíte to.

O to jde: patříte světu, což dokazujete právě tím, jak se ke Svému poVolání dlouhodobě stavíte v principu. Jednotlivé kroky tento princip vyjadřují, tudíž není M/možné (protože není v Moci M/mocné) jednotlivé kroky chápat úČ/činně a zároveň jednotlivě a rozmělněně. Stavíte-li argumentaci na možnostech tvora v čase a jeho vývoji, jen tím sám sebe usvědčujete, že dlouhodobě nemáte vůli ke zbožnosti S/srdci Páně: stavíte na pomíjivosti.

Komu B/bylo H/hodně Dáno, od toho S/se H/hodně oČ/čekává.

Vám B/bylo Dáno úČ/častenství na Přímém Božím Vedení ve S/společenství Církve, a místo toho argumentujete slepotou možností a omezeními tvora v čase.

Jasné?

Fragmentovanou odpovědnost si nechte před světské právo, tam Vaše Svátostné kněžství není podstatné.

Boží Soud proB/běhne S/srdcem, nikoliv podle důkazních vnějškově pozorovatelných projevů.

Před světským soudem se postupuje zvnějšku dovnitř: od pozorovatelných projevů k předpokladům o motivech a hodnotách.

Před Bohem J/jde o vyJ/jevení S/srdcí, a tím i o H/hodnotu S/slov a Č/činů, které, i když u různých lidí navenek vypadají stejně, před Bohem mají různou H/hodnotu.

Myslete koncepčně, tj. závanem Věčnosti,

nikoliv defragmentací = nikoliv spojováním podle lidských měřítek,

ale v poK/koře před Bohem.

Koncepční myšlení je dostupné každému: je to jen rozvinutá forma projevu ochoty hledat a zvažovat široký kontext situace a možností postupů, jejich projevů a důsledků. Je to ochota vidět a zvažovat kombinace v jejich přirozených souvislostech, což je dostupné jen člověku, který uvažuje o věcech a skutečnostech tak, jak se projevují v jejich přirozených vazbách, nikoliv jednotlivě podle svých osobních preferencí.

Neboli:

poK/kora před Bohem Vám zaručí vyJ/jít ze sobectví a rozH/hlédnout S/se kolem S/sebe. U-v-iD/díte různorodý svět plný barev, ne jen tak nějak šedý, svět, který „překvapivě funguje“, i když jej nemáte pod svojí vlastní kontrolou. Nesnažte se svět měnit podle sebe, jen se tím stavíte mimo dění.

V/veďte a nechte Ž/žít.

Vás uSvědčuje Váš způsob myšlení v projevech skrze jednotlivosti v postupnosti, nikoliv pouze větší či menší soubor více či méně světsky právně odstupňovaných naplňování skutkové podstaty zla.

Před Bohem se neměříte podle toho, jak splňujete či nesplňujete lidské hodnoty a normy,

před Bohem B/budete zV/vážen podle naP/plnění H/hodnoty Vám Bohem Daného poVolání.

Ve Vašem případě: podle Vaší sveřeposti v odmítání Vám zJevené P/pravdy a J/jejího náS/sledování v Přímém Božím Vedení S/spolu s laikem v Církvi.

Tady Vám žádné lidské omluvy a ohledy nepomohou, nepomůže Vám ani poukazování na to, co udělal či neudělal někdo jiný: každý Bude Souzen podle J/jeho Obraznosti Bohu v Trojici.

Vám Boží Vůle s Vámi připadá jako sci-fi, protože Je Větší, než Vaše malicherné představy o Bohu.

Co neobstojí před světlem pozemského dne, tím spíše neobstojí ani před Světlem světa.

Vy stále přemýšlíte světsky, ale J/jste Svátostný kněz, nikoliv nekatolík.

Tomu odpovídá podoba Vaší „evangelizace“ a „pastorace“.

Kdo neshromažďuje, rozptyluje. Kdo nepečuje o S/společenství a J/je Svátostný kněz, je v čele spolčenectví.

Z principu.

Kdo nechce B/být (nejen snít) S/spolu s Beránkem, je V/vlkem. Kde chcete hledat kompromis mezi Beránkem a V/vlkem?

Nesnažte se napasovat svoje teoretické znalosti do škatulkově chápaných jednotlivých aktualit, nechovejte se separačně v rozptylování. Bůh není puzzle.

Ž/žijte v poK/koře, sH/hromažďujte a nestarejte se, co bude zítra, protože každý den má dost svého trápení i radostí a Vy, stejně jako nikdo z pozemšťanů, nemáte v rukou ani dnešek.

Existenciální strach je v takové situaci normální, ale L/láska člověka začíná až tam, kde člověk strach odmítne, ať už to pro něj znamená cokoliv.

OdD/danost Moci J/je silnější, než strach, protože strach vede k malověrnosti, malověrnost ke zbabělosti, zbabělost k chytání se stébla = k modlářství, modlářství vede k zoufalství. V zoufalství pro Boha není místo.

Jana, 31.8.2021

Tak ještě jednodušeji:

J/ste Svátostný kněz, který pronásleduje a šikanuje jednu ze S/svých O/oveček,

a k tomu účelu organizuje a šéfuje spolčenectví pod vedením dalších Svátostných kněží a řeholníků.

Říkáte, že pokud už něco, tak to bylo v minulosti a ohledně Zuzany, žádná Jana neexistuje. Potom se usvědčujete ze Z/zloby proti laikovi ve S/společenství, z popouzení ostatních proti sV/věřenému členu Církve (Církev J/je Kristova, ne vaše), tj. ze Z/zloby Proti Ž/životu Církve.

Jenže proč byste M/mne pronásledovali, kdybych byla „jen“ Zuzana, kdybych se ničím nelišila od těch, kteří jsou jako Vy.

C/celý M/můj J/jmenný Ž/životní S/styl, jak dobře V/víte, není z lidských sil možný. A právě pro T/ten Ž/životní S/styl M/mne, laika, katoličku, pronásledujete a šikanujete Vy, katolický kněz, řeholník, ve Vámi organizovaném spolčenectví s dalšími katolickými knězi a dalšími řeholníky, s dalšími civilními osobami = duchovní stav a spol. jde jako jeden šik Proti prorokovi v Církvi.

Tak který z těch výkladů Vám vyhovuje lépe: ten, že pronásledujete S/společenství Církve na Zemi, nebo ten, že pronásledujete S/společenství Církve na Nebi?

Rozdíl mezi Vámi a tím druhým knězem ve sv. Jiljí:

Vy jste se staral jen o sebe a svoji S/spásu, neštítil jste se podněcovat k agresi vůči Janě a byl jste otrokem svého gurua, který M/mne nenáviděl a učil Vás tomu. Považoval jste jej za svého otce, důvěřoval jste mu více než Kristu, i když jste věděl, že jeho slova jsou lži a jeho činy násilí – věřit a otročit jste mu od povahy chtěl. Byl jste pyšným sobeckým otrokem, který klidně ventiluje agresi proti člověku, o kterém říká, že jej miluje. Do celého svého okolí, které Vám bylo hierarchicky podřízené, jste vnášel chaos a labilitu, a tím jste umožňoval všeobecnou beztrestnost agresivity vůči M/mně, ať už Zuzaně nebo Janě. Ve finále v tom není rozdíl. Když mi Váš guru i všem na očích cíleně škodil, neudělal jste nic.

Okolí to chápalo jako duchovním schvalované jednání, duchovní A/autoritou jste se zaštiťoval.

Láskou neargumentujte, Láska J/je jen z Jediného Zdroje, nikoliv ze světa, a proto pokud L/láska u člověka J/je (Kristus ve Svátostech J/je), hříšný člověk na J/její E/existenci nemá žádnou zásluhu, a tudíž ani z vlastních sil ospravedlnění. Všechno, co člověk s L/láskou může udělat, J/je přiJ/jmout nebo odmítnout, větší moc nemá.

A právě Váš vztah k L/lásce B/bude Vaším Soudem.

Pokud byste B/byl v Pravdě zbožný, neřešil byste L/lásku na vlastní pěst, Vůli Krista byste poZ/znal.

A po-S/slechl = náS/sledoval Krista ve Svátostech. Víc se po Vás nechtělo: jen poS/slušnost Kristu v poK/koře ke Svátostem.

Vy jste „ve jménu dobra a poslušnosti“ L/lásku ničil. V tom je Vaše základní vina: v bezprecedentním sobectví a starání se výhradně o sebe, o svoji vlastní Spásu, děj se, co děj = násilnicky. Když jste prosil Nebe, vždy jen ve svůj prospěch. Neptal jste se na v-z-T/tah Přímého Božího Vedení ve pro-S/spěch C/celku Církve z Nebe na Zemi, neptal jste se, kde se L/láska vzala. Z L/lásky jste dělal pokušení, jako kdyby snad Kristus byl P/pokušitel. Z L/lásky jste dělal světský pocit, a tím jste J/ji zbavoval M/moci.

Kdybyste skutečně B/byl poK/korný, nikdy byste nešel proti Lásce. K/kdo M/miluje, není zbabělý, i když situace vypadá beznadějně = M/milující člověk není závislý na okolnostech světa, M/milující člověk J/je ve vyV/výšeném ve vyV/výšení, a tím i v-z-N/nešený, a proto neusiluje být VIP, nesnaží se být „N/někým“.

Není M/možné sVěřit úŘ/řad M/moci v Církvi prvoplánovému ambicióznímu sobci a zbabělci.

Ten druhý kněz se zajímal o situaci, o její význam, řešil celek. I když situaci nerozuměl (což není v lidských silách, ale je možné komplexním koncepčním myšlením uvažovat o širokých souvislostech a možnostech situace jako takové, věcně, ne jen podle sebe a svých chtění), neútočil, nemlátil kolem sebe, nepodléhal názorům a zvůli jiných, nedělal z člověka modlu – ani z jiného, ani ze sebe. Řešil situaci věcně tak, jak byla. V tom je snaha po zvažování variant vzhledem k celku od povahy, tj. šance na zM/měnu k D/dobru, K/kterému člověk na daném místě v daném čase nerozumí. Ve stejné konkrétní situaci, kdy Váš guru při kropení vodou procházel kostelem mezi lidmi a kropil, se zachoval slušně, Vy jste neudělal nic. Byla zima (asi kolem Vánoc), kostel je studený, Váš guru, který věděl o mojí zimomřivosti, jen na M/mne chrstl tolik studené vody, že jsem byla mokrá: hlava, obličej, brýle, kabát, lavice, to vše bylo ne pod pár kapkami, ale pod souvislými potůčky, které se roztékaly v souvislých liniích. Tak jsem si ty cákance začala vyklepávat z hlavy, kabátu, otírala jsem si obličej, kapesníkem osušovala brýle i lavici. Viděl to i ten druhý kněz, ale na rozdíl od Vás jednal tak, jak by jednal každý slušný člověk: v dobrém slova smyslu lidsky. Od druhého dne chodil Váš guru jako „zmoklá slepice“ a nic podobného si už nikdy nedovolil. Ale to Vy jste byl administrátorem farnosti, to Vy jste měl jednat.

V tom je rozdíl mezi Vámi dvěma: on jednal v souladu s obyčejnou mezilidskou morálkou, a právo je minimum morálky.

Na rozdíl od Vás, u N/něj J/je šance, že v Církvi nebude prosazováno bezpráví jako životní program.

Už to poCH/chopte: nejde „jen“ o Vás osobně, J/jde o Váš v-z-T/tah k Moci, Které J/jste P/povinen poS/slušností.

Nejste ani slušný.

Ale J/jste Svátostný kněz.

Kdykoliv Vaše modla konala proti M/mně, naslouchal jste, i když každému kolem bylo jasné, že mne Vaše modla nenávidí a vyžívá se v popouzení kohokoliv proti M/mně. Strojil M/mi mnohá pokoušení a číhal na reakce.

Na odmítnutí nenávisti stačí prostá lidská slušnost, považovat za duchovního vůdce a otcovskou autoritu ztělesněnou nenávist a násilnictví znamená považovat násilnictví a nenávist za svůj životní vzor a dobro. Základním motivem Vaší modly byla Z/závist: Vaše modla si myslel, že Vás jí kradu (což byl a je nesmysl, stačilo se M/mne zeptat), Vaše modla se bála, že nad Vámi ztratí svůj vliv, který skrze Vás ve svém okolí má. Vaší modle nešlo o Vaše dobro, Vaší modle šlo jen o sebe. Vás jen využíval, zejména tím, že živil Vaši pýchu a vzápětí vyhrožoval: cukr a bič.

Ne, se Spravedlivým H/hněvem to nemá společného vůbec nic.

To se jen Vy snažíte udělat z černé bílou.

Jazýčkem na V/vahách J/je příS/stup k Pravdě J/jmennosti Jany. Pomůcka: coby katolický kněz H/hle-D/dejte S/svědectví o P/přítomnosti konkrétních Darů Ducha Svatého v M/mých S/slovech.

Když už nevěříte v Pravdu J/jmennosti Jany (!!! nikoliv v Janu!!!), V/věřte alespoň skrze N/ni (v P/pravdě S/slova), člověka jako kromě neposkvrněné Panny Marie kdokoliv z lidských tvorů na Zemi, zJevenému S/slovu, o J/jehož Pravdě teoreticky nepochybujete.

Je tomu tak proto, že je Vaše víra jen teoretická, bez Ž/života. Vážně M/mne začnete brát, až M/mne neuvidíte. To už bude pozdě: lidé nebudou brát vážně Vaše změněná slova, budou jednat tak, jak jste je to naučil. J/jde o Církev a Vy nejste vlastník času. Marněním času marníte naD/ději Církve, která tím stagnuje.

Moc není ze světských postů referujících o Bohu.

Moc Je z Boha Konajícího P/přítomně.

Není na Vás určovat přítomnost.

Ve finální rozhodující situaci před M/mým odchodem ze sv. Jiljí jste se v obdobné situaci oba zachovali úplně stejně. Ten druhý vzápětí litoval a mluvil o osobní odpovědnosti za V/věřící v celku Církve, ať je to konkrétně kdokoliv, Vy jste nelitoval nikdy, naopak: hledal jste sebeospravedlnění.

Předtím jste se na krádeži kabelky spolčenecky podíleli oba. V tom mezi vámi nebyl rozdíl.

Otázka nezní, kde je dobro, otázka Z/zní, kde J/je poK/kora, a tím i šance pro Církev, i když v kritické situaci – i opakovaně – člověk selže.

Se selháváním se počítá, nepřijatelné je povahové prvoplánové sobectví, které vylučuje úČ/činnou lítost.

Požadujete výhody Svátostného kněžství a odpovědnost laika, a považujete to za normální.

Dát Vám O/oheň, zůstane po Vás spálená země. Dát O/oheň tomu druhému knězi, i přes opakovaná nemalá lidská selhání J/je v J/jeho poK/koře před Kristem M/možné skrze N/něj Církev rozS/svítit. Stačí P/plamen, O/oheň Se už v-z-K/křísí.

J/jde především o to, u K/koho J/je M/možné oČ/čekávat, že S/se ve V/vedení Církve N/nechá V/vést více Kristem než sobectvím, že S/se B/bude starat o proS/spěch C/celku, ne jen o sebe a svůj osobní prospěch.

Jana, 30.8.2021

Není to jen pár jednotlivých hackerů na wifi v domě, což nic spojitého s Vámi nedokazuje.

Tak za prvé: kriminálka to uvidí jako hmotný důkaz.

Za druhé: ani zdaleka to není Vaše první digitální hackerská stopa na mém technickém zařízení. Jen namátkou: ten notebook, který jste mi na dálku zlikvidovali.

Nebo si už „nevzpomínáte“?

Je to ten, který jste mi postupně vyřazovali z provozu: nejprve měl potíže naskočit a po chvíli obrazovka ztemněla. Poté obrazovka zešedla a podélně i svisle se objevilo několik málo tenkých linek v různých barvách. Poté obrazovka zčernala a v pravém dolním rohu se objevil obrázek, který jsem měla jako tapetu na mobilu, který jsem k notebooku předtím párkrát připojila přes bluetooth. Byl to obrázek černé díry – takže výsměch. Notebook poté už nikdy nešel zapnout.

Byl z Alzy, takže jsem tam s ním zašla, v rámci záruční doby. Netrvalo Vám dlouho, než jste jej vyřadil z provozu. No a tam se na něj podívali, pán řekl, že to vidí prvně a musí to poslat externí firmě na diagnostiku. Nabídl mi buď čekat na opravu, nebo koupi nového na protiúčet (pochopitelně cenově pro mne nevýhodně – „díky“ Vám). Zvolila jsem druhou možnost. Takže ten nepoužitelný notebook poslali externí firmě, tj. dalším nezávislým lidem, profesionálům přes počítače, kteří se ve věci vyznají a mají v popisu práce všechno přesně zjistit a detailně popsat, za co vystavují Alze fakturu. Tento odborný zápis tedy je nejen v Alze, kam posudek posílali, ale je i v té externí firmě. Zálohované to mají jak digitálně, tak pro potřeby účetnictví i fyzicky listinně, to vše jsou dohledatelné listinné důkazy. Navíc tento typ kolapsů techniky nevídají každý den, jistě to pro ně byla neobvyklá událost, na kterou si vzpomenou – to jsou přímí očití svědkové.

Nejste tak chytří, jak si myslíte, že jste. Člověk prostě není Bůh, aby ohlídal všechno.

Už to pochopte: tady nejde jen o Vás. Pronásledujete Vy M/mne, nikoliv J/já Vás.

Tady nejde jen o to, co Vy osobně jste pohledem státních orgánů činných v trestních řízení udělal nebo neudělal, za co před světskými soudy jste nebo nejste osobně odpovědný.

Nespoléhejte na světskou spravedlnost, ze které chytrystikami vymanévrujete, V/věřte v Boha.

A CH/chovejte S/se podle toho: především jako Svátostný kněz, K/který J/je konfrontován se svými slovy, skutky před sebou, Církví, světem, Nebem.

Berte to jako nácvik na Váš Soud.

Tam B/budete Souzen podle naP/plnění x zhanobení Vám Daných Božích Darů ve Vašem Svátostném kněžství, tj. podle Vaší od-po-V/vědnosti vůči S/svému Svátostnému kněžství (Vaše hříchy Proti Duchu Svatému Protivenstvími Darům Ducha Svatého Daných Vám k pastoraci sV/věřené katoličce), vůči S/společenství Církve (vytvořil jste a vedete Proti-S/společenství v Církvi = spolčenectví), vůči světu (populismus, „drobná“ četná kriminalita - např. okrádání spolubratrů v klášteře, ...), vůči konkrétním osobám (vůči M/mně: nelze se dopočítat) a podle vlivu Vašich voleb na N/ně, podle každého jednoho Vašeho přiJ/jetí Nebe x O/odporu Nebi (mimochodem: podle Vašich rozhodnutí poP/pření Daru S/společného Božího Přímého Vedení kněze a Jany Bohem v Církvi).

Vaše od-po-V/vědnost před orgány činnými v trestním řízení je Váš nejmenší problém. Nicméně je to to jediné, na co slyšíte – žádal jste Nebe o P/pravdu a od-po-Věď S/slyšet nechcete.

Tak J/ji prožijete.

Jana, 29.8.2021

-

AMOS:

3/3 – 3/8

3/13 - 3/15

Populista je závislý na popularitě.

Popularita je závislá na ztotožnění se mas se svým idealizovaným symbolem.

Sejměte idealizaci, sejměte symboliku ideálu dříve, než se populista dostane do obdivujícího povědomí mimo Církev.

P/pravdou, jak jinak.

Demaskujte tvář.

Jak?

Snadno – konfrontujte obdivovatele své modly s realitou, dříve, než obdivovatelé do svého ideálu investují tolik emocí, že se už své modly nebudou chtít vzdát, bez ohledu na realitu.

Symbol „zbožnosti s lidskou tváří“, tj. bezbožný parazit, přijde o svoji aureolu hned, jak se ukáže neslučitelnost jeho povahy se zbožností i se slušností.

Hned, jak B/budou odhalena slova/skutky Proti Bohu, Proti Svátostem, Proti Církvi, Proti Písmu, Proti Tradici, důkazy o nenávisti k laikům (nesčetná svědectví mnoha spolčenců navzájem se chlubících o své kriminalitě a naschválech proti katoličce), kteří nepoklonkují, o rozeštvávání V/věřících mezi sebou, o pronásledování a kriminalitě Proti katoličce proto, že J/je katolička, ... – důkazů o tom všem máte více než dost. Vynášení a překrucování, masové šíření obsahů zpovědí Jany, vyhánění Jany z farností proto, že J/je Jana, J/její dehonestace klérem a spojenci, zlehčování příB/běhů a postav Bible na pohádkové postavičky, filmové dehonestace Boha vydávané za evangelizaci dětí, umisťování pohádkových kostýmů do kláštera za účelem výstavy, čímž došlo ke spojování symboliky Boha a pohádek, což je v dětském myšlení zkratka Bůh = pohádková postavička, čemuž se říkalo evangelizace, dále značně rozvolněné chápání řeholnictví, nesmírně rozsáhlá kriminalita v rozsáhlém organizovaném účelovém spolčení Proti Janě (čemuž se říkalo pastorace) proto, že J/je Jana, a to vč. šikany vedoucí až na pokraj smrti Jany a pokračování v tom i po návratu do života, …

U/kažte, že Z/zloba před Bohem není zábavná a kdo ve Z/zlobě nalézá zalíbení, v tom nemá zaLíbení Bůh.

Když lidé takto bez příkras a názorně, konkrétně uvidí a uslyší, co v kom dosud adorovali, rychle otočí a svoji dosavadní modlu opustí. Ne snad proto, že by se tak rychle vzdali své touhy po krvi, ale proto, že se jim jejich ventilace vzteku a agrese za nových okolností už nevyplatí – po změně okolní situace se každý, kdo se řídí tím, co si o něm myslí druzí, bude i nadále starat o své prosazení mezi druhými, jen za jiných okolností, kterým se přizpůsobí. Agresoři velmi rychle zmizí, jeden po druhém, každý se bude starat sám o sebe a ze spolčenců zbude jen „tvrdé jádro“. Máte zdroj Z/zla. Celek zdroje a celek odchozích se každý svojí vlastní gravitací zájmů a hodnot přeskupí, a v nových kombinacích semkne. Ne, to nebude pastorační úspěch, to bude ryze světská vypočítavost, tak široce oblíbená a osvědčená maska místní zbožnosti. Na L/lásku ke Kristu je to málo, ale na udržení nové hierarchické moci to pro začátek stačí. Každopádně: nejhorší V/vlci přijdou o snadné úlovky. V/vlky J/je třeba od S/stádce oddělit a nepustit zpět dovnitř. Zbylé stádce – K/krok za K/krokem – opět konfrontovat, ...

Je to snazší, než jak to vypadá.

Jako v příběhu z tramvaje.

Na dvojsedačce žena, druhá židle prázdná, na samostatném sedadle o kus dál žena středního věku, jinak všude kolem mnoho volných míst. Přišla žena středního věku, začala se cpát na obsazené samostatné sedadlo a hodně nahlas si citovým vydíráním vynucovat uvolnění samostatného sedadla. Apelovala na „morálku a slušnost uvolnit místo staršímu“, kdoví, jak přišla k tomu věkovému odhadu. Nakonec si ukřivděně sedla vedle paní na dvojsedačce a pokračovala s hlasitými dehonestačními vyděračskými citovými výlevy. Ta druhá paní jí přizvukovala a v jejích výlevech ji „morálně podporovala“ a výslovně s ní souhlasila, přidala se a také stále dokola verbálně útočila na „nemorální mladou ženu na lepším sedadle“. Situace vygradovala, hlasitá sebelítost přešla k nadávkám, ty postupně hrubly až do výrazů, za které by se nestyděl ani pověstný dlaždič. Hlasitost vystřídal řev. Okolí nereagovalo, každý si hleděl svého, sem tam se lidé bavili mezi sebou a pokukovali po situaci, jak se vyvine. Agresorka se i nadále stále domáhala „morálního souhlasu“ od paní vedle, ale ta, jakmile agresorka přitlačila, okamžitě zmlkla, přestala spolunadávat na „nemorálnost mladé“ a seděla s pohledem upřeným před sebe, nehýbala se, nereagovala. Nakonec, když se agresorka stále intenzivněji domáhala jejího souhlasu, ta druhá paní se od ní začala fyzicky otáčet na opačnou stranu, to agresorku ještě více rozzuřilo, ta druhá paní se ještě více otočila. Když nakonec agresorka odešla, ta druhá paní se otočila zpět, ale výraz ve tváři byl nezúčastněný. Nicméně: napadané ženě se neomluvila, nikdo z lidí kolem nezasáhl, jen situaci mlčky sledovali a reagovali mezi sebou, nebo jen „hleděli skrz“. Nakonec vystoupila i ta „nemorální mladá“, cestou se podívala na „morálně souhlasící“ a poté odvrácenou paní, a zeptala se: „I s tímhle souhlasíte?“ Paní nereagovala, ani nikdo kolem. Poté „ta mladá“ vystoupila.

Stačí Vám to jako pomůcka?

Až dojde na věc, každý se bude starat sám o sobě, každý si bude krýt vlastní záda, nikdo nepůjde zachraňovat vlka v rouše beránčím, když se ukáže, že je vlkem. Nikdo nebude chtít být viděn s vlkem, lidé se od něj distancují, zbyde jen malá smečka vlků, kteří se budou požírat mezi sebou.

Lidé se budou ptát, kam tak najednou všechen ten lesk zmizel.

Budou chtít na svoji současnou modlu zapomenout, „celou tu nešťastnou věc uzavřít“.

Pobavili se na cizí účet a nyní udělají vše pro to, aby se totéž nestalo i jim: budou spolupracovat na odhalení V/vlků, aby tak opět získali pocit „spravedlivých zbožných slušných“ lidí a udrželi si svoje pečlivě budované místo v Církvi.

Vše se postupně vrátí do starých kolejí, „jen“ v takových mantinelech a ovzduší, J/jaké nově uR/rčí „ti nahoře“.

Jana, 29.8.2021

-

Jak situaci zabránit? Předejít jí.

Pozičně, jak jinak.

Obsadit hierarchicky výrazně vyšší místo v Církvi člověkem, K/který S/si s agresorem již v minulosti dokázal poradit a S/sám strávil nějaký čas v ústraní, mimo hlavní mocenský proud v Církvi, a přitom zůS/stal v dění. K/kdo M/má zkušenost, přehled a získal O/odstup = U/umí a CH/chce S/se oV/vládat.

J/je nezbytné proK/kázat, že R/rozum v poK/koře před Bohem zV/vládne více než tupá agrese a prvoplánová ambicióznost a pomstychtivost za fiktivní újmy.

Poté kolem S/sebe uS/stanovit Církevně politicky tak silnou a rozsáhlou blokádu vůči spolčeneckým předvídatelným útokům, že jakékoliv náznaky pozičních nájezdů lidí kolem agresora rychle a rázně odrazí.

M/musí to B/být člověk, K/který M/mne z minulosti již O/osobně Z/zná, v D/dobrém zaŽ/žil S/svoje O/osobní úČ/častenství na příB/běhu Jany v Přímém Božím Vedení, K/který proK/kázal ne jen agresivní sobeckou ofenzívu vůči Janě, ale především O/ochotu k O/osobním změnám ve pro-S/spěch v-z-T/tahu, a to především O/osobní dlouhodobou K/kázní, sebezapřením a vytrvalostí i za cenu zŘ/řeknutí S/se požitků. Sebezápor pro L/lásku J/je M/mnohem V/víc než aktivismus, přímé nevybíravé čitelné osobní útoky jsou snesitelnější než záludné křiváctví, ale viny a dluhy včetně rozsáhlých důsledků jsou na obou stranách. Podstatné není pokušení, P/podstatná J/je V/volba a J/její výS/sledky x volba a její výsledky. Když dva dělají totéž, není to totéž.

K/kdo M/mění nejprve S/sebe k L/lásce, nikoliv aby manipuloval okolím zejm. citovým vydíráním a nátlakem s tím, že on sám je bez viny a oběť. K/kdo J/je V/věrný L/lásce v malém, M/může doS/stat M/mnohem V/více. Pokud přiJ/jme Dar Tak, Jak Bůh Dává, bez podmínek a bez výhrad, ne jak si sám představuje.

K/kdo zV/volil C/cestu poK/kory a faktických zM/měn k D/dobru uM/měřeností, nikoliv snahu měnit okolí ve svůj prospěch i na úkor Jany. K/kdo nehledá jen svůj sobecký prospěch, K/kdo necouvá od D/dobra a neuzavírá se do sebe ve své pýše, K/kdo se nesnaží myslet a postupovat násilím železné pěsti v sametové rukavici.

T/tento Ř/řádový kněz v minulosti již O/osobně i za C/cenu újmy proK/kázal poK/koru, což J/je D/dobrým záK/kladem k odD/danosti Přímému Božímu Vedení v P/praxi v budoucnosti.

Bez O/osobní poK/kory a uM/měřenosti není Vítězství, a Jana P/patří Vítězi. C/cestou k Vítězství J/je poK/kora Vítězi v J/jeho L/lásce s Janou.

V/vítězství J/je výhradně, neboť Věčně v Lásce – a člověk Lásku buď Z/zná, nebo skončí Bez-M/mocný.

Bez T/této O/osobní zkušenosti nemá budoucí arcibiskup P/potřebnou příP/pravu k distancování S/se od rétoriky a metod světa v Církvi, a tudíž nemá M/moc k B/bojům se spolčenci.

K V/vítězství nestačí N/nepřátele Boha znát, J/je nezbytné S/se O/osobně J/jmenně přiZ/znat k M/myšlení a J/jednání V/vítězství.

J/je nezbytné odmítnout a distancovat se od neslučitelnosti se zvyky a záludnostmi všeobecné mentality klerikalismu a laicizace,

J/je nezbytné zarazit znevažování Svátostí v P/praxi Církve,

J/je nezbytné otevřít CH/chrámy k modlitbě postupně bez jakéhokoliv zavírání vstupních dveří, aby nedošlo k opětovnému vyhnání Krista z CH/chrámu Páně jako k tomu došlo na nám. Míru místním knězem. P/pastorace nekončí s placenou pracovní dobou. Není M/možné, aby se opakovalo to, co ve sv. Jiljí prosadil místní administrátor O. Romuald Štěpán Rob OP, kdy na prosbu Jany o možnost se pomodlit v lavici odpověděl, ať zůstanu v prostoru mezi zamčenou mříží a ještě chvíli odemčenými vstupními dveřmi, protože „tam to máte lepší než uvnitř“.

J/je nezbytné nebránit lidem v příS/stupu k modlitbě i v tom nejmenším kostelíčku na nejodlehlejším místě. V CH/chrámech nesmějí být konány žádné výdělečné (zdarma J/jste doS/stali, zdarma D/dávejte) ani civilní (laicizace, demokratizace, klientelismus) akce. Světské V.I.P. osoby včetně těch z řad Církve nesmějí být upřednostňovány před „obyčejným lidem“, protože před Bohem J/jsou S/si V/všechny Obrazy Boha rovny. P/první B/budou P/posledními, nikdo si nebude brát žádnou světskou ochranku, protože V/věřící J/jsou CH/chráněni S/svými anděly a patrony. PoS/stupujte S/silou V/víry v Trojici, nikoli silou pěsti. To vše i za cenu tvrdých a nepopulárních opatření. Nebe kompromisy ani úlitby světu nedělá.

Konec konců, úS/spěšné metody má konkrétní vH/hodný člověk již nacvičené z minulosti.

Má to jednu podmínku:

rázně a naH/hlas S/se distancovat od jakéhokoliv spolčeneckého uvažování, chování, mentality, protože pokud bude s těmito lidmi a jejich praktikami i nadále sociálně spojován, politicky nemá šanci S/si S/svoji mocensky výrazně vyšší pozici udržet.

Aby B/bylo M/možné úČ/činně demaskovat a odstřihnout Z/zlo, nesmí se to dělat účastí na Z/zlu, jinak ten, kdo demaskuje, skončí Z/zle, a s ním i všichni a všechno v J/jeho dosahu. Čím vyšší hierarchická mocenská pozice, tím větší pro-S/spěch x škody. H/hle-dejte a vy-D/dejte J/jasnost o tom, K/kde M/máte S/svůj po-K/klad x kde jste si nakradli a uschovali svoje poklady na úkor Jany i jinde.

Pro-K/kažte Vaši poK/koru před Bohem a veřejně se distancujte od své spolčenecké minulosti, od veškeré provázanosti se spolčenci, neprodleně ukončete Vaši účast na kriminalitě Proti M/mně, Janě.

ZŘ/řekněte S/se veřejně účasti na spolčenectví, pro-K/kažte úČ/činnou lítost a poK/kání, a doS/stanete M/místo pražského arcibiskupa.

Vraťte M/mi, třeba i anonymně do poštovní schránky, alespoň část věcí, na jejichž krádeži jste se podílel. Především prsten a mobil z kabelky.

Zarazte všechny dosavadní spolčenecké aktivity Proti M/mně, Janě, všude a v rozsahu, kam sahá Vaše moc, včetně kybernetické kriminality. Chcete důkaz o tom, že nejen tato stále trvá? Antivir Avast! v notebooku doma M/mi včera ukázal 11 připojených zařízení na M/mojí soukromé domácí zaheslované wifi, přičemž M/mých zařízení je 6. Odhalte, identifikujte a veřejně nezpochybnitelně oznamte, kde se vzalo těch zbývajících 5 (hackerských) zařízení. Mám o nich fotografiemi a videi zdokumentované výsledky antivirem nalezených výsledků, které mohu kdykoliv předat na státní zastupitelství. Na tato zařízení (jejich majitele a uživatele) je navázaná další a rozsáhlá kriminální činnost mnoha spolčenců a spřízněných osob Proti M/mně, Janě (například šíření těmito zařízeními získaných a spolčenci často upravených údajů o M/mém soukromí, …). Po jejich předání M/mnou státnímu zastupitelství/kybernetické kriminálce byste bez Vašeho předchozího distancování se a zjednání nápravy (bez odříznutí spolčenců od možností kyberšikanu praktikovat a bez znemožnění jim v ní pokračovat) již neměl možnost se ze spolčeneckého bahna, a tudíž i područí H/hlavě spolčenců, vymanit.

Vyšší pozici od Boha nedostane ten, kdo podléhá nepříteli Proti P/pravdě Jany.

Pokud byste na této pozici nebyl, a to v Přímém Božím Vedení, nový arcibiskup by spolčencům a jejich dosavadním praktikám krytým z nejvyšších míst sám podlehl – moc je opojná a bez Moci není V/vítězství. Bez Boha si s mocí Z/zla neporadí nikdo, tím méně záS/stupce D/dobrého na Zemi v dočasnosti.

VyD/dejte S/svědectví o konkrétních jménech H/hlav H/hada spolčenců, byť by to zpočátku bylo jen S/svědectví částečné, uveďte konkrétní akce a jejich důsledky. J/je nezbytné, abyste T/tak uČ/činil veřejně jednoznačně nezpochybnitelně. Uveďte alespoň několik konkrétních provázaností v mocenském hierarchickém spolčení podle: kdo, co, s kým, jak, proč, za kolik. Bez alespoň částečného rozkrytí Proti-Církve v Církvi nelze D/dobře V/vést Církev: každé v sobě rozdělené království zahyne.

Nejde o M/moje Svatořečení, jak spolčenci tvrdí, že M/mi o Svatořečení jde. M/moje záJ/jmy nejsou zájmy spolčenců, M/moje uV/važování není uvažováním světského spolčenectví. Je, Kdo pro M/mne Slávu dávno zaJistil. Může Slávu úČ/činně vyhledávat ten, kdo se stará o zájmy světa, kdo se řídí politikou = světskými zájmy a metodami? Jsou má S/slova ze světa, nebo J/jsou M/má S/slova z Pravdy? Snažila J/jsem S/se někdy bránit spolčencům jejich metodami, abych získala světské krytí a převahu, nebo J/jsem S/se N/nechala pro Krista dohnat až na pokraj smrti, do úplného vyčerpání organismu, následně do nemocnice, poté s trvalými závažnými následky až dodnes?

J/je nezbytné, abyste poS/stupoval odD/daně P/pravdě, nikoliv Proti L/lži a Z/zlobě, nikoliv po svém aktivisticky, ale s rozvahou. Po 13 letech sledování situace už M/máte V/vše, co k rozH/hodnutí P/potřebujete, včetně vyH/hodnocení. S Vaším V/vzděláním a Moudrostí M/máte veškeré před-po-K/klady T/tak uČ/činit.

CH/chcete přeJ/jít z akademických debat do P/praxe M/moci v Přímém Božím Vedení?

M/máte M/možnost.

Cílem není pomsta, C/cílem J/je proK/kázat, že S/si se Z/zlem alespoň částečně U/umíte a CH/chcete poR/radit.

Pokud nemáte odvahu hned a J/jednoZ/značně veřejně uZ/znat a přiZ/znat S/svůj poD/díl na M/mém Pravém J/jménu Jana, uS/skutečňujte S/slova T/textů v P/praxi Církve.

Žádná intrika není mocnější než Moc Sama, a Vy D/dobře V/víte, že M/moje S/slova J/jsou P/pravda.

V/vítěz nad S/smrtí, vyK/kupitel světa CH/chce na V/vinici doS/sadit V/vítěze, a T/ten nesmí být rigidní a zatvrzelý vůči zM/měnám ve V/vedení Církve.

M/musí Č/činit T/tak, J/jak K/káže Písmo a Tradice, nikoliv tak, jak přikazuje politický populismus. Nepřítelem bude právě bezbožník prosazující v Církvi světský „demokratický“ politický populismus, který vyhledává především svoji mediální slávu a vliv, čímž získá mnohé v Církvi i mimo Církev, a tím shromáždí K/kozly.

V/vítěz B/bude J/jednat podle teokracie Vatikánu, rázně odmítne a zarazí demokratizaci a laicizaci Církve.

To V/vše v Přímém Božím Vedení, P/podmínkou J/je O/osobní L/láskyP/plná poK/kora O/obětovanému za hřích světa.

B/budou to velmi tvrdé B/boje a nebude nouze o přeK/kvapení na C/cestě P/plné P/paradoxů, na druhou stranu N/nepřátelé budou vyhledávat zkratky a překvapování nejen kudlami do zad.

V/vítěz z Ř/řad kněží podle Ř/řádu Petrova B/bude S/sloužit Veleknězi podle Ř/řádu Melchizedechova, tj. s Věčnou P/platností, a proto V/vítěz podle Ř/řádu Petrova neS/smí mít účast na uvažování podle klerikalismu a klientelismu spolčenců z vlastních řad kněží podle Ř/řádu Petrova: nesmí dojít ke zmatení, a to není M/možné zaJ/jistit z pouze lidských sil, o které se opírají spolčenci a jejich mentální soukmenovci.

Není M/možné vyhánět čerta čertem.

Není M/možné používat Bez-M/mocné metody a zV/vítězit.

Není M/možné být Jidášem a zároveň B/být V/věrný V/vítězi nad S/smrtí.

Katolický kněz z řad spolčenců Proti katolickému knězi ve pro-S/spěch S/společenství Církve pro Janinu J/jmennou P/pravdivost.

B/boje P/pastýřů o Církev předCH/cházejí Z/závěrečným B/bojům andělů o Církev.

UČ/činíte-li T/tak, Pravda Vás poV/vede.

Jana, 28.8.2021

Protože jste nenasytný moci, z Vatikánu za pomoci politické síly a mnoha úskoků uděláte demokracii, „otevřete brány Církve každému, kdo hledá dobro“, což bude jen záminka k nabytí ve světě obvyklých mocenských pravomocí hlav států a mezinárodně uznaných uskupení.

K prosazení použijete líbivou pohádkovou mentalitu již nacvičené Šifry mistra Romualda. Stanete se mistrem mediálního populismu, z Církve „vytunelováním od S/slova“ a zachováním litery uděláte sektu.

Budete se vymezovat Proti knězi, se K/kterým se již dávno znáte, se K/kterým jste již soupeřil „o Janu“, ve skutečnosti o moc v Církvi, J/jehož pozice jste se snažil uchopit a přivlastnit, a K/který sdílí stejné H/hodnoty jako J/já, Jana,  K/které nejsou H/hodnotami Vašimi. To vše „ve jménu L/lásky Jany“,  "pro J/její J/jméno Jana“,  v době, kdy Jana bude na Zemi již jen ve vzpomínkách.

 J/jeho jméno není tajemstvím. Pro oba to bude osobní, sM/mír nebude M/možný. Co Vám chybí v koncepčním myšlení, to nahradíte rvavostí.

Vše, co Vám B/bylo uRčeno v Přímém Božím Vedení ve S/společenství Církve pro Krista, budete parodovat podle sebe a pro sebe ve svém již sestaveném a secvičeném spolčenectví. Z-Ne-uŽ/žívat B/budete i Janu, protože J/je Jana: J/její J/jmenností Bohem Milované budete „šířit lásku Krista milováním žen“, což bude záminka k promiskuitě. Budete dokonce tvrdit, že L/láska Jany, K/která J/je v Plnosti, B/byla uRčená k manželství Vám, že Jana „je spojnicí P/plnosti Církve skrze J/její M/manželství s Veleknězem a zároveň skrze J/její M/manželství s knězem v J/jejich jediném a nerozdílném lidství“.

Tím budete ve skutečnosti obhajovat svoje snahy uvést M/mne do civilního manželství s Vámi. Důsledkem bude takové rozšíření takového morálního bahna, jaké dosud nemělo obdoby.

Budete blahořečen za „nebývale rozsáhlou evangelizaci po celém světě“, a to za pomoci značného počtu Církevních hodnostářů, kteří se budou snažit udělat z Vás jako-Krista.  

Královskou hodnost se budete snažit získat tím, že „spojíte L/lásku S/srdcí celého světa v jediném a nerozdílném království dobra již zde na Zemi, teď a tady, bez čekání“, tj. „ve jménu boha“ násilnickým převzetím světské státnické moci nade všemi královstvími, kam až oko dohlédne.

De facto Kristu ukradnete J/jeho Církev, budete pronásledovat V/věrné, to vše údernou pěstí v sametové rukavici. Oženíte se ženou jménem Jana a narodí se Vám syn. „Ve J/jménu Jany“ založíte se ženou jménem Jana „Svatou rodinu“.

Jana, 27.8.2021

-

Že se Vám teď mstím? Poslouchali jste M/mne dobře?

Nebudete se S/soudům bránit, protože Soudit Bude Bůh, nejen Vás, ale především skrze Vás:

buď tedy podle Vás Jsem Bůh (pokud si tohle myslíte, potřebujete psychiatrickou pomoc), nebo uznáváte, že za M/mne Jedná Bůh, Kterého ovšem obviňujete z pomstychtivosti.

