FEMINISMUS? A NA CO.

Potřeba feminismu je smutný a nezpochybnitelný fakt současnosti.

Důsledek vzpoury proti Bohu – jak nejnáZ/zorněji doK/kázal M/můj M/manžel.

V jednom viD/dění před lety na toto téma bylo J/jasné, že muž a žena dávají sM/mysl výhradně jako jeden celek, cokoliv jiného je protimluv.

To nijak nevypovídá o nutnosti párového Ž/životního stylu, neboť ne každý je zP/působilý k M/manželství. Viz evangelia v NZ. Nicméně J/já se nyní budu věnovat jen M/manželství, tj. párovému u-s-P/pořádání Ž/života ve S/svátosti M/manželství (jakékoliv tendence světa o narušení biblického u-s-P/pořádání pochopitelně odmítám).

J/jsou-li oba M/manželé tvorové (což kromě N/nás s M/manželem J/jsou V/všichni), je před Bohem zcela jedno, zda se bavíme o M/manželovi, nebo M/manželce: jde jen o „kompatibilní proV/vedení T/téže I/identity“. Ú/úkol J/je J/jediný, neboť I/identita J/je v J/jediném T/těle a J/jediné duši – andělé strážní předJ/jímají I/identitu vyK/koupeného tvora v Nebi, viz N/naše dřívější texty o přeCH/chodu člověka do Nebe, tj. o naB/bytí Čistoty v P/plnosti a o M/možnosti (= M/mocnosti podle I/identity) sT/tvrzení M/manželské I/identity oběma partnery v Nebi, pokud si J/ji oba P/přejí.

 

V M/manželství podle Krista je absurdní, aby otázka řešení jakéhokoliv boje mezi mužem a ženou vůbec nastala. Něco takového nikoho ani nenapadne, protože Ž/životní S/styl M/manželství podle Krista žádný boj mezi partnery nezná. V/vlastní je jen bezprostřední neuvědomovaná blízkost v tak naprosté vzáJ/jemné odD/danosti, že je zcela jedno, zda uV/važ(í)uje/J/jedná M/muž – Ž/žena, protože není žádný rozdíl v C/cíli i C/cestě, rozD/díl je jen v M/metodě, přičemž v každém jednotlivém K/kroku (naD/děje J/je D/dění v K/krocích) J/je zcela samozřejmá bytostná automatická dokonalá partnerská kompatibilita. Nic jako narušení této v-zá-J/jemnosti nikoho ani nenapadne.

Pravda, naU/učit M/mne tento S/styl B/bylo C/cvičením M/mé důV/věry Bohu, bez N/ní by žádné S/spolu nikdy nemohlo existovat. Buď doK/konalá důV/věra, nebo nic. A to nic znamená rozdělení, roz-dělení od Boha by pro M/mne v N/našem s M/manželem (Bohočlověkem ve Vítězství) J/jediném a nerozdílném lidství znamenalo okamžitou S/smrt, pád do Nicoty, a už jen ta představa je nesnesitelně děsivá. Nezbylo by nic, nebylo by, proč žít.    

 

Š/štěstí M/manželství J/je ve Z/znalosti D/důstojnosti člověka v J/jeho lidství i v poVolání před Bohem.

M/manželovo od Otce: „Ty J/jsi Má Milovaná D/dcera!“ a M/manželovo ke M/mně: „Nenechám S/si Tě vzít.“

Jediná M/myšlenka, úP/plné vyM/mezení: Tatínkovo i M/manželovo proH/hlášení M/mne za Své Osobní V/vlastnictví M/mi nedává prostor ke špatným řešením. PřiN/náší to K/klid: ať uD/dělám cokoliv, nakonec to B/bude D/dobře.


V manželství ze světa (v lepším případě mimo S/svátost M/manželství, v horším případě v Z/zapření přiJ/jaté S/svátosti M/manželství) jsou jen 2 přístupy k řešení jakýchkoliv vztahů:

  • tendence měnit sebe (ze svých vlastních sil)
  • tendence měnit všechny a všechno kromě sebe.

 

To znamená násilí: neochota ke Z/znalosti dob a činů nutně predikuje násilné vynucování si, tj. chtění všeho hned (násilí = chtění všeho hned), tj. bez znalosti dobré míry a dobrého směru.

Tam, kde je ochota k pokoře před Bohem, J/je i C/cesta, jak se násilí vyvarovat, ale K/kázeň (= náležitost L/lásky k/v/s Bohu) pro svět není.

Z/znalost S/své D/důstojnosti před Bohem s sebou nutně nese i znalost člověka/sebe před člověkem – a jak Ř/řekla Panna Marie: „Vždyť nemusíte D/dělat, co nechcete.“

Jinými slovy: nikdo není povinen chovat se tak, jak předpokládá, že je to před lidmi dobré. A ani by neměl: lidské představy ze sebe o čemkoliv vždy nutně skončí nedobře.

 

Jinými slovy: dodržovat, co J/je D/dobré, tj. náležité.

L/láska J/je K/konáním D/dobra skrze přeB/bývání v Dobru (= pokora Kristu v Trojici Z/zná doby i Č/činy). L/láska není v nekonání, není jen pocit, jen nápad, jen momentální záliba, jen nadšení z roztomilosti malého tvorečka.

 

Aplikováno na v-z-T/tah k M/manželství: „nedá srdce, nedám dítě“.

S/srdce = L/láska muže (který je iniciátorem) Z/znamená sT/tvrzení D/dobré V/vůle (= z Dobra Vůlí, nikoliv blahosklonnost!!!) k L/lásce Č/činem = prstenem. Bez Ž/žádosti o přiJ/jetí prstenu není L/lásky – a která žena by stála o váhavého střelce?

„Nedám dítě“ je logická a jediná M/možná od-poV/věď na neexistující V/vůli k D/dobru ze v-z-T/tahu, neboť kde není Č/čin, tam není od-poV/věď.

Porodí-li žena mimo S/svátostné M/manželství, říká tím, že L/láska M/manžela pro ni není podstatná, že jí nejde o vztah, že dítě je jen jejím osobním vlastnictvím, případně nástrojem k vlastním cílům. Nejde jí o dítě (rodičovské: „naše děti nám nepatří“ tady žena nezná, nechápe D/důstojnost vlastního dítěte před Bohem, neboť nezná ani svoji vlastní), jde jí o hračku, případně prostředek k dosažení moci, zábavy.

 

Žádný div, že muž bez D/dobré V/vůle ke v-z-T/tahu ve vztahu se ženou bez D/dobré V/vůle k M/mateřství necítí žádnou R/radost ze vztahu i z dítěte, neboť vše je jen „jako“. Kde není Z/znalost v-z-T/tahu, tam není ani od-po-V/vědnost ke v-z-T/tahu.

 

Aplikováno na v-z-T/tah v M/manželství: podle M/mého M/manžela J/jsme od začátku podle J/jeho tehdejších S/slov:

„J/já N/nás zaJ/jistím“. Od té doby mám hmotný klid, o jakém se mi dříve nemohlo ani zdát. Bez této J/jistoty bych těžko M/mohla V/věřit, že S/svá S/slova M/myslí V/vážně – a tudíž bych S/si J/jeho záM/měrů ani J/jeho nemohla vážit. NeZ/znala bych V/vlastního M/manžela. V takovém nedostatku důV/věry bych těžko M/mohla B/být V/věrná – a tuto V/věrnost by ani nebylo M/možné si nárokovat.

A to by byl nezpochybnitelný důkaz neexistence v-z-T/tahu.

 

Aplikováno na vztahy v práci: mj. na rovnost v platovém ohodnocení:

jaký je rozdíl v hodnotě práce člověka (muže) a v hodnotě práce člověka (ženy)?

Na stejné pracovní pozici/typu pozice je hodnota práce člověka stanovena hodnotou obsazené pozice člověkem.

Vymahatelnost je teoreticky snadná, politicky neprosaditelná:

generální (nejlépe celosvětová) stávka finančně diskriminovaných.

Podají-li všichni platově diskriminovaní v jednotně vymezeném časovém období výpověď, bude to mít za následek kolaps ekonomiky. Celosvětově.

Už by nešlo „jen“ o zisky jedné firmy (byť nadnárodní), už by šlo o celosvětovou životní úroveň všech, preferovaných i diskriminovaných. Najde se ale u diskriminovaných taková Z/znalost jejich D/důstojnosti před Bohem, aby tito diskriminovaní proJ/jevili od-V/v(á)hu zaJ/jistit S/své od-po-V/vědi na neexistující D/dobrou V/vůli k Ř/řádnému zaměstnaneckému vztahu?

Není třeba bojovat za práva žen. Je nezbytné CH/chápat lidská P/práva.

 

A stačilo by tak málo: pokora před Bohem.

Výsledky v podobě Ř/řádného hmotného zaJ/jištění všech lidí by naS/stalo okamžitě a už by to tak zůS/stalo.

 

Protože je pro svět pokora před Bohem cizí pojem, zůstává cizím pojmem i důstojné zacházení s lidmi v jejich lidství. Bez naD/děje na zM/měnu k lepšímu, neboť bez pokory Boží Vůli Dané v krocích.

Jana, 25.4.2018

TAVICÍ KOTLÍK

V době, kdy ukončení života dítěte v děloze má stejnou společenskou hodnotu jako odstranění slepého střeva, nebo nádoru, není možné argumentovat morálkou. Nárokovost záměrného provedení potratu většinou vychází z teorie výhodnosti pro zachování dosavadního životního stylu matky, tj. právo dospělého (silného, zodpovědného) je nadřazeno nad právo nenarozeného (slabého, závislého). Matka (nikoliv nastávající matka, dítě žije už od početí, jak potvrdí každý embryolog) se převádí na obecné "žena", čímž se dostáváme do oblasti sociálně přijaté obecné volby normy práva silnějšího, tj. diskriminaci sociálně slabých, tj. menšin. Do oblasti vlády síly, pěsti k prosazení vlastní představy o moci. Z lidské bytosti se udělala materie a ta se hodnotí z hlediska míry užitečnosti slabšího pro zájmy silnějšího. Z embryologického hlediska není možné stanovit žádné konkrétní zlomové období, událost, kdy by se z "plodu bez lidské identity" stal člověk, dítě. Buněčné dělení při vývoji člověka (které pokračuje i po porodu, tedy kontinuálně) zachovává svoji integritu od počátku. Vývoj člověka ve stadiích buněčného dělení je otázkou kvantitativní tělesnosti a s ní související kvalitativní povahou lidské/osobní podoby - neexistuje nic jako "stadium zvířecí podoby" přecházející do podoby nehotové hmoty přecházející do lidské kvality ve stadiu perinatálního postupu. Žádné zlomové období neexistuje (nelze za něj označit ani např. první samostatný nádech), neexistuje žádná identita fauny přecházející v identitu lidskou. Kdyby tomu tak bylo a během těhotenství "se zvířecí rysy rozvíjející se hmoty měnily v rysy lidské", proč vůbec by matky uvažovaly o usmrcení svého dítěte - když přece podle uvedené logiky o dítě nejde? Pokud matka v této chvíli uzná, že o dítě jde, nebo půjde, a proto žádá jeho usmrcení "dokud je čas, dokud není pozdě", jedním dechem o sobě říká, že žádá o provedení zabití svého dítěte. Kdo ničí Boží CH/chrám, toho Z/zničí Bůh - a ten CH/chrám J/jsou N/nevinní. Ve formulacích slov je při rozhodování se nezbytné být přesný a důsledný.  Tudíž při pohrdání člověkem v jeho lidské identitě nelze účinně argumentovat tím, že úroveň společnosti se pozná podle způsobů, kterými se chová ke svým slabým a bezbranným. Nelze se odvolávat na morálku, neboť ta se společensky odvíjí od širokospektrálního konsensu - a společnost obecně toleruje fakt, že v ČR jde statisticky téměř každá třetí žena za svůj život na alespoň jedno lékaři provedené usmrcení vlastního těhotenství: tj. provede usmrcení alespoň jednoho dítěte, ale i dvojčat a vícerčat. To je nejméně 30% usmrcených budoucích daňových poplatníků - a to už je významná ekonomická síla. Svět rozumí kupní síle, vyK/koupení odmítá. VyS/světlovat vyK/koupení obchodníkům se zcela míjí účinkem - jde o jiný slovník. Jiné, než finanční vykoupení je pro světského obchodníka imaginární fikcí, která se nevejde do rámce "má dáti - dal" v daňovém přiznání. Tudíž je mimo rámec obchodnického uvažování, tj. pro něj mimo realitu. Informace o "nerealistických úvahách" obchodník klasifikuje jako pohádky, bláboly - a tak s nimi zachází. Pohrdáním. Jediný způsob, kterému rozumí, je řeč finančního úřadu: placení vysokých daní bolí, placení dluhů Bohu je pro něj pohádka, kterou není nutné brát vážně. Má-li tedy obchodník (veškerý svět odmítající vyK/koupení) rozumět, je třeba s ním mluvit tak, aby chápal - tj. obchodovat. Kristus vyK/koupil člověka pro Ž/život, vy život člověka povinného světskými daněmi usmrcujete - plaťte finančně světu, a to všechny daňové škody, které svým rozhodnutím způsobíte. I svět zná termín "nemajetková újma", tj. hodnota, nikoliv cena. Hodnota je na rozdíl od ceny nevyčíslitelná, a proto svět se svým vydáváním počtu finančnímu úřadu i lidstvu nebude hotov nikdy = i když zaplatí finanční újmu na usmrceným dítětem neodvedených daních, stále bude dlužit nehmotnou újmu všemu okolí, které s tímto usmrceným dítětem mohlo a mělo být v kontaktu: bude dlužit za nenavázané vztahy se širší rodinou, přáteli i nepřáteli, spolupracovníkům, obchodníkům za ušlý zisk,... Své dluhy nemá šanci ze svého světského pohledu dohlédnout, tj. stávají se hodnotou mimo obchodníkovu kontrolu, hodnotou, kterou ale stále světu dluží - a to ještě nebyla řeč o úrocích a pokutách z prodlení. Stále mluvíme o financích v jejich zejména kvantifikovatelné podobě (sumě peněz) i kvalitativní hodnotě (vztažnosti k reálné kupní síle a vztažnosti k hodnotám věřitelů). Vlastníkovi veškerenstva dluží za neekonomickou újmu, kterou vůbec neberou vážně a o které věří, že vůbec neexistuje, neboť veškerenstvo je nepoměrně větší, než jakákoliv obchodníkova představa - čímž obchodníci oceňují i ohodnocují sami sebe, neboť vlastník veškerenstva nemá zapotřebí s kýmkoliv obchodovat, neboť vše, co existuje, již vlastní = silové postoje světského obchodníka jsou k ničemu. Pokud vlastník žádné zboží nenabízí a obchodník trvá na stanovení ceny za něco, co nemůže vlastnit, a tudíž může jen zničit, co si představuje, že může koupit, de facto stanovuje cenu sama sebe - a tak s ním Vlastník bude Účtovat. Obchodník se S/smrtí N/nevinné dítě usmrcuje, a tím dluží jak světu, tak Vlastníkovi. Jak tedy chce zaplatit nejen za sebe při zÚčtování, až vyjde najevo, že i jeho cena před Věřitelem je nepoměrně větší, než jeho představy - a vyK/koupení odmítá jako nesmysl?     VyK/koupení není žádná sladkobolná teorie obchodníků s deštěm. Jak dříve či později poCH/chopí každý dlužník. Mezi těmi zavražděnými dětmi jsou i budoucí lékaři - ti, kteří až smrtící matka zestárne, se měli starat o její zdraví - a nebudou. Spolu s nevyhnutenou generační výměnou lékařů nebude dostupná adekvátní lékařská péče, kvůli čemuž obchodníci tuto usmrcenou lékařskou péči nedostanou. A jejich vinou ne jen oni = jedna z nehmotných nevyčíslitelných újm. Za život se už ve světě platí životem. Má-li smrt takovou moc mezi sobě rovnými lidmi (a rovni jsou si podle Ústavy všichni), jakou moc budou mít nad svými vražednými rodiči jejich zavražděné dětské oběti, které jsou na rozdíl od svých vrahů nevinné? Důkaz o jejich existenci i po jejich zavraždění? Zvýšená úmrtnost vrahů budoucích lékařů a zdravotníků vůbec -  a tito vražední rodiče a spoluviníci dluží za život všem, kterým nemohla být poskytnuta lékařská péče kvůli nedostatku zdravotníků. Za život se platí životem. Má-li takovou moc nenarozené dítě po své smrti, odkud tato moc pochází: od vrahů, nebo od neviditelných živých? Může spravedlnost pocházet od pouhé hmoty, materie, kterou je tak snadné zničit? Disponuje zavražděné tělo posmrtnou mocí? Může oběť vládnout viníkovi sama od sebe? Může světská slabost zavražděných nevinných obětí účtovat se světskou silou svých vrahů? Pokud ne, odkud se ta síla obětí nad svými vrahy již v čase bere? Čas je stopou po ději, ne predikcí děje, a co se stalo, nelze odestát, a tudíž spravedlnost světa nemůže pocházet od sebe sama, ze své "prošlé lhůty". Platí-li obchodnický materialismus, jehož vliv odvane minulost, jak může nevinná oběť svému vrahovi vládnout skrze vrahovy ztráty již prediktivně, tedy neomezeně přítomně? Jestliže svět mateřských vrahů tímto způsobem v horizontu několika let zabíjí sám sebe, mají tito vrazi skutečnou posmrtnou moc nad životem svým i svých obětí? Důvod?   Tím (většinovým odmítnutím respektování práv slabých a menšin) pádem ani není možné argumentovat duchovním rozměrem - tj. od důstojnosti člověka v jeho lidství až po náboženské hodnoty. Jedním z důvodů je i sama existence "křesťanských demokratických" politických stran a uskupení - už ten název je protimluv. Odvozujeme-li křesťanství od Krista = Svrchovaného Krále Nebe a Země, jsme v teokracii. Demokracie je vládou lidu založenou na většinové dohodě, na většinově uznaném kompromisu. Nelze sloužit zároveň Králi i obecnému společenskému mínění skrze shodu založenou na kompromisech. Mluvíme-li o teokracii, potom buď dodržujeme pravidla jedné svaté obecné církve (podle teokracie v podání Vatikánu), nebo parodováním Vatikánu násilně prosazujeme zájmy lidské "ve jménu zájmů božích" (podle pravidel džihádu), protože víru nelze vynucovat, víra je Svrchovaný Boží Dar. Mluvíme-li o demokracii, hledáme kompromis, což kopíruje zájmy většinové společnosti (tj. dohodu podle průměru), nikoliv zájmy "neústupné jednoznačnosti" (která se světem chápe a projevuje jako extremismus a jako fanatismus, které je třeba odsoudit a kriminalizovat, a za které tak bývá zejména materialisty prohlašováno i křesťanství).   Za této situace, má-li se udělat alespoň něco účinného k zachování života člověka v každém jeho věku (v minusovém = prenatálním, nulovém = perinatálním, plusovém = postnatálním), je třeba argumentovat obecně společenskou potřebností budování vlastní síly a nezávislosti společnosti jako celku, na což slyší jak pravice, tak i levice. Tj. nejsnáze s prosazováním potřebnosti ekonomického růstu, a tím i blahobytu společnosti jako celku.   Dítě je v časové perspektivě pouze 18 let budoucí daňový poplatník a v této souvislosti odpovídající nemalá investiční položka, ale poté již desítky let reálně většinou je platícím daňovým subjektem: a tudíž nenarození každého již žijícího dítěte znamená obecnou společenskou finanční újmu - a to včetně snížení rozpočtu do důchodového systému právě generace rodičů nenarozených dětí (náš důchodový systém se odvíjí od aktuální ekonomické situace, nikoliv z úspor).   Ekonomickou řečí: matka, která požádala o ukončení života svého nenarozeného budoucího daňového poplatníka, de facto snižuje životní úroveň své i dříve narozené generace nejen v důchodu. Do krajnosti formulovanou rétorikou jde o daňový únik. Vzhledem k očekávaným výnosům z počátečních investic státu během 18 - 25 let (dítě chodí na VŠ) se dítě de facto stává státním dluhopisem, tedy cennou listinou, kterou matka znehodnocuje. Tato formulace má za cíl jen získat pozornost k tématu, zaujmout, provokovat společenské mínění, aktivizovat z letargie společnost jako celek. Je to ovšem do důsledků dovedená linie logiky materialistického postoje k životu dítěte v matčině těle, do důsledků dovedená linie uvažování kultury smrti matky/společnosti vůči dítěti. Kultura obecné lhostejnosti k životu svojí nečinností podporující krajní individuální sobectví a alibistickou agresi matky - protože nakonec je to vždy matka, kdo o dítěti ve svém těle rozhodne, ať už okolí říká cokoliv. Včetně lékařů doporučujících usmrcení dítěte např. s vývojovými vadami. Zabití dítěte matkou po porodu společnost rázně a ostře odsuzuje. Jaký je rozdíl mezi vraždou dítěte a mezi vraždou dítěte? Navíc nejde "jen" o ono zavražděné dítě: pokud ta samá matka má ještě dítě, které nechala žít, chová se k němu po celý jeho život stejně majetnickým způsobem jako k integrální "součástce" jejího vlastního těla a její vlastní duše (= násilnicky) - tj. jako k vůči ní bezvýhradně povinném předmětu naplnění její vůle, bez práva na vůli vlastní, bez práva na vlastní samostatnou individualitu. Rázně a nekompromisně odmítá známé rčení rodičů: "Naše děti nám nepatří." Dítě je pro takovou matku především dlouhodobou a nákladnou investicí - finanční, emocionální, sociální,..., a tím i položkou k povinnému výnosu, jehož uskutečnění si nárokuje a vynucuje. I přeživší dítě tak zbavuje jeho života - ovšem maskovaně, zbavováním ho jeho identity, tj. ničením jeho duše v duchu v Duchu Svatém, nadvládou nad samotnou podstatou dítěte, duševním zneužíváním důvěřivého dítěte. Identitu člověka lze napadnout jedině napadením jeho bytostné identity, tj. napadením jeho ducha. Tím se dostáváme na úroveň boje andělů o duši člověka - tedy na úroveň ducha v Duchu Svatém napadaném Protivníkem Vtěleného Nevinného jednajícím skrze matku napadeného dítěte. Nenarozené dítě je tělesností jeho duše v duchu v Duchu Svatém, tj. T/tělem Vtěleného Živého. Jediná odpověď, kterou je tato po všech stránkách usmrcující matka ochotná vzít vážně, je ještě silnější identické logiky tlak společnosti na ni. To jsou ony výše uvedené finančně právní společenské státní mantinely. Logika: "Ale JÁ CHCI, ABYS CHTĚL!!!" Pokud dítě přání takové matky neplní, přijdou na řadu matčiny sankce. Nejde o duševní nemoc, jde o morální zvrácenost, která vzniká až jako jeden z důsledků již existující její bezbožnosti - tj. jejího Bez-Duch(a)ého životního stylu = jako krajní sobectví, a tudíž je taková situace sociálně (vč. psychologických a psychiatrických metod) neřešitelná: matka svoji povahu změnit NECHCE. MŮŽE, ALE NECHCE. Chce měnit okolí, nikdy sebe. Sama sebe staví soudcem mezi Ž/životem a S/smrtí, aby nalezla a prosadila svoji vlastní "spravedlnost". Na spravedlnost se odvolává, Spravedlností (Proti K/kříži - Kristus nepřišel svět S/soudit, přišel jej S/spasit.) bude Souzena. Jak Ř/říká M/můj M/manžel: "Lidé nejsou bezbožní, protože by byli zlí/hloupí. (Míněno s výjimkou těžkých mentálních defektů vrozených, či jiného somatického původu - např. po úrazu hlavy, po těžkém poškození mozku,... u lidí primárně nevzdělavatelných a nevychovatelných). Lidé jsou Z/zlí/hloupí, PROTOŽE JSOU BEZBOŽNÍ." Řečí světa: sobec si nevidí na špičku nosu. Pokora Moudrému plodí moudrost, kterou obtížná vzdělavatelnost nijak nenaruší - chce-li B/být člověk pokorný Vševědoucímu, Z/zlým se nestane, i když bude mezi lidmi "nedůležitý a postradatelný". Bezbožnost (Vzpurnost z/ve velikášství) způsobuje nízkou emocionální inteligenci a nízká emocionální inteligence způsobuje snížení psychických poznávácích schopností (deformace ze sobectví v selektivní pozornosti, tím selektivní paměti, tím selektivní představivosti, tím selektivnímu myšlení a řeči, kdy je kontextuálně příčinně ignorována realita chápaná jako v dané kultuře obvyklý/žádoucí celek.) Tím se matka ocitá mimo životní realitu emocionálně (psychické emocionální procesy jsou centrované výrazně zúženě a sebestředně = P/parodie K/kříže v J/jeho: "poT/táhnu V/všechny k S/sobě"), poznáváním (vidí a slyší, ale nechápe na ní nezávislý význam situace, předmětu,...) i vůlí (chce, aby se svět řídil výhradně podle ní, což okolní lidé obvykle nesnášejí, čímž se ocitá v sociální izolaci). Tuto svoji kompletní lidskou izolaci potom matka vydává za obětavé potlačení vlastních zájmů dítěti, za svaté utrpení uprostřed nechápajícího světa, který jí není hoden. V krajním případě již ani netuší, jak moc je mimo celkovou životní realitu, současně ale je schopna rozeznat situační projevy dobra/zla, i když mimo Ducha Svatého není sCH/chopná rozlišit J/jednání Dobrého a jednání Z/zlého, tím i světská přítomnost jí uniká a žije ve své minulosti, která ale již není ve své autenticitě přítomná = není v P/přítomném (tím není sCH/chopná výM/měnné proM/měny ze S/svátostí), a tudíž Není (= Proti-J/je) v I/iluzi ze za(s)vádění (= z Proti-S/spolu-D/dění).    Taková žena odmítající "poskytnout" budoucího daňového poplatníka ("majitelem" dítěte je každý "investor", tedy ne jen matka, ale i stát) je z tohoto provokačního pohledu de facto finančně dlužníkem, dluh je třeba společnosti splatit. V praxi: porovnat zprůměrované tabulkové příjmy a výdaje za jedno dítě. Kolik průměrně stát investuje do 1 dítěte/člověka (výdaje na lékařskou prenatální péči, veškeré sociální dávky, daňové úlevy rodičů, sociální dávky v důchodovém věku, ...) a kolik stát průměrně vybere na daních za pracovně aktivní život 1 daňového poplatníka. A stanovit průměrnou společenskou finanční hodnotu 1 dítěte = kolik stojí 1 člověk od začátku života až do smrti. "Sociální výtěžnost" 1 nenarozeného dítěte by potom byla rozdílem očekávaných výnosů ("income forecast") na jím neodvedených daních mínus "úspory státu"  na nákladech na jeho zabezpečení. Zbavení nenarozeného dítěte života tak lze chápat jako ušlý zisk pro společnost, tj. jako matčin ekonomický dluh společnosti. Tento ušlý zisk by ze zákona byla povinna uhradit matka žádající o provedení potratu, a to ještě před provedením potratu, jako povinnou položku do odvodů svého sociálního pojištění. Vždyť přece "jde o tělo ženy, její svobodnou volbu a právo" a kde je právo, tam je i povinnost. Právně nelegální provedení potratů (mimo k tomu určené lékařské zásahy) by bylo chápáno jako trestný čin již ne jen finančního typu.   Jde o to, že v okamžiku, kdy bude matka společensky právně prostřednictvím pro ni významné reálné finanční povinné odpovědnosti v praxi pod hrozbou světských úředních sankcí až vězení donucena za své činy přijmout praktickou odpovědnost, svoji volbu vezme vážně, ještě ji důkladně zváží: uvědomí si, že zaplatí smrt jiného člověka (odejmutí dítěte z dělohy není odejmutí tělesného orgánu k transplantaci - a orgán k transplantaci se odebírá za účelem jej zachovat a přemístit, na rozdíl od usmrcení dítěte, tj. dítě není integrální tělesnou součástí identity matky darující část sebe sama jinému člověku k zachování jiného života, dítě je svébytnou tělesností v tělesnosti jiné osoby, které bylo svěřeno do péče a ochrany). Tj. matka dělá ze sebe vraha (jde o vraždu, ne o zabití), z lékařské a medicínské obce dělá nájemné vrahy, ze společnosti ve smyslu právního celku dělá „obchodníka lidským masem“. Pokud i za této situace matka mluví jen o "osobních právech na své vlastní sebeurčení", a to včetně "rozhodování o svém těle", jde o vědomé záměrné odmítnutí svých daňových povinností vůči státu krajním sobcem, u kterého není možné očekávat dobrovolné přijetí odpovědnosti za své činy při současně plné orientovanosti časem, prostorem i identitou - a tudíž za své i kriminální činy je plně odpovědná.   Předpokládám, že takto bez obalu formulovaná hodnota člověka coby "živé kasičky" nadzvedne ze židle i krajní materialisty - a o to jde. (Ať už jde o matky/rodiče sympatizující s jakýmkoliv politickým uskupením, střetnou se dva základní přístupy: na jedné straně ti, kdo podstoupili, propagují i asistovanou vraždu usmrcením v děloze, na druhé straně ti, kdo o dítě přišli spontánním potratem a prošli tak velmi bolestnou zkušeností. Není smíru mezi matkou/rodičem, který je zoufalý ze ztráty dítěte, a mezi matkou/rodičem definujícím dítě jako svoje vlastní ohrožující „slepé střevo“, nádor k likvidaci.) Právo na život x právo na usmrcení. Není smíru mezi Ž/živým a S/smrtí. S/smrt žádá spravedlnost, usmrcujícím se spravedlnosti dle jejich vlastní volby dostane - za své činy, za krev svého dítěte podle vlastní Ne-M/milosrdné volby Ne-M/milosrdně zaplatí, a to doslova i finančně. Vzhledem k tomu, že pro lidi prosazující "právo na sebeurčení vlastní tělesnosti" mají finance nejvyšší hodnotu a život jiného člověka, zejména slabých a bezbranných hodnotu nejnižší, situaci zaregistrují až ve chvíli, kdy se ke slovu přihlásí spravedlnost světské finančně právní legislativy. Lidé orientovaní na Ž/život o vraždu žádat nebudou - a tudíž se jich takové opatření nedotkne - není, proč by mělo.   Jde o to rozbouřit společenské mínění, donutit média začít reflektovat společenské dění opět jednoznačně a razantně, nasadit krajně konfrontační téma, kterému se nevyhne žádná politická strana, a které donutí politiky profitující z nezřetelnosti a nejednoznačnosti názorů zaujmout jednoznačný postoj - což je to poslední, co si přejí, neboť to značně omezuje manévrovací mocensky uzavřený prostor individualizovaných zájmů na úkor zájmů celku.   Zároveň jde o téma silně emocionální a politicky značně nevýhodné pro toho, komu se předkládá k odpovědnosti za prosazení do právního řádu - je bytostným zájmem opozice taková témata veřejně nabízet vládě. Při dostatečně hlasité razanci neustálého veřejného diskutování takové téma značně oslabí politické sektářství - neboť u sekt nelze argumentovat racionálně - i když člen sekty pravdivost argumentace uzná, tak ji odmítne realizovat, protože je přesvědčený, že je dost chytrý na to, aby on měl situaci pod výhradně svojí kontrolou, takže ve své zaslepenosti již není schopen si adekvátně uvědomit a zvážit důsledky svých činů. Společensky silně širokospektrálně prosazované emocionálně výbušné téma "přebije" urputnost víry ve zbožňovaného vůdce sekty, tj. veřejně prokáže labilitu sektářského uskupení (tj. nespolehlivost prázdných slibů bez racionálního praktického zajištění) a otevře dveře pro společensky jednoznačné usvědčení této sekty z neschopnosti splnit, co slibuje = jde o to prokázat její slabost, což je začátek konce její společensky širokospektrální popularity. Poslední slovo bude mít opozicí motivovaná ulice. Jde i o to omezit mediální dominanci populistů a navrátit se k medializaci konkrétních předmětně diskutovaných témat – omezit mediální prostor k budování osobního kultu vůdce sekty.   V této době obecného zpochybňování základních společenských hodnot a nároků a s tím související sociální nejistoty se prostřednictvím udržování vygradovaného emocionálního společenského vypětí (formulování živého člověka jako kasičky je společensky vysoce emocionální konfrontační téma) přitažlivost sekt rychle vyčerpá (pod tlakem se prokáže vnitřní ideová inkoherence a de facto bezradnost, když vůdce do jisté míry ztratí svoji obecnou atraktivitu do té doby založenou na mediálním zdání se síly a opory – obliba je vrtkavá) a razantně nabízené tradiční hodnoty tradičními politickými stranami se mohou jevit jako cosi, čeho se lze alespoň pro začátek veřejně chytit, o co se opřít.   Ve výsledku předpokládám přinejmenším: 1) debatu na téma: nenarozené dítě: člověk, nebo plod? Jde-li o plod, tj. nežádoucí tělesný orgán ženy obecně, je k jeho odstranění nutné lékařsky jednoznačně prokázat jeho škodlivost pro těhotnou ženu: je třeba jednoznačně lékařsky prokázat, že těhotenství je v principu (ne jen individuálně) nežádoucí buněčné bujení s pro ženu fatálními následky – a potom je nezbytné takové spontánní buněčné bujení v těle ženy v každém případě u všech žen bez výjimky vždy odstranit. Jde-li o dítě, je žena od splynutí pohlavních buněk rodičů matkou, a tudíž se všemi s tím spojenými právy a povinnostmi vůči dítěti, sobě i společnosti. Společenské povinnosti lze a je nezbytné formulovat, ustanovit a vymáhat obecnými právními předpisy – mj. i prostřednictvím již zmíněných klasifikací jako daňových úniků a cílených poškozování státního systému nejen sociálního zabezpečení.    2) omezení veřejné obliby sekt, destabilizace politické moci autoritářského typu usvědčením z vnitřního chaosu v sektě, tím i změna volních, a tím i volebních preferencí, neboť v nastalém chaosu uvnitř sekty už není masová přitažlivost "silného vůdce".   3) Otevře debatu o společenské výhodnosti zvolit život x smrt, a tudíž alespoň ztížit dostupnost lékařské podpory ukončení lidského života - není možné, aby týrání/usmrcení zvířete trestné bylo, a zároveň aby usmrcení dítěte bylo legální. Minimálně pro materialisty proto, že zvíře daně neplatí. Většinově se také často zapomíná hovořit o utrpení usmrcovaného dítěte – stačí se podívat na autentický audiovizuální záznam potratu. Při zhlédnutí takového dokumentu kolabují i muži (je slyšet nářek umírajícího dítěte, je vidět tělíčko odsáváním trhané na kusy, které volně „létají“ všude kolem,…).   Samozřejmě nelze očekávat jakýkoliv politicky jednoznačně formulovaný výsledek, ale lze očekávat bouřlivou společenskou diskuzi, která otevře dveře i pro uvedení tématu jako předmětu veřejného zájmu. To pro začátek stačí – jednou otevřené a intenzivně emocionálně diskutované téma již nelze opomíjet, i když po čase začne odeznívat: již je z něj společensky uznané téma k legitimní seriózní diskuzi, kterou nelze smést ze stolu.   VŠE JE ZALOŽENÉ NA PŘEDPOKLADU, ŽE DISKUZÍ O FINANČNĚ OHODNOCENÉ CENĚ LIDSKÉHO ŽIVOTA SE NUTNĚ AUTOMATICKY CELOSPOLEČENSKY VEŘEJNĚ ZAČNE DISKUTOVAT I O STANOVENÍ HODNOTY (TJ. DŮSTOJNOSTI) LIDSKÉHO ŽIVOTA, ČÍMŽ KAŽDÝ ČLOVĚK I NAVENEK VYJÁDŘÍ, CO V NĚM SKUTEČNĚ JE. DOJDE K ROZDĚLENÍ SPOLEČNOSTI NA 2 NESMIŘITELNÉ TÁBORY, Z NICHŽ JEDEN BUDE PROSAZOVAT KULTURU ZACHOVÁNÍ ŽIVOTA JAKO TAKOVÉHO A DRUHÝ BUDE PROSAZOVAT KULTURU - TEORII I PRAXI SMRTI. SPOLEČNOST SE TAK ROZDĚLÍ NE PODLE POLITICKÉHO PŘESVĚDČENÍ (TJ. SOCIÁLNĚ = DEMOKRATICKY), ALE UKÁŽE SE Z PODSTATY TAK, JAK SKUTEČNĚ JE. TO SE RYCHLE ROZŠÍŘÍ CELOSVĚTOVĚ (DOBA GLOBALIZACE). TO VŠE, ANIŽ BY SE NUTNĚ FORMULOVALY KRISTOVY POŽADAVKY = TJ. NEZÁVISLE NA NÁBOŽENSTVÍ, STÁTNÍM USPOŘÁDÁNÍ, IDEOLOGII, MORÁLCE, RASE, NÁRODU,… ROZDĚLÍ SE I KATOLICKÁ CÍRKEV: NA TY NEKOMPROMISNĚ HÁJÍCÍ ŽIVOT A NA POPULISTICKÉ RELATIVIZÁTORY. TÍM BUDE PROKÁZÁNO, ŽE POSTOJ CÍRKVE/LIDÍ V CÍRKVI KE KRISTU NENÍ NUTNĚ VE SHODĚ S VŮLÍ KRISTA (KATOLICTVÍ X HEREZE, VĚRNÍ SRDCEM  x BEZBOŽNÍ KNĚŽÍ A SPOLČENCI,…). KRISTUS NEPŘIŠEL SVĚT SOUDIT, PŘIŠEL UVRHNOUT OČISTNÝ OHEŇ (BŮH VE SVÉ NESMLOUVAVÉ VŠEVIDOUCNOSTI SHLÉDL) NA ZEM = TAVICÍ KOTLÍK. BUDE ODLOUČENO ZLATO A STRUSKA, COŽ SVĚT PŘIPRAVÍ NA FINÁLNÍ KRISTŮV PŘÍCHOD.     TRADIČNÍ DĚLENÍ NA POLITICKOU PRAVICI A LEVICI ZTRATÍ SVŮJ SMYSL, POLITICKÁ USKUPENÍ SE HODNOTOVĚ ROZPADNOU ZEVNITŘ: LIDÉ TENDUJÍCÍ K ŽIVOTU BUDOU SHROMÁŽDĚNI ZE VŠECH POLITICKÝCH USKUPENÍ A PREFERENCÍ, TOTÉŽ LIDÉ ODDANÍ KULTUŘE SMRTI. KONKRÉTNÍ PROJEVY NAPŘÍČ MÍSTY A DOBAMI JSOU JEN PRAKTICKÝM KONTEXTUÁLNÍM PROJEVEM TÉŽE VOLBY.   V demokracii je taková diskuze legitimním hledáním identity a síly národa - dnes velmi populární, ale nikoliv nutně populistické téma. V současné době tedy stačí veřejně formulovat téma k práci na návrhu zákona na téma lidských práv v kontextu s právy na zajištění finančních zájmů společnosti. Má silnější váhu zájem ženy na vlastní tělesné sebeurčení, je majitelkou a vládkyní nad svěřeným samostatným životem, nebo je preferenčně silnější zájem společnosti na zachování přinejmenším dlouhodobé ekonomické obnovy zajišťující rostoucí prosperitu celku?   Tím vším se „bellow the line“, v podtextu, aniž by to většinou bylo přímo vyřčeno, povede diskuse o duchovních zájmech a hodnotách, o českých/evropských tradicích a národní historické/aktuální identitě, povede se nevypsané referendum o Kristu x bezvěrectví, o roli křesťanství/bezbožnosti/materialismu ve společensky uznaném dělicím morálním konsensu, o hodnotové „demarkační linii“ spuštěné obecnou veřejnou diskusí o ceně x hodnotě života člověka i života jako takového, o Živém. (Viz film Černí baroni v jednom dialogu: „Vždyť je to člověk.“ Odpověď: „Lidí je na Zemi jako s.aček.“) Ve vhodný čas lze z celého dění vyvozovat uspořádané vnitřně konzistentní logické celky směřující k jednotlivým zájmům Církve, předkládat je veřejnosti, systematizovat je do celku k prosazení, konfrontovat s praxí Církve i světa. Jednou prosazená hodnota (ať již otevřeně přiznaná, nebo „v utajení“) má z podstaty tendenci se šířit a gradovat, prosazovat.   Ukáží se postoje světských společenských vládců, lidé budou donuceni přestat relativizovat a mlžit, budou donuceni se veřejně hodnotově odhalit. Tím dojde k širokému a nesmiřitelnému rozdělení i v rodinách, zaměstnáních,… ve společnostech celosvětově jako celku – na světě není tak existenciálně konfrontační a emocionálně výbušné téma jako je postoj ke smrti ještě nenarozených bezbranných dětí.    JINÝMI SLOVY: Z PODSTATY KAŽDÉHO ČLOVĚKA LIDÉ DEFINUJÍ A VYJEVÍ KAŽDÝ SÁM SEBE PODLE POSTOJE „S KRISTEM X PROTI KRISTU“.  NA JEDNÉ STRANĚ SE  SHROMÁŽDÍ OVCE, NA DRUHÉ STRANĚ KOZLOVÉ – AŤ JIŽ PŘICHÁZEJÍ ODKUDKOLIV. POTOM BUDE NÁSLEDOVAT OBECNÉ ZJ/jEVENÍ KRISTA, VLÁDCE NEBE A ZEMĚ.   Jana, 14.4.2018 -


