www.TEXTS.cz



Najděte zdroje Z/zla a jejich satelity, kteří mají v ústech med a v srdcích jed.


Když to zjednoduším až na hranici únosnosti, potom se Atributální Obraznost a Aspektuální Obraznost člověka – tvora dají přirovnat ke Sluneční soustavě, kde

Atributální Obraznost je struktura a dynamika Slunce, které svítí všem a zcela stejně bez rozdílu,

Aspektuální Obraznost je struktura a dynamika planety,

K/konečné Nekonečno (podíl na světle) jsou všechny vzhledem ke slunci dostatečně zářící a dostatečně jasné planety ve svém souboru, každá na své oběžné dráze,

nekonečné Konečno je chaos planety / planet odvrácených od slunce, jejichž struktura a dynamika jsou na hraně definice planety.


Atributální Obraznost je světelností planety / planet (zde nejde o reálnou fyziku makrokosmu) vzhledem ke Slunci (lidskou řečí: vzhledem k určující sumě Atributální Plnosti, což je do značné míry slepý opis Zdroje V/všech Atributálních poDílů na Záři Jako Takové), u každé jedné planety a ve všech planetách zároveň určuje podobnost se světlem. Ty, které mají světlo v dostatečné míře, světlo přijímají i odrážejí, tj. samy žijí i odrážejí všemi směry = jejich primární světlo Pravdy je bezbarvé (= v plnosti barev), konkrétní, sekundární barvy (J/jmenné P/pravdy) planety jsou projevem Aspektuální Obraznosti.

Tato světelnost je konkrétní a individuální, tj. Aspektuální. Je takových barev, tvarů, jasu, …, jaké odpovídají definici individuální soudržnosti v jejím určení (chemické a fyzikální parametry každé jedné planety) i v její komparativní celistvosti a soudržnosti v rámci K/konečného Nekonečna x nekonečného Konečna.


Aspektuální V/věrnost vůči Atributální základní identitě definované planetárními charakteristikami obecně J/je (= Ž/žije) soudržností a kompatibilitou planety (Církve ve Svátostech),

Aspektuální Ne-V/věrnost vůči Atributální základní identitě definované planetárními charakteristikami obecně Proti-J/je inkoherencí planety a jejím propadáním se v chaosu, tj. zálibností v pro-P/p(á)adu (nejprve imploze = sebestřednost, poté exploze = vzteklost), výsledkem jsou jámy (povrchnost) a hory (pýcha). Člověk se tak ocitá mimo R/realitu Církve, tj. mimo Letnice, a nedostatek intenzity odDanosti Moudrosti nahrazuje populistickým rozpínáním se: nedostatek kvality maskuje líbivou kvantitou. 


V-z-T/tažnost (= Ž/život K/křížem) mezi oběma Obraznostmi J/je D/dána R/rotacemi (= gravitacemi planet = H/hybností lidství = Ž/života-S/s-CH/chopností individuálního konkrétního člověka), kde Věčnost (= gravitace Slunce = Duch Svatý v Trojici = Svátosti, vyK/koupení, K/kříž) T/táhne V/všechny k S/sobě až do Samého Zdroje veškeré Z/zářnosti (J/jasnosti a Z/zářivosti = Svatosti), kde planetární Svatost J/je uRčená (B/bytí planety z/v Pravdě J/jmennosti) R/rotační v-ze-S/stupností 1 v/z Právě-1, tj. Loga-R/rytmem člověka ve vzestupné S/spirále (Jákobův Ž/žebřík, K/kříž, Letnice) na drahách, jejichž míra a podoba jsou definované přímostí pohybu planety ve věrnosti = v pevném ukotvení S/srdcem v S/srdci a v přímosti = v L/lásce R/rotační H/hybnosti ze Záře.


Čím větší V/věrnost, tím méně kostrbatá oběžná dráha, tím kratší a vzhledem k přímce vůči Slunci vzpřímenější oběžná dráha, tím méně strukturálně deformovaná planeta (Svatost = poH/hyb planety po oběžné dráze doK/konalého kruhového tvaru velmi blízko Zdroje Záře, tj. co nejvýše po vertikále, a zároveň s nejmenším možným poloměrem pohybu kolem sebe. Taková planeta má raději úČ/čast na Záři než vlastní dráhu (miluje více Věčnost v P/přítomnosti nežli svoji vlastní naD/ději).


Čím menší V/věrnost, tím dále od Slunce, tj. umístěná tím více k horizontále (= tím od Slunce vzdálenější a ) oběžná dráha, tím rychlejší a silnější rotační osa kolem sebe (tím sobečtější, sebestřednější). Důsledkem slabé rotace kolem Slunce a silné rotace kolem sebe má planeta tendenci unikat ze Sluneční soustavy (z Církve) pryč a „vytvářet“ svoje vlastní soustavy, kde je sama „Sluncem“ = má tendenci bořit, tříštit a rozmetat všechno kolem sebe, čímž se Proti-S/stává jako-Sluncem, ale nikoliv jako-Září, protože Slunce deformativně vykládá jako sumu dobra (tj. antropomorfizace Atributální P/plnosti sTvořeného člověka před Stvořitelem), zatímco Slunce (= Svátosti = T/tažná Z/záře) J/je zP/přítomněním Záře Tak, Jak planeta M/může po-CH/chopit.

Ne-V/věrná planeta se snaží vše kolem uchopit do vlastních rukou, manipulovat v co největší ne-kvalitě a kvantitě sobělhaním, což k potvrzení „pravdivosti“ této deformace propaguje a prosazuje co nejsilněji a co nejšířeji kolem sebe. Přesvědčivost lháře je v tom, že je ve svém lhaní „pravdivý“ (není v rozporu se svým svědomím, které je mu nedostupné), a tudíž je ve svém populismu většinově pokládaný za přesvědčivě pravdivého. 

Za důkaz jeho skvělosti před lidmi je považovaná „nekonfliktnost“ (ve své sociální bublině a mezi hodnotově souznějícími nemá nepřátele, protože se o pravdu nezajímá, a pravdou je sám sobě, což ostatní uznávají jako ztělesnění vzorné až vznešené pravdivosti) a uhlazený zevnějšek bez šrámů a optických nedokonalostí. 

Od ostatních takový člověk očekává a požaduje jediné: budou se klanět jeho „zářivosti“ = budou uctívat jeho VIP pozici, jeho „mravní a sociální čest“, budou jej následovat (bude lidi nutit, aby svoje oběžné dráhy namířili k němu). 

Tak bude postupně a nenápadně, salámovou metodou, budovat svoji vlastní Anti-Církev v Církvi, tj. sektu pod maskou „Církve s lidskou tváří“ (maskou bývá vše, co před světem libě a vůči Bohu liknavě schvaluje a potvrzuje laicizaci, např. pseudoekumenismus, hereze, polyteismus katolických kněží často maskovaný „vědeckostí“, „osvěcování“ V/věřících vlastní „svatostí“ rozumu odtrženého od Moudrosti, „pochopení“ pro skutky bránící početí a umožňující smrt člověka lidskou rukou = oplodnění IVF, asistovanou sebevraždu, zavádění nekatolických náboženských kultů slovem i skutkem přímo do kostelů, liturgií, …). Tuto zálibnost v herezích velmi často maskuje „pochopením a přijetím hříšníka“, což má v tomto kontextu ve skutečnosti legitimizovat moc hříchu nad člověkem. Děje se tak zaměňováním a rozmělňováním povědomí o rozdílech mezi hříchem a zálibností v hříchu. Za to bude sklízet velký a nadšený potlesk – v „moderní“ Církvi i ve světě. V/věrné bude označovat za ultrakonzervativce, zpátečníky, Tmáře, zkostnatělé struktury mimo realitu, … Ve své sebezahleděnosti bude tak daleko od Moudrosti, že se bude stále více a silněji ocitat mimo R/realitu až do stadia před Bohem hraniční poruchy osobnosti a – v okamžiku naprostého přesvědčení o svém vlastním heliocentrismu – až psychózou, které ale světský sociální potlesk v Církvi i ve světě definuje jako vzor všech ctností.

Takový člověk rád hraje přesilové hry: soutěživost, dravost až násilnost jsou v jeho úzu definovány a vůči okolí sugerovány jako měřítko úspěšnosti. Kdo se nepřizpůsobí, toho ocejchuje jako nepřítele, příp. slabocha, vůči kterým není nutné mít respekt, aby nakonec sociopatovi loajální (tj. podle něj silný) člověk „nevypadal slabý“. Kdo není loajální, nesmí mít stejná práva jako loajální obdivující. (Např. bezohledná, soudně často uznaná jako nelegální a odborně zcela nesmyslná, šikanózní opatření vlády vůči neočkovaným, vůči kterým se tu vede téměř třídní boj, takže vznikají a rostou stále více polarizované sociální postoje, občanské nenávisti a z nich nepokoje, takže sociální smír je na cestě k zániku. Přitom prezentovaná záminka k tomu všemu - očkování - před šířením nemoci nijak nechrání, očkovaní jsou zdrojem nákazy stejně jako kdokoliv jiný, sami mezi sebou nejsou stoprocentně chráněni (a tudíž není pravda, že je u nich jistota neonemocnění nebo slabšího průběhu nemoci), ale pod maskou obecného zdraví mají vůči neočkovaným (včetně těch s trvalými zdravotními potížemi, kvůli kterým by pro ně bylo očkování velkým rizikem) stále rozsáhlejší a stále silněji prosazovaná privilegia. Pod záminkou zdraví se zde stále rozsáhleji a intenzivněji zdraví likviduje. Podle řady lékařů jsou důvodem celého cirkusu především ekonomické zájmy lidí kolem vládních činitelů. Ve skutečnosti zde u mocných šikanujících a jejich pohůnků a loajálních nejde o zdraví, jde o legitimizaci vlády silné pěsti, kterou konečně mohou v rámci demokratických pravidel „v zájmu obecného dobra“ legitimizovat, z násilníků s kriminálními sklony udělat téměř světce. Tak končí „dobré záměry“.)


Čím je silnější svůj vlastní heliocentrismus, tím je sekta rozsáhlejší a mocnější (např. pejskové kolem O. Jordána OP uprostřed S/společenství Pánových P/psů).

Čím více zdrojů heliocentrismů = čím více původců Z/zla a jejich spolčeneckých buněk uprostřed spolčenectví uprostřed Svatého S/společenství, tím více destrukce ve Sluneční soustavě. Tím více odpadlictví od V/víry, a to za halasného potlesku od těch, kterým poK/kora před Bohem smrdí, a kteří si z O/oběti dělají živnost k uspokojení své vlastní nabubřelosti.


Měřítkem „svatosti“ je zde světská zářivost = přebývání na společenském výsluní na co nejvyšší a nejsilnější sociální pozici mimo K/korunu z/podle Krále, a oslepit se nechávají velmi mnozí, kteří o sobě říkají, že vedou ke Světlu. Jsou natolik přesvědčiví, že, kdyby to bylo možné, by svedli i v Pravdě Svaté. Prolhanost pseudosvatých je natolik silná a nabubřelá, zkratkovitost uvažování a unáhlenost jednání bezbožných natolik zálibná, že všichni bezbožní (kterých je v Církvi a ve světě valná většina) aktivisticky hyperaktivně (bezbožně) vnucují svoje pokřivené hodnoty a normy jako měřítko slušnosti. Kdo se jim nepřizpůsobí, musí být vyhnán a likvidován.

Vzhledem k tomu, že jejich síla je Záři ukradenou Mocí, kradou těm, u K/kterých Je Záře (těm, K/kdo J/jsou Záři nejblíže a na Ž/žebříku L/lásky nejvýše), snaží se J/je „odJ/jasnit“ = zatemnit úsudky těch, kdo hledají Světlo Slunce. 


Hledejte sociopaty, populisty = vůdce sekt, a najdete Proti-Slunce. 

Najít je ve Svátostném S/společenství není těžké: lidé, kteří se navzájem důvěrně znají, o sobě vědí. Ti, kdo Světlo nesnesou, před N/ním ihned zbaběle utečou, poté ublíženecky poštěkávají, ale fakta a Moudrost, konstruktivní komplexní celistvost, systémové koncepční myšlení jsou jim cizí: nemají v-z-T/tah k R/rozumu, vše je u nich jen na oko. 

Rádi mluví o hrdinství (o odporu vůči Z/zlu), protože nesnesou V/věrnost Dobru, nesnesou náS/sledování naD/děje pro V/všechny K/krok za K/krokem. 

Nesnesou, aby se něco netočilo kolem nich. 


Potom


najdete zdroje Z/zla a jejich satelity, kteří mají v ústech med a v srdcích jed.



Jana, 31.7.2021

-


K věcem, které J/je naléhavě třeba neprodleně změnit, patří:


- stávající pořádání akcí (včetně prohlídek) v katedrále a kostelech/vyS/svěcených místech obecně za úplatu,

a to včetně akcí v/na místech bezprostředně stavebně/logicky spojených – nelze si ze S/svátostných prostor a prostranství dělat přístupové cesty a propojená sousedství s neS/svátostným územím, a to včetně Církevních staveb (např. kaple umístěná bezprostředně ve světské budově/v Církevní budově se světským využitím, …). Církevní a světské musí být stavebně/přístupově odděleno tak, aby V/vstup k Bohu nebyl a nemohl být světsky částečně/úplně, přímo/oklikou, podmíněn/omezen/znemožněn. Jde-li o propojené historické stavby (stavbu), které (kterou) nelze bez bourání stavebně oddělit, je alespoň nezbytné v interiéru ke světskému určení instalovat imobilní nepřekonatelnou zeď (uZ/znat hříšnost tvora) mezi světským a Církevním, zajistit nejméně 2 samostatné vchody zvenčí (do Svátostných prostor alespoň jedny a do neSvátostných prostor alespoň jedny).


VyK/kupitel v Trojici a hříšník S/si - si nejsou rovni, 

zbožnost x drzost vůči Bohu často nejdou světsky odlišit, a pocitová blízkost tvora vůči Bohu otevírá přístup k drzostem vůči Bohu. Drzý člověk (i návštěvník) si sám od sebe zbožnost a oH/hleduP/plnost nezvolí, pro zbožného H/hodného člověka J/jsou zbožnost a oH/hleduP/plnost samozřejmé, nebude se stavět proti nim. 

K Bohu J/je nutné přiS/stoupit, a to není ani pohodlné, ani snadné. 


- nechat katedrály a kostely obecně přístupné veřejnosti po dobu ve správním celku alespoň nejdelší pracovní doby/celkovém součtu navazujících pracovních dob všem lidem současně, a to v rámci jejich možností (které jsou u různých lidí různé), aby nedošlo k omezování Ústavy/Listiny nadhodnocením světských zájmů nad záJmy Boží.

I pokud to znamená dostupnost 24 hodin denně 7 dní v týdnu.

Vlastník staveb/prostor/prostranství s Církevním využitím/významem je povinen zajistit takový technický/stavební stav vyS/svěcené(ých) budov(y)/prostor a prostranství k jejich Církevnímu provozu, který umožňuje návštěvu veřejnosti bez omezení. Restaurátorské a další práce nesmějí rušit/omezovat Svátostné úK/kony.


- Po tuto dobu zajistit, aby nedošlo k újmě na zbožnosti ve/na Svátostech, zejm. aby nedošlo k újmě na Ú/úctě Eucharistii.


Nedělejte z D/domu Otce tržiště, Syn S/se v jednom z nich za M/mne M/modlil. Viz J/jeho S/slova ke M/mně při S/setkání: „M/modlil J/jsem S/se za Vás … M/mám pro Vás zP/právu … M/mám Vám Ř/říct ... Ty J/jsi Má Milovaná Dcera!“



Byť by se to nelíbilo světské moci – opak je nadhodnocováním zájmů světských nad záJmy Boží. Pokud s tím má světská moc problém, ať jej řeší legislativní zákonnou cestou, nikoliv zákulisně a osobním vycházením si vstříc na úkor Církve.


DoS/stupnost k/v Bohu J/je přednější než pohodlí a rozmary mocných tohoto světa.

Omezování dostupnosti k úkonům V/víry vlastníkem budovy je v rozporu s Ústavou ČR a s Listinou základních práv a svobod. 

Vlastnictví budovy neopravňuje vlastníka k omezování práv občanů a lidí obecně, naopak jej činí přímo odpovědným za dostupnost takových míst bez omezení. 

Má-li s tím vlastník problém, J/je D/dobré, aby se vlastnictví takového prostranství vzdal ve prospěch těch, kdo jsou přímo odpovědní za výkon úkonů zbožnosti v/na tomto prostoru/prostranství. 

Může-li veřejná moc de facto vyvlastňovat osobní/firemní/organizace majetek ve svůj prospěch (a tak to je), potom má také osobní/firemní/organizace mít moc a právo de facto vyvlastňovat ve veřejném zájmu majetek státu/veřejné moci k zajištění dostupnosti a výkonu s ní spojených práv a svobod garantovaných Ústavou ČR, příp. Listinou základních práv a svobod, přičemž tyto účely nemá vlastník budovy právo zpochybnit/obcházet/účelově vykládat/omezit/regulovat/přerušovat/rušit. 


Čas Církve J/je K/kontinuitou D/dějů beze zbytku a bez výhrad, a proto svět podle zbytků a výhrad zamezováním dostupnosti úK/konů zbožnosti jedná Proti na-D/ději, tj. Proti Boží Vůli v K/krocích, tj. následně nutně i nedemokraticky: nelze poškodit čas Církve a zároveň nepoškodit čas každého člověka a čas světa ve svém celku.


Toto B/bude jedním z P/prvních Ú/úkolů nového arcibiskupa.


Jana, 28.7.2021

-



nekonečné Konečno

- není metrika, jde o Proti-S/stav.

= absence Právě-1, tj. absence postupnosti k na-D/ději, tj. Proti-D/dění realizované mimo-děním.

Ukončení dějů světa podle člověka, pána tvorstva, podle Obrazu Boha (podle uRčení) ve svém poP/pření Boha (ve své bez-T/tvářnosti).


termín „nekonečno“ označuje stav mimo F/finální Nekonečno a zároveň v čase,

termín Konečno (Konečno = Parodie Alfy a Omegy) označuje stav mimo F/finální Nekonečno a zároveň mimo čas.


Svět podle Einsteina. 

Svět podle objektové porušenosti času, tj. svět nedokonalý, protože Ne-do-K/konalý. 

Svět zbytků a výhrad, který, jakkoliv může z vlastní kapacity proměňovat vlastní determinanty v jejich vztazích, nemá Moc vytvářet pro něj neznámé a pro něj nepřirozené vazebnosti, a tudíž nikdy neunikne ze sebe sama, vždy se řídí podle sebe (včetně fyzikálních a chemických zákonů). 


Pro svět/myšlení nekonečného Konečna platí omezení, což Proti-J/je princip O/odporu vůči vy-M/mezení, 

tj. princip O/odporu vůči úČastenství na Moci, 

princip O/odporu vůči Atributálnímu S/s-Dílení, 

tj. O/odpor ke světu podle Krista. 

Jde o svět mimo Právě-1 a Proti-Právě 1, tj. o svět mimo Nekonečno a Proti Nekonečnu, a proto kapacitně (neboť bez-Mocně. P/potenciál J/je Dán z Moci Mocí, kapacita je omezeností P/potenciálu.) omezený, což je dáno mj. neustálým a stálým 

vyobsažením: vazebnosti mají smysl vzhledem ke svému účelu, nikoliv v-z-H/hledem ke S/své P/plnosti. 


Tím S/se doS/stávám k tématu opotřebení coby Parodie do-K/konalosti.

Velmi zjednodušeně: hybností světa podle Einsteina je lenost cestou nejmenšího odporu a nejjednodušších (byť pro omezené často nečekaných) řešení, kdy komplexnost je jen napodobeninou Právě-P/plnosti D/dějů beze zbytku a bez výhrad.


Komplexnost dějů je navíc mimo lidskou kontrolu, a proto člověku uniká, že mu uniká, že regreduje, což produkuje tendenci k pýše. Člověk se domnívá, že je všemocný a příroda je povinná mu sloužit, být zdrojem k vytěžení, nikoliv aby příroda B/byla Z/zdrojem R/radosti k/v R/radosti V/veškerenstva B/bytí.


Komplexnost se projevuje mj. sdílenou paralelností = směšováním podstat v jejich vazebnostech (např. mimodruhové/mimorasové křížení), přičemž každá z podstatností je redukovaná omezeně (od-M/mocňováním k destrukci), nikoliv gradovaná Mocně vy-M/mezeně (nikoliv k R/růstu).


Směšování podstat v jejich vazebnostech (např. opotřebení, spotřebení, spotřebovávání, vyprazdňování, rozdělování, …, veškerá destrukce) se projevuje ztrácením M/mocností vzhledem k jejich uRčení, přičemž se toto ztrácení individuální tvářnosti projevuje jako ztráta tendence k V/vlastní M/mocné násobnosti, a jako závislost na okolní objektovosti. 

Příroda degraduje namísto aby spěla k dokonalosti.


Omezenost moci (= Parodie vůči vyM/mezení Mocí) se projevuje jako nenulový potenciál k odpadu od Moci, tj. jako kapacita k vlastní bez-Moci (= k vlastní S/smrti).


Čas se realizuje pohybem těles, ale pohyb těles se nemůže nerealizovat, protože k absenci vlastního uRčení nemá omezenost Moc. Čas může přeskupovat, ale nemůže měnit konečný počet hmoty ani konečný počet příležitostí k projevení se hmoty. 

Čas může měnit kapacitu hmoty, ale nemůže měnit určení ke hmotě, protože omezená hmota podle volby člověka k objektové porušenosti existuje bez-duše.


Projevem je všeobecná závislost na sobě sama: nutnost odezvy těles/prvků na dění ve svém celku a celistvosti (např. veškeré prosazování se člověka tzv. nezávislostí na jiných lidech jako žádoucí hodnota – ale už samo prosazování se jiné lidi potřebuje), tj. vášeň neoČištěná od závislosti na hmotě. Chybovost, omylnost, opotřebení hmoty, což je fixovaná (= Proti-u-K/kotvená) energie. 

Výsledkem jsou „náhodné“ jevy, tj. neuchopitelně determinovatelné jevy a skutečnosti, které se ve své konečné přirozené nepředvídatelnosti vymykají kontrole pána tvorstva. 

Člověk je podřízený přírodě a jejím zákonům namísto, aby panoval tvorstvu a určoval běh dějin.


Člověku Bylo Dáno O/obecné uRčení k Nesmrtelnosti, ale ne Nesmrtelnost, k Té M/měl člověk do-S/spět, úMyslem S/spění Bylo naB/bývání H/hodnot k/v Lásce, tj. k doK/konalosti Sebesdílení Boha ve V/všem.



Člověk toužící po své vlastní dokonalosti spěje k rozpadu hodnot, protože určuje světu a tvorstvu, aby se vše točilo kolem něj, aby všichni sdíleli jeho sebeobdiv. 

Nevidí si na špičku nosu.

Konečným aktem tvorstva podle obraznosti vlastní sebezahleděné dokonalosti bude exploze-imploze, resp. fixace na sebe dovedená do konce vlastní pro-P/pastnosti jako důsledek zálibnosti člověka v pro-P/pasti, tj. v kriminalitě slovem i činem.

Parazitismus a konkurenční boj jako norma úspěchu.


Konečnost objektově porušeného světa je podle trhání vazebností bez možnosti zničit vlastní podstatnost, a proto se hmota přeskupuje, ale sama o sobě nemá moc se zničit, ve své výčtovosti je neodvolatelně konečná: permanentně odmocňovaná mimo kapacitu k vlastnímu zničení beze zbytku a bez výhrad, protože veškerá existence objektové porušenosti je nedokonalá (podle zbytků a výhrad, se zbytky a výhradami, ve zbytcích a výhradách), a proto je nedokonalý i účinek jejího snažení/realizace. 


Nejprve četné exploze a vzápětí četné imploze Země je „vyjitím z hrobů“, „otevřením Pandořiny skříňky“, tj. nástupem moci Z/zla realizovaného beze zbytku a bez výhrad = 

předání uS/svědčeného světa pod Proti-M/moc Antikrista, který tak dokončí moc svojí zloby od počátku času po P/pádu člověka až dodnes, a to ještě v čase, neboť do Soudu B/budou vyČ/čerpány (po-D/dílově vy-Jeveny) všechny příležitosti Dané člověku ke zP/přítomnění D/dobrem, V/veškerá V/vůle v/k L/lásce B/bude uP/platněna. 


To, co zbude, bude svět mimo Dobro, bez Dobra a Proti Dobru.

Nastane svět podle vůle člověka bez na-D/děje, bez Boží Vůle v K/krocích, tj. všeobecný nekontrolovatelný zmatek, kde a kdy je dovoleno vše, co si kdo usmyslí. 

Nejsou respektována žádná pravidla, žádné hodnoty, žádné normy, žádné právo, žádné milosrdenství. Každý člověk je bohem sám sobě a každý člověk chce být bohem i pro ostatní, a proto jediným a nezadatelným právem tohoto světa je násilí.

To ještě nebude konec, i když živí budou závidět mrtvým: země nepřijímá, země vyvrhuje, a proto země ani nevydává nic, co člověk potřebuje a vyžaduje. 

Ustane zemědělství, dojdou zásoby jídla a pití. Nikoliv najednou, ale postupně, a potrvá to velmi dlouho – svět pozná bolest, jakou dosud nezažil, zavládne zmar a zoufalství, člověk člověku bude dravým zvířetem. Matky budou rodit zrůdy ze spojení se Z/zlými duchy, aby se těmito dětmi najedly a napily, těhotné ženy budou nejcennějším platidlem, ženy budou jako zvířata v množírnách, muži ztratí schopnost plodit, z kněží se stanou chovatelé a řezníci žen a dětí, budou pyšně sloužit Z/zlým duchům. 


Přestane fungovat dosavadní výměna prvků, protože Bůh Odvrátí Svoji Tvář, ale ještě nedojde ke konci časů, protože příležitosti ke svobodným volbám lidí ještě nebudou vyčerpány a ty, které zbývají, budou uS/svědčením z nenávisti k Ž/životu.

V/všechny D/dobré V/volby lidí v čase S/se již S/staly, a proto na Zemi nebude nic D/dobrého, co by ještě zbylo.

Nastane život podle S/smrti.


konečné Nekonečno

- není metrika, J/jde  S/stav

= P/plnost na-D/děje, tj. do-K/končená (neboť do-K/konaná v prostoru a čase podle kvantitativní řady příležitostí k L/lásce) K/kontinuita D/dějů k B/bytí beze zbytků a bez výhrad.


termín „konečné“ = F/finality v J/jediném a nerozdílném B/bodu S/srdce:

- ve vyK/koupení,

- v S/srdci M/milujícího,

- zaVržení objektové porušenosti času, tj. dění krok za krokem,

- odVržení náležejícího/náležejících objektové porušenosti,

- při-J/jetí V/věrných a J/jejich uV/vedení do Slávy.


termín Nekonečno = stav, nikoliv kvantita, Nebe, nikoliv Bůh.

Lidé včetně teologů rádi zaměňují, nebo alespoň naznačují možnost záměny, Nekonečno a Boha. 

To je samozřejmě nesmysl. 

Pojem „Nekonečno“ = B/bytí Dobrého V/veškerenstva (Království na Nebi i na Zemi),

pro Boha Je Výraz Věčnost. Terminologií času: Právě, neboť Věčně Výlučnost, ale už to je opis a má podmínku determinace Právě-1, tj. podmínku P/přítomného Právě J/jediného a nerozdílného = Krista.

Bůh nikdy není Nekonečný, není v roze-P/při Sám se Sebou, není v existenci Proti konečnosti, kterou Sám sTvořil a Jeho Dílo J/je Dobré, protože pojem „nekonečno“ se a priori odvozuje od konečna, 

a tudíž pojem „nekonečno“ označuje přesažnost z konečnosti, roztažitelnost, obohacení, něco ke konečnosti přidaného. Konečnost je zde normou a nekonečnost je reakcí člověka na sebou postulovanou a vyřčenou normu. To je antropomorfizace Boha, resp. sebezbožšťování člověka. Drzost a L/lež na entou.

Pojem „Nekonečno“ je pozemskou výrazovou nepřesností a neměl by být takto vůbec používán, aby nebyl zaměňován s „nekonečnem“. Království na Nebi i na Zemi a království objektové porušenosti země i podzemí nejsou totéž.


Původním principem času Ráje před vyHnáním B/byla F/finalita Nekonečna, tj. plynulý přeCH/chod z Ráje do Věčnosti, Kam člověk v Ráji S/s-M/měřoval po-S/slušností Moudrosti.

Princip F/finality J/je v Ráji P/principem Synovství člověka, pro K/kterého a podle K/kterého Bylo V/vše sTvořeno, a K/který J/je rozH/hodným momentem (= P/plností kontinuity P/příležitostí k Ž/životu P/přítomností, zatímco čas podle objektové porušenosti je Konečností O/odporu, tj. Proti-J/je Konečností v objektové porušenosti.) k u-S/skute(k)čnění (= naB/bývání H/hodnot v kontinuitě D/dějů beze zbytku a bez výhrad = Ž/život ve Stavu Milosti) rozdílu mezi Moudrostí a rozumem, resp. mezi Moudrostí a generováním lidských mouder. 