Pokud si myslíte, že se vydávám za Boha, proč M/mne berete vážně?

Pokud si myslíte, že v M/mých S/slovech Je Boží Vůle, proč nepoS/slechnete?

Před Soudem poP/přete sám sebe, uS/svědčíte se vlastními slovy z pomýlených životních postojů a norem, z přesvědčení, že Vaše vůle Je Vůle Boží.

To vše děláte, i když podle Vašich slov a skutků je na první pohled a všem okolo zjevné, že jste kriminálník a Vaše skutky jsou Z/zlé.

Před světskými soudy budou i zástupci světa mimo Církev, a ti nebudou rozlišovat mezi Svátostným knězem a mezi Svátostným kněžstvím.

Ti budou paušalizovat – tak jako Vy.

Tím B/budete konfrontován sám se sebou – a najednou se Vám to nebude líbit, přijde Vám to bezbožné, plné nepochopení, nespravedlivé. To se jen Vaše Z/znalosti doS/stanou do kontaktu se zbytky Vašeho S/s-V/vědomí.

Horší ale B/bude, že skrze Vás bude svět posuzovat a odsuzovat Církev, tj. Antikrist bude soudit Krista v Kristově mystické Tělesnosti (což znamená projev důsledků již dávno předtím existující laicizace Církve nejhrubšího zrna), protože svět nerozlišuje mezi Kristem a Církví. Navíc bude svět (pod vedením mnoha katolických kněží – „vědců“ adorujících osvícenskou mentalitu a zpochybňování P/pravdy marným „filosofováním“ a sváděním na scestí, sváděním Církve od teokracie Vatikánu k „široké diskusi na plénu mezi rovnocennými křesťanskými denominacemi“, kteří „budou mít pochopení pro demokratické diskuse všech křesťanů“, kteří do Církve zavádějí „vědecký“ polyteismus, kteří psychologii interpretují světsky: psyché = osobnost, nikoliv duše, logos = věda, nikoliv L/logos z Logu ve S/svých zP/přítomňováních ve světě v Moudrosti. Pod vedením heretických katolických kněží, kteří každého, kdo trvá na Tradici, označují za ultrakonzervativního fanatika.) pod vlivem již více než sto let trvající dominance české mentality Temna = pod vlivem masarykovského a bolševického myšlení, pod vlivem všeobecné adorace Vítkova a dehonestace Bílé hory.

Svět nebude rozlišovat mezi teokracií Vatikánu a mezi bezbožnými agresivními teokraciemi zejm. blízkého Východu. Pro svět, který má rád zkratky a klišé, bude Vatikán na stejné rovině jako „Islámský stát“, Vatikán bude „demokraticky“ chápán jako agresor – terorista.

Svět bude podle Vaše vzoru chápat Svátosti jen jako rekvizitu, jako pracovní pomůcku v pochybném a neperspektivním zaměstnání kněze.

Eucharistie bude interpretována a „evangelizována“ jako kanibalismus, jako navádění k nesnášenlivosti a jako navádění k mentalitě silné pěsti, kde jedni jsou povinnými oběťmi a druzí těmi, kdo jiné spotřebovávají k užitku svému.

Svět ve světě i v Církvi bude jednat podle Vašeho vzoru – tak jasně a nezpochybnitelně vyJ/jeveného u soudů s Vámi.

Nebude jiná možnost: po vyJ/jevení M/mojí Pravé I/identity Kristem, K/který předtím zJeví Pravdu o M/mně, J/jeho J/jediném a nerozdílném lidství Vítězného Krále Nebe a Země, již nebudete mít prostor k úhybným manévrům: B/budete čelit zJevení nezpochybnitelnosti P/pravdy a v-z-T/tahů k P/pravdě.

Tak B/bude Církev poSuzovat a svět odsuzovat nikoliv v T/temnotách a zahalení, jen v tušení a odhadech, ale bude čelit zcela zJevné Pravdě Tak, Jak Pravda Je. Proto půJ/jde o Soud z Boha, nikoliv od lidí.

Tím, že Bude svět Souzen v P/plnosti Odhalení Pravdou, B/budou všechna roz-H/hodnutí x rozhodnutí lidí neodvolatelná, neboť B/bude zJevena Pravda o S/srdcích nejprve kněží, poté Církve a poté lidí mimo Církev.

Každý uK/káže, K/kam P/patří x každý ukáže, kam patří.

Pro Boha v Trojici v Synově TrojJ/jedinosti, nebo Proti Bohu v Trojici v Synově TrojJ/jedinosti.

Tak doJ/jde k odD/dělení O/ovcí od K/kozlů, přičemž naS/stane paradox:

mnozí ze světa B/budou Vaším uSvědčením evangelizováni, Jak Je Vám od P/počátku uRčeno evangelizovat svět.

Svět Vámi bude opovrhovat a zaštiťovat se Vámi jako argumentem (principem světa je odporování si v rozdělování),

Církev Vás vyloučí ze S/svých Ř/řad,

což Vy a Vaši příznivci neuznáte a budete podněcovat „spravedlnost“ a vzpoury.

Svět v Církvi Vás bude adorovat jako „osvíceného a lidem vstřícného a chápajícího“ vůdce: způsobíte rozkol Církve.

Přitom se nestane nic, co byste už předtím neudělal M/mně, Janě: jen to bude víc vidět.

Stanete se vůdcem O/odpůrců v Církvi: budete milovat svět a nenávidět Ř/řád Církve, Církev si přisvojíte a stanete se modlou, Černým papežem.

Na Svatý S/stolec usedne Z/zlo.

Už chápete?

Vaše poVolání Vám nikdo nebere, to Vy kradete M/moje Dary a posmíváte se Jim.

Bůh od Vás Chce vyD/dat P/počet z Vašich náS/sledování x P/protivenství podle Vašeho poVolání.

Tady nejde o Vás a Vaše žabomyší války: J/jde o Církev. Církev P/patří Kristu, ne Vám.

Bůh Soudí Vás, nikoliv Vaše kněžství.

Bůh Soudí Vás, nikoliv hierarchickou strukturu Církve, nikoliv Písmo, nikoliv Tradici. To jen Vy kolem sebe mlátíte a útočíte na Svátosti/Svatost, na Ř/řády a pořádky, J/jejich výZ/znam si překrucujete, jak se Vám to právě hodí.

Bůh Soudí Vás, nikoho kolem Vás – vy jste šéf spolčenců, Vy N/nesete P/plnou od-po-V/vědnost za fungování Vám sVěřené Církve v Přímém Božím Vedení, a to v-z-H/hledem ke M/mně, Janě: před Bohem se neschováte. ZáK/kladem k naP/plnění T/této Vaší od-po-V/vědnosti J/je pokračování v naP/plnění Ž/životního S/stylu v Přímém Božím Vedení Vás a Jany v Církvi Veleknězem podle Řádu Melchizedechova, tj. P/plností kněžství z Věčnosti Krále Nebe a Země.

Vy jste S/společné (tj. ve S/společenství) Přímé Boží Vedení s laikem v Církvi doposud vždy, neboť Proti-Věčně O/odmítl, čímž jste Proti-P/plně poP/přel Váš čas (čas = K/kontinuita P/příležitostí k Lásce v J/její Věčné G/gradaci k/v LogaR/rytmu = Nebesky), takže jste se ocitl v diskontinuitě vlastních pro-P/pa(á)du(ů), tj. mimo čas i mimo Věčnost, tj. v Ne-S/s-CH/chopnosti k pro-M/měnění.

Ze zálibnosti v Protivenství žádné pro-M/měnění, žádná Svatá výM/měna není.

Vy jste volil – podle vlastních slov – ze svého Svátostného kněžství, a proto jste Proti-Přímo Proti-od-po-V/vědný za od-P/padnutí Církve z času M/milosti:

zM/mařil J/jste čas laiků v Církvi tím, že jste až do nynějška zM/mařil čas S/svojí příP/pravy na Církevní Ž/život v Přímém Božím Vedení S/spolu s jedním laikem (Janou). Nyní nemáte O/osobní zkušenost se Ž/životem v čase M/milosti, a proto čas M/milosti Ne-J/jste S/s-CH/chopen Ž/žít v O/obecnosti C/celé Církve v Přímém Božím Vedení.

Odmítl jste pří-P/pravu na Ž/život Církve v Přímém Božím Vedení tím, že jste O/odmítl úČ/čast na Ž/životě v Přímém Božím Vedení s jedním laikem (Janou) v Církvi.

Tomu, kdo je Ne-V/věrný v malém, kdo sVěří Dar?

Zahrával jste si s P/plamenem Ohně, K/který jste dusil a hasil (z Jany jste dělal hračku pro zvrhlé pobavení), jak chcete rozS/svítit svět P/plamennou odD/daností?

Staráte se o věci, které Vám nepřísluší, a nestaráte se o to, o co S/se S/starat M/máte:

doS/stane-li K/kdo Ž/život podle Darů Ducha Svatého, J/je P/povinen Ž/žít v Darech Ducha Svatého.

Nic méně, nic více.

Konkrétní zaJ/jištění detailů a provozních záležitostí (včetně starostí o hierarchické poziční kompetence v Církvi) nechte na Božím Vedení. Když Bůh Dává, Bůh také zaJistí. Vám nepřísluší aktivisticky zajišťovat,

Vy J/jste P/povinen poS/slechnout – beze slova odporu, bez pochybností, bez zpochybnění a ihned.

Vám nepřísluší uRčovat způsoby, doby, místa.

Nediskutujte.

Buďte vD/děčný, že S/smíte Z/znát Boží Vůli s Vámi.Po 13 letech už máte víc než dost inF/formací, abyste S/se rozH/hodl pro Boha, nebo Proti Bohu.

Nehrajte si na Boha.

To tady vážně musíme ještě po 13 letech marného Volání po Vaší P/poslušnosti Ř/řešit jesle Vaší V/víry?

Říkáte a jednáte tak jen proto, že přemýšlíte světsky a jednáte světsky,

a pro Boha ve Vašem myšlení není místo: Vy máte pocit, že Bůh je tam někde něco na obláčku, že Bůh nemá právo Vám „mluvit do života“, že je povinen Vám dělat životní servis a „skákat, jak pískáte“. Hlavně tak, aby to pro Vás bylo pohodlné, aby to nijak „neohrožovalo Vaše dosavadní úsilí a jeho výsledky“. Aby to kopírovalo Vaše předpoklady, zvyky a pohodlné zkratky, abyste nikdy nebyl překvapen, aby ostatní viděli, jak jste skvělý a v Boží Přízni.

Kdybyste B/byl zbožný, proč byste se zmítal v pochybnostech?

Proč byste měl strach, resp. proč by strach měl Vás?

Tak znovu: přestaňte myslet podle světa.

Tím, že Spravedlnost za Vaši Z/zlobu převádíte do roviny osobních půtek s „psychicky nevyrovnanou ženou, kterou navíc ani nechápete“, bagatelizujete Vaše hříchy a jejich důsledky.

Klasický mechanismus zbavování se odpovědnosti: ignorovat podstatu věci, přeformulovat to jako téma k diskusi, a toto „téma k diskusi“ interpretovat jako „názorový rámec, ve kterém můžeme vést debatu“.

Jinými slovy: hledáte, jak Boha zbavit Moci a přivlastnit si Ji pro sebe tak, aby to ostatní ani nepostřehli: odvedete pozornost od S/slova a mnoha líbivými slovy změníte rámec uvažování, zavede lidi od S/srdce k rozumu bez Moudrosti: „vycházíte lidem vstříc tak, abyste demokraticky naslouchal každému hlasu“.

V podstatě jste diktátor zmatení a bezbožnosti.

Jste mistr zmatení, úhybných manévrů a manipulací, s P/pravdou nemáte společného vůbec nic.

J/já, Jana, J/jednám z L/lásky k Nebi, ať to právě znamená cokoliv, tedy včetně toho zabývat S/se Vámi.

Nic příjemného, ale P/patří to k P/pravdě M/mého J/jména.

Stejně tak, pokud by B/byl na Vašem M/místě kdokoliv jiný, zabývala bych S/se J/jím stejně tak.

J/jednám pro Nebe, nikoliv proti Vám. M/manžel J/je pro M/mne mnohem důležitější než Vy. Vás J/jsem jen „vyfasovala“ a mám Vás na krku. Chci Vás mít s krku.

M/mě to všechno kolem Vás odpuzuje.

Osobně bych S/si ke kontaktu vybrala někoho tichého, poK/korného, klidného a vyrovnaného, s koncepčním myšlením a nadhledem, vzdělaného v dogmatice/biblistice, s oP/pravdovostí v S/srdci.

Ta Vaše neustálá potřeba si něco dokazovat a dělat kolem sebe rozruch M/mne nudí a znechucuje. Zvláště, když Vaše znalosti jsou školometské a tak nějak přízemně interpretované. Chybí Vám vznešenost, umírněnost, uměřenost, nezávislost na světu, S/spravedlnost v S/srdci, rozlišování mezi Svátostným kněžstvím a Vaší povahou.

Vaše neustálé výboje na M/mne působí jako pubertální labilita a agrese, jako chtění všeho a hned, Vaše neustálé zmítání se v pochybnostech jako závažný nedostatek V/víry.

Jste jako člověk, který položí jednu ruku na pluh, a druhou rukou bičuje koně. Mlátíte kolem sebe a říkáte tomu „hledání P/pravdy“.

To proto B/budete zMlácen: aby se z Vás vysypalo alespoň to málo, co z úrody ještě zbývá D/dobrého.

Svět patří Bohu, ne Vám, Vám B/byl jen pro-P/půjčen ke sP/právě.

Jana, 25.8.2021

M/měl J/jste B/být nejV/vyšším z biskupů,

stal jste se šéfem spolčenců.

Že nedodržuji liturgii hodin? Výsledek V/vaší „pastorace“.

I z toho Budete Souzeni.

Jde V/vám na nervy a považujete za urážku V/vašich eg, že už od začátku v roce 2005 neustále opakuji, že M/mne Bůh Posílá ke Svátostným kněžím, zejm. z Ř/řad řeholníků, ke S/společnému Vedení kněze a M/manželky Velekněze Bohem v Trojici.

Děláte, že neslyšíte, nechápete.

Jen M/mne obviňujete a napadáte z „urážky U/učitelů Církve“, a z podle V/vás svádění chudáků citově zranitelných kněží, čehož prý zneužívám.

Je V/vám v té zbabělosti a sebelítosti dobře?

Nebo jste ještě dostatečně nenakrmili V/vaši pýchu a přezíravost?

Liturgii hodin nedodržuji proto, že ji v podstatě neznám, neb M/mne celé roky z farností stále znovu a znovu vyháníte.

Co M/mne nenaU/učí Nebe, to neumím.

V/vaše způsoby a V/vaše myšlení a chování, V/vaše lži, napadání, spolčení v pronásledování, šikana ve smečce, Z/zloba ke M/mně, Janě, protože J/jsem Jana, a mnohá další Proticírkevní i světská kriminalita, M/mi blízké nejsou, nechci na nich mít žádný podíl.

Toto je jeden z mnoha důsledků V/vašeho spolčení Proti M/mně, Janě: co jste M/mne nenaučili, toho Je Nebe Svědkem, to neumím, nechápu, není M/mi blízké. Ráda bych, aby B/bylo, usilovala J/jsem o to celé ty roky.

Od V/vás J/jsem se dočkala jen výsměchu a povýšeneckého šmírování a pošklebování. Nonstop – to je V/vaše „pastorace“, V/vaše 24 hodinová každodenní letitá liturgie hodin vůči Kristu v J/jeho J/jediném a nerozdílném lidství.

Takže J/jsem R/ráda, že M/mne osočujete z nedostatku dodržování katolické mentality: je to V/vaše práce.

J/já o V/vaši v Církvi U/učitelskou úČ/čast na Přímém Božím Vedení se M/mnou, Janou, uS/siluji celé dlouhé roky, marně.

Mimochodem: chcete poznat V/vaši v gangu reálnou poziční moc a spolčenecké vazebnosti mezi sebou?

Tak si například zjistěte, kdo z vás se M/mi v posledních dnech vloupal do bytu na Letňanech. Až to budete chtít udělat příště, alespoň po sobě zameťte stopy.

Že o tom ani nevíte?

Taková už je Vaše moc: nemáte ji pod svojí vlastní kontrolou, jak se domníváte, že máte - rozjíždí se Vám pod rukama.

V gangu jsou přece skupinky, které si „jedou na vlastní pěst“ – to je celá vaše poziční moc: neuřídíte ani gang, o kterém si myslíte, že nad ním máte moc. Jednotliví spolčenci Vás nerespektují ani natolik, aby Vás informovali.

Právě tak, jak je organizovaná stávající neposlušnost lidí v gangu Vaší spolčenecké (Proti-S/společenství) moci,

bude Církev pod Vaším vedením organizovaná tak, jak J/jsem o N/ní P/psala minule: dezorganizovaně, v rozpadu na de facto svébytné samostatné skupinky gangů navzájem propojené ve Z/zlu a v účelových svazcích:

taková bude Vaše moc šéfa spolčenců = moc Antipapeže Protivícího se Božímu Vedení,

pokud nepřijmete Soud Boží skrze S/soudy a výN/nosy Církevní a skrze soudy a rozsudky světské.

Co nepřijmete v čase, to Vás doS/stihne na konci času: Vašeho poVolání a z N/něj Dané od-po-V/vědnosti se nezbavíte.

U Soudu poN/nese každý T/takovou od-po-V/vědnost, J/jaká M/mu Byla Dána z Nebe.

Vám B/byla Dána od-po-V/vědnost Svátostného U/učitele Církve a řeholníka v Přímém Božím Vedení S/spolu s Janou, a to Veleknězem podle Řádu Melchizedechova, o K/kterém Vy říkáte, že J/jej Z/znáte.

Vy jste Vám Dané poVolání po celou dobu Parodoval a výsledkem je, že jste loutkou v rukou manipulátora – „skutečně Svatého kněze“.

J/jedinému a nerozdílnému lidství Vítěze nad S/smrtí se posmíváte, pronásledujete.

Nejen, že jste Přímé Boží Vedení O/odmítl, Vy plivete J/jed (= ventilujete Z/zlobu L/lžemi a podvody) na Ducha Svatého.

Mimo Ducha Svatého nemáte žádnou Moc.

Přímé Boží Vedení jste vyměnil za zbožňování své modly = mocichtivého manipulátora.

Ne Váš manipulátor, to Vy nesete veškerou od-po-V/vědnost za poziční vrchol šikany a pronásledování Krista Vítězného v J/jeho J/jediném a nerozdílném lidství v J/jedné Svaté Obecné Církvi.

To Vy, podle Vaší volby Proti-Moci v Parodii S/společenství Církve, tj. podle Vaší pozice na vrcholu spolčenecké hierarchie, jste P/přímo od-po-V/vědný za veškeré Z/zlo spáchané na Janě, a to včetně důsledků.

Od-po-V/vědnost před Bohem Je ve vyD/dávání P/počtu z Darů Ducha Svatého, Vám B/byl Dán Dar P/poslušnosti a poK/kory Kristu Vítěznému, Dar příP/pravy Církve na příCH/chod Krista v J/jeho Vítězství.

U Soudu nebude nikoho zajímat, kdo ze spolčenců co konkrétně jednotlivě udělal a za jakých okolností, to bude zcela irelevantní.

RozH/hodující, tj. R/rozlišující B/branou ke vS/stupu na S/svatební H/hostinu Vítězného, B/bude Vaše P/poziční poK/kora x pýcha vůči Moci Samé.

Vám B/byla Dána Moc před Bohem v příP/pravě nejV/vyšší, a proto T/také M/máte T/tomu od-po-V/vídající od-po-V/vědnost.

Spoléháte se na mocenské poziční krytí biskupy a na světské/mediální právnické kličky, ale to všechno Vám B/bude k ničemu, protože tím B/budete uSvědčen z toho, že máte raději svět než Nebe, z toho, že jsou Vám bližší zájmy světské než záJmy Boží.

Jste zbabělec, a zbabělec si Lásku neudrží: zbabělec neZ/zná S/srdce = K/kotvu dějin.

To proto Vás nikdo doopravdy nerespektuje: lidé vědí, že nemusejí.

Každý z duchovních V/ví, že J/jsem v Pravdě Jana, a každý také V/ví, že díky Vám má otevřenou cestu do M/mne kopat.

Když jste Vy umožnil a organizoval Z/zlovůli vůči Vítězi nad S/smrtí v J/jeho lidství v Církvi, proč by lidé měli uZ/znávat Vaši moc, kterou stavíte na světských základech, a která se světem pomine? Kdo žije pro čas, hledá světskou moc pro sebe – budou Vás následovat podle Vašeho sobeckého vzoru = odtáhnou se od Vás.

Že žádám neposlušnost biskupovi? Ale kdeže, v Přímém Božím Vedení a za podP/pory biskupů byste S/se S/stal biskupem.

Místo toho jste se stal Jidášem usilujícím o to, jak se co nejlépe ponížit a vlísat světu, který se k Vám chová podle Vaší volby: jako k onuci, kterou tu a tam využije pro sebe.

Že máte deprese a nevíte, co s tím?

Deprese je Z/zloba obrácená proti sobě – neuroticismus vygradovaný do extrému. Ve Vašem případě v ambivalenci se zcela otevřenou extrémní ventilací agrese ven.

Jste závislý sám na sobě, a tudíž jste v sebeizolaci pyšný: pýcha je rozpínavost a hamižnost z Protivenství vůči zbožnosti. Bažíte po uznání, protože se Ne-Z/znáte k Moci a Slávě.

Je Vám zle, protože jste Z/zlý.

Je Vám zle ze sebe – jste osamělý, protože Parodujete poustevnictví.

To je peklo: absence Lásky.

To je výsledek Vaší deklarované „zbožnosti“.

Jste zbabělec, to je celé.

Vaší reakcí bude silové napřímení akčnosti skrze „duchovní cvičení“ a světské kurzy sebeovládání a vztahů k lidem.

Tím celou situaci ještě zhoršíte: Vaše zbabělost pramení z Vaší závislosti na sobě (tj. z lability)

a Vaši závislost na sobě živí Vaše překotná snaha si život „zjednodušovat zkratkami“ a „vyskákáním po schodech do Nebe“ vyskakováním si na jiné, po jejichž zádech vyhopsáváte.

Vy patříte světu, a svět to ví – proto S/srdcem Ne-P/patříte na Boha: Ne-P/patříte Bohu.

Čiň čertu dobře, peklem se Ti odmění.

Taková B/bude Vaše od-M/měna: zaměnil jste Vám uRčený úŘ/řad nejV/vyššího z biskupů za chamtivost a řiťolezectví mocným + podrazáctví k těm, které považujete za „obyčejné, nedůležité a neužitečné lidi“.

Že jste o tom nevěděl?

PoCH/chopitelně: Bůh člověka Vede Moudře = Svrchovaně.

Nebo snad chcete soudit Boha?

Co je Vám po tom, jak Ž/žiji, když organizujete gang Proti M/mně, Janě:

Vaše kriminální metody nejsou D/dobré, Vaše Z/zlovolné invaze do M/mého M/manželského soukromí jsou odhalováním a šikanou Krista v Církvi ve Svátostech.

A jak vlastně jste přišel na to, že nedodržuji liturgii hodin?

Ach ano: šmírovací zařízení např. u M/mne doma, která vše přenášejí 24 hodin denně. Vy se bavíte, ze M/mne tím děláte mučednici: nebo si snad myslíte, že M/mne baví žít pod neustálým kriminálním zbavováním M/mne soukromí, s čímž nemohu nic dělat, ačkoliv se o to po celou dobu snažím?

Odkud myslíte, že berete tu moc?

Je snad Bůh šéfem kriminálníků? Má snad Bůh zalíbení ve Z/zlu? Proč tedy říkáte, že jednáte Svatě?

Veškerou moc, kterou řídíte svůj gang, máte od toho, kdo Proti-J/je vůči Moci, kdo je Bez-Mocný. Proto veškerá vaše moc nade M/mnou pomine, což se už nyní projevuje právě Vaší zbabělostí, útěkem před M/mojí ve Vítězném Mocí, od Které se tím odvracíte, a tudíž na Moci nemáte poDíl. Ani pro S/sebe, ani pro Církev.

Proti Bohu nelze Být Bohem.

Zbabělost je Ne-do-S/statek Lásky:

Vaše plané básnění o Lásce je jen kouřová clona parodující O/oblak na poušti.

Láska není zbabělá.

Vy usilujete o hrdinství, a hrdinství je odporem předpokládanému zlu, přičemž Vy sám jste Z/zlý.

Nikdo sám ze sebe není Lásky S/s-CH/chopen, a protože Vaše LáskyP/plnost vymizela, snažíte se věci brát do Vašich vlastních rukou, manipulovat.

Jste zbabělý, protože jste paralyzovaný odporováním sám sobě, z čehož po právu sám o sobě nenacházíte východisko.

Vaší logickou reakcí pseudopokory bude aktivismus pseudozbožnosti: budete silově usilovat o výkonnostní získání znaků poK/kory a budete doufat, že si tím zasloužíte obdiv okolí, časem se to samo nějak vžije natolik, že tomu i sám uvěříte.

Vy věříte heslu, že stokrát opakovaná lež se stává P/pravdou.

Nestává.

Stokrát opakovaná lež se Proti-S/stává (z-Ne-P/přítomňuje, zvrhává do fikcí a K/klamů, což stvrzujete řečmi o zklamání) extrémně v totalitě zafixovanou L/lží, která již natolik přešla do základů povahy člověka, že je člověk v křeči, která jej paralyzuje.

Víra v sebe a v sílu a moc člověka je přece základem veškeré bezbožnosti.

Teologický darwinismus.

Satanismus.

Jestli se S/skutečně (R/reálně: S/slovem i S/skutkem = S/svědectvím) CH/chcete doS/stat z hamižnosti a vyskakování si až k poK/koře před Bohem na Nebi i na Zemi,

naJ/jděte a I/identifikujte všechno mimo a bez Boha, Nebe, Proti Bohu, Nebi, v čem máte zalíbení, všechno, čím se svět pyšní ve Vašem každodenním životě.

NaJ/jděte všechna Vaše P/protivenství Svátostem.

NaJ/jděte všechny Vaše projevy Vašeho klerikalismu, identifikujte je do posledního Vámi rozpoznatelného detailu.

Jakés takés S/s-V/vědomí (S/spolu-u-Č/čast na Nebi) Vám ještě zbylo, i když je to jen drobek ztrácející se ve všeobecných T/temnotách Vaší Z/zvůle.

Nejste hlupák a máte teologické v-z-D/dělání, tak K/konejte S/spravedlnost před Bohem z pozice Svátostného kněžství, ovšem mimo osobní C/celebrující úČ/čast na zP/přítomňování.

Jste závislý na světě, B/buďte při-J/jímající Krále Nebe i Země, nikoliv po-D/dávající, abyste neparodovat P/přítomnost.

Okamžitě skoncujte s veškerou účastí na gangu, vztažností ke gangu. Pomůcka: zřekněte se všeho, čím se pyšní svět.

H/hle-D/dejte a vyD/dejte S/svědectví před celou Církví a před celým světem o Vašich Z/zlovolnostech vůči Janě, J/jedinému a nerozdílnému lidství Krista z K/kříže, nikoliv historického. Pomůcka: rozdíl mezi Svátostným kněžstvím podle Ř/řádu Petrova vůči Velekněžství podle Řádu Melchizedechova. Rozdíl mezi řeholnictvím Svátostného kněze a mezi M/manželstvím Velekněze podle Ř/řádu Melchizedechova, tj. otázka po P/plnosti I/identity Obrazu Boha (= po P/plnosti Svátostného kněze v-z-H/hledem k J/jeho Svátostnému kněžství) před Vtěleným Výrazem Syna člověka v J/jeho J/jediné a nerozdílné Obraznosti (Jany). U/učte, že Jana mimo Boha není Bohem a Vítěz nad S/smrtí není tvor, a přece J/je K/kompatibilita Jany Krista z Moci M/možná. Rozdíl mezi drzostí a od-D/daností, mezi krádeží a Darem.

U-Z/znejte M/moje Pravé J/jméno Jana a při-Z/znejte S/se k N/němu veřejně: před C/celou Církví a před celým světem.

Při-J/jměte Církevní S/soud i světské soudy, abyste nebyl Souzen Spravedlivě.

Bojíte se lynče?

Nedostane se Vám ničeho přes míru Z/zloby, kterou jste zpřítomňoval, vydával a „evangelizoval“ Proti Milované D/dceři Otce = Proti M/manželce Syna člověka v J/jeho Vítězství.

Nyní šéfujete Parodii S/společenství Církve (spolčeneckému gangu) v Církvi: svět bude evangelizován Vaším odstrašujícím příkladem.

M/mohl a M/měl J/jste B/být nejV/vyšším z biskupů,

stal jste se Jidášem, kolaborantem s mocí Z/zlovůle v nejvyšších světských patrech.

Tomuhle říkáte Láska?

Jen vyprávíte báchorky, laciné klamy a fantazie. To není rozjímání, to je utápění se ve svých představách.

Už Vám to dochází?

Vaše zbabělost je z Vaší nenávisti k Vítězství.

Teď už M/máte jen jedinou šanci, protože jinak jste se chytil do své vlastní pasti = pro-P/pasti.

Při-J/jměte Církevní S/soudy a rozH/hodnutí, při-J/jměte i světské soudy a jejich rozsudky.

Bez protestu, ihned.

K jednáním si neberte advokáty, nesnažte se jakkoliv ovlivňovat, uplatňovat svoji zákonnou moc, protože B/budete Souzen Mocí skrze Církevní M/moc i skrze světskou moc.

Při-J/jměte T/tresty i tresty v J/jejich P/plném rozS/sahu, v jejich plném rozsahu,

protože Taková Je Boží Vůle.

T/to B/bude Vaším poK/káním za Vaši Z/zlobu vůči M/mně, Janě,

za Protivenství vůči Vašemu poVolání a Vám Daným Darům Ducha Svatého,

za Vaši a veškerou spolčeneckou kriminalitu, protože spolčencům děláte Černého papeže.

Poté, a ne dříve, Stanete před Soudem v M/miloS/srdenství.

Vzpomínáte na to v-i-D/dění, které ve vztahu ke Kristu i ke M/mně bylo falešné?

Ten pronásledovaný, kterého zabili a na kaši i poházené kosti zlikvidovali jeho souputníci, to jste Vy a Vaši spolčenci, před kterými se třesete, před kterými utíkáte do tmavých uliček, a sám jim tak běžíte vstříc, a tou tmou zahalujete jejich skutky Z/zla vůči S/společenství Církve, K/které Parodujete, K/kterému Odporujete, K/které svádíte.

A hádejte, kdo je Váš ve stejném domově zdánlivě dobrý, ale Z/zlý bratr, kterému jste celou dobu bezmezně důvěřoval, a který na Vás nakonec všechen ten gang zapískal, jako kdybyste byl jen pes?

Hádejte, kdo byli ti smutní a bezradní v hloučku kolem kaše a poházených kostí, které z Vás zbyly? S/svědkové P/pravdy o Vás.

Jak asi před Bohem skončí V/vrah Svatosti, jehož advokátem bude Žalobce - V/vrah od počátku?

Neberte si k soudům advokáty,

při-J/jměte T/tresty, tresty,

abyste S/svědectvím o sobě vyD/dal S/svědectví o rozD/dílu mezi Spravedlností a MiloS/srdenstvím.

H/hle-D/dáte po-D/díl na K/kříži?

Pod-S/stupte S/soud za Vaše vlastní hříchy a jejich důsledky.

D/dobro-V/volně.

D/děj S/se, co děj.

Nikoliv aktivismem, ale od-D/daně Vítězství.

Jana, 24.8.2021

Zase špatně.

J/já, Jana, nejsem proti V/vám, Svátostným kněžím, v opozici.

J/jsem J/jediné a nerozdílné lidství Velekněze podle Řádu Melchizedechova, o K/kterém V/vy, kněží podle Ř/řádu Petrova, Ř/říkáte, že J/jej Z/znáte.

Svátostným kněžstvím jistě ano, ale právě, neboť Proti-Věčně, V/vy, spolčenečtí kněží, Věčné kněžství poP/přete.

Znovu:

nejsem v opozici, J/jsem Jana.

M/myslete Církevně, nikoliv světsky.

Nedělejte ze M/mne Nepřítele, to vy Proti-J/jste Nepřátelé Kristovi.

-

V/vAŠÍ KNĚŽSKÉ OD-PO-V/vĚDNOSTI SE NEZBAVÍTE.

Vaše síla je v semknuté mnohosti, a proto není možné soudit každého zvlášť, individuálně, aby nebyla zpochybněna celá na O/oběti spáchaná vina, celá B/bolest O/oběti.

Vaše jednání je jednáním Proti S/společenství, a proto jste S/souzeni jako V/vlci ve smečce.

Nejde o kolektivní vinu, protože kolektivní vina je světský termín, a žádný světský bůh neexistuje.

V/vaše spolčenecká Z/zloba je Z/zloba Svátostných kněží Proti S/společenství Církve, je i Z/zlobou Svátostných kněží Proti laikovi v Církvi.

V/vaše spolčenectví je Anticírkví: je to Z/zločinné spolčení pod vedením Svátostných kněží, a to přímo Proti Duchu Svatému, Proti M/mně, Janě Daným Darům Ducha Svatého, Proti Boží Vůli přiNášené skrze M/mne, Janu, neboť J/já J/jsem v Pravdě Jana, a V/vy se Janě, protože J/je Jana, vysmíváte.

Tím se vysmíváte poVolání V/vašemu, vysmíváte se pastoraci a evangelizaci, vysmíváte se Božímu Vedení Církve skrze J/jednotu Svátostného kněze podle Ř/řádu Petrova a M/manželky Velekněze podle Řádu Melchizedechova z Výsosti.

Církev není kolektiv jednotlivců, a pokud si Svátostný kněz myslí, že je, měl by zvážit setrvání v Církvi.

Svátostný kněz, který pronásleduje laika v Církvi zneužíváním Svátostí smíření laika (překrucování, vynášení a šíření obsahů zpovědí zpovědníkem, …), jedná Proti-Svátostně, a tudíž Proti-S/s-J/jednocení Církve. Nelze být V/vlkem namísto pastýřem Proti J/jedinému a nerozdílnému lidství Vítěze nad S/smrtí, a zároveň nebýt knězem odpovědný za P/pastoraci.

Je-li spolčenectví jen soubor individuálních vin a kolektivní vina neexistuje, řídíte se světským právem, nikoliv P/právem Vítězného, nikoliv S/stromem Ž/života, a proto sami sebe uvádíte pod Spravedlnost.

Jste K/kmeny, které spalují ratolesti, aby na ně (na ty kmeny) bylo lépe vidět, aby žádné ratolesti nebránily ve výhledu na ně. Co na tom, že přitom spálíte všechno Ž/živé kolem. Nakonec sami shoříte.

Může existovat živá ratolest bez kmene?

Mohou být ratolesti na kmeni živeny z jiné mízy než z té z kořenů téhož stromu?

Je možné otrávit mízu, uřezat větve a být dobrý, za nic spojeného s větvemi odpovědný?

Jsou ratolesti na stromě jen na kmeni nezávislými a od sebe oddělenými individui, které nemají nic společného? Jestliže ano, k čemu je kmen, kořeny a míza? K čemu kmeny= kněží, jestliže jsou ratolesti jen na sobě nezávislými jedinci a nikoliv S/společenstvím J/jedné Svaté apoštolské Církve?

Je snad strom = Církev jen kolektiv, účelově vytvořená skupina s jepičí životností?

Kdo má větší moc: kmen, ze kterého ratolesti vyrůstají, nebo jedna samostatná větev, kterou jste odřezali od vašeho kmene? Je jedna samostatná větev bez kmene totéž co kmen, má stejné úlohy a možnosti jako kmen, lze na ni uplatňovat požadavky a pravidla, která patří kmeni?

Není-li ve stromě míza (a vy jste z kostela sv. Ludmily vyhnali M/modlícího se Krista), a kmen tráví sám sebe i ratolesti zkaženou vodou (Z/zlými duchy), je to M/mrtvý strom = spolčenectví.

PřiJ/jali J/jste kněžské Svěcení, sP/pravujete Církev, pro-M/měňujete k Ž/životu:

jestliže tedy říkáte, že ratolesti jsou jen jednotlivými větvemi, které si každá dělají, co chtějí, a má to tak být, a jestliže vy, kmeny stromu jste tak labilní ve svých postojích a normách, už jste S/strom porazili.

Buď zP/přítomňujete Ž/živoucí S/společenství Církve = mystické Tělo Kristovo, které nelze roztrhat na jednotlivé oddělené kousíčky a zůS/stat naživu,

nebo z-Ne-P/přítomňujete Anticírkví = ve spolčenectví, kde „každý jede na vlastní pěst“ a jeden druhého jen využívá. Tam si uplatňujte kolektivní vinu, protože bez Boha jste jen souhrnem jedinců bez odpovědnosti, bez vazeb.

Přestaňte myslet světsky.

K/konejte Svátostnost kněžství.

V/ve V/vašich Z/zlovolnostech Proti M/mně, Janě, jste se mezi sebou i před ostatními odvolávali právě na V/vaši kněžskou A/autoritu.

To nebyly V/vaše civilní „drobná pochybení“.

To byly a jsou cílené Z/zloby ve Z/zločinném spolčení pod V/vaší „pastorací“, právě za účelem hromadné síly koordinované šikany laika v Církvi, laika, K/kterému jste Z/záviděli a Z/závidíte. To vše vymýšleno a organizováno i konáno ve J/jménu S/síly V/vašeho vlastního Svátostného kněžství.

V/vy si zcela svobodně vědomě po celou dobu 15 let dosud, koordinovaně, zakládáte na tom, že V/vás ostatní spolčenci především z řad Církve (to je V/váš způsob „pastorace“) slepě následují jako duchovní A/autority, nikoliv jako rovnocenné kamarády, a to i v případě, že V/vás považují za kamarády, protože V/vám dělá dobře, že k V/vám vzhlížejí.

Tito V/vámi svedení laikové by V/vašimi „kamarády“ nebyli, kdybyste nebyli Svátostnými knězi: mnoho laiků V/vám podlézá a točí se kolem V/vás právě kvůli V/vámi pečlivě budovanému klerikalismu.

Je to jednoduché: tito V/vaši „kamarádi“ touží v prvé řadě po podílu na M/moci v Církvi, K/kterou reprezentujete, nebo alespoň po V/vlivu ve farnosti. Ti, kdo V/vám podlézají, chtějí být svým okolím považováni za něco víc, za ty, kteří mají „blízko ke svatosti“ tím, že shromažďují poblíž Svátostného kněze. Prohřešky kněze, ať jsou jakékoliv, jim přijdou vhod, protože mají pocit, že když se kněz chová často ještě hůře než oni, mohou být před Bohem v klidu, a mohou na svém okolí legitimně uplatňovat svoji „svatost“ – mohou jim „svatě“ poroučet a tito ostatní, pokud se nepřizpůsobí, jsou odstrčeni na okraj společenství, nebo hned odehnáni.

Kdybyste nebyli knězi, nebo kdyby lidé nevěděli, že J/jste Svátostnými knězi, samotné spolčenectví (= Proti-S/společenství Církve, Anticírkev v Církvi Svaté) by se rozpadlo, protože by lidé netoužili po podílu na V/vaší Svátostné M/moci.

Zacházeli by s V/vámi podle V/vašich povah: zmizel by klerikalismus a V/vaše Z/zloba by rázem přestala být okolím tolerována a omlouvána: byli byste ihned označeni za šmejdy, od kterých je lepší se držet dál.

Nemůžete mít obojí: před Bohem nemůžete mluvit a jednat z pozice Svátostné kněžské A/autority, a zároveň pro sebe požadovat a očekávat práva a povinnosti laiků.

Jedno, nebo druhé.

Nevyhovuje V/vám od-po-V/vědnost Svátostného kněžství? Odejděte do civilu.

Nebýt V/vašeho z-Ne-u-Ž/žívání Svátostného kněžství Proti M/mně, Janě, lidé by podle jejich zálibnosti v mentalitě uplatňované skrze praxi klerikalismu, jako A/autoritu blízkou Bohu ctili M/mne, Janu, protože J/jsem Jana (ne, že bych o to osobně stála, J/jde o to, že by C/ctili J/jmennou Pravdu Krista)–

a proto V/vy osobně ve V/vašem Svátostném kněžství od-po-V/vídáte za veškerou Proti-Církevní (a katolík křtěný v Duchu Svatém J/je Církví i mimo kostel) Z/zlobu Proti Janě Daným Darům Ducha Svatého,

především za Dar v Pravdě J/jména J/jediného a nerozdílného lidství Krista, K/kterému tolik Z/závidíte a K/kterému kradete, jak jen můžete.

V/vy totiž nesnesete, aby bylo vidět, že Ne-J/jste Kristu podobní.

Nechcete ztratit svoji moc Z/zločinců, protože V/vaše Z/zločinná moc Proti-J/je Parodií M/moci Samé, Moci, Kterou Máte Darem od Krista.

Proto V/vám tolik vadí Jana: dobře víte, že jste před Bohem Bez-Mocní, a proto se snažíte dobýt co nejvyšší společenské pozice před lidmi.

Kdybyste B/byli Mocní S/slovem i skutkem, proč byste kohokoliv pronásledovali, proč byste bojovali Proti Darům Krista v Trojici Daným jinému?

Z/závist, to je to, co V/vámi cloumá:

Z/závist Z/zlo-dějů, kteří zbavují lidi na-D/děje právě z-Ne-u-Ž/žíváním S/svého Svátostného kněžství/zaSvěceného Ž/života.

Bez V/vaší duchovní A/autority by si většiny z V/vás nikdo ze svedených ani nevšiml – byli byste jen nenávistnými pokřivenci, nikdo by s V/vámi nechtěl mít nic společného.

A proto veškerá V/vaše Z/zloba Proti M/mně, Janě, je v prvé řadě Z/zlobou Proti Moci Samé, Proti Moci, Kterou nemůžete oVládnout, Které nemůžete poroučet, která je mimo vaši kontrolu.

M/mně, Janu, místo jako Dar Církvi chápete jako konkurenci, kterou je třeba zničit, „aby nás nezastiňovala, aby lidem skrze N/ni nedošlo, že to, co nabízíme, je jen Bezmoc a faleš, pozlátko a iluze obchodníků s deštěm“.

Teď už je pozdě jednoduše změnit smýšlení V/vámi svedených S/srdcí:

člověk není stroj, který lze přeprogramovat a vše je rázem jinak.

Člověk, který je donucený čelit realitě, a to i v případě, že se k této Z/zlobě sami přiznáte, si nechce připustit, že po celou dobu, často dlouhé roky, jen sloužil Z/zlu a sám se na Z/zlu podílel.