 

VID/DĚNÍ

 

Před pár dny (ve středu, nebo ve čtvrtek) J/jsem měla viD/dění.

Místnost, v levém předním rohu můj blízký a zlý kamarád, kterého jsem měla velmi ráda, se kterým jsem chtěla zůstat v blízkém kontaktu, i když jsem věděla, že je zlý a jen mne využívá. Nehtěla jsem si to připustit.

Na protější straně uprostřed místnosti shluk lidí, byli si velmi podobní, věděla jsem, že jsou kolem někoho dobrého, kdo mi býval blízký, ale nyní je už dlouho vzdálený. Potřeboval ochranu, asi přede mnou. Těch lidí kolem něj bylo hodně, měli o něj starost, byli dobří. Přímo jsem ho skrze ten hlouček neviděla, seděla jsem zády, ale dozadu jsem viděla. Mohla a měla jsem za ním zajít, ale nechtělo se mi. 

Chtěla jsem toho asi muže na patrně lehátku zabít, ale nevěděla jsem, jak to udělat, když všude kolem něj je tolik starostlivých lidí, kteří ho chrání. Nenáviděla jsem ho, chtěla mu ublížit, tak, aby ho to co nejvíc bolelo. Doufala jsem, že to někdo udělá za mne, nejlépe ten blízký kamarád, o kterém jsem věděla, že je nepoměrně horší, než já, že je to vrah, tak proč si špinit ruce osobně. Kamarád se mnou byl a nebyl, seděli jsme na židlích, zároveň kamarád na chvíli zmizel, ale zároveň se mnou byl. Věděla jsem, že je zcela zlý, ale byla jsem ráda - jeho povaha mi vyhovovala a dal se využít na práci za mne, na což sám dychtivě čekal - nenáviděl ho ještě mnohem víc, než já. Najednou řekl, že už je vše vyřešené. Vtom začal ten hlouček zmateně pobíhat sem a tam, potom jeden pod druhém po chvílích začali odcházet z místnosti ven dveřmi v pravém předním rohu, tedy vpravo bokem ode mne. Byla jsem ráda, že už k němu budu mít volný přístup, že už brzy všichni odejdou, a nemohla jsem se dočkat, až budou pryč. Jenže oni už v tom hloučku a i poté, co každý z nich odcházel, neustále zoufale opakovali: "Co se to stalo?" Věděla jsem, že jsou zoufalí, měla jsem z jejich bolesti radost, i z toho, že se tomu jejich chráněnci stalo něco zlého, že už je nejspíš mrtvý - což ale nebylo vidět, jen jsem si to myslela. Měla jsem radost, že je asi mrtvý, a že ta špinavá práce není na mně - že je hotovo, aniž bych si sama fyzicky ušpinila vlastní ruce. Vtom se na mne  ten zlý kamarád (který ve skutečnosti nestál o mne, ale o to, jak mne nejlépe využít ke svým cílům, a nevadilo mi to. I přesto jsem doufala, že jsme kamarádi, že je mi oporou, a přitom jsem důležitá, minimálně pro něj. Věděla jsem, že je to lež, ale chtěla jsem jí věřit - usnadňovalo mi to život) podíval a řekl, že potřebuje někomu napsat sms - o tom, co se stalo. Já, ať ji tedy napíše. On, že nemůže, nemá ruce. Řekla jsem, ať mi dá svůj mobil, že ji za něj napíšu, může mi diktovat. Řekl, že on mobil nemá, ale že já mám svůj. Svůj jsem nechtěla použít, ale měla jsem u sebe ještě jeden - byl a nebyl můj. Věděla jsem, že je někoho jiného, tak jsem ho vyndala a začala psát na něm, aby nikdo nevěděl, kdo to ve skutečnosti píše, i když normálně jsem ten mobil nepoužívala - ale nechtěla jsem o něj přijít, už jsem ho považovala za svůj. Kamarád mi diktoval sms, místy nevěděl, jak pokračovat, tak jsem to za něj formulovala. Ti lidé stále po jednom odcházeli a zase se po jednom vraceli až k tomu asi muži a zoufale se ptali: "Co se to stalo?" Byli zoufalí i z toho, že se jim nepodařilo ho ochránit a nevěděli, jak je to možné. Měla jsem radost, že jsem důležitá, a že oni jsou nešťastí, že jim něco ublížilo. Vtom jsem sms dopsala a chtěla ji odeslat, ale její obsah mi nedával smysl, v mobilu nebylo to správné číslo a já ho neznala - ani jsem nevěděla, komu a proč vlastně tu zprávu napsat. Chtěla jsem, aby mi ho řekl ten kamarád a řekla mu, ať mi nadiktuje to číslo, že sms odešlu. Náhle zmizel, prostě nebyl - zbyla jen nesmyslná sms se zlobným textem - nevěděla jsem, co s ní, ani nešla odeslat, mobil nefungoval. Byla jsem zmatená a cítila se zrazená.  Náhle jsem se podívala na své ruce a byly od krve - pochopila jsem, že mne "kamarád" zneužil, že to já jsem fyzicky jednala, jen jsem nevěděla, jak a kdy.Ochránci toho asi muže, kteří chodili kolem mne, se na mne ani nepodívali, nikdo mi nic neřekl, ignorovali mne, ale dobře jsem věděla, že mne obviňují.  

Z viD/dění mi ještě do včerejška bylo zle, takovou povahu jsem nikdy neměla, nechápala jsem, co to má znamenat. Včera večer J/jsem Nebe poP/prosila o vyS/světlení, kdo byli lidé z toho hloučku, a co to celé má Z/znamenat. VyS/světlení: prohození rolí. Ten asi muž J/jsem J/já, kolem M/mne hlouček M/mnoha M/mých D/dobrých oCH/chránců, jeden K/každý z N/nich i V/všichni dohromady M/mne M/mají velmi R/rádi. Tito M/mí M/mnozí oCH/chránci z hloučku mají i mnoho S/sobě rovných nepřátel, se kterými se nestýkají, a kteří nebyli vidět - byli to přátelé kamaráda člověka, který nyní fyzicky má M/můj mobil, který J/jsem před lety měla v té kabelce, kterou M/mi za přítomnosti celého konventu dominikánů u sv. Jiljí při adoraci ukradl O. Romuald Štěpán Rob OP  - ve chvíli, kdy J/jsem byla skloněná a přes vlasy a široký kabát - pláštěnku J/jsem neviděla ani před sebe, ani kolem sebe, kabelku J/jsem M/měla na lavici vpravo hned vedle. Ten kamarád byl někdo velmi zlý, byl bez rukou a bez nohou, ale pohyboval se nepozorovaně a rychle, bez sebemenšího problému, a přitom byl v komsi blízkém O. Romualdovi OP. Ať je to kdokoliv, tím, kdo mne velmi intenzivně chce zabít, je ten, kdo nyní má ten M/mně ukradený mobil. 

Ptala J/jsem S/se M/manžela, proč bylo to viD/dění tak komplikovaně a vlastně opačně formulované: odK/kázal M/mne na viD/dění před lety, viD/dění o vodopádech čerstvé vynikající vody z vodopádů, které kdosi dole kradl a shromažďoval do bahnité jámy, takže voda potom byla zkalená, jiná široko daleko nebyla a kdo chtěl pít, musel si za velmi velké peníze kupovat tu zdravotně nebezpečnou a hnilobnou. Ten "majitel" této nakradené, už bahnité vody terorizoval okolí, aby nikdo z lidí nešel do hor, odkud jdou vodopády. Kdo tajně zkusil jít, už se nevrátil - zavraždili ho pomocníci teroristy. I v tomto tehdejším viD/dění J/jsem byla pomocníkem toho, kdo terorizoval okolí. Na místo zvenku přišel dopředu ohlášený i jeden známý toho teroristy, kterého ten skrznaskr zlý, kterému jsem dělala prvního z poskoků, nenáviděl, byl dobrý. 

PoCH/chopila J/jsem, že P/princip formulace obou viD/dění J/je v tom, abych bezprostředně a z hloubi duše poCH/chopila, toho, K/kdo M/mne tak nenávidí a chce M/mne zlikvidovat, a chce to udělat tak, aby si sám neušpinil ruce, nebo aby tu jím provedenou vraždu alespoň nikdo neviděl. M/měla J/jsem poZ/znat povahu toho, kdo se považuje za M/mého nepřítele a před lidmi to skrývá. Nikdy dříve M/mne nenapadlo, jak škodolibá, alibistická, zbabělá a na okolním zlu závislá povaha může být u člověka, který se navenek tváří neutrálně a nezúčastněně, "nad věcí". 

Takže zbývá jediná otázka: "Kdo má dnes u sebe ten M/mně ukradený mobil?" To je ten, koho Z/zlý skrze Z/zlého "kamaráda" zneužívá pro své záměry, ten, kdo se se zvrácenou radostí a záludně podílí na M/mé vraždě. Zároveň ale není řečeno ani ukázáno, "jak to se M/mnou nakonec dopadne", co má znamenat to zoufalství ochránců (?kdo to je?) z hloučku, a proč není jasné, co se vlastně stalo? A co se vlastně stalo? 

Jana, 2.4.2018

 

STVOŘENÍ V 7 DNECH

Původně J/jsem dnešní Velkopáteční Č/čas od 12 hod. do 15 hod. CH/chtěla B/být jako V/vždy pod křížem nade dveřmi z pokoje, vleže s roztaženýma rukama do tvaru kříže. Pod křížem, ze kterého před lety na začátku až na zem pod křížem šel paprsek zlatého světla.

Tentokrát ty B/bylo jiné. Náhle M/mi M/manžel začal Ř/říkat vyS/světlení postupu sTvoření světa v 7 dnech. Myslela J/jsem, že M/mne to má odvést od N/něj, ale Z/zeptal S/se M/mne: "M/mohou B/být S/slova o Tvoření od někoho jiného, než z Ducha Svatého?" A Š/šla J/jsem otevřít notebook a P/psát. Nemám právo blokovat naS/stávající Se Slovo. UK/kazoval M/mi odkazy na texty v Bibli.

STvoření světa skutečně naS/stalo v 7 dnech, jak to popisuje Písmo, a nastalo i dle fyzikálních zákonů, které popisuje dnešní věda.

"Vtip" je v chápání dne, v rotacích nebeských těles včetně Země a jejich vývojových změn od počátku existence hmoty.

Protože nejsem ani astrofyzik, ani chemik, ani biolog, ani matematik, J/je nejjednodušší M/mi V/vše zJ/jevovat tak, abych S/se tyto vědecké disciplíny nemusela učit takříkajíc za pochodu - už tak M/mne Nebe "za pochodu" od Z/začátku poVolání Učí teologii v kombinaci s lingvistikou. V této situaci budu V/výklad P/popisovat z pozice laika, K/kterému Nebe Ř/říká jen symbollickou obraznost, v žádném případě ne faktografickou přesnost. Z hloubi duše V/věřím, že odborný V/výklad těchto aspektů vědeckého po-Z/znání (zJ/jevené P/pravdy o Ř/řádu veškerenstva) bude zajímat alespoň J/jednoho katolického astrofyzika, alespoň J/jednoho katolického chemika, alespoň J/jednoho katolického biologa, alespoň jednoho katolického matematika. M/mělo to tak B/být v týmu odborníků z i dalších vědeckých disciplín R/realizováno od začátku a M/mého poVolání B/být Jana a dál průběžně ve vývoji, ale kněží to zablokovali. M/mohli J/jsme B/být ve vědeckém poZ/znání nepoměrně dál. V poZ/znání J/jsme M/mohli B/být mnohem dále, než v náznacích P/principu. Takže nyní ten v symbolech naZ/značený P/princip.

 

Vychází ze S/skutečnosti, že současné obecné (ne vědecké) chápání jednoho dne coby 24 hodin v 7 dnech týdnu ve 365 (a v přestupnostech) dnů v roce bylo faktograficky platné po celou dobu sTvoření.

Nebylo, jak ví každý, kdo se někdy alespoň díval na TV dokument o vesmíru.

Čas J/je A/aktualizací nastavších dějů a je velký rozdíl mezi D/děním S/se v Č/čistotě a děním se v porušenosti.

Zároveň se rozlišuje dění se konkrétní osoby: Čas subjektový = fyzikální (kvantitativní) čas od sTvoření konkrétního člověka do okamžiku odchodu ducha tohoto člověka z fyzického těla (včetně nenarozených dětí), což se neshoduje s lékařským chápáním člověkova živoního konce, který je koneckonců definován různě. Dále zdání se času ve vnímání konkrétní osoby = čas subjektivní (kvalitativní), kdy hodnota dějů ve vyhodnocení člověkem je jiná, než časový úsek podle hodin. Např. subjektivní čas, a) který "se vleče", subjektivní čas, kdy se "všechno zastavilo". b) Také čas naP/plnění poVolání člověka Dané Bohem při sTvoření člověka = Obrazu Jednoho Každého Aspektu transcendované Imanence. Tento čas nesmí být člověkem - tvorem ukončen svévolně, tj. z vlastní i "dobré" vůle, zejm. z důvodu zbavit člověka utrpení. Svévolné ukončení života člověka (sebe i okolí, každý je člověk) v pozemském dění je útokem na Boží Svrchovanou Vůli vyJádřenou Pravým J/jménem = Plností Ž/života jednoho každého člověka v lidstvu ve tvorstvu vztažné k Bohu. Svévolné ukončení života člověka tvorem má rozsáhlé důsledky, které si člověk v porušeném objektovém dění neuvědomuje - napadá veškeré lidstvo, veškeré tvorstvo, Boží Plán. Svévolné ukončení života člověka v porušenosti světa i vlastní (tj. mimo Stav Milosti) Z/znamená krádež dějů, které již nenaS/stanou, tj. vraždí člověkovu naD/ději, vč. naD/děje své - neboť člověk i veškeré torstvo existují ve v-z-T/tazích. Nelze zabít jednoho a nezabít naD/ději celku. Tato vražda člověka má za následek i nenaS/stalou dějovost (kontinuitu dějů k R/realizaci, a tudíž zavražděn člověk dluží Bohu za Ž/život, u Soudu J/je v částečném zaS/slepení, i když ne vlastní vinou. Je jen na Vítězi nad S/smrtí, jestli tento nenastalý D/děj doPlní, nebo zda duše propadá Spravedlnosti. Pokud doJ/jde k oSlavení duše, Z/znamená to i A/aktualizaci Plného lidství vč. T/transcendence ducha do duše do Čistého těla = "Nové tělo". Nezávisle na výsledku osobního Spudu zavražděného Je Souzen i vrah, který vždy útočí na svého Bohem Daného ducha - a kdo v čase zabije svého ducha, ztrácí poD/díl na Ž/životě, podléhá duchům Z/zla. Útok na anděla Strážného je automaticky útokem na Ducha Svatého, tj. na Život Jako Takový = hřích Proti Duchu Svatému. I tato bezbřehá hrůza z Be-naD/děje M/může B/být přeK/konána L/láskyP/plným poZ/znáním a při-J/jetím Krista Kristem v Principu K/kříže, kdy Kristus doPlní zavražděného ducha Strážného a duše obsazená Z/zlými duchy (kde není Bůh, tam se okamžitě usídlí peklo) se tak opět S/stává člověkem. 

Čas subjektivní = čas svobodné volby Dobra x Z/zla J/je nadŘ/řízený času subjektovému, neboť M/možnost (= zMocnění k) V/volby L/lásky hodnotově stojí NAD časem fyzikálním (člověk je víc, než bezduché tvorstvo).