NaB/bývání H/hodnot J/je gradací, nikoliv aritmetickou řadou. Aritmetickou řadou se realizuje nabývání hodnot, tj. fungování světa podle člověka mimo Boha v Trojici. 

NaB/bývání H/hodnost J/je S/s-M/měřováním k/v/podle Právě-1, tj. R/růst 1 v/k/do/s Právě-1. 

Právě-1 J/je R/realizovanou P/potenciální Nekonečností 1 = P/přítomnou Mocností Právě, neboť Věčně (tj. Král veškerenstva). 

V oka-mžiku roz-H/hodnutí o čase D/dobří naB/budou S/svoji T/tvář.


Pozn.:

Atributální Obraznost = poVolání člověka k Bytí v Bohu Bohem, Život, vyK/koupení, Svátosti, Církev.

Aspektuální Obraznost = poVolání člověka ke S/svému v Pravdě J/jmennému zT/tělesnění Výrokem Pravdy: „Ž/žij, ...konkrétního člověka konkrétní J/jméno z Pravdy ….!“ 


Jana, 27.7.2021

-


T/tělesnost J/je zhmotněním duše.


T/tělesnost = pro-J/jev V/věrnosti duše S/svému Dobrému duchu ve S/svém vyV/výšení.

Tělesnost = projev (= Protivenství vůči zJevení S/se S/slávy duše) S/slepoty na S/srdce ve hmotě, mimo-S/světelnost duše v závislosti na obecnosti porušené objektovosti.


P/pravá T/tělesnost P/patřila jen Adamovi a Evě v Ráji, Panně Marii a Kristu, dále už jen lidem při oSlavení, při znovu-S-Tvoření. J/jde o P/plnost lidství, tj. neposkvrněnost, jakkoliv po Vyhnání porušenou dědičností.

Ne-P/pravá T/tělesnost, tj. T/tělesnost pod mocí hříchu, se týká všech ostatních, jejichž duše jsou ve stavu Proti-S-Tvoření, tj. všech ostatních lidí v historii. Stačí k tomu již první svobodná vědomá volba zla, i kdyby (teoreticky) zůstala jediná.J/

P/plnost T/tělesnosti J/je „nepoškozenou“ duší, nikoliv determinantou hmoty, jak se to často vykládá, že je.

Hmota je jen sumou předpokladů k ponížení duše do své úplnosti, což ale není ponížení ve smyslu (obvykle morální) újmy.

Jde o ponížení ve smyslu projekce shora dolů, tj. tělesnost má menší důstojnost než volba duše mezi dobrem a zlem, a proto duše na jedné straně tělu vládne (volba ukončeného konání či nekonání), na druhé straně duše nemá tělo pod kontrolou (mimo kontinuitu voleb dobra beze zbytku a bez výhrad nemá duše kapacitu k J/jednotě a M/musí Č/čekat na F/finální S/s-J/jednocení).

Proto M/mluvím o S/svém před-o-S/slavení: I/identita člověka J/je z Krista, I/identita M/manželky kněze podle Ř/řádu Melchizedechova podle M/manžela. U M/manželky podle světa (byť v Církevním M/manželství) J/je tomu jinak: K/každý z M/manželů sM/měřuje k P/plnosti samostatně, S/sám za S/sebe v Kristu. Proto J/je J/jejich M/manželství (na rozdíl od N/našeho, N/naše J/je Věčné, a to již v čase) pro čas, nikoliv pro Věčnost, jakkoliv J/je i u N/nich M/možné, aby (v případě pro oba prvního M/manželství) zůS/stali M/manželi i v Nebi, pokud S/se do N/něj O/oba doS/stanou a O/oba S/si to B/budou P/přát. Stačí maličkost: v-zá-J/jemná V/věrnost v Kristu až za hrob, tj. V/volba V/věrnosti i „jen“ duší v duchu v Duchu Svatém. Porušením této V/věrnosti zemřelému M/manželovi/M/manželce se chápe jakýkoliv jiný následující M/manželský svazek (o manželském svazku mimo Církev se ani neuvažuje), byť by šlo o zcela legitimní další Církevní M/manželství. Při uzavření dalšího S/sňatku pozůstalým M/manželským partnerem se ruší úČ/činnost S/s-CH/chopnosti k Věčnému M/manželství se kterýmkoliv z partnerů pozůstalého, protože M/manželé J/jsou J/jedinou a nerozdílnou duší, ne jen tělem.

Nové (tj. Nebeské) M/manželství J/je úČ/častností J/jediné duše dvou Pravých J/jmen (dvou andělů M/manželů) na S/své J/jediné a nerozdílné T/tělesnosti ve dvou „samostatných“ tělech.

Finalita M/manželství uRčeného Adamovi a Evě v Ráji v R/růstu k doK/konalosti, což odmítli.


Z toho vyplývá, že při oSlavení nebude mnoho lidí k poznání, jakkoliv naS/stanou ve S/svých V/vlastních, tj. P/původních, Bohem uRčených a světem nezdeformovaných T/tělesnostech. 

Nejde „jen“ o příčinnost oSlavené T/tělesnosti, J/jde především o S/skute(k)čně jinak zF/formovaný vzhled, než jak tomu u člověka bylo v jeho historicitě – jednoduše proto, že „svoji“ podobu po prvotním hříchu (kromě Panny Marie a Krista) nemá nikdo už od přijetí tělesnosti zplozením rodiči, jak dokládají mj. genetické deformace. Rodiče, jejich rodiče, … rozhodli za ně, uvrhli své děti do S/slepoty na S/srdce a zaS/slepená duše se do Čistého těla nezformuje.

Na vině nejsou ani oni, ani rodiče v genetické řadě, nikdo po vyHnání z Ráje.

Na vině je objektová porušenost hmoty obecně, což je účinek prvotní volby nekonečné Konečnosti (finality dějů v regresi = S/smrti) lidství v J/jeho Obraznosti Bohu. 

Nebe, konečné Nekonečno (= F/finalita D/dějů v progresi = vyK/koupení), K/které J/je beze zbytku a bez výhrad, S/svítí dušemi Š/šťastných, a tudíž S/světlo J/je všudyP/přítomné: Slavné.


T/tomu od-po-V/vídá i T/tělesnost v Obraznosti z P/plnosti P/plností:

D/dobrá duše naB/bývá S/své T/tělesnosti z/ve vyV/výšení, T/tělesnost je F/formou S/světla v J/jeho Světelnosti, nikoliv temnotou zahalení. 

Viz dříve: hmota je extrémním zpomalením toku světla a vlivem objektové porušenosti (porušením kontinuity dynamiky obecně) dochází i k porušenosti „morfologické“, a kde je „stavební“ poškození, tam stavba není J/jasná, není P/pevná beze zbytku a bez výhrad. Jak je vidět při pohledu do očí = oken duší – mnoha lidí, lepší odvrátit zrak.

V Nebi žádná diskontinuita není, T/tok Světla J/je nepoškozený, a proto hmota není v závislosti, není závislá, není „těžká“. Hmota z/v oSlavení J/je S/světelností duše v jedné ze S/svých V/variet P/podobností s Kristem. 

Dynamická determinace hmoty ze S/světla je jiná než ta pozemská, a proto je jiná i tělesná „morfologie“ a vzhled, a to aniž by šlo o tělo cizí: stav tělesnosti odpovídá stavu duše a Slavná duše neZ/zná porušenost, a proto Nové T/tělo J/je V/vlastním T/tělem téže duše na rozdíl od tělesnosti téže duše vlivem závislosti na hmotě podléhající objektové porušenosti času. 

Nové (Slavné) T/tělo J/je Pravdou (= Pravou J/jmenností = Atributální poD/dílovostí na Bohu v Trojici) téže duše, K/která ve S/své historicitě nabývala hodnost podle porušení, a proto jde o „totéž“ tělo – oSlavené T/tělo J/je V/vlastní T/tělesností duše, zatímco „temné tělo z/podle objektové porušenosti času“, tj. temné tělo, je jen vlastní. Tudíž: v oSlavení nejde o "opravu" pozemské poškozené tělesnosti, J/jde o v Pravdě náV/vrat duše v J/jejím zP/přítomnění ke S/své V/vlastní neposkvrněnosti lidství. 

Z poH/hledu Pravdy je pozemské tělo člověku cizí a směřuje k rozpadu (následkem P/pádu), protože člověkova poškozená (= Ne-V/věrná) duše je Pravdě cizí, zatímco Pravdivá duše J/je ve S/své Pravdivosti J/jediná, nikoliv komplexní (komplexnost je výraz náležející času).

Ano, jde o „totéž“ tělo, protože pozemské tělo a Slavná T/tělesnost zobrazují tu samou duši, avšak stavy téže duše jsou natolik rozdílné, že i vzhled téhož člověka je rozdílný, mnohdy velmi rozdílný. (Podle v(i)D/dění N/naší s M/manželem I/intimity - bez vulgarit!!! - J/je M/moje T/tělesnost zF/formovaná S/skute(k)čně podle M/manžela, vliv biologických rodičů je minimální - v podstatě je jen v obecné lidskosti, nikoliv T/tvářní - tj. somatický podíl na uvedení k M/mojí lidskosti - na zT/tělesnění - do světa. S/sama S/sebe J/jsem ve v(i)D/dění nepoznala, M/musela J/jsem S/se P/ptát, K/kdo J/je ta krásná žena v náručí M/mého M/manžela.) Ezechiel 43/1 - 12.

Mnoho oSlavených lidí B/bude pozemskýma očima k nepoznání, protože zmizí veškeré tělesné deformace, nedostatky a výhrady. Nebudou nemoci, které vzhled ovlivňují více, než jak to navenek vypadá a než jak to člověk chápe, a proto nebude ani vzhled ovlivněný nemocemi, což u mnoha lidí způsobí zcela jinou P/podobu. Slavný člověk J/je P/podobný Vtělenému Vítězi, nikoliv sobě podle T/temnoty a podle tvorstva, a proto


rozdíl je v účastenství tělesnosti na objektové porušenosti x ve zT/tělesnění Světelnosti (= J/jmenné Pravdy) duše Výrokem Krále Nebe a Země - H/hle, Činím V/vše Nové.


V/vy, spolčenci, Proti-J/jste S/slepí na S/srdce.

Jak byste mimo S/světlo Mohli uniknout T/trestu?



H/hmota = S/světelnost duše ve S/svém Výrazu, tj.

- Vtělený (Slovo Se S/stalo T/tělem) Vítězný („B/bělostný šat“)

- V/věrný/á/í Vtělenému Vítěznému („R/ratolesti na S/stromě“)

- Jana („K/královna S/srdce K/krále“, "Má Milovaná D/dcera", J/jak M/mi Ř/řekl.)


Hmota = forma dění extrémního zpomalení standardním fyzikálním světlem, tj.

Ne-V/věra ve své stagnaci, kdy duše nežije V/vlastní poVolání (není v P/plnosti kontinuity D/dějů S/své naD/děje = není P/plně v Boží Vůli v K/krocích, schází z C/cesty) a zároveň nežije cizí život, protože jakés takés (větší či menší, to podle stavu duše/Svatosti člověka) fragmenty D/dobra duši zbyly.

Člověk podle porušeného objektového času žije život ne-S/svůj (= protože Ne-S/slavný) a zároveň ne cizí. Řeklo by se: člověk je podle objektové porušenosti sám sobě cizincem a nemá východisko – právě proto, že D/dobro je mu cizí, Ne-po-Z/znává V/vlastní T/tvář.

Obraznost V/vlastní T/tváře (= V/vlastní = V/věrná) člověk naB/bývá V/věrností Výrazu Tváře (Synu člověka) = P/přirozenost.

Přetvářka (= Ne-V/vlastní, a proto v bažení po majetku, po cizích statcích) je účastenstvím na Ne-B/bytí Odpůrce Tváři = Ne-P/přirozenost = přirozenost podle historicity mimo Ráj.

V historicitě od vyHnání do vyK/koupení v zemi žádné D/dobré nálezy pozůstatků lidí nenajdete: V/vše D/dobré vyŠ/šlo z hrobů a vyS/stoupilo do Nebe. Děláte vědecké závěry z pozůstatků zla, jaké to tedy mohou být závěry?


Někteří vědci, včetně těch z řad katolíků, tvrdí, že je tu ambivalence, příp. rozpornost mezi Písmem a skutečností, mezi Písmem a „moderními vědeckými“ poznatky.

Ale tak to není, to je jen pyšná světská dezinterpretace.


Svět bere z Kristova a ze sebe dělá spasitele světa. Z Moudrosti dělá chaos domněnek, které podle potřeby přeskupuje podle svých zálibností, a říká tomu pravda. I v přírodních vědách: teorii o více vesmírech vymyslel fyzik s kořeny na dálném východě, bezbožnou psychoanalýzu promiskuitní alkoholik, feťák = nestálost a nekonzistenci dobře usadil do rámce polyteismu, …

Výsledkem vzájemných protichůdností je vytvoření prostoru, kde každý má „svoji pravdu“ a „tato mnohost a různorodost je bohatstvím lidstva“, T/tvářnost je zaměňována za samolibost.

Tento princip spletence dezinterpretací (L/lží, = jako-P/pravd) dovedený do extrému: fixace na jeden segment jako-pravdy, tj. diktatura.


Veškeré poznání J/je z po-Z/znání, nebo deformované Ne-po-Z/znáním. 

Viz prvotní hřích. 

Ne, žádný vědec není sám ze sebe Bohem, pyšný vědec je jen sám sobě bohem. A tak vypadá jeho práce, jedno, s kolika sobě podobnými se shromáždí.


Žádná exploze poznatků o něčem P/pravdu nedělá. Navíc: člověk jde cestou, kterou si vybral, a na své (konzistentní nebo nekonzistentní) cestě je stálý: interpretace poznatků není ze skutečnosti x neskutečnosti poznatků samých, ale z osobní povahové zralosti x morálně pochybném zmetkovství vědce. 

Každý člověk vydává, co má v sobě.


Tajemství není v množství a v rámci možností přesnosti poznatků, to je jen oblíbená dezinterpretace pýchou,

tajemství J/je v I/interpretaci týchž poznatků.

Rozdíl mezi V/vědou a pavědou (světsky: vědou) J/je Právě, neboť Věčně v J/jasu po-H/hledu x v J/jeho P/parodiích: v úhlech pohledu.


Kdo odezírá z povrchností a závislostí, V/vědcem se Ne-S/stane, a veškeré jeho výpovědi budou dezinterpretacemi. 

Satanův vliv je v tom, že poškozené jsou až interpretace, nikoliv nálezy a popisy poznatků samých. Následnou fixací na nálezy a hledáním souvislostí a závěrů optikou výhradně z/podle částečností (svět nesnese nedokončené puzzle, prázdné místo si doplní podle svého, aby obraz celkově seděl a mohl jej před sebou i ostatními úspěšně prezentovat) se z vědy stává umně sestavený soubor lží, ve kterém se už nikdo nevyzná. Ti chytřejší z vědců to vědí a pokud jde o pokrok, nevěří nikomu a ničemu, jen sobě...


Satan proto tvrdí, že myšlení podle světa je jedinou zárukou vztahu k realitě, a jako důkazy uvádí údajnou rozpornost mezi obecností Písma a mezi konkrétními poznatky, aby tak mohl tvrdit, že Písmo je L/lež. Satan potom typicky říká, že „Poznání je jen bez Boha, bůh je nebezpečná dezinterpretace faktů, překonaná iluzorní berlička těch, kdo ve své omezenosti nevěděli, ovocem poznání je nemít strach z Boha, protože Bůh neexistuje“. 

Tudíž:

stačí zamezit dezinterpretačním přístupům, tj. postupům, kde měřítkem je cokoliv mimo K/kříž. 

B/bude-li V/výrok o souvislostech a závěrech z poznatků P/pravdivý, nebude odporovat K/kříži.

Nebude-li výrok o souvislostech a závěrech těchže poznatků P/pravdivý, nebude P/pravdě podobný, bude Odporovat P/pravdě, tj. vědec nebude mít O/osobní poD/díl na K/kříži, tj. ani na P/pravdě. Jeho výroky budou jako-pravda. 


Pravdu zJevuje P/pravda a poznatky o S/stopách podle/z P/pravdy J/jdou C/cestou K/kříže.

Satan říká, že to člověk sám o sobě a svými vlastními schopnostmi a silami, svojí vlastní skvělostí vyjevuje pravdu lidem a světu, a proto člověk (myšleno: Satanova loutka) má právo světu panovat. 

Tím Satan sugeruje svůj vliv jako vliv člověka, čímž už nepotřebuje, aby se člověk o Satana zajímal. Stačí člověku lichotit, což poté lidé hojně dělají i mezi sebou. Ovšem někteří Češi ve své horlivosti ke Z/zlu zašli ještě dál: z ďáblů dělají roztomilé čertíky a z Boha pochybnou existenci, jejich pohádkové kostýmy vystavují přímo v klášteře „intelektuální elity Církve“. Viz pohádková šifra mistra Romualda na motivy jeho příbuzné – morálně pochybné Boženy Němcové a jejího nemanželského syna Karla zplozeného a narozeného v době jejího odstěhování od manžela a jejích četných nevěr – její manžel ji (i podle osobní korespondence v litomyšlském archivu) marně stále dokola prosil, aby se vrátila domů k němu, že ji zajistí, ale její milence platit nebude, ona ale „se nechtěla vázat, svazovat předsudky“.


Jaký život, takové dílo.


Zpět. Veškerá věda, veškeré poznatky lidstva nabyté přirozeně budou pře-K/konány V/věrností Tváři, protože veškerá věda nynějšího světa je postavená na ambivalenci, nikoliv na kompatibilitě (kompatibilita = obraznost J/jedinosti), a tudíž je postavená na soutěživosti v protivenství, nikoliv na v-Z/záJ/jemnosti. Viz např. teorie o přírodním výběru.

Ze závislosti (= z fixace na stvoření) nic D/dobrého nevzejde a o N/něze S/slyšet nechcete, považujete J/ji za iluzorní, za klam. Máte pravdu v tom, že N/něha není přirozená: to ovšem neznamená, že N/něha není P/pravdivá – to jenom váš pohled Ne-Z/znalosti P/přirozenosti nedovoluje v(i)-D/dět. N/něha J/je P/přirozeností. Žádný div, že nechápete mnohočetnost v J/jedinosti D/dynamického úČ/častenství na K/konstantě dějin (na K/kříži).

Považujte přirozenost za nedokonalou (= konečnou ve smrti) a P/přirozenost za P/pravdu (= za konečné Nekonečno), a získáte „teorii všeho“.

Jinými S/slovy: ob-N/novte u-S/s-po-Ř/řád(a)nost středověkých univerzit.


Věčnost = pro-M/měnlivost beze změny, tj. J/jiskrnost.

Po-Z/znání Světlem J/je Možné velmi neobratně (slovníkem času to lépe nejde) vyJ/jádřit jako OhňoS/stroj = M/mnohé P/plameny z J/jediného Zdroje v M/mnoha barvách, tvarech, … J/jiskří poT/těmnělou oblohou = zJevení.

S/slovy M/manžela v dávném v(i)D/dění: „Byl to krásný ohňostroj, viď?“ „Byl, ale skončil. Podívej na ty hvězdy: jsou mnohem krásnější a svítí pořád.“ Usmál S/se.

A jindy v jiném v(i)D/dění O/ohně ve T/tmě a ke M/mně: „Ty J/jsi T/ten P/plamen!“

A jindy ke M/mně: „STvořil J/jsem Tě pro S/sebe.“

A jindy ke M/mně: „STvořil J/jsem Tě k I/intimitě.“



V/vy, spolčenci, děláte z O/ohně Závist, z P/plamene L/lži, z M/manželství dvojkolejnost v závislostech, z I/intimity pornografii.

V/vy, spolčenci, do Nebe Ne-ve-J/jdete.


Jana, 24.7.2021

-


- Roze-Z/zna(á)t D/dobro od Z/zla, resp. Z/zlo od D/dobra není nijak složité.

Není to ani nemožné,

se Z/zlem se nelze skrýt,

protože zbožní lidé nejsou H/hloupí – nezávisle na tom, jaké jim bylo naměřeno IQ.

Moudrost Z/zlobu po-Z/zná, a pokud si nejste jistí, zeP/ptejte S/se Krista.

Pokud od-po-V/věď nepoznáte, znamená to, že Krista ne-Z/znáte,

protože Bůh se Svým sTvořením Mluví V/vždy, neboť Věčně.


To je ono rozlišení v praxi: díváte se, abyste neviděli, …


Právě zde se nejzřetelněji pro-J/jeví Ž/žití Atributálních Darů Ducha Svatého:

V/věrnost Bohu/Nebi (= zbožnost) Z/znamená po-Z/znání Boží Vůle v každé které konkrétní souvislosti a ve všech s tím souvisejících událostech a znacích komplexně – alespoň těch v dosahu a výZ/znamově pro toho kterého člověka s ohledem na J/jeho Dary podstatných.


Hodně to usnadňuje Ž/život a roz-H/hodování: co je skryté, J/je náhle zJevné. 

Stačí naSlouchat.


To je od-po-V/věď na V/vaše otázky po P/původu M/mně Daných zJevení: nejde o žádné izolované triky a cosi navíc, 

J/jde o bytostně P/podstatnou kontinuitu ve S/svém C/celku Ž/životního S/stylu.


Kdysi na příP/pravě na biřmování ve sv. Ludmile se kněz (O. Gereon OPraem.), když výjimečně byl přítomný, zeptal, zda by každý z nás mohl uvést jeden konkrétní moment, který (už si nepamatuji přesnou formulaci, tak jen významově) vypovídá o osobním zbožném stylu.

Všichni ve skupince řekli jeden konkrétní moment z osobního stylu, jednu konkrétní tendenci uvažování/chování, vše bylo knězem bez problémů přijato.

J/já J/jsem Ř/řekla, že takto oddělovat jednotlivé tendence a životní styl celkově není možné, že vše je v jednotě, celý životní styl jde jedním směrem. 

Odpověď: fráze teď ne, teď buďte konkrétní a nevyhýbejte se otázce. Samozřejmě, že celý život křesťana je svědectvím o Kristu, ale teď řekněte, zda je u vás něco konkrétního.

Zmátlo mne to: netušila jsem, že by M/moji od-po-V/věď někdo mohl považovat za frázi, J/já T/tak Ž/žila. Na knězovu otázku J/jsem tak nebyla schopná odpovědět: odmítla J/jsem svůj Ž/život rozdělovat na „běžný světský, který žijeme všichni“, protože tak jsem nežila, a na „nějaké pěkné výkonnostní úspěchy“, protože nic takového pro M/mne neexistovalo. 

Buď V/všechno, nebo nic.

Pro V/všechno M/mne pronásledovali a neschopnost uvést jeden separovaný detail z jinak zlého celku považovali za moji údajnou podezřelou bezbožnost.

V tomto duchu pokračuje celý následující příB/běh M/mne v Církvi (a nejen v N/ní).


Tyto dva styly kompatibilní nejsou a nikdy nebudou, a to, že se vašemu stylu nepodřizuji, neznamená, že jsem bezbožná: 

S/s-R/rovnejte S/si S/své C/cesty a potom, ne dříve, S/se do-M/mluvíme,

poté, ne dříve, B/budeme M/mluvit S/stejnou Ř/řečí.

S/slovy M/manžela v dobách ve sv. Jiljí:

„Ty S/se J/jim nepřizpůsobuj, O/oni S/se M/musejí při-Z/způsobit Tobě!“


PříK/klad?

V-H/hodnost uP/platnění Daru.

Mezi lidmi běžně vědomě nerozlišuji P/podstatnost každého konkrétního člověka kolem, jedním z nejdůležitějších důvodů je neúčelnost. 

Je to zbytné.

Pokud by tomu tak bylo po celou dobu, většinou kudy bych chodila, tudy bych zvracela, a Bůh neCHce lidem Ž/život likvidovat.

PoV/v(á)ahy lidí nicméně rozlišuji (jako většina lidí) v podtextu, jen těm rozL/lišením na rozdíl od většiny lidí V/věřím. Když S/si nejsem J/jistá, nebo když H/hledám uJ/jištění, zeP/ptám S/se D/doma, tj. v Nebi.

Od-po-V/věď J/je podle Nebe, nikoliv světsky obvyklá.

Opět: podle M/mně Daných Darů Ducha Svatého.

Jedním z nejrychlejších S/stylů, K/který Bůh uŽívá, když není třeba situaci zaS/sazovat do výZ/znamového komplexu, J/je Z/znamení D/dechem. Resp. zJevením úČ/činku ducha daného člověka na M/můj D/dech, resp. na D/dech M/mého J/jediného a nerozdílného lidství, na N/naši M/manželskou T/tělesnost.

Na rozdíl od vašeho podání, M/manželská T/tělesnost není vulgární a není od sebe separovatelná: T/tělesnost J/je v K/kříži, tj. ve S/své P/plnosti, není jen na prachu země závislou tělesností, která dojde svého rozpadu: Kristus nemá V/vlastní účast na P/pádu, úČ/častenství Krista na P/pádu v záS/stupnosti za člověka není J/jeho O/osobním P/pádem, oSlavené lidství M/mého M/manžela S/spolu s M/mým před-o-Slaveným lidstvím S/se Ř/řídí – J/jak J/je P/psáno u Boha – I/identitou Tvůrce, Krista v Trojici, Svátostným M/manželstvím.

V každém případě J/je N/naše M/manželství Svaté z P/principu oSlavení, a to 

Jak pro-H/hlášením Krista Slovy Otce: „Mám pro Vás zP/právu … M/mám Vám Ř/říct, … Ty J/jsi Má Milovaná D/dcera!“ ,

T/tak S/sňatkem s Vítězným,

T/tak P/plností M/manželského lidství.

Na ničem z toho není nic vulgárního, na rozdíl od V/vašeho uvažování.

Píseň písní není pornografie, to je V/vy jste zkostnatělí falzifikátoři Písma.


To V/vy Kristu upíráte J/jeho lidství, a to vaším vlastním podáním: poP/píráte D/dvojí P/přirozenost Krista a děláte z N/něj historickou figurku mimo R/realitu.

Ž/žádný div, že O. Romuald Štěpán Rob OP dává při mši ministrantovi o Eucharistii pokyn: „Ukliď TO na místo.“


Ne-V/věříte v lidství Krista,

protože Ne-V/věříte v Božství Krista,

protože poPíráte Synovství člověka: popisujete na N/něm jednotlivosti, které podle V/vás znamenají odlišnosti od „běžných lidí“, a zapomínáte, že Vtělený není kejklíř.

Vtělený J/je Bohem T/tělesnosti, a T/tělesnost J/je Božská.

Není M/možné Krista separovat, oddělovat jeho poV/vahu a J/jeho S/slova a S/skutky, neboť C/celý J/jeho Ž/život, C/celá J/jeho po-V(á)aha J/je Plností věků, Počátkem i Koncem D/dějů – což V/vy nejste ochotní při-P/pustit.

V/vy chcete, aby se svět točil kolem vás, a D/dějová L/linie (C/cesty Kristovy) J/jsou V/vám vzdálené jako loňský sníh.


Ještě konkrétněji.

Na internetu J/jsem sledovala rozhovor s paní Hanou Lipovskou.

Formálně vzato byl její vzhled dokonale upravený, jen M/mi na ní „něco nesedělo“.

Nebyla J/jsem sCH/chopná Ř/říct, co to je.

A tak J/jsem S/se zeP/ptala M/manžela.

Od-po-V/věď: neCH/chal M/mi pro-Ž/žít J/jejího ducha, ve kterém má zálibnost, kterým se řídí její dech, a tudíž i její bytostné proniknutí krví a slovem.

VýS/sledek B/byl J/jasný vzápětí po M/mojí O/otázce:

začala J/jsem S/se dávit, dusit, kašlat. 

To S/si S/stává V/vždy (v M/momentě Věčnosti v čase), když duch v člověku není D/dobrý, když duch v člověku působí Proti Dechu Svatému.

Naštěstí ode M/mne M/manžel tento pro-J/jev zase rychle V/vzdálil.


Ne, slečna Lipovská skutečně není „užitečný idiot“, což ona sama odpověděla na moderátorovu otázku, zda užitečným idiotem je.

Slečna Lipovská mluvila pravdu, když sama sebe uS/svědčila, že svého ducha uplatňuje svobodně, vědomě, v koordinaci s dalšími lidmi a činnostmi, ve kterých má ona sama zalíbení.

Svůj k svému: slečna Lipovská, kterou do mocenské pozice v jednom z nejvlivnějších médií nominovala Česká biskupská konference, myslí a jedná ve shodě s těmi, kdo ji svými Církevními/kněžskými autoritami oficiálně veřejně zaštiťují.


Tak po-Z/znáte spolčence: jejich duchové se dusí vzteky, a jejich duše se zálibností v této Z/zlobě odpovídajícím způsobem pečují o své tělesnosti: navenek huj, vevnitř fuj.