Nechce si to připustit nejen proto, aby sám před sebou neztratil tvář a necítil se odpovědný za své dosavadní Z/zloby, ale i proto, že už jen pohled na T/toho, K/kterého dosud šikanoval, je pro něj natolik obviňující a nesnesitelný, že je pro něj nemožné rázem změnit svoje smýšlení a chovat se D/dobře.

Pokud někdo takto rychle „převlékne kabát“, po celou dobu to byl převlékač kabátů – vaše vděčná pravá ruka.

Tak, jak na V/vás lidé reagují, když – V/vaší řečí – „uklouznete“, a oni jsou toho svědky (často tak, že se sami „pokorně“ přiznáte k překroucenému a bagatelizovanému „drobnému pochybení“ dříve, než celá věc vyjde najevo, a vy tak jste nakonec zbožňování ještě i pro „skromnost a skutečnou svatost, která se nebojí odhalit své hříchy“):

snaží se V/vás podepřít, nebo V/vás odsoudit?
A jak zacházejí se M/mnou, Janou, o J/jejíchž údajných špatnostech Proti Bohu, Církvi i morálce „jen“ slyšeli od V/vás – duchovních A/autorit, ale nikdy žádných J/jejích špatností Proti Duchu Svatému svědky nebyli?

J/jste ztělesněním Proti-Moci,

a právě proto jste kmeny stromů, jejichž ratolesti nakonec sebevražedně likvidujete.

Z/zloba se nakonec vždy obrátí proti sobě samé: nemůže jinak, je sobecká.

A doufáte, že to S/svojí kněžskou A/autoritou „nakonec nějak uhrajete“.

V/vAŠÍ KNĚŽSKÉ OD-PO-V/vĚDNOSTI SE NEZBAVÍTE.

Jana, 22.8.2021

-

Před Bohem Spravedlnosti neutečete,

i když si myslíte, že jste dostatečně chytří a vzdělaní, abyste „to nakonec nějak zvládli, koneckonců, jsme přece Svátostní kněží, tak kdo, když ne my“.

Sice J/jsem o tom psala již mnohokrát, ale zdá se, že J/je potřeba V/vám to připomenout:

před Bohem se spravedlnost počítá újmou na straně oběti (tedy nikoliv dokázanými skutky pachatelem)

a odpovědnost se počítá v násobnosti posilování účinku Z/zloby na oběť(nikoliv fragmentací odpovědností na jednotlivé osoby v jednotlivých činech, které jsou samy o sobě z hlediska obecné škodlivosti činu „zanedbatelné“).

Tedy:

účinnost újmy i účinnost lítosti je v násobnosti, a to mocněním,

neboť újma je Proti Kristu (tj. Proti vy-K/koupení), a O/oběť není jen součet pozorovatelných ran na těle Krista.

Účinnost Z/zloby je v Proti-Moci, tj. v Proti-zmocňování

= degradace potenciálu Proti graduální v-ze-S/stupnosti.

Platnost Z/zlobných slov i skutků je ve zbavování moci,

a to jak druhého, tak i agresora proti sobě, plus sekundární řetězení nevyhnutelných Z/zlobností (následky hříchu, chtěné i nechtěné, predikovatelné i ty mimo rámec lidských pozemských možností).

Peklo je stavem od-M/mocnění, tj. stavem mimo Moc a mimo M/mocnost lidství, a proto platnost Z/zloby je v Bez-M/moci, neboť Bez-Moci.

Účinnost Z/zloby duchovních osob, zejm. Svátostných kněží, je a priori Proti-Svátostná, neboť právě na domněnce o své nepostižitelnosti zakládají spolčenečtí Svátostní kněží jejich Z/zlovolnosti.

Do poslední chvíle si myslejí, že „to nakonec nějak uhraji, jsem přece chytrý, a jako kněz mám všude přednost, to u mě je Moc“.

Vzhledem k člověkově Obraznosti vůči Výrazu Trojice (vůči Kristu, neboť pro N/něho a skrze N/něj B/byl člověk sTvořen) je každé slovo, každý čin zásahem do P/přirozené I/identity člověka v J/jeho P/plnosti, a to buď P/plně (D/dobře), nebo V/vzdorně (částečně podle světa).

Spolčenečtí Svátostní kněží, tj. vůdci Anticírkve v Církvi, Proti-Mocí a Bez-M/mocně likvidují lidství Obraznosti Proti-P/plně, a tudíž v totalitě A/absurdit.

A/absurdita jako vedlejší efekt V/vzdorovitosti vyúsťuje ve Z/zmar, tj. v kulturu S/smrti.

Spolčenci pod vedením Svátostných spolčeneckých kněží šíří S/smrt bez ohledu na to, kolika činy, jakými činy, s kolika dalšími lidmi, s jakým světem pozorovatelným výsledkem a následkem, do jaké míry a v jaké podobě.

Fragmentace dějů Z/zloby vůči oběti podle toho, kdo ze spolčenců, co a jak konkrétně udělal či neudělal, je výsměchem vůči utrpení oběti.

Oběť T/trpěla náporem újmy realizované v mnoha podobáchv jejich vzájemném posilování,

a to ve velkém měřítku

z mnoha stran,

tak, že většina Z/zloby ani nebyla světem viditelná, neboť původci zloby se se svými slovy a skutky skrývali, i před sebou navzájem.

Před Bohem Je Spravedlnost uP/platňována

podle újmy, kterou oběť trpěla,

tedy ne „jen“ vzájemně a gradačně se posilujícím komplexem zlobných slov a činů.

Újma S/se uP/platňuje jako destrukce Obraznosti člověka Bohu v Trojici,

nikoliv pouze jako materiální škoda, příp. výčet jednotlivých materiálních škod diskutabilní výše a odpovědnosti.

Síla destrukce újmy na oběť je především utrpením Boha v Jeho Transcendenci,

dále uT/trpením Obrazu Boha podle Výrazu K/kříže, J/jak J/jsem poP/psala nedávno u Turínského plátna.

Nesnažte se uT/trpení vulgarizovat počítáním, pitváním a planým sněním o na P/plátně zřetelných ranách, taková bagatelizace B/bolestí by byla urážkou vyK/koupení.

Z/zloba spolčenců vedených a koordinovaných Svátostnými kněžími Z/zla Proti Janě

je Z/zlobou Svátostných kněží Proti Veleknězovu J/jedinému a nerozdílnému lidství.

Veškerá Z/zloba, kterou jste na M/mně uplatnili, je Z/zlobou Jidášovou.

Tím, že spolčenci jednají ve smečce, která se spolu s vědomím o vlastní početní síle navzájem posiluje,

je odpovědnost spolčenců gradačně extenzivní - posilujícím se množstvím spolčencům se posiluje rozsah a intenzita B/bolesti O/oběti.

To znamená, že B/bolest je s účinkem na celý životní styl oběti, a to v míře neomezené a Proti-Ž/životní.

V praxi to pro spolčence znamená, že ať má kdokoliv ve smečce jakoukoliv pozici, ať zná či nezná plný počet všech spolčenců (jak dobře víte: je vás tolik a používáte tak rozsáhlou komunikaci – např. internet -, že ani nevíte, kdo všechno je s vámi a co dělá), ať on sám konkrétně udělal to či ono, „jen“ jednou či opakovaně, vědomě či z důvěry jinému spolčenci.

Všichni nesou odpovědnost za Z/zlobu nikoliv každý za své, nikoliv každý jednotlivě, nikoliv každý podle své pozice, nikoliv každý podle svého záměru, …, ale

každý jeden spolčenec

nese odpovědnost za celkovou újmu a U/utrpení oběti,

protože M/měřítkem Spravedlnosti J/je B/bolest,

nikoliv jedna každá konkrétní rána samostatně, nikoliv jeden každý V/vrah samostatně.

Na rozdíl od logiky světa, každý spolčenec nese plnou odpovědnost za celé utrpení oběti,

protože B/bolest nelze rozdělovat a

M/měrou újmy J/je U/utrpení O/oběti, nikoliv to, co kdo udělal či neudělal.

Typicky u hromadného znásilnění:

svět počítá spravedlnost podle jednoho každého konkrétního násilníka a jeho jednoho každého konkrétního činu podle podoby jeho činu.

Nebe P/počítá S/spravedlnost podle U/utrpení O/oběti, jehož míru a podobu nelze dohlédnout, a už vůbec ji nelze nelze fragmentovat

– pokud by snad někdo před Bohem nárokoval pouze segmentační odpovědnost, žádal by o rozdělení prožívání bolestí obětí, což by bylo voláním po derealizaci a depersonalizaci oběti, a i to by bylo součástí celkového U/utrpení O/oběti.

U/utrpení O/oběti nekončí ukončením skutku, končí teprve v situaci uK/končení D/dějů Ž/života O/oběti, protože O/oběť S/si své U/utrpení nese po celý život.

Že agresor takový rozsah a dosah své zloby nepředpokládal?

Tím hůř pro něj:

opovažoval se rozhodovat o čase (= o Boží Vůli v K/krocích) Obrazu Boha (druhého i sebe),

aniž by sám byl schopen se Dívat Božíma Očima.

Taková destrukce času (čas je sledem příležitostí k Lásce) je vždy nepředvídatelná, protože člověk není Vševědoucí.

Každý člověk ví, že není Vševědoucí, a proto také každý ví, že nezáleží na tom, co dokáže nebo nedokáže předvídat, takže U/utrpení O/oběti není nijak zmírněno ani posíleno rozumovými schopnostmi ani agresora ani nikoho jiného, a to včetně oběti samé.

Tak odpadá odvolávání se na D/dobrou V/vůli O/oběti: ani ona sama coby tvor nemá a nemůže mít svoji situaci plně pod kontrolou, ani kdyby měla nejvyšší IQ ze všech pozemských tvorů všech dob.

Nebe M/mi už nejednou, v minulosti často, Ř/řeklo, ať neprosím za Z/zlovůli spolčenců, protože jednají ze Z/zášti, kterou nelze prominout, jejich viny jsou vinami Proti Svátostnosti kněžství, a J/já J/jsem J/jediné a nerozdílné lidství Velekněze podle Řádu Melchizedechova.

Proto není možné, aby byla prominuta urážka Svátostnosti z Výsosti na zemi.

Není možné U/urážet lidství Krista a neurážet TrojJ/jediného vyK/kupitele v Trojici.

Kdo ze Svátostných kněží v sobě rozděluje Božství a lidství Krista, rozděluje v sobě Krista, a tím znevažuje uT/trpení O/oběti.

Každý ze spolčenců nese od-po-V/vědnost za veškerou B/bolest způsobenou O/oběti,

a to bez ohledu na to, co, kdo, jak, … způsobil, udělal či neudělal.

Rozlišovacím měřítkem je výhradně pozice konkrétního spolčence v Církvi, tj. úČ/častenství na Svátostech toho kterého konkrétního člověka.

V praxi to vypadá tak, že spolčenecký Svátostný kněz = Z/zlovolný pastýř Církve = nese veškerou kněžskou od-po-V/vědnost za veškerou O/oběti spolčenci způsobenou újmu. Řeholník/řeholnice nese veškerou zaS/svěcenou od-po-V/vědnost za veškerou O/oběti spolčenci způsobenou újmu. Laik nese veškerou křestní/biřmovací od-po-V/vědnost za veškerou O/oběti spolčenci způsobenou újmu. Všichni dohromady nesou veškerou odpovědnost za všechny Proti-Svátostně způsobené újmy oběti i sobě navzájem.

Nemá smysl se dohadovat, kdo za co může – na to se V/vás nikdo ptát nebude. Nejste dost Moudří, abyste poZ/znali Pravdu o S/srdcích.

Dokud nevidíte do S/srdcí, nemáte o konkrétně nastalé Spravedlnosti ani ponětí, a na Dar v-i-D/dění do S/srdcí není žádný nárok – není možné se vymlouvat, že někdo neměl tušení, co ta jeho „maličkost“ druhému způsobí, a vůbec, nepřehání to ta oběť, není kapku hysterická, …?

Opakuji: každý ze spolčenců nese veškerou (nikoliv svoji podílovou) odpovědnost za veškeré uT/trpení O/oběti.

To J/je ta násobnost M/moci:

tak, jak smečka Z/zlovolníků likvidovala O/oběť,

tak Proti-P/plně nyní čelí veškeré od-po-V/vědnosti za bolesti všech dalších spolčeneckých Spravedlivě od-S/souzených, protože každá Z/zloba napadá jak cíl Z/zloby, tak i původce zloby a veškeré vazebnosti,

tak Proti-P/plně nyní bude trpět každý ze spolčenců za všechny bolesti způsobené nejen oběti, ale i sobě navzájem a všem ostatním spolčencům v jejich zaT/tracení.

Už začínáte CH/chápat, jak rozdílné je V/vaše myšlení od R/rozumu z Moudrosti?

Vaše síla je v semknuté mnohosti, a proto není možné soudit každého zvlášť, individuálně, aby nebyla zpochybněna celá na O/oběti spáchaná vina, celá B/bolest O/oběti.

Vaše jednání je jednáním Proti S/společenství, a proto jste S/souzeni jako V/vlci ve smečce.

Nejde o kolektivní vinu, protože kolektivní vina je světský termín, a žádný světský bůh neexistuje.

V/vaše spolčenecká Z/zloba je Z/zloba Svátostných kněží Proti S/společenství Církve, je i Z/zlobou Svátostných kněží Proti laikovi v Církvi.

V/vaše spolčenectví je Anticírkví: je to Z/zločinné spolčení pod vedením Svátostných kněží, a to přímo Proti Duchu Svatému, Proti M/mně, Janě Daným Darům Ducha Svatého, Proti Boží Vůli přiNášené skrze M/mne, Janu, neboť J/já J/jsem v Pravdě Jana, a V/vy se Janě, protože J/je Jana, vysmíváte.

Tím se vysmíváte poVolání V/vašemu, vysmíváte se pastoraci a evangelizaci, vysmíváte se Božímu Vedení Církve skrze J/jednotu Svátostného kněze podle Ř/řádu Petrova a M/manželky Velekněze podle Řádu Melchizedechova z Výsosti.

Církev není kolektiv jednotlivců, a pokud si Svátostný kněz myslí, že je, měl by zvážit setrvání v Církvi.

Svátostný kněz, který pronásleduje laika v Církvi zneužíváním Svátostí smíření laika (překrucování, vynášení a šíření obsahů zpovědí zpovědníkem, …), jedná Proti-Svátostně, a tudíž Proti-S/s-J/jednocení Církve. Nelze být V/vlkem namísto pastýřem Proti J/jedinému a nerozdílnému lidství Vítěze nad S/smrtí, a zároveň nebýt knězem odpovědný za P/pastoraci.

Je-li spolčenectví jen soubor individuálních vin a kolektivní vina neexistuje, řídíte se světským právem, nikoliv P/právem Vítězného, nikoliv S/stromem Ž/života, a proto sami sebe uvádíte pod Spravedlnost.

Jste K/kmeny, které spalují ratolesti, aby na ně (na ty kmeny) bylo lépe vidět, aby žádné ratolesti nebránily ve výhledu na ně. Co na tom, že přitom spálíte všechno Ž/živé kolem. Nakonec sami shoříte.

Může existovat živá ratolest bez kmene?

Mohou být ratolesti na kmeni živeny z jiné mízy než z té z kořenů téhož stromu?

Je možné otrávit mízu, uřezat větve a být dobrý, za nic spojeného s větvemi odpovědný?

Jsou ratolesti na stromě jen na kmeni nezávislými a od sebe oddělenými individui, které nemají nic společného? Jestliže ano, k čemu je kmen, kořeny a míza? K čemu kmeny= kněží, jestliže jsou ratolesti jen na sobě nezávislými jedinci a nikoliv S/společenstvím J/jedné Svaté apoštolské Církve?

Je snad strom = Církev jen kolektiv, účelově vytvořená skupina s jepičí životností?

Kdo má větší moc: kmen, ze kterého ratolesti vyrůstají, nebo jedna samostatná větev, kterou jste odřezali od vašeho kmene? Je jedna samostatná větev bez kmene totéž co kmen, má stejné úlohy a možnosti jako kmen, lze na ni uplatňovat požadavky a pravidla, která patří kmeni?

Není-li ve stromě míza (a vy jste z kostela sv. Ludmily vyhnali M/modlícího se Krista), a kmen tráví sám sebe i ratolesti zkaženou vodou (Z/zlými duchy), je to M/mrtvý strom = spolčenectví.

PřiJ/jali J/jste kněžské Svěcení, sP/pravujete Církev, pro-M/měňujete k Ž/životu:

jestliže tedy říkáte, že ratolesti jsou jen jednotlivými větvemi, které si každá dělají, co chtějí, a má to tak být, a jestliže vy, kmeny stromu jste tak labilní ve svých postojích a normách, už jste S/strom porazili.

Buď zP/přítomňujete Ž/živoucí S/společenství Církve = mystické Tělo Kristovo, které nelze roztrhat na jednotlivé oddělené kousíčky a zůS/stat naživu,

nebo z-Ne-P/přítomňujete Anticírkví = ve spolčenectví, kde „každý jede na vlastní pěst“ a jeden druhého jen využívá. Tam si uplatňujte kolektivní vinu, protože bez Boha jste jen souhrnem jedinců bez odpovědnosti, bez vazeb.

Přestaňte myslet světsky.

K/konejte Svátostnost kněžství.

Jana, 21.8.2021

Zvládání agrese.

Morfologické kauzální centrum agrese v mozku nebylo jednoznačně lokalizováno, a proto nelze říct, že po chirurgickém zásahu na konkrétní místo u dotyčného agresivita coby povahový rys vymizí. Dojde „pouze“ k redukci příležitostí k projevu agrese. Odstavení člověka ze života (např. lobotomie, psychofarmaka, elektrošoky, …) není řešení agresivity, je to jen agresivita „ve jménu vědy“, a není bez zajímavosti, že v této podobě je zakázaná.

Agresivita se považuje světskými metodami za kauzálně neléčitelnou, protože to není nemoc, je to vada charakteru. Považuje se jen za symptomaticky redukovatelnou, nejčastěji behaviorálními metodami připomínajícími výcvik psa. Primitivní podmíněné reflexy jako abusus (i alkoholismus je projevem agresivity, …) mají zajistit sociální adaptabilitu, nikoliv mírumilovnost. Když psa zmlátíte, je zmlácený, nikoliv dobrák od kosti.

Po duchovní stránce je agresivita parodií zbožnosti, a její odstranění stylem „musíš“!!! je jen dalším zacyklením agresivity, protože slovo „musíš“ je samo o sobě agrese, a s Boží Vůlí nemá společného vůbec nic.

Natožpak aby se takové slovo dalo považovat za C/cestu ke zbožnosti.

Jak M/mi kdysi při S/setkání v lednu 2006, týden po Setkání s J/jejím Synem, Ř/řekla Panna Marie: „Vždyť nemusíte dělat, co nechcete“.

Víc si z toho S/setkání nepamatuji, byla jsem jako v mrákotách, když J/jsem J/jí líčila celou situaci, O/ona držela M/moje roce ve S/svých, aby M/mi poM/mohla. Ano, pamatuji si ještě na to, jak J/jsem se J/jí ptala, zda ví o mém setkání s jedním mužem z minulého týdne, a zda jsou příbuzní, O/ona Ř/řekla, že ano. Zeptala J/jsem S/se J/jí na to, protože vypadali jako příbuzní (stejný nos a vysoká štíhlá postava, stejný pocit z N/nich).

„Řešení“ agresivity silovým výkonnostním výcvikem není duchovní cvičení, je to svinstvo.

Je to degradace lidství na úroveň zvířete, která napadá, ponižuje a likviduje svobodu volby, dělá z člověka otroka.

Bůh nikdy nikomu nic nerozkazuje, natožpak aby člověka ponižoval, aby napadal člověkovo lidství.

Pokud najdete „odborníka“ z řad psychologů/psychiatrů, který učí „odstraňování agrese“ člověka metodami výcviku psa, kterému dá na krk „výcvikový obojek“, máte před sebou zrůdu.

Při řešení (nikoliv likvidaci projevů) agrese (tj. pozorovatelného projevu povahového nastavení chtít všechno hned, a to po svém a bezohledně vůči sobě/okolí, protože sobec je vždy nesnesitelný i sám sobě) je potřeba postupovat stylem

vytvoření odstupu mezi fázemi spirály Z/zla

(tj. zajistit diskontinuitu řetězce zálibnost – možnost – příležitost).

Fáze Z/zla jsou typické podobami Z/zla:

křečovitost (= ulpívání na protestu násilím namísto zbožnosti, ochoty čekat a vzít v úvahu i jiný argument než sobectví),

pýcha (vynucování si poslušnosti až podrobování si okolí, což má zajistit, že okolí nepozná povahovou bezmocnost agresora, který velmi dobře zná vlastní nejistoty a labilitu),

panovačnost (když bude okolí kopírovat a prosazovat agresorovu „legitimitu postojů, norem, a jeho dobré úmysly“, agresor bude zbožštěn, a tak získá moc, o které se ve „slušné společnosti“ nepochybuje),

fragmentace D/dobra a následné skládání pseudo-D/dobra do kontextu podle sebe, kde měřítkem dobra je úcta ke guruovi, míra fanatismu, tj. úspěšnost v modlářství (zvykově: klerikalismus), takže každé Z/zlo nese stopu po D/dobru.

Spirála Z/zla je obrácenou (resp. pootočenou, nikoliv přesně opačnou) zbožností, je v různých podobách vzdorovitostí D/dobru, a proto J/je nezbytné

uK/kázat ostatním odpadlictví agresora od D/dobra, a tím

„otevřít duši“ (Pravdivé zJevení omezenosti okolní Z/zloby, bezmoci nadutých, tj. Ne-ú-Č/činnost Z/zloby = strnulost pseudo-D/dobra, nikoliv racionalizace) podrobeného okolí, tím

zpochybnit a redukovat agresorovu moc nad lidmi v okolí.

UV/vržením P/paprsků S/světla na zem (= zJevením), nikoliv bodáním do S/srdcí tak, „aby z ran vytryskla P/pravda“.

Toto okolí bude čelit svým vlastním deziluzím a zklamáním (kdo žije v K/klamu, dříve či později skončí zK/klamaný – svedení populisty budou mluvit o nepochopení jejich dobrých úmyslů okolím, nikdy nepřipustí populismus modly a ani jejich vlastní omezenost, která je parodií důV/věry k Moci),

naprostá většina lidí z tohoto okolí takovou situaci pochopí jako útok na jejich vlastní důstojnost, protože jinak by museli sobě i ostatním přiznat, že „naletěli“ L/lháři a podvodníkovi, obchodníkovi s mocí.

Lidé na takové rozkrytí spletence L/lží a podvodů v naprosté většině reagují tak, jak je to pro ně komfortní setrvačností, tj. bezbožně.

A udělají všechno pro to, aby se semkli a nepustili S/světlo na jejich špíny.

Problém tedy není v rozumu, v tom, že by snad situaci nechápali (vědí moc dobře, co se děje, a cíleně se snaží to u sebe skrýt a navzájem se krýt, zoufale se snaží „zamést stopy“, aby nepřišli o svůj vliv),

a proto známý „aha efekt“ nemá žádný kauzálně D/dobrý vliv: jen poskytuje racionalizaci Z/zla (krytí zlu), odpovědnost agresora redukuje na nešťastnou shodu okolností z minulosti (tj. dělá z viníka oběť), které se člověk nemohl vyhnout, a která z něj smývá odpovědnost – z viníka se dělá nemocný, a tak je k němu i oficiálně přistupováno. Tím dochází k legitimizaci a posilování cest Z/zla.

Další problém s „aha efektem“ je, že jde o lidskou interpretaci a pochopení situace, což jen zřídkakdy B/bývá poHledem z Božího zJevení. „Aha efekt“ není zárukou poCH/chopení situace a principů, protože bez Boha není zJevení a chápání bez poCH/chopení (rozumnost mimo Moudrost) je chápáním se moci nad člověkem, pseudostvořitelstvím. To je jeden z důvodů, proč je psychoanalýza perverzí zbožnosti, tj. pseudovědeckou teorií Z/zla. Svět ovšem miluje teorie o vlastní všemocnosti, o oprávněnosti panovat vlastní silou, a proto je psychoanalýza oblíbeným klackem na T/ty, K/kdo V/věří v Boha. Do krajnosti dotaženou parodií vědeckosti je Svátostný kněz věřící v psychoanalýzu a její polyteismus.

Právě na M/mne Satan nenávistně zařval jeho oblíbenou větu: „Za tohle tě zabiju!“ Byla z toho cítit jeho zoufalá bezmocnost.

Agresor přitom celou dobu ví, že je Z/zlý, a každým, kdo to zpochybňuje, i v jeho prospěch, hluboce pohrdá.

Agresor, který již má nálepku oběti shody nešťastných okolností, za které nenese odpovědnost, je chápán jako nemocný člověk, kterému je třeba pomáhat, a

ten, kdo poukazuje na nesmyslnost takového překrucování, a kdo poukazuje na viny a odpovědnost agresora (např. tím, že ukazuje na důsledky smýšlení a jednání agresora), je ihned označován za P/protivníka a vyvrhele:

kdyby lidé připustili, že agresor je viník a ne oběť, sami by čelili spoluúčastenství na jeho agresích, a tím by se tvrzení a společenské vnímání jejich „zbožnosti“ stalo neudržitelné.

To, o co jde agresorům především, je obdiv až sláva, a proto každý, kdo vrhá S/světlo na agresi, musí být ze „slušné společnosti“ vyhnán, a pokud „nedá pokoj“, zlikvidován.

Je mi líto, ale P/pravda J/je jinde: J/je v proB/bodeném S/srdci, v Lásce až do krajnosti.

Ne, to neznamená, že se člověk předvádí, jak pěkně a aktivisticky zajišťuje „evangelizaci a pastoraci“ až do roztrhání těla.

Dalšího vyK/kupitele svět nepotřebuje: tak si na N/něj nehrajte. Takové komedie jsou rouháním.

RozH/hodněte S/se, zda CH/chcete poS/stupovat Logem Stvořitel – vyK/kupitel – duše člověka – T/tělesnost člověka Ráje – tělesnost člověka v naD/ději,

nebo zda

chcete postupovat logikou tělo – duše – duch mimo Ducha Svatého (zálibnost v Proti-Tvůrci).

První L/logika J/je L/logikou po-S/slušnosti Moci, Bytí Bohem v Bohu,

druhá logika je skláněním se člověka závislého na prachu země, a od této závislosti se odvozuje perverze „pokorného sklánění se před nevyhnutelností vlastní maličkosti, která nedovoluje zvednout hlavu ke S/slávě, protože zvednutí hlavy by bylo bezbožnou drzostí vůči Bohu“. Výsledkem takto pokřivené logiky je hřbet ohnutý k zemi, tvářnost podle zahleděnosti do světa.

C/cesta od bezbožnosti k poK/koře rozhodně není výcvikem psa, a to ani u Pánových P/psů.

Křečovitost, tj. silové ulpívání na strnulosti až do krajnosti“, je behaviorálními metodami posilována, nikoliv oslabována, protože úspěšnost behaviorálních metod je založená na dobrém pocitu z „úspěchu“ dosažitelného rychlými pozorovatelnými dílčími (tj. neosobně mimo-kontextuálními, Bez-na-D/dějnými) změnami.

Dosahuje se změn z lidských sil beze Svaté výM/měny, bez vlivu na poV/v(á)hu člověka vůči Plnosti Syna člověka.

Rychlé řešení bezbožnosti neexistuje.

Nikdy.

Nikde.

U nikoho.

Zbožnost není výkonnostní sport, není olympijská disciplína.

Pokud bezbožný člověk sám poK/koru nechce, pokud chce jen rychlé výsledky na efekt jako důkaz osobní kariérní úspěšnosti a povahové obdivuhodnosti, Proti-J/je zT/tracený.

Jiná možnost neexistuje.

Ch/chce-li K/kdo poK/koru (nikoli jen zbavení se nepříjemných projevů hry na zbožnost), ať přeT/tne kruh Z/zla S/silou Moci, nikoliv z vlastních sil.

Jakékoliv řešení Z/zla vlastními silami je bezbřehou L/lží mocichtivosti.

Tj. zbožnost H/hle-D/dejte v oddělení příležitostí od možností – oddělení možností od zálibností – oddělení zálibností od racionalizace – otevírání se odV/vaze čelit existenciální úzkosti z nutně naS/stalé konfrontace vlastní Z/zlovolnosti vůči S/světlu.

Ano, J/jsme u zJevení.

Chce-li kdo posilování pýchy, hru na zbožnost a legitimizaci agresivity jako přirozeného rysu veškeré fauny a flóry, jako projev adaptace na princip fungování světa darwinistické konkurence, nechť si zajde k O. Romualdu Štěpánu Robovi OP a jeho guruovi.

Nácvik povahového manýrismu zaručen.

Kde mluví člověk s „dobrými úmysly“, tam Bůh Mlčí.

S/slyšíte Boha? To proto, že mlčí lidské „dobré úmysly“.

Na-U/učte S/se M/mlčet, naU/učte S/se nevyvádět a nepředvádět se před sebou samým.

O to, co řeknou lidé, se nestarejte.

Každý řeší své vlastní úmysly a záměry, ve světě oporu nehledejte.

H/hle-Dejte P/počet Bohu, jen před Ním S/se sK/kloňte!

Ne lidem na očích, ale před Zraky Nebe.

Nemusíte dělat, co nechcete.

Lepší J/je poS/slouchat Boha než lidi.

Ne, to neznamená vzdor A/autoritě Církve, to neZ/znamená odpor Církevní hierarchii: O/odpor je pro Odpůrce. Prostě jen D/dělejte, C/co J/je D/dobré před Bohem, a D/dobrého J/je P/povinen Z/znát každý katolický kněz. Ano, s největší pravděpodobností to skončí mučednictvím.

UV/veďte do souL/ladu S/svůj Ž/život s Písmem a Tradicí. Nesnažte se měnit Písmo a Tradici, protože se vám nechce měnit sebe.

Agresor vždy chce měnit okolí, aby si nemusel přiznat, že jeho povaha není D/dobrá, že jeho slova a skutky jsou jen mlácením prázdné slámy.

PoK/korný nechce měnit nic, a to ani sebe.

Důvod, proč M/mi Ne-V/věříte? Bůh Je Větší než V/vaše představy,

a podle V/vás nic, čeho se nedokážete zmocnit, neexistuje.

PoK/korný N/nechá Boha, aby Jednal, i když Jednání Boha nerozumí (tj. nepokouší se o „aha efekt“, nevyhledává racionalizaci, nestaví se Moudrosti naroveň), nestaví Bohu meze, i když naS/stalé situace často děsí svojí nepředvídatelností a přeK/kvapivostí, jaké by člověk nikdy nečekal, a K/které zJevně J/jsou D/dobré (přiN/nášejí K/klid a Š/štěstí v nesnášenlivém okolním světě, na rozdíl od na všeobecnou prolhanost dobře adaptovaných v hloubi duše úzkostných).

PoK/korný H/hledá V/věrnost vyV/výšenému, nevyskakuje si.

Už J/jste snad někdy viděli poK/koru k Výsosti, aby E/existovala bez Lásky?

Už J/jste snad někdy viděli Svatého bez S/srdce z Milosti?

Už J/jste snad někdy viděli mučedníka, aby Soudil Lásku?

Už jste snad někdy viděli Svatého kněze, aby zesměšňoval a zneužíval Svátosti (aby vyháněl od zpovědi, aby vynášel a překrucoval obsahy zpovědí a vytvářel tak prostor pro mlácení třetími jazyky, …)?

Důvodem agresivity je Z/zloba.

Z/zloba je manýrismus bezbožnosti, nenávist k mučednictví.

Agresor se bojí mučedníků stejně jako se Ďábel bojí K/kříže.

H/hle-D/dejte P/počet o všech v Církvi, kteří Soudí Lásku,

kteří zesměšňují a pronásledují Boží proroky,

kteří dělají z L/lásky výkonnostní sport,

kteří si zakládají v jednání na efekt,

kteří vyhledávají vlastní slávu a moc,

kteří usilují odporem a argumentují racionalizací = V/vraždí S/slovo.

Pokud J/jde o spolčenecké Svátostné kněze:

zaM/mezte J/jimi pro-V/vedenému zP/přítomňování, zaM/mezte J/jimi uD/dělovanému zP/prostředkovávání Svátostí,

= odD/dělte P/parodie D/dobra od příležitosti ke Z/zlu, od Svátostného zP/přítomňování,

- prostřednictvím odD/dělení BezMocných od zP/přítomňování na veřejnosti

Z/zlovolníka zbavíte Moci nad lidmi, aniž byste J/jej odstavili od Moci Samé

= zaCH/chovejte spolčencovu M/možnost příS/stupu k Moci Ř/řádným F/formativním příS/stupem ke Svátostem = doD/držením vR/růstání do Písma a Tradice Mocí Svatého, a to podle P/pravidel Ř/řádu Církve.

Výsledky budou jiné než by člověk čekal, a proto poK/koru poZ/znáte podle přeK/kvapivých O/okaM/mžiků, které povětšinou nebudou mít nic společného s ukolébávajícími oklikami podle zvyků bez výZ/znamového opodstatnění v Písmu a Tradici.

Zpochybňujte zvykovost „dobrých cest“ mimo Tradici.

Zpochybňujte zvykovost „dobrých cest“ racionalizacemi.

Každý den, v každém momentu, znovu a znovu.

Nikoliv rozkazy shora, ale pod V/vedení z Výsosti: Církevně hierarchicky, nikoliv spolčenecky.

- Odstavením spolčenců od přeD/dávání Svátostí P/parodiemi na pastoraci a evangelizaci doJ/jde k vyloučení možností projevů Z/zla realizovaných z-N/e-u-Ž/žíváním M/možností pro-J/jevů k D/dobru, a to stačí k tomu, aby se redukovala míra projevů Z/zla. Z/zlo tak nedostane příležitost (prostor a čas) ke svému prosazení. Oddělením příležitosti ke Z/zlu („zbožná“ evangelizace a pastorace) od možnosti parodovat Moc (od vytváření, udržování a šíření spolčenectví) se začne rozpadat moc spolčenců, což způsobí mnohé mocenské vřavy spolčenců, kteří se začnou likvidovat navzájem, protože nikdo z násilníků nechce, aby mu bylo vidět pod prsty – manipulátor S/světlo světa nesnese.

H/hle-D/dejte P/počet o hašteřivých, o těch, kdo milují sváry a řídí se heslem „rozděl a panuj“.

O těch, kdo staví lidi proti sobě, třetí jazyky, které rozdělují rodiny, a říkají tomu V/věrnost pro Krista. Samozvané rozdělování snachy od tchyně, sourozenců mezi sebou, … vnějšími silami je násilím.

Nehrajte si na Moc, abyste sami neskončili v samotách.

VyM/mezení P/prostoru ke zbožnosti odstavením od možnosti z-Ne-u-Ž/žívat zP/přítomňování doJ/jde k pro-J/jevení zálibnosti omezence ve Z/zlu.

Nebe J/je ve vyM/mezení, Peklo Proti-J/je v omezenosti.

Každý má na výběr.

VyM/mezení J/je v Ř/řádném příS/stupu ke Svátostem a Ř/řádnost J/je uRčena knězem podle Řádu Melchizedechova skrze kněze podle Ř/řádu Petrova, nikoliv po-řádnými omezenci.

Stačí, když B/budou spolčenci Řádně a často (i denně) přiS/stupovat ke Svátosti sM/míření, a zároveň vůbec nebudou přiS/stupovat k reP/prezentaci Velekněze podle Řádu Melchizedechova, a to dokud nepřestanou adorovat omezenost namísto přeD/dávání Jediného vyM/mezujícího = Tvůrce ve Svátostech.

Kněz nemá člověka Stvořit, a proto všechny jako-Stvořitele odstavte od úČ/časti na vyM/mezování Ř/řádnosti, protože jinak by byl výsledkem ne-po-Ř/řádek a chaos duší odstavených od Písma a Tradice.

H/hle-D/dejte, zda J/je v často po-u-Ž/žívané (= nenaleštěné a ne bezchybné) Č/číši M/med,

nebo zda je v často z-Ne-u-Ž/žívané číši J/jed.

H/hle-D/dejte vý-po-V/vědi o fyzicky nedokonalých V/věrných (mučedníci nebývají beze šrámů), i o naoko „do-K/konalých“ (tj. načančaných a v na pohled bezchybných rouchách) „vzorech zbožnosti“.

Vy-D/dejte P/počet o S/srdcích.

CH/chcete návod?

H/horské K/kázání.

Jana, 19.8.2021

V čem je Vaše největší vina? Soudil jste Lásku.

Jako katolický kněz samozřejmě V/víte, jaké důsledky má Protivit se Lásce Trojice.

Tady už žádné intelektualizování nepomůže. Navíc, když ona deklarovaná Vaše „rozumnost“ má svoje velké trhliny. Školometské vzdělání a R/rozumnost nemají téměř nic společného.

Rozdíl J/je Právě, neboť Věčně v Lásce.

A tady se ve Vašem podání projevuje ona absurdita Vašeho myšlení: na jedné straně neustále omíláte slova o Lásce, a to s patřičnou mimickou melodramatikou, ale skutek utek.

J/jde o to, že Láska Má jen Jediný Zdroj, a Vy jste z Tohoto Původce dělal zlovolníka.

Z Dárce Lásky, Sebe Sama, jste dělal P/pokušitele.

Podle toho jste zacházel s obDarovanými.

Nejen se M/mnou, Janou, protože J/jsem Jana, ale i se V/všemi z Nebe, protože to pod J/jejich V/vedením a s N/nimi Ž/žiji.

Každý katolický kněz V/ví, že P/pokušitel není schopen Lásky.

Vy jste Boží Dar, Lásku, o Které jste jen naprázdno básnil, prohlašoval za L/lež, exhibicionismus, svádění, manýrismus, ďábelské svody, „zkaženost jedné ženštiny, které je třeba se vyhnout, být silný“, …

Božího proroka jste označoval za Satanovu děvku – je jedno, že jste to neříkal Vy osobně, protože jste nekriticky obdivně bezmezně důvěřoval nenávistným pomluvám, pomstychtivostem zhrzených kněží, které jsem odmítla a vysvětlovala jim, že J/jsem vD/daná a navíc, že oni jsou kněží, tak ať konečně vyS/slechnou M/mnou přiN/nášené S/slovo.

Pro To S/slovo M/mne, Janu, nenávidíte.

Neomlouvá Vás ani to, že jste slaboch – naopak Vás to usvědčuje z P/protivenství L/lásce.

Z Lásky jste dělal konzum, z M/manželství pouhou tělesnost.

Vítězného Vtěleného jste skrze J/jeho J/jediné a nerozdílné lidství prohlašoval za S/svůdce.

Zatímco M/mne Nebe Posílá s Láskou (jak jinak), Vy na M/mne reagujete s nenávistí, zuřivostí a pohrdáním, což je tímto Vaše reakce na Nebe. Takové reakce jako Vaše jsou důkazem nehynoucí romantické vášně jen v jihoamerických telenovelách, všude jinde je to prostě zloba.

Vaše marné a sladkobolné debaty o Lásce jsou jen prázdným snílkovským tlacháním bez O/obsahu.

Jste jen tlampač Z/zloby, která Vás zničí: bez Lásky nejste nic.

Katolický kněz, který adoruje Nic, skončí Nikde = v místě zaT/tracení.

Nebo snad znáte jiný Zdroj Lásky než Lásku Samu?

Prohlašujete M/mne za svůdkyni právě proto, že Láska, o Které tak rád fantazírujete, je mimo Váš životní styl.

Jana, 17.8.2021

-

D/dá S/se V/vám V/věřit?

To minulé v(i)D/dění: je falešné.

Obětí šikany nebyl ani Vykupitel (T/ten před nikým neutíká, nikdo není větší bratr než on), a nebyla jsem to ani J/já, Jana (před spolčenci J/jsem nikdy neutíkala, to oni M/mne dlouhé roky vyháněli, nikdo ze spolčenců M/mi neporoučí, nikdo ze spolčenců není větší než Kristus = M/můj M/manžel, podle J/jehož V/vůle už k žádné šikaně vůči M/mně od spolčenců nedojde.  Kdyby B/bylo Pravé, nebyla bych z v(i)D/dění zděšená a zmatená.)

Obsahově zde byly prvky překroucenin dřívějších Pravých v(i)D/dění, celkové vyznění bylo zavádějící a zmatečné.

Cílem v(i)D/dění J/je rozlišování duchů spolčenci, o K/kterém říkají, že J/jej doK/kážou.

Teď M/máte vý-po-V/vědní (Moudré rozlišení) toho, co J/je x Proti-J/je (= Není) K/kdo zač, J/jaké x jaké M/má x má K/kdo x kdo skutečné úM/mysly x Z/zvůle.

J/jaký x jaký K/kdo x kdo M/má či Nemá v-z-T/tah x vztah ke M/mně, Janě, protože J/jsem Jana.

O to tady J/jde: uK/kázat sM/mýšlení x L/lhaní mnoha S/srdcí, ať už J/jsou v Církevní hierarchii kdekoliv.

Teď V/víte, K/kdo, s K/kým, co, jak.

Odtušit L/lze i proč.

Teď už Z/zlobné citové a osobně lidské povahové náklonnosti lidí v Církvi, a moc jejich prosazování na konkrétních místech, nejsou signifikantní k rozlišování postojů vůči M/mně Daným Darům Ducha Svatého.

Co spolčenci schovávají v T/temnotách svých bezbožných srdcí, to nyní vychází na povrch na denní světlo. V-z-H/hledem k faktu, že se spolčenci nejvíce zajímají o to, jak působí na okolí, co si o nich lidé myslí a co o nich řeknou, po T/těchto S/slovech nezůstanou veřejně lhostejní.

Teď V/víte, K/kdo J/je x Není v J/jakém x jakém duchu, u některých J/je v-z-H/hledem k okolnostem a jejich Církevnímu vyH/hodnocení J/jasné i jméno konkrétních duchů.

Teď V/víte, K/kdo M/má x Nemá J/jaké x jaké záM/měry x pokoutní úmysly vůči Kristu, Dárci zJevení.

Teď Z/znáte od-po-V/vědi na otázky a kritéria, podle K/kterých se jednotliví vlivní, kteří se v H/hodnocení M/mně Daných Darů Ducha Svatého angažují, rozH/hodují x plivou J/jed.

Jak se říká: na jazyku med, v srdci jed = identifikace spolčenců.

Jedním z kritérií J/je J/jasnost P/postojů a norem x zmatečnost a protichůdnost, protiřečení si.

Typickým příkladem je smýšlení a jednání O. Romualda Štěpána Roba OP vůči M/mně.

Nejde o to, že bych se snad, jak tvrdí spolčenci, o N/něj zajímala z milostných důvodů. Jen D/dělám S/svoji P/práci Jany.