Čas fyzikální = od sTvoření do vyK/koupení vč. času subjektového do křtu v Duchu Svatém a vč. času do rozS/souzení dějin Finalitou beze zbytku a bez výhrad - se zrychluje/zpomaluje hodnotovou Plností času subjektivního, tj. zrychluje/zpomaluje se podle P/podoby L/lásky člověka k/v Bohu v Trojici. Člověk, jehož poVolání S/se naP/plnilo v subjektovém dětství, J/je poVolán k N/návratu ve Finálním Č/činu S/své Plnosti = zemře jako dítě. Kdo subjektově zemře před subjektivním naP/plněním, zůstane mimo čas - i kdyby mu bylo 1000 let. Současně by také bylo samoúčelné, pokud by člověk zůstával ve fyzikálním objektovém světě i poté, co doS/sáhl P/plnosti času subjektivního: P/plnost D/dění S/se každou částečnost přeK/konává, a tudíž s posledním osobním Č/činem P/plnosti J/je duše v P/plnosti duchem Strážným v Duchu Svatém poVolána do Č/čistoty beze zbytku a bez výhrad, tj. naS/stane v "oS/slavení" = v Plné A/aktualizaci ducha ve sP/plynutí se S/svojí nevinnou duší ve Stavu Milosti do S/své neporušené tělesnosti T/tak, J/jak to člověku B/bylo uRčeno při J/jeho sTvoření ještě před tím, než vstoupil do času a duše se zhmotnila ve S/svém OMEZENÍ, nikoliv ve V/vYMEZENÍ, K/kterého doS/sahuje "nyní" Věčně. Fyzické tělo v omezení hříchem činí hříšnou i duši tím, že ji odděluje od vlastní Pravé I/identity = ducha Strážného =, na K/kterého duše při vstupu do porušenosti zapomene, ale tuší J/jej. Princip porušenosti, tj. Parodie vždy, neboť Proti-časově i Proti-Věčně je ze Satana, který coby padlý duch koná opačně: zdola nahoru, tj. od fyzična k duši, ale k duchu v Nebi nemůže - na to nemá moc. Souboj o člověka je soubojem duchů o duši člověka ve fyzickém těle.  J/jednání Dobrého ducha J/je V/vždy, neboť Věčně D/dobré na Nebi i na Zemi, vč. často i P/paradoxně. Jednání Z/zlých duchů je vždy, neboť Proti-Věčně v čase Z/zlé nejčastěji v odtržení významu od výZ/znam(ení)u, čímž dosáhne a) odtržení člověka od L/lásky ducha v Nebi, b) posunutí poselství obsažnosti myšlenky a činu mimo P/původně D/dobrý kontext (vše na oko vypadá jako dobré, ale "cosi chybí", nebo "cosi je špatně". Cílem je nezřetelnost a zmatení. c) fixace samoúčelných domněnek beze S/smyslu na fyzické smysly (devalvace N/něhy Krista na spotřebitelskou vášeň. Viz definice N/něhy coby V/vášně oČ/čištěné od ZÁVISLOSTI na hmotě a zároveň ve hmotě uK/kotvené. N/něha J/je V/vášeň beze zbytku a bez výhrad - tedy nikoliv "odvar" pro otravné ženské a slabochy, jak se to snaží vsugerovat Satan.) d) závislost na fixovaných PŘEDSTAVÁCH od dobru namísto L/lásky k Dobru. Tím se člověk ocitá v zahleděnosti do sebe sama, což nutně provází nenasytnost, hamižnost a nezřízenost = bezbožnost, což se i mezi souvisejícími lidmi šíří lavinovitě. Satan dosáhl svého cíle.

A rozlišuje se dění se lidstva (čas všech subjektů  = čas objektový) v čase tvorstva jako historického celku: a) čas objektový aktuální = na daném jednom definovaném prostoročasu a b) čas objektový komplexní = čas od velkého třesku po každý jeden poslední děj Země/na Zemi ve vesmíru.

 

  1. P/princip času objektového komplexního podle V/věrnosti.

A/ pra-čas (= dění před sTvořením Ráje až do prvotního hříchu)

B/ Č/čas Čistoty (tj. Dění Se v transcendenci beze zbytku a bez výhrad, tedy Přirozeně Plně, Ráj podle, dnes Království Syna člověka)

C/ čas N/ne-Č/čistoty (svět podle Satana)

D/ Plnost x P/parodie Plnosti = P/prázdnota

 

  1. P/princip času (etap) objektového komplexního podle podle rotací

Čas je sousledností/následností dějů hmoty v jejím soustředném rozpínání/smršťování v rotacích ve změnách jejích forem a výrazů.

V objektové porušenosti: a) se zbytky a výhradami (tj. do konce věků), nebo b) beze zbytků a bez výhrad (tj. v Ráji, v Království na Nebi i na Zemi, neboť čas v porušení má jinou hodnotu (horizontálně kruhovou), než čas v neporušenosti (spirálně vzestupnou = Š/škola Panny Marie).

A/ dění od Velkého třesku, prvotní dění se v přímosti fyzikálního rozpínání se, přes shlukování se hmoty a vytváření rotačního principu vesmíru, až po základní zformování hmoty planety budoucí Zeměkoule = den první. (Neměl 24 současných pozemských hodin.)

B/ dění od základního zformování Zeměkoule po třesk ze střetu po dopadu vesmírného tělesa na tuto planetu, a tím i odštěpení hmoty pro budoucí Měsíc, zformování Měsíce a ustálení jeho rotace kolem naší planety, změna tvaru planety budoucí Země a změna a ustalování její osy rotace v soustavě vesmírných těles. Den druhý. (Neměl 24 současných pozemských hodin.) 

C/ Bouřlivé fyzikálně chemické děje při formování zemské struktury a jejího povrchu, vytváření atmosféry a veškerých neživých podmínek pro život. Den třetí. (Neměl současných pozemských 24 hodin.)

D/ Zformování Sluneční soustavy tak, jak ji známe dnes. Prvotní primitivní formy života - mořské řasy, tvorba kyslíku,... Vlivem změn ustalování se povrchu zemské kůry a vznik půdy na zemském povrchu, prudký vývoj a expanze rostlin na souš a po celé již Zeměkouli, kde je ještě jen jedna nerozdělená pevnina a vzájemně spojené vody. Den čtvrtý. (Neměl současných pozemských 24 hodin).

E/ Rozvinuté fyzikálně-chemické podmínky pro život fauny, prozatím "jen" primitivních forem zvířectva, zejména v bezprostředním spojení s vodou. Prudký vývoj a expanze do přilehlého okolí, obojživelníci prehistorických druhů. Den pátý. (Měl +- 24 současných pozemských hodin, což trvá až do prvního skutečného pozemského dne, jak jej známe dnes).

F/ Prudký vývoj a rozmach současného života fauny a flory v dokonalosti, vymezení Ráje, sTvoření člověka. Den šestý. Prvotní dění se v Čistotě, tj. veškerenstvo žijící beze zbytku a bez výhrad = neexistuje smrt.

G/ Plnost Transcendence Dobra ve tvorstvu, doKonalá poslušnost tvorstva Bohu, sDílené Štěstí Obrazu Boha = pána tvorstva - v Bohu, rozHodnutí Boha o budoucím Příchodu Syna člověka na Zem. Den sedmý = Čas = Dění se ve Vymezení podle Adama.

Další vývoj od Prvotního hříchu Zmařil bezprostřední dění se tvorstva, které nastalo v jiné identitě, v identitě podle Bez-T/tvářnosti. Došlo k rozdělení času subjektového od času subjektivního, tj. čas "se prodloužil" kvůli Prázdnotě z Ne-naP/plnění pána tvorstva svojí vůlí separovanou od Čistoty. Historicita Ráje měla trvat jen malý zlomek času dějin v porušenosti. Den již není dnem v Pravém Slova Smyslu, je parodií Původního dne, neboť dění se tvorstva je již limitováno v omezení. Tj. "mezičas" typický totální Slepotou na srdce, nový chaos v opačném sledu: od Adama k nejnižším formám tvorstva = dění od Vyhnání ke Kristu, tj. dění se v postupných sestupných opakovaně Proti-rotačně přerušovaných krocích ("přeskakování" mezi temnotou a světlem v dezorientaci a později od Mojžíše orientačně). Paralelně je tu i čas naDěje = čas latentně P/přítomné Čisté dějovosti z Boží Vůle v krocích tvorstva = R/rotace vzestupné souS/středné spirály Ž/živého z Kříže = O/obracení S/se k Bohu.  Den nula, resp. Proti - sedmý.

Od Krista = Nový Č/čas = D/dění S/se v Království na Nebi i na Zemi subjektově (ve Stavu Milosti) ve vyK/koupeném, ale dosud porušeném objektovém čase. Den Plnosti (= podle Právě J/jediného a nerozdílného) v objektovém Z/zmaru (pod mocí pána T/temnoty, pod mocí Antikrista). Den J/jediný, resp. Právě-J/jeden, až do dne zÚ/účtování.

Od Velkého příCH/chodu Plnosti dějin (Nebe na Nebi i na Zemi v Kristu, s Kristem a skrze Krista) až do konce Konce času = Anti-čas, resp. Noc = na Zemi v Proti vyK/koupení Totální CH/chaos, V/vláda Smrti beze smyslu, ve zbytcích a výhradách bez hranic = P/popření veškerého lidství, ponížení subjektových porušeností Proti vyK/koupením pod vládu Ne-S/smyslnosti. Proti-čas ze V/vzpoury v Proti-P/plnosti uK/končený Alfou i Omegou.

Komplexní hodnotovou V/vazebností, a tudíž i evaluací souV/vztažnost M/mou definovat jen matematikové. Základní hodnotou = Právě J/jednou = J/je J/jediný a nerozdílný. Vše D/dobré J/je v násobnosti, vše Z/zlé je v odM/mocňování. P/pravda J/je ve vzestupné spirále, L/lež J/je v na kousky rozsekávané vzestupné spirále (hříchy člověka v Církvi), v cyklické horizontální linii kruhu bez obsažnosti světa (sobectví), v sestupné pokřivované a potácející se přímce směrem dolů (v rozdělování podle pekla vedví: ze 7 stupňů pozemské dokonalosti Satan separuje Jedinečnost = S/svéB/bytnost člověka (oddělí Obraz Boha od bezprostředního přeB/bývání v Bohu, tj. zbaví člověka ducha Strážného v Duchu Svatém) a toto "univerzálního lidství" separuje v sobě samém, tj. každý ze zbývajících 6 stupňů vedví. Výsledné číslo 12 "polovin" je tak Parodií na Dvanáct. 12 Proti-S/stupňů pekla tedy "vzniklo" (Proti-naS/stalo) druhou odmocninou z pozemských 6 (7 - Jediný), což tedy není 12, je to iluzorních 12, jak je Satan sugeruje lidem v Zapomnění. Skutečnost je jiná - člověk zbavený Boha je automaticky Ne-sCH/chopný k P/plnosti, a tudíž i sám o sobě bezmocný - a proto Satan tak rád lidem sugeruje iluzi jejich vlastní moci = sugeruje pýchu tam, kde bez Nekonečného Boha nastalo zoufalství v Proti-S/světle, v Proti-S/slávě = v bezbřehé Ubohosti. 

Rozdělení člověka od Boha (bezbožnost), 

rozdělení duše od ducha (rozdělení identity právě sTvořené duše ve S/svém duchu od svého ducha v okamžiku biologického splynutí pohlavních buněk rodičů v objektové porušenosti podle prvotního hříchu, tedy usmrcení identity dítěte vlastními rodiči již v okamžiku začátku tělesné podobnosti dítěte. Tento člověkův duch v Duchu Svatém = anděl S/strážný = zůS/stává v Neporušenosti, tj. v Nebi, a znovu a znovu S/se se S/svojí duší v těle snaží naV/vázat a uD/držet Dobrý V-Z-T/tah. L/láska k tomuto S/svému duchu ve zbožnosti v Království na Nebi i na Zemi zaR/ručí N/návrat do V/vlastní = andělem S/strážným V/vlastněné = člověkovy I/identity v Plnosti. Veškerý materialismus), 

rozdělení člověka podle Adama a Evy (rozepře mezi manžely, rušení smyslu manželství ve světě - legitimizace homosexuálních párů, mocenské ambice mezi mužským a ženským principem,...),

oddělení člověka  z bezpečného prostředí (Vyhnání z Ráje, nefunkční rodiny, žádné rodiny,...) a ohrožení náhradního bezpečného prostředí ve světě  (bezdomovectví, invaze agresivních kultur a podpora a organizování těchto nepřátelských aktů Proti identitě napadené kultury - obvykle pod hezky znějícími záminkami,...), rozdělení duše od těla (perverze, brutalita, parazitismus na jméně jiného člověka, zvěrstva,...),

rozdělení člověka od veškerenstva (vybíjení zvířat, likvidace přirozeného životního prostředí zvířat, ekologické havárie a veškerá lidská činnost směřující proti zvířatům, rostlinám i neživé hmotě) a 

ustanovení nepřátelství mezi člověkem a živými i neživými existencemi vč. nepřátelství vůči i lidskému životu, tj. Satanův výsměch Proti panování člověka nad tvorstem (xenofobie, terorismus, totalitní režimy, genocidy,...). 

Satanova (Antkristova) systematická genocida Proti-Tvořením Proti Výrazu Boha = Proti Kristu (Proti T/tváři Tváře = Proti Synu Boha Živého). Proti-6 "dny" = vzpoura Proti Ž/životu jako T/takovému. Rozpadem "dnů" podle sTvoření Satan dociluje 12 Anti-S/stupňů CH/chaosu ze zaVržení (tedy nikoliv P/prvotního chaosu = nikoliv světa v latenci). S/světlo Ráje se zvrhává do pouze světla ze hmotných těles (hvězd) a fyzikálními limitami toto již pouze fyzikální světlo neumožňuje Z/zření - Z/zření naS/stane O/opět v Novém Ráji na Nebi i na Zemi (na Zemi dosud ve zJ/jeveních, v Nebi v P/principech z Principu (v Ú/údech Kristova Jediného T/těla). Fixací člověka na iluzi o vlastní dokonalosti (číslo 6, tj. 7 zbaveno Jediného) bez Boha ("který je přece jen iluzí oddělenou od reality lidského bytí, člověk je jen materie") člověk nastartuje R/rozpad vlastní I/identity, výsledkem čehož je Beztvářnost podle Ne-tvora. Zrůdnost tohoto stavu nelze pozemsky dohlédnout.

Zrušení času, Nové Nebe a Nová Země = Den Finality Vymezený od proPastného odDělení z Proti-sD/dílení = konečná Nekonečnost Vymezená od nekonečné Konečnosti. Den Právě První.  

K/kříž S/se tak S/stává Východiskem i Cílem (= C/centrem ze S/srdce) centrického rozpínání/smršťování hmoty v jejích rotacích středobodem veškerého času. 

Zpodobení (zejména vizuální) K/kříže Krista nutně, neboť nezbytně M/musí naS/stat v Neporušenosti, tj. bez vlivu jakékoliv vnější moci na Samu I/identitu Krista, v čemž J/jest záS/stupnost Kristovy O/oběti. Satanovi Byla Dána moc nad světem, tj. nade vším, co/kdo je ze světa, ne nad těmi, kdo J/jsou ve světě, ale ne ze světa. Kristus Je ve S/svém Sestoupení z Nebe na Zem při Vtělení i ze země do pekel po doK/konání ve S/svém Zmrtvýchvstání a Vystoupení na Nebesa Nebeského Původu povýtce. A podle N/něj, s N/ním a v N/něm i V/všichni J/jeho. Jakékoliv rozdělování Krista podle výše uvedených 7 principů je Satanova interpretace Bohočlověkova ne "jen" Velikonočního U/utrpení. Jakkoliv pravděpodobně taková dezinterpretace na pohled vypadá.

P/pravda J/je v A/autenticitě, A/autenticita J/je v Transcendované Imanenci, a tudíž pozemskými silami je možné Vítězův Ž/život i smrt pouze odezírat. A to je pohyb na velmi, velmi, velmi tenkém ledě.

Zpodobení S/světců z D/dobrých úM/myslů (tj. z Moudrosti = s cílem po zbožnosti) J/je bez obav M/možné i drobných nepřesnostech jejich zpodobení, pokud zůS/stává viD/ditelná (tj. ne jen viditelná) S/symbolika J/jejich poVolání - jak to Z/zná Církev již věky. J/je to bez obav M/možné proto, že vesměs J/jde o tvory, s výjimkou Panny Marie navíc hříšné, a tudíž Plně doK/konalé až v Nebi (pozemské např. tělesné nemoci Plnost doK/konalého lidství tvora vylučují, neboť neZ/zná S/svého ducha ve Zření Ducha Svatého. To se netýká Syna v Trojici, a tudíž J/jeho tělesné nemoci, rány a bolest nijak nenarušují Plnost J/jeho Identity - v Moci Krista Je nemoci uZ/zdravovat, tvor sám ze sebe může jen zabíjet.) Coby Zuzana J/jsem na Zemi hříšná a zároveň ve S/svém Pravém J/jménu J/jsem ve S/svém J/jediném a nerozdílném lidství v doK/konalé tělesnosti M/manžela, což J//je v obou případech I/identita M/mne coby J/jediné osoby v zaS/slíbení podle J/jména ze křtu i v naP/plnění J/jména z Pravého. M/můj M/manžel J/je od Počátku bez hříchu, M/moje pozemská hříšnost se J/jeho Osoby v Trojici nijak netýká. Nejsem Panna Marie, nejsem nad anděly, M/mám S/svého anděla v Nebi, ze M/mne Bohočlověk tělo nepřijal, to M/mně B/bylo Dáno přiJ/jmout J/jeho O/osobní oS/slavenou tělesnost od S/skutku J/jeho Zmrtvýchvstání, ne od J/jeho křtu, B/bylo M/mi to Dáno i ve S/skutkově P/podstatném výZ/znamu M/manželské P/plnosti dle Písně písní. A tak S/se pohanka S/stala P/plnoH/hodnotnou souČ/částí Davidova R/rodu. Viz M/manželovy dvě věty v různých dobách: "STvořil J/jsem Tě pro S/sebe." "STvořil J/jsem Tě k I/intimitě." Jakákoliv pozemská interpretace těchto vět by nutně byla odvozována od pozemského chápání způsobu dějovosti a jakákoliv nutně pozemská dějovost je zcela mimo Z/znalost L/lásky v K/každé S/své P/podobě. Mezi N/námi není nic "jako", nic sobeckého, nic jen jednoho z N/nás, nic částečného - a tudíž nemá smysl se pouštět do jakýchkoliv pozemských interpretací, byly by to jen spekulace a vulgarity. Ďábel se skrývá v detailech. Jak M/mi Ř/řekl M/manžel v onom viD/dění S/světla muže na tušeném K/kříži: "Nelituj M/mne, J/jsem V/vítěz!" Tato J/jeho věta by mimo zJ/jevený kontext  byla jen pustou frází k samoúčelným argumentacím vycucaným z prstu fantazírujícím. V/vítězství S/slávy z Výsosti není žádným statečným vítězným tažením proti zločincům, V/vítězství nad S/smrtí není vyjádřitelné popisností s patřičnými líbivými zvyklostními stereotypy. S/světlo rozlévající S/se po krajině B/bylo S/světlem z M/muže ze S/světla, ne světlo samo ze sebe podle světa. S/světlem B/bylo uČ/činěno Nové sTvoření, stvoření samo ze sebe nezmůže nic. Duch Syna člověka Se z K/kříže v-z-N/nášel nad krajinou a v do-K/konání Dal světu S/světlo v Čistých V/vodách ze S/srdce, čímž od-D/dělil (= uD/dílel poD/díl sTvořeným lidem na Novém sTvoření skrze křest v Duchu Svatém) S/světlo a T/tmu.  Popisnost krutosti světa bez uK/kázání Moci O/obětního S/světla z Výsosti plodí krutost bez lásky, krvelačnost. P/pravda J/je Svrchovaně Autentická, nikdy schematická, nikdy vyfantazírovaná. Kristus Je Výsost, nikoliv hrdina. V/vítěz nad S/smrtí P/porazil S/smrt v její fatálně destruktivní moci, rozhodně nebojoval proti člověku, nebojoval Proti Vlastním Obrazům. P/přišel S/své Obrazy vyK/koupit, ne soudit. Kristovo Království není královstvím z tohoto světa a S/sláva Bohočlověka není slávou pozemskou. Kristovo Království není v S/sobě rozdělené: V/vítěz nad S/smrtí není zároveň Tvůrcem i Vrahem.

Fixace na zpodobení tělesných útrap Krista spolu s podůrnými dialogy je velmi umným "jako-utrpením". Sráží Bohočlověka na úroveň tvora, z Vykupitele dělá trpitele, ze Svrchované L/lásky dělá statečnost, ze Svatých B/bolestí krvelačnou podívanou. Přesně tyto "jemné posuny" hodnot vedly evangelisty k naprosté zdrženlivosti při P/psaní o U/utrpení. Evangeliské B/byli L/láskyP/plní lidé. I M/mně B/bylo na M/moji otázku po vhodnosti zaP/psání Satanova výroku o U/utrpení na K/kříži M/manželem Ř/řečeno: "Nebylo by to D/dobré." Jinými slovy: bylo by to jen částečné a ještě překroucené. 

Tvor NIKDY není schopen obsáhnou B/bolest L/lásky Bohočlověka při Z/zření na Z/zlo. Kdo není Život Sám, kdo není sCH/chopen Ž/život sTvořit, nemá ani ponětí o tom, jak krutá muka podstoupila Plnost veškeré Moudrosti při Z/zření Zloby - ne proto, že by snad Zloba měla nad L/láskou jakoukoliv moc, ale proto, že L/láska Sama Z/zřela S/své Obrazy v jejich deformacích. STvořitel H/hleděl na zaV/vražděné všech věků, S/sám coby Duch, člověk i Nový Pán tvorstva v tělesnosti. 

Tvor nemá žádnou možnost viD/dět O/očima Stvořitele, s výjimkou situace, že J/je tvoru Bohem Dáno viD/dění této situace, a to včetně výZ/znamu J/jejího zJ/jevení. Tím se vyloučí možnost výpovědi z pozemského zdání se, neboť situace J/je naZ/zřena z Věčného Dání S/se (v O/oběť za hřích světa).

Jinými slovy: kdo chce zpodobnit kříž Krista, zdůrazňuje fyzickou brutalitu, vnějškově popisuje částečně odpovídající dialogy, ignoruje veškerenstvo na Nebi, na Zemi i v podzemí, ignoruje R/realitu S/samu. Jak M/mi kdysi v M/mé B/bolesti M/manžel Ř/řekl: "Nedívej S/se na B/bolest, D/dívej S/se na zaCH/chráněné duše!" R/realita J/je viD/ditelně ZA, resp. Primárně P/před  viditelnou realitou již tak významově pokrouceného světa.

Kdo CH/chce z-P/podobnit Kristův K/kříž, M/mUSÍ (J/je Mocí poVěřen) V/vycházet z J/jemu osobně Daného zJ/jevení, a to Tak, Jak zJ/jevení naS/stalo. 

Komplexně, precizně do posledního detailu, tj. i mnohavrstevně. UK/křižování zdaleka nebyla "jen" nepředstavitelná krutost (v Čisté nelze rozdělit tělo a duši, fyzická bolest je bolestí duše, bolest duše i bolest ducha v Duchu). UK/křižování B/byla především zboření SZ chrámu roztržením opony i na srdcích nevědomých a současně "mnohavrstevná" S/stavba CH/chrámu ve v-ze-S/stupné S/spirále S/svatosti na Nebi i na Zemi Ž/živého Pánem dějin, tj. uS/stanovení Z/základů Mariiny Š/školy = Církve. 

A to Z/znamená (J/je Z/znamením v souS/slednosti i náS/slednosti = Centrickým Děním S/se Boha ve tvorstvu) Z/zření "středem" (ze S/srdce Čistého): v jediné každé sekvenci D/děje J/jest celé Nebe, Země i podzemí: při uK/křižování S/se v J/jediném a nerozdílném C/celku účastní tvorstvo Nebe na zemi pod K/křížem padající na S/své T/tváře a současně se se zvrhlou "radostí" účastní všichni duchové pekla, kteří se oddávají iluzi své moci nad M/mocným. 

Kdysi J/jsem m/manžela P/prosila, aby M/mi zJ/jevil H/hrůzy na K/kříži. Odpověď: "To bys neunesla."(Tím M/myslel kolaps srdce.) A uK/kázal M/mi U/utrpení K/kříže ve "vrstvě" M/mé osobní úČ/časti (S/stála J/jsem ve vzduchu přímo naproti J/jemu.) na S/světle světa v nezávislosti na jakékoliv pozemské i podzemní síle - uK/kázal M/mi Vítězství S/světla zformovaného do mužské postavy visící na předmětu, který nebyl vidět, protože zcela zanikal v naprosté tmě všude kolem. S/světlo Samo přeM/mohlo svět - a to je to, co J/je J/jeho J/jediné a nerozdílné lidství sCH/chopno poZ/znat a uN/nést. 

Co asi tak je schopen poCH/chopit tvor mimo zbožnost, který rozděluje od sebe sama a produkuje a prosazuje pouhé zdání?

Buď poS/stupujte v doK/konalé V/věrnosti osobně Danému Trojičnímu zJ/jevení, nebo se ve z-O/obrazení omezte na S/svaté tvorstvo, nebo se ani neopovažujte hrát S/si na Vševědoucnost a Všemocnost Vtěleného!!!

 Jana, Velký pátek 30.3.2018

 

UMÍRÁNÍ

Rozhovor na internetu na téma umírání M/mne přiměl k uvedení osobního názoru.

 Problémy zásadního charakteru jsou 2:

- faktografický,

- emocionální.

 

Evropský model preferuje člověka zařadit do systému zdravotních zařízení a pokud možno mu skutečný stav zdravotní kondice tajit. Americký styl preferuje otevřené odborné informování pacienta o jeho lékařských nálezech v kontextu se statistikami. O vhodnosti té či oné metody se vedou neustálé diskuze.

Odborný medicínský přístup obvykle preferuje přistupovat k umírajícímu "objektivně a faktograficky" = odtažitě odborně jako o produktu ve statistikách (samozřejmě ne vždy). 

Příbuzenstvo a blízcí pacienta obvykle preferují emocionální přístup, ke smrti přistupují jako k neštěstí a ve strachu a bezmoci  situaci umírajícího reálně zlepšit až zmatkují.

Oba přístupy se v praxi obvykle míjejí, což vzbuzuje nedůvěru a nespolupráci, což nakonec odnese umírající.

 

Velmi mnoho lidí si přeje smrt náhlou a doma, případně ve spánku, bez utrpení a bezmoci.

Utrpení a bezmoc jsou kruté, ale náhlá smrt bez předchozí přípravy je mnohem horší, protože lidská duše J/je Věčná a co člověk nevyřídil za pozemského života, to řeší po fyzické smrti.  Není úniku. A mimo Věčnost, mimo fyzické tělo a mimo čas není pro člověka možné věci na Zemi jakkoliv přímo ovlivnit. Tato bezmoc čímkoliv hnout (bezmoc oČ/čistce a pekla) je nepoměrně horší, než jakékoliv utrpení a bezmoc na Zemi (jakkoliv toto tvrzení na Zemi při znalosti místního vlivu a rozsahu zla zní rouhačsky a arogantně. I ta nejděsivější pozemská zkušenost s peklem jednou pomine a lidská duše J/je Věčná.) 