Žádné šaty, žádný účes, žádné detoxikační kúry, žádný sport a zdravé tělesné aktivity na věci nic nezmění: nebo jste už snad někdy potkali V/vítěze s tělem, které O/odpůrce nepoškodil?

V/vítězové v objektové porušenosti Země nemívají načechraná blýskavá pírka, a ani neusilují je mít: na svých tělech si nezakládají natolik, aby je nadhodnocovali nad P/pravdu Ž/životních zkušeností, K/kterými v Ž/životě pro-Š/šli.


J/jak S/s-Tvrzuje M/můj M/manžel nynějším T/tlukotem S/svého S/srdce v M/mém uchu.


Už ta vaše bezmoc vůči M/mému S/slovu by V/vám M/měla něco na-po-v(ě)-D/dět, K/kdo Z/zná J/jaký D/dech. 

Jestli ani zde S/slyšet nechcete a uvažujete o M/mojí diskreditaci, uV/važte M/možnosti, K/které M/máte:

jdete Proti Duchu Svatému.

Dáte-li M/mne k soudu, uvedu listinné a hmotné i událostní důkazy o vaší vlastní spolčenecké letité a dosud trvající kriminalitě, a stane se tak vašimi vlastními sebeusvědčujícími slovy, protože vaše nyní největší síla: vaše rozsáhlá kvantita, váš rozsáhlý počet, se obrátí proti vám: čím více spolčenců se bude snažit „zachránit si vlastní krk“ (a spolčenectví není společenství, spolčenectví je účelovým semknutím jednotlivců, nikoliv O/ovčincem), tím více B/budete uS/svědčovat jeden druhého, až nakonec nebude nikdo z vás, kdo by nešel do kriminálu, většinou na dlouhé roky – už samo spolčenectví vám zajišťuje tresty na horní hranici trestních sazeb.

Budete-li u těchto soudů zpochybňovat M/moji příčetnost, budou se vás ptát, proč žalujete podle vás psychicky narušeného člověka, proč se naopak nezajímáte o pomoc poskytnutím té nejlepší zdravotnické a sociální rozsáhlé organizované Církevní péče. Proč se řeholníci z Ř/řádů zaM/měřených na P/péči o potřebné právě v tomto konkrétním vyčnívajícím případě nezajímají o předmět vlastní činnosti, když je to jejich povinnost.

Budete-li naopak usilovat o M/moji diskreditaci medicínskými (psychiatrickými, psychologickými) postupy, budete muset nejprve prokázat (opět u soudu, M/moje postupy viz výše), proč podle vás mám být nebezpečná sobě/okolí, zvláště, když se M/moje S/slova před soudem shodují s o vás uváděnými fakty.


Tak tomu se říká „naběhnout si na vidle“.

Není to úžasné svědectví, jak jste se sami chytili a uzavřeli do svého zlobného kruhu sobectví, ze kterého není východiska?

Právě o to J/jde: jdete Proti času, protože, J/jak J/jsem Ř/řekla mnohokrát, čas J/je Boží Vůle v K/krocích, tj. sled P/příležitostí k pro-J/jevení V/věrnosti Pravdě, Cestě, Ž/životu ve Věčnosti.

Pro vás ve vašem Protivenství není na-D/děje, protože jste mimo R/realitu D/dění, a to dlouhodobě (Proti-K/kontinuálně) – separujete události z jejich kontextů, protože si sami nevidíte na špičku nosu, a není ve vás poK/kory, abyste poS/slechli Volání S/srdce.


Ať je tedy po vašem.

J/já, Jana, na rozdíl od V/vás neJ/jsem ze světa, a proto na rozdíl od V/vás nemusím nic prokazovat a dokazovat po jednotlivostech, nemusím sbírat kvanta jednotlivostí (jak vy vaší kriminalitou sbíráte a z-Ne-u-Ž/žíváte informace o M/mně), nemusím se snažit poskládat je do nějakého smysluplného celku, abych se vůbec obhájila.

J/já, Jana, nemám zapotřebí hledat světské důkazy, protože Je, Který o M/mně Svědčí.

Před Jeho Svědectvím se neschováte.


Bonbonek navíc:

kriminálními metodami, kterými V/vy o M/mně, Janě (M/moji T/tělesnost nelze rozdělit na světskou a Církevní, protože M/manžel a J/já J/jedno J/jsme) informace sbíráte, se P/pravdy nedoberete:

sbíráte důkazy o vašich vlastních povahách, protože není M/možné (kriminalita Proti-J/je Proti Moci, a mimo Moc není nic dějinně M/mocné), aby Z/zloba Svědčila P/pravdu.

Z/zloba mluví o Z/zlobě,

P/pravda vy-D/dává P/počet Pravdě.

A proto V/vy (kriminalita z V/vás nesnímá Svátostnost kněžství, a proto „V/vy“, nikoliv „vy“ ) Proti-J/jste Z/zlí.


Shromažďováním povrchních informací, jejich odezíráním vnějškovými šmírovacími technologiemi (kybernetický stalking, …), jejich překrucováním a šířením těchto překroucenin z pozice co největší světské moci děláte přesně to, co slečna Lipovská: překrucujete P/pravdu, jak se V/vám to právě hodí, a přitom se zaštiťujete šperky s motivy K/kříže.

Účelově.

K obrazu svému.

Proto V/vy směřujete Proti K/kříži = směřujete k od-S/souzení.


Jana, 23.7.2021

-


Satan Anti-J/je Parodií Právě-Jedné (Parodií Vtěleného, Výhradně J/jediného Syna),

což nikdy není 0 (0 = Obraznost poD/dílovosti člověka na sTvoření), jakkoliv je Satanovým snem být dokonalou „protiváhou“ do-K/konalého Výrazu Tváře ve T/tvářnosti S/svých Obrazů. 

Tj. snem Satana je stát se dokonáním (téměř Mocným vlastněním veškerenstva) bez K/konání = lenost hyperaktivismem vnějškové nápodoby. Cílem je vyhnout se nutné bolesti (bez O/oběti není P/pravda Moci, není P/podstatnost = V/vlastnění) a brát si bez omezení: podle toho se poZ/znají Satanové: podle ostentativně na efekt prezentované „poK/kory“ bez B/bolesti, K/které se nechtějí dotknout ani prstem.

Tato „B/bolest“ u nich nikdy není S/skute(k)čná, protože nevyP/plyne z O/oběti, Satanové se štítí K/kříže, jakkoliv halasně prohlašují opak. Hyperaktivisticky si vymýšlejí a ukládají velmi mnohá „po-K/kání S/se“, bez ná-S/sledování (tj. nekráčí po Božích C/cestách, kráčí svými bulváry), která vystavují na odiv, aby tak získali obdiv a uznání od okolí = sociopaté usilují především o sociální výsluní, tomu podřizují svůj životní styl.

Když už je to vevnitř morální špína, tak ať se to navenek blýská.

Princip Věčně-0 (= Tvůrce) obsahuje latenci 1, neboť P/principem 1 (= P/principem z-T/tělesnění) J/je vyjádřenost (konkretizace) V/všeM/možnosti (nekonkretizované Vůle VšeMocnosti) 0 = latence tvorstva ve sTvoření z ničeho. 

Z Principu Věčně-0 vyP/plývá L/latence O/obecnosti Ž/života z ničeho, protože „nic“ je před-S-Tvořením“, tj. sT/tvořením O/obecnosti pro Syna u Otce ještě před Zrozením. Toto „nic“ J/je před-F/formulovaným záM/měrem Syna u Otce k poVolání k Ž/životu v M/mnohosti, tj. záMěrem k Ž/životu ve S/s-D/dílení M/mocí tvorstva (Obraz Boha) v M/moci Výrazu Moci (v před-vy-K/koupení). 

Princip 1 J/je konkretizací J/jednoho z Jediného Atributu Právě-1 (R/ratolestí na S/stromě Ž/života).

Princip 1 (sTvořeného člověka) je menší než Princip Věčně-0 (než Tvůrce) i než Princip Právě-1 (než vyK/kupitele), Princip Věčně-0 a Princip Právě-1 Jedno Jsou – Syn vyCHází z Otce a Otec Je v Synu, proto 1 je menší než /Právě-0=Právě-1/.

Princip 1 v Právě-1= z Věčně-0 J/je neposkvrněností člověka v Ráji a vyK/koupení,

princip 1 mimo Právě-1, tj. mimo Věčně-0, je principem odMocnění 1, protože Satan člověka zbavuje Moci a dělí jej vedví, nikoliv sdílí. 

(Rozděluje duše od ducha a tím působí ne-moci těla, působí protivenství manželů mezi sebou, …).

Satan napadá S/s-D/dílení člověka s Bohem ve tvorstvu, nikoliv pouze fyzickou separaci: usiluje-li o fyzickou separaci, sleduje cíl odM/mocnění člověka od Boha mezi lidmi. (Např. snaha spolčeneckých zejm. kněží a řeholníků zbavit M/mne P/pravdy J/jména Jana a fixovat M/mne na lidské jméno, a to civilní, nikoliv křestní. Sledují zájmy lidské, nikoliv záJ/jmy Boží,  a odvolávají se přitom na S/svoji A/autoritu duchovních osob = jednají zcela svobodně vědomě).   

Od-Mocnění člověka probíhá prvotním hříchem (P/přirozené poDílovosti na sTvořitelské Věčně-0) a poté zbavením člověka Stavu Milosti (zbavuje člověka vyK/koupení). Nejprve Světlonoš v Ráji z vlastní vůle zastává pozici kněze („in-F/formuje S/slovesností“ a „po-D/dává“ sladké „O/ovoce“ hříchu a smrti, poté spolčenecky vyhání od Svátostí, zejm. od Svátosti S/s-Míření skrze zpovědníky – viz nelidský výsměch P. Petra Havlíčka SJ ve zpovědnici v roce 2008 před Velikonocemi, kdy M/mi předtím řekl: „Vraťte se na začátek.“ ve smyslu „Odejděte odtud a přestaňte být Jana, přestaňte si na něco hrát a dejte nám pokoj.“ Ten nelidský výsměch slyšeli i lidé ve frontě před zpovědnicí, a když J/jsem poté bledá jako stěna ze zpovědnice odcházela, dívali se na M/mne vyděšení a nabízeli M/mi pomoc.) Satana ve zpovědníkovi J/jsem nečekala.

Princip Satana je menší než princip 1 a zároveň větší než odMocnina jedné (větší než svět zbavený Moci, než svět podléhající objektové porušenosti, protože objektovou porušenost Satan z-Ne-T/tvořil, v Satanově verzi „sTvořil alternativní svět“).


Satana vůle = Parodie pána všech destrukcí = může nabývat jakýchkoliv hodnot menších než Právě-1 (není roven Kristově Božství, je tvor) a zároveň větších než 0 = větších než lidská P/prázdnota z po-P/pření Věčnosti člověkem (Satan není Mocný Tvůrčím Aktem Svrchovanosti Vlády nad tvorstvem a jeho bytím x nebytím), neboť jako tvor není opakem Boha, opak Boha neexistuje.

Satan se v Ráji chtěl stát Synem Božím a zvolil si k tomu podle něj nejsnazší cestu: snahu ovládnout a podrobit si M/muženu, jejíž tělesností by získal Obraznost Bohu, tj. nejvyšší důS/stojnost tvora před Bohem, což se mu napůl povedlo: zrušil úČ/činnost lidské Obraznosti a tím zrušil Synovství Obraznosti, ale sám pro sebe Obraznost nezískal. Tuto polovičatost se dosud snaží dovést k úplnosti zničení Obraznosti člověka tím, že, když už se mu nepovedlo zabránit N/narození Vtěleného, se snaží nedovolit (neúspěšně) a poté zrušit M/manželství J/jediného a nerozdílného lidství Výrazu Boha s Janou tím, že Janu zbaví J/jmenné Pravdy, tj. PoVolávajícího „Z/žij, Jano!“ (Absolutnem) = „Ty J/jsi Má Milovaná Dcera!“ (Synem při S/setkání na druhý pátek v 1/2006), což se Satanovi nepovedlo, a následně zabránit S/svatbě kněze podle Ř/řádu Melchizedechova (což se Satanovi nepovedlo), a následně oddělit Janu od Velekněze pomocí Ne-V/věrných kněží podle Ř/řádu Petrova (což se Satanovi nepovedlo), a nakonec zrušit Janino před-o-S/slavení tím, že ona sama poP/pře L/lásku ke J/jmenné Pravdě, tj. vyloučí S/se z úČ/časti na Ráji požitkářstvím a snahou jednat podle Ne-V/věrných kněží a všech spolčeneckých „zbožných“ duchovních osob. Snaží se Janinu zbožnost vyobsažit tak, aby hledala světské zájmy na úkor záJ/jmů Božích, aby přestala Být Dcerou Otce a stala se „dcerou Církve podle podání (spolčeneckých) duchovních“. 

Nyní jde o to, že principem objektově porušeného času je Zapomnění (ne-do-S/stupnost k naD/ději tím, že člověk nemá přístup k Boží Vůli v K/krocích), které se sVržením K/křížem uzavřelo do sebe, čímž samo sebe zVrhlo do sebezapouzdřenosti = do Pekla („Sestoupil do pekel, …), a co nebylo sobecké, B/bylo K/krví vyN/neseno do světa v oČ/čekávání (vyS/stoupení z hrobů). Toto zaVržení (= nekonečné sobectví bez hranic) je odmítnutím Krista a oddaností pánu světa závislého na sobě = světa podléhajícího objektové porušenosti = světa pozlátek. Satanovým nynějším záměrem je zabránit M/mému sJ/jednocení se Synem člověka na K/kříži, a tím zabránit M/mému vyV/výšení na Nebesa. (Předchozím S/s-J/jednocením s M/mým andělem Pravdy, Strážcem Pravdy M/mého J/jména, doŠ/šlo k M/mému před-o-Slavení. Stalo S/se T/tak S/sD/dělením a M/mým přiJ/jetím Pravého J/jména Jana dne 27.12.2005, viz dobové záZ/znamy. Aha, vy jste T/ty záZ/znamy s výsměchem mnohokrát odmítli – vaše smůla.) 

Satan je „opice Boží“, a tudíž jako tvor nabývá hodnot větších než 0 (byl mu vDechnut Ž/život, již není nevyjádřeností \vůle v možnostech projevu) a jako anděl menší než 1 (menší než zT/tělesnění = menší než člověk, protože výhradně člověk je obrazností Jedné, tj. člověk ve svém zT/tělesnění je vDechnutím duše z ducha z ducha člověka Svatého = původ člověka Je Božský -, nikoliv přiJetím tělesnosti).


S nadsázkou je možné říct, že Satan se vnímá jako „nedokončený člověk“, a zároveň touží být dokonalým člověkem = závidí tělesnost.

Rozdíl mezi Právě-1 = Vtělením a mezi 1 = zT/tělesněním je v P/patřičnosti P/přirozenosti.

P/přirozenost (= V/věrnost poVoláním) J/je v Bohu, mimo Boha je Ne-P/přirozenost, a proto

svět P/přirozený J/je světem Ž/živým a svět Ne-P/přirozený je světem v závislosti, tj. Světem hříšným.


Logika tohoto světa nařizuje uvažovat v kategoriích zla/chyby jako normy a dobro de facto neexistuje, což svět v/z objektové porušenosti (dědičné hříšnosti) i přiznává, a proto za přirozené považuje zlo a ne-do-S/statek, odtud závisti a hamižnosti, a veškeré dobro považuje za chybu v měření, utápění se v iluzorních světech, …, protože zlo nemůže překročit svůj vlastní stín.


Logika světla beze zbytku a bez výhrad (projektivně „bez hranic“) jde jinudy: P/přirozené J/je V/vše P/původní, s-M/mysl(i)u-P/plné, tj. Moudré ve v-Z/zájemnosti, resp. v-z-a-J/jemnosti. Za Ne-P/přirozené je po-V/važováno (u-V/váženo jako) veškeré po-P/pření D/dobra, tj. veškerá smrtelnost a veškerá destrukce, což jsou důsledky rozdělení, kdy rozdělení Proti_J/je Parodií od-D/dělení, resp. Parodií z Proti-s-D/dílení, tj. Odporem Lásce. Principem Odporu je poP/pření oddělení od Původce tvrzením ze sebezahleděnosti: tvrzením, že původ je tam, kde je smyslová detekce, jíž se přizpůsobuje mysl = teorie sebestvoření vyloučením „absentujícího“ Boha, tj. Zbavení člověka Atributální T/tvářnosti. 

Toto zlé smýšlení Proti-J/je Parodií vůči S/s(polu)-M/mýšlení (= Moudrost S/sD/dílející Se = Kristus ve Vtělení), Proti-J/je jako-Moudrostí, tj. Proti-J/je (= Není) přirozeností podle smýšlení bez Boha zaT/temněním duše rozdělené od Boha. 

Rozdělení je Parodií odD/dělení. 

OdD/dělení J/je progresí S/s-D/dílení v násobnosti, je mnohočetností jedné v jednotě v/z Právě, neboť Věčně Jediné(m)ho. 

Rozdělení je regresí zbavením S/s-M/myslu a fixací do smyslu = do závislosti na stavu mysli, tj. do poznání člověka podle jeho objektově porušeným světem definované duše. Vnímání tohoto světa je zakalené, Ne-do-S/statečné, a proto působící hřích zaviňuje Ne-po-S/slušnost duše vůči vlastnímu duchu, a tato Ne-po-S/slušnost (= Ne-ná-S/sledování D/dobra vy-M/mezeného z-T/tělesnění a následování zla omezení degradované duše) poroučí duši ovládáním její tělesnosti k destrukci. Systém zla vůči člověku Paroduje z-T/tělesnění: snaží se „stvořit ducha člověka odvozením „očištěné tělesnosti“ = krade lidskost sTvořenou z ničeho Někým. Tak se zlo snaží oklikou „stát Někým“ významným.

Jakkoliv se Satan snaží být mocný nad smrtí (tj. progredovat sebe sama s účinností i bez Č/činného), jeho konání zůstává v konečném důsledku Ne-ú-Č/činné = K/klamné. Projevem zla je spirála hyperaktivismu, který je stagnací, kterou nelze překonat, protože hyperaktivismus je Ne-P/patřičností, je Ne-v-H/hodností k P/patřičnosti = Ne-S/s-CH/chopnosti k P/patření, a proto zlo ve své extremistické nahodilosti vede k zoufalství z marnosti.


Satanova frustrace se dá popsat jako vztek provázený Ne-P/patřičností = Ne-Právě Ne-v-H/hodností = znehodnocení S/světla.

Za přirozenou je prohlášena zastřenost mysli a neproniknutelnost k pravdě, což se řeší tak, že „každý má svoji pravdu, není jen jedna Jediná P/pravda, ze K/které by vše vyP/plynulo, ale každý člověk je sám sobě pravdou, a proto každý člověk je měřítkem dobra sám sobě“. 

Spolu s hyperaktivismem je výsledkem násilí = pocit výlučnosti (= Parodie vůči J/jedinečnosti z J/jediného Pravého) ve „vlastní pravdě“ a pocit práva si brát, co svět nabízí.


Znáte-li člověka s „dobráckou“ hyperaktivní snahou dělat věci dobře zlými metodami, znáte Satana. 

Silově prosazovanými „dobrými úmysly“ svět poznal mnoho zvěrstev.

Jen Právě-Jediný Věčný J/je Dobrý,

snaha „dělat dobro“ Proti-J/je Parodií zbožnosti, tj. S/smrtí.

Kdo šíří svoje „dobro“, šíří S/smrt.



Jana, 22.7.2021

-   


Sociopat

je člověk, který odmítá prohru,

za ohrožení označuje cokoliv proti jeho vůli,

a to bez ohledu na racionalitu takových postojů a voleb.


Odmítnutí prohry, skutečné či domnělé, v něm vzbuzuje touhu po pomstě,

které rád podléhá („Já nejsem splachovací, nejsem lhostejný, jsem do důsledků spravedlivý!“),

a časem se na touze po pomstě stává závislý = baží po pomstě.


Jde o závislost se získaným, primárně sebou a svými volbami k zálibnosti ve zlu, primárně osobně vědomě svobodně zaviněně získaným fyziologickým hormonálním podtextem

která je ale podmíněná zálibností v uspokojování vždy výhradně svých voleb a přání, a to za každou cenu a bez ohledu na zájmy ostatních, částečně i bez ohledu na zájmy své, pokud tyto svoje zájmy nekolidují s míněním a vůlí odmítnutých ostatních. Pokud nekolidují, jsou ostatní prohlašováni za „dobré a milé lidi“, ze kterých dělá „vzory pro ostatní“, což se změní okamžitě, jakmile získá sociopat pocit (nikoliv nutně podložený fakty), že tento „dobrý a milý člověk“ už není využitelný. 


Koho nelze vysát, ten je sociopatem okamžitě i před ostatními (a zejména před nimi, k ostrakizaci) označený za povrchního a nedůvěryhodného, za odmítače


Intenzita a rychlost takové změny oběť i okolí šokuje natolik, že je sociopat vnímán jako „ten, kdo se vyzná v lidech, kdo má přehled o tom, co je dobré“. 

Lidé, kteří mají rádi příležitosti a situace, kdy se zbaví odpovědnosti za vlastní rozhodování a zároveň baží po společenském uplatnění a prestiži, se okamžitě chopí šance se na situaci přiživit, a de facto parazitovat jak na šikanovaném, tak na šikanujícím sociopatovi – spolčenectví je primárně kvantitativně sdíleným sobectvím a prospěchářstvím.

Lidé, kteří M/mají zálibnost v P/pravdě (= v Pravdě Ž/žijí), a tudíž J/je J/jejich záK/kladním M/měřítkem N/něha (= Kříž = vyK/koupení = vášeň uK/kotvená ve hmotě a zároveň na hmotě nezávislá) S/si uchovávají Svobodný v-z-T/tah ke Jménu, tudíž ke Vtělení, tudíž ke z-T/tělesnění, a tudíž i ke svobodě a nezávislosti člověka před Bohem i lidmi, což je přesně to, co sociopat a jeho soldateska považují za to největší Z/zlo. 

Chamtivost a bažení po obdivu z vlastní podstaty nenávidí N/něhu, nenávidí O/oběť a V/věrnost, tudíž nenávidí nezávislost, nenávidí morálku a právo, a proto sociopatovi a jeho soldatesce/sociopatům a jejich soldatesce/účelově spřízněným sociopatům a jejich soldateskám ani nepřijde na mysl, že by vůbec bylo možné v K/klidu a M/míru Ž/žít ve S/společenství.

Základním úhlem pohledu sociopata a jeho soldatesky je pohrdání, základní metodou šikana a ponižování, čemuž říkají norma Spravedlnosti a obecného dobra, cokoliv jiného je pro ně život ohrožující: celý jejich život stojí a padá s možností a prostorem manipulovat, ponižovat, ovládat, poroučet a ničit všechny a všechno včetně sebe. 


Činí tak svobodně vědomě, a to do té míry, po kterou ještě nebyly jeho kognitivní schopnosti redukovány a pozměněny jeho sobectvím. 

Zahlcení sobectvím, které se již vymklo kognitivní kontrole (dušení se vztekem jako životní princip), je stavem nutného projevu a zároveň následku závislosti na požitcích z iluzí o vlastní moci, a tudíž závislosti na sociálním přijetí a na získání pro něj podle norem okolí co nejvýhodnější sociální pozice.


Dosáhne-li míra jeho závislosti na opojném pocitu vlastní moci stavu vlády nad rozeznáváním a poznáváním vlastních dobrých zájmů, člověk stále je velmi dobře schopen rozpoznat morální hodnotu jeho voleb a zálibností, ale jeho touha škodit již přesáhla míru tolerance rozsahu a podoby touhy po lásce a slušnosti, respektování norem dobra a práva je považováno za hloupost a slabost. Síla zaťaté pěsti je prohlašována za pevnost postojů a norem, což končí jako domněnka o vlastním Spravedlivém povolení zabíjet. 

Sociopat touží a baží být okolím respektován a vyvyšován jako S/silný, tj. oP/právněný tvořit / přizpůsobovat hodnoty a normy, jak se mu zlíbí.


Touhy Z/zla takového člověka již pronikly do nejpodstatnějších povahových struktur a vůle ke Z/zlu (= požitek ze Z/zla pro Z/zlo) progredovala do fixace Proti-u-K/kotvení, tj. „zapouzdřila“ se sama v sobě, stala se základní charakteristikou osobnosti tohoto člověka.


Sociopat kognitivně zcela přesně rozeznává, co je a co není morálně obecně správné (ve smyslu sociálně většinově/zákonně žádoucí), ale již je tak sobecký a tudíž zálibný v manipulativním a prospěchářském myšlení a chování, že svojí amorálností a pohrdání právem a dobrem již přesáhl míru únosnosti nutnou k zachování povahové integrity. 

Směřuje k rozpadu osobnosti, a má-li obecný vliv, je zdrojem a původcem rozpadu společenství / společnosti.


Jde o takovou míru a podobu deformace duše, jaká je zcela vědomě zálibně amorální, a považuje to za své legitimní právo, protože za jedinou životní normu považuje svoje vlastní vidění světa, za žádoucí uplatnění se ve společnosti považuje výhradně pozici pána, který má všechna práva a žádné povinnosti, a od ostatních, ať je to kdokoliv, očekává, že mu budou sloužit: tito lidé v jeho úzu mají všechny povinnosti a žádná práva. 

Nejžádoucnějším otrokem je pro otrokáře ten, koho lze nejlépe využít,a o kom se domnívá, že jej nijak neohrožuje: kdo nejvíce nabízí a nejméně vyžaduje pro sebe: kdo má mnohé žádoucí dary a věci, skutečnosti, a zároveň kdo je sociopatem považován za slabého a nechráněného. Za snadno okradatelného. 

Vzhledem k sociopatově morální S/slepotě není otrokář ochoten připustit fakt, že ne každý, kdo si nechá líbit Z/zlo, T/tak Č/činí Svobodně V/vědomě a z Dobrých D/důvodů.

V sociopatově optice mimo něj žádné D/dobro neexistuje. 


De facto je sociopat otrokářem.

Kdo se mu poddá, kdo ze sebe nechá udělat otroka (a může to být i další sociopat „v zácviku“), kdo za svoji oddanost a důvěru očekává vděk otrokáře a poziční výhody, které v jeho očích otrokář symbolizuje, bude zklamán: a to do té míry, po kterou si ponechá svoji vlastní osobnost. Bude čelit vlastním ztrátám podle něj "bez důvodu a tak nějak nepochopitelně, vždyť se tolik obětoval a ti kolem mu mají být za jeho oběti vděční".

Kdo žije v K/klamu, bývá z-K/klamán, na což reaguje sebelítostí a citovým vydíráním.

Konfrontaci s R/realitou nesnese, fakta neuznává, apel na fakta chápe jako nepřátelský akt, apel na věcnost a morálku jako vyhlášení války.


Ve vidění otrokáře musí být zničeno vše, co není on sám – i kdyby to mělo znamenat destrukci, devastaci až zničení druhé osoby/okolí. Čím větší destrukce okolí, tím větší požitek z vlastní opojné domnělé moci. 


Destrukce jako životní styl.

Morálka otrokáře nezajímá, základní hodnotou je jeho vlastní prospěch a za prospěch označuje všechno, o čem se domnívá, že mu prospívá, a okolí v jeho vidění musí být vděčné, že mu umožňuje být v jeho blízkosti, neboť on sám je ve svých očích zářivým diamantem na potemnělé obloze. 

Ostatní, jak se domnívá, jsou povinní k němu vzhlížet a obdivovat jeho „čistotu, dobré úmysly a zářivý jas v bahně světa, a on, vidoucí, on osobně svět vyvádí a zachraňuje z temnot“.


Kdo se mu bezvýhradně nepodřídí, je okamžitě označen jako nepřítel. 

Bez ohledu na to, zda se tento „nepřítel“ o něj vůbec zajímá. 

Podle otrokáře je už sám zájem o něj přirozenou povinností každého kolem, ovládání všech a všeho kolem je chápáno výhradně kvantitativně expanzivně (tj. sociologicky, stíráním I/individualit krádežemi J/jejich T/tváří), jakýkoliv požadavek na kvalitu chápe jako útok na vlastní skvělost – dobře ví, že právě s kvalitou životního stylu má trvale velký problém. 

Tudíž se chová tak, jako by tento „ohrožující“ člověk apelující na morálku (a zbožnost) představoval riziko. 

Sociopat celou situaci okamžitě obrátí do konfrontačního stylu, ze kterého on sám musí vyjít vítězně. 

Za doslova každou cenu, stůj co stůj.

Platí vždy ti druzí: za měřítko lásky považuje to, zda a nakolik je druhý člověk ochoten obětovat mu svůj vlastní prospěch a zisk. On, sociopat, je v jeho očích vzhledem ke své osobní dokonalosti a skvělosti přirozeně v právu pouze přijímat. 