Nejprve M/mne na podněty a spolu s iniciátory a nejvíce aktivními původci Z/zla Proti M/mně (O. Stanislav OPraem., P. Josef Čunek SJ, P. Petr Havlíček SJ, O. Jordán Vinklárek OP) dostal do úplného vyčerpání organismu, v důsledku čehož J/jsem skončila v invalidním důchodu, a potom jednal se stejným mechanismem jako v jednom z důvodů i

O. Josef Čunek SJ:

z pomsty za odmítnutí osobního civilního manželského svazku, který si oba vysnili.

M/moje odmítnutí viděli všichni kolem v jejich komunitách i dále, což oni chápali jako ohrožení své pozice šéfa, stali se terčem ne vždy příznivých reakcí okolí.

Ti další jednali z kariérních (P. Petr Havlíček SJ) a osobně povahových důvodů a příležitostí k ventilaci svojí jinak skrývané Z/zloby (O. Stanislav OPraem., O. Jordán Vinklárek OP).

Jak P. Čunek SJ, tak O. Romuald Rob OP poté, co jim nevyšly jejich světské zájmy vůči M/mně, Janě, co jim nevyšlo vyšikanovat M/mne z Církve, jednali každý jinak.

P. Josef Čunek svůj postoj nezměnil, jen jej stvrdil veřejně a v K/kázání při mši slovy (přesně viz dobové záZ/znam(ení)y, K/které se snažili M/mi ukrást): „Když se člověk jednou pro něco rozhodne, tak to tak bude, i kdyby před ním klečeli všichni Nebeští andělé, celé Nebe!“

Brzy poté následoval při M/mojí zpovědi před Velikonocemi nelidským hlasem výsměch P. Havlíčka SJ, po kterém J/jsem byla jako omráčená, a ze zpovědnice J/jsem S/se vypotácela vysílená. Lidé ve frontě na M/mne hleděli zděšeně a soucitně. Brzy poté následovala M/moje hospitalizace. Současně M/mi tento zpovědník přikázal, abych se S/svým Ž/životním S/stylem Jany skončila a „vrátila se na začátek“.

Jako zpovědník B/byl povinen rozlišováním duchů, a to také udělal: výsledek mluví za vše, proJ/jevilo se to skrze M/mne. Strom se pozná po ovoci: taková je náklonnost k duchům Otce Havlíčka SJ při zpovědi vůči kajícníkovi.

Poté M/mne Panna Marie odV/vedla ke sv. Jiljí ke S/společnému V/vedení J/jediným a nerozdílným lidstvím Velekněze = J/jejím Synem, M/mne, Jany společně s knězem podle Ř/řádu Petrova: s O. Romualdem Štěpánem Robem OP.

O. Romuald OP, K/který sní o tom, že by byl rád na M/místě sv. Josefa, se ze M/mne, Jany, velmi snažil udělat pouze civilním (nikoliv křestním) jménem Zuzanu, zbavit M/mne M/manželství s Kristem. O Kristu přitom říká, že M/mu V/věrně S/slouží.

Coby Zuzaně M/mi po M/mém návratu z hospitalizace jako jeden z mála civilně pomáhal (fyzické podepření rukou, když J/jsem na schodech vysílením po slabé námaze při chůzi padala, …), ale jakmile se mi udělalo lépe a už J/jsem nevypadala vyloženě uboze, hned M/mne zase spolu s ostatními začal šikanovat.

Šikanu v rámci S/své působnosti vymýšlel a organizoval, a to pod silným vlivem svého nikoliv duchovního V/vůdce, ale normálně civilní nekriticky zbožňované modly O. Jordána Vinklárka OP, kterého si postavil na piedestal i nad Nebe.

Kdyby skutečně B/byl O. Romuald OP zbožný, neměl by ke M/mně rozporuplný vztah, M/měl by raD/dost, B/byl by vD/děčný a V/věrný Kristu v Církvi ve Svátostech. Ve S/svátostech, K/které M/mi bez problémů coby katoličce poD/dával.

Namísto toho postavil svoji modlu nad S/svátosti, tím i nad Kristovo M/miloS/srdenství, a prosazoval pro M/mne Spravedlnost – zalykal se vůči M/mně zuřivostí a snažil se to legitimizovat „Spravedlivým H/hněvem“.

V-z-H/hledem k J/jeho Svátostnému kněžství je J/jeho smýšlení a jednání Proti Duchu Svatému, ne „jen“ Proti Kristu, a proto B/bude podle J/jeho (= Romualdových) S/slov uK/kázán podle Kristovy Spravedlnosti.

Zuzanu miloval, nikoliv M/miloval (zajímal se o M/mne civilně, Proti-Duchovně, svlékal M/mne z Pravdy J/jmennosti = strhával ze M/mne Věčný Ž/život, což J/jsem O/odmítala), Janu nenáviděl

– právě proto, že J/jsem Jana.

Kdo tu žije v rozpornosti?

Kněžím J/je J/jasné, že nelze S/sloužit Bohu i Antikristu, že každé v sobě rozdělení království zahyne.

S/spolu s T/těmito inF/formacemi také V/víte, kdo je Romualdovým oblíbencem, kdo Romualdovi V/věří (K/kdo je svedený), a kdo je s Romualdem svobodně a vědomě spolčený (V/všechny duchovní osoby, zejm. kněží a řeholníci).

Ty oZ/značte jako kozly a odD/dělte je od Pánova S/stádce.

Stejně T/tak J/jednejte s fankluby kolem dalších, výše uvedených spolčenců.

A S/sledujte, jak se kdo z nich projeví:

kdo s kým, jak, často i za kolik (ony kariérní důvody, pomstychtivost, legalizace vlastní zlobné povahy, …). Máte podklady na otázku „proč“.

K/komu K/kdo kněžskou Mocí D/dává M/moc, za T/toho S/slova x L/lži před Mocí od-po-V/vídá: nikoliv obsažně, ale V/věrností x Ne-V/věrou, přičemž za Ne-V/věru se po-V/važuje i nezájem o S/slova x L/lži obDarovaného, nezájem o Ř/řádné naP/plnění D/daru. Z H/hlediska M/moci: K/kdo jiného zM/mocňuje, za toho uP/platnění k M/moci od-po-V/vídá. Jinak by musela být zrušena hierarchická M/moc Církve, neboť T/ten, K/kdo poV/věřuje, J/je V/větší než poV/věřovaný.

CH/chcete Z/znát P/pravdu o M/mně, Janě, a Dary Ducha Svatého Vám nejsou Z/zřejmé?

H/hle-D/dejte vý-po-V/věď o těch, K/kdo se vůči M/mně angažují,

zJ/jistěte J/jejich(V/všichni J/jsou křtění v Duchu Svatém = J/jejich, nikoliv pouze světsky „jejich“, tento světský termín používám jako zdůraznění náklonnosti křtěných v Duchu Svatém ke světu, a jako označení pro svět) motivy a postupy – metodami, K/které D/dobře Z/znáte (heuristická analýza, Z/znalost Písma a Tradice, …), a na základě toho

zV/važte J/jejich dů-V/věry-H/hodnost,

a T/toto uV/vážení pro-J/jevte osobně jednoznačně závazně veřejně podle S/své P/pozice v Církvi.

J/jak M/mi v rámci Duchovního Vedení Ř/řekl M/manžel krátce po poVolání: „PřiZ/znej S/se ke M/mně veřejně.“

K Veleknězem podle Řádu Melchizedechova poVolané ke S/společnému V/vedení M/mne, Jany, J/jediného a nerozdílného lidství Krista (!!! nikoliv pouze „civilně“ Ježíše!!!, kterého z N/něj skrze M/mne děláte vy, spolčenci), S/spolu s knězem podle Ř/řádu Petrova. Kněží, K/kteří B/byli poS/stupně a dlouhé roky poVoláváni, J/jsou podle J/jejich V/voleb x voleb Z/znamením Téhož poVolávajícího Ducha.

Vy rozH/hodněte, co v K/kom J/je x Není.

RozH/hodnete tím, co J/je x Není ve V/vás.

Nemáte větší M/moc než Tu, Která V/vám Byla Bohem Dána,

jakkoliv si myslíte, že vy sami osobně jste Moc Sama,

a že vám všechno projde,

že před Soudem „to už nakonec nějak zaonačíme, jsme přece chytří a vyznáme se v tlačenici, jsme kněží“.

Na rozdíl od toho, co si myslíte, nemáte nade M/mnou žádnou Moc, Která by V/vám předtím nebyla Dána – sVěřena.

D/dá S/se V/vám V/věřit?

D/dá v-z-H/hledem k tomu V/věřit V/vašim rozH/hodnutím x rozhodnutím?

Jana, 14.8.2021

ZaS/slepená morálka.

Člověk v čase zaS/slepený sám sebou nevidí neslyší nic mimo sebe, ale o to více řeší morálku ostatních.

ZaS/slepený člověk nemá J/jasno, a z principu své povahy prohlašuje za V/věrného Zřícímu sám sebe. Kdo není podle jeho sebeobdivu, pro zaS/slepeného není v P/pravdě – vždyť měřítkem pravdy je pro zaS/slepence on sám.

Takový člověk nebude mít J/jasno ani ve věcech, o kterých říká, že jim rozumí, že R/rozumnosti U/učí.

„Vtip“ je v tom, že, aniž by to přímo řekl, za zdroj veškerého rozumu sugeruje svůj vlastní pohled na svět, který je celý postavený na kopírování vnějškovosti zJevných P/pravd Církve.

Ze zJevení ale dělá pohádky, z Boha stírá Autoritu a zpochybňuje Jeho Výsostnost, z proroků dělá poloblázny a fantasty, z jemu blízkých zaS/slepenců (= chaotiků, kteří nenávidí konkrétní fakta v detailech a říkají tomu hnidopišství a ulpívání na nepodstatnostech, protože právě tyto detaily je usvědčují z jejich povrchnosti) = zlých duchů roztomilé čertíky. Čertíky a anděly dobra staví naroveň, často anděly dobra pod čertíky podřazují. Podle zaS/slepenců je to zábava.

V/vrH/hněte na zaS/slepence (= spolčence) S/světlo K/kříže, naJ/jdete čerty.

UK/kažte spolčenecké sobectví.

UK/kažte spolčeneckou povrchnost.

UK/kažte spolčeneckou nenávist ke konkrétním uSvědčujícím detailům sM/měřujícím k P/podstatnosti.

UK/kažte vazebnosti (S/slep-en-ce) v jejich inkoherenci poslepované parodiemi zbožnostmi – ruka ruku myje.„Lepidlem“ jsou vnějškové zájmy a potřeby, na kterých se shodnou, ale nemají je společné: „lepidlo“ je vnějškový motiv (např. „malá domů“ pro zúčastněné, kteří se navzájem kryjí), nikoliv

exteriorizovaná podstatnost individua, která je kompatibilní s exteriorizovanými podstatnostmi individuí ve svém celku a celistvosti.

„Lepidlo“ je obecný souhlas s myšlenkou bez hodnoty,

je založené na chtění pro chtění.

Kompatibilita hodnot je „sítí“ kontaktů mezi exteriorizovanými podstatnostmi „neuronů na synapsích, kde dendrity jsou podoby individuálních zbožností v K/kříži“.

Spolčenec nemá a nemůže mít ani ponětí o kompatibilitě, protože sám díky své nabubřelosti (co není ve kvalitě Slávy, přehání kvantitou pozlátek) nemá co nabídnout, protože bytostně je povrchní, a tudíž není žádná exteriorizace podstatností, a tudíž žádné sebe-vědomí, a tudíž žádná po-K/kora. Nabubřelec je ve skutečnosti velmi nejistý a labilní.

Člověk, který „klouže po povrchu“, nejde do hloubky, a tudíž ani nic nevydává, jen napodobuje a spoléhá se na to, že to ostatní nepostřehnou. Aby to nepostřehli, sugeruje emoce, jejichž intenzita a extenzita má druhého zahltit tak, aby přestal uvažovat a začal nekriticky obdivovat.

Jemu podobní tento mechanismus do hloubky nerozkryjí, protože jsou mu podobní. Vnějškové mechanismy fungování těchto podvodů důvěrně znají, ale právě proto nevědí, čemu věřit, a tak raději nevěří nikomu nic a když tak učí, mezi svými vypadají chytře.

Říkají tomu nadhled a objektivita, aby nemuseli přiznat povrchnost a manýrismus.

Poznají se podle toho, že je rozčilují fakta a rozkrývání souvislostí,

snaží se druhé rozdělit a po částech ovládat – rozděl a panuj.

Tito podvodníci a obchodníci deštěm sugerují druhým pocit ohrožení, aby je potom „zázračně vysvobodili a zachraňovali mrtvé“.

Jsou mistry v balancování na hraně zákona, mistry úhybných a maskovacích manévrů, takže řečí úmyslně matou a tak druhého chytají do pasti dezorientace v kombinaci s vnucovanou přesilou moci. Faktografický rozbor a usvědčování nepomůže, protože je to obrana a útočník vypadá nad věcí a jako ten, kdo udává tón, zatímco ten, kdo poukazuje na fakta, před fanklubem podvodníka působí jako slabý a jako ten, kdo odporuje „velkému vůdci“, tj. „kdo na to nemá, kdo vůdci nesahá ani po kotníky“.

PoM/může buď ještě horší kalibr téhož stylu („větší bere“, vyhánění čerta ďáblem), což mučedník nezvolí, nebo uK/kázání Slávy T/tak S/silně a T/tak rozsáhle, že pozlátko ztratí svůj lesk.

Kde vzít Slávu a nekrást? No tak na to se kněz snad nebude ptát. Nebo že by kněz byl spolčenec?

Když je někdo, kdo se nenechá vysát a sežrat, odhalí a uK/káže jejich Ne-P/pravou, povrchní Ne-T/tvář, musí počítat s velmi blízkou budoucností mučedníka.

UK/kažte způsoby úmyslností jejich řetězení Z/zla.

Síla spolčenců je v jejich množství,

slabost v jejich poslepovanosti lepidlem zálibnosti v osobních preferencích konkrétních podob zla.

Toto spolčení je parodií zbožnosti, a proto jsou spolčenci principiálně bezbožní.

Jejich zbraní k udržení moci v Církvi je vytváření a udržování strachu z rozpadu fungování liturgií a farností, jistot a zázemí. Strachu z ohrožení pastorace, pokud by někoho snad napadlo oddělit Z/zrno od plev, K/kozly od O/ovcí.

Tito lidé vyhrožují zhroucením hierarchické infrastruktury Církve, která se podle nich neobejde bez co největšího množství zaS/svěcených osob, ať už mají jakoukoliv morálku.

Vyhrožování a síla kvantity i za cenu trpění pokleslé morálky je typickou zbraní Satana.

V/víra a zbožnost S/se poZ/znají podle toho, že se člověk nenechá zastrašit ani tehdy, když je už nade vší pochybnost jasné, že rukami S/svých v Kristu B/bratrů a S/sester skončí jako mučedník.

Hrdinství je v tom, že člověk hájí vlastní zájmy a zájmy těch, kdo se k němu přidají, metodami jeho/jejich pojetí spravedlnosti, což nutně končí pomstychtivostí a hrdinové se nakonec v ničem neliší od těch, vůči kterým cítí morální převahu, od které odvozují svoje právo na uplatnění síly pěsti.

Mučednictví J/je v T/tom, K/který Je (v Synu člověka), K/který zP/prostředkovává záJmy Krista kdykoliv a kdekoliv, nezávisle na tom, jaké jsou nebo mohou být okolnosti. Nevytahuje zbraně světa, dokud od Krista nedoS/stane poK/kyn vyJ/jevit před světem rozdíly mezi zbožností a bezbožností, mezi hrdinstvím a mučednictvím, mezi Slávou a pozlátkem.

Mučednictví není soutěž, J/jde o rozkrývání toho, co svět skrývá, poS/slušně a na S/slovo T/tak, J/jak Se S/slovo Stane.

Chcete soud?

DoS/stanete J/jej vaší tváří ve T/tvář Pravdy.

Tak od-po-V/ví Spravedlnost na vaši touhu po krvi.

J/jak B/bylo v dnešním v-i-D/dění.

Dva bratři, kluci ve věku cca základní školy.

Jeden byl velkou partou zlovolných ve zhruba stejném věku brutálně šikanovaný, gang se k němu dostal velmi blízko, až k jeho domu, nebylo jasné, jak to dokázali. Šikana byla bez zjevného důvodu a pod záminkami naprostých smyšlenek: např. kvůli tomu, které a jak poskládané měl doma věci, do kterých ale nikomu nic nebylo. Otázkou bylo, jak vůbec o tom věděli. Brutalita gangu se stále stupňovala a kombinovala psychické a fyzické napadání, výhrůžky s fyzickými dopady, které ale gang nikdy nekonkretizoval.

V jednu chvíli stáli oba bratři před domem, ve kterém oba bydleli, ten útočníky napadaný přemýšlel o způsobech ochrany před gangem, druhý mne (coby pozorovatele, který byl vně situace) stále ujišťoval, že napadaný bratr jedná nesmyslně až paranoidně, protože mu ve skutečnosti nikdo ublížit nechce, že všechny ty útrapy jsou jen v jeho hlavě.

Vtom, náhle a zcela nepochopitelně, tento „pečující a ujišťující velký bratr“ co nejhlasitěji a opakovaně volal směrem do dáli, kde byli tušit gangestři, že ten, koho hledají, je tady. Šikanovaný ihned utekl za roh, netušil, že tam jsou gangestři, hledal bezpečí.

Já jsem ten náhlý vzteklý řev velkého bratra a označení vlastního bratra nechápala, byla jsem zděšená a zmatená, ale tento volající a vlastní mocí jednající velký bratr mne ujišťoval, že tomu druhému se nic zlého nestane a že ti, na které volá, aby přišli, ve skutečnosti chtějí pomoci, nikoliv škodit.

Chvíli bylo ticho, velký bratr čekal a díval se směrem k tomu rohu a já nechápala, co se děje. Tušila jsem, že za rohem se děje něco velmi zlého, ale myslela jsem, že se mi to jen zdá, vždyť přece ten napadaný utekl. Vtom, náhle, jsem před sebou viděla hlouček lidí, nikoliv ten gang, velký bratr zmizel, ale viděla jsem lidi spřátelené se šikanovaným, kteří zděšeně stáli v kruhu a dívali se na místo dole na zemi, kolem kterého se shromáždili. Na to místo jsem neviděla a bylo mi někým, nevěděla jsem kým, zapovězeno na to místo dohlédnout. Stalo se, že jsem věděla, že tam leží na kaši roztrhané tělo šikanovaného bratra, patřila jsem k němu, ale ne k velkému bratrovi.

Hlouček, který obklopoval to, co z brutálně zlikvidovaného bratra zbylo, mi schválně blokoval výhled, bylo mi řečeno, že jej vidět nesmím, nebylo řečeno, proč.

Nebylo řečeno, který bratr je kým, proč tam jsem, kdo jsou ti lidé v gangu, kdo jsou přátelé velmi brutálně zavražděného v obklopujícím hloučku, kteří rozvažují, co dělat. Nebylo jasné, kdo byl ten, kdo mi věci vysvětloval. Jisté bylo jen to, že jsem ten konec nesměla nahlédnout, týkalo se mne to, nebylo řečeno jak.

Po skončení v-i-D/dění jsem byla v šoku, chvěla jsem se hrůzou a nevěděla, proč. To trvá dosud, tj. celý den, i když to již slábne.

Po nějaké době mi došlo, že celou dobu a celý gang dělal bez rozmýšlení a na rozkaz všechno, co mu poručil velký bratr, který gangu šéfoval, který gang vymyslel, zorganizoval a posiloval.

Ten velký bratr manipuloval lidmi ukrytými za rohem, kteří se účastnili každý ze svých důvodů, o skutečných záměrech svého šéfa ani neuvažovali, chtěli mít podíl na síle a vybít si vztek, chtěli legitimizovat a uplatnit jejich vlastní životní vzteklost a zvrhlost.

Šéf gangu jednal ze svých osobních malicherných důvodů, protože svému bratru záviděl a cítil, že jediná možnost, jak si ještě před ostatními zachovat důstojnost, je znetvořit toho, „kvůli kterému je jasné, že mu nesahám ani po kotníky“. Motivem zloby velkého bratra byli závist, slabošství, velikášství, bojovnost, zlovolnost, pomstychtivost bez důvodu, odmítání pracovat na sobě k dobru a snaha prosadit sebe jako vzor dobra, pocit, že má krytá záda mocí nad svými mnohými fanatiky ve zlu. Jednal „prodlouženou rukou“ jiných tak, aby si sám navenek ruce neušpinil.

SM/mysl v-i-D/dění zatím neznám, stále M/mi je z celého toho děje bytostně špatně.

Jaký je V/váš výK/klad celého zJ/jevení?

Kdo jaké, kde a s kým vidíte svoje místo?

Kdo ve v-i-D/dění jsem?

Kdo je ten vysvětlující hlas?

Proč jsem v pozici pozorovatele?

Proč by mi pohled na brutálně zlikvidovaného nevinného tak ublížil?

Proč M/mi dosud nebyl Dán konkrétní výK/klad?

J/jaký J/je V/váš poD/díl na výK/kladu?

Proč S/se tak S/stalo nyní?

Jak celou situaci nahlížíte mezi sebou?

CH/chcete po-R/rozumět Ž/životu Ž/živých?

UK/kažte, K/kdo J/jste x ukažte, kdo Ne-J/jste.

Máte s tím problém?

Tak znovu: vyložte karty na stůl.

Před lety, při poVolání J/jménem Jana M/mi Damian (M/můj anděl) Ř/řekl:

„Tvé Pravé J/jméno J/je Jana. Nemusíš J/jej přiJ/jmout. Pokud nepřiJ/jmeš, nic se nezmění, všechny Dary, Které máš, Ti zůstanou, ale nedostaneš žádné další.“ Řekla jsem, že samozřejmě chci, proč bych odmítala dary a krásu, navíc když těžký život jsem už měla dávno. „Pokud přiJ/jmeš, už nebude cesty zpět. Budeš mít velmi krásný a velmi těžký život.“ Pomyslela jsem si, že není třeba to opakovat, už jsem souhlasila. Zeptal se znovu, už nevím, jak přesně, a já si pomyslela, jak někdo vždy tak chytrý a nápomocný může dělat takového hlupáka ze sebe i ze mne, a už jsem byla nevrlá. Zeptala jsem se jej, na co čeká, a on, že „na Tvůj souhlas“. „Ten už dávno máš, to přece víš,tak proč zdržuješ? Jindy není potřeba Ti něco opakovat, a teď budeš zdržovat krásné dárky? Jak někdo tak chytrý může být najednou tak nechápavý.“ Ihned a v dobrém odletěl, neurazil se.

Jednou, když J/jsem S/se Damiana (jak jsem jej znala od dětství) ptala, co znamená jeho jméno, kdo je, řekl mi, že archanděl Gabriel, M/moje S/slovo. Ptala jsem se, proč mi to neřekl už dávno, v dětství, proč jsem jej znala jako Damiana, a on, že mne nechtěl děsit. Měl pravdu, důstojnost archanděla mne děsí víc než Moc. Podle M/manžela to dělá blízkost. Také ale to, že tvor je pro mne – tvora, dosažitelný, a proto je možné se s ním srovnávat, a z toho srovnání nevycházím nejlépe.

Srovnávat se s Bohem je nesmysl, a proto mimo zJevení Se Trojice ani není možné proŽ/žít rozdíl mezi možnostmi tvora a mezi Mocí, takže ani není žádný děs z nedostatečnosti. Kde není vědomí a prožitek rozdílů mezi M/manžely, tam není pocit nedostatečnosti, tam není bolest ze vzdálenosti a nedosažitelnosti, tam je velmi tenká hranice mezi šťastnou důV/věrností a mezi M/mojí drzostí. J/jak Ř/řekl M/manžel: „To dělá blízkost.“ Jindy kdysi a v klidu: „M/my S/si nejsme rovni.“ Rozdíly mezi N/námi J/jsou pro M/mne tak mimo obzory a I/intimita J/je tak bytostná, že vlastně rozdíly svým způsobem nejsou, i oS/slovuji J/jej J/jeho historicky domácím J/jménem, J/jak M/mu říkali doma (Ješú nebo Jošú, prý je to jedno a to samé), tedy nikoliv Ježíš a nikoliv Kristus.

Je to důvěrnost, nebo drzost? Odkud pokud?

UR/rčete H/hranice, potom a ne dříve J/je komentujte u jiných.

Chcete ty H/hranice poZ/znat?

ZeP/ptejte S/se S/svého anděla a pokud J/jej neS/slyšíte a neZ/znáte, tak Krista.

Ani T/toho neS/slyšíte?

Máte problém.

V/vy, ne Nebe.

Nebo jste si jistí sami sebou, pravostí své víry, vlastní dokonalou zbožností, podle které „s pokorou“ určujete běh dějin?

Jestli ano, jste za hranou.

H/hle-D/dejte mezi S/sebou Jidáše.

Je to ten, který spolčence vede, skrývá své záměry, J/je z jednoho domu s Kristem, závidí Kristu až do krajnosti, snaží se před Církví i světem zlikvidovat veškerá M/mně, Kristově jedinému a nerozdílnému lidství Daná zJevení, a prezentovat M/mně Daná zJevení jako bláboly a fantasmagorie blázna. Kdo profesionálně a bez uzardění lže a převrací dobro ve zlo, aby sám sebe postavil na piedestal, aby před ostatními vynikl. Používá k tomu velmi hlasité a před nechápavými přihlížejícími „starostlivé a bratrské“ volání po spravedlnosti a legitimitě „Božího H/hněvu“, ovšem jeho vlastní rukou, v jeho vlastním podání.

H/hle-D/dejte Z/zrádce mezi S/sebou.

Jana, 9.8.2021

„HRANICE VESMÍRU“

nejsou žádnými pozemsky chápanými hranicemi, nejsou to povrchy hmoty ani energie. Hranice vesmíru jsou oblasti, kde končí veškeré dění, což se pozemsky interpretuje jako zdánlivý klid.

Ve skutečnosti nejde o klid, jde o absenci dění, a tudíž o absenci čehokoliv, co s děním souvisí, včetně latencí.

Hranice vesmíru je proměnlivá nikoliv tím, kde končí veškeré dění se, veškeré děje, ale tím, kde končí historie. Proto také konec času (konec příležitostí k uP/platnění naD/dějí, tj. konec příležitostí k poslušnosti Boží Vůli s člověkem, tj. ne-dění se obecnosti beze S/s-Myslu) není totožný s koncem časů (vyčerpání všech příležitostí celého světa k L/lásce od Počátku věků).

Historie je vedlejším efektem dění se hmoty v její kontinuitě a přeskupování, a proto na konci konci dějů tak, jak je dnes chápeme, dojde k naplnění/zhroucení se dějů ve své plnosti/totalitě, vedlejším efektem bude neodvolatelnost.

Neodvolatelnost je vedlejším efektem vyčerpání se přiJ/jatých příležitostí k dění se, a proto naplnění dějů je plností kontinuit dění se ve vzájemných provázanostech v-podle K/konstanty dějin (K/kříž) x vedlejším efektem vyčerpání se odmítnutých příležitostí k dění se, tj. totalita křeče, kde křeč je paralýzou dějů v účinnosti zbytků a výhrad.

Zbytky a výhrady jsou difuzí požadované a očekávané plnosti, přičemž absence plnosti není prázdnotou – prázdnota je odmítnutím plnosti, odmítnutí je sekvenční, resp. je typologickým sledem odmítnutí sekvencí k dobru (odmítnutých příležitostí k lásce ve své specifické podobě, např. v konkrétním typu situací, okolností, …).

Absence plnosti(tj. nikoliv prázdnota) je proti-plností, odporem vůči plnosti, nikoliv jednorázovým sekvenčně opakovaným odmítnutím plnosti.

Je-li prázdnota označením pro hřích, resp. typologie hříchu, potom absence plnosti je peklem, kde peklo (= totalita) je absencí nejen plnosti, ale i hříchu, a to proto, že mimo lidskost (mimo zT/tělesnění i mimo tělesnost) není lidství.

„Vtip“ je v tom, že z principu věci je dějovost (osobní i obecná historicita) v úMyslu kompatibilitou realizovaných H/hodnot,

v obecnosti světských rozhodování (voleb dějů včetně těch mimo dosažitelnost toho/těch, koho/kterých se týkají) je dějovost mimo-ú-Myslná (hřích/y mimo touhu zničit Boha),

příp. Proti-ú-Myslná (totalita absencí = hříchy Proti Duchu Svatému).

Konec světa je v každém posunu od děje,

a to bez ohledu na skutečnost, zda je člověk schopen a ochoten to rozpoznat, uvědomit si a jednat podle svého lidského vyhodnocení.

Tj. v každém posunu děje pod hranicí postřehnutelnosti (děje jsou pod možnostmi člověka v dané době na daném místě za daných okolností) i nad hranicí postřehnutelnosti (děje jsou nad možnostmi člověka v dané době na daném místě za daných okolností), podobně jako např. ve fyzice u člověku viditelného a neviditelného spektra světla. Proto klíčovou roli hraje poS/slušnost vůči Moudrosti (= S/s-CH/chopnost B/být Září za jakýchkoliv okolností, nikoliv jen v barvách, protože v Bohu Jsou V/všichni Bohy, nikoliv jen částečnostmi).

Hranice vesmíru je tam, kde je rozlišující vůle mezi dobrem a zlem, tj. hranice mezi Spravedlností a MiloS/srdenstvím a mezi touhou po vlastní spravedlnosti, obvykle maskovanou jako „Spravedlivý H/hněv“, se kterým ale pomstychtivost nemá nic společného.

Touha po Spravedlnosti mimo náklonnost ke svévoli J/je naPlněním Zákona.

Touha po spravedlnosti „ve jménu Spravedlnosti“, tj. z-Ne-u-Ž/žitý Spravedlivý H/hněv (svévole hraním si na boha „ve jménu boha“), je „podhraničním“ peklem megalomanství, které, pokud se šíří (pokud není odP/puštěno nebo okolím zablokováno), ukončuje naD/ději = ukončuje dění k dobru, čímž člověk ve své omezené průměrnosti (hraniční rozpoznatelnosti projevů a důsledků vlastních voleb, ve z-Ne-Tvořeném vyM/mezení) nabývá pocit, že ať udělá cokoliv, vlastně se nic moc nestane, takže se nic moc neděje, takže si vlastně může dělat, co chce, a projde mu to.

Hloupost má mnoho podob, ale korunuje jim zaslepenost, která jim nedovoluje vnímat, a tudíž ani připustit a uvažovat nic, co se nevejde do jejich průměrností, do jejich sebou zaslepených zkušeností a představ. Říká se tomu malost, z ní plyne malichernost.

Proto konec času nenastane najednou pro všechny – každému „čas plyne jinak“, rozlišovacím znamením bude P/přítomnost x mimo-P/přítomnost x Ne-P/přítomnost naD/děje

= rozlišujícím Z/znamením B/bude poS/slušnost na C/cestě K/krok za K/krokem, kdy C/cesta V/vede od Počátku do K/konce v J/jediném a nerozdílném B/bodě P/plnosti věků (= do-K/konání).

Domněnka, že si člověk může až do smrti dělat, co chce, a „nakonec už to nějak uhraje“, člověka staví mimo na-D/ději tím, že takový člověk je středobodem sám sobě, a protože S/s(polu)-V/vědomí (= R/rozumnost v/z Moudrosti) M/mluví jinak než osobní mimo-S/s-V/vědomí, resp. než osobní Ne-svědomí, ti, kdo ještě pociťují výčitky svědomí, mají naD/ději, zatímco ti, jejichž velikášství dosáhlo míry za hranicí k N/návratu (dosáhlo zálibnosti v Protivenství Duchu Svatému, dosáhlo „za horizont událostí“), již nemají žádnou na-D/ději.

Velikášství vzniká jako parodie poK/kory, a proto bezbožní kněží rádi stavějí na odiv hry na pokoru.

Po-K/kora(= L/láska v Úctě Svrchovanému, tj. osobní „malinkost“ před Bohem, příp. Pravda ve/ze zbožnosti) je světem mimo Boha interpretována jako zanedbatelnost před lidmi, nedůležitost ve světě.

Velikášství (= nabubřelost v/z hraní si na boha, tj. předvádění se před světem až do krajnosti) je světem mimo Boha interpretováno jako významnost, viditelnost všem a všude široko daleko, jako obdivuhodnost výjimečnosti hodné k následování (parodie příčinnosti a následnosti, příp. parodie ná-S/sled-ování = parodie událostní poS/sloupnosti).

Typickým rámcem je struktura sociopatického přesvědčení velikáše potvrzovaná a podporovaná fanatismem okolí, které má rádo prvoplánové fascinace povrchními dojmy a zážitky, které si libuje v lidech, „kteří mají společenskou váhu“ podle momentální společenské objednávky, kteří nabízejí nablýskané pozlátko.

PoK/kora, která je typická maximální intenzitou S/srdcem a minimální teritoriální extenzitou podle své vůle, urychluje D/děj, a proto „žije krátce a stárne rychleji“ než většina lidí kolem. Proto je takový člověk většinově považovaný za prokletého: většinová interpretace zní: není mu Přáno, protože není P/přející.

Velikášství, které je typické minimální intenzitou S/srdcem a maximální teritoriální extenzitou podle své vlastní vůle, blokuje D/dění, protože svým rozměrným expandovaným sobectvím zabírá prostor, který patří Bohu.

Zbytek je otázkou vazebností zálibnost - možnost – příležitost.

Zálibnost (vazba k sobě), možnost (vazba ke světu), příležitost (vazba z naD/děje, neboť slunce svítí na dobré i zlé) ve svých vztažnostech

se buď navzájem po-S/silují (takže člověk Z/zraje), nebo

jeden druhého politikou silné pěsti blokují, což v dlouhodobém horizontu znamená, že se ruší (takže člověk hnije, jeho povaha se stává prohnilou, stává se světsky mocně Bez-Mocným).

Pokud se zálibnost-možnost-příležitost navzájem poS/silují,

člověk R/roste, S/stává S/se stále M/mocnějším, aniž by viditelně expandoval.

Taková dynamika je pro svět výrazně podhraniční (skromnost je světu nepochopitelná, a proto interpretovaná jako slabost), a tudíž svět není schopen „jít do hloubky“, po-CH/chopit z P/podstatnosti. Takový člověk „R/roste ve V/víře“, tj. J/jeho H/hybnost J/je Právě-P/plností, neboť J/jeho čas J/je P/plností naD/dějí = S/středoB/bodem S/srdce, neboli „M/milovaný Svobodný“.

Pokud se zálibnost-možnost-příležitost navzájem oslabují,

člověk chátrá, a proto má potřebu „si načechrávat a nablýskávat peří“, na které namísto na S/srdce strhává veškerou pozornost okolí, protože jeho životní rozkolísanost způsobuje takto před Bohem slabého (= Z/zlého) závislost na sebepotvrzení, vzhledem k velikášství nárokovaném od okolí jako toho, kdo je hoden obdivu.

Hledáte pravdu? H/hle-D/dejte vý-po-V/věď o P/pravdě.

H/hle-D/dejte vý-po-V/vědi o konkrétních zálibnostech, možnostech, příležitostech a jejich realizacích ve vzájemných vztažnostech.

Lidově: kdo, co, s kým, jak, proč a za kolik.

Řečí světa:

kdo s kým snídá (sdílí tělesnost),

kdo s kým večeří (sdílí tajné plány),

kdo s kým obědvá (sdílí v dané komunitě veřejně podporované záměry, případně kdo se za své smýšlení a jednání nestydí, v dobrém či zlém).

H/hle-D/dejte, co na člověku u okolí ve světě budí závist,

čemu na tom člověku svět odporuje,

a na-J/jdete Odpůrce i P/pravdu.

Jana, 8.8.2021

-

SKUTKY 5/12-33

https://www.novinky.cz/koronavirus/clanek/moralni-dno-kritizuji-knezi-podminky-slovenska-pri-navsteve-papeze-40368104#dop_ab_variant=0&dop_source_zone_name=novinky.web.nexttoart&dop_req_id=eQcdNGWJqPg-202108061127&dop_id=40368104

Lidé, kteří „s dobrými úmysly“ kladou překážky k V/víře a J/jejím pro-J/jevům, a to včetně dostupnosti přímého kontaktu s biskupem (zde Římským biskupem), kladou minové pole na C/cestě k V/víře. Viz pokoušení duchovními ve v-i-D/dění o kladení překážek na cestě: vnucování chůze po úzké kamenité uličce, kde z jedné strany je vypouklá skála a z druhé prudký sráz, pod kterým po široké pohodlné lesní cestě oni pobíhají a pokřikují na M/mne, ať z kabelky vytahuji, co v ní je, přičemž v ní byly černé kuličky – oni sledovali, jak přitom budu reagovat, sami měli strach se k nim přiblížit veřejně, aby nebyly vidět jejich reakce. Byli zděšení, když žádnou neobvyklou M/moji reakci nezaznamenali, o to byli agresivnější.

Takové postoje „odpovědných pečujících“ nemají nic společného s M/miloS/srdenstvím, s odkazy mnoha Svatých, s uZ/zdravováním nemocných, a stavějí se přímo Proti úČ/časti katolíků na P/přítomných Svátostech – zejm. Proti úČ/časti V/věřících na S/slavení liturgie a zP/přítomnění, Proti přiJ/jímání Eucharistie, a šíří mentalitu silné zaťaté pěsti.

To nemá vůbec nic společného s kněžstvím, s Ř/řádným Ž/životem duchovního S/stavu, protože takové chování klade překážky k vyK/koupení nadřazováním hmoty (tělesnosti) nad zT/tělesnění. Protože tělo samo o sobě nic neznamená a duše ve své pozemské tělesnosti jsou podřazovány pod tělesnost a šikanovány, budou tito šikanující duchovní Ne-s-CH/chopni ke zT/tělesnění stejně jako všichni, kteří jim uvěří a budou se jimi řídit.

Nelze oK/klamat T/toho, K/kdo nemá zálibnost v K/klamu.

Byl-li V/věřící duchovním pod rouškou „dobra“ ve své důvěřivosti sveden k zálibnosti ve Z/zlu a úctě k jako-Kristům (svádějícím duchovním V/vlkům), nebude S/s-CH/chopen ke zT/tělesnění, a od-po-V/vědnost za to ponese svádějící duchovní.

Poznáte je již nyní – podle populismu a šíření ustrašenosti vydávané za „předběžnou opatrnost a preventivní opatření v zájmu obecného dobra“, což je rafinovaný a osvědčený způsob manipulace legitimizovaným povýšenectvím.

Proto tito P/protivníci V/víře Ne-při-J/jmou zT/tělesnění, budou podle tělesnosti patřit tělu pomíjivosti, neboť jejich duše ztratí své pozlátko.

Kdo si dělá z duchovního stavu světské povolání, patří světu.

Máte starost o zdraví V/věřících? Pečujte o nemocné až do krajnosti své vlastní tělesnosti, ale nenadřazujte zájmy světské nad záJ/jmy V/víry, nikomu nic nevnucujte, nikomu nečiňte násilí, nesnižujte lidskou důS/stojnost před Bohem. Kristus nikoho od S/sebe nevyháněl, nevyhánějte ani V/vy nikoho od Svátostí.

V/vy ani nikdo jiný není mocnější než Moc ve Svém Trojičním Vtělení, tak si nehrajte na bohy.

J/jste duchovními, B/buďte duchovními, ne aktivističtí.

To V/vám chybí poK/kora před Bohem, a proto vyžadujete pokoru a poslušnost před vámi osobně, čímž se zapojujete do politické moci světa a zapomínáte na Moc Svátostí. Jste věrní světu, světu patříte.

Pokud budete mocí samozvané „spravedlnosti a péče“ „pečovat o své ovečky i o nevěřící“, stane se (po sledu kroků tímto směrem a početní mocenskou silou těmi, kdo pod vaším vlivem ve svém důsledku tak jako v minulosti mnohokrát „v dobrém úmyslu“ způsobí a prosadí Církevní schizma), že se Církev ve S/své hierarchické struktuře rozpadne, zbylí V/věřící budou ponecháni napospas.

Tentokrát ovšem ne přímo a otevřeně kvůli osobním mocenským zájmům a pozicím, ale „skrytě“, maskovaně, manipulacemi S/srdcí V/věřících, kdy se tito duchovní budou stavět jako „pečující a odpovědní“, což nakonec nebude mít vůbec nic společného s poVoláním (od – Počátku), s náS/sledováním (po – do K/konce), s úČ/častenstvím v Moudrosti K/kříži (= s B/bytím v-D/dění).

Tato na oko líbivá politika diskriminace ve svém důsledku shromáždí V/vlky v Církvi, kteří budou pod rouškou beránčího „dobra“ útočit na S/své B/bratry a S/sestry ve V/víře, budou J/je odhánět od Svátostí, budou J/je vyhánět z Církve a stavět si kolem sebe prostor tím, že jim „nepřizpůsobivé odmítače“ budou označovat za šiřitele zkázy.

Budou v Církvi ve velkém (mezinárodně) dělat to, co spolčenci v malém dělali M/mně, Janě (ovšem také mezinárodně). Rozdíl bude v počtu obětí V/vlků, nikoliv v intenzitě a rozsahu Z/zloby samozvaných „spravedlivých“.

PoZ/znáte je po O/ovoci:

- kdo komu z jiných než liturgických důvodů odmítá poD/dat duchovní péči, zejm. Svátosti, jedná Proti liturgii a Proti Svátostem, tj. Proti V/víře, zbožnosti, Církvi,

- kdo koho vyučuje o nadřazení zájmů tělesnosti nad záJmy zT/tělesnění, vyučuje Proti K/kříži. Nikdo nemá právo rozhodovat o tom, kdo je a kdo není dost dobrý pro Krista, protože kdo to dělá, staví se Kristu v Trojici naroveň, soudí a odsuzuje V/věřící, staví se být Spravedlivým a vysmívá se M/miloS/srdenství.

Takové postoje jsou podhoubím k prosazování teorie a společenského řádu „čistých a spravedlivých, kteří jsou povolaní zajišťovat pořádek a bojovat proti odpůrcům veřejného dobra“.

Nyní se to takto dovedeno do krajnosti může zdát jako přehnané až hysterické „malování čerta na zeď“, ale člověk jde po cestě, kterou si vybral, ne po té, o které říká, že si ji vybral. Výsledky vašeho snažení vůči M/mně, Janě, v čase po mnoha letech vidí každý kolem.