A na přípravu na od-CH/chod z pozemského pobytu je potřeba dobře vy-u-Ž/žitý dostatečně dlouhý čas, což je nejméně 12 (3 x cca 4: a) od adventu k Velikonočnímu půstu, b) od půstu k Letnicím, c) od Letnic k adventu) měsíců v rámci nejméně 12 (3 x 4) příP/pravných let, což dohromady J/je 1 logický (= Ú/úkolový = J/jmenný) cyklus. Čistý čas = Čas Ráje J/je kontinuita D/dějů beze zbytku a bez výhrad (= naD/děje podle Ráje = O/obraznost podle Řádu Věčnosti). NaD/děje z Boží L/lásky v krocích = L/láska od Vánoc až Velikonocům a od Velikonoc k Vánocům.) Porušený čas = dyskontinuita dějů jako projev i důsledek vzpoury Původně uStanoveného pána tvorstva P/proti Pánu V/veškerenstva. Tato dyskontinuita se odvozuje od nedostatečnosti dějů, tj. Parodie D/dějů, tj. princip "ano i ne", "ano, ale". Dění se zbytky a výhradami. Tato dyskontinuita se projevuje jako rozklad až rozpad vnitřní logiky jevů a skutečností, tj. Ne-V/věra Logu. Z/zlo tuto dyskontinuitu prosazuje a udržuje pomocí základní teze, že tuto ne-do-S/statečnost lze překonat "silnou osobní ze svých lidských sil dosažitelnou dokonalostí" ("jsem nezávislý", "jsem sebejistý", "jsem svým pánem"), tj. zbožštěním sebe/nějakého "guru", jehož kult osobnosti poté sugeruje (Paroduje po-Z/znání do-K/konalého). A jakmile se tato nedostatečnost gurua projeví a proK/káže, uS/svědčený guru sugeruje touhu po osobní vlastní dokonalosti a obdivu okolí (často jde o mocenské z-Ne-u-Ž/žití O/otcovství podle Otce Přítomného v Církvi) za rovnocennou a zaměnitelnou za V/volání po z-od-po-V/vědnosti = v podtextu prohlásí L/lež za Moudrost, Satana za rovnoC/cenného Kristu, Satana za realistického a Krista za snílka mimo realitu, aniž by to vše (podle principu L/lži) řekl P/přímo a otevřeně - jde o sugesci iluzí, což se otevřené konfrontaci s P/pravdou zuby nehty vyhýbá a mlží, mlží, mlží především hyperaktivním překrucováním, prázdnými útoky a zahlcováním velmi mnoha protichůdnými informacemi, které oběť této manipulace ani nestačí vnímat, a tudíž se jim coby "odborným pravdám" obdivně podřizuje = stává se loutkou "silného vůdce". Tím se prostřednictvím těchto Satanových pohůnků usazených především ve V/věrné oficiální hierarchii Církve (= Antikristé v hávu P/pastýřském mezi V/věrnými P/pastýři) do T/tváře vysmívá  do-K/konání, nejraději v souvislosti s půstem, S/svátostmi a z-mrtvých-V/vstáním Viz výsměch O. Jordána Vinklárka OP a jeho fun klubu M/mému řadu let trvajícímu půstu od masa, jejich napadání, že nejezením masa popírám Krista a snažím se o sebestřednou komedii. Viz dlouhodobý intenzivní výsměch P. Josefa Čunka SJ a P. Petra Havlíčka SJ M/mým v té době nezvykle častým S/svátostem sM/míření. K T/těmto i několikrát týdně přiJ/jímaným S/svátostem M/mne V/vedla Matka M/mého M/manžela = Panna Marie, neboť v té době B/bylo nezbytné M/mne naU/učit Ž/žít podle M/manželových v Církvi nepříliš často viditelných zJ/jevení, když M/mne poV/věření kněží U/učit dlouhodobě a cíleně odmítali. DůV/věra Kristu beze zbytku a bez výhrad J/je jednou ze základních podmínek při-J/jetí P/přímého V/vedení Logem v M/miloSrdenství Krista, s N/ním a v N/něm, což J/je naléhavým A/apelem Nebe na S/smysl C/cesty Církve - T/té Církve, K/která globálně vzato lhostejně a intenzivně u-P/padá pod moc Ž/žalobce vůči Spravedlnosti. Tj. naléhavý A/apel na přiJ/jetí M/manželského Ž/života podle C/cesty z bezpodmínečné L/lásky (po-u-K/kázání na globálně extrémně rozšířené odmítání Svátostného M/manželství podle L/lásky Velekněze s Trojičně v Kristu i v Plnosti J/jediného nerozdílného lidství Vítěze nad S/smrtí M/milovanou "pohankou" z extrémně bezbožného národa - tj. naléhavý A/apel na R/reálně A/aktuálně (= i v dnešní době P/přítomně = S/svátostně) M/mo(c)žné M/manželství (podle) Vítěze nad S/smrtí v Č/čistotě a P/poslušnosti v R/realitě Č/čase Ráje v iluzornosti objektově porušeného času světa - tj. v Plnosti Pravého = Živého J/jména Jana z Ješuy = Otcem Milované D/dcery z Vůle Otcem Milovaného Syna člověka ve vyK/koupení (viz v osobním i očím viditelném S/setkání Kristovo S/slovo ke M/mně na druhý pátek v lednu 2006: "Mám pro Vás zPrávu ... M/mám Vám Ř/říct ... Ty J/jsi Má Milovaná D/dcera!") = po-u-K/kázání na K/kříž v každodenní praxi Církve.

Nic N/nového, jen naléhavý A/apel na výZ/znam(ení) L/lásky.  Letniční S/svátostné M/manželství Vítězného MiloS/srdenství Syna člověka s Milovanou pohankou v J/jejich J/jediném a nerozdílném lidství J/je M/maximou naP/plnění S/smyslu M/manželství T/tak, J/jak M/mělo B/být Ž/žito v Ráji, nyní po Vyhnání v adaptaci: dle SZ P/pravidel (M/manželství sT/tvrzené 3 týdny = 3 x 7 dní po P/prvním i očím viditelném S/setkání, kdy s S/sebou budoucí M/manžel V/vzal i R/rodinu: sv. Jana Evangelistu, M/mého budoucího biřmovacího patrona = předJ/jímání o několik měsíců později přiJ/jaté S/vátosti biřmování. Při S/setkání Š/šlo o přiJ/jetí do R/rodiny s de facto oZ/známením zaS/snoubení, následně oZ/známení Pannou Marií v den S/sňatku, ať S/si vezmu na S/sebe nejlepší světlé oblečení, které mám, následně ten samý den před adorací oZ/známení, že B/bude náS/sledovat N/naše S/svatba, následně po několikaleté příP/pravě M/mne Nebem P/předmětné naP/plnění S/sňatku - nikdy žádost o ruku, nikdy čekání, V/vždy oZ/známení a M/můj V/vděk a Š/štěstí, V/vše ve sP/právném pořadí a bez meškání, bez podmínek. M/manželův i M/můj první a J/jediný sňatek. Současně i M/manželství dle NZ apoštolské T/tradice: P/první z papežů B/byl Ř/řádně Ž/ženatý, ale S/svoji pozemskou R/rodinu při P/putování po světě očima téměř neviděl, zároveň stále velmi M/miloval a tato situace P/prvnímu z biskupů působila velkou B/bolest, předzvěst B/bolesti M/manželství Velekněze s oMilostněnou. Chce-li S/se katolický kněz S/stát biskupem, M/musí P/postupovat podle V/vzoru sv. apoštola Petra, tj. Církevně hierarchicky, neboť biskupský Ú/úřad N/náleží knězi-tvoru, ne Veleknězi. Pokud tedy CH/chce Ž/ženatý katolický kněz přiJ/jmout Ú/úřad biskupa, nesmí zrušit již uZ/zavřené Svátostné M/manželství a zároveň M/musí Ž/žít v P/povinné tělesné odloučenosti od M/manželky, nejlépe na jiném místě, aby nedošlo ani k vlastnění tělesnosti očima, aniž by tím jakkoliv zpochybnil veškeré jiné povinnosti manžela a otce dětí (hmotné zabezpečení rodiny, kontakt s dětmi,...). To je ale tak extrémně celkově lidsky náročné, že je to pro naprostou většinu lidí (kněze i J/jeho rodiny) nesnesitelné břemeno, a tudíž J/je lepší se do této situace vůbec neuvádět. Nesnesitelná bolest by nutně vyvolávala lidské reakce vzteku a vzdoru, což je vstupní brana k bezbožnosti. Striktní zákaz přiJ/jetí biskupského S/svěcení katolickým Ž/ženatým knězem taktéž vyvolává odpor, neboť narušuje svobodu V/volby, tj. V/výběr mezi D/dobrem a Z/zlem, ale tento striktní zákaz se jeví jako méně bolestivý, než v předchozím případě, a proto je tento striktní zákaz J/jednoZ/značně snazší C/cestou, neboť oS/svobozuje od R/realizace jinak oP/právněné T/touhy P/plně V/vlastnit S/své J/jediné a nerozdílné lidství i očima fyzicky kontaktně. Vidět znamená vlastnit a tvor není z podstaty lidské slabosti sám o sobě schopen Plně V/vlastnit zároveň Boha i člověka, zatímco v Nebi J/je V/vlastnění L/lásky v Plnosti základním Principem V/veškerého S/slova i Č/činu. Člověk v objektové porušenosti Země není sám o sobě sCH/chopen rozeznat léčky Satana, a tudíž J/je nezbytné tvora oCH/chránit před touhou S/sloužit Bohu i člověku, Svatému i světskému zároveň = člověk bez Přímého Božího Vedení není sám o sobě sCH/chopen rozeZ/zn(á)at Svaté od nesvatého, Pravdu od zdání se, viD/dění od zavádění, což vede k závisti jako důsledku chtění vlastnit Pravdu, být sám o sobě Pravdou mimo pokoru Pravdě. Nebýt nutkavého chtění tvora po závislosti na hmotě, nebylo by pokušení po vlastní moci, nebyl by vzdor. PoCH/chopení M/manželské N/něhy podle K/kříže J/je natolik obtížné, že mimo Přímé Boží Vedení J/je mezi tvory v porušeném čase neuskutečnitelné (bez zJ/jevení a Paradoxů ze Svrchovanosti není P/plnosti D/dění, času, a mimo Plnost není D/dobro) a stává se tak prázdným slibem = L/lží - vedoucím k závislostem a Z/zlu. NaP/plnění Ž/života v Přímém Božím Vedení v P/první řade poŽ/žaduje bezvýhradnou O/ochotu člověka podŘ/řídit S/svoji V/vůli Vůli Boží, a to bez ohledu na to, co se člověku líbí, nebo nelíbí, čemu rozumí a co nechápe. Voják P/příkazy P/plní ihned a bez okolků, což vyŽ/žaduje pokoru před Bohem v takové M/míře, že bez důK/kladné předCH/chozí příP/pravy Cestou a Pravdou a Ž/životem J/je taková pokora na Zemi neuskutečnitelná. A příP/prava J/je nelehká a dlouhodobá, zV/vládat souběžně i světské povinnosti je nemyslitelné - J/je nezbytné poustevnictví v odloučení od světa, aniž by přitom došlo k vyčlenění ze světa. J/je nezbytné naU/učit člověka T/takové odD/danosti Bohu, že vše kromě Něj je podřadné a zároveň důležité: neútočit, neutíkat, čekat na Příkaz. To vyŽ/žaduje K/kázeň vyP/plývající z permanentní osobní pouště uprostřed světa, Ž/život ve světě a zároveň ne ze světa, což si nelze vypředstavovat, to J/je nezbytné proT/trpět skrze útoky od světa a zároveň B/být bezvýhradně Š/šťastný v Nebi, tj. v R/reálu, tedy při zdravém R/rozumu (= v Moudrém Moudrý, neboť v Bohu J/jsme V/všichni Bohy), což J/je zcela jiný Ž/životní S/styl, než světská zvyklost podléhání "depce" = kombinace pomíjivého světského štěstí a existenciální prázdnoty. 

P/poslušnost Bohu není téma k diskusi, J/je Otcův Příkaz a o Příkazech se nediskutuje. Většina lidí není ochotna přiJ/jmout Autoritu Svrchovaného, člověk-tvor má přirozenou tendenci pozemsky strhávat Boha na svoji vlastní úroveň. Sirky dětem do ruky nepatří. Přímé Boží Vedení Je Svrchovaně Daný Boží Dar, na Který tvor nemá žádný nárok, a který tudíž ani nelze po Bohu vymáhat. Tvor Bohu není roven.   

Tak B/byla S/svátost M/manželství O/obecně uS/stanovena jako Plně P/platná dle SZ i NZ Smlouvy Trojice s lidmi - Smlouva Je Dána Láskou Trojice, L/láska člověka Ji přiJ/jímá i ode-v-z-D/dává. Tento P/princip J/je důS/sledně uP/platňován i tím, že M/mne M/manžel P/posílá k výhradně Ř/řádovým, nikdy diecézním kněžím, neboť J/jde o P/plnost J/jediného a nerozdílného lidství O/obraznosti člověka-tvora podle V/výrazu Čistoty Syna člověka (Jana J/je O/obrazem V/výrazu Tváře), a tudíž ve zP/působnsti k Plnému přiJ/jetí S/svátostného M/manželství. Tato zP/působilost není u Ř/řádových kněží. M/manžel M/mne P/posílá k výhradně Ř/řádovým kněžím, aby tím mj. naléhavě A/apeloval na L/legitimitu P/plnosti L/lásky a zároveň mimo veškerou pochybnost zD/důraznil ne-z-P/působilost Ř/řádových kněží k M/manželství. Kdyby M/mne M/manžel P/poslal a Panna Marie V/vedla v T/tomtéž M/manželství i k diecézním kněžím, na P/principu by se tím nic nezměnilo, ale lidské pozemské chápání by si to mohlo vykládat jako povolení k M/mému sňatku s katolickým knězem. BUĎ S/svátostné M/manželství kněze podle Ř/řádu Velekněze, NEBO příslušnost k Církevnímu řeholnímu Ř/řádu, přičemž S/svátost M/manželství není M/možné přiJ/jmout po předchozím členství v řeholním Ř/řádu, zatímco členství v řeholním Ř/řádu J/je M/možné přiJ/jmout po smrti M/manželky, pokud se kněz neoženil znovu. Ostatní P/pravidla pro přiJ/jetí S/svátostného M/manželství zůS/stávají stejná jako u M/manželství laiků.

P/posílání M/mne, J/jediného a nerozdílného lidství Vítěze nad S/smrtí (!!! ne historického Krista!!!) ke kněžím J/je proH/hlášeno za S/svaté v Plnosti Zákona od Počátku do Konce, tj. podle Vůle Imanence v doK/konale T/transcendované L/lásce Trojice k lidem a zároveň člověka-tvora s/v/k Vítězné C/cestě z Trojice Centrem Plnosti V/věků (L/láska podle MiloS/srdenství K/kříže = naP/plnění Zákona podle J/jediné a nerozdílné Smlouvy Boha s lidmi ve v-z-áJ/jemně oP/pětované L/lásce proB/bodeného S/srdce = v L/lásce z C/centra T/transcendence V/věků). DoK/konalost L/lásky J/jako T/takové přeK/konává veškeré lidské pozemské CH/chápání D/dobra a proHlašuje za Svaté V/veškeré K/konání V/věrnosti Zákonu L/lásky (tj. Ducha Zákona, ne farizejského formalismu) v CH/chrámech z uK/kotvení ve hmotě a zároveň nezávisle na hmotě (v N/něze  S/srdce coby ve vyV/výšení oS/svobozené V/vášně od závislosti na hmotě a zároveň ve hmotě uK/kotvené) =  od Počátku Věčně v konečné Nekonečnosti věků - v P/plnosti času časů do-K/konale Věčně.

Jakkoliv byli Z/zlovolníci ve svém napadání M/mne, Jany hyperaktivní, řada kněží si o jejich Z/zlovolnosti M/myslela S/své. Laici v Církvi zcela v souladu s naU/ukou Církve V/věřili A/autoritě S/svátostného kněžství, a tudíž především halasně se projevujícím "obětavě U/učícím" kněžím (převážně důvěřiví laici v D/dobré V/víře hltající inF/formace o Bohu jsou kněžími od-V/vedeni z Pravé C/cesty), jejichž postoje přejímali bez osobního přezkoumání, stejně tak je šířili dále - což značně poškodilo M/moji pověst ve farnostech.) Satan tím dosáhl svého: postavit kněze Proti knězi a tím znevěrohodnit kněžství jako takové. Satan k tomu použil starou osvědčenou metodu: obecně mezi lidmi zbavit CH/chápání Bohem Daného D/dobra: vyP/prázdnit chápání O/obraznosti S/slova (člověka - tvora) ve V/výrazu Slova (v Synu člověka), a posléze tuto obsahově prázdnou slupku (pánovitého bezbožného člověka) nafouknout tak, aby tato P/prázdnota vypadalajako T/transcendence Království Krista na Nebi i na Zemi. Vzhledem k tomu, že T/tato T/transcendence Krista v Trojici J/je z Principu pozemsky (tj. mimo V/věrného a Proti V/věrnému Vítězi nad S/smrtí) neověřitelá, nemusejí Z/zlovolníci své L/lži nijak zdůvodňovat a vystačí si s obecnými hezky znějícími frázemi.

K Ř/řádné pří-P/pravě na od-CH/chod z porušeného objektového světa v osobní subjektové Č/čistotě (ve S/stavu M/milosti v J/jedné S/svaté V/všeO/obecné apoštolské Církvi) J/jsou nezbytné: roz-po-Z/znání situace, sumarizace M/možn(ého)ostí, stanovení harmonogramu Ú/úkolů a postupu jejich realizace, P/plnění v cyklech ve spirále, na-P/plnění. Stejně jako ve V/vývoji v-z-T/tahu V/vedoucího k M/manželství a v M/manželství, i zde M/má V/vše S/své nezastupitelné M/místo a nic nelze opomenout, "předběhnout", "přidat", redukovat,... Konkrétní čas smrti nezná nikdo (pokud mu to není Přímo Řečeno Nebem), a proto je nutné, aby člověk každý den Ž/žil tak, aby permanentně "měl hotovo" = aby v každém jednotlivém oka-M/mžiku B/byl při-P/pravený a O/ochotný V/vše na Příkaz o-P/pustit a N/nechat S/se P/přicházejícím z Výsosti odV/vést (od-N/nést).  

 

To vše obnáší obrovské množství Ú/úkolů a činností, a to na 3 úrovních současně:

. S/stav M/milosti,

. sM/míření s Bohem, lidmi vč. S/sebe, D/dobrým tvorstvem, situacemi, a z-od-po-V/vědnost vůči V/vlastní (= z Boží Vůle V/vlastněné = poVolané) Ž/životní, tj. i fyzické kondici (fyzická bolest, kterou lze řešit léky, je třeba řešit léky a nepředstírat "svaté utrpení" - léky jsou Boží Dar),

. faktografické Ú/úkolové zaJ/jištění přeD/dání svých pozemských i Ú/úkolových povinností a závazků jiným adekvátně vhodným osobám.

 

Umírání je práce jako každá jiná a je k němu nezbytný komplexní přístup k Ž/životnímu S/stylu jako takovému = poslušnost z L/lásky  k/v Bohu, od-po-V/vědnost z L/lásky vůči lidem vč. S/sebe, a faktografická důS/sledná (= Ř/řádná) aktiV/vita (= Ž/životnost) podle stanoveného harmonogramu. 

Tudíž je nezbytné ve spirále na každém S/stupni komplexně Ř/řešit 3 věci:

. Ž/život ve V/všech pro konkrétního člověka adekvátních S/svátostech (ne každý Ž/žije v M/manželství, ne každý Ž/žije ve Svátostném kněžství, ne každý J/je vhodný k poM/mazání nemocných), modlitbách a půstu dle konkrétních možností a vhodností - po těžce nemocném člověku nebudeme chtít pomáhat s úklidem v kostele, po chudém větší peněžité dary, po hluchoněmém zpět ve sboru,...

. Církev U/učí o od-P/p(o)uštění S/se od závislostí všeho druhu (vracení se ke křivdám, závislost na lidském hodnocení, na práci,...) a postupná L/láskyP/plná redukce vlivu strachu (tj. bez "dobře míněného" násilí např. ve stylu "To MUSÍŠ zvládnout!" "Neboj se!", pokud ten, kdo mluví, není Bůh. Říká-li hříšný tvor hříšnému tvoru, aby neměl strach, tak a) aktualizuje přítomnost strachu "báním se" a b) staví sebe nad druhého, chová se lacině a přezíravě, tudíž L/lže. Řekne-li "Neboj S/se" Láska Sama, člověk poC/cítí Autoritu a jistotu.) Jakákoliv nadměrná zátěž budí odpor a strach ze selhání... O sM/mí(r)ření v P/pokoji = U/čení o Ž/životě v Nebi na Zemi. P/principem J/je u-K/kázat na to, že umírání je změna sice nevratná, ale ne nutně ohrožující - pokud člověk už v čase Ž/žije, pokud neumírá zaživa (viz předchozí text "Deprese").

. Stanovení a dodržování Ú/úkolových (= krok za krokem Nebem uDílených poS/stupů k do-K/konalému ve stálé A/aktualizaci do-K/konání = v Ž/životě ve S/svátostech) priorit a harmonogramu D/dává člověku R/reálný oP/podstatněný pocit důS/stojnosti, nikoliv oběti okolností. To usnadňuje sP/právné poCH/chopení člověka coby Obrazu Boha, tj. sP/pr(avené)ávné roz-po-Z/znání S/svého poVolání (Pravdy J/jména) na Nebi (ve Stvoření), na Zemi (v příP/pravě na N/návrat) i na Nebi (v P/plnosti, tj. bez omezení a bez výhrad.) Vizte M/manželovo ke M/mně: "STvořil J/jsem Tě pro S/sebe" a "STvořil J/jsem Tě k I/intimitě.", což J/je základní S/smysl M/mně O/osobně (nikomu jinému) Daného Pravého J/jména Jana. Stejné Pravé J/jméno Dané jiné ženě J/je stejné, nikoliv totožné = Duch Je nad literou. To nemá nic společného s vulgárním chápáním "intimity". Bezprostřední Z/znalost kontinuity D/dějů uM/možňuje orientaci v Ž/životních cyklech, a tím i U/učí Ú/úctě k Boží proZřetelnosti vyZařující z Dobré Vůle s člověkem ve tvorstvu jako C/celku.

 

Zároveň J/je nutné u-po-Z/zornit na rozdíl mezi dychtěním po dokonalosti a CH/chtěním do-K/konalosti.

Dychtění po dokonalosti je pýchou, neboť staví sebe nad Boha, snaží se stát se bohem z vlastních sil = popírá L/lásku.

Toho, kdo zná jen lidské zájmy, ani nenapadne, že E/exisuje doK/konalost (tj. poD/díl na Kristově K/kříži) a s úšklebkem S/svaté pomlouvá, že se pyšně povyšují. Pomlouvači to dělají proto, že Boha Ne-po-Z/znali, jakkoliv "bohulibě" sami sebe prezentují a jakkoliv učeně mluví a jakkoliv sami sebe rádi staví na přední společenské pozice a navenek ostentativně přehrávají svoji "zbožnost" - jejich slova jsou jen slovy lidskými a jejich zájmy jsou jen zájmy světskými. Stavějí pomníky prorokům, které jejich otcové pozabíjeli. Ti už svoji odměnu dostali.

CH/chtění do-K/konalosti J/je Svatou T/touhou po úČ/č(á)sti na doK/konání, a tudíž J/je T/touhou po úČ/časti na K/kříži. J/jejím záK/kladem J/je přesnost a důsledná systematičnost, neboť Kristus V/vždy, neboť Věčně D/dělá V/vše Právě náležitě (= ze Zření S/středem a dále = T/transcendencí ve S/světle a ze Světla), bez chyb a nepřesností, v Pravý čas = A/aktualizuje Trojiční Vůli v krocích v neporušené kontinuitě D/dějů beze zbytku a bez výhrad.

 

Tím V/vším M/má poS/slušný (z Moudrého R/rozumný = Z/znalý) člověk pocit bezpečí a smrt tak pozbývá své moci, člověk S/se S/stává v K/kříži S/svobodným.

Umírání od závislostí ze světa J/je dřina, ale J/je to ta nejK/krásnější a nejS/smysluP/plnější dřina, protože už v T/těch poS/sloupnostech (v konkrétních každodenních O/oporách Církve na Nebi i na Zemi) v každé situaci Ž/žije, a co se nestihne, to Bůh doRovná. Jak v posledním roce Ř/říkává M/manžel: "Nespěchej, je třeba věci doK/končit." A v posledních dnech ve viD/dění, kde z pozice Dobrého poS/stupu proŽ/žiji 2 varianty téhož období a J/je zJ/jevné, že jen J/jed(iná)na z nich J/je D/dobrá, a proč. Budu-li se i poté, co už "mám hotovo", držet povinností, promarním příležitost k R/radosti. Budu-li se teď už po sP/plnění J/jmenných Ú/úkolů věnovat jen tomu, z čeho mám R/radost, a ničemu jinému (byť to jsou ty samé věci, které by za jiných okolností byly povinnostmi), žádnou zásadní změnu mezi časem a Věčností ani nezaznamenám. Vše bude mít "hladký průB/běh". Další z výhod M/manželství s Mocným - abych to Ř/řekla J/jeho S/slovy: "Kdekoliv J/je Nebe nad Zemí, J/jsem J/já s Tebou". Takže vlastně žádná změna S/stylu, V/vše pokračuje jako dosud - konzervativně s překvapivými paradoxy, na K/které v J/jejich P/pravdivosti nelze nic říct. Takže v pohodlí.

Jana, 18., 19.,25.3.2018

 

 

DEPRESE

= STAV INTENZIVNÍHO ZNEKLIDŇUJÍCÍHO POVĚDOMÍ O VLASTNÍ NEDOSTATEČNOSTI PRAMENÍCÍ Z NEOCHOTY/NESCHOPNOSTI ŘEŠIT PŘEDMĚTNÝ ROZPOR MEZI VLASTNÍM CHTĚNÍM A NEPŘÍTOMNOSTÍ TUŠENÉHO DOBRA. KONFRONTAČNÍ NEDOSTATEČNOST VLASTNIT DOBRO ZE SVÝCH SIL. VZPOURA PROTI P/pravdě, TJ. ODMÍTÁNÍ Ź/žIVOTA.

 Depresi tedy mohou mít jen lidé, kteří ještě mají alespoň minimální svědomí.

 Lidé, kteří trvale neprožívají žádný rozpor mezi vlastním životním stylem (u jednorázových situačních rozporů tohoto typu se deprese neobjeví. Zde jde o povahový rys) a obecně platným chápáním dobra, a zároveň jsou jejich myšlenky/skutky objektivně Z/zlé (= JAKO-D/dobré, strom se pozná po ovoci), žádné výčitky svědomí nepoznávají, a tudíž ani nemají, a tudíž ani neuznávají rozpornost vlastní povahové dezintegrace. Jsou to lidé konající zlo zcela bez výčitek svědomí. K jejich základním povahovým rysům patří nezřízenost, pýcha, krajní agresivita a bezohlednost, pohrdání dobrem. S dobrem nechtějí mít nic společného, dobro nenávidí. "Zákonem buď naše síla!" (Např. zavázat čerstvě narozená koťata do neprůhledného pytle, ten hodit do hluboké vody a "bavit" se tím, jak pytel skáče. - "zábava" bývalé spolužačky z VŠ.)