Sociopat vždy požaduje „úplné odevzdání se dobru a vzájemnosti lásky“, tj. ochotu druhých mu zcela odevzdat sebe i svůj majetek, který od té chvíle považuje za svoje osobní vlastnictví a nárok. A běda, když ne. „Co je tvoje, to je moje, a co je moje, po tom ti nic není.“

„Nejsi ochotný mi něco dát / je možné předpokládat, že mi nebudeš ochotný něco dát? Potom mám právo a vlastně i povinnost si to vzít sám silou.“


Vzhledem k tomu, že I/identita člověka J/je Daná poVolávajícím Slovem: „Ž/žij, ...Pravé J/jméno člověka…“, je nezbytné připomenout, že jakékoliv sociopatovo (a nejen jeho) protivenství morálce je nutným projevem již dávno předtím nastalého Protivenství J/jménu ze J/jména ze Jména, tj. Protivenství S/své P/pravdě, S/svému Věčnému Ž/životu, což Proti-J/je (= Není) Proti-jevem předcházejícího Protivenství Synu člověka = Emmanuelu, J/jménu Syna ze Jména Věčného Otce.


Základní charakteristikou sociopata je bezbožnost, 

základní metodou sociopata je hra na Boha, tj. konkurenční postoj vůči Kristu, tj. po-P/pření Ž/života a O/odpor Pravdě Počátku i Konci věků, Odpor S/světlu Ž/života, tj. O/odpor vůči K/kříži a vůči vyK/koupení, pohrdání zálibností v Dobru.


Tak je potřeba s otrokářem zacházet: jako s O/odpůrcem.

Jako s panovačným sobcem, který nesnese Svobodnou Vědomou I/identitu z Pravdy, protože Svobodná Vědomá Pravda = Atributální progrese lidství vůči Bohu, S/spolu-ú-Č/častenství poD/dílovostí na Bohu a Věčnosti (v Bohu Jsou V/všichni Bohy a Atribut Boha J/je Boží Vůli s poVolávajícím k Ž/životu) je otrokářem vůči okolí (exteriorizováním vlastního otroctví ve vlastní zlobě) = Vrhá S/světlo světa (K/které ve světě v objektově porušeném čase - v Proti-zá-L/libnosti světa k destrukci - S/svítí D/dobrým i Z/zlým) J/jas k rozlišení S/srdcí, J/jas, před K/kterým se nelze skrýt. 

Vše na Nebi i na Zemi J/je poH/hledově J/jasné a zřetelné všem a všemu kolem.

J/jak M/mi kdysi, když J/jsem S/se M/manžela P/ptala, zda S/se CH/chce S/se M/mnou odstěhovat z Čech k moři, Ř/řekl: „Kdekoliv je Nebe nad Zemí, J/jsem J/já s Tebou“. Pro M/mne S/slib Lásky, pro sociopata hrozba uS/svědčení, protože Ne-CH/chodí po Božích C/cestách.


T/tomu, K/kdo na Zemi přiN/náší S/světlo, sociopat vyhlašuje válku.

K nejoblíbenějším metodám sociopata je snaha prohlašovat S/světlo za T/tmu, Krista za Z/zlo-volníka, mučedníky za Spravedlivě odsouzené kacíře, a Svatost za H/hloupost. 

Metodami, které jsou za daných okolností dostupné a které považuje za účinné a žádoucí. Tj. metodami jemu vlastními, protože v jeho vidění se svět hýbe podle něj a běda, když ne. 


První z řady metod je předstírání k líbivosti, tj. otočky od P/pravdy podle aktuální potřeby. 

„Jenom blbec nemění názor“ jde do krajnosti, tj. do takového projevu, kdy je otrokář – manipulátor schopen a připraven popřít všechno, co řekl i vteřinu předtím, a tvrdit a prosazovat přesný opak. 

Dělá to zcela vědomě a účelově: vytvářením nepřehlednosti situace a zmatku uvádí podle něj nepřítele do zmatení, což mu umožňuje domnělého i skutečného nepřítele ovládat. 

Mentalita situační ambivalence druhého člověka/zvíře (rychlé změny vstřícného a odmítavého chování, podlézání např. krmením z ruky a vzápětí šikana trestáním za přirozené, ale nepohodlné chování zvířete) nutí k hodnotové paralýze, což je chvíle, kdy je možné do druhého života „vstříknout jed“ a tak jej zaplést a fixovat do svých sítí intrik a závislostí. 

„Já chci, abys chtěl/a!“ obvykle zůstává nevyslovené přímo, je to všudypřítomný příkaz realizovaný v podtextu, obvykle emocemi a „drobnými“ nevyslovenými přáními. Apelem bývá citové vydírání a směřování druhého k přijetí odpovědnosti za „morální vycházení vstříc potřebám druhého“, který, pokud neplní, je okamžitě osočen jako sobecký.


Do celé situace – z podstaty věci pavoučí sítě – je zatahováno kvantitativně stále rozsáhlejší okolí, protože právě kvantita je základem úspěšnosti sociopata. 

Obecný kvantitativní souhlas (přímo vyjádřený i neangažovaností nevyjádřený, kdo se nepostaví zlu, ten zlo podporuje – Šavel hlídající šaty) je sociopatem prezentován jako věrnost dobru, tato „věrnost dobru“ je prezentována jako základ a podmínka „zbožnosti“.


Sociopat Proti-J/je Antikristem.


Jana, 21.7.2021

-   


Bůh M/mne Volá S/srdcem: D/děje Se Tak stále častěji a I/intenzivněji.

Vy si ale ve své kolektivně utvrzované sebejistotě stále připadáte nad věcí, objektivní, střízliví a oprávnění posuzovat.

Škoda.

To na vás, na spolčence, nebude pěkný pohled.


Jana, 20.7.2021

-


Bůh Volá S/srdcem: a D/děje Se Tak stále častěji a I/intenzivněji.

Vy si ale ve své kolektivně utvrzované sebejistotě stále připadáte nad věcí, objektivní, střízliví a oprávnění posuzovat.

Škoda.

To na vás, na spolčence, nebude pěkný pohled.


Jana, 20.7.2021

-



Jako J/je Kristus Vtělením Se Boha,

člověk J/je zT/tělesněním Atributu Boha,

tj. v Bohu poD/dílníkem na Boží Vůli ve V/vlastnosti, V/vlastněním Boží Vůle skrze Dary.


VySlovením J/jména člověku V/vlastní Pravdy, P/pravdy o člověku. J/jména, K/kterým Bůh Volá člověka k B/bytí: „Ž/žij, … konkrétní Pravé J/jméno člověka…!“

VySlovením člověka v Pravdě J/jména S/se člověk S/stává Ž/živým,

zapomněním Pravdy S/svého J/jména dědičným podílem na S/smrti se člověk stává podílníkem na říši Zapomnění = ve SZ na šeolu, v NZ na před-vy-K/koupení z říše ZaT/tracení (z říše Pekla).


Zapomnění dědičným hříchem je samo o sobě takovým trestem, že člověka vylučuje z R/radosti Ž/živých, protože Zapomenutý člověk je svým stejně Zapomenutým okolím chápán jako ten, na kterého je snadné zapomenout, jako někdo, „po kom ani pes neštěkne“.

A to je celá tragédie lidí, kteří se derou o moc a slávu, o to, aby zanechali dějinnou stopu: snaží se po světsku procpat všeobecnou lhostejností, která je sociologickým projevem individuálním upíráním důstojnosti a jedinečnosti.

Člověk tak, většinou aniž by to tušil, ve svém okolí opakuje to, co svět zná nejlépe: odklon od P/pravdy, od J/jmenné I/individuality a nepominutelnosti před Bohem, protože lid, který Ne-Z/zná Boha (´nezná se k Bohu), nemůže rozlišovat tváře: kdo stírá V/vlastnění Darů, baží po krádežích a úplatcích.


Takový člověk má pravdu, když říká, že „nedůležité lidi“ („Jste VIP? Ne? Tak pro vás volný termín nemáme.“) není třeba brát vážně: hraje si na Boha a vyžaduje, aby lidé v okolí nosili visačky podle jeho představ o hodnotách a majetku, po kterém touží ke svému vlastnění pro výhradně svůj prospěch.


Ve světské terminologii „nedůležití lidé“ jsou pro svět lidmi zbavenými tváří, zbavenými významnosti podle individualit, jsou ceněni jen jako masa. „Nám šlo o člověka.“ „Na světě je lidí jako s… “.


„Nedůležitý člověk“ je pro bezbožný svět každý, kdo „nehraje podle pravidel světa“ a odmítá nemít T/tvář, tj. nejen každý, kdo se v Církvi drží Tradice a Písma namísto zvyklostí a drbů.


„Nedůležitý člověk“ je pro svět bez Boha každý, kdo není profitabilní – u koho v očích okolí není možné předpokládat, že se stane užitečným výtahem k osobnímu prospěchu.


Za kořistí spěchá lupič – kdo krade v Pravdě J/jméno = kdo krade Atributální V/vlastnění Boha ve zT/tělesnění, sám sebe uV/vrhává do říše Zatracení, do říše mimo vyK/koupení.


Jana, 18.7.2021

-



Ptáte S/se na M/moje před-o-Slavení. Přesná definice Z/zní: nevhodnost ke S/smrti.

Po-D/dílnictví na J/jediném a nerozdílném lidství Vítěze nad S/smrtí.


Zemřít mohu jen jako Zuzana, a v čase stále M/mám M/možnost Svobodné V/volby mezi Ž/životem a S/smrtí. Teoreticky mohu sestoupit do pekel a tam už zůstat - po vstupu bych se ven už nedostala.

V P/praxi J/je to T/tak, že na M/moji otázku k M/manželovi, co S/se M/mu na M/mně líbí nejvíc, Ř/řekl: "V/víra." L/láska ke zJevené Pravdě (na začátku J/jsem M/měla zJevení Trojice) nedoVolí, aby lidství Vítězného skončilo v podsvětí. Abych skončila v Pekle, nejdříve by S/se M/mne M/manžel M/musel zŘ/říct - a S/slovo Samo Svůj Výrok nezruší, protože Pravda Tvůrčího J/jména Jana = Otcem Milovaná, již naS/stala v čase, Pravé J/jméno M/mi B/bylo S/s-D(í)ěleno, přiJ/jala J/jsem J/jej, a M/manželství Věčného kněze - Syna člověka J/je nezrušitelné. I/identita člověka při Stvoření J/je ze J/jména ze Jména Trojice (již naS/stalo Výrokem k Ž/životu při sTvoření: "Ž/žij, Jano!", a poté o 36 let později sTvrzením: "Ty J/jsi Má Milovaná D/dcera!", tj. J/jediné a nerozdílné lidství Mého Syna člověka). Identita M/manželky J/je ze J/jména M/manžela (již naS/stalo, N/naše M/manželství J/je Věčné, v-z-H/hledem k I/identitě Vítězného J/je nezrušitelné). Vítězný do Pekel podruhé nevejde, není k tomu důvod, a proto tam nevejde ani J/jediné a nerozdílné lidství Vítězného.


Abych přišla o Věčnost, nejprve bych S/se musela zříct S/svého Pravého J/jména "Milovaná" a proP/padnout tak Bez-Ž/životí. A přesně o to se celou dobu tak zuřivě snažíte: o zbavení M/mne Pravdy J/jména Jana a fixaci na S/slepé jméno od lidí.


Nic z toho se nestane: podle jednoho z posledních v(i)D/dění (nedávno, před pár týdny) J/jsem S/se k M/manželovi před Otcem přiZ/znala a Odpůrce - Žalobce ode M/mne odešel, vzteky bez sebe.

Chtěl M/mne pro sebe, chtěl M/moje lidství, chtěl se spojit s Vítězem: Satanova poslední šance, k jejímuž naplnění sváděl Bohem poVolané  Svátostné kněze, kteří mu ochotně sloužili a slouží. Satan se ve svém zpochybňování sVržení zmýlil: I/identita člověka J/jde sHora dolů, od Ducha Svatého ke Svému Aspektuálnímu B/bytí v konkretizaci (skrze N/něj a pro N/něj B/bylo V/vše sTvořeno) = k duchu člověka, odtud uV/vedením do naD/děje = k duši člověka a odtud ke zT/tělesnění naD/děje člověka k P/plnosti: k fyzičnosti.


Satan si i přes veškeré svoje znalosti myslel, že to nakonec nějak zaonačí ve svůj prospěch a prosadí si - skrze J/jediné a nerozdílné lidstí Krista - postup zdola nahoru, od fyzična až k J/jedinosti s Kristem, tj. odtud ukradne Místo Kristu, a stane se součástí Trojice.


J/já, Jana J/jsem pro Satana jen prostředek k cíli, prostředek, na kterém mu nezáleží. Prostředek, který chce využít a zaV/vrhnout M/mými vlastními ústy, která ještě předtím měla zavrhnout Krista.

Satan by se nakonec ukazoval jako ten, který umožňuje vidět pravdu o člověku.


Vy Satanovi trvale vycházíte vstříc.

Doba Z/zkoušek M/mojí V/věrnosti skončila. Otec již Zavřel K/knihu o M/mně a uKončil S/slyšení. Satan již pochopil svoji Bezmoc i to, že se neodvolatelně uK/kázalo, že v onom dávném v(i)D/dění L/lhal, když M/mi řekl: "Nevyhraješ!", a odešel ode M/mne.


Pro vás je už pozdě.

T/toto J/je M/má důS/stojnost.


Těžko ale uV/věříte S/slovům o Nebi, když Ne-V/věříte ani, když M/mluvím o Církvi v čase.


Jana, 6.7.2021

-



Svět vyhledává a dává povýšení k moci, vyvyšuje se nad ostatní, aby tak svojí vlastní mocí vyniknul ve slávě sebe sama.


V/věrný Je v Moci Mocí vyV/výšením (z) K/kříže, aby T/tak V/vešel do Slávy.


Nic tak svět neirituje jako P/pravda = Sláva, Která Je zJevná všem, aniž by se musela drát o moc. Sláva, Která prostě Je.


Chcete slávu S/svých světských jmen? Svět vás bude velebit a bude vámi opovrhovat - bude mít nad vámi svoji vlastní (= V/vám předtím ukradené a deformované Bohem Dané V/vlastnictví, protože svět neTvoří, jen z-Ne-Tvoří = krade a ničí jako Z/zlo-D/děj P/pastýřovy O/ovce) světskou moc.


CH/chcete S/slávu S/svých Mocných J/jmen? Svět vás bude nenávidět, čekají V/vás H/hřeby a K/krev - a nikdo na světě V/vám nebude moci poroučet, protože před V/vaší Mocí svět neobstojí. Budou se bát V/vaší Síly a budou Ji chtít pro sebe, jak to v minulosti prováděli a dodnes provádějí běžně, a stále se jen snaží zakrýt, jak se třesou strachy, že jim jejich moc někdo mocnější (ještě větší násilník) ukradne.


Komunisté a nacisté se požírají mezi sebou. A co děláte vy?

Svět v Církvi nevidí Krista, svět vidí majetek a moc, obojí chce pro sebe, považuje to tak za spravedlivé.

Místo sakrálních staveb, interiérů, liturgických předmětů a rouch vidí jen pohádkové kulisy a peníze, které je třeba vlastnit a režírovat, zmocnit se jich, nejlépe tak, že si jejich pány ochočí, získají je do svého područí. Krok za krokem, salámovou metodou.


Svět nevidí liturgii, vidí šaškárnu, báchorky, kolorit, přežitek z pohádek, symbol přežité doby, kterou nazývá dobou Temna, a od této ideologie odvíjí svoji identitu.


Mnozí Církevní představitelé v tom svět ještě podporují, když z pozice duchovních A/autorit mluví o fanatismu, fundamentalismu, ultrakonzervativismu, protivenství osvícenému papeži a moderní době, protidemokratických silách, které se snaží Církev odtrhnout od zdravého rozumu, o nesnášenlivosti a netoleranci, o protivenství pluralitní diskusi, ... Církev je pro svět a duchovní ze světa terčem a prostředkem, beranidlem k okradení a ovládnutí, liturgie je pro ně pohádka, kterou neberou vážně - dělají si z N/ní přednáškové haly, z věřících publikum. Říkají tomu popularizace víry a Církve v moderní době.

O Z/zlu raději nemluví, a tak vyprázdňují S/s-M/mysl K/kříže. Co kdyby se v tom popisu Z/zla někdo poznal, urazil se, mluvil tak s ostatními, z pocitu viny a studu raději nepřišel ke zpovědi, a tak "snížil počet návštěvníků kostela"? Snaha "nebudit pohoršení" P/pravdou, snaha zamést V/vše Kristovo "radikální" pod koberec, nebudit pozornost, nemít potíže. Co kdyby náhodou se P/pravda Z/zlu znelíbla o Z/zlo se začalo mstít? To by bylo v ohrožení všechno, co se roky a tak usilovně pod záminkou K/kříže budovalo na vlastní pěst ...

Odmítání M/mluvit o Z/zlu je známkou zálibnosti ve Z/zlu, známkou nenávisti k P/pravdě, známkou Bez-zbožnosti.Takovým svět naslouchá rád - svůj k svému. Jde o nepokryté přiznání se k Bez-Moci, o prohlašování Krista za Bez-Mocného a Ne-dů-V/věryH/hodného. "Kdo by přece čekal, že Bůh teď a tady pro-Jeví Svoji Moc, vždyť přece každý ví, že Bibli nelze brát tak úplně vážně, je to jen sbírka více či méně pohádkových příběhů, smyšlených přirovnání a paralel, v reálném životě k ničemu nezavazuje, to dá rozum." Pochybovat o Existenci Boha je normální, je to známka zbožnosti Svatých, a my jsme jako oni, všichni jsme si podobní."


Ne, pochybnosti o P/přítomnosti normální nejsou, pochybnosti o Existenci Boha Ne-J/jsou po-CH/chopitelné a Ne-J/jsou zarážející.

Rozhodně to není nic legitimního a žádoucího v boji o V/víru.

Je to sprostota bez hranic a kdo ji legitimizuje, šíří Z/zlobu bez hranic.

Nejde o Svatý B/boj o V/víru, jde o zálibnost v pochybnostech. Kdo po-chybuje (= následuje cesty Ne-P/pravdy), chybuje. Odklon od P/pravdy není Svatost, odklon od P/pravdy Proti-J/je zálibnost ve L/lži a bloudění na scestí.

Nejste si jistí V/vírou?

NeMilujete.


Snění o lásce na tom nic nezmění, když už nemáte V/víru, M/mějte alespoň disciplínu nešířit L/lež. Raději mlčet než pochybovat, alespoň tak nezostudíte Krista, zostudíte "jen" sebe, před světem budete vypadat moudře. Svět Ne-Zná zJevení, a proto světu P/podstatnost není zJevná. Svět vám snadno uvěří.

Žádné komediální pseudosvaté výstupy ostatním na odiv na tom nic nezmění.


CH/chcete V/víru?

D/dělejte, C/co Ř/říkáte, že D/děláte:

ve skrytosti před lidmi a v O/otevřenosti S/srdce z L/lásky ke Králi.


Dokud bude V/vaše S/srdce opanovat Satan, dotud budete v pochybnostech o Existenci a P/přítomnosti Moci.


Tak se po-Z/znáte: podle zálibnosti ve L/lži = lenosti náS/sledovat P/pravdu, lenosti k od-Danosti, podle snahy mít věci ve vlastních rukou, manipulovat, podle strachu ze všeho V/většího než vlastní rozhledy, podle nenávisti ke z-M/měně (= podle Závisti ke Svaté vý-M/měně T/těla a K/krve z K/kříže), podle neschopnosti "překročit svůj S/stín, svoji T/temnotu".


Je to důkaz, že se spoléháte jen na svoje vlastní lidské síly, protože po-Znat Světlo P/pravdy o S/sobě není v lidských silách, a Ne-P/pravda jen odezírá vnějškovost, P/podstatnosti se štítí.

Církevní představitelé jsou pro svět jen postavičkami, které mu dodávají lesk, když se sám chce blýsknout.


A daří se mu to: obchoduje s Církevními představiteli tím, že J/jim "milostivě" propůjčuje účast na své slávě světa. Tu už ale bere vážně. Jak by také ne, když sebe považuje za pána světa, za vládce národů. Církev se tak podřizuje lidským zájmům a metodám, a ještě se přitom domnívá, že metodami světa, metodami závislosti na do prachu země zatlučeného poraženého dřeva, svět porazí. Mluvit o L/lásce ke K/kříži metodami a prostředky prachu země neznamená svět porazit jeho metodami, neznamená to "všem J/jsem S/se S/stal V/vším". Znamená to následovat pána světa, přizpůsobit se mu.

Nikdo nezV/vítězí, dokud nebude v-i-D/dět S/slávou K/kříže.

Na nám. Míru J/jsem P/přítomností a S/slovem Světla (K/kterým J/jsem B/byla proS/stoupená, až na M/mne lidé všude kolem M/mne v šoku hleděli) před-o-Slavená, a proto se cítíte ohrožení.

Nikoliv Zuzanou, ale Janou. Proto o M/mně mluvíte jako o té, která ohrožuje kněze: vy, spolčenci, se cítíte Světlem ohrožení. A právem - jste zaS/slepení sami sebou. Podle vaší pýchy svoje spolčenectví vydáváte za Svátostné kněžství v O/obecenství, a tváříte se, že mluvíte za všechny Svátostné kněze, v obraně V/víry. To se Satan zase jednou předvedl svými otočkami od P/pravdy, které nikdo ze světa nepostřehne, a proto je považuje za věrnost P/pravdě. "Jen" je to celé jedna velká bouda.

Sama o sobě při-T/tažlivá nejsem, M/má přiT/tažlivost J/je z před-o-S/slavení, ze Ž/života, jak sami stvrzujete, když se M/mne neustále snažíte přibít na K/kříž.


Proto M/mne chcete a usilujete ponížit a usmrtit: nenávidíte Ž/život.


J/já, Jana, nemám zapotřebí vyhledávat vlastní slávu,

protože Sláva Sama M/mi Sama Sebe již Dala. A denně v P/přítomnosti P/přítomně Dává.

Ř/říká S/se T/tomu Láska.


Z Lásky žádná nenávist nikdy nevznikne: kdo z duchovních osob veřejně učí, že Láska se mění v nenávist: vizte dokument "Z lásky nenávist"), nikdy neMiloval.


Proto M/mi N/naše s M/manželem a Nebem Š/štěstí nikdy neuvěří: Ne-V/věří z/v Proti-Věčnosti a Proti-O/oka-M/mžiku. Patří Proti-Věčnosti a Proti-světu, nemá na-D/ději, stagnuje v křeči, tím i v násilí podle teorie "co nejde silou, musí jít ještě větší silou".


Panny Marie ke M/mně o R.: "Dítě, on Tě velmi miluje", Z/znamenalo, že tento člověk doStal od Syna člověka, Mariina S/syna a M/mého M/manžela, L/lásku ke M/mně kvůli L/lásce Syna člověka S/se M/mnou, Janou. Ale tento člověk si to vyložil jako pokušení, protože měl a má jen lidské smýšlení, Boží Dar přičetl Satanovi. Zvolil si smýšlení ze/podle světa, přes které není ochoten a S/s-CH/chopen (= pavlovsky za-J/jat) a po-CH/chopit S/se Božích Darů S/s-P/pojených s Janou.


Tím, že tento člověk odmítl Boží Dar L/lásky ke M/mně, Janě, a prohlásil J/ji za pokušení vůči Zuzaně, a uvažoval o vlastním lidském manželství se mnou, světsky Zuzanou (tj. s dítětem ze světského jména, s dítětem, které již ale v P/pravdě doS/spělo a dítětem nebylo), kterou jsem už ale podle P/pravdy nebyla, trval na L/lži, na svých vlastních pochybnostech o M/mém M/manželovi a o Moci Nebe, a proto skončil mimo R/realitu. Trval na přeludu o Zuzaně, který si sám vysnil, protože Jana V/vždy, neboť J/jmenně Věčně B/byla a J/je nedostupná. To je z lidských sil nepochopitelné, což tohoto člověka uS/svědčuje z jeho Ne-do-S/stoupání na Cestě.

Může si za to sám.


Z Božího Daru L/lásky Svátostného kněze se Svědčící M/manželkou LáskyP/plného Vítězného a v Přímém Božím Vedení v Církvi a před Církví i světem (E/evangelizace a P/pastorace K/knězem podle Řádu Melchizedechova jako předObraz konce papežství a začátku Nového věku) si udělal prokletí - a stane se mu podle jeho slova.


Jeho úŘ/řad doS/stane J/jiný, od-po-V/vědnost za odmítnutí Božího Daru nemizí: J/jednou Bohem Daný Dar už zůStává - k oSlavení či prokletí, to podle volby obDarovaného.


Duchovní P/prvorozenectví neznamená J/jednoR/rozenectví (P/prvorozený není J/jednoR/rozený, světský král není Králem Nebe a Země), a D/druhoR/rozený M/má důStojnost Daru, nikoliv důstojnost podle časové následnosti (jak se už ve SZ nejednou S/stalo, aby se zamezilo pyšnému spoléhání se na lidský podíl na sTvoření na úkor Moci Stvořitele), protože před Bohem J/je čas jako Věčnost a Věčnost jako P/příležitost k proJ/jevení S/se L/lásky. K při-Z/znání S/se k L/lásce veřejně v Daném O/okaM/mžiku, K/který z lidských sil nelze vrátit. Na-D/děje J/je Boží Vůle v K/krocích, a kdo neK/kráčí s Bohem, není na C/cestě. L/láska nezná hranice, ani pořadí. Čas pomine a zůS/stane jen C/cenné.


Nemůže být Ne-v-D/děčný objekt lásky, protože objekt žádnou svobodnou vůli nemá a ten, kdo říká, že miluje, má zálibnost v subjektu sebe sama = mimo L/lásku, miluje sebe více než Dárce, žije v zahleděnosti do sebe, nikoliv v za-H/hledění na Lásku ve sTvoření.

Nebo jste už někdy viděli, aby násilí a vnějškovost svědčili o Lásce?


Vy ale z Lásky děláte zhýralost, promiskuitu, ze Slávy pozlátko, z Moci mocichtivost.

Vy do Slávy nevejdete, protože neMilujete.


K/kdo neMiluje M/mne, K/kterou Dárce L/lásky P/posílá, neMiluje Toho, K/který M/mne P/posílá, a tvrdí-li opak, jen uS/svědčuje sám S/sebe ze L/lži.


Kde je zálibnost ve L/lži, tam je S/slepota, H/hluchota. Nikoliv slepota/němota fyzická, nikoliv předpoklad, nikoliv nutnost biologické projekce hříšnosti, ale S/slepota a H/hluchota S/srdce.

Slepé oko a hluché ucho M/milujícího člověka J/je M/možné uZ/zdravit, protože Z/zdraví duše J/je M/možné fyzicky A/aktualizovat. S/slepé O/oko a H/hluché U/ucho uZ/zdravit nelze, protože miluje více svět než L/lásku - a Život S/svobodu Svých Obrazů Respektuje. Jen Se Diví jejich Ne-V/věře.

Dokud se budete podřizovat světu, Ne-u-v(i)-D/díte, Ne-u-S/slyšíte, abyste nebyli u-Z/zdraveni.

A protože Ne-M/milujete, L/lásku rozbíjíte. Nejen česká Závist sousedovy kozy.

V/vy, spolčenci, M/mi důS/stojnost upíráte, ale Je Někdo, Kdo J/ji pro M/mne již od Počátku přiPravil, a Kdo M/mne J/jí již obDaroval.


J/já Z/znám S/svoji Moc z O/očí apoštolů a kdybych řekla, že Jji neznám, byla bych L/lhář jako vy. PoH/hledy na M/mne při S/setkání a ještě jednou později od evidentně bratra, S/se nedají zapomenout, ani světsky ozřejmit: S/sama J/jsem poprvé nechápala, proč S/se na M/mne apoštol D/dívá s Tak nezměrnou Ú/úctou: J/jasné to začalo B/být až z pohledu na úžas v očích kolemjdoucích. Tehdy M/mi doŠ/šlo, "co na M/mně apoštol v-i-D/dí": M/moji Bohem Danou Slávu, M/moji Bohem Danou Moc.

Nikdo z apoštolů S/se nade M/mne nepovyšuje, nikdo z Nebe S/se M/mnou nesoupeří.

Ani je to nenapadne.


P/pečují o M/mne a CH/chrání M/mne s L/láskou, J/jaká S/se mezi lidmi světa nevidí.

Včetně sv. apoštola Petra, o K/kterém V/vy říkáte, že J/jej Z/znáte.

K/kdo Žije Mocí, o moc nesoupeří - a co děláte V/vy?

Vyhledáváte pro sebe křesla a trůny, dobýváte světské výšiny, ze kterých shlížíte na vámi ponížený lid.

Místo L/lásky rozbíjíte, místo Ú/úcty odvrhujete, zpochybňujete, posmíváte se.

Podle toho se po-Z/znáte: po O/ovoci.


J/jste-li Mocní před Bohem, lidé světa V/vás budou nenávidět a opovrhovat V/vámi, protože Ne-po-Z/znali Vítězství.