To vám budiž rozlišovacím Z/znamením:

v-z-T/tah ke Svátostem podle Krista x pod rouškou „dobra“ samozvané odpírání příS/stupu ke Svátostem (u M/mne zejm. vyhánění od zpovědí, zejm. P. Josefem Čunkem SJ a jeho kariéristickým poskokem P. Petrem Havlíčkem SJ, O. Romualdem Štěpánem Robem OP závislým na nenávistném bezbožném jako-Svatém O. Jordánu Vinklárkovi OP.)

Dále vyhánění z Církve (u M/mne: postupné vyhánění z farností „vytlačením“ a vyšikanováním).

Dále šmírováním („dohledem na dodržování řádného životního stylu“),

okrádáním („prověřováním podezřelých způsobů nabývání věcí“), a to až do krajnosti okrádáním o prostředky k živobytí. (Výsměch O. Jordána Vinklárka OP těsně po krádeži, kdy za M/mnou přišel s tím, zda „nepotřebuji půjčit nějaké drobné, třeba dvě stovky“, s velkorysým mávnutím rukou a slovy, že mu je nemusím vracet. V jimi ukradené kabelce byla peněženka, v ní bankovka 200,-Kč a mince, což pro mne drobné nebyly, a platební karta i občanka a veškeré doklady, takže jsem se nedostala ani do bankomatu, ani k účtu přes bankovní úřednici, se kterou jsme se osobně znaly. V kabelce byl i mobil a klíče, takže jsem neměla možnost zavolat a požádat o půjčku. Všechny ty ukradené věci vč. dokladů J/jsem musela neprodleně kupovat/zařizovat nové, a to bez přístupu k financím a ve spolčenci podstatně zhoršeném zdravotním stavu. Zloději se ještě mými klíči vloupali do mého bytu, kde po nich zůstal „zlý vzduch“ mezi futry z pokoje do předsíně, který spontánně po nějaké době ucítila a nesnesla kamarádka, která kvůli tomu zavolala svého kamaráda-řeckokatolického kněze, a ten hned přijel a byt rituálně očistil, od té doby je doma klid. Fyzické důkazy po zlodějích/lupičích nezbyly, protože se vloupali mými klíči. Domů jsem se dostala jenom díky rezervním klíčům na vzdáleném místě, které jsem měla pro případ, že si zabouchnu dveře od bytu.)

Chcete příklad postupu duchovních V/vlků v Církvi? Viz výše.

Zabijákem není „jen“ aktivní Z/zloba, ale i lhostejnost lidí kolem.

Celý postup k rozkolu Církve bude nenápadný, krok za krokem, jako když se vaří žabí polévka – žába daná do horké vody vyskočí, žába daná do studené vody a vařená postupně se ani nebude bránit. Podle zkušeností: jednají spolčenci vůči M/mně přímo a jednoznačně, tváří ve tvář, nebo „za bukem“ a „nenápadně“, aby „se nenechali nachytat“ a když už se to stane, zbaběle utečou?

Z/zloba si dává velký pozor, aby se projevila tak, aby se zalíbila, ne zprotivila.

Schizma v Církvi proběhne rozdělováním S/srdcí mezi sebou, nikoliv mocenskými půtkami představených o své osobní zájmy a výhody, jak tomu bylo zvykem v minulosti.

V/vlci budou jednat ve stylu světských populistů, budou nenápadně, ale vytrvale dlouhodobě nadřazovat zájmy lidské nad záJ/jmy Boží, budou vyhledávat vlastní spravedlnost, tj. budou násilničtí tak, aby jim fyzicky a hmotně nebylo možné nic dokázat. Aby ti, kdo se proti tomu ohradí, vypadali nesnášenlivě.

V/vlci se budou stavět Svatými vzory k „pravé víře“, k čemuž svedou mnohé: všechny prvoplánové násilníky v Církvi, poté sekundárně i na ně navázané osoby, které nebudou chtít přijít o svá pohodlná teploučká „bezpečná“ místa v závětří, kteří „nebudou chtít trhat partu a dělat potíže“. Ano, průchod hrůzám dělá každodenní banalita životní zaběhlé rutiny, dívání se jinam a starání se o své vlastní zájmy.

Tak zvítězí početní síla nad V/vírou v Církvi.

Tak skončí papežství – ustane záJ/jem o poS/slušnost úŘ/řadu H/hodného, lidé budou většinově vyhledávat svoji vlastní „spravedlnost“, včetně bojů V/vlků mezi sebou. V/vlčí mentalita se bude prezentovat jako Svatá válka proti bezbožnosti – katolický džihád.

Fragmentace Církve na jednotlivé buňky způsobí nekontrolovatelné šíření moci „jako-papežství“, Církev uP/padne do tak velkých a silných šarvátek mezi sebou, že se vytratí V/víra v MiloS/srdenství.

Ustane pro-M/měňování, protože většinově ustane záJ/jem o z-M/měnu k Dobrému, lidé se uzavřou do sebe a „pro přístup k Bohu nebudou potřebovat žádného prostředníka“ (žádného kněze). Zbožnost bude „soukromou záležitostí každého člověka“, který „bude rozumný a nebude provokovat mocné k pomstě“ – všudypřítomné donašečství (počínaje zneužíváním zpovědního tajemství) bude vygradovanou šikanou spolčenců vůči M/mně, Janě.

Duchovní v Církvi a J/jejich spřízněnci vyženou Krista z CH/chrámů S/srdcí tak, jak to cinkáním klíčů udělal tehdejší farář ve sv. Ludmile po mši v den S/setkání na nám. Míru na druhý pátek v lednu LP 2006.

Mezi farářem z kostela vyhnanými modlícími se V/věřícími po mši B/byli i Kristus a J/jeho S/společník. Vyhnaný Kristus M/mi potom na náměstí Ř/řekl: „M/modlil J/jsem S/se za Vás …“

Jak to dopadlo, vědí všichni: z farnosti i od premonstrátů byl nakonec odejit právě tento farář. Odmítl S/se i přes mnohá naléhání Otcovsky S/starat o Milovanou D/dceru Otce (M/mne, Janu), brzy poté odešel vychovávat své vlastní biologické dítě. Biologické dítě J/je Boží Dar, ale odchozího Otce z Církve to nijak neospravedlňuje, naopak: velmi to znejistňuje Ř/řádnou výchovu dítěte ve V/víře v Církvi.

Spolčenci to komentují jako „politování hodné uklouznutí kněze svedeného ženou volných mravů“. Inu, do důsledků vzato, ona „žena volných mravů“ respektovala tohoto v Církvi knězem/řeholníkem pojetí dobra, tj. následovala knězův „způsob pastorace“, jednala v/z „poslušnosti kněžské Moci“. Kdyby se takovému tlaku kněze vzepřela, stavěla by se proti kněžské M/moci, tj. proti S/společenství Církve.

Kde J/je primární (= Mocná) od-po-V/vědnost: u T/toho, skrze K/kterého J/je liturgické zP/přítomňování, nebo u T/toho, K/kdo při-J/jímá?

K/kdo K/koho duchovně V/vede: duchovní laika nebo laik duchovního?

Mimochodem: na rozdíl od tvrzení spolčenců o M/mém údajném povýšenectví nad kněze a údajnou panovačností (viz slova P. Petra Havlíčka SJ ke M/mně v nemocnici) J/jsem nikdy neměla a nemám v úmyslu kněze vést, něco jim nařizovat nebo J/jim poroučet: nejsem jen Zuzana.

J/jsem Jana, a J/jak J/jsem opakovala nesčetněkrát: Bůh M/mne Posílá ke katolickým kněžím, zejm. k T/těm z řad řeholníků (zejm. kvůli prevenci, aby nebyla zpochybněna M/moje Č/čest, neboť samotné kněžství celibát nenařizuje), aby Bůh Vedl Svůj lid ve Svátostném trvalém (= P/přítomně Věčně) S/spojení kněze a proroka ve V/věrnosti Králi podle Řádu Melchizedechova, M/manželu Jany.

V/vy M/mi ale M/moji důS/stojnost J/jediného a nerozdílného lidství Krista odpíráte, a proto Ne-po-Z/znáváte, K/kdo J/jsem.

Proto spolčenci s morálkou bagatelizující odpovědnost tohoto duchovního premonstráta (kněze/řeholníka) rozhánějí Církev, rozptylují Moc ve Svátostech. Primárně rozptylují Moc Svátostnosti kněžství, ruší od-po-V/vědnost U/učitelů Církve, od-po-V/vědnost za V/věrnost Moci v Církvi kladou na laiky.

Tím požadují od laiků, aby evangelizovali kněze, a pokud tak laikové nečiní, jsou označováni jako Ne-P/praví V/věřící.

To už není „jen“ laicizace, to je podhoubí rozkolu Církve.

Zrušení povinného celibátu situaci jen prohloubí, protože se vše přikryje tak, aby kněžská Proti-Svátostnost nebyla vidět a nemusela se řešit.

Vzhledem k tomu, že spolčenci žijí jen na oko (populismus a alibismus nade vše), celibát jen prezentují, ale Ne-Ž/žijí: a kde není Ž/žité S/snoubenectví, tam není (Proti-J/je) zMocnění k M/manželství.

To ať V/vám J/je uK/kázáním o vzdoru samozvaných „spravedlivých“ záS/stupců Krista vůči M/modlícímu S/se Kristu.

Ke vzteku toho i následujícího faráře od sv. Ludmily, tehdejšího kaplana, přiŠ/šel Kristus za Janou, K/kterou oni nenávidí, které oni závidí. O tom, že Kristus příCH/chodem do farnosti přiŠ/šel i za N/nimi, ani neuvažují, to je ani nenapadlo. Jak by je to napadnout mohlo: ke Kristu se Ne-Z/znají, a proto J/jej ani Ne-roz-po-Z/znají.

To oni odmítli a vyhnali Krista, nikoliv Kristus je.

Pokud se postoj duchovních vůči „nezodpovědným neočkovaným“ většinově nezmění, neustanou ani mnohé jiné projevy Z/zloby duchovních vůči V/věřícím v Církvi, moc získá „opatrná odpovědnost“ na vlastní pěst.

Tam H/hle-D/dejte V/vlky: u „skutečně svatých, kteří to myslí dobře“.

Jana, 6.7.2021

- oSlavení = rozdíl mezi Věčnou T/tělesností a mezi tělem času

Jak J/jsem psala už před lety, Turínské plátno J/je P/pravé, dokonale odpovídá podobě muže ze S/setkání na druhý pátek v lednu 2006. Ten muž B/byl Moc. V/vím to, protože J/jsem nechápala, jak je možné, že je Tatínkovi tak blízko, aby vyřizoval Jeho zprávy a měl Jeho Moc, a přitom je člověk jako já, a mne by taková blízkost Moci na místě zabila. Byla jsem v šoku z toho, že jeho Moc Je Dobrá, že, na rozdíl ode všech mých dosavadních zkušeností a znalosti fungování světa, jeho Moc nemá nic společného s donucováním, nátlakem, násilím. Nechápala jsem, kde se bere tak silná Moc, a nechápala jsem, jak někdo může být bez chyby, aby si mohl dovolit nedělat chyby a nikdy v životě nelhat, což z něj bylo zjevné na první pohled, bylo to jasné už zdálky, a já mu viděla do očí kousek přede sebou.

Jeho Moc byla nezpochybnitelností jeho pravdivosti, což bylo v tom, jak bylo evidentní, že nikdy v životě nelhal - už to samo o sobě bylo nepochopitelné. Táž Moc byla v jeho klidu a jistotě, což bylo z dokonalé znalosti situace, což bylo znepokojivé a uklidňující, vzhledem k tomu, že jsem byla psychoterapeut se spontánním (ne naučeným, se vzděláním nic společného) "čichem na lidi a pochopením jejich podstatností", a tady jsem najednou neměla navrch, a přitom bylo všechno tak, jak má být. Konečně se někdo vyznal v lidech a situacích lépe, než já. Konečně jsem našla někoho, komu se dá věřit, o kom nemusím pochybovat. A našel si on mne, já nemusela nic zařizovat, za nic být odpovědná, jen jsem si to užívala. Do té doby nepoznaný luxus.

Jeho Moc byla i v jeho očích, v jeho pohledu: pronikavý, ale ne ostrý. Silný a sebe vědomý, ne vzteklý nebo násilnický. Zní to šíleně, ale jakkoliv to očima nebylo vidět, z jeho očí plály červené uhlíky takovou silou, že jej nešlo brát na lehkou váhu. Při tom pohledu jsem zareagovala asi jediným možným způsobem: chtěla jsem si tu moc odvést domů a zamknout, aby už nikam nezmizel. Byla jsem poslední, komu až po několika týdnech došlo, že jsem se zamilovala.

Abych jej získala jenom pro sebe (bylo jasné, že v jeho životě žádná žena nikdy dříve nebyla), poprvé v životě jsem uvažovala o tom, jak jej zmanipulovat. Byl sníh a náledí, měla jsem boty na vysokém podpatku, v tašce koupenou krásnou novou konvičku s filigránským zdobením. Uvažovala jsem, že nafinguji pád, a on mne bude muset chytit do náručí. Jenže jsem nechtěla riskovat, že si tu nohu skutečně zlomím a konvička se rozbije. Situaci ještě komplikovalo, že bylo evidentní, že přesně ví, na co myslím – těžko zmanipulovat někoho, kdo ví, co chystám. K dovršení všeho mi Damian (můj anděl, se kterým jsme se znali od mého dětství) řekl, že nemusím nic zařizovat, přijde ke mně sám, stačí si o to říct. To, že znal moje myšlenky, situaci zároveň hodně usnadňovalo, protože jsem se nemusela zdržovat s přesnými formulacemi a mluvením, a on bral ohledy na moje možnosti v celé situaci, se kterou jsem se musela nějak vyrovnat, na což jsem neměla žádný manuál, nikdo nikdy přede mnou v takové situaci nebyl, nebylo, kde mezi lidmi hledat návod, možnosti, rizika, správné reakce, … Čeho se držet a čeho vyvarovat. Byla jsem v této situaci v historii první a byla jsem v tom mezi lidmi sama. Na rozdíl od těch, kdo J/jej při osobním setkání nepoznali přede mnou, jsem byla první, kdo jej předtím fyzicky neviděl, a neměla jsem kolem sebe ze svého času nikoho, kdo by jej kdy viděl. Neměla jsem kolem nikoho, s kým se podělit, s kým situaci sdílet. Byla jsem mimo možnosti své doby, mimo možnosti vědeckého poznání, všechno bylo možné, nebyly hranice – a to vše rušilo celý dosavadní životní styl a jistoty celého světa, jak jej lidé znají a žijí. Nebyla jsem ve svém čase a nebyla jsem tou mocí, nebyla jsem nikde a čas tak, jak běžně funguje, ztratil smysl.

Najednou nic z dosavadních jistot nebylo jisté a jistota, která stála přede mnou, žila jinak, než je všude na Zemi zvykem – a bylo to tak dobře. Na to jsem neměla kód. To ovšem znamenalo, že celek života tak, jak běžně na Zemi funguje, jak je zvykem, není dobře – a tudíž ani při nejlepší vůli a vzdělání nemám šanci vypadat celkově dobře.

Další šok mi působilo chování jeho společníka, který přišel s ním. Byl ve stejném oblečení (blankytně modrá rovná bunda pod pas a volné hnědé manšestrové kalhoty) a díval se na mne s tak nezměrnou úctou, že jsem mu chtěla říct, aby toho nechal, protože to není na místě. Jenže bylo jasné, že on, na rozdíl ode mne, přesně ví, co se děje. Zajímalo mne, co na mně vidí dobrého, co já nevidím – protože jestli tu měl někdo pravdu, tak to byli oni dva, moje pozemské možnosti byly ve srovnání s jejich ničím.

Přemýšlela jsem, „co jsou ti dva zač“, protože byli lidé a nebyli na nikom a na ničem závislí, nežili podle světa tak, jak svět celkově funguje. Nepotřebovali se snažit být v něčem dobří, oni se nemuseli snažit vůbec o nic, oni dobří byli sami od sebe. Z toho všeho bylo velké pnutí, ten rozdíl mezi mými možnostmi, znalostmi psychologa s velmi dobrými výsledky a jejich dokonalou znalostí o všem, co se dělo, rozdíly mezi zlem světa a jejich bezdůvodným obrovským dobrem způsobovali, že dosavadní svět, jak jsem jej znala, jsem už nechtěla, vypadal jako hodně porouchaná dětská hračka, a na dobro, kterým oba byli, jsem neměla kód.

Jistě, jako katolička jsem měla veškeré dostupné informace o Kristu, ale lidské informace s dobrým citovým podtextem a Dobro „na vycházce“ mají jen málo společného. Ještě jsem měla v ústech J/jistotu z Eucharistie, a přitom se celá přítomnost, celý čas úplně přeskupovali, a bylo to dobře, konečně měly věci řád a život smysl, aniž by to byla jen obecná fráze. Tady byla pravda tak, jak je, a já neměla, co stejného nabídnout, měla jsem jen drobky. Chtěla jsem mu nabídnout alespoň tu novou krásnou konvičku, mám ji doma, stejně jako oblečení – béžový dlouhý kabát a černé kalhoty, černé kozačky (vel. 36).

Nakonec jsem situaci za sebe zničila, když jsem mu, po jeho úvodních slovech „Modlil jsem se za Vás“ (bylo po mši, z kostela nás chvíli po mši vyhnali cinkáním klíči s tím, že se zavírá) jsem pochybovačně vyprskla: „Vy jste se za mne modlil?“ „Ano!“, a v tu chvíli jsem se nemohla hnout, ani očima, ani ústy, nemohla jsem mluvit, což mi nevadilo: alespoň jsem se nemusela mluvením zdržovat a mohla jsem nechat věci na něm. Začínala jsem být zvědavá, co bude dál, když je to vše tak jiné. Kam až může situace dojít, když už teď ji nemám pod kontrolou.

Ta nehybnost byla příjemná: bylo mi teplo a byla jsem jako v bavlnce. Inu, prevence. Když se mne na závěr ten druhý muž se snad nekonečnou hlubokou úctou, o které jsem si myslela, že mi nepatří a on se zbláznil, když se tak na mne dívá (ale věděla jsem, že on vidí něco, co já ne, a nemám co mu do toho mluvit), zeptal „Můžete se za mne modlit?“, chtěla jsem přikývnout, i když jsem si myslela, že modlit se za dokonalost je nesmysl a má to být naopak, ale když dokonalost něco chce, tak ano. Jenže jsem se nemohla hnout, ani mluvit, tak jsem si jen pomyslela, jak asi mám dát najevo souhlas, a v tu chvíli jsem se zase mohla hýbat a kývla jsem.

Když odcházeli po sněhu na trávě směrem ke gymnáziu, Satan ještě prsknul, ať se dívám, že za rohem zmizí z očí, aniž by odešli po svých, že se rozplynou ve vzduchu. Damian mi ještě říkal, ať si přeji, aby se vrátili, a on se vrátí a obejme mne, ale já si, kdoví proč, pomyslela, ať si jdou, i když jsem si moc přála, aby se vrátili a zůstali.

Po jejich odchodu jsem až do večera byla „na obláčku“, jako bych se vznášela, chůze byla jiná, uvolněná, v celém těle „opojení“ a lidé na ulici i v obchodě pečivem „Irenka“ v Jugoslávské ul., v tramvaji, … na mne hleděli doslova v úžasu. Těžko říct, co viděli, ale ustupovali mi z cesty a byli velmi překvapení a usmívali se na mne, nebo byli v rozpacích.

I když ti dva muži odešli, nezmizeli. Místo toho, abychom se denně běžně vídali, ten mnohem vyšší a štíhlý mi dal dívat se na svět jeho očima. Krásné, ale jsou i lepší místa než ta zdejší pozemská. Už aby.

Zpět.

Nicméně: jak jsem psala již před lety, Turínské plátno není otiskem zmučeného těla těsně po smrti (a smrtí lidství J/jeho uT/trpení po seS/stoupení do pekel teprve v plné hrůze začalo), a ani jím být nemůže, protože jeho tělo bylo roztrhané jako od vlků, tělo člověka spíše připomínalo.

Detaily nechci popisovat, Satan by měl podle něj radost, ale sluší se říct, že roztrhané / rozdrcené byly měkké tkáně a chrupavky, nikoliv kosti, především šlo o vnitřní zranění, bolesti byly nepředstavitelné. Když J/jsem hodně prosila o jejich pochopení, jednou M/mi jen z velké dálky dal prožít jemný závan jeho úvodních útrap a myslela jsem, že to nezvládnu, jak byla bolest prudká a silná. Tím moje úvahy o pochopení J/jeho B/bolestí skončily, dál po nich nepátrám. Když J/jsem se jej ptala, proč mi z K/kříže D/dal prožít jen to krásné a žádné hrůzy, zda to není nefér, řekl mi: "To bys nevydržela". Měl pravdu, to by pro mne skončilo infarktem.

Nicméně: jde o to, že ta Moc Byla Ohněm a Oheň podstatou Výrazu J/jeho T/tváře.

Přesně totéž je na Turínském plátně: v obličeji je klid, v jeho výrazu není ani stopa po bolesti, což v reálném čase utrpení není možné a zároveň není možné, aby utrpení těla krátce po smrti nebylo otisknuté na plátně umístěném na obličeji. Mluvíme-li o otisku zmučené roztrhané tělesnosti, Turínské plátno nemůže být pravé - ale ono pravé je.

T/tělesnost muže na Plátně J/je bez pochyb a zřetelně lidská, lidská podoba je zjevná na první pohled jak z obličeje, tak z celého těla. Rány a stopy po bolesti jsou viditelné, ale tělo nijak nedeformují - kůže není potrhaná ani kolem ran, natožpak ve svém celku. Vnitřní orgány nejsou vidět, svaly jsou neporušené, potůčky krve jsou ve své stopě zřetelné, nejsou navzájem slité do kaluží, ...

Celek je důstojný a vznešený, výraz podoby na plátně působí majestátně, nikoliv zdevastovaně a uboze. Není důvod, aby pohled na něj u okolí vzbuzoval lítost, kterou ale projevily ženy na cestě na Golgotu, když viděly člověka s tváří, kterou je vidět na Veroničině roušce - s tváří zcela odlišnou od té na Plátně, a přece s tváří téhož muže.

Taková podoba T/tváře (na Plátně) není možná jako otisk zdevastované lidské tělesnosti (kterou je vidět na Veroničině roušce). Není možné, aby tělo těsně před dalšími útrapami a brzkou smrtí bylo v podstatně horším stavu, než ta samá těsně posmrtná tělesnost.

Taková P/podoba T/tělesnosti J/je Mocí v-T/tisknutou do hmoty, tj. Znovu-v-T/tělením, jehož Obrazností B/bude oSlavné Znovu-S-Tvoření.

Podoba, K/která J/je na Turínském plátně zřetelná, J/je vT/tisk Výrazu Moci zhmotněním Se T/tak, aby veškerá lidská T/tělesnost všech míst a věků doS/stala L/láskyP/plnost poH/hledu na T/tvář, K/které M/mají B/být lidé P/podobní.

Tento vT/tisk Se Stal v okamžiku zM/mrtvýchV/vstání, tj. v okamžiku Právě-Věčnosti (= P/přítomnosti), tj. v O/okaM/mžiku = Ohněm Slávy, kde O/okaM/mžik J/je J/jediným poH/hledem P/plnosti dějin ve Své Slávě a nepoškozenosti. Král Slávy, doK/konalá O/oběť věků, S/střed a Zdroj veškerých dějin, naStává Svojí P/podobou Pravé lidství Tak, Jak Sám uRčil od věků.

O/okaM/mžik vT/tisku J/je Plností dějinné P/přítomnosti, kdy Vtělený Slavný "obsáhl všechny věky jediným pohledem" a souS/středil čas veškerého světa do jediného B/bodu Své Moci: do S/srdce.

Turínské plátno je vT/tiskem Právě-zM/mrtvýchV/vstalého Slavného, a to vT/tiskem V/vlastní P/plamennou Mocí = Slávou od počátku do konce dějin, kterou měl u Otce dříve, než nastal svět.

Není možné dívat se na Turínské plátno pohledem času a v-i-D/dět Výraz Boha, tj. v-i-D/dět T/tajemství Plátna.

J/jde o zaV/vršení symboliky Horského K/kázání, o zaV/vršení symboliky hory Tábor.

Tím se vracím zpět na začátek: Slavná T/tělesnost není opraveným pozemským tělem, Bůh Je Tvůrce, nikoliv opravář.

VT/tisk Výrazu Tváře Plátnu J/je vT/tiskem Vůle k poZ/znatelnosti A/autenticity Syna v Trojici, K/kde J/je P/podstatná typologie uT/trpení, nikoliv výčtovost jednotlivých bolestí, protože B/bolest je součtem bolestí nepopsatelná a nepoznatelná, neboť co je znatelné a zřetelné, není v P/plnosti B/bolestí duše v J/jejím Vtělení/zT/tělesnění.

Podle vT/tisku Plátna J/je Možné (= v Moci Mocné) odeZ/zírat na P/podobu oSlavení lidského těla obecně, doJ/jde-li k N/němu, K/kdy duše v J/jediném O/okaM/mžiku Věčnosti "odloží staré tělo" a zT/tělesní S/se k nepoškozenosti.

Všechny biologické stopy, které jsou na Plátně dohledatelné, jsou buď stopami po místě pobytu Plátna, nebo - jde-li o Z/znaky U/utrpení (krev, obraz, ...), J/jsou S/stopami T/tělesnosti Slavného, nikoliv těla roztrhaného V/vlky.

Kristovy B/bolesti nelze redukovat na součet výčtů jednotlivých tělesných bolestí v čase, protože ty největší hrůzy prožívala P/přítomnost z Věčnosti (a I/identitu Krista nelze zničit, ani ode-v-z-D/dání Ducha Otci Kristovu I/identitu neruší) Právě, neboť Věčně v obecnosti stavu všeobecné zV/vrhlosti, tj. záS/stupně i za duše, které zbyly v podzemí poté, co Spravedliví vyŠ/šli z hrobů Mocí K/krve z K/kříže. Tím doŠ/šlo k před-o-Slavení SZ Spravedlivých z šeolu = z říše Zapomnění. Říše Zapomnění se náhlou nepřítomností Spravedlivých a zároveň P/přítomností Svatého zhroutila do sebe sama (pro-P/past) "středem" (obraznost dosavadního sobectví, sebestřednosti v čase), čímž se Proti-S/stala (O/odporem P/přítomné K/krvi) Říší zaT/tracení (= peklem). Co duše, která v čase měla zálibnost a ve své tělesnosti mocnost připravovat jiným pasti, to pro-P/past. Lidská duše mimo své ztělesnění není úplná a Ne-S/s-CH/chopnost pro-P/padlé duše ke zT/tělesnění je její Bez-Mocí, tj. nekonečnou Konečností (= Proti-na-D/dějí = strnulostí v křeči) bez konce.

Od této chvíle je dřívější SZ podzemí podsvětím.

V Říši zaT/tracení H/hleděl Vtělený Život na S/smrt těch, které sTvořil k Ž/životu, Ž/život naZ/zíral S/smrt - větší hrůzy ze rvaní S/srdce na kusy S/smrtí nebyly, nejsou a nebudou.

V T/tom J/je P/plamennost Mohutností O/očí Spravedlivého: v B/bolesti doK/konané k prů-Z/zračné Zářivosti K/každým D/dechem.

A Právě, neboť Věčně Zářivost Je záK/kladním P/poselstvím Plátna.

Nejde o otisk tváře, J/jde o vT/tisk Výrazu Boha v Trojici.

Jana, 1.8.2021, 3.8.2021

-

-NaJ/jděte zdroje Z/zla a jejich satelity, kteří mají v ústech med a v srdcích jed.

Když to zjednoduším až na hranici únosnosti, potom se Atributální Obraznost a Aspektuální Obraznost člověka – tvora dají přirovnat ke Sluneční soustavě, kde

Atributální Obraznost je struktura a dynamika Slunce, které svítí všem a zcela stejně bez rozdílu,

Aspektuální Obraznost je struktura a dynamika planety,

K/konečné Nekonečno (podíl na světle) jsou všechny vzhledem ke slunci dostatečně zářící a dostatečně jasné planety ve svém souboru, každá na své oběžné dráze,

nekonečné Konečno je chaos planety / planet odvrácených od slunce, jejichž struktura a dynamika jsou na hraně definice planety.

Atributální Obraznost je světelností planety / planet (zde nejde o reálnou fyziku makrokosmu) vzhledem ke Slunci (lidskou řečí: vzhledem k určující sumě Atributální Plnosti, což je do značné míry slepý opis Zdroje V/všech Atributálních poDílů na Záři Jako Takové), u každé jedné planety a ve všech planetách zároveň určuje podobnost se světlem. Ty, které mají světlo v dostatečné míře, světlo přijímají i odrážejí, tj. samy žijí i odrážejí všemi směry = jejich primární světlo Pravdy je bezbarvé (= v plnosti barev), konkrétní, sekundární barvy (J/jmenné P/pravdy) planety jsou projevem Aspektuální Obraznosti.

Tato světelnost je konkrétní a individuální, tj. Aspektuální. Je takových barev, tvarů, jasu, …, jaké odpovídají definici individuální soudržnosti v jejím určení (chemické a fyzikální parametry každé jedné planety) i v její komparativní celistvosti a soudržnosti v rámci K/konečného Nekonečna x nekonečného Konečna.

Aspektuální V/věrnost vůči Atributální základní identitě definované planetárními charakteristikami obecně J/je (= Ž/žije) soudržností a kompatibilitou planety (Církve ve Svátostech),

Aspektuální Ne-V/věrnost vůči Atributální základní identitě definované planetárními charakteristikami obecně Proti-J/je inkoherencí planety a jejím propadáním se v chaosu, tj. zálibností v pro-P/p(á)adu (nejprve imploze = sebestřednost, poté exploze = vzteklost), výsledkem jsou jámy (povrchnost) a hory (pýcha). Člověk se tak ocitá mimo R/realitu Církve, tj. mimo Letnice, a nedostatek intenzity odDanosti Moudrosti nahrazuje populistickým rozpínáním se: nedostatek kvality maskuje líbivou kvantitou.

V-z-T/tažnost (= Ž/život K/křížem) mezi oběma Obraznostmi J/je D/dána R/rotacemi (= gravitacemi planet = H/hybností lidství = Ž/života-S/s-CH/chopností individuálního konkrétního člověka), kde Věčnost (= gravitace Slunce = Duch Svatý v Trojici = Svátosti, vyK/koupení, K/kříž) T/táhne V/všechny k S/sobě až do Samého Zdroje veškeré Z/zářnosti (J/jasnosti a Z/zářivosti = Svatosti), kde planetární Svatost J/je uRčená (B/bytí planety z/v Pravdě J/jmennosti) R/rotační v-ze-S/stupností 1 v/z Právě-1, tj. Loga-R/rytmem člověka ve vzestupné S/spirále (Jákobův Ž/žebřík, K/kříž, Letnice) na drahách, jejichž míra a podoba jsou definované přímostí pohybu planety ve věrnosti = v pevném ukotvení S/srdcem v S/srdci a v přímosti = v L/lásce R/rotační H/hybnosti ze Záře.

Čím větší V/věrnost, tím méně kostrbatá oběžná dráha, tím kratší a vzhledem k přímce vůči Slunci vzpřímenější oběžná dráha, tím méně strukturálně deformovaná planeta (Svatost = poH/hyb planety po oběžné dráze doK/konalého kruhového tvaru velmi blízko Zdroje Záře, tj. co nejvýše po vertikále, a zároveň s nejmenším možným poloměrem pohybu kolem sebe. Taková planeta má raději úČ/čast na Záři než vlastní dráhu (miluje více Věčnost v P/přítomnosti nežli svoji vlastní naD/ději).

Čím menší V/věrnost, tím dále od Slunce, tj. umístěná tím více k horizontále (= tím od Slunce vzdálenější a ) oběžná dráha, tím rychlejší a silnější rotační osa kolem sebe (tím sobečtější, sebestřednější). Důsledkem slabé rotace kolem Slunce a silné rotace kolem sebe má planeta tendenci unikat ze Sluneční soustavy (z Církve) pryč a „vytvářet“ svoje vlastní soustavy, kde je sama „Sluncem“ = má tendenci bořit, tříštit a rozmetat všechno kolem sebe, čímž se Proti-S/stává jako-Sluncem, ale nikoliv jako-Září, protože Slunce deformativně vykládá jako sumu dobra (tj. antropomorfizace Atributální P/plnosti sTvořeného člověka před Stvořitelem), zatímco Slunce (= Svátosti = T/tažná Z/záře) J/je zP/přítomněním Záře Tak, Jak planeta M/může po-CH/chopit.

Ne-V/věrná planeta se snaží vše kolem uchopit do vlastních rukou, manipulovat v co největší ne-kvalitě a kvantitě sobělhaním, což k potvrzení „pravdivosti“ této deformace propaguje a prosazuje co nejsilněji a co nejšířeji kolem sebe. Přesvědčivost lháře je v tom, že je ve svém lhaní „pravdivý“ (není v rozporu se svým svědomím, které je mu nedostupné), a tudíž je ve svém populismu většinově pokládaný za přesvědčivě pravdivého.

Za důkaz jeho skvělosti před lidmi je považovaná „nekonfliktnost“ (ve své sociální bublině a mezi hodnotově souznějícími nemá nepřátele, protože se o pravdu nezajímá, a pravdou je sám sobě, což ostatní uznávají jako ztělesnění vzorné až vznešené pravdivosti) a uhlazený zevnějšek bez šrámů a optických nedokonalostí.

Od ostatních takový člověk očekává a požaduje jediné: budou se klanět jeho „zářivosti“ = budou uctívat jeho VIP pozici, jeho „mravní a sociální čest“, budou jej následovat (bude lidi nutit, aby svoje oběžné dráhy namířili k němu).

Tak bude postupně a nenápadně, salámovou metodou, budovat svoji vlastní Anti-Církev v Církvi, tj. sektu pod maskou „Církve s lidskou tváří“ (maskou bývá vše, co před světem libě a vůči Bohu liknavě schvaluje a potvrzuje laicizaci, např. pseudoekumenismus, hereze, polyteismus katolických kněží často maskovaný „vědeckostí“, „osvěcování“ V/věřících vlastní „svatostí“ rozumu odtrženého od Moudrosti, „pochopení“ pro skutky bránící početí a umožňující smrt člověka lidskou rukou = oplodnění IVF, asistovanou sebevraždu, zavádění nekatolických náboženských kultů slovem i skutkem přímo do kostelů, liturgií, …). Tuto zálibnost v herezích velmi často maskuje „pochopením a přijetím hříšníka“, což má v tomto kontextu ve skutečnosti legitimizovat moc hříchu nad člověkem. Děje se tak zaměňováním a rozmělňováním povědomí o rozdílech mezi hříchem a zálibností v hříchu. Za to bude sklízet velký a nadšený potlesk – v „moderní“ Církvi i ve světě. V/věrné bude označovat za ultrakonzervativce, zpátečníky, Tmáře, zkostnatělé struktury mimo realitu, … Ve své sebezahleděnosti bude tak daleko od Moudrosti, že se bude stále více a silněji ocitat mimo R/realitu až do stadia před Bohem hraniční poruchy osobnosti a – v okamžiku naprostého přesvědčení o svém vlastním heliocentrismu – až psychózou, které ale světský sociální potlesk v Církvi i ve světě definuje jako vzor všech ctností.

Takový člověk rád hraje přesilové hry: soutěživost, dravost až násilnost jsou v jeho úzu definovány a vůči okolí sugerovány jako měřítko úspěšnosti. Kdo se nepřizpůsobí, toho ocejchuje jako nepřítele, příp. slabocha, vůči kterým není nutné mít respekt, aby nakonec sociopatovi loajální (tj. podle něj silný) člověk „nevypadal slabý“. Kdo není loajální, nesmí mít stejná práva jako loajální obdivující. (Např. bezohledná, soudně často uznaná jako nelegální a odborně zcela nesmyslná, šikanózní opatření vlády vůči neočkovaným, vůči kterým se tu vede téměř třídní boj, takže vznikají a rostou stále více polarizované sociální postoje, občanské nenávisti a z nich nepokoje, takže sociální smír je na cestě k zániku. Přitom prezentovaná záminka k tomu všemu - očkování - před šířením nemoci nijak nechrání, očkovaní jsou zdrojem nákazy stejně jako kdokoliv jiný, sami mezi sebou nejsou stoprocentně chráněni (a tudíž není pravda, že je u nich jistota neonemocnění nebo slabšího průběhu nemoci), ale pod maskou obecného zdraví mají vůči neočkovaným (včetně těch s trvalými zdravotními potížemi, kvůli kterým by pro ně bylo očkování velkým rizikem) stále rozsáhlejší a stále silněji prosazovaná privilegia. Pod záminkou zdraví se zde stále rozsáhleji a intenzivněji zdraví likviduje. Podle řady lékařů jsou důvodem celého cirkusu především ekonomické zájmy lidí kolem vládních činitelů. Ve skutečnosti zde u mocných šikanujících a jejich pohůnků a loajálních nejde o zdraví, jde o legitimizaci vlády silné pěsti, kterou konečně mohou v rámci demokratických pravidel „v zájmu obecného dobra“ legitimizovat, z násilníků s kriminálními sklony udělat téměř světce. Tak končí „dobré záměry“.)

Čím je silnější svůj vlastní heliocentrismus, tím je sekta rozsáhlejší a mocnější (např. pejskové kolem O. Jordána OP uprostřed S/společenství Pánových P/psů).

Čím více zdrojů heliocentrismů = čím více původců Z/zla a jejich spolčeneckých buněk uprostřed spolčenectví uprostřed Svatého S/společenství, tím více destrukce ve Sluneční soustavě. Tím více odpadlictví od V/víry, a to za halasného potlesku od těch, kterým poK/kora před Bohem smrdí, a kteří si z O/oběti dělají živnost k uspokojení své vlastní nabubřelosti.

Měřítkem „svatosti“ je zde světská zářivost = přebývání na společenském výsluní na co nejvyšší a nejsilnější sociální pozici mimo K/korunu z/podle Krále, a oslepit se nechávají velmi mnozí, kteří o sobě říkají, že vedou ke Světlu. Jsou natolik přesvědčiví, že, kdyby to bylo možné, by svedli i v Pravdě Svaté. Prolhanost pseudosvatých je natolik silná a nabubřelá, zkratkovitost uvažování a unáhlenost jednání bezbožných natolik zálibná, že všichni bezbožní (kterých je v Církvi a ve světě valná většina) aktivisticky hyperaktivně (bezbožně) vnucují svoje pokřivené hodnoty a normy jako měřítko slušnosti. Kdo se jim nepřizpůsobí, musí být vyhnán a likvidován.

Vzhledem k tomu, že jejich síla je Záři ukradenou Mocí, kradou těm, u K/kterých Je Záře (těm, K/kdo J/jsou Záři nejblíže a na Ž/žebříku L/lásky nejvýše), snaží se J/je „odJ/jasnit“ = zatemnit úsudky těch, kdo hledají Světlo Slunce.

Hledejte sociopaty, populisty = vůdce sekt, a najdete Proti-Slunce.

Najít je ve Svátostném S/společenství není těžké: lidé, kteří se navzájem důvěrně znají, o sobě vědí. Ti, kdo Světlo nesnesou, před N/ním ihned zbaběle utečou, poté ublíženecky poštěkávají, ale fakta a Moudrost, konstruktivní komplexní celistvost, systémové koncepční myšlení jsou jim cizí: nemají v-z-T/tah k R/rozumu, vše je u nich jen na oko.

Rádi mluví o hrdinství (o odporu vůči Z/zlu), protože nesnesou V/věrnost Dobru, nesnesou náS/sledování naD/děje pro V/všechny K/krok za K/krokem.

Nesnesou, aby se něco netočilo kolem nich.

Potom

naJ/jdete zdroje Z/zla a jejich satelity, kteří mají v ústech med a v srdcích jed.

Jana, 31.7.2021

K věcem, které J/je naléhavě třeba neprodleně změnit, patří:

- stávající pořádání akcí (včetně prohlídek) v katedrále a kostelech/vyS/svěcených místech obecně za úplatu,

a to včetně akcí v/na místech bezprostředně stavebně/logicky spojených – nelze si ze S/svátostných prostor a prostranství dělat přístupové cesty a propojená sousedství s neS/svátostným územím, a to včetně Církevních staveb (např. kaple umístěná bezprostředně ve světské budově/v Církevní budově se světským využitím, …). Církevní a světské musí být stavebně/přístupově odděleno tak, aby V/vstup k Bohu nebyl a nemohl být světsky částečně/úplně, přímo/oklikou, podmíněn/omezen/znemožněn. Jde-li o propojené historické stavby (stavbu), které (kterou) nelze bez bourání stavebně oddělit, je alespoň nezbytné v interiéru ke světskému určení instalovat imobilní nepřekonatelnou zeď (uZ/znat hříšnost tvora) mezi světským a Církevním, zajistit nejméně 2 samostatné vchody zvenčí (do Svátostných prostor alespoň jedny a do neSvátostných prostor alespoň jedny).

VyK/kupitel v Trojici a hříšník S/si - si nejsou rovni,

zbožnost x drzost vůči Bohu často nejdou světsky odlišit, a pocitová blízkost tvora vůči Bohu otevírá přístup k drzostem vůči Bohu. Drzý člověk (i návštěvník) si sám od sebe zbožnost a oH/hleduP/plnost nezvolí, pro zbožného H/hodného člověka J/jsou zbožnost a oH/hleduP/plnost samozřejmé, nebude se stavět proti nim.

K Bohu J/je nutné přiS/stoupit, a to není ani pohodlné, ani snadné.

- nechat katedrály a kostely obecně přístupné veřejnosti po dobu ve správním celku alespoň nejdelší pracovní doby/celkovém součtu navazujících pracovních dob všem lidem současně, a to v rámci jejich možností (které jsou u různých lidí různé), aby nedošlo k omezování Ústavy/Listiny nadhodnocením světských zájmů nad záJmy Boží.

I pokud to znamená dostupnost 24 hodin denně 7 dní v týdnu.

Vlastník staveb/prostor/prostranství s Církevním využitím/významem je povinen zajistit takový technický/stavební stav vyS/svěcené(ých) budov(y)/prostor a prostranství k jejich Církevnímu provozu, který umožňuje návštěvu veřejnosti bez omezení. Restaurátorské a další práce nesmějí rušit/omezovat Svátostné úK/kony.

- Po tuto dobu zajistit, aby nedošlo k újmě na zbožnosti ve/na Svátostech, zejm. aby nedošlo k újmě na Ú/úctě Eucharistii.

Nedělejte z D/domu Otce tržiště, Syn S/se v jednom z nich za M/mne M/modlil. Viz J/jeho S/slova ke M/mně při S/setkání: „M/modlil J/jsem S/se za Vás … M/mám pro Vás zP/právu … M/mám Vám Ř/říct ... Ty J/jsi Má Milovaná Dcera!“

Byť by se to nelíbilo světské moci – opak je nadhodnocováním zájmů světských nad záJmy Boží. Pokud s tím má světská moc problém, ať jej řeší legislativní zákonnou cestou, nikoliv zákulisně a osobním vycházením si vstříc na úkor Církve.