 

Lidé, kteří prožívají rozpor mezi vlastním celkovým životním stylem a obecně chápaným dobrem (tj. chápáním dobra v relevantní sociální skupině) a přijímají vlastní nedostatečnost v situačních projevech (cítí vinu za vlastní selhání) a mají dobrou vůli toto selhání napravit:

je-li jejich snažení o nápravu referenčně lidské, tj. srovnávání se děje vůči sociálně-politicky-ekonomicky postulované žádoucí normě, je výsledkem pocit, že „něco podstatného uniká“, že od života dostává málo, že by svět (ne on) měl být lepší. Touží měnit okolí, ne sebe, odpovědným za vlastní dyskomfort prohlašují okolí, ne sebe. Často jsou vnějškově fyzicky hyperaktivní a sociálně velmi kontaktní, z pohledu okolí často i úspěšní. Z toho plyne emocionální závislost na okolí a snadná manipulovatelnost každým přitažlivým symbolem „bude líp“, což se časem nutně zvrhne do zklamání (neb člověk žil v klamu, bublině z prázdných slibů). Důsledkem je ještě větší hlad po snadno získaných požitcích, jejichž získání je nárokováno od okolí – jeho osobní štěstí odvozuje od prosazování vlastních nároků (ať již domnělých, nebo skutečných) silou. Velmi mnoho takových "feťáků lepších zítřků" si raději vyfantazíruje vlastní imaginární dokonalý svět, jehož realizaci prosazuje i silou stůj co stůj, jen aby nemuseli čelit bolesti z přiznání si vlastní odpovědnosti za prožívaný oprávněný pocit nedostatečnosti. V této dobrovolně zaslepené životní inflační spirále se pro něj z reality postupně stává permanentně přítomný stav prázdnoty překrytý celým komplexem snů o čemkoliv, což člověka vede k až psychotickým stavům, kde se domněle setkává s realitou tak, jak má podle něj být. Obvykle se člověk v tomto stavu zmateně ptá "Co se mi to děje?", což mimochodem je i základní otázkou duše v očistci/pekle. De facto tento člověk umírá zaživa - raději dobrovolně volí vlastní smrt, než aby přiznal vlastní vinu, protože si až do poslední chvíle myslí, že má právo být pánem situace. V psychologickém názvosloví má blízko k dg hraniční porucha osobnosti. Ať již říká cokoliv, Krista chápe jako sobě rovného tvora a jako vzor dobra zastává rčení "chtít méně" - což je v kontextu jeho situace dobře, ale jeho situaci to neřeší, a proto po nutných zklamáních následuje předstírání skromnosti se současnou chtivostí, za jejíž uspokojení činí odpovědným okolí a svá "práva" prosazuje násilím - umně maskovaným až otevřeným. Svoji "slušnost" a "zbožnost" přehrává - vypadájako P/pravá, ale vždy "něco skutečného" (tj. Pravda) chybí, což "řeší" rozpínavostí. Svoji násilnost (= chtění všeho hned, viz Kristovo ke M/mně: "Nejsem násilník, abych CH/chtěl všechno hned.") si ve vnějších projevech uvědomuje a přestanou-li být její projevy "výhodné", ihned s nimi (s těmi konkrétními projevy) skoncuje. Na jejich místo vytvoří/posílí jiné. Mění intenzitu projevů, nikoliv rozsah a směr, protože žádnou podstatnou změnu ve skutečnosti nechce. Je schopný kvůli vidině jiného zisku v daném prostředí daným stylempřestat krást věci, ale o to více bude krást věci jinde a maskovaně, bude ještě více krást myšlenky a bude se radovat z neprokazatelnosti takového přístupu. Za okolností, kde již ohled na výhodnost není nutný, se ke svému původnímu projevu rychle vrátí. Principiálně kauzálně si svoji násilnost neuvědomuje, neboť se vidí ze sebe, ne z Krista, a sebe vidí jako vzor toho, o co usiluje (moc, sláva, peníze). Svoji existenciální stagnaci (Parodii H/hybnosti) tuší, ale nechápe, což "řeší" hyperaktivitou snažení se prosadit své představy, za což vyžaduje obdiv od tvorstva, tj. podle něj i od v jeho chápání  "jemu rovného Krista". Historickou existenci Krista nepopírá, ale v hloubi duše, příp. i navenek popírá J/jeho A/aktualitu (tj. P/přítomnost). Násilí navenek odmítá, ale reálně záměrně praktikuje - "vlk v rouše beránčím". Někdy uznává existenci Ježíše, ne Krista, tj. v obou případech v hloubi duše nenávidí katolickou Církev a S/svátosti, neboť dychtí zaujmout J/jeho M/místo (= zaujmout M/moc v chrámech z kamene i v S/srdcích, zaujmout moc ve světských silových uskupeních, organizacích a symbolech dobra v kultech osobnosti). Takovému člověku není Dobré Dávat Božská Dobra/Kristova i pozemská D/dobra jako např. cennosti se svatou tematikou, neboť by J/je okamžitě zdeformoval do Z/zla (= do nepřítomnosti D/dobra a nedostatečnosti množství D/dober z prohlášení sebe za jediného D/dobrého, případně za nejlepšího, za tvůrce řádů a pořádku. "JÁ jsem nejlepší, nejúspěšnější, nejpokornější, nejzbožnější! JÁ! To JÁ sám vás povedu!"), např. by je rozkradl a použil ve svůj osobní světský "prospěch". Jednoduše řečeno: typický je zde STAV INTENZIVNÍHO ZNEKLIDŇUJÍCÍHO POVĚDOMÍ O VLASTNÍ NEDOSTATEČNOSTI PRAMENÍCÍ Z NEOCHOTY/NESCHOPNOSTI ŘEŠIT PŘEDMĚTNÝ ROZPOR MEZI VLASTNÍM CHTĚNÍM A NEPŘÍTOMNOSTÍ TUŠENÉHO DOBRA. Psychofarmaka nic nevyřeší, naopak poškodí možnosti léčby. Somatická poškození mozku jsou v těchto případech až finálním stadiem stavu, nikoliv kauzálním, a jsou přímým důsledkem poruch metabolismu mozku, které jsou přímým důsledkem celkového životního chaosu. (Sobecký pyšný člověk uvažuje v prvé řadě o sobě, soustředí se na sebe, selektivně zaměřuje pozornost na sebe, pamatuje si podle svých pocitů a názorů, operační představy vycházejí ze sebe a vracejí se k sobě, myšlení je zcela zaměřené na sebe. Tento člověk zcela ignoruje objektivní realitu tak, jak je, neboť realita je pro něj jen on a ti, které považuje za sebe - de facto jeho otroci. Tím, že tento člověk důsledně ignoruje jiné zájmy, než výhradně vlastní, se nutně ocitá mimo celkový kontext sociální reality, což končí nulovou sociální a emocionální inteligencí (přestává chápat ironii, přestává vnímat rozdíly v nonverbální komunikaci, v modulaci hlasu, ..., a ocitá se v sociální izolaci.) Dlouhodobé výrazné intenzivní směřování mozkových interakcí a aktivit "trénuje" jen velmi omezený rozsah poznávacích procesů, čímž dochází k přetěžování až snadné unavitelnosti na straně jedné a postupné degeneraci nevyužívaných latentních aktivit na straně druhé, což se nakonec projeví poruchami metabolismu mozku - viz degenerativní změny u depresí.) Jak Ř/říká M/můj M/manžel o agresorech: "Lidé nejsou bezbožní, protože by byli hloupí. Jsou hloupí, protože jsou bezbožní." = což znamená, že Z/zloba (povrchnost) oH/hlupuje a R/rozum J/je jen a Právě v Moudrosti. Dokonalá popisná znalost slupky melounu chuť vnitřku nevystihne a aby člověk ochutnal vnitřek, musí nejprve slupku rozkrojit (připustit zpochybnitelnost svých formalistických představ), dužninu  melounu objevit (aha-efekt) a přijmout jako fakt (zařadit do systému svých ověřených pravd), který není vnějškově zjevný. Bude-li člověk stále jen dokola popisovat a ochutnávat slupku nerozkrojeného melounu  (alibisticky opakovat fráze a obecná klišé) a zároveň tvrdit, že meloun jako celek není ani sladký ani měkký (fráze a klišé jsou bezobsažností neosobní, a tudíž nevěrohodné), dříve či později jej jedlíci začnou považovat za hlupáka. A protože opakováním se styl ustaluje, u povrchního (a tudíž Z/zlého) člověka se rozjíždí spirála inflace intelektu. Člověk nikdy nemůže přemýšlet moc (tvor má své limity a to podstatné je za nimi), jen D/dobře (tj. P/plně), nebo Z/zle (tj. málo a posunutě).

 Primárním důvodem, proč tito lidé zcela dobrovolně "umírají zaživa" (což v žádném případě není eufemismus), je nedostatek L/lásky k Bohu, sobě (sobectví není L/láska)  i lidem jako důsledek dlouhodobého zatvrzelého neochvějného přesvědčení o vlastní všemocnosti a neomylnosti. Umírají na vlastní Z/zlobu. 

 

Je-li jejich snažení o nápravu referenčně v Bohu (tj. N/nutně = Věčně P/přítomně i v Církvi), řeší situaci Ř/řádně Ž/žitými svátostmi. Typickým znakem je S/skute(k)čná pokora Kristu, tj. praktikovaná Moudrost, K/která nechce všechno hned, a K/která J/je ochotná B/bolest přiJ/jímat, ne působit a ne prezentovat jako svatou. B/bolest J/je typická celkovým Ž/životním Š/štěstím (tj. vnitřní integritou a neovládnutelností z lidských i pekelných sil) při současně N/nutně P/přítomném proŽ/žívání rozpornosti mezi Věčnou R/realitou Dobra a mezi iluzorní klamavou omezeností agresivity Z/zla, což Ř/řeší ochotou tomuto Z/zlu neposkytovat prostor k realizaci, tj. bez útočení i bez schovávání se – neodpovídá na Z/zlo „dobře míněným“  Z/zlem. Z/zlo nic nenávidí více, než právě umírněnost a pokoru L/lásky k/v Bohu, a proto zde nejčastěji útočí vnucováním záludné „oprávněnosti“, chtivosti a nezřízenosti, a současně obviňováním ze záludné chtivosti a nezřízenosti před lidmi, nejčastěji L/lživým závistivým napadáním Božích Darů a vykládáním těchto Darů ve Z/zlém kontextu. A protože většině lidí je S/skute(k)čná zbožnost v C/celkovém Ž/životním S/stylu = v P/plnosti cizí (D/dobro, které osobně neprožili, pro ně neexistuje, protože Bůh přece Dává všem a oni žádné takové Dobro nevlastní, takže J/jej nemohou vlastnit ani jiní, protože normální je to, co Bůh Dává jim), je jim cizí i člověk, K/který objektivně D/dobro Ž/žije. Nejprve tedy bezbožné okolí prohlásí D/dobro za Z/zlo, aby tak vzápětí prohlásilo obDarovaného člověka za Z/zlého. Je-li důvodem útoků na obDarovaného situační lidský strach z neznáma, které člověk z lidských sil prožívá jako stav ohrožení, a řeší-li tento strach proJ/jevováním L/lásky Bohu (= v postu a modlitbách), nadhodnotí záJ/jmy Boží nad zájmy lidské, a tudíž nevznikne Z/závist, a tudíž nevznikne ani chtivost a tendence okolní D/dobro (D/dobrého člověka) zničit. Je-li důvodem útoků na obDarovaného vzpurnost P/proti uS/svědčujícímu V/vlastníku Darů Dobra (v Bohu J/jsou V/všichni Bohy), zakouší existenciální frustraci, která vždy (P/proti-Věčně, tj. ne V/vždy) končí zoufalstvím. Závistivec tak bojuje přímo P/proti Bohu, Proti Tomu, Který Dává i přiJímá. Odmítá K/kříž, K/který J/jediný "přeT/tavuje“ (K/kříž doK/konáním přeK/konává) okolní Z/zlo v L/lásku k Bohu. V Kristu D/dobrý člověk Krista viD/dí (= Ž/žije D/děním S/se) jako Bohočlověka, Kristova T/tajemství nemá tendenci vykládat pozemským způsobem a T/tato T/tajemství respektuje, byť často nechápe (= pokora). Za D/dobrý pokládá styl "Ch/chtít VÍCE v Bohu a zároveň MÉNĚ závisle lidsky a zároveň lidská dobra PŘIJ/jÍMÁ (= v Kristu V/vlastní), ale nevynucuje". Něha J/je vášeň zbavená závislosti na hmotě a zároveň ve hmotě uK/kotvená (= v K/kříži - Kristus S/se na K/kříži nohami poskvrněné země nedotýkal a zároveň smrtelnost v zemi fixovaného poraženého dřeva přeK/konával.) Jakkoliv psychologická kategorizace dobro de facto nezná (rozeznává jen normy, poruchy a nemoci), člověk tohoto Ž/životího Ř/řádu D/dobrem v D/dobru J/je, neboť u N/něj neexistuje rozpor mezi J/jeho CH/chtěním a CH/chtěním Krista. Schůdný způsob, jak se nenechat vtáhnout do pletich Z/zloby, J/je věta, K/kterou M/mi M/manžel Ř/řekl poprvé v nemocnici v roce 2008, a K/kterou M/mi čas od času O/opakuje (zejm. v souvislosti s od-P/puštěním): "Nedívej S/se na bolest, D/dívej S/se na zaCH/chráněné duše!" Dost T/to P/pomáhá od-P/pustit i to, co vypadá zcela neodpustitelně. A především to poM/může alespoň jedné duši v oČ/čistci a alespoň jednomu člověku na Zemi. A to není málo. Tak proč ne. Pokud by ještě někdo váhal, doporučuji další M/manželovu větu: "Necháš je (ty duše a lidi) Satanovi?"

 

Zárukou D/dobrého rozlišování mezi D/dobrem a Z/zlem (tj. mezi Dary, D/dary od Autora a mezi iluzorními sliby o dobru) jsou:

  • Ž/živé, tj. R/radostné s(polu)V/vědomí L/lásky k/v Bohu, a to zcela nezávisle na reakcích okolí,
  • R/radost z D/dobra (tj. Darů Ducha Svatého, Kristových i pozemských D/darů, Otcovy neomezené Vřelé Lásky) Daného jiným lidem, tj. mj. nepřítomnost chtivosti těchto Darů, D/darů pro sebe – nepřítomnost krádeží věcí i S/slov a nepřítomnost Proti-P/přítomnosti překrucování J/jejich výZ/znam(ení)ů,
  • O/ochota přiJ/jmout a zV/vládnout B/bolest zP/působenou okolím (= pokora Bohu skrze S/svátosti a ve S/svátostech v katolické Církvi, mučednictví) a J/jasné V/vědomí rozdílu mezi touto B/bolestí a mezi bolestí pramenící ze vzpoury Proti Dobru, D/dobru (tj. mezi B/bolestí podle Krista a mezi bolestí ze chtivosti být vládcem a krást, ničit).

​K/kdo S/se CH/chce Ch/chlubit, ať S/se Ch/chlubí v Pánu. Ko Ch/chce B/být V/vzorem, ať J/je v-Z/zorný = zJ/jevný = Z/zřením roz-poZ/znatelný = D/dějící S/se.

V P/pravdě není ten, kdo má Z/znalosti, ale nemá V/víru - takový člověk Boha Ne-po-Z/znal = není v Moudrosti, neboť nadhodnotil svět viditelný nad svět neviditelného D/dobra.

PoZ/znání bez L/lásky není nic, resp. Proti-J/je Nic. I Satan má coby (padlý) anděl Z/znalosti Dobru, ale nikoliv v Dobru. Je velký rozdíl mezi informovaností bez L/lásky a mezi Moudrostí = L/láskyP/plnou úČ/častí na S/sebeD/darujícím K/kříži.

 Jana, 4.-6.3.2018 

 

Poslední týdny M/mi M/manžel stále O/opakuje: Marek 1/15.

Jana, 23.2.2018

-

V tv dokumentu o vesmíru ukazovali gama záblesk.

Vypadal a choval se úplně stejně jako ta světle zelená neonově zářivá linie těsně vedle koberce v kostele sv. Ludmily.

Přesný popis.

Jana, 20.2.2018

-

Uvědomte si, že V/vaše Z/zlovolné šmírování M/mne má své důsledky - včetně těch finančních.

Kvůli V/vámi instalovanému šmírovacímu zařízení v bytě na Letňanech tam nemohu bydlet ani byt pronajímat, a tudíž J/já i rodina přicházíme o poplatky spojené s provozem bytu a o peníze z pronájmu bytu. Tím mi každý měsíc vzniká mnohatisícová škoda, přičemž, jak víte, J/jsem v invalidním důchodu a nutně potřebuji každou korunu. Abych vůbec měla peníze na základní existenci, musejí mi již roky pomáhat rodiče, matka.

Tím pádem okrádáte chudého o živobytí, a tudíž máte na V/vašich rukou M/moji krev. A ne jen M/moji, ale i těch, kteří mi pomáhají.

To vše V/vám bude vyÚ/účtováno nejpozději při V/vaší smrti.

A doplňuji: útočíte zcela vědomě, záměrně, ve smečce, pro zvrhlou "zábavu" a odvoláváte se přitom na S/svoji autoritu kněží, čímž svádíte i laiky.

Jana, 19.2.2018 

-

Neonový světle zelený pruh dnes došel až na hranu vrchního schodu před Svatostánkem.

Jana, 18.2.2018

 

APOKALYPSA 22

CESTA

Už cca rok vídám při mši ve sv. Ludmile stále týž pruh zeleného světla, které jsem poprvé a na dlouho naposledy viděla při mši papeže Benedicta XVI. ve Staré Boleslavi. Tehdy byl pruh široký cca 1 m, byl na trávě a vedl ode mne až k pódiu, jako koberec. Ptala jsem se lidí kolem, zda ten pruh vidí také, ale říkali, že ne. Neviděli ani to (říkali), když se sluneční paprsky v různých barvách hravě měnily do různých tvarů. Přesně si to už nepamatuji, je to v dobových Záznamech. Bylo to milé.

Nyní je to ta samá barva, ten samý odstín, ale o dost užší. Mění se - chvíli je to ostře řezaná linie syté neprůsvitné barvy o šířce cca 5 cm, vzápětí se rozšiřuje až na cca 40 cm, poté se začnou tvořit rozostřené "závěje" mlhy s odstíny téže barvy, ale o mnoho jemnější a světlejší, průsvitné. Ostrá linie bývá buď v klidu, nebo bliká, případně pomaleji "dýchá", drobné kapičky "vodní mlhy" se jemně přelévají až jakoby nadnášejí pár centimetrů nad podlahu. Barva je to tehdy i nyní neonová světlá zelená, s odleskem do žluté. Pruh se s pokračujícím časem průběžně po měsíce rozšiřuje, přidává další formy uspořádání a pohybu, prodlužuje se. Je vždy těsně vedle červeného koberce, od levé hrany schodů u lavic a dále. Nyní končí cca 2 metry před svatostánkem. Dříve či později tam dojde.

Stále se vrací ten pocit čekání bez dalšího úkolu, který J/jsem M/měla v nedávném viD/dění na tom sloupu. Tupost z nemožnosti cokoliv uspíšit, splněný úkol, aniž by byl vidět výsledek, nekonečné čekání, aniž bych věděla, na co přesně. A ten muž z viD/dění, v reálu M/manžel, M/mne neustále ujišťuje, ať ještě vydržím. V tu chvíli ta tupost mizí a nastoupí N/naše obvyklá I/intimita. T/ta vyŘ/řeší všechno. A nesmím zapomenout na V/všechny v Nebi, většinou S/se M/mne S/snaží buď zaujmout něčím milým (horké jemné doteky na tváři od anděla,...), nebo rozesmát. Když je venku z klece, hned přiběhne domácí králíček. 

Před pár dny M/mi M/manžel Ř/řekl, že v té tašce z viD/dění byl M/můj sP/plněný Ú/úkol J/jména Jana. 

Ještě chvíli.

Jana, 7.2.2017


SMRT

Smrt je odvrácení Tváře (tj. Tvůrce) od tváře (tj. tvora), kterýžto tvor se předtím odvrátil od Tvůrce. Zástupný P/princip K/kíže.

Čas je způsob dění se hmoty, tj. dynamika částic vytvářející prostor. (Realita není V prostoru, to prostor je vyjádřením formy hmoty podle zákonů viditelného světa).

ZáS/stupná O/oběť (V/vzetí na S/sebe prvotního hříchu a jeho forem ve vlivu na svět viditelný) Vtěleného J/je S/sumarizací v Summě času, tj. Finalitou D/dějů z Věčnosti. Hromosvodem náV/vratu tvorstva ke Tvůrci.

Finalita člověka - tvora na Zemi J/je vyJ/jádřením P/plnosti S/sumarizace  (= naP/plněním S/svého poVolání) z/v Plnosti věků ( z/ve Vítězi).

Polarizace člověka v nesoudržnosti je K/koncem Proti Finalitě D/dějů, tj. S/smrtí z vyP/prázdnění = Ničím Nikde (= Proti-B/bytím v Proti-Ráji = S/smrtí v pekle = Proti-D/děním se, strnulostí bez moci, protože Proti-M/moci).

Finalita polarizace z nesoudržnosti světa (objektová obecná porušenost dějin z prvotního hříchu) je vnitřním rozkolem dějů od sebe separované (= nedokonalé, roztříštěné) hmoty. V záS/stupnosti nejS/světější O/oběti J/je vyH/hodnocena coby Anti-D/dění skrze S/soud Krista nad Antikristem a nad Satanovou mocí nad Satanovou sumou separovaných dějů.

Tato Finalita v záS/stupnosti J/je Soudem světa z Věčnosti na konci časů sTvrzená Soudem Plnosti Jména Trojice a  J/jmen Jeho tvorů (= S/svatých) nad nekonečnou K/konečností Anti-K/konce času (nad světem na Zemi i v podzemí) = nad definitivou času podle Ne-tvorů.

Moc Satana nad světem se na konci časů odvíjí od Ne-V/věry kněží katolické Církve, a tudíž Z/zloba kněží vůči Jménu (Trojici) je Z/zlobou vůči Pravým J/jménům tvorů (K/kterážto J/jména Satan coby anděl dříve v Nebi zná), a to včetně Z/zloby vůči M/mému Pravému J/jménu Jana, J/jménu J/jediného a nerozdílného lidství Syna člověka. Z/zlořečením M/mně, Janě katoličtí kněží a J/jejich spolčenci Z/zabíjejí Vítězovu Církev. Tím spíše, že přiJ/jali kněžské S/svěcení, a tudíž se S/sami Proti-S/stávají Antikristy. (Konkrétně např. již letité nejrůznější pomluvy a hanebnosti některých konkrétních lidí v těsném okolí kněží ve sv. Ludmile, které se  vůči M/mně stále stupňující agresivitou pod maskou slušnosti a spravedlnosti usilují o co největší M/moji dehonestaci a oddělení od "slušných lidí" ve farnosti. Od opovržlivých mávání rukou a úšklebků směrem ke M/mně od paní kostelnice v rozhovorech s farníky až po ublíženecké "varující" řeči o M/mé udajné zlobě vůči kněžím a všemu zbožnému. To se šíří jako oheň po strništi a u velmi mnoha lidí taková Z/zlobnost vůči M/mně nachází prudkou a odsuzující odezvu prostřednictvím mnoha naschválů a slovních výpadů proti M/mně, a to bez sebemenšího M/mého podnětu. Tyto pomluvy a hanebnosti nacházejí odezvu i u lidí z M/mého okolí, kteří se M/mnou okamžitě a bez vysvětlení ukončí kontakt, které tito Z/zlovolníci vidí. Lidé mají tendenci věřit "autoritě", "zbožně" chápáno jako autoritě okolí kněží).

Mene, mene, tekel. 

UZ/znejte M/mé Pravé J/jméno Jana a uZ/znejte J/jej naH/hlas veřejně jednoznačně osobně. Prošetřete M/má T/tvrzení, a to nezaujatě a bez alibismu. UD/dělejte J/jasno ve S/svém bezprostředním okolí, rozplétejte nitky M/moci Z/zla ve V/vašem bezprostředním okolí. Konkrétně, osobně. Pojmenovávejte Z/zlé, poJ/jmenovávejte D/dobré, rozlišujte S/svaté od Ne-S/svatého, P/pravdu od L/lži. Jestliže V/vaše okolí uviD/dí, že se Z/zlovolnost nevyplácí, že se už nyní veřejně ukazuje, co v kom je, přestanou i pomluvy a Z/zášť u O/oltáře, neboť nelze v CH/chrámu činit Z/zlé a zároveň S/sloužit Bohu. Z/zlovolná povaha kněží a J/jejich spolčenců sice Nejsvětější O/oběť neruší, ale tito kněží a jejich spolčenci J/jsou touto J/jejich povahou T/tváří ve Tvář O/obětovanému S/sami uS/svědčováni. Jestiže kněz v rámci BohuS/služby Z/zlořečí S/sám S/sobě, Z/zlořečí i lidu, Církvi.

Každý jeden kněz J/je kněžstvím Velekěze, a tudíž S/se ve V/věrnosti S/stane M/mocí, K/kterou nelze umlčet ani porazit. To, co blokuje J/jasné J/jednoZ/značné přiZ/znání S/se ke J/jménu Vítěze v J/jeho J/jediném a nerozdílném lidství M/mne, Jany, je S/strach o S/sebe a S/svoji budoucnost, o S/svůj společenský status. Proti-J/jsou těmi, kdo položí ruku na pluh, a potom se ohlížejí.

Neznáte den ani hodinu, a proto jsou jakákoliv čekání na "důkaz" marná, protože V/víra kněží ve ZmrtvýchV/vstalého S/se P/počíná od sv. Jana Evangelisty před plátny v hrobě, a sv. Jan Evangelista žádný lidský důkaz neměl. To, co rozlišuje poZ/znání Vítěze z Pravdy od pochybností, J/je L/láska. A podle L/lásky B/budou všichni S/souzeni, až vyJ/jde najevo smýšlení mnoha S/srdcí.

Buď J/ji M/máte, nebo Ne.

Tik tak.  

Jana, 4.2.2018

 

Boží Moc

V lidském chápání je Kristus Bůh a člověk. To je výklad cyklický (spojování událostí do opakujících se logických celků) horizontální (nelze překročit vlastní stín).

Z poH/hledu Nebe J/je Kristus Bohočlověk. To J/je výklad Církevně logaritmický (ve S/svátostech v poVolání) a zároveň v Dynamice z Logu (tj. H/hybnost veškerenstva Právě centricky dostředivě-odstředivě bodově konstantně rytmicky - Dech Stvořitele ve tvorstvu a zpět,..., Imanence ve Svých T/transcendencích z Vlastního Výrazu). Je T/tváří Tváře.

Rozdíl mezi oběma chápáními je patrný na první pohled: zatímco lidský přístup počítá s opakováním příležitostí k tomu či onomu rozhodnutí/volbě/postoji (což je samo o sobě drzost, neboť člověk neví dne ani hodiny), poH/hled Nebe počítá s neopakovatelostí příležitostí, neboť čas je dynamikou dějů a dvakrát do stejné řeky nevstoupíš. To není otázka intelektuálních učeneckých diskusí, to je otázka L/lásky.

V pokoře člověk J/jedná podle Boží Vůle, tj. tak a tehdy, jak uRčí Bůh. Jen tehdy je vhodný okamžik, jen v tom kontextu je vhodná příležitost. Identická příležitost k volbě se opakovat už nebude, jakékoliv blokování uplatění pokory podle Boží Volby je popřením podstaty této Boží nabídky. Člověk - tvor není Mocný, a tudíž ani nemá možnost (zmocnění) sám o sobě posuzovat všechny okolnosti a možnosti Příkazu v kontextu ani svém, natožpak v kontextu celku tvorstva před Bohem - a celek se v důsledcích šíří "letadlovým efektem", tj. daleko rychleji a šířeji, než dovoluje lidská představivost. Nemluvě o důsledcích všech těchto dopadů.