Jste-li mocní před světem, svět vás bude oslavovat, povyšovat, udělovat V/vám řády a vyznamenání, a bude V/vámi opovrhovat: vždyť vás svět stvořil pro sebe, a tudíž má nad V/vámi svoji moc. Udělá si s V/vámi, co se mu zlíbí, a ještě se V/vám vysměje. Vždyť jste se sklonili před jeho mocí a slávou, před jeho kralováním nad světem, které vám k lesku daroval.


Kdo baží po slávě, Slávu Ne-v(i)-D/dí = Závidí.

Kdo je S/slepý na S/srdce, bude jen opakovat naučené P/pravdy, K/které z jeho úst znějí falešně a povrchně. O to více bude horlit pro jejich prosazení bez ohledu na P/přítomnou v-H/hodnost. Jen proto, aby se "svojí zbožností" blýskl před světem, a svět si tak připadal "duchovně na výši".


J/já, Jana, nemám zapotřebí S/svoji Slávu vyhledávat, protože Je, K/kdo Ji pro M/mne vy-H/hle-Dává.

Až po-Znáte S/svoji Slávu, nebudete M/mi upírat M/moji Slávu, ani Slávu K/kohokoliv jiného J/jemu.

Vy roz-H/hodněte / rozhodněte, k V/vašemu uŽ/žitku či P/pádu.


Na M/mně již v čase v okaM/mžiku Věčnosti Dané Slávě nic nezměníte, ani kdybyste se uvztekali.

Nebo se vám nezdá divné, že jste M/mne při všem tom vašem - dosud trvajícím, nikoliv minulém a časem pohřbeném - pronásledování a šikaně dosud nedostali na psychiatrii ani do hrobu, což by byla odpovídající reakce podle lidských sil?


Už proto byste jako duchovní měli poZ/znat, že nade M/mnou nemáte žádnou Moc, protože vy sami Proti-J/jste Bez Moci.


Tak kdo tady má poruchu osobnosti?



Jana, 6.7.2021

-



Ú/úkolem nového arcibiskupa J/je především zarazit politizaci V/víry a Církve.


M/musí přestat veškeré aktivity a naslouchání komukoliv a čemukoliv, kdo / co i oklikou zpochybňuje Svátosti, Svátostnost.

To J/je první a nejdůležitější kritérium.


M/musí přestat veškerá zálibnost ve strhávání pozornosti na sebe namísto u-po-Z/zorňování na Krista, Svátosti a Svatováclavskou K/korunu. Český národ nepochopí a nebude náS/sledovat S/svoji I/identitu, pokud bude pokračovat ve svém ukolébávání se v komunistickém výkladu národní identity, příp. v liberalizaci hodnot. Je jedno, ke které moci se člověk utíká o pomoc, není-li to poMoc z Moci Mocná. Krutost a lhostejnost jsou dvě tváře jedné mince.


Bůh Si vybírá lidi a společnost, na kterých uKáže Svoji Moc, ne lidi a společnost, kteří svoji moc odvozují od světských úspěchů světskými metodami. Malý bezbožný národ není S/silný před Bohem a není silný ani před světem. Kdo se snaží svoji moc odvozovat od sociálních vazeb s mocnými tohoto světa, skončí jako vazal, jako bezmocný, s rozmělněnou identitou a silnými opomíjený.


S těmi, kdo usilují katolickou Církev oslabit/zlikvidovat, se nevyjednává, ti se nezvou ani k jednacímu stolu, ani domů. Jak P/praví NZ: těm ani neposkytujte oblečení a jídlo, jinak skončíte jako ten, kdo si hřeje na prsou H/hada. Svět, který o sobě rád říká, že je demokratický, že tolerance je základ zdvořilosti, se, jakmile dojde na katolickou Církev, ihned začne chovat velmi nedemokraticky a netolerantně.


Opakuji: Církev J/je Království Krista na Nebi i na Zemi, demokracie je vláda lidu. Buď B/budete S/sloužit Kristu, nebo budete posluhovat lidským zájmům. Buď B/budete S/služebníky, nebo vazaly. Jak P/pevná je vláda lidu, jak S/spolehlivé a T/trvalé jsou výsledky parlamentních voleb?


Ne, nejde o to odejít ze světa, J/jde o to nežít podle světa. Nepřizpůsobovat se světu.

CH/chcete-li B/být T/terapeuty světu, nejprve M/musíte vyD/držet Z/zkoušky i zkoušky V/vaší S/síly.

Z/zkoušky podle Joba i zkoušky podle mučedníků.

J/jde o V/věrnost Moci Mocí: nebudete-li V/věrní, svět neB/bude uZ/zdraven.


BezM/mocní do Moci kopou, protože je to baví, ne proto, že by nevěděli, co činí.

Spolčenci z řad duchovních a lidí kolem nich se shromažďují podle jejich zálibnosti v kopání do Krista a J/jeho Mocných, nikoliv z/v nevědomosti.


Žádné vzdělání samo o sobě k V/věrnosti nepřivede a vyprávění pohádek o Nebi se sympatickými čertíky je na exkomunikaci. Proč asi takové pohádky, šifry mistra Romualda, patří ve světě k nejsledovanějším?


Už jste snad někdy viděli V/věrné Kristu, aby zesměšňovali Boha a prosazovali sympatie k P/padlým andělům?


Arcibiskupství takové věci nesmí ani tolerovat, natožpak podporovat. Nebo si snad myslíte, že takovými pohádkami naP/plňujete Kristovo: "PřiZ/znej S/se ke M/mně veřejně!"?


Zbožné poZ/znáte podle jejich V/věrnosti Moci, K/která J/je v tom týrání vyD/držet, nikoliv světskou mocí aktivisticky vysvětlovat či si rány v pseudopokoře = pyšně způsobovat.

Vysvětlování beze S/světla zůstane S/slepé, U/učitelé mimo Moc Bez-Mocní. Řeči se vedou, příK/klady T/táhnou.


Za takové Bezbožné S/se nemodlete:

M/modlete S/se za V/věrnost lidí, tvorstva vůči Vtělenému Vítěznému, nikoliv za zálibné lidi ve Z/zlu. M/modlete S/se za naP/plnění Obraznosti K/každého konkrétního člověka jeho jménem, nikoliv za odstranění Z/zla ze srdcí lidí.


Je-li odstraněno jedno Z/zlo a zálibnost ve Z/zlu trvá, přijdou V/vaše modlitby vniveč, a výsledek bude horší než lepší. Nakonec by se ještě řeklo, že "modlitby nefungují" a Moc Boží by byla vydávána za automat na cukrátka. V/věrnost J/je Ž/žitá v P/paradoxech, pokud se člověk dívá světskýma očima. PoHledem Moci J/jsou Ž/živí Pravdiví, snadno a srozumitelně poCH/chopitelní.

Pokud se chápete moci, jste neCH/chápaví.

Pokud Milujte Moc, Jste Mocí Mocní.

Pociťujete vůči Moci zbožných L/lásku, nebo O/odpor?


Úkolem nového arcibiskupa J/je nejen rozeZ/zn(á)at Moc, ale především K/konat Mocí Mocně.

Že zůstanete světem nepochopení? PoCH/chopitelně.

Písmo není filosofická kniha v dějinách,

Tradice není myšlenkový proud,

Svátosti nejsou relegionistika.


Ú/úkolem k V/volbě nového arcibiskupa J/je naJ/jít N/někoho, K/kdo zruší naslouchání vlivům, které vedou k/uvolňují cestu herezím, zruší moc zpochybňovačů V/věrnosti, kteří V/věrnost prohlašují za fanatismus a fundamentalismus, které nepatří do moderního světa.

Nový arcibiskup M/má B/být N/někdo, K/kdo zruší účast nekatolíků na U/učitelských a úřednických postech na katolických školách a v katolických institucích,

kdo bude iniciovat polemiku s ministerskými nařízeními o povinné výuce obsahů, které jsou v rozporu s katolickým učením, či toto učení přímo napadají:

není M/možné tolerovat (byť nekonáním) sprostotu ministerských nařízení např. k prosazování sexuální výchovy, k podpoře sexuálních úchylek a životu nepřátelských názorů (ukončení těhotenství a "nárok" ženy na "vlastní tělo", ...), ke komunistickému/nekatolickému výkladu dějin, k prosazování povinné výuky protestantských a veškerých osvícenských hodnot a postojů jako společenských norem, k posmívání se prosazování katolických hodnot ve veřejném životě v zahraničí a označovat je za zpátečnické a netolerantní státy, ...


Jak se ke Kristu chová záS/stupce Krista na Zemi, tak se ke Kristu chová svět.

Nelíbí se vám úČ/čast na B/bolesti? Jste závislí - na světě, na sobě, ...: "Odstup, Satane!"

J/jak M/mi hned po poVolání M/mým Pravým J/jménem Jana Ř/řekl (ještě budoucí) M/manžel: "PřiZ/znej S/se ke M/mně veřejně!"


A rozhodně tím nemyslel obcházení náměstí a ulic s naučeným povinným sladkým a tak trochu povýšeneckým úsměvem a poučováním, jaké jsou dnes k vidění u řádových sester.

Na takovou pouliční shovívavě arogantní otázku "Potkala jste Ježíše?" je jediná odpověď: "Ano, na nám. Míru a na Letňanech, ale tomu vy nevěříte." Anebo, člověk bez M/mojí Z/zkušenosti, může na otázku "Našla jste Ježíše?" parafrázovat filmovou hlášku: "Nevěděla jsem, že se ztratil".


Dokud se bude duchovní stav chovat k poC/cestným se shovívavou arogancí, dotud se bude u světa potkávat se shovívavě arogantními a vyhýbavými odpověďmi.

Dokud se bude vedení Církve zajímat především o úspěch ve světě, bude se svět k Církvi chovat jako k jedné ze světských institucí,

jako k menšinové zájmové volnočasové nabídce, se kterou není třeba počítat.


Mají-li S/se ke katolické Církvi na svých sčítacích lístcích přihlásit laikové, nejprve se k apoštolství katolické Církve M/musí přiH/hlásit V/vedení Církve J/jasným H/hlasem nekompromisního Krista, K/který přiŠ/šel na svět uV/vrhnout P/plamen, nikoliv stírání poVolaných T/tváří.

V/volejte ke Kristu a B/budete S/slyšet na Výšinách.

Volejte ke světu a zůstanete H/hluší a S/slepí, H/hluchý a S/slepý svět vás vezme mezi sebe jako sobě rovné.


J/je svět roven Kristu, Králi králů a Pánu pánů?

Je svět Pánem času?

CH/chvalte P/přítomnost a svět se bude zajímat o zP/přítomňování.

Jedním z prvních úkolů nového arcibiskupa B/bude evangelizace duchovního stavu k V/věroH/hodnosti.

F/formace není stírání I/individualit a představený, K/který lidem bere J/jejich Bohem Dané T/tváře Obraznosti Bohu, lidem bere T/tvář Výrazu Trojice.


A jak M/mi o pár měsíců později po poVolání řekla kolegyně (dentistka) z přípravy na biřmování: "S Tebou nechci mít nic společného, Ty budeš mít těžký život a já chci mít svůj klid, chci žít svůj bezproblémový život."


Novým arcibiskupem M/musí B/být N/někdo, K/kdo vymete chobotnici vlivového Augiášova chléva politizace a popularizace arcibiskupství, a více než na politickou ofenzívu zaM/měří Církev na V/věrnost příK/kladem na veřejnosti, vhod či nevhod.


N/někdo, K/kdo B/bude veřejně nepominutelně a v první řadě O/osobně s politiky věcně a faktograficky polemizovat, kdo B/bude K/kázat (uK/kázat) rozdíl mezi S/slovem a slovem, mezi O/obsažností a populismem, K/kdo S/se B/bude ve veřejném životě S/stavět s V/vědomím důS/stojnosti české I/identity podle Svatováclavské K/koruny. Kdo nedoV/volí, aby při televizí přenášených bohoslužbách v katedrále, na K/kterých jsou přítomní členové vlády a další VIP osoby, kamery po celou dobu Svatého přiJ/jímání zabíraly strop namísto toho, kdo z vlivných k přiJ/jímání J/jde a kdo nejde, aby neumožňovaly vidět, jak se kdo chová.


Novým arcibiskupem M/musí B/být N/někdo, K/kdo B/bude u-po-Z/zorňovat na rozdíl mezi poK/korou a svévolí v dnešní politické praxi - nikoliv provázaností s politickou praxí, ale Z/zrcadlením Krista ve světě, vhod či nevhod. V N/něze, nikoliv v závislosti. (N/něha J/je z K/kříže: vášeň uK/kotvená ve hmotě a zároveň na hmotě nezávislá. N/něha J/je v K/krvi z R/ran a H/hřebů, závislost je v poraženém dřevě zatlučeném do země. Kristovo tělo je na dřevě zafixované, ale Kristus není poražený, není závislý. J/jak M/mi kdysi Ř/řekl v jednom v-i-D/dění: "Nelituj M/mne, J/jsem Vítěz!")


ZV/volte arcibiskupa, K/který uK/kotví Církev v N/něze a vyV/vede J/ji ze závislosti na světě.

Někdo s Ú/úctou ke katolické Církvi, Písmu, Tradici, H/hodnotám až do krajnosti.

Nejsou žádné alternativy, žádné alternativní myšlenkové proudy, žádné evangelizace diskusemi namísto Ú/úcty ke svátostem.


Rozumářství si nechte do restauračních zařízení a světských shromáždění, kde se klade důraz na osobní pocitové a zpolitizované postoje a názory, ve kterých se mixuje všechno se vším, takže nejoceňovanějším výsledkem je oslňování okolí osobní výřečností a význačností, zálibností v řádech a vyznamenáních.


Kdo je mezi vámi největší, buď služebníkem všech.

Nikdo se nesmí vyvyšovat nad ostatní a duchovní, který strhává pozornost na sebe a na intelektualizaci V/víry, není H/hoden S/svého Svátostného kněžství.


Církev není parlament, Písmo a Tradice nejsou Ústava a zvyklosti, Svátosti nejsou politické funkce.

Kdokoliv směšuje Církev, Písmo, Tradici s politickými názory, postoji, a to i oklikou, buď vyloučen z V/vedení Církve: právě mistři manipulací Svátostností se nejlépe vtírají oknem, jsou-li dveře zavřeny.


Kdokoliv směšuje katolickou Církev s křesťanstvím bez Krista ve Svátostech, buď proklet.

Kdo se s takovým člověkem paktuje, pomáhá mu, toleruje jej, spolupracuje s ním, buď proklet.

Kdokoliv staví katolickou Církev naroveň církvím, které svůj název odvozují od Krista, ale svými názory, postoji a praxí popírají Svátosti, Písmo, Tradici, a hlásají právoplatnost demokratizace K/království na Nebi i na Zemi, buď proklet.

Kdo tyto vlivy svými ústy odsuzuje, ale v praxi je toleruje/spolupracuje s nimi, buď proklet.


Nový arcibiskup M/musí především zarazit naslouchání takovým heretickým vlivům, M/musí zarazit demokratizaci a laicizaci Církve, a M/musí prosadit Ú/úctu ke Svátostem, byť to s sebou přinese i nepopulární a před lidmi riskantní kroky.

Co je před lidmi bláznovství, to J/je před Bohem V/věrnost a J/jistota.

Vsaďte na J/jistotu, jinak se zamotáte v politických tanečcích, a nakonec nebudete vědět, kudy kam.

Vybírejte podle poS/stoje ke Svátostem,

podle sklonů k Moudrosti x rozumářství,

podle ochoty dělat krátkodobě nevýhodná a zároveň z pohledu Věčnosti V/věrná rozH/hodnutí.

Zbožného, ne hrdinu na vlastní pěst.

Nejde o to bourat zvyklosti,

J/jde o to nenechat S/sebou mávat okolnostmi, nezískat pocit, že V/víra stojí na kompromisech.

Bůh kompromisy neDělá.

Ježíš J/je z D/domu Davidova, z R/rodu syna, na kterého by v jeho biologické rodině nikdo nepomyslel.


VyB/berte člověka více zbožného než zálibného v popularitě.

VyB/berte záS/stupce Krále Nebe a Země, a získáte M/moc k uV/vedení V/víry do světa.

PřiZ/znejte S/se ke Kristu veřejně, vhod či nevhod. Ne řečmi, ale O/osobně. Do krajnosti.


Jana, 5.7.2021

-



Odvoláváte se na Spravedlnost, vlastním biskupským S/slovem B/budete S/souzeni.

J/jsem přiP/pravena poskytnout buď včera popisované fotografie, nebo opis jejich obsahu, a to biskupství, veřejně, i orgánům činným v trestním řízení.


J/jsem toho mínění, že od-po-V/vědnost za činnost a smýšlení duchovních osob v Církvi náleží primárně úřadu biskupa, a proto do pravomocí a povinností biskupa, a jako katolička, která se zajímá primárně o věcné řešení v "domácím prostředí", preferuji, aby od-po-V/vědnost přijal/i příslušný/í biskup/biskupové.


Nejde "jen" o M/mne, jde i o všechny osoby se M/mnou spojené = o všechny sekundární oběti, a také o všechny těmito duchovními ke zločinnému spolčení svedené laiky, protože oni jsou v jejich svedení duchovními zároveň spoluviníky i oběťmi.


J/jsem toho mínění, že takové svádění ke kriminalitě kněžími není v souladu s požadavky na evangelizaci.

Pokud někdo uvede jiného v omyl s cílem získat vlastní prospěch (vč. potěšení z moci škodit), je vinen vinami i důsledky vin uvedeného v omyl. Kdokoliv se o této situaci dozví a ze své pozice neudělá vše, co je v jeho moci, k vyšetření a nápravě, je vinen vinami, o kterých věděl a nekonal, před Bohem, a to v rámci a úP/plnosti podle jeho hierarchické pozice v Církvi.

Nesluší se, aby se laik stavěl proti knězi, který se na laikovi a sekundárních obětech provinil, a sluší se, aby zločinnost kněze řešil jiný kněz, primárně biskup. Přibližně: "Nebudeš-li viníka varovat a ten se tak neodvrátí od svých hříchů, takže ztratí život,..., za jeho hříchy poženu k odpovědnosti Tebe. Budeš-li viníka varovat a on se od svých hříchů neodvrátí, ..., Ty jsi vyvázl životem."

Laik informuje kněze, kněz na základě podnětu koná, nesluší se, aby laik soudil kněze. Slova a činy kněze nechť v Církvi soudí jiný kněz, aby tak, byť nechtěně, nedošlo ke zpochybnění kněžství a stavění laika a Svátosti kněžství naroveň. J/jak M/mi kdysi Ř/řekl M/manžel: "M/my S/si nejsme rovni."

A proto nebudu přijímat kněžské pravomoci před Církevním soudem, nebudu jednat podle vašich zlovolných mínění a obviňování, že nekonám tak, jak jste zvyklí mezi sebou. Nezpochybním Svátost kněžství, bránit se proti zločinnosti kněží před světskými institucemi budu výhradně na přímý oficiální příkaz biskupa, který tak celou věc přikáže laicizovat.


Budete-li řešit záJ/jmy Církve a J/jejích členů primárně Církevním P/právem, J/jde vám primárně o P/práva členů Církve a o Církev jako C/celek, o J/její I/integritu před Plností Dobrem, o J/její J/jednotu, Svatost, O/obecenství, A/apoštolství.


Budete-li řešit záJ/jmy Církve a některých J/jejích členů proti jiným J/jejím členům primárně jako zájmy (= jako Proti-záJ/jmy = jako Proti-od-po-V/vědi na Boží Volání a Dary), tj. světským právem, jde vám primárně o sekulární zájmy civilní organizace, ve které zaujímáte světskou mocenskou pozici, a tudíž konáte na vlastní pěst zneužitím M/moci Krista Krále a očekáváte, že demokracie = vláda lidu = bude hájit záJ/jmy Svátostných kněží proti nekněžím, a to i přesto, že před světským zákonem jsou si všichni rovni.


Není M/možné zbavovat se od-po-V/vědnosti za Církev "evangelizováním/pastorací" prostřednictvím laicizace, a jakékoliv podněty a kroky směrem k laicizaci P/práva směřují proti Tradici. Svátostný kněz není Svátostným knězem pouze po dobu trvání světské pracovní doby, za jejíž naplnění pobírá plat. Svátostný kněz J/je před Bohem i Církví vZ/zorem 24 hodin denně 7 dní v týdnu, a proto Svátostný kněz, K/který se po pracovní době ke S/svému Svátostnému kněžství nezná, vnáší do Církve prvek hereze. Taktéž činí kněz, K/který se z titulu S/svých kněžských/biskupských P/pravoM/mocí, aby se zbavil od-po-V/vědnosti za N/ně, odvolává na světské právo a spravedlnost, a tak učí lid.

J/jsem toho mínění, že se sluší kriminalitu uvnitř Církve řešit primárně v Církvi, a to hierarchicky, a tudíž kriminalita duchovních osob (kněží, řeholníků) spadá pod odpovědnost primárně jejich nadřízených (biskupů, provinciálů).


J/jsem toho mínění, že světská spravedlnost, kde jsou si před zákonem všichni rovni, je až ta poslední možnost, jak se domoci uplatnění práva. S odvoláním se na sv. apoštola Pavla a J/jeho V/výroky o řešení sporů mezi bratřími.


Slovy mluvčího arcibiskupství: "Za každého kněze zodpovídá vždy biskup diecéze, kde kněz působí. ..." : mediální poradce pražského arcibiskupství Romuald Štěpán Rob.


Jedním z těch, ke kterým směřuje podezření na aktivní a iniciátorskou účast na níže uvedeném zločinném spolčení, je mediální poradce pražského arcibiskupství O. Romuald Štěpán Rob OP.

Bylo by na místě, aby tento mediální poradce arcibiskupství pražského zveřejnil oficiální vyjádření arcibiskupa ohledně své (Romualdově) účasti na níže uvedené trestné činnosti.

V tomto směru je pohledem arcibiskupství pražského podle jiného jeho vyjádření vhodné postupovat podáním trestního oznámení, jak již dříve v jiné věci Česká biskupská konference a on sám konali, a to "na neznámého pachatele z důvodu ochrany obětí a ochrany dobré pověsti".

Slovy mediálního poradce již dříve v jiné věci s obdobnou materiální podstatou o postupu arcibiskupství pražského a České biskupské konference: ... trestní oznámení ...

"Je podáváno z důvodu, že je tvrzeno, že jsou zde oběti a pachatelé, o nichž církev neví. Církev je nezná, proto se obrátila na Policii ČR, aby zabránila pokračování v trestné činnosti. Pan J. Kylar není označen primárně jako pachatel. Necílíme na paragraf nadržování trestního zákoníku. Cílem je najít pachatele, kteří působí v rámci katolické církve a dopouští se trestných činů v oblasti důstojnosti a sexuálního zneužívání. Každý, kdo takového pachatelé zná, musí pomoci jej odhalit a usvědčit," dodal na svém Facebooku mediální poradce arcibiskupství Romuald Štěpán Rob."


S Ú/úctou k Církvi a k V/vůli J/jejích představených tento přístup náS/sleduji a:

navrhuji, aby na základě vlastního doporučení, arcibiskupství pražské podalo trestní oznámení kvůli podezření, že jsou zde oběti a pachatelé, o nichž církev neví (oněch cca 40 stalkerů). Církev je nezná, proto se obrátí na Církevní P/právo (a případně na Policii ČR), aby zabránila pokračování v trestné činnosti. Pan O. Romuald Štěpán Rob OP není primárně označen jako pachatel. Necílíme na paragraf nadržování trestního zákoníku. Cílem je najít pachatele, kteří působí v rámci katolické církve a dopouští se trestných činů v oblasti důstojnosti a sexuálního zneužívání. Každý, kdo takového pachatele zná, musí pomoci jej odhalit a usvědčit," jak na svém Facebooku píše mediální poradce arcibiskupství Romuald Štěpán Rob. Navrhuji, aby tak Církev veřejně neprodleně referovala ústy svého mediálního poradce O. Romualda Štěpána Roba OP.


Podotýkám, že prostřednictvím dalších šmírovacích zařízení, které jste instalovali a sledujete v M/mém soukromí, a to bez M/mého souhlasu, proti M/mé vůli, dlouhodobě, M/mne stalkujete ve všech M/mých soukromých činnostech a stavech, tj. vč. odhalování M/mé nahoty (převlékat se musím, sprchovat se musím, ...) stalkujícími duchovními. Ty M/moje notebook a telefon, které jste hackovali, a dosud v tom pokračujete, mají mikrofony a kamery, a i když kameru J/jsem na notebooku přelepila, mikrofon na mobilu musí zůstat zapnutý - a to nepočítám vaše kamery, které jste bez M/mého vědomí instalovali v M/mém bytě, čímž se byt stal neobyvatelný, stejně tak v bytě, kam J/jsem byla tímto nucená odejít. Nyní kvůli tomu žiji 24 hodin denně den co den pod vaším extrémním tlakem, kterému se není možné ubránit z lidských sil. To, že jste M/mne tímto ani po všech těch letech nedohnali k těžkých psychickým potížím, je důkaz Boží Ochrany, nikoliv vaší nevinnosti.


Vzhledem k tomu, že v tomto případě je obětí zájmová osoba stalkerů, je nezbytné, aby arcibiskupství pražské udělalo všechno, co je v jeho pravomoci, k ochraně oběti a k vyšetření a - podle vlastních voleb - zjednání spravedlnosti. I s ohledem na, cituji:


"několik interních směrnic, které opakovaně kladou do centra pozornosti zájem oběti. Církevní dokument Vos estis lux mundi, který vstoupil v platnost na začátku června, uvádí v článku 5, že obětem sexuálního zneužívání v církvi má být zajištěno "přijetí, vyslechnutí a podpora" stejně jako "ochrana pověsti, soukromí a utajení jejich osobních údajů".


Pro arcibiskupství je - podle tohoto dokumentu - prioritou hájení zájmů oběti, a vzhledem k tomu, že níže uvedený stalking oběti duchovními má nedílně provázanou materiální podstatnost trestných činů se skutky kněží (v podezření je především výše uvedený mediální poradce arcibiskupství O. Romuald Štěpán Rob OP) proti Svátostem (především překrucování, zveřejňování, šíření a další zneužíváním obsahů nejen M/mých zpovědí opět v rozsáhlém zločinném spolčení), je třeba, aby arcibiskupství konalo i ve věci Církevního práva.


Nechť O. Romuald Štěpán Rob OP vyjádří lítost nad svými skutky (nikoliv sebelítost a svalování vin na oběť) a slovy arcibiskupství pražského vyjádří způsob neprodleně zahájeného postupu ke zjednání rozkrytí věci, jejího řešení a přijetí souvisejících opatření, a to neprodleně a s okamžitou účinností.

Nechť o svém násilí ve zločinném spolčení proti oběti natočí a mediálně nepominutelně a s působností všude, kde má vliv katolická Církev a Řád dominikánů, rozšíří, a všemi dostupnými prostředky tento dokument propaguje.


Má-li pocit, že je pro něj výhodné nesvědčit proti sobě, nechť má na paměti, že je zde nejméně kolem 40 lidí včetně jeho samého, kteří mají povinnost vydat svědectví o všech zúčastněných ve věci, a to včetně těch, kteří mohou být bráni v úvahu pro trestný čin nadržování uvažovanému pachateli.

Tak budete mít svědectví cca 40 osob o cca 40 osobách, tj. pro začátek (jde jen o zlomek činností a účastníků) jde o počet svědectví: 40 x 40 = 1600. Je to podle vás dostatečné množství svědeckých výpovědí? I popření účasti/znalosti o věci je výpověď, "jen" křivá.


Nechť právní zástupce arcibiskupství a Česká biskupská konference zaujmou konkrétní jednotný postoj v této věci k zajištění spravedlnosti pro oběť a k odsouzení pachatele, a to veřejně, jednoznačně, nezpochybnitelně, s uvedením konkrétních jmen, postupů a kroků ve věci.

Tak bude každý zainteresovaný osobně vydat svědectví o Kristu v Církvi, o rozdílu mezi Veleknězem a mezi apoštolskými kněžími v Církvi, a tak nikdo nebude moci pravdivě říct, že se jej to netýká, nikdo nebude zbaven povinnosti vydat svědectví o vyK/koupení a poD/dílu na K/kříži, protože 


o to nám všem přece jde především: o evangelizaci a o pastoraci příK/kladem a S/svědectvím.


Jana, 4.7.2021

-



Chcete důkazy pro M/má tvrzení o vaší spolčenecké kriminalitě proti M/mně?

Můžeme začít například vaší kybernetickou kriminalitou:

fotografiemi výsledků antiviru Avast na M/mojí minulé IP adrese, kde jsou i údaje o pořízení fotografie (datum, hodina, ...).


Po mnoha takových výsledcích J/jsem si jeden výsledek už vyfotila, protože jinak by mi to nikdo nevěřil. Ano, internet se mi téměř nehýbal, jak byl přetížený.

Ve výsledcích je cca 40 připojených zařízení, z toho M/moje byly 3: modem, notebook, telefon.

Na fotkách mám jak celkový výsledek, tak fotky každého jednoho zařízení zvlášť, vč. MAC adresy.