DoS/stupnost k/v Bohu J/je přednější než pohodlí a rozmary mocných tohoto světa.

Omezování dostupnosti k úkonům V/víry vlastníkem budovy je v rozporu s Ústavou ČR a s Listinou základních práv a svobod.

Vlastnictví budovy neopravňuje vlastníka k omezování práv občanů a lidí obecně, naopak jej činí přímo odpovědným za dostupnost takových míst bez omezení.

Má-li s tím vlastník problém, J/je D/dobré, aby se vlastnictví takového prostranství vzdal ve prospěch těch, kdo jsou přímo odpovědní za výkon úkonů zbožnosti v/na tomto prostoru/prostranství.

Může-li veřejná moc de facto vyvlastňovat osobní/firemní/organizace majetek ve svůj prospěch (a tak to je), potom má také osobní/firemní/organizace mít moc a právo de facto vyvlastňovat ve veřejném zájmu majetek státu/veřejné moci k zajištění dostupnosti a výkonu s ní spojených práv a svobod garantovaných Ústavou ČR, příp. Listinou základních práv a svobod, přičemž tyto účely nemá vlastník budovy právo zpochybnit/obcházet/účelově vykládat/omezit/regulovat/přerušovat/rušit.

Čas Církve J/je K/kontinuitou D/dějů beze zbytku a bez výhrad, a proto svět podle zbytků a výhrad zamezováním dostupnosti úK/konů zbožnosti jedná Proti na-D/ději, tj. Proti Boží Vůli v K/krocích, tj. následně nutně i nedemokraticky: nelze poškodit čas Církve a zároveň nepoškodit čas každého člověka a čas světa ve svém celku.

Toto B/bude jedním z P/prvních Ú/úkolů nového arcibiskupa.

Jana, 28.7.2021

-

nekonečné Konečno

- není metrika, jde o Proti-S/stav.

= absence Právě-1, tj. absence postupnosti k na-D/ději, tj. Proti-D/dění realizované mimo-děním.

Ukončení dějů světa podle člověka, pána tvorstva, podle Obrazu Boha (podle uRčení) ve svém poP/pření Boha (ve své bez-T/tvářnosti).

termín „nekonečno“ označuje stav mimo F/finální Nekonečno a zároveň v čase,

termín Konečno (Konečno = Parodie Alfy a Omegy) označuje stav mimo F/finální Nekonečno a zároveň mimo čas.

Svět podle Einsteina.

Svět podle objektové porušenosti času, tj. svět nedokonalý, protože Ne-do-K/konalý.

Svět zbytků a výhrad, který, jakkoliv může z vlastní kapacity proměňovat vlastní determinanty v jejich vztazích, nemá Moc vytvářet pro něj neznámé a pro něj nepřirozené vazebnosti, a tudíž nikdy neunikne ze sebe sama, vždy se řídí podle sebe (včetně fyzikálních a chemických zákonů).

Pro svět/myšlení nekonečného Konečna platí omezení, což Proti-J/je princip O/odporu vůči vy-M/mezení,

tj. princip O/odporu vůči úČastenství na Moci,

princip O/odporu vůči Atributálnímu S/s-Dílení,

tj. O/odpor ke světu podle Krista.

Jde o svět mimo Právě-1 a Proti-Právě 1, tj. o svět mimo Nekonečno a Proti Nekonečnu, a proto kapacitně (neboť bez-Mocně. P/potenciál J/je Dán z Moci Mocí, kapacita je omezeností P/potenciálu.) omezený, což je dáno mj. neustálým a stálým

vyobsažením: vazebnosti mají smysl vzhledem ke svému účelu, nikoliv v-z-H/hledem ke S/své P/plnosti.

Tím S/se doS/stávám k tématu opotřebení coby Parodie do-K/konalosti.

Velmi zjednodušeně: hybností světa podle Einsteina je lenost cestou nejmenšího odporu a nejjednodušších (byť pro omezené často nečekaných) řešení, kdy komplexnost je jen napodobeninou Právě-P/plnosti D/dějů beze zbytku a bez výhrad.

Komplexnost dějů je navíc mimo lidskou kontrolu, a proto člověku uniká, že mu uniká, že regreduje, což produkuje tendenci k pýše. Člověk se domnívá, že je všemocný a příroda je povinná mu sloužit, být zdrojem k vytěžení, nikoliv aby příroda B/byla Z/zdrojem R/radosti k/v R/radosti V/veškerenstva B/bytí.

Komplexnost se projevuje mj. sdílenou paralelností = směšováním podstat v jejich vazebnostech (např. mimodruhové/mimorasové křížení), přičemž každá z podstatností je redukovaná omezeně (od-M/mocňováním k destrukci), nikoliv gradovaná Mocně vy-M/mezeně (nikoliv k R/růstu).

Směšování podstat v jejich vazebnostech (např. opotřebení, spotřebení, spotřebovávání, vyprazdňování, rozdělování, …, veškerá destrukce) se projevuje ztrácením M/mocností vzhledem k jejich uRčení, přičemž se toto ztrácení individuální tvářnosti projevuje jako ztráta tendence k V/vlastní M/mocné násobnosti, a jako závislost na okolní objektovosti.

Příroda degraduje namísto aby spěla k dokonalosti.

Omezenost moci (= Parodie vůči vyM/mezení Mocí) se projevuje jako nenulový potenciál k odpadu od Moci, tj. jako kapacita k vlastní bez-Moci (= k vlastní S/smrti).

Čas se realizuje pohybem těles, ale pohyb těles se nemůže nerealizovat, protože k absenci vlastního uRčení nemá omezenost Moc. Čas může přeskupovat, ale nemůže měnit konečný počet hmoty ani konečný počet příležitostí k projevení se hmoty.

Čas může měnit kapacitu hmoty, ale nemůže měnit určení ke hmotě, protože omezená hmota podle volby člověka k objektové porušenosti existuje bez-duše.

Projevem je všeobecná závislost na sobě sama: nutnost odezvy těles/prvků na dění ve svém celku a celistvosti (např. veškeré prosazování se člověka tzv. nezávislostí na jiných lidech jako žádoucí hodnota – ale už samo prosazování se jiné lidi potřebuje), tj. vášeň neoČištěná od závislosti na hmotě. Chybovost, omylnost, opotřebení hmoty, což je fixovaná (= Proti-u-K/kotvená) energie.

Výsledkem jsou „náhodné“ jevy, tj. neuchopitelně determinovatelné jevy a skutečnosti, které se ve své konečné přirozené nepředvídatelnosti vymykají kontrole pána tvorstva.

Člověk je podřízený přírodě a jejím zákonům namísto, aby panoval tvorstvu a určoval běh dějin.

Člověku Bylo Dáno O/obecné uRčení k Nesmrtelnosti, ale ne Nesmrtelnost, k Té M/měl člověk do-S/spět, úMyslem S/spění Bylo naB/bývání H/hodnot k/v Lásce, tj. k doK/konalosti Sebesdílení Boha ve V/všem.

Člověk toužící po své vlastní dokonalosti spěje k rozpadu hodnot, protože určuje světu a tvorstvu, aby se vše točilo kolem něj, aby všichni sdíleli jeho sebeobdiv.

Nevidí si na špičku nosu.

Konečným aktem tvorstva podle obraznosti vlastní sebezahleděné dokonalosti bude exploze-imploze, resp. fixace na sebe dovedená do konce vlastní pro-P/pastnosti jako důsledek zálibnosti člověka v pro-P/pasti, tj. v kriminalitě slovem i činem.

Parazitismus a konkurenční boj jako norma úspěchu.

Konečnost objektově porušeného světa je podle trhání vazebností bez možnosti zničit vlastní podstatnost, a proto se hmota přeskupuje, ale sama o sobě nemá moc se zničit, ve své výčtovosti je neodvolatelně konečná: permanentně odmocňovaná mimo kapacitu k vlastnímu zničení beze zbytku a bez výhrad, protože veškerá existence objektové porušenosti je nedokonalá (podle zbytků a výhrad, se zbytky a výhradami, ve zbytcích a výhradách), a proto je nedokonalý i účinek jejího snažení/realizace.

Nejprve četné exploze a vzápětí četné imploze Země je „vyjitím z hrobů“, „otevřením Pandořiny skříňky“, tj. nástupem moci Z/zla realizovaného beze zbytku a bez výhrad =

předání uS/svědčeného světa pod Proti-M/moc Antikrista, který tak dokončí moc svojí zloby od počátku času po P/pádu člověka až dodnes, a to ještě v čase, neboť do Soudu B/budou vyČ/čerpány (po-D/dílově vy-Jeveny) všechny příležitosti Dané člověku ke zP/přítomnění D/dobrem, V/veškerá V/vůle v/k L/lásce B/bude uP/platněna.

To, co zbude, bude svět mimo Dobro, bez Dobra a Proti Dobru.

Nastane svět podle vůle člověka bez na-D/děje, bez Boží Vůle v K/krocích, tj. všeobecný nekontrolovatelný zmatek, kde a kdy je dovoleno vše, co si kdo usmyslí.

Nejsou respektována žádná pravidla, žádné hodnoty, žádné normy, žádné právo, žádné milosrdenství. Každý člověk je bohem sám sobě a každý člověk chce být bohem i pro ostatní, a proto jediným a nezadatelným právem tohoto světa je násilí.

To ještě nebude konec, i když živí budou závidět mrtvým: země nepřijímá, země vyvrhuje, a proto země ani nevydává nic, co člověk potřebuje a vyžaduje.

Ustane zemědělství, dojdou zásoby jídla a pití. Nikoliv najednou, ale postupně, a potrvá to velmi dlouho – svět pozná bolest, jakou dosud nezažil, zavládne zmar a zoufalství, člověk člověku bude dravým zvířetem. Matky budou rodit zrůdy ze spojení se Z/zlými duchy, aby se těmito dětmi najedly a napily, těhotné ženy budou nejcennějším platidlem, ženy budou jako zvířata v množírnách, muži ztratí schopnost plodit, z kněží se stanou chovatelé a řezníci žen a dětí, budou pyšně sloužit Z/zlým duchům.

Přestane fungovat dosavadní výměna prvků, protože Bůh Odvrátí Svoji Tvář, ale ještě nedojde ke konci časů, protože příležitosti ke svobodným volbám lidí ještě nebudou vyčerpány a ty, které zbývají, budou uS/svědčením z nenávisti k Ž/životu.

V/všechny D/dobré V/volby lidí v čase S/se již S/staly, a proto na Zemi nebude nic D/dobrého, co by ještě zbylo.

Nastane život podle S/smrti.

konečné Nekonečno

- není metrika, J/jde S/stav

= P/plnost na-D/děje, tj. do-K/končená (neboť do-K/konaná v prostoru a čase podle kvantitativní řady příležitostí k L/lásce) K/kontinuita D/dějů k B/bytí beze zbytků a bez výhrad.

termín „konečné“ = F/finality v J/jediném a nerozdílném B/bodu S/srdce:

- ve vyK/koupení,

- v S/srdci M/milujícího,

- zaVržení objektové porušenosti času, tj. dění krok za krokem,

- odVržení náležejícího/náležejících objektové porušenosti,

- při-J/jetí V/věrných a J/jejich uV/vedení do Slávy.

termín Nekonečno = stav, nikoliv kvantita, Nebe, nikoliv Bůh.

Lidé včetně teologů rádi zaměňují, nebo alespoň naznačují možnost záměny, Nekonečno a Boha.

To je samozřejmě nesmysl.

Pojem „Nekonečno“ = B/bytí Dobrého V/veškerenstva (Království na Nebi i na Zemi),

pro Boha Je Výraz Věčnost. Terminologií času: Právě, neboť Věčně Výlučnost, ale už to je opis a má podmínku determinace Právě-1, tj. podmínku P/přítomného Právě J/jediného a nerozdílného = Krista.

Bůh nikdy není Nekonečný, není v roze-P/při Sám se Sebou, není v existenci Proti konečnosti, kterou Sám sTvořil a Jeho Dílo J/je Dobré, protože pojem „nekonečno“ se a priori odvozuje od konečna,

a tudíž pojem „nekonečno“ označuje přesažnost z konečnosti, roztažitelnost, obohacení, něco ke konečnosti přidaného. Konečnost je zde normou a nekonečnost je reakcí člověka na sebou postulovanou a vyřčenou normu. To je antropomorfizace Boha, resp. sebezbožšťování člověka. Drzost a L/lež na entou.

Pojem „Nekonečno“ je pozemskou výrazovou nepřesností a neměl by být takto vůbec používán, aby nebyl zaměňován s „nekonečnem“. Království na Nebi i na Zemi a království objektové porušenosti země i podzemí nejsou totéž.

Původním principem času Ráje před vyHnáním B/byla F/finalita Nekonečna, tj. plynulý přeCH/chod z Ráje do Věčnosti, Kam člověk v Ráji S/s-M/měřoval po-S/slušností Moudrosti.

Princip F/finality J/je v Ráji P/principem Synovství člověka, pro K/kterého a podle K/kterého Bylo V/vše sTvořeno, a K/který J/je rozH/hodným momentem (= P/plností kontinuity P/příležitostí k Ž/životu P/přítomností, zatímco čas podle objektové porušenosti je Konečností O/odporu, tj. Proti-J/je Konečností v objektové porušenosti.) k u-S/skute(k)čnění (= naB/bývání H/hodnot v kontinuitě D/dějů beze zbytku a bez výhrad = Ž/život ve Stavu Milosti) rozdílu mezi Moudrostí a rozumem, resp. mezi Moudrostí a generováním lidských mouder.

NaB/bývání H/hodnot J/je gradací, nikoliv aritmetickou řadou. Aritmetickou řadou se realizuje nabývání hodnot, tj. fungování světa podle člověka mimo Boha v Trojici.

NaB/bývání H/hodnost J/je S/s-M/měřováním k/v/podle Právě-1, tj. R/růst 1 v/k/do/s Právě-1.

Právě-1 J/je R/realizovanou P/potenciální Nekonečností 1 = P/přítomnou Mocností Právě, neboť Věčně (tj. Král veškerenstva).

V oka-mžiku roz-H/hodnutí o čase D/dobří naB/budou S/svoji T/tvář.

Pozn.:

Atributální Obraznost = poVolání člověka k Bytí v Bohu Bohem, Život, vyK/koupení, Svátosti, Církev.

Aspektuální Obraznost = poVolání člověka ke S/svému v Pravdě J/jmennému zT/tělesnění Výrokem Pravdy: „Ž/žij, ...konkrétního člověka konkrétní J/jméno z Pravdy ….!“

Jana, 27.7.2021

T/tělesnost J/je zhmotněním duše.

T/tělesnost = pro-J/jev V/věrnosti duše S/svému Dobrému duchu ve S/svém vyV/výšení.

Tělesnost = projev (= Protivenství vůči zJevení S/se S/slávy duše) S/slepoty na S/srdce ve hmotě, mimo-S/světelnost duše v závislosti na obecnosti porušené objektovosti.

P/pravá T/tělesnost P/patřila jen Adamovi a Evě v Ráji, Panně Marii a Kristu, dále už jen lidem při oSlavení, při znovu-S-Tvoření. J/jde o P/plnost lidství, tj. neposkvrněnost, jakkoliv po Vyhnání porušenou dědičností.

Ne-P/pravá T/tělesnost, tj. T/tělesnost pod mocí hříchu, se týká všech ostatních, jejichž duše jsou ve stavu Proti-S-Tvoření, tj. všech ostatních lidí v historii. Stačí k tomu již první svobodná vědomá volba zla, i kdyby (teoreticky) zůstala jediná.J/

P/plnost T/tělesnosti J/je „nepoškozenou“ duší, nikoliv determinantou hmoty, jak se to často vykládá, že je.

Hmota je jen sumou předpokladů k ponížení duše do své úplnosti, což ale není ponížení ve smyslu (obvykle morální) újmy.

Jde o ponížení ve smyslu projekce shora dolů, tj. tělesnost má menší důstojnost než volba duše mezi dobrem a zlem, a proto duše na jedné straně tělu vládne (volba ukončeného konání či nekonání), na druhé straně duše nemá tělo pod kontrolou (mimo kontinuitu voleb dobra beze zbytku a bez výhrad nemá duše kapacitu k J/jednotě a M/musí Č/čekat na F/finální S/s-J/jednocení).

Proto M/mluvím o S/svém před-o-S/slavení: I/identita člověka J/je z Krista, I/identita M/manželky kněze podle Ř/řádu Melchizedechova podle M/manžela. U M/manželky podle světa (byť v Církevním M/manželství) J/je tomu jinak: K/každý z M/manželů sM/měřuje k P/plnosti samostatně, S/sám za S/sebe v Kristu. Proto J/je J/jejich M/manželství (na rozdíl od N/našeho, N/naše J/je Věčné, a to již v čase) pro čas, nikoliv pro Věčnost, jakkoliv J/je i u N/nich M/možné, aby (v případě pro oba prvního M/manželství) zůS/stali M/manželi i v Nebi, pokud S/se do N/něj O/oba doS/stanou a O/oba S/si to B/budou P/přát. Stačí maličkost: v-zá-J/jemná V/věrnost v Kristu až za hrob, tj. V/volba V/věrnosti i „jen“ duší v duchu v Duchu Svatém. Porušením této V/věrnosti zemřelému M/manželovi/M/manželce se chápe jakýkoliv jiný následující M/manželský svazek (o manželském svazku mimo Církev se ani neuvažuje), byť by šlo o zcela legitimní další Církevní M/manželství. Při uzavření dalšího S/sňatku pozůstalým M/manželským partnerem se ruší úČ/činnost S/s-CH/chopnosti k Věčnému M/manželství se kterýmkoliv z partnerů pozůstalého, protože M/manželé J/jsou J/jedinou a nerozdílnou duší, ne jen tělem.

Nové (tj. Nebeské) M/manželství J/je úČ/častností J/jediné duše dvou Pravých J/jmen (dvou andělů M/manželů) na S/své J/jediné a nerozdílné T/tělesnosti ve dvou „samostatných“ tělech.

Finalita M/manželství uRčeného Adamovi a Evě v Ráji v R/růstu k doK/konalosti, což odmítli.

Z toho vyplývá, že při oSlavení nebude mnoho lidí k poznání, jakkoliv naS/stanou ve S/svých V/vlastních, tj. P/původních, Bohem uRčených a světem nezdeformovaných T/tělesnostech.

Nejde „jen“ o příčinnost oSlavené T/tělesnosti, J/jde především o S/skute(k)čně jinak zF/formovaný vzhled, než jak tomu u člověka bylo v jeho historicitě – jednoduše proto, že „svoji“ podobu po prvotním hříchu (kromě Panny Marie a Krista) nemá nikdo už od přijetí tělesnosti zplozením rodiči, jak dokládají mj. genetické deformace. Rodiče, jejich rodiče, … rozhodli za ně, uvrhli své děti do S/slepoty na S/srdce a zaS/slepená duše se do Čistého těla nezformuje.

Na vině nejsou ani oni, ani rodiče v genetické řadě, nikdo po vyHnání z Ráje.

Na vině je objektová porušenost hmoty obecně, což je účinek prvotní volby nekonečné Konečnosti (finality dějů v regresi = S/smrti) lidství v J/jeho Obraznosti Bohu.

Nebe, konečné Nekonečno (= F/finalita D/dějů v progresi = vyK/koupení), K/které J/je beze zbytku a bez výhrad, S/svítí dušemi Š/šťastných, a tudíž S/světlo J/je všudyP/přítomné: Slavné.

T/tomu od-po-V/vídá i T/tělesnost v Obraznosti z P/plnosti P/plností:

D/dobrá duše naB/bývá S/své T/tělesnosti z/ve vyV/výšení, T/tělesnost je F/formou S/světla v J/jeho Světelnosti, nikoliv temnotou zahalení.

Viz dříve: hmota je extrémním zpomalením toku světla a vlivem objektové porušenosti (porušením kontinuity dynamiky obecně) dochází i k porušenosti „morfologické“, a kde je „stavební“ poškození, tam stavba není J/jasná, není P/pevná beze zbytku a bez výhrad. Jak je vidět při pohledu do očí = oken duší – mnoha lidí, lepší odvrátit zrak.

V Nebi žádná diskontinuita není, T/tok Světla J/je nepoškozený, a proto hmota není v závislosti, není závislá, není „těžká“. Hmota z/v oSlavení J/je S/světelností duše v jedné ze S/svých V/variet P/podobností s Kristem.

Dynamická determinace hmoty ze S/světla je jiná než ta pozemská, a proto je jiná i tělesná „morfologie“ a vzhled, a to aniž by šlo o tělo cizí: stav tělesnosti odpovídá stavu duše a Slavná duše neZ/zná porušenost, a proto Nové T/tělo J/je V/vlastním T/tělem téže duše na rozdíl od tělesnosti téže duše vlivem závislosti na hmotě podléhající objektové porušenosti času.

Nové (Slavné) T/tělo J/je Pravdou (= Pravou J/jmenností = Atributální poD/dílovostí na Bohu v Trojici) téže duše, K/která ve S/své historicitě nabývala hodnost podle porušení, a proto jde o „totéž“ tělo – oSlavené T/tělo J/je V/vlastní T/tělesností duše, zatímco „temné tělo z/podle objektové porušenosti času“, tj. temné tělo, je jen vlastní. Tudíž: v oSlavení nejde o "opravu" pozemské poškozené tělesnosti, J/jde o v Pravdě náV/vrat duše v J/jejím zP/přítomnění ke S/své V/vlastní neposkvrněnosti lidství.

Z poH/hledu Pravdy je pozemské tělo člověku cizí a směřuje k rozpadu (následkem P/pádu), protože člověkova poškozená (= Ne-V/věrná) duše je Pravdě cizí, zatímco Pravdivá duše J/je ve S/své Pravdivosti J/jediná, nikoliv komplexní (komplexnost je výraz náležející času).

Ano, jde o „totéž“ tělo, protože pozemské tělo a Slavná T/tělesnost zobrazují tu samou duši, avšak stavy téže duše jsou natolik rozdílné, že i vzhled téhož člověka je rozdílný, mnohdy velmi rozdílný. (Podle v(i)D/dění N/naší s M/manželem I/intimity - bez vulgarit!!! - J/je M/moje T/tělesnost zF/formovaná S/skute(k)čně podle M/manžela, vliv biologických rodičů je minimální - v podstatě je jen v obecné lidskosti, nikoliv T/tvářní - tj. somatický podíl na uvedení k M/mojí lidskosti - na zT/tělesnění - do světa. S/sama S/sebe J/jsem ve v(i)D/dění nepoznala, M/musela J/jsem S/se P/ptát, K/kdo J/je ta krásná žena v náručí M/mého M/manžela.) Ezechiel 43/1 - 12.

Mnoho oSlavených lidí B/bude pozemskýma očima k nepoznání, protože zmizí veškeré tělesné deformace, nedostatky a výhrady. Nebudou nemoci, které vzhled ovlivňují více, než jak to navenek vypadá a než jak to člověk chápe, a proto nebude ani vzhled ovlivněný nemocemi, což u mnoha lidí způsobí zcela jinou P/podobu. Slavný člověk J/je P/podobný Vtělenému Vítězi, nikoliv sobě podle T/temnoty a podle tvorstva, a proto

rozdíl je v účastenství tělesnosti na objektové porušenosti x ve zT/tělesnění Světelnosti (= J/jmenné Pravdy) duše Výrokem Krále Nebe a Země - H/hle, Činím V/vše Nové.

V/vy, spolčenci, Proti-J/jste S/slepí na S/srdce.

Jak byste mimo S/světlo Mohli uniknout T/trestu?

H/hmota = S/světelnost duše ve S/svém Výrazu, tj.

- Vtělený (Slovo Se S/stalo T/tělem) Vítězný („B/bělostný šat“)

- V/věrný/á/í Vtělenému Vítěznému („R/ratolesti na S/stromě“)

- Jana („K/královna S/srdce K/krále“, "Má Milovaná D/dcera", J/jak M/mi Ř/řekl.)

Hmota = forma dění extrémního zpomalení standardním fyzikálním světlem, tj.

Ne-V/věra ve své stagnaci, kdy duše nežije V/vlastní poVolání (není v P/plnosti kontinuity D/dějů S/své naD/děje = není P/plně v Boží Vůli v K/krocích, schází z C/cesty) a zároveň nežije cizí život, protože jakés takés (větší či menší, to podle stavu duše/Svatosti člověka) fragmenty D/dobra duši zbyly.

Člověk podle porušeného objektového času žije život ne-S/svůj (= protože Ne-S/slavný) a zároveň ne cizí. Řeklo by se: člověk je podle objektové porušenosti sám sobě cizincem a nemá východisko – právě proto, že D/dobro je mu cizí, Ne-po-Z/znává V/vlastní T/tvář.

Obraznost V/vlastní T/tváře (= V/vlastní = V/věrná) člověk naB/bývá V/věrností Výrazu Tváře (Synu člověka) = P/přirozenost.

Přetvářka (= Ne-V/vlastní, a proto v bažení po majetku, po cizích statcích) je účastenstvím na Ne-B/bytí Odpůrce Tváři = Ne-P/přirozenost = přirozenost podle historicity mimo Ráj.

V historicitě od vyHnání do vyK/koupení v zemi žádné D/dobré nálezy pozůstatků lidí nenajdete: V/vše D/dobré vyŠ/šlo z hrobů a vyS/stoupilo do Nebe. Děláte vědecké závěry z pozůstatků zla, jaké to tedy mohou být závěry?

Někteří vědci, včetně těch z řad katolíků, tvrdí, že je tu ambivalence, příp. rozpornost mezi Písmem a skutečností, mezi Písmem a „moderními vědeckými“ poznatky.

Ale tak to není, to je jen pyšná světská dezinterpretace.

Svět bere z Kristova a ze sebe dělá spasitele světa. Z Moudrosti dělá chaos domněnek, které podle potřeby přeskupuje podle svých zálibností, a říká tomu pravda. I v přírodních vědách: teorii o více vesmírech vymyslel fyzik s kořeny na dálném východě, bezbožnou psychoanalýzu promiskuitní alkoholik, feťák = nestálost a nekonzistenci dobře usadil do rámce polyteismu, …

Výsledkem vzájemných protichůdností je vytvoření prostoru, kde každý má „svoji pravdu“ a „tato mnohost a různorodost je bohatstvím lidstva“, T/tvářnost je zaměňována za samolibost.

Tento princip spletence dezinterpretací (L/lží, = jako-P/pravd) dovedený do extrému: fixace na jeden segment jako-pravdy, tj. diktatura.

Veškeré poznání J/je z po-Z/znání, nebo deformované Ne-po-Z/znáním.

Viz prvotní hřích.

Ne, žádný vědec není sám ze sebe Bohem, pyšný vědec je jen sám sobě bohem. A tak vypadá jeho práce, jedno, s kolika sobě podobnými se shromáždí.

Žádná exploze poznatků o něčem P/pravdu nedělá. Navíc: člověk jde cestou, kterou si vybral, a na své (konzistentní nebo nekonzistentní) cestě je stálý: interpretace poznatků není ze skutečnosti x neskutečnosti poznatků samých, ale z osobní povahové zralosti x morálně pochybném zmetkovství vědce.

Každý člověk vydává, co má v sobě.

Tajemství není v množství a v rámci možností přesnosti poznatků, to je jen oblíbená dezinterpretace pýchou,

tajemství J/je v I/interpretaci týchž poznatků.

Rozdíl mezi V/vědou a pavědou (světsky: vědou) J/je Právě, neboť Věčně v J/jasu po-H/hledu x v J/jeho P/parodiích: v úhlech pohledu.

Kdo odezírá z povrchností a závislostí, V/vědcem se Ne-S/stane, a veškeré jeho výpovědi budou dezinterpretacemi.

Satanův vliv je v tom, že poškozené jsou až interpretace, nikoliv nálezy a popisy poznatků samých. Následnou fixací na nálezy a hledáním souvislostí a závěrů optikou výhradně z/podle částečností (svět nesnese nedokončené puzzle, prázdné místo si doplní podle svého, aby obraz celkově seděl a mohl jej před sebou i ostatními úspěšně prezentovat) se z vědy stává umně sestavený soubor lží, ve kterém se už nikdo nevyzná. Ti chytřejší z vědců to vědí a pokud jde o pokrok, nevěří nikomu a ničemu, jen sobě...

Satan proto tvrdí, že myšlení podle světa je jedinou zárukou vztahu k realitě, a jako důkazy uvádí údajnou rozpornost mezi obecností Písma a mezi konkrétními poznatky, aby tak mohl tvrdit, že Písmo je L/lež. Satan potom typicky říká, že „Poznání je jen bez Boha, bůh je nebezpečná dezinterpretace faktů, překonaná iluzorní berlička těch, kdo ve své omezenosti nevěděli, ovocem poznání je nemít strach z Boha, protože Bůh neexistuje“.

Tudíž:

stačí zamezit dezinterpretačním přístupům, tj. postupům, kde měřítkem je cokoliv mimo K/kříž.

B/bude-li V/výrok o souvislostech a závěrech z poznatků P/pravdivý, nebude odporovat K/kříži.

Nebude-li výrok o souvislostech a závěrech těchže poznatků P/pravdivý, nebude P/pravdě podobný, bude Odporovat P/pravdě, tj. vědec nebude mít O/osobní poD/díl na K/kříži, tj. ani na P/pravdě. Jeho výroky budou jako-pravda.

Pravdu zJevuje P/pravda a poznatky o S/stopách podle/z P/pravdy J/jdou C/cestou K/kříže.

Satan říká, že to člověk sám o sobě a svými vlastními schopnostmi a silami, svojí vlastní skvělostí vyjevuje pravdu lidem a světu, a proto člověk (myšleno: Satanova loutka) má právo světu panovat.

Tím Satan sugeruje svůj vliv jako vliv člověka, čímž už nepotřebuje, aby se člověk o Satana zajímal. Stačí člověku lichotit, což poté lidé hojně dělají i mezi sebou. Ovšem někteří Češi ve své horlivosti ke Z/zlu zašli ještě dál: z ďáblů dělají roztomilé čertíky a z Boha pochybnou existenci, jejich pohádkové kostýmy vystavují přímo v klášteře „intelektuální elity Církve“. Viz pohádková šifra mistra Romualda na motivy jeho příbuzné – morálně pochybné Boženy Němcové a jejího nemanželského syna Karla zplozeného a narozeného v době jejího odstěhování od manžela a jejích četných nevěr – její manžel ji (i podle osobní korespondence v litomyšlském archivu) marně stále dokola prosil, aby se vrátila domů k němu, že ji zajistí, ale její milence platit nebude, ona ale „se nechtěla vázat, svazovat předsudky“.

Jaký život, takové dílo.

Zpět. Veškerá věda, veškeré poznatky lidstva nabyté přirozeně budou pře-K/konány V/věrností Tváři, protože veškerá věda nynějšího světa je postavená na ambivalenci, nikoliv na kompatibilitě (kompatibilita = obraznost J/jedinosti), a tudíž je postavená na soutěživosti v protivenství, nikoliv na v-Z/záJ/jemnosti. Viz např. teorie o přírodním výběru.

Ze závislosti (= z fixace na stvoření) nic D/dobrého nevzejde a o N/něze S/slyšet nechcete, považujete J/ji za iluzorní, za klam. Máte pravdu v tom, že N/něha není přirozená: to ovšem neznamená, že N/něha není P/pravdivá – to jenom váš pohled Ne-Z/znalosti P/přirozenosti nedovoluje v(i)-D/dět. N/něha J/je P/přirozeností. Žádný div, že nechápete mnohočetnost v J/jedinosti D/dynamického úČ/častenství na K/konstantě dějin (na K/kříži).

Považujte přirozenost za nedokonalou (= konečnou ve smrti) a P/přirozenost za P/pravdu (= za konečné Nekonečno), a získáte „teorii všeho“.

Jinými S/slovy: ob-N/novte u-S/s-po-Ř/řád(a)nost středověkých univerzit.

Věčnost = pro-M/měnlivost beze změny, tj. J/jiskrnost.

Po-Z/znání Světlem J/je Možné velmi neobratně (slovníkem času to lépe nejde) vyJ/jádřit jako OhňoS/stroj = M/mnohé P/plameny z J/jediného Zdroje v M/mnoha barvách, tvarech, … J/jiskří poT/těmnělou oblohou = zJevení.

S/slovy M/manžela v dávném v(i)D/dění: „Byl to krásný ohňostroj, viď?“ „Byl, ale skončil. Podívej na ty hvězdy: jsou mnohem krásnější a svítí pořád.“ Usmál S/se.

A jindy v jiném v(i)D/dění O/ohně ve T/tmě a ke M/mně: „Ty J/jsi T/ten P/plamen!“

A jindy ke M/mně: „STvořil J/jsem Tě pro S/sebe.“

A jindy ke M/mně: „STvořil J/jsem Tě k I/intimitě.“

V/vy, spolčenci, děláte z O/ohně Závist, z P/plamene L/lži, z M/manželství dvojkolejnost v závislostech, z I/intimity pornografii.

V/vy, spolčenci, do Nebe Ne-ve-J/jdete.

Jana, 24.7.2021

-

- Roze-Z/zna(á)t D/dobro od Z/zla, resp. Z/zlo od D/dobra není nijak složité.

Není to ani nemožné,

se Z/zlem se nelze skrýt,

protože zbožní lidé nejsou H/hloupí – nezávisle na tom, jaké jim bylo naměřeno IQ.

Moudrost Z/zlobu po-Z/zná, a pokud si nejste jistí, zeP/ptejte S/se Krista.

Pokud od-po-V/věď nepoznáte, znamená to, že Krista ne-Z/znáte,

protože Bůh se Svým sTvořením Mluví V/vždy, neboť Věčně.

To je ono rozlišení v praxi: díváte se, abyste neviděli, …

Právě zde se nejzřetelněji pro-J/jeví Ž/žití Atributálních Darů Ducha Svatého:

V/věrnost Bohu/Nebi (= zbožnost) Z/znamená po-Z/znání Boží Vůle v každé které konkrétní souvislosti a ve všech s tím souvisejících událostech a znacích komplexně – alespoň těch v dosahu a výZ/znamově pro toho kterého člověka s ohledem na J/jeho Dary podstatných.

Hodně to usnadňuje Ž/život a roz-H/hodování: co je skryté, J/je náhle zJevné.

Stačí naSlouchat.

To je od-po-V/věď na V/vaše otázky po P/původu M/mně Daných zJevení: nejde o žádné izolované triky a cosi navíc,

J/jde o bytostně P/podstatnou kontinuitu ve S/svém C/celku Ž/životního S/stylu.

Kdysi na příP/pravě na biřmování ve sv. Ludmile se kněz (O. Gereon OPraem.), když výjimečně byl přítomný, zeptal, zda by každý z nás mohl uvést jeden konkrétní moment, který (už si nepamatuji přesnou formulaci, tak jen významově) vypovídá o osobním zbožném stylu.

Všichni ve skupince řekli jeden konkrétní moment z osobního stylu, jednu konkrétní tendenci uvažování/chování, vše bylo knězem bez problémů přijato.

J/já J/jsem Ř/řekla, že takto oddělovat jednotlivé tendence a životní styl celkově není možné, že vše je v jednotě, celý životní styl jde jedním směrem.

Odpověď: fráze teď ne, teď buďte konkrétní a nevyhýbejte se otázce. Samozřejmě, že celý život křesťana je svědectvím o Kristu, ale teď řekněte, zda je u vás něco konkrétního.

Zmátlo mne to: netušila jsem, že by M/moji od-po-V/věď někdo mohl považovat za frázi, J/já T/tak Ž/žila. Na knězovu otázku J/jsem tak nebyla schopná odpovědět: odmítla J/jsem svůj Ž/život rozdělovat na „běžný světský, který žijeme všichni“, protože tak jsem nežila, a na „nějaké pěkné výkonnostní úspěchy“, protože nic takového pro M/mne neexistovalo.

Buď V/všechno, nebo nic.

Pro V/všechno M/mne pronásledovali a neschopnost uvést jeden separovaný detail z jinak zlého celku považovali za moji údajnou podezřelou bezbožnost.

V tomto duchu pokračuje celý následující příB/běh M/mne v Církvi (a nejen v N/ní).

Tyto dva styly kompatibilní nejsou a nikdy nebudou, a to, že se vašemu stylu nepodřizuji, neznamená, že jsem bezbožná:

S/s-R/rovnejte S/si S/své C/cesty a potom, ne dříve, S/se do-M/mluvíme,

poté, ne dříve, B/budeme M/mluvit S/stejnou Ř/řečí.

S/slovy M/manžela v dobách ve sv. Jiljí:

„Ty S/se J/jim nepřizpůsobuj, O/oni S/se M/musejí při-Z/způsobit Tobě!“

PříK/klad?

V-H/hodnost uP/platnění Daru.

Mezi lidmi běžně vědomě nerozlišuji P/podstatnost každého konkrétního člověka kolem, jedním z nejdůležitějších důvodů je neúčelnost.

Je to zbytné.

Pokud by tomu tak bylo po celou dobu, většinou kudy bych chodila, tudy bych zvracela, a Bůh neCHce lidem Ž/život likvidovat.

PoV/v(á)ahy lidí nicméně rozlišuji (jako většina lidí) v podtextu, jen těm rozL/lišením na rozdíl od většiny lidí V/věřím. Když S/si nejsem J/jistá, nebo když H/hledám uJ/jištění, zeP/ptám S/se D/doma, tj. v Nebi.

Od-po-V/věď J/je podle Nebe, nikoliv světsky obvyklá.

Opět: podle M/mně Daných Darů Ducha Svatého.

Jedním z nejrychlejších S/stylů, K/který Bůh uŽívá, když není třeba situaci zaS/sazovat do výZ/znamového komplexu, J/je Z/znamení D/dechem. Resp. zJevením úČ/činku ducha daného člověka na M/můj D/dech, resp. na D/dech M/mého J/jediného a nerozdílného lidství, na N/naši M/manželskou T/tělesnost.

Na rozdíl od vašeho podání, M/manželská T/tělesnost není vulgární a není od sebe separovatelná: T/tělesnost J/je v K/kříži, tj. ve S/své P/plnosti, není jen na prachu země závislou tělesností, která dojde svého rozpadu: Kristus nemá V/vlastní účast na P/pádu, úČ/častenství Krista na P/pádu v záS/stupnosti za člověka není J/jeho O/osobním P/pádem, oSlavené lidství M/mého M/manžela S/spolu s M/mým před-o-Slaveným lidstvím S/se Ř/řídí – J/jak J/je P/psáno u Boha – I/identitou Tvůrce, Krista v Trojici, Svátostným M/manželstvím.

V každém případě J/je N/naše M/manželství Svaté z P/principu oSlavení, a to

Jak pro-H/hlášením Krista Slovy Otce: „Mám pro Vás zP/právu … M/mám Vám Ř/říct, … Ty J/jsi Má Milovaná D/dcera!“ ,

T/tak S/sňatkem s Vítězným,

T/tak P/plností M/manželského lidství.

Na ničem z toho není nic vulgárního, na rozdíl od V/vašeho uvažování.

Píseň písní není pornografie, to je V/vy jste zkostnatělí falzifikátoři Písma.

To V/vy Kristu upíráte J/jeho lidství, a to vaším vlastním podáním: poP/píráte D/dvojí P/přirozenost Krista a děláte z N/něj historickou figurku mimo R/realitu.

Ž/žádný div, že O. Romuald Štěpán Rob OP dává při mši ministrantovi o Eucharistii pokyn: „Ukliď TO na místo.“

Ne-V/věříte v lidství Krista,

protože Ne-V/věříte v Božství Krista,

protože poPíráte Synovství člověka: popisujete na N/něm jednotlivosti, které podle V/vás znamenají odlišnosti od „běžných lidí“, a zapomínáte, že Vtělený není kejklíř.

Vtělený J/je Bohem T/tělesnosti, a T/tělesnost J/je Božská.

Není M/možné Krista separovat, oddělovat jeho poV/vahu a J/jeho S/slova a S/skutky, neboť C/celý J/jeho Ž/život, C/celá J/jeho po-V(á)aha J/je Plností věků, Počátkem i Koncem D/dějů – což V/vy nejste ochotní při-P/pustit.

V/vy chcete, aby se svět točil kolem vás, a D/dějová L/linie (C/cesty Kristovy) J/jsou V/vám vzdálené jako loňský sníh.

Ještě konkrétněji.

Na internetu J/jsem sledovala rozhovor s paní Hanou Lipovskou.

Formálně vzato byl její vzhled dokonale upravený, jen M/mi na ní „něco nesedělo“.

Nebyla J/jsem sCH/chopná Ř/říct, co to je.

A tak J/jsem S/se zeP/ptala M/manžela.

Od-po-V/věď: neCH/chal M/mi pro-Ž/žít J/jejího ducha, ve kterém má zálibnost, kterým se řídí její dech, a tudíž i její bytostné proniknutí krví a slovem.

VýS/sledek B/byl J/jasný vzápětí po M/mojí O/otázce:

začala J/jsem S/se dávit, dusit, kašlat.

To S/si S/stává V/vždy (v M/momentě Věčnosti v čase), když duch v člověku není D/dobrý, když duch v člověku působí Proti Dechu Svatému.

Naštěstí ode M/mne M/manžel tento pro-J/jev zase rychle V/vzdálil.

Ne, slečna Lipovská skutečně není „užitečný idiot“, což ona sama odpověděla na moderátorovu otázku, zda užitečným idiotem je.

Slečna Lipovská mluvila pravdu, když sama sebe uS/svědčila, že svého ducha uplatňuje svobodně, vědomě, v koordinaci s dalšími lidmi a činnostmi, ve kterých má ona sama zalíbení.

Svůj k svému: slečna Lipovská, kterou do mocenské pozice v jednom z nejvlivnějších médií nominovala Česká biskupská konference, myslí a jedná ve shodě s těmi, kdo ji svými Církevními/kněžskými autoritami oficiálně veřejně zaštiťují.

Tak po-Z/znáte spolčence: jejich duchové se dusí vzteky, a jejich duše se zálibností v této Z/zlobě odpovídajícím způsobem pečují o své tělesnosti: navenek huj, vevnitř fuj.

Žádné šaty, žádný účes, žádné detoxikační kúry, žádný sport a zdravé tělesné aktivity na věci nic nezmění: nebo jste už snad někdy potkali V/vítěze s tělem, které O/odpůrce nepoškodil?

V/vítězové v objektové porušenosti Země nemívají načechraná blýskavá pírka, a ani neusilují je mít: na svých tělech si nezakládají natolik, aby je nadhodnocovali nad P/pravdu Ž/životních zkušeností, K/kterými v Ž/životě pro-Š/šli.