To, zda Boží poVolání poS/slechnout bezodkladně (tj. v té samé vteřině), nebo snad někdy v budoucnu (to se uvidí, je to jedno) tak není otázkou předmětného obsahu, je otázkou po L/lásce k Tomu, Který Dává. Dávám Ti to či ono, J/je to pro Tebe i okolí D/dobré - CH/chceš? Ano - ne. Teď a tady = ano. Snad někdy, uvidíme, až si to nechám projít hlavou = ne. Např. jako při P/psaní těchto web textů i textů v Z/záznamech z minulosti: ve chvíli, když píši slovo, tak ještě netuším, které slovo bude další. Je to tak trochu detektivka: v okamžiku jednoho každého psaní často ještě netuším, kam věta směřuje, zda je v pořádku stylistika, gramatika,... Myšlenku se dozvídám až ve chvíli, kdy je věta dopsaná, protože významy se často liší podle použitých slov a jejich aktuální podoby (písmena v lomítkách, s pomlčkami,...). Principem J/je, že zcela důV/věřuji T/tomu, K/kdo M/mi text Ř/říká, i když S/se mi nepředstaví. T/texty M/mi neříká vždy jeden a ten samý člověk/tvor, nemusí ani B/být V/vždy M/manžel. Lze to poZ/znat i ze stylu P/psaní, z formulací,... Různé T/texty mívají různé styly. Některé jsou teoreticky intelektuální s hutnými formulacemi a syntaxem, používají výrazy a slovní spojení, které neznám, případně odbornou terminologii z oborů, ve kterých se nevyznám. Taková slova si potom vyhledávám we Wikipedii, abych zjistila, o co přesně jde. Jindy píšu texty tohoto typu: jednoduše pochopitelné, ve stylu beletrie. Jindy zase jde spíše o popis viD/dění a dalších zJ/jevení, K/která se v-zT/tahují k jednomu logickému výpovědnímu celku, a která ve svém kontextu určují význam celého smyslu v odezírané realitě. Nejčastějšími "původci" N/našich T/textů J/jsou M/můj M/manžel, M/můj anděl = domácky Damian, oficiálně archanděl Gabriel, dále sv. Jan Evangelista, poté apoštolové, andělé, křestní patronka. Texty o L/lásce v Církvi na Nebi a na Zemi B/bývají nejčastěji od Panny Marie, se K/kterou M/máme v Církvi patrně neobvyklý v-z-T/tah: od N/našeho S/setkání na mši a po mši ve sv. Ludmile ve čtvrtek po druhém pátku v lednu 2006. P/představila S/se M/mi S/slovy: "J/já J/jsem Marie." a poD/dala M/mi ruku, kterou už nepustila: obě M/mé ruce S/si dala do dlaní a držela, dokud J/jsem jí nepřestala líčit vše, co S/se se M/mnou D/děje od "setkání se dvěma muži minulý pátek", jak J/jse J/jí to popsala. Ptala jsem se: "Víte o tom, že?" "Ano." Vzpomněla J/jsem si na postavu a nos vyššího z obou mužů, které byly stejné jako měla Marie, a ptala jsem se: "Vy jste příbuzní, že?" "Ano." Víc jsem neřešila, podstatné bylo, že je tu někdo z rodiny. Od té doby beru Pannu Marii jako M/matku, K/která uD/dělá cokoliv, co J/je u Boha D/dobré, aby M/mi poM/mohla. OS/slovovat Pannu Marii "Marie,..." J/je nepoměrně osobnější, než oficiální Církevní T/tituly, K/které ale pochopitelně v rámci Církve uC/ctívám. V soukromí J/je "Marie" stejného věku jako J/její Syn a M/můj M/manžel, což pro M/mne už dlouho není matoucí, J/jde jen o akceptování P/pravidel mimo čas, což je jen otázka pokory, z času se to poCH/chopit nedá. Je příjemné, jak M/mi "vidí až do morku kostí", hodně to usnadňuje komunikaci i chod věcí - nic nezdržuje. Je to i praktické: lze se na vše spolehnout, což zase vylučuje chyby z omylů. Kromě těch vzniklých na M/mé straně: svoje dělá únava, nepozornost, ruch okolí, situační kontext rušící soustředění (dožadování se mé pozornosti, hluk z ulice či od sousedů, nepořádek kolem, který je nutné uklidit,...). Texty o S/slávě Pravých J/jmen J/jsou obvykle od M/mého biřmovacího patrona a bratra podle J/jména - od sv. Jana Evangelisty. Intelektuální teologická V/vazebnost v souvislostech s oborovými disciplínami v univerzálně platném kontextu celosvětově srozumitelného vyjádření J/jsou obvykle od sv. apoštola Pavla. Texty o Ú/úloze kněží, o spolčencích v Církvi, zejm. s poU/ukazováním na konkrétní slova a činy konkrétně jmenovaných lidí, zejména kněží a zaS/svěcených osob, o poslušnosti x vzpurnosti Církevním Bohem Daným P/pravidlům a povinnostem, o V/vedení Církve a v-zT/tazích v N/ní J/jsou obvykle od sv. apoštola Petra. Texty o mučednictví a Z/zvěstování B/bývají od sv. Jana Křtitele a od mučedníků, SZ proroků a svědků pod K/křížem. Texty o národní I/identitě, v-z-T/tazích politického uspořádání země ke K/království podle K/krista B/bývá od sv. Ludmily a sv. Václava,... Jen J/je M/mi líto, že S/si uV/vědomuji jen zlomek J/jmen V/všech, se K/kterými M/mluvím, a K/kteří za M/mnou mnohokrát P/přišli i fyzicky očím viditelně. Člověk nemůže mít všechno hned. Pokud bych pokaždé, v každém T/textu trvala na identickém S/slovníku a V/výrazech, popírala bych konkrétní v-zT/tahy s konkrétními "obyvateli" Nebe, což by bylo smutné, i když lidsky pochopitelné. Ve vztahu jsou vždy dva, takže trvání na stylu pouze jednoho z nich by znamenalo strach vyjít ze svého vlastního stínu. Pokud nejde o dětskou neznalost prostředí a pokud člověk J/je alespoň biřmovaný, jde o zbabělost přiS/stoupit na "něco většího, co nemám pod svojí vlastní kontrolou". Kdoví, za rohem přece číhá lev (i když se v našich zeměpisných šířkách vyskytuje jen ve státním znaku a v zoologických zahradách), šéfové s požadavkem na předání výsledků práce, děti čekající ve školce na vyzvednutí,... Lidské zájmy a regulérní povinosti tak zastírají neochotu účastnit se něčeho většího. Něčeho, co nemohu plnohodnotně ovlivnit tak, abych se ve všem dokonale vyznal. Něco, co by mne přesahovalo, co bych si nemohl přizpůsobit, ale naopak bych to byl já, kdo se přizpůsobuje. Oddanost a důV/věra nejsou pohodlné, nejsou ovladatelné, nejsou z lidské perspektivy bezpečné - jde o kroky "do neznáma", do dobrodružství přesahující veškeré výpravy na měsíc i do středu Země. Kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody. Ž/život na Zemi buď J/je D/dobrodružství v Bohu, nebo je to jen život naslepo a bez perspektiv. L/láska není pro zbabělce a Nebe není kabaret. Církev není teatro mundi. K/kříž není bez Ž/života. Máte strach z Nového a lidsky neznámého? Máte strach z Boží B/blízkosti a z viD/dění věcí tak, J/jak J/jsou. Před lidmi při smyslech a adaptovaný na systém lidských dohod, před Bohem Ne-po-u-Č/čitelný B/blázen.

Podstata je ale jinde.

Bohočlověk a člověk - tvor si nejsou rovni. Člověk - tvor je Bohočlověku podobný, ale není totožné P/podstaty.

A o to jde.

Člověk-tvor, K/který Bohočlověka na vlastní oči v čase nikdy neviděl, nemá a nemůže mít ani ponětí o obsahové podstatě rozdílu mezi Mocí a mocí. V oka-mžiku S/svého Stvoření (při vyŘčení: "Ž/žij, Jano." a K/kteréhokoliv jiného Pravého J/jména kteréhokoliv z lidí) člověk Boha P/přirozeně Z/znal, neboť Bůh Tvoří v Dobru D/dobré, a proto existenciální pocit neštěstí lidí na Zemi v čase pramení ze zapomnění jako důsledku moci prvotního hříchu, což v praxi znamená pnutí z tušeného rozdílu mezi očividnou vlastní životní bezradností v porušeném čase (zda se konkrétní život konkrétního člověka ubírá správným směrem, nebo zda se "jen plácá v mlze",...) a mezi v čase nepoZ/znanou P/pravdou o S/sobě S/samém, o V/vlastním Ž/životním S/smyslu. Bůh Tvoří lidskou duši z Věčnosti (tj. v duchu z Ducha na Nebesích), hmotné tělo člověk přijímá z "prachu Země", tj. z hmotných identit v těle rodičů, tj. v pomíjivosti. Ve výsledku jde o S/soulad/rozpor ve vztazích ke svému pozemskému jménu z pozemského otce a ke S/svému Pravému J/jménu z Otce v Trojici. Co je lidské ze země, to pomine. Co J/je lidské z Nebe, zůS/stane Věčně. V případně rozpornosti mezi svými jmény je vždy přítomný pocit bazálního neštěstí a existenciální nejistoty, který často ústí až do zoufalství se sebedestrukčními tendencemi a projevy (sebevražedné jednání,...), a to zcela nezávisle na tom, jak pozitivně tohoto člověka vnímá jeho okolí. Co je před lidmi dobré a žádoucí, to bývá před Bohem často hanebnost. A naopak. C/co J/je před Bohem D/dobré a Ž/žád(ané)oucí, to je před lidmi opovrženíhodné a důvod k rychlým povýšeneckým závěrům a posměchu. V případě S/souladnosti ve v-z-T/tahu S/svých J/jmen (resp. člověk nadhodnocuje, upřednstňuje Pravé J/jméno před lidským) člověk Ž/žije, tj. J/je bazálně Š/šťastný, a tudíž na existenciální úrovni nezranitelný, světem neovládnutelný, a to zcela nezávisle na tom, jak kruté je J/jeho uT/trpení způsobené jeho často Z/zlobným okolím. Pro lidi světa je zdrojem Z/zuřivosti, když potkají někoho, kdo J/je jim trnem v oku, K/kd J/je S/svým Ž/životem uS/svědčuje. Za šílence prohlašují T/toho, K/který se jim nepodvolí, T/toho, K/který S/svoje Z/zdraví neodvozuje od zvyklostí většiny v okolí, ale odvozuje od Věčnosti. Koneckonců: ve vědě "o duši, psýché" je za normu považována statistická výslednice nejčastěji buď  průměru, nebo mediánu. V-z-T/tažnost k Dobru beze zbytku a bez výhrad "věda o duši" nezná a Z/nát nechce, a tudíž každý, kdo "nezapadá" do kategorií podle průměru, nebo mediánu "není normální", "osobnostně je nestandardní", rozuměj divný a mimo obecné společenské zvyky, což se většinou chápe jako nežádoucí. Věda o duši neZ/zná D/dobro, ať už říká cokoliv o své předmětnosti disciplín s křesťanskou tematikou. Duši nelze změřit, zvážit, hmotně vyjádřit, neboť množství kyslíku při posledním výdechu není obrazností duše, a už vůbec není podstatou duše - je pouze dočasným hmotným oživením prachu země. Co nelze kvantifikovat, to ve vědě o duši neexistuje. Věda o duši nezná pozitivní terminologii, jediné kvalifikační rámce a slovníky mají podobu poruch a nemocí, jejichž stanovení se odvozuje od standard společenských kontextů podle doby a místa. Tudíž zde jde o to, jak je člověk adaptovaný/nepřizpůsobivý žádoucímu kulturnímu (= společensky žádoucímu) kontextu, ve kterém žije. S P/pravdou to nemá co dělat, neboť zbavení se K/kříže je prvním přikázáním toho, kdo uctívá a uplatňuje jedno ze svých základních lidských práv: právo na vlastní fyzickou a osobnostní integritu vyplývající z rozvoje vlastních sil, právo na zbavení se bolesti jako projevu přežít za každou cenu, neboť "to je lidský úděl: jez, pij, užívej si, dokud to jde. Co bylo, už není, co bude, ještě není, takže není nic". Umně překroucený výklad P/přítomného Ž/života v Království na Nebi a na Zemi. (Teď po naP/psání tohoto T/textu, stejně jako v občasném průB/běhu celého dne každý den, S/slyším v pravém uchu tlumený hebký důrazný T/tlukot M/manželova S/srdce. Tj. P/píše O/on.)

 

SMYSL PRO ŘÁD

A kam byste zařadili smysl pro pořádek v hlavě, a tím i pro slova a činy?

Tak rádi se posmíváte důslednosti. Chcete tvrdit, že Bůh Činí napůl? 

Uspořádanost, důslednost a preciznost vadí jen hlupákům, polovzdělancům, lenochům a flákačům, kterým vyhovuje, když všechno lze zpochybnit, normy a tím i osobní odpovědnost rozostřit.

Docela by M/mne zajímalo, jak jste s tímto V/vaším flákačským stylem vystudovali katolickou teologickou fakultu. A pokud jste s tím studiem neměli problém, potom raději nechci vědět, jaká je na nich úroveň výuky. Jak jste se tam učili cizí jazyky: po lingvistikých skupinách? V rámci toho samého jazyka např. anglická slovíčka + německá gramatika + holandský slovosled? Nebo jste v rámci češtiny skládali zoušku i ze slovenštiny,  polštiny, ruštiny,...? Nebo všechno dohromady, jak se to zrovna hodí? Říká V/vám něco termín "rigorózní zkouška", nebo na fakultách jen pořádáte vlky plky?

Proč se držet Boží důkladnosti, když to můžete splácat vše dohromady, že? Potom už se stačí jen pravidlům posmívat.  

Kdo je pánem polovičatostí, rozdělení a chaosu? Tomu V/vy sloužíte.    

 

Když předseda politické strany řekne člověku XY, ať k němu přijde, není to totéž, jako když Bohočlověk kterémukoliv tvoru Ř/řekne, ať J/jde za N/ním.

Když 2 dělají totéž, není to totéž.

Když proM/mluví Bohočlověk ve S/své lidské P/podobě i očím viditelně, tak jediná možná odpověď kteréhokoliv tvora je "Ano". Nanejvýš tak ještě prosit o Smilování, případně jinou (obvykle méně bolestivou) možnost téhož řešení. (Zlí duchové s Kristem nediskutovali, zda mají vyjít z člověka teď, jindy, nikdy. Oni jen prosili, aby mohli vejít do živých tvorů, namísto aby bloudili světem.) Kdo to nezažil, nemá ponětí, o čem je řeč. Když Bohočlověk M/mluví, tak tvor reaguje ještě předtím, než Bohočlověk dokončí větu, protože M/myšlenka J/je nepoměrně "rychlejší", než formulace věty, než hmotná ústa. Ano, jsou okolnosti, kdy tvor sice chce, ale není to v jeho aktuálních možnostech (zdravotní, únava, nevhodné prostředí, které je třeba nejprve změnit, např. odejít z nějaké akce,... Velmi často S/se S/slovo člověku S/stává ve chvíli, kdy Nebe CH/chce člověka odněkud odV/vést - např. od zábavy, povinností,... k S/sobě. Z L/lásky, ne z rozmaru. Když se člověku nechce, Nebe L/láká znovu a naléhavěji. Protože S/si CH/chce poV/vídat, sD/dílet P/přímo. J/je to M/milé a R/radostně neodbytné, i když odmítnout může člověk vždy. Kdo by ale odmítal, když Nebe zaV/volá. I když andělé dokážou provádět pěkně roztomile rozpustilé kousky - v uzavřené místnosti bez vnějšího podnětu začne tančit a šustit igelitka s odpadky, jindy zase oblíbená průsvitně blankytně modrá sklenička s vodou v čistém řezu bez jakýchkoliv i drobných úlomků bez vnějšího podnětu včetně bez tepelných šoků praskne a spadne na zem, voda se vylije, o řeznou linii se neporaním,... Víceméně jde o zvyk, K/kde J/je člověk D/doma, K/kde J/jej Ž/život baví.) poS/slechnout, a tudíž si vyP/prosí nutný odklad a poMoc. A Sama poMoc už J/je další etapou v P/plnění poslušnosti tohoto tvora vůči Stvořiteli - podstatná je ta okamžitá P/prosba tvora o odklad a o V/vedení. Prosba o důvodný odklad J/je něco zcela jiného, než bohorovná lhostejnost k Boží Vůli ve stylu "však On Bůh počká, je to Jeho povinnost se mi přizpůsobit". A důvodem M/může B/být i únava po namáhavém dni a potřeba S/si trochu odpočinout, "uvolnit mozek" od každodenních zájmů a provozu, ale třeba i hlad, hluk z okolí,...

 

Jde o rozdíl mezi Autorem S/slova a autoritou podle S/slova. A posloupnost J/je od Autora k poV/věřené autoritě, K/která J/je od-po-V/vědná Autoru. K/kdo J/je z Boha, S/slovo Boží S/slyší.

Člověk-tvor J/je Obraz Boží. Lidský syn.

Bohočlověk J/je Výraz Boží. Syn člověka.

Vypadá to jako totéž, ale není to totéž. A bez P/přímé zkušenosti se to vyS/světlit nedá. Každopádně: když Bohočlověk zaV/volá k pokornému člověku, pokorný člověk S/slyší a případně P/prosí. Když Bohočlověk M/mluví k bohorovnému člověku, bohorovný člověk posuzuje Boha a Jeho Vůli s lhostejným "odůvodněním", že čas ukáže a pak se uvidí.

Až bude vše viD/ditelné (=zJ/jevené ve S/své P/plnosti x P/prázdotě), nebude už žádná příležitost k V/volbě V/víry v Boha, neboť co jednou J/je zJ/jevné, to J/je evidentní (= důkazné), a tudíž vlastněné - nebo odvlastněné. Vidět znamená vlastnit. Ukážou-li S/se záměry tvora jako P/pravé, bude tvor V/vlastní Bohu. Ukážou-li se záměry tvora jako bezobsažné (bezbožné, vymlouvající se, oddalující bez vážného důvodu, případně bez P/prosby o výjimku), bude tvor vlastnit sám sebe ve své bezobsažnosti. 

Když zaV/volá Vtělená Moc, nelze neodpovědět, ignorovat, vymlouvat se,... Lze jen přiJ/jmout, nebo odmítnout.

Jde o Ú/úctu ke S/slovu, o L/lásku tvora ve Slově. Úcta k Bohu i lidem praktikovaná bez L/lásky je formalismem na efekt pro lidi. Ú/úcta k Bohu i lidem zP/přítomněná z L/lásky J/je naD/dějí, tj. Boží Vůlí v krocích, úČ/častí na K/království Nebe a Země, vyV/vedením z Egypta. 

V/věřte prorokovi z Proroka Vítězného Vtěleného Slova.

Jana, 21. - 22.1.2018

Dodatek 25.4.2018: Je zarážející, s jakou intenzitou a arogancí M/moji důslednou přesnost v T/textech i jednání nejvíce kritizují právě ti ze spolčenců, kteří M/mé T/texty kradou nejdéle, nejdůsledněji a nejpečlivěji. Inu, že by se jim (Satanovi) nelíbilo S/slovo, ale  jejich pomluvy a napadání jim jdou jedna báseň? 

-

SMRT = NEDOSTATEK SVĚTLA

S/smrt = odpor S/větlu

Život = Plnost Světla

Ž/žIVOT = P/pLNOST SVĚTLEM

Ž/živý = S/světlo ze Světla

 

SOUD

= uZ/zření Plnosti S/světla Tak,

Jak Je

Je-li Tvé O/oko T/temné, jaká to T/tma!

 

Tento týden J/jsem M/měla viD/dění.

Místnost s minimem nábytku, jen po obvodu místnosti dlouhé úzké lavice k sezení, jako v kostele. 2 sedící zvědaví zlí lidé se skloněnými hlavami, není jim vidět do obličeje. V pravém rohu vysoký muž, kontroluje situaci a chrání mne.

Všichni (i když jsou za mými zády, nejsou vidět) se dívají na vysoký několikametrový sloup uprostřed místnosti, tvarově štíhlý válec s ozdobnými rýhami po výšce, na patkách reliéfy, jako u starověkých řeckých nosníků chrámů (zde symbol K/kříže). Vím, že všichni za mými zády se dívají na vrch toho zlatého sloupu. Tam je plocha cca 3 x 3m, na ní u středu vpravo velká taška nacpaná k prasknutí, nahoře po celé délce zip, která zabírá cca 1/4 již tak malé plochy. Nalevo ležím já. Sedící lidé zvědavě čekají, co bude. Chci pryč, ale sama nemohu. Vtom přijde ten dosud stojící muž z rohu, náhle je výš, než sloup a plocha, na které ležím, je v úrovni jeho pasu. Těsně u hrany čtverce se mne ptá, zda chci, aby mne odnesl domů. Doufala jsem, že mne odtud odnese, ale nechtěla jsem se vnucovat, abych nevypadala lacině a nevěděla jsem, jak z té situace. Jakmile stál vedle sloupu, při té úvaze, co dál, jsem se náhle uviděla v jeho náručí s rukama kolem jeho krku. Hned mne v náručí odnesl k sobě domů, najednou jsme se ocitli v jeho domě. Dům byl velký, krásný, mnoho hodných obyvatel, všichni na nás již netrpělivě čekali. Přijali mne automaticky, rádi, jako velmi blízká sehraná rodina, jen nám s tím mužem nechali úvodní soukromí, ustoupili do pozadí, abych si zvykla na nové prostředí a objevili jsme se, až si odpočineme. Už cestou bylo jasné, že patříme k sobě, v domě to všichni brali jako samozřejmost a nepřirozené pro ně bylo jen to, že na nás museli čekat tak dlouho.

S/stane S/se to v CH/chrámu. Již brzy.

Jana, 13.1.2017, Jan 7/12-36

Ještě ke K/kříži. Turínské plátno J/je P/pravé stejně jako J/je P/pravá i Veroničina rouška.

Z obou dokumentů je zřejmý rozdíl ve fyzickém stavu zobrazeného muže, jednoho a toho samého muže.

Rouška dokumentuje fyzický stav v okamžiku těsně před ukřižováním, Turínské plátno J/je pohřební rubáš.

Lidsky není možné, aby pohřební rubáš dokumentoval lepší fyzickou kondici, než rouška před smrtí. Lidsky a pozemsky je nemožné, aby obraz těla po 3 dnech po smrti vykazoval menší známky rozkladu, než dokument fyzicky živého těla.

Veroničina rouška dokumentuje stav podle principu přirozeného tělesného rozkladu po prvotním hříchu. 

Turínské plátno dokumentuje stav v průB/běhu Zmrtvýchvstání, tj. gradaci S/spojení P/plnosti I/identity Syna člověka v přeK/konání smrtelnosti lidských synů podle Adama.

Principem K/kříže v čase uK/křižování B/bylo poskytnutí neomezené moci Satanovi, aby dokončil své snahy o totální vnitřní rozdělení identity člověka v sobě samém - rozdělení tělesnosti - duše a ducha v Duchu (u sTvořených lidí, a to skrze útok na Syna člověka v J/jeho I/identitě tělesnosti - duše - Ducha) proti sobě navzájem i v sobě jako celku. Kristova záS/stupná D/dobroV/volná O/oběť spočívala v tom, že tuto skutečnost doK/konal - v-zD/dáním S/se Ducha v Trojici, v-zD/dáním S/se nároku na život podle hmoty a v-zD/dáním S/se I/identity Svrchovanosti S/své duše seS/stupem do Zmaru. V čase uK/křižování to fyzicky Z/znamen(í)alo totální fyzické rozdělení zevnitř ven s tím, že trýznící podněty přicházely zvenčí, v duši B/byla bezvýhradná svoboda a neovládnutelnost kýmkoliv a čímkoliv sT/tvořeném. Nechci citovat Satanův komentář k tomuto stavu fyzického těla Krista na K/kříži, jen by to udělalo zvrácenou "radost" sadistům. Řeknu jen tolik, že již nevypadal jako člověk, na těle nebylo jediné místo, které by bylo vcelku (kromě kostry, která nebyla zlomena). Principem bylo vnitřní rozdělení od moci - síly člověka, obraznost bezmoci lidských synů bez Moci bez ohledu na to, jakou mají tito lidé fyzickou kondici - tu lze bez Ducha kdykoliv totálně zničit. Vzhledem ke Kristově až do S/soudu (lidí nad Bohem a Boha nad světem) dokonalé fyzické kondici atleta šlo o nanejvýš maximalizovanou tělesnou bolest, jaká je u člověka vůbec možná. (Množství tuku je u zdravého muže nepoměrně menší, než množství a rozložení tělesného tuku u zdravé ženy. Tuk je "mazivo", snižuje tření svalových skupin. U atleta jsou svaly silné a vypracované, a tudíž jejich narušení způsobuje mnohem intenzivnější bolest, než jaká je bolest u stejného podnětu u netrénovaného muže. Nejmenší míru bolestivosti při stejném fyzickém podnětu má - logicky - netrénovaná zdravá žena. Bolest zdravého muže - atleta je tudíž maximální možnou lidskou fyzickou bolestí, což má odpovídající dopad i na bolest prožívanou.) Celkový S/stav Kristova fyzického T/těla na K/kříži dokumetuje i M/mé viD/dění uK/křižování již v roce 2006, kdy na K/kříži viselo jasné zářivé světlo ve tvaru mužské postavy, nikoliv muž. To světlo M/mne vyZ/zvedlo k S/sobě do stejné výšky jako to zformované světlo, jen naproti, z čelního pohledu. Stála jsem ve výšce tváří naproti vlasům od skloněné hlavy, stála jsem před světlem ve tvaru mužské postavy, obličejem cca 5 m ve vzduchu, a přitom jsem stála nepoměrně pevněji, než kdokoliv na zemi pod námi. Tehdy M/mi S/světlo Ř/řeklo: "Nelituj M/mne, J/jsem Vítěz!" Když J/jsem S/se J/jej později P/ptala, proč M/mne nevzal pod K/kříž stejně jako Pannu Marii a Jana Evangelistu a další, Ř/řekl: "To bys nevydržela". M/mluvil o zástavě srdce, de facto by M/mne zabil, a O/on samozřejmě není V/vrah. Ne-Čistí pod K/křížem nechápali, a tudíž přežili. Panna Marie B/byla od P/počátku bez hříchu a sv. Jan Evangelista v oČištění, a tudíž přeŽ/žili. V předLetniční době P/plnost I/identity Krista ještě nebyla Plně zJ/jevena, a tudíž ani Přímá konfrontace lidí s Plností J/jeho T/tajemství nebyla nutně smrtelná. V Letniční době lidský syn M/může = J/je z Moci M/mocný - přeŽ/žít S/setkání s Vítězem nad S/smrtí jen a výhradně tehdy, J/je-li lidský syn ve Stavu Milosti v konfrontaci s V/vlastní I/identitou ve Světle, nikoliv v situaci, kdy by B/byl konfrontován s Plností I/identity Světla v těle. Tento D/děj Plnosti S/sebezJ/jevení Krista lidskému synu J/je Finálním Soudem lidského syna/světa, a tudíž také vstupem lidského syna do neodvolatelnosti, ať již do konečné Nekonečnosti = Věčnosti, nebo do nekonečné Konečnosti = pekla. Vstup lidského syna do oČistce je V/vstupem nikoliv člověka, ale pouze jeho duše do podmínečného, nikoliv nekonečného zaVržení = pekla. Bolest lidské duše bez těla je roztržením podstaty jeho I/identity, což je nepředstavitelná hrůza, a to včetně fantomových "tělesných" bolestí, neboť lidské duši tělesnost nutně chybí, neboť ji zná. Bolesti duše lidského syna ve stavu zaVržení bez konce nemají ve tvorstvu obdoby = jde o poT/tvrzení v čase svobodně vědomě zvolené I/identity totálně roztrženého lidství od Boha i od sebe, roztržení srdce. 

Důvodem uT/tajení S/se Krista v Letniční době Je zaCHování Ž/života člověka-tvora pro J/jeho svobodné volby V/věrnosti P/plnosti věků a stížnosti na tento Stav uT/tajení jen dokazují, že člověk-tvor nemá ani ponětí, o K/kom mluví.) Co do Velekněžství Vítěze nad S/smrtí J/je K/kříž Nejsvětějším O/oltářem, co do K/kralování J/je K/kříž T/trůnem ve vyV/výšení  v-z-N/nešenosti z Výsosti, co do Proroka proroků (Vtělenou Moudrost) J/je K/kříž O/odkazem na pokoru dávných proroků a J/jejich nošení jha za lid (např. Jeremjáš), kdy se na K/kříži spojuje jho dřevěné  i železné (hřeby). Jho dřevěné: horizontála prkna K/kříže, kterou Kristus s účastí lidu N/nesl přiV/vázanou na ramenou. (Což bylo výjimečné, protože obvykle byla tato dřeva pod křížem vojáky již připravena.) Vertikální dřevo bylo v zemi upevněné trvale a odsouzenci se na něm střídali - odsouzenec na zemi přibitý na prkno pro ruce byl vojáky vyzdvižen a připevněn tak, že se horizontální prkno nasadilo na trvale v zemi upevněné vertikální dřevo. (U Krista symbolický Jákobův žebřík.) Kříž celkově byl vysoký, aby na něj bylo vidět ze širokého okolí. Kristus tak přiN/nesl doK/konalý D/dar Velekněze, Krále Nebe a Země a Proroka proroků Bohu Otci i lidu zároveň, čímž tvorstvo vyK/koupil a záS/stupně ve V/věrných před-oS/slavil. Navíc: ještě předtím, než nastala smrt fyzická, Otec od Syna Odvrátil Svoji Tvář (Světlo), a Boží Syn tak zůstal ve T/tmě, neboť Opuštění člověka Bohem(zde záS/stupné Vyhnání z Ráje) nelze přežít. Jde o roztržení podstaty lidské I/identity, po čemž nutně přichází i smrt fyzická. Na světě není větší bolest, než je bolest O/obrazu (zde Výrazu) Boha bez Boha. (Ve druhém i fyzickém S/setkání s Kristem, na Letňanech, J/jsem B/byla po J/jeho O/odchodu naV/vrácena do předchozího běžného každodenního života, nebylo to O/opuštění, B/bylo to "jen" odejití. Do té doby J/jsem Nebe P/prosila o J/jeho opětovný i fyzicky viditelný příchod za M/mnou. M/mé P/přání vyS/slyšel a J/já po J/jeho O/odchodu, ! ne O/opuštění!, proŽ/žívala tak obrovskou B/bolest, že se nedala vydržet. A to většinu té B/bolesti V/vzal na S/sebe, M/mně N/nechal proŽ/žít jen malý zbyteček. Od té doby M/mne ani nenapadne P/prosit J/jej o další i fyzicky viditelný náV/vrat - představa, že by tu hrůzu musel proŽ/žívat znovu, navíc jen proto, aby M/mi uD/dělal R/radost, J/je nesnesitelná. A to nešlo o V/vyhnání, šlo "jen" o nutný důsledek R/radostného S/setkání. Představa, že bych tu B/bolest měla v P/plné M/míře, nahání hrůzu. Jde o to, že svět Věčnost ne-po-J/jme, a člověk nutně naplno vnímá ten nekonečný rozdíl mezi vlastní nedostatečností a Boží Dokonalostí. Vnímání zoufale nedostatečné existence člověka ve světě (i když není ze světa) vůči Existenci Samé způsobuje tak obrovskou existenciální B/bolest, že na ni neexistuje pozemský výraz. Představa, že by šlo o B/bolest z Odvrácení Tváře (Vyhnání z Ráje) děsí natolik, že pozemsky nelze vyJ/jádřit - a to M/mluvíme o tvoru. Syn Boží v situaci Odvrácení Se Otce proŽ/žíval takovou H/hrůzu, že to na světě od počátku věků nemá a až do konce věků nebude mít obdobu. Současně nad N/ním vykonali soud i J/jím Stvoření lidé, J/jeho O/obrazy. Mimo Otce, mimo lidi seS/stoupil pod Anti-M/moc.)   