J/jsem přiP/pravená to vše i s podezřeními na konkrétní osoby předat na státní zastupitelství s tím, že kvůli této dlouhotrvající (roky) situaci mám vážné obavy o svoje zdraví a život, jde o důvodné podezření z mnoha trestných činů, kde nejméně závažný je stalking ve zločineckém spolčení.

Za dav se tam neschováte: ty adresy jsou konkrétní jednotlivě.


Fotky J/jsem už opakovaně rozeslala e-mailem na různé adresy, mám i několik kopií, takže je zbytečné M/mi kvůli tomu (opět) házet kámen do okna, snažit se M/mi vlézt oknem do bytu a vzápětí po pádu na chodník sprostě nadávat (dopad toho květináče z římsy, co jste shodil ?na hlavu?, musel bolet, ale oceňuji to urputné uklízení zbytků po květináči do posledního smítka, a to rukou a i na chodníku - zloděj, který po sobě pečlivě uklidí i v cca 8 hodin ráno, to se jen tak nevidí), ...

Úvahy o vloupání ke M/mně domů a hledání důkazů kvůli "zametení stop" jsou zbytečné: už je to veřejné a v kopiích.


Platili jste za ta zařízení kartou/elektronicky?

Chyba. Policie bude mít snadnou práci.

J/jsem přiP/pravená požádat o policejní ochranu.


Jana, 3.7.2021

-



V/všechno, nebo nic.


Jestliže poCH/chybujete, zda to, co Ř/říkám, J/je P/pravda,

D/držte S/se V/vlastních P/pravidel:

J/jaký J/je C/celek?


J/jak M/mi kdysi Ř/řekl M/manžel (vizte záZ/znamy): "V/všechno, nebo nic."

Jestliže L/lžu, H/hleD/dejte a pro-K/kažte L/lež ve V/všech M/mých T/textech.

Jestliže M/mluvím P/pravdu, proč M/mi Ne-V/věříte?


Buď J/jste z P/pravdy vy, K/kteří o M/mně, Janě L/lžete a cíleně a s velkou zábavou M/mi od roku 2005 škodíte (hackerské útoky do M/mého soukromí, krádeže, pomluvy, překrucování, vynášení a z-Ne-uŽ/žívání obsahů M/mých zpovědí, ...),

NEBO

J/jsem z P/pravdy J/já, Jana.


V/všechno, nebo nic.

V/vaší logikou, že M/mluvit o Z/zlu je ze Z/zlého, znemožňujete Ř/říct laikovi S/svědectví, a přitom sami tohoto laika očerňujete.

V/vaší logikou - dovedeno do konce - se stavíte Proti Písmu a Proti Tradici, Proti všem prorokům a mučedníkům. A co teprve Proti sv. Janu Křtiteli.


J/je-li M/možné vyD/dávat S/svědectví o D/dobru - a to J/je P/princip Vítězství Krista,

J/je také M/možné vyD/dávat S/svědectví o P/protivenství D/dobru.

Kdo brání S/svědčit - D/dobro, nebo P/protivník?


Jana, 3.7.2021

-



Římanům 1/18-32


VyŘ/řešte násilnické kněze

a nebudete muset Ř/řešit J/jejich oběti.


DEPRESE JE KOMBINACE VZTEKU, SLABOSTI A SEBEIZOLACE

Bez-na-D/děj.


Deprese a agrese jsou dvě strany jedné mince.

Vztek není Spravedlivý H/hněv.

Slabost není poK/kora.

Sebeizolace není P/poušť zbožnosti podle Krista.

Už začínáte tušit rozměry odlišností mezi světskou a Církevní psychologií?

Ne, ty dva přístupy vážně nejde spatlat dohromady.

Nejde ani dělat kompromisy mezi přístupem k duši podle světa (zdola, ze závislosti na hmotě podle teorie o vývoji druhů, namísto pojetí světa jako Daru N/něhy člověku - pánu tvorstva, pokud vůbec svět existenci duše připustí), osvícenstvím, a mezi Královstvím S/světla na Nebi i na Zemi.

Nebo snad chcete říct, že Babylon a Nebeský Jeruzalém jsou jedno a totéž?


Strom se pozná po ovoci, Dary Ducha Svatého si nevymyslíte, nevypředstavujete, neukradnete, nevytrucujete, nevynutíte, nevymanipulujete.


A už vůbec ne spíláním Bohu, co si to dovolil, když způsobil vážnou nemoc blízkého. Rozměry této sprostoty vyřčené v jednom "zbožném kajícím se" rozhovoru ani nelze dohlédnout.


Bůh není kamarád.

Bůh není servisní středisko.

Spratek není zbožný.

Spratek Proti-J/je Protivník.

"Jdi M/mi z O/očí, Satane!"


Když se kněz snaží být s laiky kamarád, a navíc přitom spílá Bohu, čímž "se staví na stranu lidské slabosti chybujících laiků", je to horší, než když se rodič snaží být s dětmi kamarád, horší, než když rodiče nechávají svoje děti vyrůstat jako dříví v lese a říkají tomu liberální výchova.


Kamarádství mezi Bohem Danou A/autoritou a mezi Bohem A/autoritě sVěřenou osobou neexistuje a jakékoliv snahy A/autorit o takové kamarádství nutně skončí Z/zle: pohrdáním Boží Vůlí, pohrdáním Bohem Daného poVolání, pohrdání příslušnými Dary Ducha Svatého, zneužíváním dítěte/sVěřené osoby, která je v a priotii závislém a mocensky slabším postavení (psychické zneužívání nikdy nekončí "jen" zničenou psychikou, protože Obraz Výrazu Boha není ve své identitě T/trojJ/jedinosti duch-duše-tělo v izolaci, o rozdělení se snaží Z/zlo), odpadnutím od V/víry.


Takové "kamarádství" končí svým vlastním stylem: vyháněním z Církve T/těch, K/kdo přiN/nášejí S/světlo, pro K/které J/je nesmyslnost zneužívání D/dobře vidět - všem, vždy a všude.

Reakce "kamarádských" A/autorit? Ani trochu kamarádská. Vzpomenou S/si na S/svoje kněžské S/svěcení / rodičovskou autoritu, a snaží se S/světlo uhasit svojí vlastní mocí bez Moci - a tomu odpovídá i výsledek. Tím, že T/toho, K/kdo přiN/náší S/světlo, očerníte a pokud možno i zlikvidujete, se sami S/světlonoši Ne-S/stanete.

Mojžíšův K/keř a Janin P/plamen ("Ty J/jsi T/ten P/plamen!", vizte v-i-D/dění před lety) neuhasíte.


Ne, biblické příB/běhy nejsou pohádky a Bůh není ani pohádkář, ani pohádková postavička.

Tím, že budete z Nebe dělat pohádku, Nebi na Nebi i na Zemi nijak Ne-pro-S/spějete, ale Proti-P/právě, neboť neodvolatelně (Parodie P/právě, neboť Věčně. P/právě Věčnost J/je P/přítomností Krista) naopak.

"M/my S/si nejsme naroveň." To J/jsou S/slova Krista ke M/mně, Janě, když J/jsem kdysi marně hledala duchovní V/vedení u kněží v Církvi a poté u M/manžela. U kněží, K/kterým M/mne sV/věřila Panna Marie.

A jeden z těchto po-V/věřených kněží? Podle vlastních slov chtěl být na místě sv. Josefa, ochráncem Panny Marie.

No, tak to se Vám "povedlo".


Deprese je vztek obrácený proti sobě tam, kde už člověk nevidí jiné východisko. A vůbec mu nedochází, že i sebevražda Proti-J/je V/vražda jako kterákoliv jiná. Destrukce obrácená Proti S/sobě není Svatá O/oběť.


Kdo Ne-H/hledá V/východisko na C/cestě, Ne-M/má naD/ději, podléhá tlaku Protivenství (depresi).

Deprese je přijetí Bez-M/moci tam, kde člověk O/odmítne Moc.

Deprese je smrtelný hřích často stvrzený smrtí svojí vlastní (i jinými prodlouženou, jak je tomu u asistované sebevraždy) rukou.

Stvrzení Proti-J/je Proti-T/tvrzení.

S/smrt Není (= Proti-J/je) Proti-Ž/život.


Svévole zde končí sebevyhnáním ze života, což je nutný a nevyhnutelný důsledek každého stvrzení svévole = důsledek L/lži "do vlastní kapsy", který má uvolnit napětí (de-press) a tak uniknout od sebe sama.


Kdo rád podléhá bludům o Bohu, chodí pro oporu do světa, a svět jej v tomto přesvědčení o vlastní výjimečnosti a o potřebě přičinlivého sebevykoupení a seberealizaci rád podporuje.

Kdo se spoléhá na světské bludy a hereze o duši, skončí sám a v izolaci, protože každé sebepoznání mimo Boha nutně končí izolací od Boha, od okolí, od S/sebe, od R/reality, a člověk mimo Věčnost touží po něčem, co si vysnil, a k čemu upíná svoje naděje.


K jejich dosažení vlastními silami je světským psychologem veden k aktivismu (Parodie poS/slušnosti K/krok za K/krokem), k holotropnímu dýchání (parodie V/vytržení), k autosugesci (Parodie zJevení), psychologickými a psychiatrickými ohlupováky (psychofarmaka, invazivní mozkové zákroky), k regresím (Parodie P/přítomnosti z/ve vyK/koupení), ...

K přizpůsobení se aktuálním sociálním/politickým poměrům a normám.

Jinými slovy: ke spoléhání se na sebe, na svět, k vyhnání Boha z CH/chrámů S/srdcí, k touhám po slávě namísto S/slávy, k bažení po mocenských pozicích namísto T/touhy k M/mocnému B/bytí z Moci, k bohatství bez Boha namísto k naP/plňování Ž/života z Božích Darů, k bažení po světských vyznamenáních a snaze "něco znamenat", vyniknout, být VIP namísto úČ/časti ze Z/znamení, k vyčleňování se ze S/společenství s pocitem, že je "něčím lepším" než ostatní = pohrdání namísto z Dobrého D/dobrým B/bytím, ...

Chcete žít v bludech a skončit sám?


"Evangelizujte" svět vyprávěním o Nebi jako o pohádce "tam kdesi".

Nebo M/mi snad CH/chcete tvrdit, že Ž/žijete K/královsky? Pokud říkáte, že ano, proč tolik bažíte po postech a po zviditelnění se, po světských výšinách?

Říkáte, že nejste dokumentarista: a to je ten problém.

Mimochodem: každý kvalitní filmař se učí řemeslo nejprve zvládnutím dokumentaristiky, a teprve poté si případně vybírá další specializaci. Pokud by to neudělal, skončil by jako šička namísto švadlena/krejčová. Šička o sobě může říkat, že je švadlena, ale bez řemeslného základu ušije jen hadříky, jaké se dnes prodávají jako standard. Nekvalitní látky, které se žmolkují. Špatně střižené látky, takže po prvním vyprání se oblečení zkroutí. Nepředeprané látky, takže po prvním vyprání se oblečení srazí. Stejné druhy švů na všech místech oblečení, takže oblečení se někde trhá, jinde odchlipuje. Nitě, které se nehodí k látce, takže ve švech jsou cucky. Nezapošité švy, takže se párají. Neodstřižené konce nití, takže oblečení musíte ještě dodělat. ...

Věci můžete dělat jen naoko, ale z Potěmkinovy vesnice P/palác nepostavíte.

Ze zálibnosti v pohádkách se V/věrným P/pastýřem nestanete.


Skončíte v chaosu, sám, o to více ambiciózní (aby se ta samota alespoň vyplatila), svět vám bude tleskat a vy budete v soukromí plakat, mezi svými (kde se cítíte nepostižitelný) kolem sebe kopat. Namísto B/bázně před Bohem budete ve strachu z lidských očí a řečí.


Spoléháním se na světskou psychologii budete patřit světu, nebudete P/patřit na Boha.

Z/zřícím budete Z/závidět, protože budete dobře cítit, že v aktivismu jste mimo D/dění, že ve světlech ramp nemáte J/jiskru, že ve/ze spalujícího vzteku žádnou P/plamennou J/jistotu a K/klid nezískáte, ...

Z/zřící budete okrádat, protože se budete zmítat mezi vyčleněním se od Boha a samotou mezi lidmi, mezi touhou saturovat svoje bažení po Darech Daných J/jiným šmírováním, dehonestováním a šikanováním, aby T/ti nebyli Ž/živoucími D/důkazy o vaší zkaženosti a P/prázdnotě.

K/kdo nechce a odmítá zaP/platit poD/dílem na K/kříži, bude platit osamělostí v bolestech z pýchy.


Svět vždy dává méně, než bere.

Dělá to tak, že halasně dá jeden malý blyštivý dárek, a nenápadně si vezme dva D/dary ze S/světla.

Krade člověku S/světlo a naD/ději, a přitom člověka zaS/slepuje nadšením ze světel ramp.

Výsledkem jsou radostí rozzářené S/slepé O/oči s duší plnou smutku a pocitů nedostatečnosti.

Snadná cesta vychytralosti a statečnost před lidmi (odpor proti zlu) nejsou L/láskou (odDaností) k D/dobrému, a nepřinesou S/statky do-S/statku a B/blahoB/bytí. Bude vést Z/zlé řeči a blahořečit sám sobě.


Svět přináší šalebné uspokojení pýchy. Přináší slávu, moc, peníze ze/v samoúčelnosti a jen pro sebe (hamounství namísto P/péče z/v M/mnohosti/ny/). Svět přináší zmítání se v depresi a agresi, které jsou P/parodiemi B/bohatství z Boha.


Nebe Dává Dary L/lásky, Které Vedou k L/lásce = k B/bytí v Bohu Bohem.

Vybral jste si, B/bude Vám V/vzato i to, co máte. Ne Nebem, ale Z/zlo-dějem.


VyŘ/řešte násilnické kněze

a nebudete muset Ř/řešit J/jejich oběti.


Jana, 29.6.2021

-



AGRESE JE KOMBINACE VZTEKU, SÍLY A PŘÍLEŽITOSTI

ZBABĚLOST


Jakkoliv mnoho psychologů rádo tvrdí opak, agresi nelze zdravě kontrolovat, potlačit, vyventilovat, obrátit k užitku, ..., a to ani tvrzením, že poznáním podstaty se dojde k sebereflexi a ke změně k lepšímu. Rozum je až ta poslední instance, přes kterou se realizuje volba mezi dobrem a zlem, a proto má rozum především moc finální argumentace k již proběhlé volbě mezi dobrem a zlem.


Poznání pravdy mimo P/pravdu není M/možné, a proto poznání pravdy mimo P/pravdu nemá M/moc ke z-M/měně, k přiJ/jetí a ode-v-z-D/dání L/lásky.


Vysvětlováním ještě nikdy nikdo M/milovat nezačal.

Vysvětlováním a apelem na rozum jen dochází ke ztrátě respektu agresora k rozumářovi, protože každý ví, že osvícenstvím se Svatost nezíská. Agresor si začne rozumářem doslova mávat, manipulovat jím, aniž by to rozumář postřehl.


Ten, kdo tvrdí, že pravda osvobozuje, svazuje sám sebe pod moc násilníka, který od té chvíle lže tak, jak se mu to hodí, a staví na tom svoje mocenské pozice - následují rozumářovy "odborné posudky" o vlastní nápravě, a tudíž "neškodnosti pro sebe i okolí". Je to totéž jako říct, že alkoholika lze vyléčit, vzteklouna zbavit násilnictví, ...


Kdo se ve snaze o nápravu zlobného spoléhá na věcnou argumentaci, koleduje si o to stát se terčem násilnictví agresora.


Proto také první, co se v psychoterapiích dělá, je rozlišení mezi povahovou zlobností a mezi člověkem dlouhodobě uváděným v omyl/vyčerpaným, který sám nemá tendence k pomstychtivosti. Pokud jde o násilníka, do terapie vůbec není přijatý, patří do kriminálu, je viník, nikoliv nemocný. Pokud nemá tendence k pomstychtivosti, jako první věc člověk zjišťuje, zda terapeutovi může věřit, tj. kolik toho terapeut vydrží a zda on sám není agresorem, tj. slabochem. Násilník zjišťuje jen to, zda může terapeuta ovládnout.

Terapie začne být možná až ve chvíli, kdy uvedený v omyl uvěří, že nemusí bojovat o respekt: v takovém případě se i podstatně starší osoba spolehne na podstatně mladšího terapeuta. Neboli: Církev (třeba i "jen" farnost) začne B/být pro oběti bezpečným místem teprve tehdy, kdy se přestane tvářit, že spapala všechnu moudrost světa, a sestoupí ze svého povýšeneckého poučování nevzdělaných potřebných do pozice V/věrných Dobrému P/pastýři.


PoK/kora, poK/kora, poK/kora.

Agrese je zrůdnost, nikoliv nemoc.

Agresivita je přitěžující, nikoliv polehčující okolnost.

Ne, agresor není nevinná oběť hormonů a fyziologických stavů.


Agresor je morální zrůda, jejíž zrůdnost je založená především na "emoční inteligenci" pod bodem mrazu, což je projev a důsledek dlouhodobých cílených voleb zla, ve kterých má osoba zálibnost a používá je jako kalkul ke získání svého prospěchu na úkor jiných. V myšlení agresora je jen jeden vítěz, a tím je on, všichni ostatní musejí být poražení, jinak je vnímá jako bezprostřední ohrožení, mocenskou hrozbu, kterou nesmí připustit a které se musí zbavit. Nic jako v-zá-J/jemnost v jeho úzu neexistuje.


Agresor je člověk, který chce být mocný nade všemi, nade vším a hned.

Je závislý na své zlobě, je závislý z vlastního rozhodnutí (pokud nejde o přímý nutný důsledek poškození mozku), což je stejně jako u drogových závislostí NELÉČITELNÉ.


Agresor může být v nejlepším případě abstinujícím agresorem, ale B/beránek z něj nikdy nebude.

Nikdy.

Ovčáček není P/pastýř.

Tak je třeba k němu přistupovat -

v Boží Vůli má naD/ději, ale odmítá se Vůli podřídit K/krok za K/krokem V/vždy, neboť Věčně P/přítomně.

Chce P/přítomnosti panovat, chce přeskočit "nudné" K/kroky a chce si dojít rovnou pro vavříny pro vítěze.

Čím je ovčáček chytřejší, tím lépe to skrývá, a proto okolím mimo jeho bezprostřední sociální bublinu bývá jen zřídkakdy odhalen, většinou je naopak považovaný za šarmantního milého a rozhodného vůdce.

Když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají.


Agresor bývá mistrem převleků a masek, pohádkář sní o jako-P/pravdě.

Je třeba si uvědomit, že agresor se de facto změnit nechce, a proto není realistické od něj tuto změnu chtít, vymáhat, očekávat. Jediné, co se dá dělat, je co nejvíce redukovat možnosti jeho projevu, jinak okolí může očekávat jen nikdy nekončící šňůru zklamávání a slibů.


Z toho také vyplývá, že po rozdělení agresora a jeho oběti od bezprostředního vlivu zvládne toto rozdělení mnohem lépe oběť než agresor bažící po prostředku k uspokojení svého konzumu, a proto oběti je třeba nabídnout a poskytnout podporu (chce-li) a agresorovi odebrat příležitosti k ventilaci jeho osobních voleb zla.


Oběti agrese nejsou chudáčkové, kteří potřebují shovívavou pomoc, nejsou ani potížisté, které je nutné umlčet: oběti agrese potřebují jediné - bezvýhradný respekt k jejich lidské důstojnosti (což není souhlas s jejich případnými volbami zla, které jsou kopírováním způsobů chování agesora, který byl vůči oběti v apriori mocenském postavení "vzoru k následování a obdivu svatosti").


Chová-li se agresivně oběť agresora-duchovního, potom oběť jedná vzorně podle " garanta vzorové zbožnosti", kterého je ve své sociální bublině povinná ctít a respektovat jako D/dobrého, k čemuž ji neustále vede a utvrzuje i její okolí. Důvěřivá oběť se touto vzorovou logikou identifikuje s názorem, že dobré je to, co jí přináší zlo, a tudíž žádoucí je chovat se zle. Následuje "šílenství ve dvou", za které je zmatená oběť okolím souzena a odsuzována, agresor litován jako ten, kdo se tomu potížistovi obětuje.

Názornou ukázkou jsou slova O. Gereona OPraem., který při mši řekl svůj zážitek: výrazně starší paní se před ním, novoknězem uklonila, na což jí hned řekl, že to se už dávno nedělá. Paní klidně řekla: "Já se neklaním vám osobně, já se klaním před T/tím, K/koho reprezentujete".


Dokud budou katoličtí kněží žít v přesvědčení o tom, že mají výsady pro Krista a povinnosti laika, dotud budou lidé ke kněžím přistupovat s despektem - tak, jak se oni chovají ke Kristu.

Máte problém Ž/žít Moc namísto pustého žvanění a snění o M/moci? Požádejte o zbavení kněžství.


Je nutné přetnout kruh zla, jinak se bude větvit a tak dlouho fixovat, až oběť sama bude agresorem a agresor ve svém jednání beztrestný: agresivní duchovní ovčáček je okolím vnímán jako "spravedlivý a rozhodný pastýř".


Jako první krok je nezbytné od sebe oddělit 3 aspekty agrese: vztek, sílu a příležitost.

Vztek x síla (krát, nikoliv plus) je exteriorizovaná agrese = predátor.

Vztek x slabost je interiorizovaná agrese = sebedestruktor, sebevrah i ve stadiu pokusu, což je vše, co patří do kategorie poruchy pudu sebezáchovy. Ne, to není poK/kora a půst.

Mnoho lidí zvládne i obě varianty, střídavě či zároveň.

Vztek + příležitost = nesnesitelnost.

Vztek x síla a příležitost = mocenská vřava.


Jako druhý krok je nezbytné definovat pojmy.

Vztek je pocit křivdy (reakce na domnělou či skutečnou křivdu) násobený pocitem nároku "zjednat pořádek".

- křivda nastat mohla a nemusela, podstatné je zúžení pozornosti na sebelítost,

- pocit nároku "srovnat účty" je aplikovaným přesvědčením o vlastní výjimečnosti před Bohem i lidmi, a požadavkem k saturaci této svojí představy okolím, které nese odpovědnost za jeho spokojenost, kterou je povinno mu poskytnout,

- pocit nároku "zjednat pořádek" v sobě nenese prvek faktografičnosti, nejde "o věc", a proto nemá smysl agresora konfrontovat s fakty, protože agresor fakta používá jen jako vhodnou zástěrku k vydírání a manipulacím. Touha "zjednat pořádek" po svém a hned je samospravedlností, hrou na Soudce i "sebeobětujícího se" vyK/kupitele zároveň.

Vše dohromady tvoří základ pocitu osobní nestranné spravedlivé nezištnosti a sebeobětování pro pravdu, a vynucování si uznání od okolí (= základ pyšné zálibnosti v tyranii), v potřebu zotročování okolí, které mu, jak věří, dluží obdiv a následování. Což okolí často a s nadšením dělá.


S/síla J/je Výrazovostí/Obrazností Moci, a proto znevažování S/síly je z-N/ne-V/vážením Vtělení Boha i z-Ne-V/vážením zT/tělesnění Obrazu/Obraznosti Boha.

Síla bez S/síly je násilí.


Síla se ocitá bez S/síly tehdy, když člověk (tvor) odmítne (odmítá) Boha, když si sám hraje na Boha a tím i na symbol vlastní božské moci, v nejhorším případě to vše "ve Jménu Boha", čímž myslí ve svém jménu. Jedná-li tak duchovní, je to na okamžitou exkomunikaci.

S/síla J/je Mocí Vtěleného, a proto násilník poP/pře (P/pře se) Vítězného, krade Vítězství.

Člověk, který si hraje na Vítěze, baží po Darech Ducha Svatého Daných jiným, protože P/právě, neboť Věčně Jsou Dary Ducha Svatého Mocí S/silných - lidí, andělů, ...

Krade lidem/andělům, ... Pravdu J/jejich J/jmen, jejich I/identitu, protože jim závidí. V tom se podobá Satanovi.

Nejsilněji se bažení po vlastní Moci saturuje "konzumací podstatnosti" nejČ/čistších, tj. zpravidla nevinnosti malých dětí a/nebo důV/věřivých zbožných.


Tyto své oběti se snaží ovládnout, vykrást a použít jako zdroj své vlastní domnělé síly a nevinnosti (duchovně-duševně-tělesný vampýrismus), což z principu svého násilnictví realizuje "průnikem" na všech úrovních lidství oběti.

Snaha proniknout a přivlastnit si podstatnost nevinnosti jiného se realizuje jako prohlášení oběti za slabou (perverze nevinnosti), pomýlenou (perverze důV/věřivosti), nesnášenlivou (perverze zbožnosti), provokativní (pyšnou = perverze poK/kory).

Z toho všeho vyplývá, že agresora nelze "napravit" žádnou psychoterapií, nelze jej "navést na správnou cestu",

protože agresor už z principu odmítá Moc C/cesty,

a mimo C/cestu v poK/koře K/krok za K/krokem není D/dění,

mimo D/dění není naD/děje.


Za třetí: seberte násilníkovi příležitost k projevu, neberte oběti prostor k přiJ/jetí a respektu.

Nikdo není odpovědný za násilníkovu volbu zla, ale Církev J/je od-po-V/vědná za O/odmítnutí poskytnout D/dobro důV/věřivému.


Oběť nepotřebuje ani tak psychoterapie jako spíše potřebuje důV/věru, zaČ/členění do S/společenství, K/které vůči ní uP/přednostní od-po-V/vědnost a respekt (úctu k důS/stojnosti lidství) před touhou po moci a násilí, a to i v případě, že veškeré pouze lidské zvyklosti a klišé (= veškerá perverze Tradice) tvrdí opak.


Řešením pro týrané oběti není ani podpora mimo Církev, byť by šlo i o podporu odbornou. Mimo Církev poCH/chopení ne-naJ/jdete, a proto ani ne-půJ/jdete sP/právnou C/cestou. Mimo Církev budete v lepším případě "jen" bloudit cestou necestou.


Pokud se situace podchytila včas, oběť není psychicky narušená (akutní reakce na stres je dobře řešitelná, ale ne tak posttraumatická stresová porucha, zvláště ne při dlouhodobé přímé expozici stresoru, násilníkovi = při/po nejméně 3 měsíčním kontinuálním zneužívání, ze kterého navíc v úzu oběti není úniku). Oběť je zneužitá, což se může stát kdykoliv komukoliv včetně agresorů.


Pokud se situace včas nepodchytila, nebo se dokonce dlouhodobě "zametala pod koberec", násilník s pocitem "s jídlem roste chuť" získal dojem beztrestnosti a všeobecného konsensu v jeho prospěch, vzhledem k chování okolí často jde o oprávněný dojem.


Řešením pro týrané oběti je systémová organizovaná podP/pora v Církvi.

Církev po tisíciletí disponuje rozsáhlým zdravotním i sociálním zázemím, péče může jít z úhrad od zdravotních pojišťoven a z grantů/sponzorů neziskovek, z dotací.


Podstatné je zamezení veškerého vlivu násilníka na oběť (jeho přítomnosti, náklonnosti okolí k násilníkovi a zpochybňování oběti, ... všeho, co v této souvislosti evokuje nebezpečí násilnictví). To, že je jako nebezpečí vnímaný jeden kněz, ještě neznamená, že jsou tak obětí vnímáni všichni kněží.

Církev má být nejen oběti, ale všem dostupná jako bezpečné místo, kde se zlo neodměňuje a dobro netrestá.


Jde o konflikt mocenských pozic vůči důV/věřivé zbožnosti, přičemž Církev musí udělat jediné: vybrat si stranu.


Tuto od-po-V/vědnost nelze "delegovat" mimo sebe, neboť mimo Krista není Spásy a bez Svátostí není Církve, není vyK/koupení.


Posílání obětí násilníků pro pomoc mimo Církev může být zpočátku výrazem dobré snahy pomoci k

řešení, ale dlouhodobě znamená upírání Moci obětem.


To, co je potřeba v prvé řadě, je poskytnutí bezpečného prostředí nejen obětem, ale všem katolíkům, kteří nesouhlasí s násilím, neschvalují a neobdivují jednání násilníka, kdo veškeré násilí ihned označí jako násilí, tak k němu přistupují, padni komu padni. Násilníkovi podporu v jeho násilnictví poskytovat nelze, vizte sv. apoštol Pavel. Násilníkovi není D/dobré poskytovat pocit bezpečí a beztrestnost, protože co má kdo v S/srdci, to také vydává ven. Znáte tu bajku o želvě a štírovi? Prostě to má v povaze.


Svátosti, Svátosti, Svátosti, tak často, jak si oběť P/přeje.

Modlitby, půsty a R/respekt k Obraznosti Bohu.


Nechápat R/respekt jako něco ponižujícího, jako známku osobní slabosti a profesního selhání.

Došlo-li k vyhnání oběti Církví (duchovními) od Svátostí/ z farnosti/ z farností, došlo k V/vraždě Obraznosti Boha Církví, a není rozhodující, zda dotyčný nakonec zemřel i fyzicky.


Jana, 28.6.2021 

-



Rozdíl mezi církevní a světskou psychologií bude v principu podobný jako jako je tomu v případě církevního a civilního práva.