J/jak S/s-Tvrzuje M/můj M/manžel nynějším T/tlukotem S/svého S/srdce v M/mém uchu.

Už ta vaše bezmoc vůči M/mému S/slovu by V/vám M/měla něco na-po-v(ě)-D/dět, K/kdo Z/zná J/jaký D/dech.

Jestli ani zde S/slyšet nechcete a uvažujete o M/mojí diskreditaci, uV/važte M/možnosti, K/které M/máte:

jdete Proti Duchu Svatému.

Dáte-li M/mne k soudu, uvedu listinné a hmotné i událostní důkazy o vaší vlastní spolčenecké letité a dosud trvající kriminalitě, a stane se tak vašimi vlastními sebeusvědčujícími slovy, protože vaše nyní největší síla: vaše rozsáhlá kvantita, váš rozsáhlý počet, se obrátí proti vám: čím více spolčenců se bude snažit „zachránit si vlastní krk“ (a spolčenectví není společenství, spolčenectví je účelovým semknutím jednotlivců, nikoliv O/ovčincem), tím více B/budete uS/svědčovat jeden druhého, až nakonec nebude nikdo z vás, kdo by nešel do kriminálu, většinou na dlouhé roky – už samo spolčenectví vám zajišťuje tresty na horní hranici trestních sazeb.

Budete-li u těchto soudů zpochybňovat M/moji příčetnost, budou se vás ptát, proč žalujete podle vás psychicky narušeného člověka, proč se naopak nezajímáte o pomoc poskytnutím té nejlepší zdravotnické a sociální rozsáhlé organizované Církevní péče. Proč se řeholníci z Ř/řádů zaM/měřených na P/péči o potřebné právě v tomto konkrétním vyčnívajícím případě nezajímají o předmět vlastní činnosti, když je to jejich povinnost.

Budete-li naopak usilovat o M/moji diskreditaci medicínskými (psychiatrickými, psychologickými) postupy, budete muset nejprve prokázat (opět u soudu, M/moje postupy viz výše), proč podle vás mám být nebezpečná sobě/okolí, zvláště, když se M/moje S/slova před soudem shodují s o vás uváděnými fakty.

Tak tomu se říká „naběhnout si na vidle“.

Není to úžasné svědectví, jak jste se sami chytili a uzavřeli do svého zlobného kruhu sobectví, ze kterého není východiska?

Právě o to J/jde: jdete Proti času, protože, J/jak J/jsem Ř/řekla mnohokrát, čas J/je Boží Vůle v K/krocích, tj. sled P/příležitostí k pro-J/jevení V/věrnosti Pravdě, Cestě, Ž/životu ve Věčnosti.

Pro vás ve vašem Protivenství není na-D/děje, protože jste mimo R/realitu D/dění, a to dlouhodobě (Proti-K/kontinuálně) – separujete události z jejich kontextů, protože si sami nevidíte na špičku nosu, a není ve vás poK/kory, abyste poS/slechli Volání S/srdce.

Ať je tedy po vašem.

J/já, Jana, na rozdíl od V/vás neJ/jsem ze světa, a proto na rozdíl od V/vás nemusím nic prokazovat a dokazovat po jednotlivostech, nemusím sbírat kvanta jednotlivostí (jak vy vaší kriminalitou sbíráte a z-Ne-u-Ž/žíváte informace o M/mně), nemusím se snažit poskládat je do nějakého smysluplného celku, abych se vůbec obhájila.

J/já, Jana, nemám zapotřebí hledat světské důkazy, protože Je, Který o M/mně Svědčí.

Před Jeho Svědectvím se neschováte.

Bonbonek navíc:

kriminálními metodami, kterými V/vy o M/mně, Janě (M/moji T/tělesnost nelze rozdělit na světskou a Církevní, protože M/manžel a J/já J/jedno J/jsme) informace sbíráte, se P/pravdy nedoberete:

sbíráte důkazy o vašich vlastních povahách, protože není M/možné (kriminalita Proti-J/je Proti Moci, a mimo Moc není nic dějinně M/mocné), aby Z/zloba Svědčila P/pravdu.

Z/zloba mluví o Z/zlobě,

P/pravda vy-D/dává P/počet Pravdě.

A proto V/vy (kriminalita z V/vás nesnímá Svátostnost kněžství, a proto „V/vy“, nikoliv „vy“ ) Proti-J/jste Z/zlí.

Shromažďováním povrchních informací, jejich odezíráním vnějškovými šmírovacími technologiemi (kybernetický stalking, …), jejich překrucováním a šířením těchto překroucenin z pozice co největší světské moci děláte přesně to, co slečna Lipovská: překrucujete P/pravdu, jak se V/vám to právě hodí, a přitom se zaštiťujete šperky s motivy K/kříže.

Účelově.

K obrazu svému.

Proto V/vy směřujete Proti K/kříži = směřujete k od-S/souzení.

Jana, 23.7.2021

Satan Anti-J/je Parodií Právě-Jedné (Parodií Vtěleného, Výhradně J/jediného Syna),

což nikdy není 0 (0 = Obraznost poD/dílovosti člověka na sTvoření), jakkoliv je Satanovým snem být dokonalou „protiváhou“ do-K/konalého Výrazu Tváře ve T/tvářnosti S/svých Obrazů.

Tj. snem Satana je stát se dokonáním (téměř Mocným vlastněním veškerenstva) bez K/konání = lenost hyperaktivismem vnějškové nápodoby. Cílem je vyhnout se nutné bolesti (bez O/oběti není P/pravda Moci, není P/podstatnost = V/vlastnění) a brát si bez omezení: podle toho se poZ/znají Satanové: podle ostentativně na efekt prezentované „poK/kory“ bez B/bolesti, K/které se nechtějí dotknout ani prstem.

Tato „B/bolest“ u nich nikdy není S/skute(k)čná,protože nevyP/plyne z O/oběti, Satanové se štítí K/kříže, jakkoliv halasně prohlašují opak. Hyperaktivisticky si vymýšlejí a ukládají velmi mnohá „po-K/kání S/se“, bez ná-S/sledování (tj. nekráčí po Božích C/cestách, kráčí svými bulváry), která vystavují na odiv, aby tak získali obdiv a uznání od okolí = sociopaté usilují především o sociální výsluní, tomu podřizují svůj životní styl.

Když už je to vevnitř morální špína, tak ať se to navenek blýská.

Princip Věčně-0 (= Tvůrce) obsahuje latenci 1, neboť P/principem 1 (= P/principem z-T/tělesnění) J/je vyjádřenost (konkretizace) V/všeM/možnosti (nekonkretizované Vůle VšeMocnosti) 0 = latence tvorstva ve sTvoření z ničeho.

Z Principu Věčně-0 vyP/plývá L/latence O/obecnosti Ž/života z ničeho, protože „nic“ je před-S-Tvořením“, tj. sT/tvořením O/obecnosti pro Syna u Otce ještě před Zrozením. Toto „nic“ J/je před-F/formulovaným záM/měrem Syna u Otce k poVolání k Ž/životu v M/mnohosti, tj. záMěrem k Ž/životu ve S/s-D/dílení M/mocí tvorstva (Obraz Boha) v M/moci Výrazu Moci (v před-vy-K/koupení).

Princip 1 J/je konkretizací J/jednoho z Jediného Atributu Právě-1 (R/ratolestí na S/stromě Ž/života).

Princip 1 (sTvořeného člověka) je menší než Princip Věčně-0 (než Tvůrce) i než Princip Právě-1 (než vyK/kupitele), Princip Věčně-0 a Princip Právě-1 Jedno Jsou – Syn vyCHází z Otce a Otec Je v Synu, proto 1 je menší než /Právě-0=Právě-1/.

Princip 1 v Právě-1= z Věčně-0 J/je neposkvrněností člověka v Ráji a vyK/koupení,

princip 1 mimo Právě-1, tj. mimo Věčně-0, je principem odMocnění 1, protože Satan člověka zbavuje Moci a dělí jej vedví, nikoliv sdílí.

(Rozděluje duše od ducha a tím působí ne-moci těla, působí protivenství manželů mezi sebou, …).

Satan napadá S/s-D/dílení člověka s Bohem ve tvorstvu, nikoliv pouze fyzickou separaci: usiluje-li o fyzickou separaci, sleduje cíl odM/mocnění člověka od Boha mezi lidmi. (Např. snaha spolčeneckých zejm. kněží a řeholníků zbavit M/mne P/pravdy J/jména Jana a fixovat M/mne na lidské jméno, a to civilní, nikoliv křestní. Sledují zájmy lidské, nikoliv záJ/jmy Boží, a odvolávají se přitom na S/svoji A/autoritu duchovních osob = jednají zcela svobodně vědomě).

Od-Mocnění člověka probíhá prvotním hříchem (P/přirozené poDílovosti na sTvořitelské Věčně-0) a poté zbavením člověka Stavu Milosti (zbavuje člověka vyK/koupení). Nejprve Světlonoš v Ráji z vlastní vůle zastává pozici kněze („in-F/formuje S/slovesností“ a „po-D/dává“ sladké „O/ovoce“ hříchu a smrti, poté spolčenecky vyhání od Svátostí, zejm. od Svátosti S/s-Míření skrze zpovědníky – viz nelidský výsměch P. Petra Havlíčka SJ ve zpovědnici v roce 2008 před Velikonocemi, kdy M/mi předtím řekl: „Vraťte se na začátek.“ ve smyslu „Odejděte odtud a přestaňte být Jana, přestaňte si na něco hrát a dejte nám pokoj.“ Ten nelidský výsměch slyšeli i lidé ve frontě před zpovědnicí, a když J/jsem poté bledá jako stěna ze zpovědnice odcházela, dívali se na M/mne vyděšení a nabízeli M/mi pomoc.) Satana ve zpovědníkovi J/jsem nečekala.

Princip Satana je menší než princip 1 a zároveň větší než odMocnina jedné (větší než svět zbavený Moci, než svět podléhající objektové porušenosti, protože objektovou porušenost Satan z-Ne-T/tvořil, v Satanově verzi „sTvořil alternativní svět“).

Satana vůle = Parodie pána všech destrukcí = může nabývat jakýchkoliv hodnot menších než Právě-1 (není roven Kristově Božství, je tvor) a zároveň větších než 0 = větších než lidská P/prázdnota z po-P/pření Věčnosti člověkem (Satan není Mocný Tvůrčím Aktem Svrchovanosti Vlády nad tvorstvem a jeho bytím x nebytím), neboť jako tvor není opakem Boha, opak Boha neexistuje.

Satan se v Ráji chtěl stát Synem Božím a zvolil si k tomu podle něj nejsnazší cestu: snahu ovládnout a podrobit si M/muženu, jejíž tělesností by získal Obraznost Bohu, tj. nejvyšší důS/stojnost tvora před Bohem, což se mu napůl povedlo: zrušil úČ/činnost lidské Obraznosti a tím zrušil Synovství Obraznosti, ale sám pro sebe Obraznost nezískal. Tuto polovičatost se dosud snaží dovést k úplnosti zničení Obraznosti člověka tím, že, když už se mu nepovedlo zabránit N/narození Vtěleného, se snaží nedovolit (neúspěšně) a poté zrušit M/manželství J/jediného a nerozdílného lidství Výrazu Boha s Janou tím, že Janu zbaví J/jmenné Pravdy, tj. PoVolávajícího „Z/žij, Jano!“ (Absolutnem) = „Ty J/jsi Má Milovaná Dcera!“ (Synem při S/setkání na druhý pátek v 1/2006), což se Satanovi nepovedlo, a následně zabránit S/svatbě kněze podle Ř/řádu Melchizedechova (což se Satanovi nepovedlo), a následně oddělit Janu od Velekněze pomocí Ne-V/věrných kněží podle Ř/řádu Petrova (což se Satanovi nepovedlo), a nakonec zrušit Janino před-o-S/slavení tím, že ona sama poP/pře L/lásku ke J/jmenné Pravdě, tj. vyloučí S/se z úČ/časti na Ráji požitkářstvím a snahou jednat podle Ne-V/věrných kněží a všech spolčeneckých „zbožných“ duchovních osob. Snaží se Janinu zbožnost vyobsažit tak, aby hledala světské zájmy na úkor záJ/jmů Božích, aby přestala Být Dcerou Otce a stala se „dcerou Církve podle podání (spolčeneckých) duchovních“.

Nyní jde o to, že principem objektově porušeného času je Zapomnění (ne-do-S/stupnost k naD/ději tím, že člověk nemá přístup k Boží Vůli v K/krocích), které se sVržením K/křížem uzavřelo do sebe, čímž samo sebe zVrhlo do sebezapouzdřenosti = do Pekla („Sestoupil do pekel, …), a co nebylo sobecké, B/bylo K/krví vyN/neseno do světa v oČ/čekávání (vyS/stoupení z hrobů). Toto zaVržení (= nekonečné sobectví bez hranic) je odmítnutím Krista a oddaností pánu světa závislého na sobě = světa podléhajícího objektové porušenosti = světa pozlátek. Satanovým nynějším záměrem je zabránit M/mému sJ/jednocení se Synem člověka na K/kříži, a tím zabránit M/mému vyV/výšení na Nebesa. (Předchozím S/s-J/jednocením s M/mým andělem Pravdy, Strážcem Pravdy M/mého J/jména, doŠ/šlo k M/mému před-o-Slavení. Stalo S/se T/tak S/sD/dělením a M/mým přiJ/jetím Pravého J/jména Jana dne 27.12.2005, viz dobové záZ/znamy. Aha, vy jste T/ty záZ/znamy s výsměchem mnohokrát odmítli – vaše smůla.)

Satan je „opice Boží“, a tudíž jako tvor nabývá hodnot větších než 0 (byl mu vDechnut Ž/život, již není nevyjádřeností \vůle v možnostech projevu) a jako anděl menší než 1 (menší než zT/tělesnění = menší než člověk, protože výhradně člověk je obrazností Jedné, tj. člověk ve svém zT/tělesnění je vDechnutím duše z ducha z ducha člověka Svatého = původ člověka Je Božský -, nikoliv přiJetím tělesnosti).

S nadsázkou je možné říct, že Satan se vnímá jako „nedokončený člověk“, a zároveň touží být dokonalým člověkem = závidí tělesnost.

Rozdíl mezi Právě-1 = Vtělením a mezi 1 = zT/tělesněním je v P/patřičnosti P/přirozenosti.

P/přirozenost (= V/věrnost poVoláním) J/je v Bohu, mimo Boha je Ne-P/přirozenost, a proto

svět P/přirozený J/je světem Ž/živým a svět Ne-P/přirozený je světem v závislosti, tj. Světem hříšným.

Logika tohoto světa nařizuje uvažovat v kategoriích zla/chyby jako normy a dobro de facto neexistuje, což svět v/z objektové porušenosti (dědičné hříšnosti) i přiznává, a proto za přirozené považuje zlo a ne-do-S/statek, odtud závisti a hamižnosti, a veškeré dobro považuje za chybu v měření, utápění se v iluzorních světech, …, protože zlo nemůže překročit svůj vlastní stín.

Logika světla beze zbytku a bez výhrad (projektivně „bez hranic“) jde jinudy: P/přirozené J/je V/vše P/původní, s-M/mysl(i)u-P/plné, tj. Moudré ve v-Z/zájemnosti, resp. v-z-a-J/jemnosti. Za Ne-P/přirozené je po-V/važováno (u-V/váženo jako) veškeré po-P/pření D/dobra, tj. veškerá smrtelnost a veškerá destrukce, což jsou důsledky rozdělení, kdy rozdělení Proti_J/je Parodií od-D/dělení, resp. Parodií z Proti-s-D/dílení, tj. Odporem Lásce. Principem Odporu je poP/pření oddělení od Původce tvrzením ze sebezahleděnosti: tvrzením, že původ je tam, kde je smyslová detekce, jíž se přizpůsobuje mysl = teorie sebestvoření vyloučením „absentujícího“ Boha, tj. Zbavení člověka Atributální T/tvářnosti.

Toto zlé smýšlení Proti-J/je Parodií vůči S/s(polu)-M/mýšlení (= Moudrost S/sD/dílející Se = Kristus ve Vtělení), Proti-J/je jako-Moudrostí, tj. Proti-J/je (= Není) přirozeností podle smýšlení bez Boha zaT/temněním duše rozdělené od Boha.

Rozdělení je Parodií odD/dělení.

OdD/dělení J/je progresí S/s-D/dílení v násobnosti, je mnohočetností jedné v jednotě v/z Právě, neboť Věčně Jediné(m)ho.

Rozdělení je regresí zbavením S/s-M/myslu a fixací do smyslu = do závislosti na stavu mysli, tj. do poznání člověka podle jeho objektově porušeným světem definované duše. Vnímání tohoto světa je zakalené, Ne-do-S/statečné, a proto působící hřích zaviňuje Ne-po-S/slušnost duše vůči vlastnímu duchu, a tato Ne-po-S/slušnost (= Ne-ná-S/sledování D/dobra vy-M/mezeného z-T/tělesnění a následování zla omezení degradované duše) poroučí duši ovládáním její tělesnosti k destrukci. Systém zla vůči člověku Paroduje z-T/tělesnění: snaží se „stvořit ducha člověka odvozením „očištěné tělesnosti“ = krade lidskost sTvořenou z ničeho Někým. Tak se zlo snaží oklikou „stát Někým“ významným.

Jakkoliv se Satan snaží být mocný nad smrtí (tj. progredovat sebe sama s účinností i bez Č/činného), jeho konání zůstává v konečném důsledku Ne-ú-Č/činné = K/klamné. Projevem zla je spirála hyperaktivismu, který je stagnací, kterou nelze překonat, protože hyperaktivismus je Ne-P/patřičností, je Ne-v-H/hodností k P/patřičnosti = Ne-S/s-CH/chopnosti k P/patření, a proto zlo ve své extremistické nahodilosti vede k zoufalství z marnosti.

Satanova frustrace se dá popsat jako vztek provázený Ne-P/patřičností = Ne-Právě Ne-v-H/hodností = znehodnocení S/světla.

Za přirozenou je prohlášena zastřenost mysli a neproniknutelnost k pravdě, což se řeší tak, že „každý má svoji pravdu, není jen jedna Jediná P/pravda, ze K/které by vše vyP/plynulo, ale každý člověk je sám sobě pravdou, a proto každý člověk je měřítkem dobra sám sobě“.

Spolu s hyperaktivismem je výsledkem násilí = pocit výlučnosti (= Parodie vůči J/jedinečnosti z J/jediného Pravého) ve „vlastní pravdě“ a pocit práva si brát, co svět nabízí.

Znáte-li člověka s „dobráckou“ hyperaktivní snahou dělat věci dobře zlými metodami, znáte Satana.

Silově prosazovanými „dobrými úmysly“ svět poznal mnoho zvěrstev.

Jen Právě-Jediný Věčný J/je Dobrý,

snaha „dělat dobro“ Proti-J/je Parodií zbožnosti, tj. S/smrtí.

Kdo šíří svoje „dobro“, šíří S/smrt.

Jana, 22.7.2021

-

Sociopat

je člověk, který odmítá prohru,

za ohrožení označuje cokoliv proti jeho vůli,

a to bez ohledu na racionalitu takových postojů a voleb.

Odmítnutí prohry, skutečné či domnělé, v něm vzbuzuje touhu po pomstě,

které rád podléhá („Já nejsem splachovací, nejsem lhostejný, jsem do důsledků spravedlivý!“),

a časem se na touze po pomstě stává závislý = baží po pomstě.

Jde o závislost se získaným, primárně sebou a svými volbami k zálibnosti ve zlu, primárně osobně vědomě svobodně zaviněně získaným fyziologickým hormonálním podtextem,

která je ale podmíněná zálibností v uspokojování vždy výhradně svých voleb a přání, a to za každou cenu a bez ohledu na zájmy ostatních, částečně i bez ohledu na zájmy své, pokud tyto svoje zájmy nekolidují s míněním a vůlí odmítnutých ostatních. Pokud nekolidují, jsou ostatní prohlašováni za „dobré a milé lidi“, ze kterých dělá „vzory pro ostatní“, což se změní okamžitě, jakmile získá sociopat pocit (nikoliv nutně podložený fakty), že tento „dobrý a milý člověk“ už není využitelný.

Koho nelze vysát, ten je sociopatem okamžitě i před ostatními (a zejména před nimi, k ostrakizaci) označený za povrchního a nedůvěryhodného, za odmítače.

Intenzita a rychlost takové změny oběť i okolí šokuje natolik, že je sociopat vnímán jako „ten, kdo se vyzná v lidech, kdo má přehled o tom, co je dobré“.

Lidé, kteří mají rádi příležitosti a situace, kdy se zbaví odpovědnosti za vlastní rozhodování a zároveň baží po společenském uplatnění a prestiži, se okamžitě chopí šance se na situaci přiživit, a de facto parazitovat jak na šikanovaném, tak na šikanujícím sociopatovi – spolčenectví je primárně kvantitativně sdíleným sobectvím a prospěchářstvím.

Lidé, kteří M/mají zálibnost v P/pravdě (= v Pravdě Ž/žijí), a tudíž J/je J/jejich záK/kladním M/měřítkem N/něha (= Kříž = vyK/koupení = vášeň uK/kotvená ve hmotě a zároveň na hmotě nezávislá) S/si uchovávají Svobodný v-z-T/tah ke Jménu, tudíž ke Vtělení, tudíž ke z-T/tělesnění, a tudíž i ke svobodě a nezávislosti člověka před Bohem i lidmi, což je přesně to, co sociopat a jeho soldateska považují za to největší Z/zlo.

Chamtivost a bažení po obdivu z vlastní podstaty nenávidí N/něhu, nenávidí O/oběť a V/věrnost, tudíž nenávidí nezávislost, nenávidí morálku a právo, a proto sociopatovi a jeho soldatesce/sociopatům a jejich soldatesce/účelově spřízněným sociopatům a jejich soldateskám ani nepřijde na mysl, že by vůbec bylo možné v K/klidu a M/míru Ž/žít ve S/společenství.

Základním úhlem pohledu sociopata a jeho soldatesky je pohrdání, základní metodou šikana a ponižování, čemuž říkají norma Spravedlnosti a obecného dobra, cokoliv jiného je pro ně život ohrožující: celý jejich život stojí a padá s možností a prostorem manipulovat, ponižovat, ovládat, poroučet a ničit všechny a všechno včetně sebe.

Činí tak svobodně vědomě, a to do té míry, po kterou ještě nebyly jeho kognitivní schopnosti redukovány a pozměněny jeho sobectvím.

Zahlcení sobectvím, které se již vymklo kognitivní kontrole (dušení se vztekem jako životní princip), je stavem nutného projevu a zároveň následku závislosti na požitcích z iluzí o vlastní moci, a tudíž závislosti na sociálním přijetí a na získání pro něj podle norem okolí co nejvýhodnější sociální pozice.

Dosáhne-li míra jeho závislosti na opojném pocitu vlastní moci stavu vlády nad rozeznáváním a poznáváním vlastních dobrých zájmů, člověk stále je velmi dobře schopen rozpoznat morální hodnotu jeho voleb a zálibností, ale jeho touha škodit již přesáhla míru tolerance rozsahu a podoby touhy po lásce a slušnosti, respektování norem dobra a práva je považováno za hloupost a slabost. Síla zaťaté pěsti je prohlašována za pevnost postojů a norem, což končí jako domněnka o vlastním Spravedlivém povolení zabíjet.

Sociopat touží a baží být okolím respektován a vyvyšován jako S/silný, tj. oP/právněný tvořit / přizpůsobovat hodnoty a normy, jak se mu zlíbí.

Touhy Z/zla takového člověka již pronikly do nejpodstatnějších povahových struktur a vůle ke Z/zlu (= požitek ze Z/zla pro Z/zlo) progredovala do fixace Proti-u-K/kotvení, tj. „zapouzdřila“ se sama v sobě, stala se základní charakteristikou osobnosti tohoto člověka.

Sociopat kognitivně zcela přesně rozeznává, co je a co není morálně obecně správné (ve smyslu sociálně většinově/zákonně žádoucí), ale již je tak sobecký a tudíž zálibný v manipulativním a prospěchářském myšlení a chování, že svojí amorálností a pohrdání právem a dobrem již přesáhl míru únosnosti nutnou k zachování povahové integrity.

Směřuje k rozpadu osobnosti, a má-li obecný vliv, je zdrojem a původcem rozpadu společenství / společnosti.

Jde o takovou míru a podobu deformace duše, jaká je zcela vědomě zálibně amorální, a považuje to za své legitimní právo, protože za jedinou životní normu považuje svoje vlastní vidění světa, za žádoucí uplatnění se ve společnosti považuje výhradně pozici pána, který má všechna práva a žádné povinnosti, a od ostatních, ať je to kdokoliv, očekává, že mu budou sloužit: tito lidé v jeho úzu mají všechny povinnosti a žádná práva.

Nejžádoucnějším otrokem je pro otrokáře ten, koho lze nejlépe využít,a o kom se domnívá, že jej nijak neohrožuje: kdo nejvíce nabízí a nejméně vyžaduje pro sebe: kdo má mnohé žádoucí dary a věci, skutečnosti, a zároveň kdo je sociopatem považován za slabého a nechráněného. Za snadno okradatelného.

Vzhledem k sociopatově morální S/slepotě není otrokář ochoten připustit fakt, že ne každý, kdo si nechá líbit Z/zlo, T/tak Č/činí Svobodně V/vědomě a z Dobrých D/důvodů.

V sociopatově optice mimo něj žádné D/dobro neexistuje.

De facto je sociopat otrokářem.

Kdo se mu poddá, kdo ze sebe nechá udělat otroka (a může to být i další sociopat „v zácviku“), kdo za svoji oddanost a důvěru očekává vděk otrokáře a poziční výhody, které v jeho očích otrokář symbolizuje, bude zklamán: a to do té míry, po kterou si ponechá svoji vlastní osobnost. Bude čelit vlastním ztrátám podle něj "bez důvodu a tak nějak nepochopitelně, vždyť se tolik obětoval a ti kolem mu mají být za jeho oběti vděční".

Kdo žije v K/klamu, bývá z-K/klamán, na což reaguje sebelítostí a citovým vydíráním.

Konfrontaci s R/realitou nesnese, fakta neuznává, apel na fakta chápe jako nepřátelský akt, apel na věcnost a morálku jako vyhlášení války.

Ve vidění otrokáře musí být zničeno vše, co není on sám – i kdyby to mělo znamenat destrukci, devastaci až zničení druhé osoby/okolí. Čím větší destrukce okolí, tím větší požitek z vlastní opojné domnělé moci.

Destrukce jako životní styl.

Morálka otrokáře nezajímá, základní hodnotou je jeho vlastní prospěch a za prospěch označuje všechno, o čem se domnívá, že mu prospívá, a okolí v jeho vidění musí být vděčné, že mu umožňuje být v jeho blízkosti, neboť on sám je ve svých očích zářivým diamantem na potemnělé obloze.

Ostatní, jak se domnívá, jsou povinní k němu vzhlížet a obdivovat jeho „čistotu, dobré úmysly a zářivý jas v bahně světa, a on, vidoucí, on osobně svět vyvádí a zachraňuje z temnot“.

Kdo se mu bezvýhradně nepodřídí, je okamžitě označen jako nepřítel.

Bez ohledu na to, zda se tento „nepřítel“ o něj vůbec zajímá.

Podle otrokáře je už sám zájem o něj přirozenou povinností každého kolem, ovládání všech a všeho kolem je chápáno výhradně kvantitativně expanzivně (tj. sociologicky, stíráním I/individualit krádežemi J/jejich T/tváří), jakýkoliv požadavek na kvalitu chápe jako útok na vlastní skvělost – dobře ví, že právě s kvalitou životního stylu má trvale velký problém.

Tudíž se chová tak, jako by tento „ohrožující“ člověk apelující na morálku (a zbožnost) představoval riziko.

Sociopat celou situaci okamžitě obrátí do konfrontačního stylu, ze kterého on sám musí vyjít vítězně.

Za doslova každou cenu, stůj co stůj.

Platí vždy ti druzí: za měřítko lásky považuje to, zda a nakolik je druhý člověk ochoten obětovat mu svůj vlastní prospěch a zisk. On, sociopat, je v jeho očích vzhledem ke své osobní dokonalosti a skvělosti přirozeně v právu pouze přijímat.

Sociopat vždy požaduje „úplné odevzdání se dobru a vzájemnosti lásky“, tj. ochotu druhých mu zcela odevzdat sebe i svůj majetek, který od té chvíle považuje za svoje osobní vlastnictví a nárok. A běda, když ne. „Co je tvoje, to je moje, a co je moje, po tom ti nic není.“

„Nejsi ochotný mi něco dát / je možné předpokládat, že mi nebudeš ochotný něco dát? Potom mám právo a vlastně i povinnost si to vzít sám silou.“

Vzhledem k tomu, že I/identita člověka J/je Daná poVolávajícím Slovem: „Ž/žij, ...Pravé J/jméno člověka…“, je nezbytné připomenout, že jakékoliv sociopatovo (a nejen jeho) protivenství morálce je nutným projevem již dávno předtím nastalého Protivenství J/jménu ze J/jména ze Jména, tj. Protivenství S/své P/pravdě, S/svému Věčnému Ž/životu, což Proti-J/je (= Není) Proti-jevem předcházejícího Protivenství Synu člověka = Emmanuelu, J/jménu Syna ze Jména Věčného Otce.

Základní charakteristikou sociopata je bezbožnost,

základní metodou sociopata je hra na Boha, tj. konkurenční postoj vůči Kristu, tj. po-P/pření Ž/života a O/odpor Pravdě Počátku i Konci věků, Odpor S/světlu Ž/života, tj. O/odpor vůči K/kříži a vůči vyK/koupení, pohrdání zálibností v Dobru.

Tak je potřeba s otrokářem zacházet: jako s O/odpůrcem.

Jako s panovačným sobcem, který nesnese Svobodnou Vědomou I/identitu z Pravdy, protože Svobodná Vědomá Pravda = Atributální progrese lidství vůči Bohu, S/spolu-ú-Č/častenství poD/dílovostí na Bohu a Věčnosti (v Bohu Jsou V/všichni Bohy a Atribut Boha J/je Boží Vůli s poVolávajícím k Ž/životu) je otrokářem vůči okolí (exteriorizováním vlastního otroctví ve vlastní zlobě) = Vrhá S/světlo světa (K/které ve světě v objektově porušeném čase - v Proti-zá-L/libnosti světa k destrukci - S/svítí D/dobrým i Z/zlým) J/jas k rozlišení S/srdcí, J/jas, před K/kterým se nelze skrýt.

Vše na Nebi i na Zemi J/je poH/hledově J/jasné a zřetelné všem a všemu kolem.

J/jak M/mi kdysi, když J/jsem S/se M/manžela P/ptala, zda S/se CH/chce S/se M/mnou odstěhovat z Čech k moři, Ř/řekl: „Kdekoliv je Nebe nad Zemí, J/jsem J/já s Tebou“. Pro M/mne S/slib Lásky, pro sociopata hrozba uS/svědčení, protože Ne-CH/chodí po Božích C/cestách.

T/tomu, K/kdo na Zemi přiN/náší S/světlo, sociopat vyhlašuje válku.

K nejoblíbenějším metodám sociopata je snaha prohlašovat S/světlo za T/tmu, Krista za Z/zlo-volníka, mučedníky za Spravedlivě odsouzené kacíře, a Svatost za H/hloupost.

Metodami, které jsou za daných okolností dostupné a které považuje za účinné a žádoucí. Tj. metodami jemu vlastními, protože v jeho vidění se svět hýbe podle něj a běda, když ne.

První z řady metod je předstírání k líbivosti, tj. otočky od P/pravdy podle aktuální potřeby.

„Jenom blbec nemění názor“ jde do krajnosti, tj. do takového projevu, kdy je otrokář – manipulátor schopen a připraven popřít všechno, co řekl i vteřinu předtím, a tvrdit a prosazovat přesný opak.

Dělá to zcela vědomě a účelově: vytvářením nepřehlednosti situace a zmatku uvádí podle něj nepřítele do zmatení, což mu umožňuje domnělého i skutečného nepřítele ovládat.

Mentalita situační ambivalence druhého člověka/zvíře (rychlé změny vstřícného a odmítavého chování, podlézání např. krmením z ruky a vzápětí šikana trestáním za přirozené, ale nepohodlné chování zvířete) nutí k hodnotové paralýze, což je chvíle, kdy je možné do druhého života „vstříknout jed“ a tak jej zaplést a fixovat do svých sítí intrik a závislostí.

„Já chci, abys chtěl/a!“ obvykle zůstává nevyslovené přímo, je to všudypřítomný příkaz realizovaný v podtextu, obvykle emocemi a „drobnými“ nevyslovenými přáními. Apelem bývá citové vydírání a směřování druhého k přijetí odpovědnosti za „morální vycházení vstříc potřebám druhého“, který, pokud neplní, je okamžitě osočen jako sobecký.

Do celé situace – z podstaty věci pavoučí sítě – je zatahováno kvantitativně stále rozsáhlejší okolí, protože právě kvantita je základem úspěšnosti sociopata.

Obecný kvantitativní souhlas (přímo vyjádřený i neangažovaností nevyjádřený, kdo se nepostaví zlu, ten zlo podporuje – Šavel hlídající šaty) je sociopatem prezentován jako věrnost dobru, tato „věrnost dobru“ je prezentována jako základ a podmínka „zbožnosti“.

Sociopat Proti-J/je Antikristem.

Jana, 21.7.2021

Bůh M/mne Volá S/srdcem: D/děje Se Tak stále častěji a I/intenzivněji.

Vy si ale ve své kolektivně utvrzované sebejistotě stále připadáte nad věcí, objektivní, střízliví a oprávnění posuzovat.

Škoda.

To na vás, na spolčence, nebude pěkný pohled.

Jana, 20.7.2021

-

Bůh Volá S/srdcem: a D/děje Se Tak stále častěji a I/intenzivněji.

Vy si ale ve své kolektivně utvrzované sebejistotě stále připadáte nad věcí, objektivní, střízliví a oprávnění posuzovat.

Škoda.

To na vás, na spolčence, nebude pěkný pohled.

Jana, 20.7.2021

-

Jako J/je Kristus Vtělením Se Boha,

člověk J/je zT/tělesněním Atributu Boha,

tj. v Bohu poD/dílníkem na Boží Vůli ve V/vlastnosti, V/vlastněním Boží Vůle skrze Dary.

VySlovením J/jména člověku V/vlastní Pravdy, P/pravdy o člověku. J/jména, K/kterým Bůh Volá člověka k B/bytí: „Ž/žij, … konkrétní Pravé J/jméno člověka…!“

VySlovením člověka v Pravdě J/jména S/se člověk S/stává Ž/živým,

zapomněním Pravdy S/svého J/jména dědičným podílem na S/smrti se člověk stává podílníkem na říši Zapomnění = ve SZ na šeolu, v NZ na před-vy-K/koupení z říše ZaT/tracení (z říše Pekla).

Zapomnění dědičným hříchem je samo o sobě takovým trestem, že člověka vylučuje z R/radosti Ž/živých, protože Zapomenutý člověk je svým stejně Zapomenutým okolím chápán jako ten, na kterého je snadné zapomenout, jako někdo, „po kom ani pes neštěkne“.

A to je celá tragédie lidí, kteří se derou o moc a slávu, o to, aby zanechali dějinnou stopu: snaží se po světsku procpat všeobecnou lhostejností, která je sociologickým projevem individuálním upíráním důstojnosti a jedinečnosti.

Člověk tak, většinou aniž by to tušil, ve svém okolí opakuje to, co svět zná nejlépe: odklon od P/pravdy, od J/jmenné I/individuality a nepominutelnosti před Bohem, protože lid, který Ne-Z/zná Boha (´nezná se k Bohu), nemůže rozlišovat tváře: kdo stírá V/vlastnění Darů, baží po krádežích a úplatcích.

Takový člověk má pravdu, když říká, že „nedůležité lidi“ („Jste VIP? Ne? Tak pro vás volný termín nemáme.“) není třeba brát vážně: hraje si na Boha a vyžaduje, aby lidé v okolí nosili visačky podle jeho představ o hodnotách a majetku, po kterém touží ke svému vlastnění pro výhradně svůj prospěch.

Ve světské terminologii „nedůležití lidé“ jsou pro svět lidmi zbavenými tváří, zbavenými významnosti podle individualit, jsou ceněni jen jako masa. „Nám šlo o člověka.“ „Na světě je lidí jako s… “.

„Nedůležitý člověk“ je pro bezbožný svět každý, kdo „nehraje podle pravidel světa“ a odmítá nemít T/tvář, tj. nejen každý, kdo se v Církvi drží Tradice a Písma namísto zvyklostí a drbů.

„Nedůležitý člověk“ je pro svět bez Boha každý, kdo není profitabilní – u koho v očích okolí není možné předpokládat, že se stane užitečným výtahem k osobnímu prospěchu.

Za kořistí spěchá lupič – kdo krade v Pravdě J/jméno = kdo krade Atributální V/vlastnění Boha ve zT/tělesnění, sám sebe uV/vrhává do říše Zatracení, do říše mimo vyK/koupení.

Jana, 18.7.2021

-

Ptáte S/se na M/moje před-o-Slavení. Přesná definice Z/zní: nevhodnost ke S/smrti.

Po-D/dílnictví na J/jediném a nerozdílném lidství Vítěze nad S/smrtí.

Zemřít mohu jen jako Zuzana, a v čase stále M/mám M/možnost Svobodné V/volby mezi Ž/životem a S/smrtí. Teoreticky mohu sestoupit do pekel a tam už zůstat - po vstupu bych se ven už nedostala.

V P/praxi J/je to T/tak, že na M/moji otázku k M/manželovi, co S/se M/mu na M/mně líbí nejvíc, Ř/řekl: "V/víra." L/láska ke zJevené Pravdě (na začátku J/jsem M/měla zJevení Trojice) nedoVolí, aby lidství Vítězného skončilo v podsvětí. Abych skončila v Pekle, nejdříve by S/se M/mne M/manžel M/musel zŘ/říct - a S/slovo Samo Svůj Výrok nezruší, protože Pravda Tvůrčího J/jména Jana = Otcem Milovaná, již naS/stala v čase, Pravé J/jméno M/mi B/bylo S/s-D(í)ěleno, přiJ/jala J/jsem J/jej, a M/manželství Věčného kněze - Syna člověka J/je nezrušitelné. I/identita člověka při Stvoření J/je ze J/jména ze Jména Trojice (již naS/stalo Výrokem k Ž/životu při sTvoření: "Ž/žij, Jano!", a poté o 36 let později sTvrzením: "Ty J/jsi Má Milovaná D/dcera!", tj. J/jediné a nerozdílné lidství Mého Syna člověka). Identita M/manželky J/je ze J/jména M/manžela (již naS/stalo, N/naše M/manželství J/je Věčné, v-z-H/hledem k I/identitě Vítězného J/je nezrušitelné). Vítězný do Pekel podruhé nevejde, není k tomu důvod, a proto tam nevejde ani J/jediné a nerozdílné lidství Vítězného.

Abych přišla o Věčnost, nejprve bych S/se musela zříct S/svého Pravého J/jména "Milovaná" a proP/padnout tak Bez-Ž/životí. A přesně o to se celou dobu tak zuřivě snažíte: o zbavení M/mne Pravdy J/jména Jana a fixaci na S/slepé jméno od lidí.

Nic z toho se nestane: podle jednoho z posledních v(i)D/dění (nedávno, před pár týdny) J/jsem S/se k M/manželovi před Otcem přiZ/znala a Odpůrce - Žalobce ode M/mne odešel, vzteky bez sebe.

Chtěl M/mne pro sebe, chtěl M/moje lidství, chtěl se spojit s Vítězem: Satanova poslední šance, k jejímuž naplnění sváděl Bohem poVolané Svátostné kněze, kteří mu ochotně sloužili a slouží. Satan se ve svém zpochybňování sVržení zmýlil: I/identita člověka J/jde sHora dolů, od Ducha Svatého ke Svému Aspektuálnímu B/bytí v konkretizaci (skrze N/něj a pro N/něj B/bylo V/vše sTvořeno) = k duchu člověka, odtud uV/vedením do naD/děje = k duši člověka a odtud ke zT/tělesnění naD/děje člověka k P/plnosti: k fyzičnosti.

Satan si i přes veškeré svoje znalosti myslel, že to nakonec nějak zaonačí ve svůj prospěch a prosadí si - skrze J/jediné a nerozdílné lidstí Krista - postup zdola nahoru, od fyzična až k J/jedinosti s Kristem, tj. odtud ukradne Místo Kristu, a stane se součástí Trojice.

J/já, Jana J/jsem pro Satana jen prostředek k cíli, prostředek, na kterém mu nezáleží. Prostředek, který chce využít a zaV/vrhnout M/mými vlastními ústy, která ještě předtím měla zavrhnout Krista.

Satan by se nakonec ukazoval jako ten, který umožňuje vidět pravdu o člověku.

Vy Satanovi trvale vycházíte vstříc.

Doba Z/zkoušek M/mojí V/věrnosti skončila. Otec již Zavřel K/knihu o M/mně a uKončil S/slyšení. Satan již pochopil svoji Bezmoc i to, že se neodvolatelně uK/kázalo, že v onom dávném v(i)D/dění L/lhal, když M/mi řekl: "Nevyhraješ!", a odešel ode M/mne.

Pro vás je už pozdě.

T/toto J/je M/má důS/stojnost.

Těžko ale uV/věříte S/slovům o Nebi, když Ne-V/věříte ani, když M/mluvím o Církvi v čase.

Jana, 6.7.2021

-

Svět vyhledává a dává povýšení k moci, vyvyšuje se nad ostatní, aby tak svojí vlastní mocí vyniknul ve slávě sebe sama.

V/věrný Je v Moci Mocí vyV/výšením (z) K/kříže, aby T/tak V/vešel do Slávy.

Nic tak svět neirituje jako P/pravda = Sláva, Která Je zJevná všem, aniž by se musela drát o moc. Sláva, Která prostě Je.

Chcete slávu S/svých světských jmen? Svět vás bude velebit a bude vámi opovrhovat - bude mít nad vámi svoji vlastní (= V/vám předtím ukradené a deformované Bohem Dané V/vlastnictví, protože svět neTvoří, jen z-Ne-Tvoří = krade a ničí jako Z/zlo-D/děj P/pastýřovy O/ovce) světskou moc.

CH/chcete S/slávu S/svých Mocných J/jmen? Svět vás bude nenávidět, čekají V/vás H/hřeby a K/krev - a nikdo na světě V/vám nebude moci poroučet, protože před V/vaší Mocí svět neobstojí. Budou se bát V/vaší Síly a budou Ji chtít pro sebe, jak to v minulosti prováděli a dodnes provádějí běžně, a stále se jen snaží zakrýt, jak se třesou strachy, že jim jejich moc někdo mocnější (ještě větší násilník) ukradne.