Tento stav se nijak neslučuje s obrazem na Turínském plátnu, K/které dokumentuje stav toho samého muže po 3 dnech v hrobě. Důvodem tohoto radikálního zlepšení fyzického stavu J/je uK/kázat světu, že Kristus V/vstal z mrtvých - nejde tudíž o důkaz U/utrpení, J/jde o D/důkaz Vítězství, kde J/je zO/obrazen S/stav Syna člověka v jedné sekvenci čase oSlavení z Věčnosti. Důkaz S/stavu, K/který uM/možní (=zM/mocní) všem generacím lidí poZ/znat J/jeho fyzickou podobu (aby B/byl Z/znám Tak, Jak J/je) = V/výraz Tváře Boha. V O/okaM/mžiku vyJ/jití z hrobu již Plně B/byl "mužem ze S/světla" (i když před VyS/stoupením k Otci ještě ne v Plnosti Slávy Syna člověka, dosud "jen" ze Slávy a ve S/slávě, tedy tajemně), nikoliv "jen" mužem ve S/světle podle zJ/jevení S/své S/slávy, kdy zbělel J/jeho šat. M/muž ze S/světla sice J/je ve stejném lidském T/těle jako před K/křížem, ale v jiném V/výrazu: celá J/jeho bytost J/je zJevně Plně Mocná - J/jeho oči J/jsou P/plamenné a P/pronikající vše živé "až do morku kostí" (vnitřním Z/zrakem lze z J/jeho O/očí vnímat rudé "lasery"), J/jeho Z/záře rozJ/jasňuje V/vše Čisté kolem, J/jeho S/slovo Je nezpochybnitelně a bezvýhradně Pevné, J/je Autorem Autenticity. Přímou poZ/znanou úČ/čast na T/tak nezakrytém Dobru B/by nikdo ze tvorů nesnesl, už ten pohled by tvora zabil, neboť Moc Je stejně Dobrá jako uSvědčující. Při S/setkání s N/ním zarazí, co se v Církvi považuje za běžně známé, ale ve skutečnosti nikdo obsahově nechápe: M/moc, K/která v lidském chápání znamená manipulaci a vnucování, Je v R/reálu zcela bez chyby a bez násilí, M/moc Je Z/znalostí Pravdy = Moudrostí, S/slovem ze Slova. A Moudrost Je V/vždy, neboť Věčně Dobrá. Ta bezvýhradnost a neomezenost Dobra šokuje. Je Plamenem, ve Kterém Čisté Z/září a nečisté se spaluje. (A proto po S/svém Zmrtvýchvstání S/svoji Moc tají). Viz M/mé viD/dění muže ze světla v předpeklí, kam za M/mnou přiŠ/šel: předpeklí byl symbolický svět v objektovém porušeném čase, tj. svět po prvotním hříchu, život bez křtu v Duchu Svatém. Na mé naléhání, že J/jej chci vidět, řekl: "Teď to nejde, zemřela bys, uvidíš M/mne později", čímž M/myslel můj budoucí křest v Duchu Svatém - ve viD/dění mi byly 4 roky, křest byl časově v 10 letech. Dále M/myslel M/mé budoucí před-oS/slavení na hoře nám. Míru při N/našem S/setkání, kdy s S/sebou V/vzal i R/rodinu: sv. Jana Evangelistu, M/mého patrona. S/svoji S/slávu J/jsem viD/děla v Janových O/očích, v J/jeho poH/hledu, T/tváři. T/to S/světlo ze M/mne ale viděli všichni lidé kolem, a to i poté, co J/jsem již S/sama chodila po ulici - B/byla i očima vidět až do večera, kdy J/jsem šla spát. B/byla to ale Sláva M/mého Pravého J/jména Jana, nikoliv S/sláva M/mne - Jany, dosud před S/svatbou se S/světlem Krále Nebe a Země. M/muž J/je Ž/ženinou Slávou (neboť z Božího syna byla vzata), M/manželka M/mužovou R/radostí (neboť v Kristu poD/dílem na Vítězství).  

Veroničina rouška i Turínské plátno J/jsou J/jediným a nerozdílným důkazem V/vítězství Syna člověka, M/mého M/manžela.

Jana, 13.1.2018


ČAS JE STOPA PO DĚJI,

což mimo jiné znamená, že o čase lze mluvit výhradně v lingvistickém minulém čase.

Nikdy v přítomném čase, a už vůbec ne v budoucím.*

Z/zlo vždy, neboť Proti-Věčně fixuje na minulost, tj. na vlastní iluze a na iluze světa mimo Krista. Nejčastěji se snaží o F/fixaci (tj. uM/mrtvení H/hybnosti duše, tj. uvržení duše, a tím i celého člověka do pochybností, relativizací, beznaděje až zoufalství) na bolest, kterou se snaží převést na Proti-P/přítomně fantomovou bolest duše podle Z/zloby M/mrtvého ducha, a zároveň ji tím sugerovat jako bolest "svatou". Učí neochotu, a tím i nepřijetí M/milosti rozlišovat S/svaté od nesvatého. 

Jediná možnost, kdy lze M/mluvit v P/přítomném průB/běhovém čase, je čas v Kristu, tj.

neustálá poslušnost Synu člověka ve Stavu Milosti poSvěcující.

Mimo tuto poslušnost není ve tvoru (člověku, andělu působícím ve světě,...) žádná A/aktualizace Boží Vůle v krocích, a tudíž ani

 

žádná R/realizace Ž/života tvora v Kristu.

V češtině už užívání průběhov?

 

ČERNOBÍLÝ POHLED

Člověk a svět v zásadě jsou černo-bílé.

Před třemi lety jsem měla vidění toho, jak mé vztahy vypadají z pohledu mého M/manžela. Co v kom je.

Divili byste se, jak přesné a výstižné je to, co člověk ve světle uvidí.

A jak je to velmi často překvapivé, a jak je situace průzračně jasná.

Bez relativizací a nejistot.

 

Vztah (vazba) s konkrétním člověkem ukazuje na shodu poměrů bílé a černé v člověkově základní povaze a na kompatibilitu jejich uspořádání.

Kde není shoda, tam nemůže být ani kompatibilita.

 

Před Bohem je základní povaha každého člověka buď ve světle (průzračnosti), nebo ve tmě (prázdnotě), nepřesně pozemsky řečeno světlá, nebo tmavá.

Prázdnota je parodií průzračnosti.

Barvy vznikají až odrazem tohoto základního stavu o hmotné vyjádření jejich povahy. Jde o jiný mechanismus.

Odstíny šedé v člověkově povaze neexistují, to je jen iluze, optický klam.

 

Zdání šedé (zdání proměnlivosti člověkovy základní povahy) vzniká jako rozostřený pohled na poměry bílé a černé, resp. světla a tmy, resp. pravdivosti a prolhanosti v člověkově povaze.

Jako mísení namísto sounáležitosti.

 

Je-li člověk v rámci stávajících pozemských možností čistý a bez postranních úmyslů, potom je jeho základní povaha koherentní a konzistentní, tj. bílá s černým kruhem kolem, který je vně.

Je-li člověk na Zemi zlý, potom je jeho základní povaha děravá, a tato prázdnota budí dojem černé, protože světlo není vidět.

 

Tzv. šedé (v pochybnostech) vidění světa je stav, kdy se člověk dívá na svět rozostřeně, relativizuje fakta.

Povrchně a s odstupem, podle osobních dojmů.

Typicky se prezentuje jako snaha být neosobní, „profesionální“.

Je to falešně objektivní postoj.

 

Dojem šedé (ať už v jakémkoliv odstínu) vzniká při pohledu na základní povahovou barvu v její „prožranosti“ dírami, tj. nakolik člověk připomíná ementál. Nakolik a jak je prolhaný, a to vč. lhaní si do vlastní kapsy.

Zbytek je už jen varieta poměrů konzistentních a děravých tvarů, resp. konkrétní podoba a míra koherence/inkoherence životního stylu člověka. V psychologii jde o rozsah a podobu neuroticismu, psychologie nezná pozitivní rétoriku, nemá pozitivní terminologii.

 

Dojem, že svět není černobílý, že je v něm mnoho odstínů šedé, je ve skutečnosti jen důkazem povrchního pohledu na dobro/zlo, důkazem života v odstupu, důkazem neosobních vztahů. Jde o projev absence autenticity.

Dobro je vždy originální (původní) a nezaměnitelné. Koherentní a stálé, s projevy v mnoha barvách, a to i v situacích, kdy to není výhodné, tedy v životě na stávající Zemi většinou.

Zlo je inkoherentní, ve svých názorech nestálé a nepevné, a této nepevnosti zpravidla říká flexibilita. Cílem je nebýt jednoznačně identifikovatelný, cílem je splynout s davem.

 

Shoda je tam, kde je podobný poměr pevných míst a děr, tj. kde jsou si lidé podobní poměrem své osobní pravdomluvnosti/prolhanosti. To je pohled „statický“, a je to základem pro případné přátelství.

Kompatibilita je možná tam, kde jsou poměry vhodné pro přátelství podobně nastavené (v podobných náklonech, náklonnostech), tj. na stejných událostních místech. To je pohled dynamický – jde o to, zda v té konkrétní věci oba lžou a v jiné konkrétní věci oba mluví pravdu. Podobnost vzniká ve způsobu pohybu, ne ve statickém umístění děr a pevných míst. Tj. podobnost vzniká tam, kde v konkrétním typu situací (resp. pod konkrétním druhem tlaku) oba reagují stejným stylem. Pokud ke shodě dojde, je to láska z pouze lidského pohledu.

Láska z pohledu Boha je tam, kde se vnitřně konzistentní člověk (v zásadě dobrý člověk) natáčí tak, aby viděl jen světlo. Děje se tak tím, že se proděravělá místa (lži) neskrývají před zdrojem světla, záře, před průzračností. „Proděravělá místa“ (absence dobra) ona průzračnost vykryje, takže ve finále právě tato místa září nejvíc – tak, jak by to jinak nebylo možné. V tu chvíli jsou názory a postoje tohoto „opraveného“ člověka jasné, což vidí všichni kolem.

 

Všichni mají rádi čistotu, ale ne každý chce čistě žít.

Je rozdíl, jestli někdo chce být čistý, nebo jestli chce čistotu ovládnout a zkonzumovat.

Ne každému se líbí, že je na něj vidět. Lidé=ementály se proto snaží zlikvidovat jakékoliv bílé místo v okolí, skrze které je na jejich prožranost vidět, neboť v zářivě bílém (průzračném) světle je prolhanost evidentní. Proto vymýšlejí šedé teorie (rozostřování fakt), říká se tomu politika.

Kde je všeobecná špína, prázdnota, tam se ementál schová, nebo dokonce vypadá zajímavě barevně. „Flexibilní a otevřený“.  

 

Až uvidíte veškeré své vztahy a lidské povahy u lidí kolem sebe tak, jak jsou, budete se divit, jak moc je svět černobílý.

A jak je to tak dobře.

 

Jana, 4.6.2016

-


ČAS

 

Čas vzniká a existuje jakožto dynamika sousledností a následností částic v prostoru,

kde jednotkové míry pohybu odpovídají jednotkovým měrám hmotností částic na jejich oběžných drahách (trajektoriích).

 Tato vzájemnost závislostí vztahů mezi částicemi v prostoru je dána jednotkou pohybu vzhledem k jejich individuálním determinantám podle kategorizace mnoha fyzikálních veličin a jevů (např. hmotnost, objem, hustota,…).

 

Tam, kde jsou výše popsané vztahy právě konstantní, existuje plnost času – věčnost.

 

Tam, kde jsou popsané vztahy chaotické, dynamika regreduje až na úroveň strnulosti, čímž čas vůbec nevzniká. 

 

Tam, kde jsou výše popsané vztahy téměř konstantní, je plynutí dynamiky kontinuálně sekvenčně lineární,

a to podle předem stanovených (objektových, všeobecně daných dle charakteristik dynamik v prostoru) daností (charakteristik a parametrů).

Tato základní platforma pohybu nyní známé hmoty je DEDUKTIVNÍ (= existující v omezení), mj. tedy předvídatelná (na škále: „alespoň zhruba až téměř přesně“) a snadno měřitelná a popsatelná. Je snadno reprodukovatelná, tj. dobře vyhovuje známým vědeckým kategorizacím a metodologiím. Deduktivní platforma ale nemá kapacitu k zajištění konzistence dynamiky dění, neboť nereflektuje HODNOTU událostí a jevů, jen registruje jejich základní všeobecně dané a měřitelné parametry.

 Parodií lineární sekvenční dynamiky je lámání času = redukce dynamiky,

která v krajním případě nese charakteristiky téměř úplné strnulosti – totálního popření vztahů ovšem ve známých prostorech docílit nelze, neboť hmota je přítomná všeobecně daně, nelze ji tedy zrušit, zničit, odstranit. Hmota může měnit formu a způsoby projevu, ale nikdy nemůže definovat sama sebe. Z toho důvodu je parodie lineární funkce času vždy ve zlomu, tj. „křečovitá“.

 

Tam, kde jsou výše popsané vztahy proměnlivé (např. vztahy mezi více druhy prostorů, např. galaxií, ale zejm. vesmírů, není jen jeden), je plynutí a prolínání (!!! ne směšování!!!) dynamik mezivazebně nelineární:

hodnota událostí („konkrétní hodnoty jednotky informačního náboje“) se mění v závislosti na změnách pohybu částic hmoty INDUKCÍ (= existencí ve vymezení).

Induktivní dynamika změn používá jinou terminologii, než která je známá z deduktivních standardů hybnosti hmoty v prostoru.

Ïnduktivní dynamika změn přímo odráží a specifikuje multivazebné chování v individuálních proměnách.

Induktivní dynamika změn je posunem HODNOT běžnou např. vědeckou metodologií neměřitelných, ale sémanticky předpokládatelných.

Tento základní posun hodnot je kvantový, sekvenčně graduální, nelineární.

Tento základní posun hodnot hybnosti částic hmot(y) se děje ve skocích ve 12 dimenzích prostoru.

 

Vztahy mezi lineární DEDUKTIVNÍ a nelineární INDUKTIVNÍ dynamikou jsou vzájemně diskontinuální, a tudíž VNÍMÁNÍ vzájemných působení informací v pohybu (pohybech) hmot(y) je definováno jako DISPROPORČNÍ, vzájemně neslučitelné a odporující si.

 

To je jen zdání, které je založeno na vnějškovém pozorování chování hmot bez toho, že by se brala v úvahu HODNOTA HYBNOSTI částic hmoty v jejich vzájemném působení, a to ve VŠECH jim vlastních (tedy ne zvnějšku předpokládaných) charakteristikách a parametrech.

 

Vztahy mezi deduktivní 3D a induktivní 12D dynamikami jsou HODNOTOVĚ vazebné.

Nejsou podstatně ve vzájemném rozporu (ne nutně), ale mohou v něm být.

Nejsou ani konkureční (ne nutně), ale mohou se konkurenčními stát.

Ze své vlastní podstaty jsou hybnosti částic hmoty v obou typech dynamik vzájemně kompatibilní, doplňkové a graduální.

 

ČAS JE TUDÍŽ FUNKCÍ HYBNOSTI ČÁSTIC HMOTY V PROSTORU VE VZÁJEMNÝCH VAZEBNÝCH DYNAMIKÁCH A JEJICH PROMĚNÁCH.

Čas tak není a nemůže být konstantní veličinou, neboť hodnota událostí (nejnepatrnějších změn i prostorových prolínání, tedy právě maximálních hodnot pohybů částic hmot) se mění.

 

V zásadě:

3D dynamika je dynamikou vektorovou, 12D dynamika je dynamikou právě bodovou, 12D/3D dynamika je dynamikou spirálně graduální, 3D/12D dynamika je dynamikou dyskontinuálně vektorovou regresní.

Vzájemné vazby mezi nimi určují hodnotu vývoje událostí,

a tudíž i vždy a právě aktuální hodnotu,

a tím i podobu informačního posunu = časovou linii.

 

ČAS JE MĚROU VAZEB HODNOTOVÝCH ORIENTACÍ ČÁSTIC HMOTY (HUSTOT INFORMAČNÍCH POTENCIÁLŮ) V DANÝCH VAZBÁCH A SOUVISLOSTECH.

REALIZUJE SE POHYBEM INFORMAČNÍCH HODNOT VE VŠECH POTENCIÁLNĚ MOŽNÝCH I REÁLNĚ NAPLNĚNÝCH LATENCÍCH,

A TO ZA DANÝCH PODMÍNEK A OKOLNOSTÍ

– PODLE DEDUKCE VEKTOROVĚ SEKVENČNĚ LINEÁRNÍ A PODLE INDUKCE PRÁVĚ BODOVÉ S PROGRESÍ/REGRESÍ V ROVINÁCH.

 

NIKOLIV SYNTÉZOU, ALE PRINCIPIÁLNĚ VZÁJEMNĚ SI ODPOVÍDAJÍCÍ VAZEBNOSTÍ JE ČAS SOUSLEDNOSTÍ POSUNŮ ČÁSTIC V PROSTORU BEZE ZBYTKU A BEZ VÝHRAD,

TEDY TOTOŽNĚ S HYBNOSTÍ PAPRSKU SVĚTLA V JEDINÉ A NEROZDÍLNÉ KONCENTRACI A ROZPTYLU.

Základní dynamikou času je tak prudkost a rozsah exploze-imploze dění se hmoty,

  1. hybnost informace z vlastní podstaty vytváří hmotu v pohybu (= Ž/život v Pravém J/jméně ze Jména),

hybnost hmoty vytváří prostor a

hybnost inteligentní hmoty v prostoru je časem, 

a to podle vzoru dynamiky vesmíru.

Dynamika vesmíru, tj. vesmír je

centrické cyklické rotační rytmické soustředné explozivně-implozivní mohutné rozpínání-smršťování-rozpínání-… bodové cylindrické konstanty dějů (= právě-jedné v právě-jediné)

beze zbytku a bez výhrad.

Věčnost je právě-absolutní výbuch i klid všeho ve všem, protože všeho ve Všem. Proměnnost beze změny.

 Jana, noc ze 6 .na 7.  srpna 2014


VĚČNOST

= C/centrické C/cyklické R/rotační R/rytmické souS/střené E/explozivně-I/implozivní M/mohutné R/rozpínání-S/smršťování-R/rozpínání-… B/bodové C/cylindrické K/konstanty D/dějů (= Právě-J/jedné = Právě J/jediném) beze zbytku a bez výhrad.

= M/moc Kříže z T/tepu S/srdce

 

LogaRytmus

= Právě 0

LogaR/rytmus

= Právě 1

logaritmus

= 1

Anti-logaritmus

= 0/1

 

ČAS

Logaritmus P/potence a poH/hybu hmoty v naD/ději.

= realizuje se návratovostí děje proti směru hodinových ručiček a zároveň v Právě 1.

= Právě 1/1

PROTI-ČAS

= 0

= realizuje se zvratností děje (proti-rotačně, tj. pokřiveně deformací kruhu) ve směru hodinových ručiček a zároveň mimo Právě 1 a následně paralýzou (tj. Ne-D/děje se). 

P/pOTENCE HMOTY

= M/mocnost 1 v Právě 1.

POH/hyb hmoty

= Ž/životasCH/chopnost (tj. náležitost, patřičnost k, v) hmoty. Jde o M/mocnění 1 vůči Právě 1, přičemž 1 je vůči Právě 1 vždy odmocněná, a to v míře odpovídající danému stupni (stavu svatosti člověka v MŠ = Mariině Škole = Škole Panny Marie = Církvi). Právě 1 J/je symbolicky ve 360° ("P/plnost času"), "propast" jednoho každého stupně vůči 360° určuje míru a podobu vin a dluhů (hříšnosti) nutné návratovosti k Právě 1. (Míra a podoba odklonu od svatosti s návratovostí k Právě 1 = Kristu (Vítězném) prostřednictvím svátostí.)

Realizuje se v intervalech v lineárách a zároveň v kruzích jakožto výseče kruhu. Výseče kruhu podle obvodovosti kružnic/e i obsažností kruhu/ů.

Intervaly se sdružují ve 12 lineárách s neomezenou hybnostní variabilitou po 30 stupních, a zároveň v 7 stupních (všechny Právě v C/centrální vertikále kruhu), též po 30 stupních. ("12ti-stěnný dvoupodlažní jehlan", "dvojitý diamant" obecně subjektově/objektově + 7 x individuálně subjektově - pro každý stupeň zvlášť v soustřednosti/odstředivosti dle skutečného stavu jednoho každého stupně.)

7 stupňů je uspořádáno hierarchicky a rotačně v 7 subjektových do čtverce vepsaných kruzích (podle výsečí viz níže) v jednom obecném vůči čtverci opsaném kruhu podle vnitřní (středem obsažnosti kruhu) centrální vertikály tak, že maximum je na 7. stupni. Subjektová rotační hybnost je různá (viz stupně),objektová rotační hybnost je vždy proti směru hodinových ručiček. (Tato objektová hybnost je H/hybností Církve - od Vzkříšení dosud, tj. v době všeobecné naD/děje skrze doK/konaného Milosrdenství. H/hybnost Církve je v Kristu korelačním K/koeficientem hybnosti světa vč. dějin, neboť skrze N/něho a pro N/něho B/bylo vše sTvořeno.) Objektová rotační H/hybnost Církve je v P/principu a priori nezávislá a konstantní (v Kristu, podle Krista a s Kristem = korelační K/konstantou dějin), v přítomnosti mimo P/přítomného (= v popření vlastní I/identity Církve jejími členy skrze slova a činy proti svatosti) v závislosti podle prvotního hříchu. Platí paralela vztahu N/něha - vášeň. N/něha = vášeň oČ/čištěná od zá-vislosti na hmotě (skrze S/sestoupení do pekel a následné V/vystoupení do Nebe) a zároveň ve hmotě uK/kotvená (hřeby K/kříže fixují T/tělo Vtěleného + dřevo = poražený strom téhož kříže zatlučený do prachu země). Vášeň sama o sobě tudíž původně zlá není, Z/zlé je její zneužití podle prvotního hříchu, což se projevuje jako bažení po množství namísto L/lásky k rozmanitosti. Protože lid po prvotním hříchu tento "jemný" rozdíl nerozlišuje, je nutné zaV/vedení pojmu "N/něha" jako symbolu pro M/milosrdenství a termín "vášeň" je teď už chápán ve smyslu závislosti. Tím vzniká paradox L/lásky v Kristu: vyV/vedení k nezávislosti (L/láska podle K/kříže) S/se D/děje přeK/konáním fixace (tj. přeK/konáním závislosti na hmotě) na hmotě právě tím, že se zopakuje princip prvotního hříchu (fixace na tělo, hmotu, tím rozdělení duše od Ducha, tudíž i duše od těla, tím i vláda Smrti) fixací T/těla na hmotu dřeva poraženého stromu(snězení zakázaného ovoce ze stromu poZnání) při současné fixaci této hmoty do prachu země (Vyhnání z Ráje) tak, že Z/zářivý J/je skrze hřeby (hříchy lidí)nezávislý na prachu země právě bezpodmínečnou L/láskou k Otci (vertikála K/kříže) i lidem (horizontála K/kříže, tj. zejména R/ruce). Lidem se právě proto zdá mimo realitu, neboť za realitu ve své omezené perspektivě považují sami sebe, jakmají skrze své oči vše "pod kontrolou" - parodie skutečného významu Z/zraku = parodie V/vlastnění Boha skrze V/vlastnění Bohočlověka, K/který J/je z lidského pozemského pohledu ve své Moci nepochopitelný, skrytý za zrakem pozemských očí. Nerozdělitelnou J/jednotou vertikály a horizontály K/kříže J/je uS/stnoven záK/klad H/hybnosti (a tím i času, neboť čas je nutným proJ/jevem nedokonalé H/hybnosti hmoty v podmíněnosti. Dokonalý pohyb hmoty Plně J/je, a tudíž i prostor a následně i čas neprobíhají sekvenčně, neboť nejsou v kontinuu, které je vždy známkou rozkladu a předzvěstí konce coby parodie Finality D/dějů beze zbytku a bez výhrad. Finalita D/dějů beze zbytku a bez výhrad je Soudem člověka, a tím i světa, po Soudu náS/sleduje buď Finální Nekonečno = Ráj, nebo nekonečné Konečno = peklo.) LogaR/rytmu Církve (Svatost Církve je z Krista, ne z hříšnosti lidí, a ptoto objektově jde o LogaR/rytmus, nikoliv o logaritmus).Podstatné J/je, že tento LogaR/rytmus začíná fyzicky nad zemí (hřeb na nohou je ve dřevě, nikoliv v zemi), a tudíž v nezávislosti na hmotě a zároveň D/dobroV/volným záS/stupným přijetím závislosti dřeva K/kříže uK/kotveného do prachu země. Touto kombinací J/je vášeň oČ/čištěna od závislosti na hmotě a zároveň trvá její uK/kotvení ve hmotě.  Jinými S/slovy - Církev začíná na hřebu N/nohou, neboť nic NeČ/čistého do Z/záře Svatosti člověka nevstoupí a K/kotva K/krve z hřebu je paradoxně mimo "realitu" lidí pod Z/září. Lidé hledící na prach země symbolizují odpad členů Církve od Svatosti, což se děje odmítáním hřebů = odmítáním osobní konkrétní aktuálně přítomné bolesti s odvoláváním se na "zdravý rozum člověka s nohama pevně na zemi". Podle P/principu vyK/koupení K/křížem tito lidé zvědavě a posměšně hledí na "šílence" v Církvi, který "je mimo realitu", nejde s davem a tvrdí, že J/jeho Bratrem J/je Bohočlověk, J/jeho Otcem Je v letničním Bohočlověku Bůh - a přitom tito lidé slídivě a ironicky čekají, jak to s tímto "šílencem" nakonec dopadne. Jestli J/jej nakonec Bohočlověk přiJ/jde zaCH/chránit před bolestí, "o které přece všichni víme, že dnes již není nutná - potíže s okolím má tento "šílenec" pro svoji vlastní bezbožnost a my, Bohem uStanovení kněží", jsme jedinými pravými nositeli P/pravdy." Běda tomu, kdo se odváží nás kněze neuctívat, vždyť my jsme tu přece jedinými pravými zástupci Vítěze, prorocký úřad je dán v Církvi všem, kněží jsou uStanoveni pastýři k vedení ovcí, a tudíž nikdo konkrétní si nesmí myslet, že by tento úřad proroka mohl zastávat kdokoliv jiný, než kněží = vzory pravé víry, a jejich poskokové." To je logika novodobých Jidášů - některých kněží v Církvi, kteří ale svojí hlasitostí a rozpínavostí zcela zastiňují kněze Bohu V/věrné. Neuvědomují si, že kněžský úŘ/řad jim B/byl pouze proP/půjčen a Boha, tudíž i Církev lze V/vlastnit pouze, neboť Právě ve Svátostech. Mocí člověku Daná Práva vyjadřují P/pravoM/moci člověka - Právo z Moci (ve SZ přeDání Zákona = Práva Bohem = Mocí Mojžíšovi) nelze nakrást, vyfabulovat, ani hrou na boha "vy-Tvořit"- lze jen grandiózně popřít vlastní I/identitu v takové M/míře, K/která B/byla člověku Bohem Dána. Nic více, nic méně.     