Jde o dva rozdílné obory, dvě rozdílné premisy, dva rozdílné postuláty i metodologie.

V církevní psychologii (která mimochodem neexistuje, tyto T/texty vyJ/jadřují M/mně Daná zJevení) je "Vtip" v tom, že na rozdíl od světské psychologie počítá s D/dobrem, protoče S/se Z/zná k Dobru.

Ve světské psychologii žádné dobro neexistuje, tento pojem světská psychologie vůbec nezná a nepracuje s ním. Kterýkoliv i vysoce kvalifikovaný psycholog, když dělá svoji práci, pracuje ve prospěch od Dobra separovaných lidských zájmů. "Pryč ode M/mne, Satane!"

Vážně tohle chcete jako normu? Zatím tak praktikujete.


Opakuji:

světská psychologie:


- neuznává duši (psyché), od které odvozuje svoji vlastní předmětnost. Validita? Místo toho pracuje s pojmy jako "osobnost", "determinace", "ustanovka", ..., což je jen pláštík k zakrytí bezradnosti.

- neuznává ducha, Ne-Z/zná Ducha a Svatost. NeZ/zná pojmy jako Moudrost, rozum formuluje jako výsledek vyšší nervové činnosti, přičemž ani neuropsychologie nepracuje s hodnotovými významy a determinacemi elektrické/chemické činnosti mozku.


Vše je redukované na fyzikálními metodami a uvažováním detekovatelné zejm. morfologické a fyziologické činnosti zejm. mozkových a míšních nervů, jejichž výsledky tu získávají hodnotu jakéhosi mnohobožstva a oblíbeným, byť mnohde zakázaným a mnoha odborníky odmítaným nástrojem parodujícím zbožnost se tu stávají psychofarmaka. Pochopitelně, základní ideologií je determinismus, zejm. darwinistického stylu.


Závislost člověka na sobě, zbožnost jako symptom psychického narušení a idealismu, který způsobuje četné somatizace a poškození osobnosti posunem mimo realitu (derealizace a depersonalizace), ... Kdo věří ve světské pojetí rozumu, věří v samospasitelnost a biologickou determinaci živočišného druhu, v sílu a moc člověka jako příslušníka biologického druhu.


Takový přístup obvykle - i mezi katolickými knězi s psychologickou klinickou odborností - nemůže končit jinak než herezemi, velmi oblíbený je polyteismus psychoanalýzy. Vzhledem k tomu, že S. Freud byl heretik a promiskuitní feťák, odhadněte sami, kdo Proti-J/je skutečným vlastníkem teorie Proti-trojJ/jedinosti Obrazu Boha, komu vyhovuje zmatení pojmů, záměna pojmů za dojmy a jejich hrátky s kulturální fixací ne-duše na místně přizpůsobenou roztříštěnou, a tudíž Proti-J/jednotnou aplikaci Ne-P/přítomnosti odvozené ze závislosti na stimulantech, minulosti a na budoucnosti, o které nikdo neví, co přinese a zda vůbec nastane.


- Ne-u-Z/znává Logos a ..."logos" chápe jako "rozumnost", "výpověď o ..."

Celkově světská psychologie definuje sama sebe jako vědu o duši s tím, že duše neexistuje a vědecké metody jsou věrohodně spolehlivé jen tehdy, jsou-li standardizované, přičemž standardizace metod se odvozuje od pozorování a fyzického měření jevů a skutečností, které jako platné a spolehlivé stanovili psychologové, kteří přitom - podle místa a času jejich zkušeností a působení - vycházeli z toho, co je a ostatní napadlo. Normy jsou tak jiné místně (nutnost adaptace norem na místa a kultury) i časově (nutnost generačních obnov postulátů a norem).

Žádná pevnost v místě a čase, žádná nadčasovost, žádná jistota, žádná P/plnost a úplnost, žádný zákon D/dobra, žádná L/láska, žádná naD/děje, ... Vše se podřizuje fyzikálnímu, biologickému a ideologickému trendu na daném místě a v dané čase.


Pokusem o jakous takous integraci roztříštěností jsou některé definice osobnosti, přičemž se s nadsázkou říká, že co psychologický proud, to teorie osobnosti, příp. co psycholog, to teorie osobnosti.

Umíte si s vážnou tváří představit, jak V/věrný katolický kněz (degradovaný na psychologa, navíc takovéhoto ražení) U/učí katolíky o biologické determinaci lidského druhu, o neexistenci duše, o názorové pluralitě rovnocenných přístupů k předmětnosti zkoumání oboru, o legitimitě rovnocennosti ideologických proudů v přístupu k neexistujícímu Dobru = herezi religionistiky, ... ?


Není podstatné, zda "se" katolický kněz "přiklání ke Kristu, křesťanství a křesťanskému Bohu", protože už z podstaty věci připouští pluralitu a rovnocennost "různých náboženství", katolickou Církev v podtextu (což je často rozhodující, protože sugeruje ideologii jako samozřejmost, o které ani není třeba mluvit) definuje jako proud v křesťanství jako celku, fragmentuje P/pravdy na témata k úvaze, ...

Obvyklým příznakem takovýchto Svátostných kněží je zálibnost ve vlastní popularitě, světských vyznamenáních, světské slávě a světském profitu obecně. Rádi organizují a podporují velkolepá shromáždění křesťanů, kde na prvním místě jsou diskuse a workshopy, nikoliv Svátosti.

Takové heretiky mazii katolickými knězi ihned exkomunikujte.

Církevní psychologie M/musí V/vždy, neboť Věčně vyCH/cházet z a vCH/cházet do Svátostí, Písma a Tradice, cokoliv jiného je nepřípustné.

Církevní psychologie J/je aplikační disciplínou teologie, zejm. teologie Svátostí (světsky: darwinismus a determinace lidské psychiky), Svatých (světsky: psychologie osobnosti, sociální psychologie a srovnávací psychologie), biblistiky (historie psychologie, psychologická metodologie), dogmatiky (obecná psychologie).


Nejprve je nezbytné definovat terminologii T/tak, aby B/byla srozumitelná i světským psychologům, alespoň do té míry, po kterou se mohou rozhodnout, zda T/tento zP/působ(ení) M/myšlení při-J/jmout CH/chtějí, nebo ne.


Definice psyché: duše existuje, je lidská duše, je zvířecí duše, ... Odkaz volně na sv. apoštola Pavla. Duše jako P/princip k rozH/hodování mezi D/dobrem a Z/zlem (K/které v Pravdě E/existují), mezi závislostí na již neexistující minulosti (do stejné řeky 2x nevstoupíš, tak proč se vymezovat proti vzpomínkám na minulost, která už neplatí) a na dosud neexistující (pokud vůbec kdy existující) budoucnosti.


Důraz na P/přítomnost coby korelační K/koeficient D/dobra na Nebi i na Zemi (Ú/úcta ke/ve K/kříži), důraz na od-po-V/vědnost a lidskou důS/stojnost (Z/znalosti jako S/spolu-ú-Č/častenství člověka na Božích Darech aktivně i pasivně, rozum jako aplikační nástroj Moudrosti, Dar rozumu a rozumnost uvažování, vyK/koupení a hereze sebevykupitelských teorií, zbožnost a postosvícenské "sebepoznání", Duch Svatý, Stvořitel, Tvůrčí Akt Výrokem x Parodie např. darwinismem, duše jako aplikační F/form(ul)ace člověkova ducha (N/nositele J/jmenné Pravdy = poVolání konkrétního člověka v lidstvu ve Stvoření) x osobnost a variety jejích definic historicky a po celém světě, T/tělesnost coby zP/přítomnění Vtělení v Ráji a ve vyK/koupení, T/tělesnost v před-vy-K/koupení po prvotním hříchu a před vyK/koupením ("otevřely se jim oči" a následná závislost na smyslech jako parodie volby D/dobra člověka, ...) x tělesnost z/v omezení historicitou a neSlavně.


- L/logos z/v Logu a sTvoření, z-Novu-S/s-Tvoření vyK/koupením, Svátostmi a paruzie, L/logos = Ž/život x život časný, Vtělení a T/tělesnost v Kristu v Církvi x život tělesnosti z/podle času a lidských uvažování, mysli. STvoření Výrokem x život jako vlastnictví utvářením z těla ("právo" na usmrcení dítěte v těle matky = demokratizace a laicizace v praxi Církve, ...), Tvůrčí Akt poVoláním k Ž/životu J/jmenné Pravdy ("Ž/žij, Jano!") x identita člověka podle uplatnění se ve společnosti a seberozvojem, Tvůrčí Akt a poVolání x povolání a seberealizace podle výhradně vlastní volby a závislosti: na práci, na rigidizaci (dlouhodobé fixační strnulosti podle svých představ o životě) času, ... tj. život bez-na-D/děje, mimo D/dění, mimo B/bytí, mimo poS/stupnost K/kroků na C/cestě a kráčení po vlastních cestách x závislosti na společenském mínění, přizpůsobování se trendům a módám, zálibnost ve všem, co člověka zdržuje od po-S/stupu a po-S/stupnosti. Klinická psychologie, rozlišování duchů a rozlišování mezi duchy a mezi deformacemi duše podle hříchu, podle S/slepoty na S/srdce, podle omezení tělesnosti obecně lidství (psychické procesy a stavy z/v omezení ve světské psychologii = Parodie x vyM/mezení uRčení lidství/člověka z/podle L/láskyP/plnosti) i konkrétně u daného člověka.


- Svatost a duše x osvícenství a duše, podle toho psychologická metodologie: výZ/znam Svátostí na pro-M/měnu duše a M/moc v Ž/životě konkrétního člověka podle jeho lidství (Svatí a J/jejich poV/vahy ve/pode S/společenství na Nebi i na Zemi v pro-M/měnách času a míst v J/jednotě Církve) v před-po-K/kladu D/dobra v člověku x marginalizace zdravých názorů a postojů až popření existence dobra jako takového ("zdravý člověk je špatně vyšetřený pacient"), postupy postulované a prověřované hypotézami k nalezení chyb a jejich akcentace (nenález dobra znamená podezření na psychickou chorobu, používání invazivních metod vyšetření mozku, stanovování korelačních koeficientů nejčastěji podle mediánu nebo průměru, krajní hodnoty vč. těch ve prospěch duševního zdraví a uplatnění člověka jsou chápány jako odchylky od normy, tj. důkazy o deviaci, stanovování "dobra" jako variety poškození/diagnózy - "pozitivní psychóza", ..., Tam, kde je metodologická bezradnost, se stanovují vágní termíny a teorie jako "emoční inteligence" a její šetření (pochopitelně podle "adaptace na obecný průměr či medián", ...)


- T/tělesnost v Kristu x tělesnost jako somatická senzorická jednotka (orgánová a fyziologická determinace jako základ pro tělesné dobro), B/bolest a bolest, poK/kora a P/půst x poK/kora jako porucha pudu sebezáchovy, právo na uspokojení pudů, ...


- naD/děje = úČ/čast tvora na D/dění podle Boží Vůle (Ž/život v poS/slušnosti Kristu L/láskyP/plností, Dary Ducha Svatého v P/praxi Církve a v P/praxi Ž/života konkrétního člověka: J/jak, K/kdy, P/proč a v J/jakých S/souV/vislostech člověk Z/zná a Ž/žije v konkrétních J/jemu Daných Darech Ducha Svatého) x závislost na tělesnosti a z ní odvozené potřeby a nároky jako určující hodnota a norma k seberealizaci metodikou soutěživosti, kooperace jako slabost, ...


Rozdíly mezi N/něhou z/podle K/kříže a v K/kříži (vášeň uK/kotvená ve hmotě a zároveň na /neoSlavené/ hmotě nezávislá - dřevo kříže zatlučené do prachu země x tělo ukotvené hřeby do zatlučeného dřeva a zároveň se tělo země nedotýká - princip odSouzení těch podle prachu země, kteří se tak ocitají mimo R/realitu a ani o tom nevědí - stanovení normy pro Ž/život v R/realitě jako normu pro psychologickou interpretaci N/normální R/reality a náS/sledných H/hodnot z/podle D/dobra v obecné psychologii, klinické psychologii, psychologické metodologii) a vášeň jako od-Souzení z/podle hříchu skrze somatickou/senzorickou/fyziologickou omezenost jako nepřítomnost T/tělesnosti z/v oSlavení.

Dar rozlišování duchů a duší x medicínská diagnostika, která vše dobré označuje jako poruchu osobnosti (obvykle nespecifickou, důkaz bezradnosti a umanutosti diagnostika), ... Srovnávání proJ/jevů Darů Ducha Svatého a Jeho Působení v P/přítomnosti Církve v lidech x ve srovnání s vulgarizacemi těchto Darů v medicínské/psychologické diagnostice, podle toho tvorba psychiatrické/psychologické diagnostiky jako metodologie srovnávací psychologie: rozlišování vlivů duchů x voleb duše a vlivu společnosti, ...


- P/přítomnost = A/aktualizace Dobra teď a tady x přítomnost jako horizontální spojnice mezi minulostí a budoucností, ze kterých nelze uniknout a přitom si zachovat psychické zdraví, ... ZJevení a domněnky v popisnostech, blahoslavenství a schopnosti, Dary Ducha Svatého a vlohy dědičností, ...


- V/věrnost = R/rotační H/hybnost Církve jako náV/vratovost člověka v/ke K/kříži (náP/prava v-z-T/tahů primárně k Bohu, poté k andělům, poté k duši, poté k T/tělesnosti a zpět: P/půst a uM/mírněnost, duše a P/patřičnost, poS/slušnost S/strážci a P/pravdivost vý-po-V/vědi o I/identitě Krista i S/sebe, poD/díl člověka na S/s-Tvoření skrze Krista, ...) x sebeláska a sebeurčení. L/láskyP/plnost, zJevení a V/víra x ostré lokty a soutěžení, tvrdá pěst v sametové rukavici, metoda cukr a bič, manipulace a její techniky, jejich vliv na život člověka - tvorstva, deformace lidské psychiky jako norma společenského uplatnění "síly osobnosti", poK/kora jako slabost povahy + obdiv k autosugestivním technikám, ...

Boží Dary v u-P/platnění v Písmu a Tradici Církve x potřeby a nároky člověka podle světa, moc hříchu, vulgarizace na od R/reality odtržené snění a na promiskuitu, chamtivost, nenasytnost, ... Zločinnost a trestní odpovědnost jako Parodie od-po-V/vědnosti Všemohoucímu Vševědoucímu.


- LogaRytmus Nebe v LogaR/rytmu katolické Církve ve Svátostech x lineální horizontální cykličnost světa.

Nebe = S/souS/středné (k/v S/srdci) od-S/středivé (ve S/společenství) S/soustředné (v P/průniku S/srdcem) P/pravid(lo)elné Mohutné R/rytmické (v-z-T/tažné v nepoškozenosti Slávy = L/láskyP/plně) prolínání Ž/živých Světlem v Právě J/jediném a nerozdílném S/srdci = v K/konstantě z/ve Věčnosti.

Sláva Nebe x sláva světa (psychologie osobnosti, psychologie hromadného chování, sociální psychologie). Moc, Bez-M/moc x bezmoc ze/podle sebeurčení (klinická psychologie, historie psychologii, ...)

Pokračování příště.


Jana, 23.6.2021

-



Na internetu J/jsem mezi zdravotnickými a sociálními službami Církve hledala katolickou organizaci/skupinu, která by se v rámci stávající rozsáhlé péče o potřebné starala i o lidi s posttraumatickými stavy/poruchami.

Nenalezla jsem nic.


Nějaká psychoterapeutická podpora se týká seniorů v zejm. zařízeních s trvalým pobytem, pro ambulantní péči o neseniory kromě Brna nic, v Brně jen "dvoukolejně", tj. spoluprací se světsky kvalifikovanou psycholožkou (což, jak jsem zjistila, není pravidlo, většinu "psychoterapií" zajišťují lidé buď v rámci volné, nikoliv vázané živnosti, nebo "alternativně", tj. víceméně amatérsky a nekoncepčně povšechně).


Budu se zabývat jen kvalifikovanou péčí a zde jsem nikde nenalezla informaci o specializaci na katolickou psychologickou klinickou péči, natožpak abych našla kvalifikovaného katolického psychologa specializovaného přímo na konkrétní okruh diagnostické péče. Specializace na gestalt psychologii je moc fajn, ale problém neřeší, zastávání hodnot a metod psychoanalýzy (polyteismu, herezí) a priori diskvalifikuje.


Problém řešit ani nemůže: světská psychologie nemá kapacitu k psychologické péči o katolíky prostě proto, že a priori strukturálně nepočítá s D/dobrem, s existencí duše, s existencí duchů, s Existencí Trojice Moci, s Letnicemi a Dary Ducha Svatého, ...


Světská psychologie od obecné dále je strukturálně postulovaná dominantně osvícenským přístupem k člověku, přírodě, světu. Z toho vychází, tak se realizuje a k tomu se vrací veškeré psychologické myšlení.

Církev, která takový přístup implementuje do své strukturální péče o duši, popírá sama sebe.

Kdo nepočítá s Mocí, zůstává bezmocný, utápí se sám v sobě, ve své minulosti, představuje si svoji budoucnost, ve které se, až se vyzná sám v sobě, bude realizovat, ...


Problém číslo 1: fixace na minulost, vytváření a podpora vizí do budoucna, které se budou odvíjet od toho, jak si člověk vykládá svoji minulost, jak přistupuje ke svým zážitkům ze svého úhlu pohledu.

Vypadá to neškodně až správně, ale je to svět přesně podle Satana: svět sebevykoupení, svět v bagatelizaci až popření významu přítomnosti, v manévrování do pocitu osamění z odlišnosti a limitování minulostí, "se kterými se člověk musí vypořádat sám, psycholog je jen konzultant, rozhodování je na každém" (parodie od-po-V/vědností kněze, Svátosti sM/míření, důS/stojnosti člověka před Bohem, od-po-V/vědnosti ve v-z-T/tazích, ...).


Světský přístup k pomoci "vyznat se v sobě a svém životě" na první pohled vypadá hezky, ale obrací pozornost od Všemohoucího k teoriím o sebevykoupení, odděluje člověka ze společenství tím, že jej staví do role stále bezmocného (jednou oběť traumatu, navždy oběť ve společnosti, vůči které je oběť v podřadném postavení, ve společnosti, se kterou se porovnává, hodnotí, podle které si tvoří životní normy, ...).


Nikdo neví dne ani hodiny, ani vyK/kupitel, jen Otec a T/ten, K/komu Se Otec CHce sVěřit, K/komu a Jak Se Otec Chce zJevit.

Světské odborné diplomy nejsou kvalifikací k příS/stupu k Bohu a už vůbec nezajišťují příStup k Darům Ducha Svatého. Jak by také mohly, když Bohu nelze poroučet, natožpak nařizovat komu, kdy, co, jak, ... Dá.


Světské diplomy a osvědčení příS/stup ke zJevením nezajistí a bez zJevení není Z/znalost, bez Z/znalosti "S/středem" není poCH/chopení, je jen pochopení (= interpretace mimo poCH/chopení, tj. chápání se detailů a z nich "rekonstrukce celku", který ale již dávno neexistuje, protože byl rozbitý, čas vrátit nelze, a existovat nemůže, protože čas nečeká) a na kterém ale světská psychologie stojí - a vymyslela na to hodně a pěkně znějících názvů.

Vyloučení duše ze "S/středu" veškerého D/dění = ze S/srdce K/kříže, je prvním a podstatným znakem vlivu Satana.


I vysoce kvalifikovaného psychologa s pouze světským vzděláním a praxí nemůžete pustit k poM/moci Obrazu Boha. Nemůžete pustit člověka, který světskou autoritou konkurující Svátosti kněžství popírá/ignoruje základní P/pravdy Církve, a přitom nesloužit Satanovi.

Ne, nejsem fanatik: žádný kompromis mezi D/dobrým a Z/zlem neexistuje, od prvotního pokušení jde o jediné: sebrat člověku jeho důS/stojnost Obraznosti Bohu a zaujmout místo Božího Syna.


Tvrzení, že pokud člověk chce, může si individuálně zavolat někoho k duchovnímu doprovázení, je arogancí vůči J/jedinému a nerozdílnému Synu člověka.


Tvrzení, že nikdo nikoho nenutí, jestli má být onou duchovní pomocí katolík, protestant, muslim, ..., to vše v Církevním zařízení, je totéž jako tvrdit, že Svátosti nejsou důležité, V/víra není důležitá, katolická Církev je s jakoukoliv jinou Církví a náboženským hnutím naroveň, ...

A toto vše se financuje z peněz katolíků.


Problém č. 2: bagatelizace až znehodnocování významu přítomnosti, která se chápe jako cesta světského uvažování a vyjadřování pocitů, které, pochopitelně, bývají nesourodé (po traumatu jsou rozbité, duše byla uvržena do duchovní inkoherence, a tudíž ke smrti), a proto je třeba se s nimi důkladně a dlouho vyrovnávat.


Neboli: světská psychologie se snaží o vyloučení P/přítomného z přítomnosti.

O vyloučení Svátostí z P/přítomnosti, o vyloučení Ú/úcty ke Kristu, poP/pření a odmítnutí M/moci P/půstu a úK/konů K/kajícnosti, ...

Cestou světa je tu opět sebevykoupení a vytváření šalebných nadějí bez závazků.

Tedy konkrétně: psycholog si nárokuje autoritu duchovního vůdce, ale bez závazků, bez odpovědnosti za rozlišování Dobra od pokušení, nabádá ke hledání dobra v sobě, navíc tím, že se sugeruje soustředění se na Z/zlo (= svazuje se odváděním od vyK/koupení a do závislosti na pochopení sebe sama, přičemž hledající pomoc je v tom de facto sám, ovšem pod silným vedením světskými zájmy a interpretacemi, ...).


Jakékoliv odvádění člověka od P/přítomnosti napadá člověkovu naD/ději = napadá člověkovo B/bytí na C/cestě D/dění S/se (na C/cestě pro-M/měňování), tj. odvádí od Krista vyK/kupitele a z J/jeho sD/díleném S/společenství Církve z Věčnosti, a tudíž odvádí z Právě (teď a tady) P/přítomné naD/děje (od Boží Vůle v K/krocích).


Jakékoliv odvádění od Krista je dílem Antikrista: ať se to komu líbí, nebo ne.

Často se uvádí tvrzení "Pravda vás osvobodí".

To je ale jen část pravdy: je to pravda mimo P/pravdu, tj. Ne-Moudrost, ne-pravda = L/lež.

Světská psychoterapie sugeruje L/lež, vychází ze L/lži a směřuje ke L/lži. Výsledek?

Opět dílo H/hlouposti, resp. jako-P/pravdy, anti-pastorace a v důsledku i anti-evangelizace.

Nelze sloužit 2 pánům: vždy buď přijmete jednoho rozdělujícího, NEBO při-J/jmete J/jediného nerozdílného.


Mimo Krista není vyK/koupení, mimo vyK/koupení nejsou Svátosti, mimo Ž/živého není Ž/život.

Je tu mnoho dalších problémů, ale o tom až později.


Podstatné je postulovat alespoň základní metodologii profesionální kvalifikované péče nejen o duši, ale o celého člověka, ovšem nikoliv gestalt přístupem, ale Církevně podle Písma a Tradice.

DůS/stojnost člověka před Bohem.


Obraznost člověka, poVolání, Volající, ... odtud paralely mezi poVoláním a povoláním, mezi zbožností podle Tradice a zbožností I/individuální podle konkrétních Darů Ducha Svatého v jedinečných a neopakovatelných kombinacích, podmínkách a okolnostech v přítomnosti P/přítomně, ...

TrojJ/jedinost Obraznosti Bohu podle/ve Výrazu Boha (Krista) v Trojici. Davidova/Betlémská H/hvězda, základy biblistiky pro laiky, časem i veřejnost, ... Vtělení a zT/tělesnění, moc Bez-M/moci života bez/mimo Krista a Moc M/modlitby před Bohem i lidmi, V/víra v Krista x víra v sebe a své schopnosti, fáze sTvoření člověka a neustálého Právě P/přítomného Tvůrčího D/díla T/tak, J/jak J/jsem J/je poP/psala dříve, vizte T/texty:


Výrok "Ž/žij, ...(konkrétní Pravé J/jméno, tj. poVolání J/jmenné Pravdy o Obrazu Boha k B/bytí)!", čímž člověk J/je, tj. Nebesky Svatý ve S/své J/jednotě a nerozdílnosti lidství v Kristu.


Následuje vlivem obecné porušenosti (mocí prvotního hříchu obecnou porušeností světa stvrzenou udělením světského jména) rozdělení člověka v sobě tak, že J/jmenná Pravda člověka (= anděl Strážný, Pravé J/jméno) ve S/své V/věrnosti Bohu (v Ráji nezhřešila, zhřešila volba podle duše) zůS/stává v Nebi a mocí objektové porušenosti biologických rodičů v jejich spolupodílnictví na Božím sTvořitelském D/díle svoje dítě oddělují od P/pravdy (Ne-Z/znají Pravdu o dítěti = dávají S/slepé jméno, a to i v případě, že se rodičovské jméno shoduje s Pravým, neboť nejde o T/týž výZ/znam), tj. zaS/slepují jej, takže

dítě ztrácí S/svoji J/jmennou Pravdu, duše dítěte z/v/podle rodičovské zaS/slepenosti vchází do těla, které jeho je a zároveň není: je to podle moci Z/zla předávané z rodičů zdeformovaná tělesnost: ztráta F/formy T/tělesnosti duše v Pravdě, s Pravdou a podle Pravdy ve/ze Vtělení.


L/léčba J/je z vy-K/koupení, tj. přiJ/jímáním lidství primárně V/vírou ve Svátostech a podŘ/řizování S/se Vedení kajícníka Duchem Svatým.


To J/je přesně to, co spolčenci odmítali a čemu se vysmívali, když J/jsem jim stále znovu a znovu nabízela úČ/čast na S/společném poVolání Svátostných kněží s na hoře M/míru před-oSlavenou Janou pod V/vedením Pannou Marií a ve V/věrnosti K/králi Nebe a Země.

Kdyby spolčenci nebyli spolčenci, kdyby B/byli U/čiteli ve S/společenství Církve v apoštolské náS/slednosti, dnes už by katolická psychologie řadu let E/existovala jako ucelený systém v P/práci Církve.

Co z toho zbylo?


Teď v tom už budete sami, ode M/mne můžete čekat jen R/rady a příležitostnou poM/moc, protože v invalidním důchodu, do kterého jste M/mne dohnali, na víc nemám fyzické síly.

Světská psychoterapie jde Parodovanou, nikoliv opačnou logikou: jde logikou vášně =

= oddávání se závislosti na hmotě, požitkům namísto pro-Ž/žití, poslušnosti k saturaci základních životních potřeb a pudů až do krajnosti. Mučednictví je symptomem poruchy pudu sebezáchovy. Jde o Parodii K/kříže. K/kříž J/je "N/něhou, tj. V/vášní uK/kotvenou ve hmotě a zároveň na hmotě nezávislou".


Podle N/něhy J/je C/celé sTvoření v Nebi: ve Slávě N/něhy z K/kříže.

Podle vášně = závislosti lidství na prachu země, tj. na plazícím se v prachu, je celé tvorstvo mimo vyK/koupení: ve stavu Anti-K/křííže = v Pekle, v Proti-S/stavu za-T/tracení. (Nezaměňovat se šeolem: místem Zapomnění = stav mimo čas v proV/vázanosti před-vy-K/koupení, kdy Slavní mrtví vyŠ/šli z hrobů a Ne-Slavní mrtví se pro-P/padli do zaT/tracení = do Pekla, které Není pro-P/padnutím od Zákona. Kristus přiŠ/šel záK/kon naP/plnit, ne zrušit.)


Dokud se budou v rámci Církevní "pomoci" povolávat světští znalci popíračů E/existence duší, popíračů vyK/koupení fixujících do závislosti na sobě, dotud bude Církev šířit S/smrt.

STvoření člověka v člověkově poD/dílnictví na Božím Stvořitelském D/díle: úloha Adama a Evy v Ráji, S/spolu-P/práce člověka plozením na sTvoření, moc prvotního hříchu, moc Zákona a Moc Horského K/kázání, Moc úČ/časti na B/blahoS/slavenstvích, moc pro-M/marněnosti podle Marnosti a Moc Svrchovaného, ...


CH/chceme-li přeK/konávat bolest (-z- traumat), J/je nezbytné nejprve bolest uK/kotvit do B/bolesti, nikoliv do falše sebemrskačství / sebevyviňování. UK/kotvení bolesti v B/bolestech J/je v teologii tak rozsáhle a důkladně zP/pracované téma, že nebudu ztrácet čas vyS/světlováním.

Půst, modlitba,

Svátosti, Svátosti, Svátosti.


Bolest = míra a podoba odporu z porušenosti mezi D/dobrem a R/realitou, a proto J/je nezbytné člověka uV/vádět do P/pravdy, nikoliv "hledat pravdu v sobě a ve své minulosti".