Komunisté a nacisté se požírají mezi sebou. A co děláte vy?

Svět v Církvi nevidí Krista, svět vidí majetek a moc, obojí chce pro sebe, považuje to tak za spravedlivé.

Místo sakrálních staveb, interiérů, liturgických předmětů a rouch vidí jen pohádkové kulisy a peníze, které je třeba vlastnit a režírovat, zmocnit se jich, nejlépe tak, že si jejich pány ochočí, získají je do svého područí. Krok za krokem, salámovou metodou.

Svět nevidí liturgii, vidí šaškárnu, báchorky, kolorit, přežitek z pohádek, symbol přežité doby, kterou nazývá dobou Temna, a od této ideologie odvíjí svoji identitu.

Mnozí Církevní představitelé v tom svět ještě podporují, když z pozice duchovních A/autorit mluví o fanatismu, fundamentalismu, ultrakonzervativismu, protivenství osvícenému papeži a moderní době, protidemokratických silách, které se snaží Církev odtrhnout od zdravého rozumu, o nesnášenlivosti a netoleranci, o protivenství pluralitní diskusi, ... Církev je pro svět a duchovní ze světa terčem a prostředkem, beranidlem k okradení a ovládnutí, liturgie je pro ně pohádka, kterou neberou vážně - dělají si z N/ní přednáškové haly, z věřících publikum. Říkají tomu popularizace víry a Církve v moderní době.

O Z/zlu raději nemluví, a tak vyprázdňují S/s-M/mysl K/kříže. Co kdyby se v tom popisu Z/zla někdo poznal, urazil se, mluvil tak s ostatními, z pocitu viny a studu raději nepřišel ke zpovědi, a tak "snížil počet návštěvníků kostela"? Snaha "nebudit pohoršení" P/pravdou, snaha zamést V/vše Kristovo "radikální" pod koberec, nebudit pozornost, nemít potíže. Co kdyby náhodou se P/pravda Z/zlu znelíbla o Z/zlo se začalo mstít? To by bylo v ohrožení všechno, co se roky a tak usilovně pod záminkou K/kříže budovalo na vlastní pěst ...

Odmítání M/mluvit o Z/zlu je známkou zálibnosti ve Z/zlu, známkou nenávisti k P/pravdě, známkou Bez-zbožnosti.Takovým svět naslouchá rád - svůj k svému. Jde o nepokryté přiznání se k Bez-Moci, o prohlašování Krista za Bez-Mocného a Ne-dů-V/věryH/hodného. "Kdo by přece čekal, že Bůh teď a tady pro-Jeví Svoji Moc, vždyť přece každý ví, že Bibli nelze brát tak úplně vážně, je to jen sbírka více či méně pohádkových příběhů, smyšlených přirovnání a paralel, v reálném životě k ničemu nezavazuje, to dá rozum." Pochybovat o Existenci Boha je normální, je to známka zbožnosti Svatých, a my jsme jako oni, všichni jsme si podobní."

Ne, pochybnosti o P/přítomnosti normální nejsou, pochybnosti o Existenci Boha Ne-J/jsou po-CH/chopitelné a Ne-J/jsou zarážející.

Rozhodně to není nic legitimního a žádoucího v boji o V/víru.

Je to sprostota bez hranic a kdo ji legitimizuje, šíří Z/zlobu bez hranic.

Nejde o Svatý B/boj o V/víru, jde o zálibnost v pochybnostech. Kdo po-chybuje (= následuje cesty Ne-P/pravdy), chybuje. Odklon od P/pravdy není Svatost, odklon od P/pravdy Proti-J/je zálibnost ve L/lži a bloudění na scestí.

Nejste si jistí V/vírou?

NeMilujete.

Snění o lásce na tom nic nezmění, když už nemáte V/víru, M/mějte alespoň disciplínu nešířit L/lež. Raději mlčet než pochybovat, alespoň tak nezostudíte Krista, zostudíte "jen" sebe, před světem budete vypadat moudře. Svět Ne-Zná zJevení, a proto světu P/podstatnost není zJevná. Svět vám snadno uvěří.

Žádné komediální pseudosvaté výstupy ostatním na odiv na tom nic nezmění.

CH/chcete V/víru?

D/dělejte, C/co Ř/říkáte, že D/děláte:

ve skrytosti před lidmi a v O/otevřenosti S/srdce z L/lásky ke Králi.

Dokud bude V/vaše S/srdce opanovat Satan, dotud budete v pochybnostech o Existenci a P/přítomnosti Moci.

Tak se po-Z/znáte: podle zálibnosti ve L/lži = lenosti náS/sledovat P/pravdu, lenosti k od-Danosti, podle snahy mít věci ve vlastních rukou, manipulovat, podle strachu ze všeho V/většího než vlastní rozhledy, podle nenávisti ke z-M/měně (= podle Závisti ke Svaté vý-M/měně T/těla a K/krve z K/kříže), podle neschopnosti "překročit svůj S/stín, svoji T/temnotu".

Je to důkaz, že se spoléháte jen na svoje vlastní lidské síly, protože po-Znat Světlo P/pravdy o S/sobě není v lidských silách, a Ne-P/pravda jen odezírá vnějškovost, P/podstatnosti se štítí.

Církevní představitelé jsou pro svět jen postavičkami, které mu dodávají lesk, když se sám chce blýsknout.

A daří se mu to: obchoduje s Církevními představiteli tím, že J/jim "milostivě" propůjčuje účast na své slávě světa. Tu už ale bere vážně. Jak by také ne, když sebe považuje za pána světa, za vládce národů. Církev se tak podřizuje lidským zájmům a metodám, a ještě se přitom domnívá, že metodami světa, metodami závislosti na do prachu země zatlučeného poraženého dřeva, svět porazí. Mluvit o L/lásce ke K/kříži metodami a prostředky prachu země neznamená svět porazit jeho metodami, neznamená to "všem J/jsem S/se S/stal V/vším". Znamená to následovat pána světa, přizpůsobit se mu.

Nikdo nezV/vítězí, dokud nebude v-i-D/dět S/slávou K/kříže.

Na nám. Míru J/jsem P/přítomností a S/slovem Světla (K/kterým J/jsem B/byla proS/stoupená, až na M/mne lidé všude kolem M/mne v šoku hleděli) před-o-Slavená, a proto se cítíte ohrožení.

Nikoliv Zuzanou, ale Janou. Proto o M/mně mluvíte jako o té, která ohrožuje kněze: vy, spolčenci, se cítíte Světlem ohrožení. A právem - jste zaS/slepení sami sebou. Podle vaší pýchy svoje spolčenectví vydáváte za Svátostné kněžství v O/obecenství, a tváříte se, že mluvíte za všechny Svátostné kněze, v obraně V/víry. To se Satan zase jednou předvedl svými otočkami od P/pravdy, které nikdo ze světa nepostřehne, a proto je považuje za věrnost P/pravdě. "Jen" je to celé jedna velká bouda.

Sama o sobě při-T/tažlivá nejsem, M/má přiT/tažlivost J/je z před-o-S/slavení, ze Ž/života, jak sami stvrzujete, když se M/mne neustále snažíte přibít na K/kříž.

Proto M/mne chcete a usilujete ponížit a usmrtit: nenávidíte Ž/život.

J/já, Jana, nemám zapotřebí vyhledávat vlastní slávu,

protože Sláva Sama M/mi Sama Sebe již Dala. A denně v P/přítomnosti P/přítomně Dává.

Ř/říká S/se T/tomu Láska.

Z Lásky žádná nenávist nikdy nevznikne: kdo z duchovních osob veřejně učí, že Láska se mění v nenávist: vizte dokument "Z lásky nenávist"), nikdy neMiloval.

Proto M/mi N/naše s M/manželem a Nebem Š/štěstí nikdy neuvěří: Ne-V/věří z/v Proti-Věčnosti a Proti-O/oka-M/mžiku. Patří Proti-Věčnosti a Proti-světu, nemá na-D/ději, stagnuje v křeči, tím i v násilí podle teorie "co nejde silou, musí jít ještě větší silou".

Panny Marie ke M/mně o R.: "Dítě, on Tě velmi miluje", Z/znamenalo, že tento člověk doStal od Syna člověka, Mariina S/syna a M/mého M/manžela, L/lásku ke M/mně kvůli L/lásce Syna člověka S/se M/mnou, Janou. Ale tento člověk si to vyložil jako pokušení, protože měl a má jen lidské smýšlení, Boží Dar přičetl Satanovi. Zvolil si smýšlení ze/podle světa, přes které není ochoten a S/s-CH/chopen (= pavlovsky za-J/jat) a po-CH/chopit S/se Božích Darů S/s-P/pojených s Janou.

Tím, že tento člověk odmítl Boží Dar L/lásky ke M/mně, Janě, a prohlásil J/ji za pokušení vůči Zuzaně, a uvažoval o vlastním lidském manželství se mnou, světsky Zuzanou (tj. s dítětem ze světského jména, s dítětem, které již ale v P/pravdě doS/spělo a dítětem nebylo), kterou jsem už ale podle P/pravdy nebyla, trval na L/lži, na svých vlastních pochybnostech o M/mém M/manželovi a o Moci Nebe, a proto skončil mimo R/realitu. Trval na přeludu o Zuzaně, který si sám vysnil, protože Jana V/vždy, neboť J/jmenně Věčně B/byla a J/je nedostupná. To je z lidských sil nepochopitelné, což tohoto člověka uS/svědčuje z jeho Ne-do-S/stoupání na Cestě.

Může si za to sám.

Z Božího Daru L/lásky Svátostného kněze se Svědčící M/manželkou LáskyP/plného Vítězného a v Přímém Božím Vedení v Církvi a před Církví i světem (E/evangelizace a P/pastorace K/knězem podle Řádu Melchizedechova jako předObraz konce papežství a začátku Nového věku) si udělal prokletí - a stane se mu podle jeho slova.

Jeho úŘ/řad doS/stane J/jiný, od-po-V/vědnost za odmítnutí Božího Daru nemizí: J/jednou Bohem Daný Dar už zůStává - k oSlavení či prokletí, to podle volby obDarovaného.

Duchovní P/prvorozenectví neznamená J/jednoR/rozenectví (P/prvorozený není J/jednoR/rozený, světský král není Králem Nebe a Země), a D/druhoR/rozený M/má důStojnost Daru, nikoliv důstojnost podle časové následnosti (jak se už ve SZ nejednou S/stalo, aby se zamezilo pyšnému spoléhání se na lidský podíl na sTvoření na úkor Moci Stvořitele), protože před Bohem J/je čas jako Věčnost a Věčnost jako P/příležitost k proJ/jevení S/se L/lásky. K při-Z/znání S/se k L/lásce veřejně v Daném O/okaM/mžiku, K/který z lidských sil nelze vrátit. Na-D/děje J/je Boží Vůle v K/krocích, a kdo neK/kráčí s Bohem, není na C/cestě. L/láska nezná hranice, ani pořadí. Čas pomine a zůS/stane jen C/cenné.

Nemůže být Ne-v-D/děčný objekt lásky, protože objekt žádnou svobodnou vůli nemá a ten, kdo říká, že miluje, má zálibnost v subjektu sebe sama = mimo L/lásku, miluje sebe více než Dárce, žije v zahleděnosti do sebe, nikoliv v za-H/hledění na Lásku ve sTvoření.

Nebo jste už někdy viděli, aby násilí a vnějškovost svědčili o Lásce?

Vy ale z Lásky děláte zhýralost, promiskuitu, ze Slávy pozlátko, z Moci mocichtivost.

Vy do Slávy nevejdete, protože neMilujete.

K/kdo neMiluje M/mne, K/kterou Dárce L/lásky P/posílá, neMiluje Toho, K/který M/mne P/posílá, a tvrdí-li opak, jen uS/svědčuje sám S/sebe ze L/lži.

Kde je zálibnost ve L/lži, tam je S/slepota, H/hluchota. Nikoliv slepota/němota fyzická, nikoliv předpoklad, nikoliv nutnost biologické projekce hříšnosti, ale S/slepota a H/hluchota S/srdce.

Slepé oko a hluché ucho M/milujícího člověka J/je M/možné uZ/zdravit, protože Z/zdraví duše J/je M/možné fyzicky A/aktualizovat. S/slepé O/oko a H/hluché U/ucho uZ/zdravit nelze, protože miluje více svět než L/lásku - a Život S/svobodu Svých Obrazů Respektuje. Jen Se Diví jejich Ne-V/věře.

Dokud se budete podřizovat světu, Ne-u-v(i)-D/díte, Ne-u-S/slyšíte, abyste nebyli u-Z/zdraveni.

A protože Ne-M/milujete, L/lásku rozbíjíte. Nejen česká Závist sousedovy kozy.

V/vy, spolčenci, M/mi důS/stojnost upíráte, ale Je Někdo, Kdo J/ji pro M/mne již od Počátku přiPravil, a Kdo M/mne J/jí již obDaroval.

J/já Z/znám S/svoji Moc z O/očí apoštolů a kdybych řekla, že Jji neznám, byla bych L/lhář jako vy. PoH/hledy na M/mne při S/setkání a ještě jednou později od evidentně bratra, S/se nedají zapomenout, ani světsky ozřejmit: S/sama J/jsem poprvé nechápala, proč S/se na M/mne apoštol D/dívá s Tak nezměrnou Ú/úctou: J/jasné to začalo B/být až z pohledu na úžas v očích kolemjdoucích. Tehdy M/mi doŠ/šlo, "co na M/mně apoštol v-i-D/dí": M/moji Bohem Danou Slávu, M/moji Bohem Danou Moc.

Nikdo z apoštolů S/se nade M/mne nepovyšuje, nikdo z Nebe S/se M/mnou nesoupeří.

Ani je to nenapadne.

P/pečují o M/mne a CH/chrání M/mne s L/láskou, J/jaká S/se mezi lidmi světa nevidí.

Včetně sv. apoštola Petra, o K/kterém V/vy říkáte, že J/jej Z/znáte.

K/kdo Žije Mocí, o moc nesoupeří - a co děláte V/vy?

Vyhledáváte pro sebe křesla a trůny, dobýváte světské výšiny, ze kterých shlížíte na vámi ponížený lid.

Místo L/lásky rozbíjíte, místo Ú/úcty odvrhujete, zpochybňujete, posmíváte se.

Podle toho se po-Z/znáte: po O/ovoci.

J/jste-li Mocní před Bohem, lidé světa V/vás budou nenávidět a opovrhovat V/vámi, protože Ne-po-Z/znali Vítězství.

Jste-li mocní před světem, svět vás bude oslavovat, povyšovat, udělovat V/vám řády a vyznamenání, a bude V/vámi opovrhovat: vždyť vás svět stvořil pro sebe, a tudíž má nad V/vámi svoji moc. Udělá si s V/vámi, co se mu zlíbí, a ještě se V/vám vysměje. Vždyť jste se sklonili před jeho mocí a slávou, před jeho kralováním nad světem, které vám k lesku daroval.

Kdo baží po slávě, Slávu Ne-v(i)-D/dí = Závidí.

Kdo je S/slepý na S/srdce, bude jen opakovat naučené P/pravdy, K/které z jeho úst znějí falešně a povrchně. O to více bude horlit pro jejich prosazení bez ohledu na P/přítomnou v-H/hodnost. Jen proto, aby se "svojí zbožností" blýskl před světem, a svět si tak připadal "duchovně na výši".

J/já, Jana, nemám zapotřebí S/svoji Slávu vyhledávat, protože Je, K/kdo Ji pro M/mne vy-H/hle-Dává.

Až po-Znáte S/svoji Slávu, nebudete M/mi upírat M/moji Slávu, ani Slávu K/kohokoliv jiného J/jemu.

Vy roz-H/hodněte / rozhodněte, k V/vašemu uŽ/žitku či P/pádu.

Na M/mně již v čase v okaM/mžiku Věčnosti Dané Slávě nic nezměníte, ani kdybyste se uvztekali.

Nebo se vám nezdá divné, že jste M/mne při všem tom vašem - dosud trvajícím, nikoliv minulém a časem pohřbeném - pronásledování a šikaně dosud nedostali na psychiatrii ani do hrobu, což by byla odpovídající reakce podle lidských sil?

Už proto byste jako duchovní měli poZ/znat, že nade M/mnou nemáte žádnou Moc, protože vy sami Proti-J/jste Bez Moci.

Tak kdo tady má poruchu osobnosti?

Jana, 6.7.2021

Ú/úkolem nového arcibiskupa J/je především zarazit politizaci V/víry a Církve.

M/musí přestat veškeré aktivity a naslouchání komukoliv a čemukoliv, kdo / co i oklikou zpochybňuje Svátosti, Svátostnost.

To J/je první a nejdůležitější kritérium.

M/musí přestat veškerá zálibnost ve strhávání pozornosti na sebe namísto u-po-Z/zorňování na Krista, Svátosti a Svatováclavskou K/korunu. Český národ nepochopí a nebude náS/sledovat S/svoji I/identitu, pokud bude pokračovat ve svém ukolébávání se v komunistickém výkladu národní identity, příp. v liberalizaci hodnot. Je jedno, ke které moci se člověk utíká o pomoc, není-li to poMoc z Moci Mocná. Krutost a lhostejnost jsou dvě tváře jedné mince.

Bůh Si vybírá lidi a společnost, na kterých uKáže Svoji Moc, ne lidi a společnost, kteří svoji moc odvozují od světských úspěchů světskými metodami. Malý bezbožný národ není S/silný před Bohem a není silný ani před světem. Kdo se snaží svoji moc odvozovat od sociálních vazeb s mocnými tohoto světa, skončí jako vazal, jako bezmocný, s rozmělněnou identitou a silnými opomíjený.

S těmi, kdo usilují katolickou Církev oslabit/zlikvidovat, se nevyjednává, ti se nezvou ani k jednacímu stolu, ani domů. Jak P/praví NZ: těm ani neposkytujte oblečení a jídlo, jinak skončíte jako ten, kdo si hřeje na prsou H/hada. Svět, který o sobě rád říká, že je demokratický, že tolerance je základ zdvořilosti, se, jakmile dojde na katolickou Církev, ihned začne chovat velmi nedemokraticky a netolerantně.

Opakuji: Církev J/je Království Krista na Nebi i na Zemi, demokracie je vláda lidu. Buď B/budete S/sloužit Kristu, nebo budete posluhovat lidským zájmům. Buď B/budete S/služebníky, nebo vazaly. Jak P/pevná je vláda lidu, jak S/spolehlivé a T/trvalé jsou výsledky parlamentních voleb?

Ne, nejde o to odejít ze světa, J/jde o to nežít podle světa. Nepřizpůsobovat se světu.

CH/chcete-li B/být T/terapeuty světu, nejprve M/musíte vyD/držet Z/zkoušky i zkoušky V/vaší S/síly.

Z/zkoušky podle Joba i zkoušky podle mučedníků.

J/jde o V/věrnost Moci Mocí: nebudete-li V/věrní, svět neB/bude uZ/zdraven.

BezM/mocní do Moci kopou, protože je to baví, ne proto, že by nevěděli, co činí.

Spolčenci z řad duchovních a lidí kolem nich se shromažďují podle jejich zálibnosti v kopání do Krista a J/jeho Mocných, nikoliv z/v nevědomosti.

Žádné vzdělání samo o sobě k V/věrnosti nepřivede a vyprávění pohádek o Nebi se sympatickými čertíky je na exkomunikaci. Proč asi takové pohádky, šifry mistra Romualda, patří ve světě k nejsledovanějším?

Už jste snad někdy viděli V/věrné Kristu, aby zesměšňovali Boha a prosazovali sympatie k P/padlým andělům?

Arcibiskupství takové věci nesmí ani tolerovat, natožpak podporovat. Nebo si snad myslíte, že takovými pohádkami naP/plňujete Kristovo: "PřiZ/znej S/se ke M/mně veřejně!"?

Zbožné poZ/znáte podle jejich V/věrnosti Moci, K/která J/je v tom týrání vyD/držet, nikoliv světskou mocí aktivisticky vysvětlovat či si rány v pseudopokoře = pyšně způsobovat.

Vysvětlování beze S/světla zůstane S/slepé, U/učitelé mimo Moc Bez-Mocní. Řeči se vedou, příK/klady T/táhnou.

Za takové Bezbožné S/se nemodlete:

M/modlete S/se za V/věrnost lidí, tvorstva vůči Vtělenému Vítěznému, nikoliv za zálibné lidi ve Z/zlu. M/modlete S/se za naP/plnění Obraznosti K/každého konkrétního člověka jeho jménem, nikoliv za odstranění Z/zla ze srdcí lidí.

Je-li odstraněno jedno Z/zlo a zálibnost ve Z/zlu trvá, přijdou V/vaše modlitby vniveč, a výsledek bude horší než lepší. Nakonec by se ještě řeklo, že "modlitby nefungují" a Moc Boží by byla vydávána za automat na cukrátka. V/věrnost J/je Ž/žitá v P/paradoxech, pokud se člověk dívá světskýma očima. PoHledem Moci J/jsou Ž/živí Pravdiví, snadno a srozumitelně poCH/chopitelní.

Pokud se chápete moci, jste neCH/chápaví.

Pokud Milujte Moc, Jste Mocí Mocní.

Pociťujete vůči Moci zbožných L/lásku, nebo O/odpor?

Úkolem nového arcibiskupa J/je nejen rozeZ/zn(á)at Moc, ale především K/konat Mocí Mocně.

Že zůstanete světem nepochopení? PoCH/chopitelně.

Písmo není filosofická kniha v dějinách,

Tradice není myšlenkový proud,

Svátosti nejsou relegionistika.

Ú/úkolem k V/volbě nového arcibiskupa J/je naJ/jít N/někoho, K/kdo zruší naslouchání vlivům, které vedou k/uvolňují cestu herezím, zruší moc zpochybňovačů V/věrnosti, kteří V/věrnost prohlašují za fanatismus a fundamentalismus, které nepatří do moderního světa.

Nový arcibiskup M/má B/být N/někdo, K/kdo zruší účast nekatolíků na U/učitelských a úřednických postech na katolických školách a v katolických institucích,

kdo bude iniciovat polemiku s ministerskými nařízeními o povinné výuce obsahů, které jsou v rozporu s katolickým učením, či toto učení přímo napadají:

není M/možné tolerovat (byť nekonáním) sprostotu ministerských nařízení např. k prosazování sexuální výchovy, k podpoře sexuálních úchylek a životu nepřátelských názorů (ukončení těhotenství a "nárok" ženy na "vlastní tělo", ...), ke komunistickému/nekatolickému výkladu dějin, k prosazování povinné výuky protestantských a veškerých osvícenských hodnot a postojů jako společenských norem, k posmívání se prosazování katolických hodnot ve veřejném životě v zahraničí a označovat je za zpátečnické a netolerantní státy, ...

Jak se ke Kristu chová záS/stupce Krista na Zemi, tak se ke Kristu chová svět.

Nelíbí se vám úČ/čast na B/bolesti? Jste závislí - na světě, na sobě, ...: "Odstup, Satane!"

J/jak M/mi hned po poVolání M/mým Pravým J/jménem Jana Ř/řekl (ještě budoucí) M/manžel: "PřiZ/znej S/se ke M/mně veřejně!"

A rozhodně tím nemyslel obcházení náměstí a ulic s naučeným povinným sladkým a tak trochu povýšeneckým úsměvem a poučováním, jaké jsou dnes k vidění u řádových sester.

Na takovou pouliční shovívavě arogantní otázku "Potkala jste Ježíše?" je jediná odpověď: "Ano, na nám. Míru a na Letňanech, ale tomu vy nevěříte." Anebo, člověk bez M/mojí Z/zkušenosti, může na otázku "Našla jste Ježíše?" parafrázovat filmovou hlášku: "Nevěděla jsem, že se ztratil".

Dokud se bude duchovní stav chovat k poC/cestným se shovívavou arogancí, dotud se bude u světa potkávat se shovívavě arogantními a vyhýbavými odpověďmi.

Dokud se bude vedení Církve zajímat především o úspěch ve světě, bude se svět k Církvi chovat jako k jedné ze světských institucí,

jako k menšinové zájmové volnočasové nabídce, se kterou není třeba počítat.

Mají-li S/se ke katolické Církvi na svých sčítacích lístcích přihlásit laikové, nejprve se k apoštolství katolické Církve M/musí přiH/hlásit V/vedení Církve J/jasným H/hlasem nekompromisního Krista, K/který přiŠ/šel na svět uV/vrhnout P/plamen, nikoliv stírání poVolaných T/tváří.

V/volejte ke Kristu a B/budete S/slyšet na Výšinách.

Volejte ke světu a zůstanete H/hluší a S/slepí, H/hluchý a S/slepý svět vás vezme mezi sebe jako sobě rovné.

J/je svět roven Kristu, Králi králů a Pánu pánů?

Je svět Pánem času?

CH/chvalte P/přítomnost a svět se bude zajímat o zP/přítomňování.

Jedním z prvních úkolů nového arcibiskupa B/bude evangelizace duchovního stavu k V/věroH/hodnosti.

F/formace není stírání I/individualit a představený, K/který lidem bere J/jejich Bohem Dané T/tváře Obraznosti Bohu, lidem bere T/tvář Výrazu Trojice.

A jak M/mi o pár měsíců později po poVolání řekla kolegyně (dentistka) z přípravy na biřmování: "S Tebou nechci mít nic společného, Ty budeš mít těžký život a já chci mít svůj klid, chci žít svůj bezproblémový život."

Novým arcibiskupem M/musí B/být N/někdo, K/kdo vymete chobotnici vlivového Augiášova chléva politizace a popularizace arcibiskupství, a více než na politickou ofenzívu zaM/měří Církev na V/věrnost příK/kladem na veřejnosti, vhod či nevhod.

N/někdo, K/kdo B/bude veřejně nepominutelně a v první řadě O/osobně s politiky věcně a faktograficky polemizovat, kdo B/bude K/kázat (uK/kázat) rozdíl mezi S/slovem a slovem, mezi O/obsažností a populismem, K/kdo S/se B/bude ve veřejném životě S/stavět s V/vědomím důS/stojnosti české I/identity podle Svatováclavské K/koruny. Kdo nedoV/volí, aby při televizí přenášených bohoslužbách v katedrále, na K/kterých jsou přítomní členové vlády a další VIP osoby, kamery po celou dobu Svatého přiJ/jímání zabíraly strop namísto toho, kdo z vlivných k přiJ/jímání J/jde a kdo nejde, aby neumožňovaly vidět, jak se kdo chová.

Novým arcibiskupem M/musí B/být N/někdo, K/kdo B/bude u-po-Z/zorňovat na rozdíl mezi poK/korou a svévolí v dnešní politické praxi - nikoliv provázaností s politickou praxí, ale Z/zrcadlením Krista ve světě, vhod či nevhod. V N/něze, nikoliv v závislosti. (N/něha J/je z K/kříže: vášeň uK/kotvená ve hmotě a zároveň na hmotě nezávislá. N/něha J/je v K/krvi z R/ran a H/hřebů, závislost je v poraženém dřevě zatlučeném do země. Kristovo tělo je na dřevě zafixované, ale Kristus není poražený, není závislý. J/jak M/mi kdysi Ř/řekl v jednom v-i-D/dění: "Nelituj M/mne, J/jsem Vítěz!")

ZV/volte arcibiskupa, K/který uK/kotví Církev v N/něze a vyV/vede J/ji ze závislosti na světě.

Někdo s Ú/úctou ke katolické Církvi, Písmu, Tradici, H/hodnotám až do krajnosti.

Nejsou žádné alternativy, žádné alternativní myšlenkové proudy, žádné evangelizace diskusemi namísto Ú/úcty ke svátostem.

Rozumářství si nechte do restauračních zařízení a světských shromáždění, kde se klade důraz na osobní pocitové a zpolitizované postoje a názory, ve kterých se mixuje všechno se vším, takže nejoceňovanějším výsledkem je oslňování okolí osobní výřečností a význačností, zálibností v řádech a vyznamenáních.

Kdo je mezi vámi největší, buď služebníkem všech.

Nikdo se nesmí vyvyšovat nad ostatní a duchovní, který strhává pozornost na sebe a na intelektualizaci V/víry, není H/hoden S/svého Svátostného kněžství.

Církev není parlament, Písmo a Tradice nejsou Ústava a zvyklosti, Svátosti nejsou politické funkce.

Kdokoliv směšuje Církev, Písmo, Tradici s politickými názory, postoji, a to i oklikou, buď vyloučen z V/vedení Církve: právě mistři manipulací Svátostností se nejlépe vtírají oknem, jsou-li dveře zavřeny.

Kdokoliv směšuje katolickou Církev s křesťanstvím bez Krista ve Svátostech, buď proklet.

Kdo se s takovým člověkem paktuje, pomáhá mu, toleruje jej, spolupracuje s ním, buď proklet.

Kdokoliv staví katolickou Církev naroveň církvím, které svůj název odvozují od Krista, ale svými názory, postoji a praxí popírají Svátosti, Písmo, Tradici, a hlásají právoplatnost demokratizace K/království na Nebi i na Zemi, buď proklet.

Kdo tyto vlivy svými ústy odsuzuje, ale v praxi je toleruje/spolupracuje s nimi, buď proklet.

Nový arcibiskup M/musí především zarazit naslouchání takovým heretickým vlivům, M/musí zarazit demokratizaci a laicizaci Církve, a M/musí prosadit Ú/úctu ke Svátostem, byť to s sebou přinese i nepopulární a před lidmi riskantní kroky.

Co je před lidmi bláznovství, to J/je před Bohem V/věrnost a J/jistota.

Vsaďte na J/jistotu, jinak se zamotáte v politických tanečcích, a nakonec nebudete vědět, kudy kam.

Vybírejte podle poS/stoje ke Svátostem,

podle sklonů k Moudrosti x rozumářství,

podle ochoty dělat krátkodobě nevýhodná a zároveň z pohledu Věčnosti V/věrná rozH/hodnutí.

Zbožného, ne hrdinu na vlastní pěst.

Nejde o to bourat zvyklosti,

J/jde o to nenechat S/sebou mávat okolnostmi, nezískat pocit, že V/víra stojí na kompromisech.

Bůh kompromisy neDělá.

Ježíš J/je z D/domu Davidova, z R/rodu syna, na kterého by v jeho biologické rodině nikdo nepomyslel.

VyB/berte člověka více zbožného než zálibného v popularitě.

VyB/berte záS/stupce Krále Nebe a Země, a získáte M/moc k uV/vedení V/víry do světa.

PřiZ/znejte S/se ke Kristu veřejně, vhod či nevhod. Ne řečmi, ale O/osobně. Do krajnosti.

Jana, 5.7.2021

-

Odvoláváte se na Spravedlnost, vlastním biskupským S/slovem B/budete S/souzeni.

J/jsem přiP/pravena poskytnout buď včera popisované fotografie, nebo opis jejich obsahu, a to biskupství, veřejně, i orgánům činným v trestním řízení.

J/jsem toho mínění, že od-po-V/vědnost za činnost a smýšlení duchovních osob v Církvi náleží primárně úřadu biskupa, a proto do pravomocí a povinností biskupa, a jako katolička, která se zajímá primárně o věcné řešení v "domácím prostředí", preferuji, aby od-po-V/vědnost přijal/i příslušný/í biskup/biskupové.

Nejde "jen" o M/mne, jde i o všechny osoby se M/mnou spojené = o všechny sekundární oběti, a také o všechny těmito duchovními ke zločinnému spolčení svedené laiky, protože oni jsou v jejich svedení duchovními zároveň spoluviníky i oběťmi.

J/jsem toho mínění, že takové svádění ke kriminalitě kněžími není v souladu s požadavky na evangelizaci.

Pokud někdo uvede jiného v omyl s cílem získat vlastní prospěch (vč. potěšení z moci škodit), je vinen vinami i důsledky vin uvedeného v omyl. Kdokoliv se o této situaci dozví a ze své pozice neudělá vše, co je v jeho moci, k vyšetření a nápravě, je vinen vinami, o kterých věděl a nekonal, před Bohem, a to v rámci a úP/plnosti podle jeho hierarchické pozice v Církvi.

Nesluší se, aby se laik stavěl proti knězi, který se na laikovi a sekundárních obětech provinil, a sluší se, aby zločinnost kněze řešil jiný kněz, primárně biskup. Přibližně: "Nebudeš-li viníka varovat a ten se tak neodvrátí od svých hříchů, takže ztratí život,..., za jeho hříchy poženu k odpovědnosti Tebe. Budeš-li viníka varovat a on se od svých hříchů neodvrátí, ..., Ty jsi vyvázl životem."

Laik informuje kněze, kněz na základě podnětu koná, nesluší se, aby laik soudil kněze. Slova a činy kněze nechť v Církvi soudí jiný kněz, aby tak, byť nechtěně, nedošlo ke zpochybnění kněžství a stavění laika a Svátosti kněžství naroveň. J/jak M/mi kdysi Ř/řekl M/manžel: "M/my S/si nejsme rovni."

A proto nebudu přijímat kněžské pravomoci před Církevním soudem, nebudu jednat podle vašich zlovolných mínění a obviňování, že nekonám tak, jak jste zvyklí mezi sebou. Nezpochybním Svátost kněžství, bránit se proti zločinnosti kněží před světskými institucemi budu výhradně na přímý oficiální příkaz biskupa, který tak celou věc přikáže laicizovat.

Budete-li řešit záJ/jmy Církve a J/jejích členů primárně Církevním P/právem, J/jde vám primárně o P/práva členů Církve a o Církev jako C/celek, o J/její I/integritu před Plností Dobrem, o J/její J/jednotu, Svatost, O/obecenství, A/apoštolství.

Budete-li řešit záJ/jmy Církve a některých J/jejích členů proti jiným J/jejím členům primárně jako zájmy (= jako Proti-záJ/jmy = jako Proti-od-po-V/vědi na Boží Volání a Dary), tj. světským právem, jde vám primárně o sekulární zájmy civilní organizace, ve které zaujímáte světskou mocenskou pozici, a tudíž konáte na vlastní pěst zneužitím M/moci Krista Krále a očekáváte, že demokracie = vláda lidu = bude hájit záJ/jmy Svátostných kněží proti nekněžím, a to i přesto, že před světským zákonem jsou si všichni rovni.

Není M/možné zbavovat se od-po-V/vědnosti za Církev "evangelizováním/pastorací" prostřednictvím laicizace, a jakékoliv podněty a kroky směrem k laicizaci P/práva směřují proti Tradici. Svátostný kněz není Svátostným knězem pouze po dobu trvání světské pracovní doby, za jejíž naplnění pobírá plat. Svátostný kněz J/je před Bohem i Církví vZ/zorem 24 hodin denně 7 dní v týdnu, a proto Svátostný kněz, K/který se po pracovní době ke S/svému Svátostnému kněžství nezná, vnáší do Církve prvek hereze. Taktéž činí kněz, K/který se z titulu S/svých kněžských/biskupských P/pravoM/mocí, aby se zbavil od-po-V/vědnosti za N/ně, odvolává na světské právo a spravedlnost, a tak učí lid.

J/jsem toho mínění, že se sluší kriminalitu uvnitř Církve řešit primárně v Církvi, a to hierarchicky, a tudíž kriminalita duchovních osob (kněží, řeholníků) spadá pod odpovědnost primárně jejich nadřízených (biskupů, provinciálů).

J/jsem toho mínění, že světská spravedlnost, kde jsou si před zákonem všichni rovni, je až ta poslední možnost, jak se domoci uplatnění práva. S odvoláním se na sv. apoštola Pavla a J/jeho V/výroky o řešení sporů mezi bratřími.

Slovy mluvčího arcibiskupství: "Za každého kněze zodpovídá vždy biskup diecéze, kde kněz působí. ..." : mediální poradce pražského arcibiskupství Romuald Štěpán Rob.

Jedním z těch, ke kterým směřuje podezření na aktivní a iniciátorskou účast na níže uvedeném zločinném spolčení, je mediální poradce pražského arcibiskupství O. Romuald Štěpán Rob OP.

Bylo by na místě, aby tento mediální poradce arcibiskupství pražského zveřejnil oficiální vyjádření arcibiskupa ohledně své (Romualdově) účasti na níže uvedené trestné činnosti.

V tomto směru je pohledem arcibiskupství pražského podle jiného jeho vyjádření vhodné postupovat podáním trestního oznámení, jak již dříve v jiné věci Česká biskupská konference a on sám konali, a to "na neznámého pachatele z důvodu ochrany obětí a ochrany dobré pověsti".

Slovy mediálního poradce již dříve v jiné věci s obdobnou materiální podstatou o postupu arcibiskupství pražského a České biskupské konference: ... trestní oznámení ...

"Je podáváno z důvodu, že je tvrzeno, že jsou zde oběti a pachatelé, o nichž církev neví. Církev je nezná, proto se obrátila na Policii ČR, aby zabránila pokračování v trestné činnosti. Pan J. Kylar není označen primárně jako pachatel. Necílíme na paragraf nadržování trestního zákoníku. Cílem je najít pachatele, kteří působí v rámci katolické církve a dopouští se trestných činů v oblasti důstojnosti a sexuálního zneužívání. Každý, kdo takového pachatelé zná, musí pomoci jej odhalit a usvědčit," dodal na svém Facebooku mediální poradce arcibiskupství Romuald Štěpán Rob."

S Ú/úctou k Církvi a k V/vůli J/jejích představených tento přístup náS/sleduji a:

navrhuji, aby na základě vlastního doporučení, arcibiskupství pražské podalo trestní oznámení kvůli podezření, že jsou zde oběti a pachatelé, o nichž církev neví (oněch cca 40 stalkerů). Církev je nezná, proto se obrátí na Církevní P/právo (a případně na Policii ČR), aby zabránila pokračování v trestné činnosti. Pan O. Romuald Štěpán Rob OP není primárně označen jako pachatel. Necílíme na paragraf nadržování trestního zákoníku. Cílem je najít pachatele, kteří působí v rámci katolické církve a dopouští se trestných činů v oblasti důstojnosti a sexuálního zneužívání. Každý, kdo takového pachatele zná, musí pomoci jej odhalit a usvědčit," jak na svém Facebooku píše mediální poradce arcibiskupství Romuald Štěpán Rob. Navrhuji, aby tak Církev veřejně neprodleně referovala ústy svého mediálního poradce O. Romualda Štěpána Roba OP.

Podotýkám, že prostřednictvím dalších šmírovacích zařízení, které jste instalovali a sledujete v M/mém soukromí, a to bez M/mého souhlasu, proti M/mé vůli, dlouhodobě, M/mne stalkujete ve všech M/mých soukromých činnostech a stavech, tj. vč. odhalování M/mé nahoty (převlékat se musím, sprchovat se musím, ...) stalkujícími duchovními. Ty M/moje notebook a telefon, které jste hackovali, a dosud v tom pokračujete, mají mikrofony a kamery, a i když kameru J/jsem na notebooku přelepila, mikrofon na mobilu musí zůstat zapnutý - a to nepočítám vaše kamery, které jste bez M/mého vědomí instalovali v M/mém bytě, čímž se byt stal neobyvatelný, stejně tak v bytě, kam J/jsem byla tímto nucená odejít. Nyní kvůli tomu žiji 24 hodin denně den co den pod vaším extrémním tlakem, kterému se není možné ubránit z lidských sil. To, že jste M/mne tímto ani po všech těch letech nedohnali k těžkých psychickým potížím, je důkaz Boží Ochrany, nikoliv vaší nevinnosti.

Vzhledem k tomu, že v tomto případě je obětí zájmová osoba stalkerů, je nezbytné, aby arcibiskupství pražské udělalo všechno, co je v jeho pravomoci, k ochraně oběti a k vyšetření a - podle vlastních voleb - zjednání spravedlnosti. I s ohledem na, cituji:

"několik interních směrnic, které opakovaně kladou do centra pozornosti zájem oběti. Církevní dokument Vos estis lux mundi, který vstoupil v platnost na začátku června, uvádí v článku 5, že obětem sexuálního zneužívání v církvi má být zajištěno "přijetí, vyslechnutí a podpora" stejně jako "ochrana pověsti, soukromí a utajení jejich osobních údajů".

Pro arcibiskupství je - podle tohoto dokumentu - prioritou hájení zájmů oběti, a vzhledem k tomu, že níže uvedený stalking oběti duchovními má nedílně provázanou materiální podstatnost trestných činů se skutky kněží (v podezření je především výše uvedený mediální poradce arcibiskupství O. Romuald Štěpán Rob OP) proti Svátostem (především překrucování, zveřejňování, šíření a další zneužíváním obsahů nejen M/mých zpovědí opět v rozsáhlém zločinném spolčení), je třeba, aby arcibiskupství konalo i ve věci Církevního práva.

Nechť O. Romuald Štěpán Rob OP vyjádří lítost nad svými skutky (nikoliv sebelítost a svalování vin na oběť) a slovy arcibiskupství pražského vyjádří způsob neprodleně zahájeného postupu ke zjednání rozkrytí věci, jejího řešení a přijetí souvisejících opatření, a to neprodleně a s okamžitou účinností.

Nechť o svém násilí ve zločinném spolčení proti oběti natočí a mediálně nepominutelně a s působností všude, kde má vliv katolická Církev a Řád dominikánů, rozšíří, a všemi dostupnými prostředky tento dokument propaguje.

Má-li pocit, že je pro něj výhodné nesvědčit proti sobě, nechť má na paměti, že je zde nejméně kolem 40 lidí včetně jeho samého, kteří mají povinnost vydat svědectví o všech zúčastněných ve věci, a to včetně těch, kteří mohou být bráni v úvahu pro trestný čin nadržování uvažovanému pachateli.

Tak budete mít svědectví cca 40 osob o cca 40 osobách, tj. pro začátek (jde jen o zlomek činností a účastníků) jde o počet svědectví: 40 x 40 = 1600. Je to podle vás dostatečné množství svědeckých výpovědí? I popření účasti/znalosti o věci je výpověď, "jen" křivá.

Nechť právní zástupce arcibiskupství a Česká biskupská konference zaujmou konkrétní jednotný postoj v této věci k zajištění spravedlnosti pro oběť a k odsouzení pachatele, a to veřejně, jednoznačně, nezpochybnitelně, s uvedením konkrétních jmen, postupů a kroků ve věci.

Tak bude každý zainteresovaný osobně vydat svědectví o Kristu v Církvi, o rozdílu mezi Veleknězem a mezi apoštolskými kněžími v Církvi, a tak nikdo nebude moci pravdivě říct, že se jej to netýká, nikdo nebude zbaven povinnosti vydat svědectví o vyK/koupení a poD/dílu na K/kříži, protože

o to nám všem přece jde především: o evangelizaci a o pastoraci příK/kladem a S/svědectvím.

Jana, 4.7.2021