Pravda o člověku M/může B/být zJevena, nebo B/bude skrytá, viz M/míry a P/podoby Eucharistického zP/přítomnění pro-M/měňováním, Svatá výM/měna, ... Vztažnost ze/ve v-z-T/tažnosti (= L/láska ke/v K/kříži, andělu Strážci, S/společenství, sTvoření).


P/pravdu nelze najít mimo Pravdu, a proto oSvobodit M/může jen, neboť Právě Moudrost, nikoliv psychické procesy.


OSvobodit Může jen, neboť Právě T/ten, K/kdo rozV/vazuje pouta, nikoliv ten, kdo je nasazuje.

Nikoliv ten, kdo se svazujícímu podřizuje, kdo jej následuje, a tak učí lid.

Jednoduše: R/rotace lidství kolem K/kříže, R/růst v poK/koře před vyK/koupením a přiJ/jímání V/vlastního uT/trpení jako faktu, který lidskými silami nelze změnit, a proto by bylo nesmyslné se jej snažit měnit z lidských sil.

Zde by platilo: čím větší koncentrace na svoji bolest, tím menší naD/děje na vR/růstání do B/bolestného.


J/jak M/mi kdysi Ř/řekl M/manžel: Nedívej S/se na bolest, D/dívej S/se na vyK/koupené duše!"

Tím, že člověk odklání zrak od světských interpretací bolesti a přijímá dostupné medicínské tišicí prostředky (analgetika, ...), odmítá fixační závislost na prožitku bolesti, což je prevencí sebelítosti a touhy po pomstě, základem od-P/puštění namísto opuštění Církve.

A právě to, jak jsem pochopila z aktuálních svědectví o znásilňování pedofily mezi kněžími, se děje velmi často:

znásilňovaní odcházejí z úČ/častenství na P/praxi Církve, od Svátostí, od naD/děje, což je vede do beznaděje až zoufalství, k hledání opory kolem sebe. Už to samo o sobě je plodem "pastorace" pedofilů z řad U/učitelů Církve, tj. výpověď ve prospěch svědectví o znásilnění/ování.

Odchází-li katolík z P/praxe Církve a po úČ/častenství na S/společenství T/touží, ale z připomínek okolností traumatických událostí se oběti dělá natolik zle, že není schopná S/se zaČ/členit, jde o vliv duchů Anticírkve, který oběť nemá šanci světskými silami přeK/konat, ani kdyby jí pomáhali všichni psychologové světa.


Řešením J/je např. poS/stupné vyT/tvoření bezpečného prostředí k náP/pravě posttraumatických stavů v komplexnosti trojJ/jedinosti člověka, tj. z-Novu-T/tvoření člověka v Církvi.

Katoličtí kněží (bez Svátostí to nepůjde) - katoličtí P/právníci (bez vyS/světlování v-z-T/tahů P/práva k Pravdě a vztažnosti ke světskému právu důS/stojnost těžko hle-D/d(á)at) - katoličtí specializovaní psychologové - ...


P/podstatné J/je, aby V/všichni ve skupině B/byli katolíci,

a to i za cenu, že ve svých specializacích budou podstatně méně erudovaní než jejich světští kolegové.

Bůh Vede a Moc nejlépe Ví, K/komu a J/jaká Dát S/slova a zP/působ(ení)y.


Jana, 22.6.2021

-



DŮKAZ, ŽE JSTE MIMO R/rEALITU?

JSOU CHVÍLE, KDY POCHYBUJETE, ŽE BŮH EXISTUJE.


Je jedno, že "je to jen občas".

Ne, není to zbožné rozJ/jímání, je to zálibnost v P/pochybovači a R/rozkolu.

Je to prachsprostá Ne-V/věra Životu.

Je to důkaz, že Boha neMilujete C/celým a nerozděleným S/srdcem, C/celou a nerozdělenou duší, C/celou a nerozdělenou M/myslí.

Je to zálibnost Proti 1. přiK/kázání, A VY TO JEŠTĚ BAGATELIZUJETE.

Celá vaše spolčenecká Z/zlo-volnost se odvíjí od toho,

že vás ani nenapadne,

co znamená, že J/jste Svátostní kněží,

co Z/znamená B/být záS/stupcem Krista.

Velmi rádi si na kněžské Moci a S/slávě zakládáte, ale O/obsažnost kněžství vás ani nezajímá, natožpak abyste o Ní uV/važovali.


Příklad?

Není slovo jako S/slovo,

když 2 dělají totéž, není to totéž.


Říkáte, že J/jsem "běhala za kněžími", a máte světsky vzato pravdu, zbožně vZ/zato je to L/lež jako věž.

Tomu "běhání za knězi" jste bez přemýšlení, automaticky vkládali zcela světský obsah, zcela světské motivy, zcela světské zájmy, a tak jste na M/mne i reagovali: jak to výstižně a stručně řekl O. Romuald Štěpán Rob OP: "Všichni ji odsuzují jako (teď si přesný výraz nepamatuji:) prostitutku, a přitom za ní všichni potají běhají".


Lépe bych to neřekla, až na to, že to běhání za M/mnou nebylo fyzické, bylo to ve vaší spolčenecké mentalitě.


Stejný kněz, kdykoliv M/mne viděl ve fyzicky velmi špatném zdravotním stavu, ihned a bez váhání přispěchal na pomoc. Ve chvíli, kdy měl pocit, že když už na M/mně není nic moc vidět, vyložil si to tak, že se se M/mnou nic špatného neděje, a přidal se na stranu těch, kteří M/mne šikanovali.

Síla vlivu jeho "Otcovského" rukovoditěle byla tak silná, že Boží Vůli, K/kterou J/jsem M/mu stále CH/chtěla Ř/říct, striktně odmítal, nechtěl slyšet, odmítal se M/mnou M/mluvit. Byl pod mocí svého božstva, kterému S/slepě fanaticky důvěřoval bez ohledu na R/realitu, K/kterou sám viděl a uZ/znával.

Manipulace, extrémní strach, ... ale Svátostného kněze neospravedlňují, moc J/jeho Z/zloby ke S/s-Věřenému laikovi, K/který M/mu navíc nic Z/zlého neudělal, nijak neumenšují. Manipulace byly snadné, pyšným a zbabělým se manipuluje snadno.


J/jak to V/vím, když J/jsem "jen" pozorovala zvenčí a jak sama říkám, osobní ani zbožné rozhovory se nekonaly?


J/jak bych M/mu i V/všem ostatním kněžím R/ráda Ř/řekla už tehdy (a že J/jsem S/se o to pokoušela, jak to šlo), B/byl to proJev Božího Vedení.


J/jemu ani dalším kněžím, "vzorům zbožnosti", ale ani na mysl nepřišlo, že by u katolíka existovaly i jiné než světské zájmy a metody, protože projevy přece byly světsky opticky viditelné.


Spolčenecká logika:

proč věřit něčemu jinému než očím?

Proč věřit něčemu jinému než svým "neomylným a vzorně zbožným" interpretacím?

Jak dokládá Ř/řádová příslušnost zejm. těchto kněží, nedostatečnost vzdělání s tím nemá co dělat, protože o intelektuálních elitách Církve (časově vzato: premonstráti, jezuité, dominikáni) není možné mluvit jako o teologicky nevzdělaných.


Zvláště, když jsou mezi nimi i biblisté a dogmatici s tituly před a za jménem.

Kdyby B/byli zbožní a ne zahlcení svými předsudky a pýchou, neobviňovali by nevinného za to, že M/mluví a J/jedná jinak, než jsou zvyklí.


J/je nezbytné přiP/pomenout, co Ř/říkám od začátku: J/jsem v Pravdě a z Pravdy Jana, J/jak Ř/řekl Kristus při S/setkání v 1/2006: "M/mám pro Vás zP/právu ... M/mám Vám Ř/říct ..., Ty J/jsi Má Milovaná Dcera!"


Kristovi kněží se M/mi právě kvůli T/této Boží Vůli vysmívali, právě podle jejich vlastních povah o M/mne uvažují a mluví výhradně jako o Zuzaně, Pravdu až zuřivě O/odmítají i jen slyšet.


Prý jsem bláznivá.

Proč tedy vytrvale dlouhodobě silně pronásledují a šikanují jejich slovy blázna?

Nejsem-li Jana, jak tvrdí, proč vůbec se zajímají o to, co říkám a dělám, když, jak sami říkají, pomatenců je v Církvi dost, a těmi se nezabývají, před nimi neutíkají, je neosočují?

Čemu vděčím za tu "čest"?


Další verze: prý vědomě a účelově lžu.

Jak je to možné, pokud jsem blázen?


Další verze: prý jsem posedlá Ďáblem, nebezpečná čarodějnice.

Tak proč M/mi tedy bez zaváhání po celé ty roky poDáváte Eucharistii, překrucujete a vynášíte obsahy M/mých zpovědí, o M/mých S/slovech zcela reálně a v hojném počtu uvažujete, do M/mého soukromí instalujete šmírovací zařízení a záznamy i upravené v hojném počtu šíříte, pečlivě sledujete T/tyto M/moje i předchozí web stránky, on-li jste nahackovaní v M/mém notebooku, ve kterém děláte změny

Např. ta "úprava plochy", když jste shodili obraz na displeji, dali tam jen šedou plochu s podélnými a příčnými tenkými barevnými pruhy, do pravého dolního rohu jste instalovali obrázek černé díry, kterou jsem měla jako tapetu na mobilu, nikoliv v notebooku. Přes to se už nešlo dostat, notebook nefungoval, donesla jsem jej prodejci a na protiúčet koupila jiný: vše je v papírové evidenci prodejce, v zápisu o reklamaci, kterou posílali do externího servisu, tam o tom také mají podrobný zápis.


Takto J/jsem nedobrovolně přicházela o peníze, pro M/mne nikoliv zanedbatelné. Další důkaz: výsledky antivirových testů Avast: mám nafoceno v mobilu a zálohováno jinde, mohu kdykoliv poskytnout důkaz o 43 připojených zařízeních na M/mojí wifi, M/moje byly 3: modem, notebook, mobil. Operátor odmítal udělat změny k odstranění, chtěl jen měsíční platby nebo odstupné, realita jej nezajímala: nejsem milionář, hádejte, co J/jsem udělala. Situace se opakovala i přes veškeré změny hesel a rady programátorů, atd., atd., atd.


Nahrávali jste si M/moje slova na "spolču",

posíláte na M/mne špehy,

vloupávali jste se ke M/mně domů ukradenými klíči (mj. v té ukradené kabelce),

usilovali jste o podvodné získávání M/mých záZ/znamů, ...,

Proč to vše, pokud M/má S/slova a Ž/životní S/styl neberete vážně? Proč se M/mnou cítíte ohrožení?


Že jsem nic neřekla dříve, že jsem nic neohlásila na policii a nesnažila se to nijak řešit?

Ale kdeže.

Sami dobře víte, že J/jsem na vás před lety podala trestní oznámení na policii na služebně na Jarově. Kopii i vyjádření policie jsou součástí tehdejších záZ/znamů.

Výsledek?

Policie M/mi brzy odepsala, že provedla místní šetření, dotyční řekli něco jiného, tudíž je oznámení bezpředmětné a celá věc se odkládá.

Další verze: prý se bojím přímého osobního kontaktu s teologicky vědoucími, prý se bojím mluvit s odbornými autoritami z očí do očí.

Odpověď mj.: vizte předchozí body.


Tak znovu:

celou dobu Ř/říkám, že M/mne, Janu Nebe P/posílá (vč. po Bohu především P. Marie, apoštolové, andělé - např. ke M/mně ve sv. Ignáci: "J/jsme tu V/všichni!" - Damian, M/můj anděl, radostným milým hláskem) ke kněžím, zejm. Ř/řádovým kněžím, ke S/společnému (= ve S/společenství O/obecenství Církve, nikoliv pokoutně, jak jste M/mi to podsouvali) Přímému Božímu Vedení kněží a proroka Králem.

Není snad nic, co bych opakovala častěji.


Vaše reakce?

Sami je znáte.

PoP/pření Pravdy M/mého J/jména Jana a trvání na civilní Zuzaně, a rozhodně ne proto, že Zuzana J/je M/moje křestní jméno. Mluvili jste o významu jména z civilních dokladů.

To je mj.:


poP/pření Boží Vůle Jednat Přímo.


PoP/pření Boží Vůle Jednat Svrchovaně, tj. i jinak, než J/jsou lidé zvyklí, a přece v S/souLadu s Písmem a Tadicí.. Až dosud jste M/mi ani po těch 16 letech neprokázali nic proti Písmu a Tradici, a že jste se hodně snažili a snažíte.


PoP/pření záJmu Boha Jednat ve S/společenství O/obecně, nikoliv direktivně hierarchicky. V kontextu Církve, nikoliv Proti N/ní.


Vy si prostě ani ve snu nechcete připustit, že

Církev není povinna šlapat výhradně podle vaší libovůle.

NeV/věříte, že Moc Je,

že Moc CHce,

že Kněz podle Řádu Melchizedechova J/je ve Svém Věčném kněžství, ne "jen" knězem podle Ř/řádu Petrova pro čas, tj. od - do.

Ne-V/věříte, že Kristus vyK/koupil svět, protože kdybyste V/věřili, neodsuzovali byste lidství vyK/koupení, Pravdu byste po-Z/znali a k N/ní S/se při-Z/znali. J/jak J/jsem vám pro V/vás opakovala, co i M/mně na začátku Ř/řekl M/manžel: "PřiZ/znej S/se ke M/mně veřejně." Tj. k M/mému Pravému J/jménu Jana, nikoliv k nějakému sladkobolnému standardnímu křesťanskému svědectví.

Cítíte se napadení v autoritě kněze, když přiJ/jde prorok a M/mluví o S/společenství v Církvi K/krále,

cítíte se uražení, protože si poVolání vykládáte světsky tak, že vás to ponižuje na úroveň laika, a tak vás to zbavuje kněžství. Nic takového J/jsem nikdy neřekla ani nenaznačila, ani M/mne to nenapadlo.


A proč J/jsem už dávno "nepřestala s tím vším"?

Protože J/jsem Jana.


Na rozdíl od vás, J/já Boží Vůli Ž/žiji, a proroka ani nebaví příčit se Boží Vůli. B/baví J/jej podle Boží Vůle Ž/žít, a to i v případě, že se T/takový Ž/život nelíbí okolí.


Okolí prostě nemá moc nad Boží Vůlí, nad Š/štěstím, a prorok V/ví, K/komu P/patří, na Koho Patří.

Hned na úvod poVolání J/jsem M/měla zJevení Trojice - ne, není na tom nic pozemského, žádné sladkobolné řeči, které máte tak rádi, nemají s Trojicí nic společného.

V průB/běhu let, K/kdy M/moje K/kroky, a tím i putování po farnostech, V/vedlo Nebe (především Maminka), J/jsem S/si nevybírala, kam, kdy a za jakých okolností půJ/jdu. J/já jen P/plnila Boží Vůli, i když J/jsem občas mívala sto chutí třísknout dveřmi a už se nevracet. No a co? Když M/manžel, Panna Maria Ř/řekli, Š/šla J/jsem, vyK/konala J/jsem, a to až dodnes.


Na rozdíl od vás M/mne nikdy do ničeho nenutili ani nenutí. Naopak: hned v 1/2006 M/mi Maminka při N/našem S/setkání na mši ve sv. Ludmile, poté na schodech před sv. Ludmilou, Ř/řekla: "Vždyť nemusíte dělat, co nechcete", M/moje ruce ve S/svých.


Dlouho J/jsem nechápala, že nechápete, ačkoli J/jsem vám to mnohokrát opakovala, že po S/setkání s M/manželem v každém knězi vidím zástupce M/manžela, K/který opticky vzato po S/setkání odešel - a to J/je pro M/mne nesnesitelné. Cokoliv, co M/mi tu B/bolest M/může alespoň trochu zmírnit, ihned beru.


Vy jste mi M/manžela přiP/pomínat nechtěli, naopak jste dělali všechno pro to, abyste M/moji B/bolest ještě zvyšovali a zvětšovali.


Čím víc jste odmítali, tím víc jste zraňovali. J/já jinou M/možnost ani neměla, protože J/jsem lidstvím Vítězného, K/kterého vy máte - podle J/jeho V/vůle a vašeho přiJ/jetí Svěcením - zP/přítomňovat.

Odtud: z T/té B/bolesti, J/jejího jitření knězi, a z toho zmatku, který kněží vytvářeli, J/jsem byla dezorientovaná, protože chování záS/stupců M/manžela, K/kteří jediní M/mi J/jej M/mohli Mocně přiP/pomínat, se ode M/mne odvraceli, zatímco Nebe M/mne po celou dobu J/jasně a proK/kazatelně V/vedlo.


Kde je tedy chyba?

Jak jen popsat ten nekonečně velký rozdíl, ze kterého je nekonečně rozsáhlá a hluboká propast, do které M/mne kněží svojí kriminalitou Proti Bohu a Proti Církvi neustále uvrhovali, kterou svojí odmítavostí B/být záS/stupci M/mého M/milovaného a opticky většinou neviditeného, a přece D/dějícího S/se M/manžela, neustále vytvářeli?

Jak je vůbec M/možné, že Nebe Ř/říká a K/koná nezpochybnitelné D/dobro (K/které mimochodem výše zmíněný kněz u M/mne veřejně uznával a přiznával), a záS/stupci T/tohoto D/dobra, ke K/kterým M/mne D/dobro P/posílá, říkají a konají přesný opak, případně (jako výše zmíněný kněz) ještě hůře: zároveň přiznávají i odmítají.

Na co ten kněz čekal, když si byl nezpochybnitelně jistý M/mnou přiN/nášeným D/dobrem? Prý: "Pravda se ukáže až později, zpětně."

Že by problémy s poS/slušností, tj. pýchou?


Celá situace ve M/mně budila zmatek a chaos, které po cca 2 - letém nepřetržitém posilování u M/mne vygradovali až do existenciální úzkosti, kterou záS/stupci M/mého M/manžela, M/mého Dobra, obraceli ke Z/zlu Proti M/mně.


Byla J/jsem z té masivní a intenzivní rozpornosti natolik zmatená a zároveň J/jsem B/byla natolik důvěřivá, že jsem to pokládala za svoji vinu: záS/stupce Dobrého přece nemůže být v rozpornosti s D/dobrem, a protože to vše, co se od nich děje, je nezpochybnitelné Z/zlo, musí to být moje vina.

A P/prosila J/jsem Nebe o odP/puštění.


To vyústilo k velmi rázným a S/silným odpovědím Nebem mnoha zP/působ(y)eními: ve zJeveních, v situacích, v J/jejich (Nebe) i O/osobně očím viditelných příCH/chodech, po-V/vzbuzováních a konkrétních poM/mocech, ale i S/slovy nespolčeneckých kněží.

Např. jezuita od sv. Ignáce, P. Vedral SJ: "Když je rozpor mezi tím, co Ř/říká Nebe a mezi tím, co říkají lidé, i kněží, P/pravdu Má Nebe". "Lidé si ráno kupují noviny, aby věděli, co bude. Člověk, K/který M/má inF/formace z Nebe, ví více a lépe, než ti, kdo čtou noviny."

A jeden z mála M/mých důV/věryH/hodných zpovědníků, františkán od Sněženky, O. Michal: "Nemusíme být vždy milí, nemusíme si nechat všechno líbit. Být katolík neznamená nechat si všechno líbit. Když M/mluvil Kristus, často M/mluvil a J/jednal rázně, a nebylo na tom nic zlého nebo špatného. Pokud bychom museli být stále jen milí, nemohli bychom říct nic nepříjemného, nemohli bychom M/mluvit P/pravdu."

Jistě, zní to banálně, ale v té době M/mne spolčenci dohnali již do tak nesnesitelné nejistoty, že J/jsem M/měla zábrany M/mluvit a P/psát T/tak, J/jak S/si P/přálo Nebe. Nakonec M/mi i M/manžel Ř/řekl: "NaU/uč S/se M/mluvit ostře, jinak Tě nikdo nebude poS/slouchat!"

Aha, takže nemusím být neustále tak přihlouple nuceně sladkobolná, takové chování za každou cenu je vlastně falešné a Bohu se nelíbí.

Aha, když M/manžel M/mluví, není D/dobré J/jeho S/slova změkčovat a upravovat tak, aby nikoho nepohoršovala.

Aha, nemohu Ř/říkat a Ž/žít P/pravdivě a zároveň mluvit a žít tak, jak to nařizují kněží, protože ti a ne M/manžel jsou Ne-V/věrní, a J/já tak nemusím žít ve zmatku, co si s tou rozporností počít.

Aha, nejsem odpovědná za to, co kdo řekne a udělá, J/jsem od-po-V/vědná B/být V/věrná Bohu a Nebi, ne člověku, který mluví a jedná jinak než nezpochybnitelné D/dobro, o K/kterém tito rozporní kněží mluví, ale svými činy a životním stylem odmítají a popírají.

Zní to banálně, to všechno přece ví každý.

Před S/setkáním jsem to věděla také.

Jenže poté, co S/se díváte do O/očí Životu, už v-i-D/díte jen Ž/život, ne to, co přece každý ví.


Spolčenci se M/mi posmívali a "shovívavě" mluvili o projevech čerstvě obráceného, že prý mentalitu a zážitky čerstvě obráceného by rádi zažili, ale naneštěstí byli ve víře vychováni od útlého dětství.

Asi jim uniklo, že před biřmováním u nich, ve sv. Ludmile, J/jsem jim dávala kopii M/mého křestního listu s datem: 1980. Biřmování: jaro 2006.

Tak nevím, zda jde o čerstvé O/obrácení.


Vidím to tak, že tito kněží neměli a nemají ani tušení o zbožné V/věrnosti Kristu, o V/víře Pravého (u M/mne ještě tehdy teprve) C/celibátu.

Za důvod jejich bezvěrectví poV/važuji spolčenců Ne-Ž/žitý C/celibát.

Byly to velmi kruté roky o S/samu Podstatnost I/identity, o Samu P/podstatnost Pravdy a poVolání, B/bylo a J/je to velmi O/osobní.

J/jde bez nadsázky o Ž/život.

Ne, nejsem přecitlivělá, i když opticky vzato se M/mi podle okolí nic moc nedělo, prý jsem byla hysterická.

M/miluji S/svého M/manžela, M/miluji S/svého Tatínka. Jediné a nerozdílné lidství Syna člověka nemůže nebýt M/milováno i ve S/své tělesnosti, což spolčence - kvůli jejich vlastní zatvrzelosti a z ní vycházejících nemístných a Ne-P/pravdivých představ a předpojatostí - nesmírně pohoršuje.

Absurdní.


Nehodlám hrát tu oblíbenou pokryteckou hru na jediné dobré projevy katolické zbožnosti, které velí zpochybňovat nezpochybnitelné. Jakožto Jana, J/jediné a nerozdílné lidství Vítězného Vtěleného, nemám v úmyslu L/lhát a Z/zpívat "Hmatem, zrakem, chutí, Tebe nevnímám, a jen sluchem svým Tě jistě poznávám".


Ž/žiji P/pravdou v Pravdě, tj. P/plně v P/plnosti Věčného Vítěze nad jakoukoliv částečností, což J/je mj. i výZ/znam S/slov o M/mém před-o-Slavení při S/setkání s budoucím M/manželem a J/jeho P/průvodcem.


Nespočítala bych V/všechna M/mně Daná Jevení.

Vy veškerá M/moje, podle vás soukromá, ovšem Janě Daná (ne, nejsem sólista, který si něco hamtá pro sebe bez užitku pro Církev, ne Bůh neposílá sobce a izolanty) zJevení odmítáte, a proto ani netušíte J/jejich O/obsah a rozS/sah.


Ani zdaleka nejde jen o zJevení, na J/jaká jste zvyklí z Písma a naučných knih.


Ve zJ/jevení J/jde o v-z-T/tah, nikoliv o informace k papouškování a pouhému neosobnímu od kontextu separovanému intelektuálnímu rozboru.


B/být Jana J/je Š/štěstí, a J/jak M/mi Ř/řekl M/manžel: "STvořil J/jsem Tě pro S/sebe. ... STvořil J/jsem Tě k I/intimitě."

Ne, to neznamená žádné porno, které si vy tak rádi představujete, a ze kterého M/mne potom obviňujete.

Co že to Z/znamená?

Co je vám po tom.

Zveřejnitelné proJ/jevy J/jste M/měli a M/mohli Ž/žít teď a tady, ale vy jste jen zpoza rohu šmírovali, a proto se díváte, abyste Ne-v-i-D/děli, posloucháte za dveřmi a na dálku, abyste Ne-S/slyšeli a Ne-CH/chápali.

Leštíte číše zvenčí a lijete do nich podřadné víno.

J/jsem STvořená pro R/radost, ne pro radovánky z a podle vašich mozků a srdcí.

Důkaz o Pravdivosti M/mých S/slov o vaší ignoranci?

Vy sami je popisujete:

strom se poZ/zná po O/ovoci.

U K/koho J/je průB/běžná v gradaci pro-M/měna,

a kdo ve svých představách a předpojatostech stagnuje?

Kdo S/svoji A/autoritu odvíjí od Autora,

a kdo od zvyklostí a přitom ví, že se vzdaluje Písmu a Tradici?

K/kdo M/mluví k věci,

a kdo jen povšechně poučuje?

Č/čí S/slova J/jsou O/ostrá jako dvojS/sečný M/meč,

a kdo si zálibně zakládá na ukolébávání sladkobolnostmi?

...

Proč se Proti M/mně, Janě, protože J/jsem Jana, vzpěčujete, jestliže, jak říkáte, jsem L/lhářka z podstaty?


Prorok nemůže neM/mluvit, když Mluví Bůh.

Prorok nemůže neS/slyšet, když Bůh Volá.

Prorok nemůže být opodál a schovávat S/se v davu, když Láska nezná hranice.


To, že někdo nepobíhá sem a tam, ještě neznamená, že neK/kráčí v Boží Vůli.

Smiřte se s tím, že se svět netočí podle vašich zálibností a ukolébávajících zvyků podle světa.

Svět je drsné místo a ukolébavky Bůh neZpívá:

Bůh Těší a Stírá S/slzy, K/které M/mi působíte, a K/které M/mi P/působí většinou optická nedosažitelnost M/manžela (což M/manžel I/interpretuje jako velmi velkou V/víru, protože kromě kňučení si nic nevynucuji), a K/které svědčí o největší B/bolesti ze V/všech:

o T/té, K/která v S/srdci v-z-N/nikne, K/která S/srdce P/pronikne, když M/manžel ve S/své i hmotně opticky viditelné P/podobě po S/setkání smyslové optice dostupně odejde.

Ta B/bolest z odCH/chodu J/jeho vizuální bezprostřední přítomnosti je jako vyhnání z Ráje, jakkoliv S/si uV/vědomuji, že jde o zcela a radikálně odlišnou situaci. M/mne nikdo za nic nevyhnal, naopak.

Není možné Dát člověku Ráj a potom J/jej nechat opticky před B/branami, jakkoliv R/reálně v Ráji J/je, jen ne pozemsky smyslově viditelně, aby zůstavší neT/trpěl nesnesitelnými B/bolestmi. Situaci ještě definitivně zhorší fakt, že naprostou většinu T/té B/bolesti z náhlého odstupu na S/sebe B/bere M/manžel s tím, že J/já bych J/ji nevydržela.

PoCH/chopit toto a mnohé další chtělo hodně času a stálo M/mne to mnoho sil. Ne vlastní vinou, ne vinou Nebe. Vinou spolčenců, a to až na pokraj smrti, skončilo to "jen" rozsáhlou majetkovou i nemajetkovou kriminalitou spolčenců Proti M/mně, Janě, protože J/jsem Jana, a to vč. těžkého ublížení na zdraví a následným invalidním důchodem - to vše a mnoho jiného až dodnes.

Smyslově opticky J/jej nevidět, když už do morku kostí V/vím, J/jaké Š/štěstí J/je B/být s N/ním, je nesnesitelné.

Nechtít opakování je nemožné.

Chtít opakování za C/cenu, K/kterou na S/sebe v naprosté většině B/bere nejM/milovanější, J/je nemyslitelné.


Jde o světskýma očima a světskými možnostmi neřešitelnou situaci, která vzbuzuje Bez-na-D/děj, která je ještě nesnesitelnější než B/bolest S/sama a především: je nesmyslná a zbytečná. H/hlouposti nemám v oblibě, působit M/manželovi B/bolest také ne.

A P/právě, neboť Věčně v T/těchto P/podmínkách a situacích M/manžel i Tatínek Jednají - Každý Jeho Stylem ke M/mně.

Jak Jedná Tatínek?

J/jak J/jedná M/manžel?


VŠECHNO, NEBO NIC.


Vítězný J/je Bůh a J/je P/plně člověk, tak proč J/jej zbavujete J/jeho lidství, J/jeho P/plnosti?

Pokud něco nesedí mezi Vítězným a mezi vašimi představami, chyba je ve vašich představách, ne ve Vítězství.

NEMŮŽETE SI VYZOBÁVAT, CO SE VÁM LÍBÍ, A BÝT V P/pLNOSTI PRAVDY.

Chcete CH/chápat?


OBRAŤTE SE!!!


Jana, 14.6.2021

-