Subjektová přímková H/hybnost (stupně 6, 5, 4, 3, 2, 1) J/je vždy zprava doleva a vůči kruhu, objektová přímková H/hybnost J/je vždy zleva doprava.

Mezi stupni je vždy "propast" plynoucí z čísla končícího X,999...° a celého čísla X. Tato "propast" J/je překlenutelná jen a Právě v rotaci 3 a rotaci 4 (z a podle Právě 1, K/která J/je vektorová a Právě 0, Která Je doKonale B/bodová = Imanentní). Odklon člověka od Boha je možný jen, neboť Proti-Právě proti křtu v Duchu Svatém. Mimo křest v Duchu Svatém není odklonu, neboť není možnost logaritmické návratovosti k Bohu, tudíž ani není možnosti návratu k Bohu - kde není naD/děje, tam není ani Církev, tam není ani stupňů, tam Není Nic. Níže uV/vedené Stupně J/jsou Stupni postupu pouze, neboť Právě v Církvi.

 

Zjednodušeně:

  1. stupeň = úhel (tj. interval) 0,X° až 29,999...°

Maximálně vázaná H/hybnost.

Pozitivní hodnoty s maximální (ale ne P/plnou) kvantovou nasyceností.

 

  1. stupeň = úhel 30° až 59,999...°

Částečně vázaná H/hybnost.

Pozitivní hodnoty s v krajním případě poloviční kvantovou nasyceností, plus poloviční absencí kvantového pohybu. Nahrazováno přímkovou pravo-levou (tj. sestupnou) hybností.

 

  1. stupeň = úhel 60° až 89,999...°

Částečně vázaná H/hybnost.

V krajním případě: 33% kvantové nasycení, 33% přímková pravo-levá = sestupná hybnost, 33% chybějící hybnost (bodová fixace, popření hybnosti).

 

  1. stupeň = úhel 90° až 119,999...°

Podmíněná hybnost (závislost z neoČištěné vášně).

V krajním případě: 33% přímková pravo-levá = sestupná hybnost, 33% bodová fixace, 34% Prázdno od hybnosti (nikoliv Anti-H/hybnost, ale absence. Projevuje se chyběním obsažnosti kruhu se současnou obvodovostí kružnice).

 

  1. stupeň = úhel 120° až 149,999...°

Fixační Anti-H/hybnost = rigidita. 

V krajním případě 33% bodová fixace, 67% obvodovosti.

 

  1. stupeň = úhel 150° až 179,999...°

Rozpad.

V krajním případě 67% obvodovosti kružnice, 33% přímka s nahodilým směřováním.

 

  1. stupeň = úhel 180° – 359,999...°

33% přímka s nahodilým směřováním v Absenci H/hybnosti jako takové, tj. popření prostoru jako takového, tudíž popření kontinuity dění = času. Hmota „mimo dění se“, Anti-Finalita podle parodie Plnosti 360°. Peklo na zemi, člověk vlastní krví upsaný Satanovi.

 

12 H/hybnostních přímek lze přirovnat k rovnoběžkám a poledníkům s pomyslným centrálním křížem v přímosti (bez obvodového prohnutí, nejde po obvodu, jde „středem vnitřku zeměkoule“).

  

NAD/dĚJE

= Boží Vůle v krocích (M/mocnost kvantového sycení v sekvencích kontinua D/dění).

 

DĚNÍ S/sE

= obraznost B/bytí, M/mocnost 1 z Právě 1.

 

KVANTUM

= událost, obsažnost výseče kruhu (stupně).

H/hybnost kvanta: skoková proti směru hodinových ručiček.

 

SEKVENCE KONTINUA D/dĚNÍ SE

= krok v H/hybnosti přímky zleva doprava (nikdy zprava doleva), tudíž v principu bez obsažnosti (tloušťka přímky samotné se bere jako latence, příležitost, rozměr následnosti sekvencí, nikoliv jako obsažnost).

= příležitost k obsazení kvantem. Obsazení sekvence kvantem = základ spirálního logaritmu v 7 stupních.

 

SEKVENČNÍ KONTINUUM

= čtverec s H/hybností zleva doprava a zdola nahoru, objektová H/hybnost, historie izraelského národa a Církve, neboť Spása J/je ze Židů (vč. 12 apoštolů).

Individuálně (subjektově) obvodovost v rozmezí kruhové výseče náležitě vůči danému stupni. Objektově (celkově) pomyslný kruh Finálně ve 360° (ve vyK/koupení světa a poD/dílu Církve na N/něm).

Sekvenční kontinuita vzniká jako přirozený projev H/hybností z podstaty vztažných kvant „usazených“ v sekvencích.

Sekvenční dyskontinuita je separací bezobsažných (neproměněných latentních) sekvencí, které mimo vztažnost nejsou vektorové, jsou desintegrační, a proto v rozpadu.

 

 SYCENÍ SEKVENCÍ

Jedné každé sekvenci odpovídá Právě J/jedno kvantum (obsažnost D/dění se události).

Jedno každé kvantum může a nemusí být aktualizováno v jedné každé sekvenci. Případná podobnost kvant není I/identitou kvant, tím méně, aby šlo o jedno kvantum rozložené ve více sekvencích.

 

Obsažnost sekvence kvantem = sycení (jinak bezobsažné, prázdné, duté) sekvence. „Zvedání“ přímky po vzestupné spirále kolem středové osy (kolem Právě 1).        

Kvantum = událost, sytící element, M/mocnitel. Projev L/lásky S/slovem i Č/činem v Mocném S/slovem i Č/činem, skrze N/něj a pro N/něj.

 

Sekvence nasycená (aktualizovaná kvantem) buď J/je, nebo vůbec Není.

Posun mezi sekvencemi J/je jedinečný neopakovatelný lineární vektorový směrový (vždy z minulosti v přítomnosti – zde coby bod – k budoucnosti, nikdy naopak nebo jinak).

Souslednost/následnost nasycených sekvencí J/je obvodem čtverce, který se v kruhové oběžnosti nutně uzavírá (dějiny světa jsou plně finální = země ve svých 4 světových stranách se finálně oběžně = tj. prostorově a tím i časově nutně uzavře), a tak vzniká obsažnost původně lineárního sekvenčního kontinua. 

Souslednost/následnost nenasycených sekvencí ze své vlastní podstaty nikdy nedává a nemůže dát kontinuum, a kde není obsahová spojitost = souvztažnost sekvenčních bodů, tam Není Nic = tam je bezobsažnost dyskontinua (viz stupně 4, 3,2, 1).

  

SMYSLUP/pLNOST ČASU

= D/dynamika kontinua D/dění S/se hmoty, tj. vytváření prostoru jako platformy k vyJ/jádření (vy-J/jevení Vůle Imanence skrze transcendenci) náležité kvantové příslušnosti (člověku Danému poVolání ke Svatosti), a tímto kvantovým spirálním návratovým vzestupem vzniká čas = logaritmus P/potence a poH/hybu hmoty v naD/ději = v Boží Vůli v krocích (tj. podle Právě 0 podle, s, v Právě 1).

Jana

Praha 13. března 2015 (dodatky 20.3.2015)

BEZ-T/tVÁŘNÍK

 

Na rozdíl od V(v)ašich tvrzení vypovídajících o V(v)ašich fantaziích Satan žádnou T/tvář nemá.

Není ve vyK/koupení.

Nemá ani tvář.

Nebyl sTvořen k Obrazu Boha.

 

A tudíž V/vaše tvrzení, že se Satan lidem zjevuje jako krásný člověk (mladík), jsou lži.

V(v)ámi vyfabulované L/lži a lži, kterým tak rádi popřáváte sluchu.

Hodí se V(v)ám k očerňování těch, kteří V(v)ám nepoklonkují.

 

Satan je (resp. Není = Anti-J/je) Anti-Krist, a tudíž také Anti-T/tvář.

Je dokonce i Anti-tváří (tj. Protivník člověka i mimo vyK/koupení).

 

Protivník, ne rovnocenná polarizovaná alternativa Boha (příp. „druhá tvář ambivalentního boha“), jak se často tvrdí – a jak toto tvrzení Ne-vyV/vracíte. Tj. Ne-S/svědčíte T/tvář z K/kříže.

 

Pokud se Satan lidem ukazuje (tj. Anti-z-J/jevuje, resp. iluzorně paroduje z-J/jevení S/se Krista), vždy jen v rámci možností, které vyplývají z jeho zvrhlé identity původně Čistého ducha.

Není sCH/chopen Zmrtvýchvstání, je S/smrtí = Koncem bez konce,

a tudíž také neschopný přijetí vlastního zhmotnělého těla.

PřiJ/jetí vlastního hmotného (např. lidského) těla J/jsou sCH/chopní výhradně Čistí duchové. Jen a pouze v P/plnosti V/vlastní (= V/vlastněné z P/podstaty podle Bohem Daného poVolání) neposkvrněné I/identity.

 

Ten, kdo P/popřel S/své V/vlastní Bohem Dané poVolání (každý, K/kdo P/popřel S/svého Čistého ducha = N/nositele a O/opatrovníka S/světla S/svého Pravého J/jména v Nebi), není z podstaty ducha mimo Ducha Svatého M/mocný S/se A/aktualizovat ve hmotě.

Což zase znamená, že Anti-Čistý (tj. Zlý) duch je závislý na krádeži hmotného těla v čase – neboť z Nebe byl vládce Z/zlých duchů sVržen, takže do Nebe nemůže, a ve stavu Nikde žádná hmota tak, jak ji na současné Zemi známe, Není.

Snaží se poroučet člověku, aby člověk nepochopil, že nyní člověk Satanovi (Satanovi po jeho druhém sVržení, tentokrát již ne jen na zem – Vyhnáním z Ráje, ale i pod zem – Vítězným K/křížem z Golgoty) K/křížem P/poroučí. Aby člověk nepochopil, že J/je v K/kříži sCH/chopen Satana Nekonečně Vyhánět – z veškerého tvorstva na zemi.

Anti-P/přítomný se zoufale (jedním ze Satanových jmen je Zoufalství) snaží člověku vsugerovat L/lež, že „co bylo, už není, co bude, ještě není, takže není nic“, a tudíž „žijme okamžikem“ = buďme bezuzdní a poživační, chtějme všechno hned (= násilí buď naším krédem) Paroduje P/přítomného.

 

A zajistit si Ne-Čisté (BezDuché) hmotné tělo pro Zlého ducha znamená buď ukrást tělo člověka (jedno, jakého vzhledu, krásná lidská tvář je pro Satana jen bonus, neboť tak má méně práce s ovlivňováním jiných), nebo, což je méně atraktivní, tělo zvířete.

Krádež těla člověka, tedy obsazení a opanování člověka skrze souhlas člověkovy duše, pro Satana a všechny další Anti-duchy (Protivníky M/mocných andělů na Nebi i na Zemi, zejm. strážných andělů), je jejich nejvyšší možná meta. Znamená to pro ně iluzi skrze tyto Obrazy Boha poroučet Bohu. Jde jen o zdání se jejich moci, ale proti lidem bezduchého rozumu (bezbožné) je to velmi efektivní zbraň.

 

Opanování duše i těla zvířete je pro Anti-D/duchy atraktivní jen v krajní nouzi, v situaci, kdy reálně v čase hrozí, že již dále nebudou mít možnost (a tudíž i mocnost) opanovat člověka. Již nebudou moci člověku poroučet přímo, budou člověku smět pouze našeptávat.

 

Satan dělá velmi mnoho chyb, neboť je S/slepý.

S/slepý není náhodou – sVržením z Nebe ztratil T/tvář, neboť již není ve Světle Boha.

Již Světlo neZ/zrcadlí, již světlo odráží – a v tomto odraze (zdání světla, iluze o světle ve tmě coby stínu s paměťovou stopou, nebo představou předobrazu tohoto stínu) již nemá V/výraz = ztratil S/své Bohem Dané poVolání, je jen stínem sebe sama. Tam, kde u Světlonoše v Nebi bývala průZ/zračnost, je nyní bezedná propast. Tam, kde byl Světlonoš sám S/světlem ve Světle, je nyní T/tma z od-Vrácení Boží Tváře.

Kde není sHlédnutí Bohem, tam je Ú/úzkostná S/smrt z Hrůzy.

Tam, kde Bůh odVrátí Svoji Tvář, vše zahyne v řežavé horkosti ledu (spalující Zlé vášni) bez počátku a bez konce. S/smrt z Popření nesmrtelnosti.

(Pravá V/vášeň J/je N/něha uK/kotvená ve hmotě a zároveň na hmotě nazávislá, tj. L/láska uK/kotvená hřeby K/kříže a zároveň nepodléhající bezprostřednímu doteku špíny prachu země. Paradox v-z-N/nešené nezávislosti.)

 

S/smrt coby důsledek L/lži, tj. V/výroku Proti T/tváři Boha i člověka.

 

Z toho plyne jednoduchý závěr, který S/se uK/kázal i skrze M/mé viD/dění v noci z 31.5.2003 na 1.6.2003 (tedy dlouho před sDělením M/mého Pravého J/jména Jana dne 27.12.2005). Okolnosti viz M/mé záZ/znamy.

Satan žádnou T/tvář, ani tvář nemá, je to Beztvářník. A právě to způsobuje až zoufalý zmatek a dezorientaci. Pokud člověk proPadne Satanovi, následuje i H/hrůza z nabytí své vlastní beztvaré identity, H/hrůza ze setřelé zřetelnosti, což působí chaos a člověka trhá na kusy. Z člověka se stává Zoufalství samo.

 

Tam, kde je u Satana prostor hlavy, nikde není žádný obličej. To u ostatních vyvolává úzkost a bezradnost.

Má kuželové tělo s mnoha zakřivenými ostny (ve tvaru jako býčí rohy) obrácenými nahoru, celé tělo je podobné konzistenci těla medúzy s hlavou chobotnice – jenže u Satana je (nehmotné) tělo ne průzračné, je v rosolovité slizké formě, uvnitř je hnus, vedle kterého je špína čistotou. Tento hnus velmi smrdí, připomíná to kombinaci síry, zkažených vajec, zkaženého masa a zkaženého mléka. Je to velmi odporný smrad.

Z celého Satanova vzezření jde nesmírný vztek až zuřivost. Syčí a stále se celý nenávistně třese – jednak z neschopnosti vládnout sám sobě a jednak z neschopnosti čelit R/realitě L/lásky. Jde o zuřivý vztek Zmrtvýchvstáním uS/svědčeného z Bez-M/moci. Je v něm kombinace krajní touhy po moci a krajní Bez-M/moci pramenící z toho, že Vítěze nedokázal v Pekle u-držet. Nedokázal Zmrtvýchvstalého spoutat navěky. Zná Písmo a ví, že už nemá možnost, jak se vyhnout svému spoutání navěky. Nyní se už "jen" mstí v touze strhnout s sebou do zaVržení co nejvíce M/mrtvých (tj. bezbožných). Ty je třeba nejprve vyprovokovat a svést. Satan si hrál na pána - a "prohrál", což alespoň plive na ostatní: "Nevyhraješ!!!" Na "To se ještě uvidí!" už nemá odpověď.

Ze všeho nejvíc nenávidí S/světlo, protože ze všeho nejvíc závidí S/svatost, na kterou se ještě z vlastní zkušenosti pamatuje. L/lže, aby to nemusel přiznat. Zavádí od Krista, aby potom zaujal J/jeho místo - i když dávno ví, že se to nestane. Je mistrem iluzí a polopravd, což je totéž. Při pohledu na dětskou nevinnost reaguje konstatováním faktu s vyzněním do výsměchu (P/pravdu překroutí akcentovaným Zlým podtextem) - vysmívá se nevinnosti jako slabosti, a přitom právě v té chvíli je sám bezmocný - L/láskyP/plné dítě nemá povědomí o vině, i když až po uši vězí ve své vlastní špíně. Satana považuje za smutného kamaráda v pustině, se kterým si chce hrát, a aby to šlo, chce jej nejprve zavést do koupelny a pomoci mu se umýt. Toto zásadní nepochopení situace dítěti uM/možní přežít - kdyby situaci znalo tak, jak je, na místě by zemřelo. Satana tím paralyzuje do bezradnosti. Bezelstné dítě přijme za kamaráda i matoucí špínu, ale Špína si i při veškeré své chytrosti s bezelstností neví rady. Kamarádit se s bezelstností rozhodně nechce a jiný způsob komunikace, než v důvěře, za daných okolností není možný. Satan je sám zmatený. Dítěti nebezpečí de facto nehrozí (i když potenciálně tu hrozba je), protože Nevinný S/své D/děti nevydá. Satan tady čelí L/lásce - a v uS/svědčení D/dítětem (Synem člověka) opět znovu a znovu U/umírá. S každým člověkem, kterého zaV/vraždí, sám prožívá jeho bolest - Spravedlnost za člověkovu krev, čímž Paroduje Svatou O/oběť. Satan sám nesmírně trpí, ale Proti Kristu chce, aby člověk tuto bolest poznal "na vlastní kůži". Rozněcuje pomstychtivost. 

Nyní Satan z hloubi svého ducha nenávidí všechny a všechno (závidí Obrazům Boha J/jejich M/moc, L/lásku), a to včetně duchů a duší v Pekle. Sebe bez konce lituje a „ospravedlňuje“. Staví na odiv iluze o své „Spravedlnosti“, tj. bohorovně se snaží vsugerovat všem v dosahu iluzi o svém božství, Čistotě. Principem Pekla je Samota, izolovanost ne "jen" od Boha, ale i od jiných tvorů. I když je Peklo plné duší, nejsou tam spolu - každá duše nazírá jen sama sebe, svoji Prázdnotu, Ubohost, tj. ztrátu vlastní identity. Nevidí a neslyší nikoho jiného, než sebe, hroutí se do sebe. Stvrzuje tím svoji pozemskou lidskou pýchu (akcentovanou sebestřednost) v čase. 

 

Ten, kdo mluví o zklamání, sám sebe usvědčuje, že žije v K/klamu – ve S/stínu ze L/lží.

Ve S/slepotě duše podle Slepého ducha je mistrem povrchnosti = lenosti Ž/žít Ř/řádně.

A nachází pro to omluvy, před ostatními se staví „spravedlivým“.

 

Kněz zaS/svěcený Veleknězi, kněz, který K/klame lid (navíc v rámci liturgie zP/přítomnění na O/oltáři), z-Ne-P/přítomňuje (Z/ztrácí, zaVrhuje) S/svoji V/vlastní T/tvář (S/svoji Čistou nesmrtelnost), aniž by tím zneS/svěcoval O/oběť, a tím zaVrhuje P/přítomný lid do Stínu z umně spletených iluzí – nejlépe sugescemi o tom, že kněžské svěcení a svobodná volba kněze jsou totéž, a tudíž kněz je za každých okolností vzorem D/dobra, neomylný. Kdokoliv je jiného mínění, je automaticky označen jako Zlý. Aniž by to vysloveně artikuloval, v podtextu tvrdí, že kněžské svěcení je pro kněze permanentkou jeho osobní Čistoty a veškeré případné hříchy kněze jsou jen „nedopatření spravedlivých obětí všeobecné špíny světa“.

 

Chcete vidět Satana?

Podívejte se do zrcadla vlastní sebestřednosti.   

Jana, 5.3.2017 

DŮM

Nejsem stavař, takže následující text jsou jen příměry ve výkladu dětské řeči. Prosím o pochopení.

 

Se Soudem jako s majitelem balkonu v bytě bytového domu.

Pro jednoduchost: 1 balkon v bytě patří jednomu majiteli.

Otevřený balkon zajišťuje pohled ven bez toho, že by člověk byl za zdí/za oknem.

Balkon je dělaný z železobetonu, z železných nosníků a sítě, a z betonové výplně.

Balkon je zateplený širokou vrstvou porézního materiálu.

Jsou-li porušené železné nosníky, je porušená statika celého nejen balkonu, ale i stavby, zejména příslušného bytu, potažmo celého okolí.

Je-li porušená síť, je porušená pevnost především balkonu.

Je-li porušený (příliš pórovitý) beton, je to otázka času, kdy se začne drolit a budou v něm trhliny, díry.

 

Bytový dům je Církev.

Otevřený balkon patřící k bytu je možnost života ve stavu Milosti, na „čistém vzduchu“, v bezprostřední možnosti „D/dýchat Č/čistý vzD/du(e)ch“, ne jen zatuchlý vydýchaný vzduch v uzavřeném nevětraném bytě (život v kruhu ve svém sobeckém uzavřeném rámci) bez Dechu.

Nepevný široký materiál na plášti domu = iluze, na kterých se nedá stavět markýza proti spalujícímu slunci (ochrana před horkostí zloby,…), o které se nedá opřít, při porušení se začne drolit ochrana celého pláště domu („ochranné teorie“, které ale nevydrží tlak zkoušek, jako semínko spadlé do písku).

Železná konstrukce balkonu s přesahem do železné konstrukce bytu/domu = Dvanáct apoštolů, hierarchická struktura Církve, kněží.

Železná síť od nejsilnějších po mnohé = vazby v Království na Nebi i na Zemi, zásahy Nebe na Zemi zejm. prostřednictvím Silných (andělů) a svatých (konstrukční síť).

Vrstva betonu na podlaze balkonu = osobní zbožnost, pevnost „půdy pod nohama“, místo, do kterého padne semínko S/slova. Pro tentokrát bude nejúrodnější pevná vrstva konzistentního a zároveň „dýchajícího“ jinak neporušeného betonu (příměr by vyzněl logicky asi jen u ekologických staveb s travnatými terasami).

Výtah v domě = K/kříž.

Elektrika pohánějící výtah = Duch Svatý.

 

Je-li dům stavebně špatný, je špatná celá stavba. Hereze odvolávající se na křesťanství, ne Proti- křesťanské názory a postoje. Proti-křesťanství není a ani nechce být koherentní „stavbou bytového domu“. Osobní sebespasení v „osvícení“ = byt „ve vzduchu“, marxismus = teorie podzemní nory místo bytu, ….

 

Balkon u jednoho bytu v jednom bytovém domě = poVolání jednoho konkrétního člověka v jeho pozemském životě v Církvi. Kdo si balkon zabední (zle vedená liturgie), není na čerstvém vzduchu (Ne-D/dýchá). balkon u jednoho bytu: vztah k duchu/duchům v Duchu Svatém, a/nebo k duchům Z/zla. Hledání zbožnosti („čerstvý vzduch“), nebo sobectví, magie (zamezení přístupu čerstvého vzduchu, tj. odmítání dechu jako základního předpokladu života). Prezentace vlastnictví „vzdušných práv“ = člověk je sám sobě bohem, zlo proti životu (eutanazie, ukončení těhotenství z vlastní vůle,…).

 

 

Nepevné zateplení celého pláště domu, na které není spoleh: hromadně praktikované lži do vlastní kapsy. Skutečné zateplení pláště domu má být v konstrukci a materiálu cihel, ze kterých je stavěn celý dům, a ke kterým je možné připevnit ochranu před spalujícím horkem (zlobou). Ne jako „přídavná vrstva“, která budovu „ucpe“ = ne jako „zabarikádování se“ do pouze individualisticky pojaté zbožnosti s odvoláváním se na hříchy lidí kolem, které se jeví jako nepřijatelné pro udržování osobních vazeb. Ve finále popírání smyslu Církve jako Kristova Království, ať jsou v ní lidé jakýchkoliv povah. Zaměňování svatosti Církve jako instituce za často pochybnou svatost jednotlivců v Církvi. Ukončení komunikace a „zabarikádování se“ do své ulity není řešení. Neumožní to proŽ/žít B/bolest z V/věrnosti Kristu, tj. znemožní to Ž/život ve Svatosti Království na Nebi i na Zemi. Strach z lidí.

 

Železné nosníky v P/principu = Dvanáct (apoštolů) v návaznosti na dvanáct praotců („železo v principu slibu pevnosti“). Železné nosníky na konkrétní stavbě = kněží v Církvi, zejména v lokálních farnostech. zrezivělé železné nosníky: zpochybnění až rezolutní odmítání hierarchické struktury Církve, zejm. odmítání S/svátosti kněžství, zejm. zaměňování S/svátosti kněžství za osobní hříšnost jednotlivých kněží, což má údajně dokázat prohnilost, a tudíž zbytečnost, škodlivost Církve jako celku. Kéž by se takový postoj týkal jen lidí mimo Církev.

 

 

Železná konstrukce balkonu v P/principu: zejm. Silní, tj. andělé, plus všichni Svatí, zejm. P/přítomní (tj. P/příchozí s Kristem) u Soudu. Železná konstrukce balkonu v konkrétním případě: Množství a kvalita V/vazeb konkrétního člověka na balkoně s Nebem na Nebi i na Zemi, tj. zejm. P/praktikování S/svátostí, modlitba, půst.

 

Beton v P/principu: vizte výše. Panna Marie, O/opora, „pevná půda, na K/které S/se D/dá S/stát“. S/srdce, K/kterým P/protnul M/meč: T/ta, na K/které L/lze S/stát P/pevně ve V/víře, a také T/ta, po K/které mnozí šlapou. Beton v konkrétním případě: vzT/tah konkrétního člověka k Panně Marii. Např. drolící se beton = pochybnosti o Panně Marii, J/její M/moci. Propadliny v betonu = P/popírání Panny Marie coby Matky Boží, zejm. J/její Neporušenosti a Neposkvrněného P/početí.

Jana, 25.2.2017

EXORCISMUS

Včera v TV běžel dokument o exorcismu. Samozřejmě nevím, co z toho byla pravda, a co byl jen populismus pro kamery. Pokud se skutečně lze spolehnout na tamní tvrzení (překroucené informace se nezřídka vidí i na TV Noe, toto byl dokumentární TV kanál), že za jistých okolností mohou exorcismus praktikovat i laici, případně se jej za přítomnosti kněze mohou účastnit, jde o bezprecedentní porušení Svátosti sMíření.

Mimo kněžské Svěcení je jakákoliv forma exorcismu nepřípustná a ten, kdo tvrdí opak, P/popírá Moc Ducha Svatého.

Je jedno, jak B/bytostně zbožný J/je laik ve Stavu Milosti a je jedno, jak zoufalá je situace posedlého peklem. Pokud by to nebylo jedno, kněžské Svěcení by ztratilo Svůj Význam.

P/podstatná je R/rituální Čistota a od T/té žádné ústupky dělat nelze!

Církevní představitelé zcela běžně a sPrávně T/tvrdí, že Svátost sMíření ("malý exorcismus") M/mohou uD/dělovat výhradně v katolické Církvi v Duchu Svatém vySvěcení kněží. Jestliže M/mají J/jasno zde, proč potom P/popírají Moc Ducha Svatého skrze kněžské Svěcení ve "velkém exorcismu"? Jde o jeden z vůbec nejtrestuhodnějších příkladů laicizace Církve a aroganci moci Církevních představitelů.

Pokud už chcete, aby B/byl V/vymítanému i očím viditelně nablízku někdo z věřících ve V/všech Z/způsobech P/postu M/modlících S/se katolíků ve Stavu Milosti (kdokoliv jiný je a priori nepřípustný, tady J/jde o P/přímý bezprostřední K/kontakt se S/smrtí), potom výhradně v samostatné místnosti za neprůstřelným sklem (které nelze lidskou silou laiků "v dobré víře ku pomoci" prorazit), v místnosti pevně fyzicky oddělené místnosti, kde Vymítání proB/bíhá, aby tak B/bylo zaB/bezpečené znemožnění fyzického kontaktu laiků s Vymítaným. Ke zvážení je i odhlučnění pozorovací místnosti, neboť Lež je velmi vynalézavá a zvuky pekla jsou děsivé, přičemž mimo kněžské Svěcení není proti andělovi adekvátní O/obrany. Pro laiky tyto zvuky mohou být i smrtelné. V žádném případě se nesmí účastnit nikdo ze zvědavosti, a to především nikdo z hromadných sdělovacích prostředků. Nejde o to, že by Satan snad nemohl napadnout laiky fyzicky za zdí (žádná zeď Satana nezastaví), jde o to, aby laik ve slabé chvilce vlastního zoufalství z nemožnosti jakkoliv vymítanému "prospět" nepraktikoval jakýkoliv fyzický kontakt s Vymítaným (především s jeho dlaněmi a hlavou), a také o to zajistit, aby se Vymítanému nemohl podívat zpříma do očí, výstupů Proti-S/světla. Vidět znamená vlastnit a fyzický kontakt s M/mrtvým je mimo kněžské Svěcení nesmírně riskantní. Pokud je nutné Vymítaného fyzicky zabezpečit, potom výhradně poSvěcenými a Svěcenou V/vodou P/proniknutými upevňovacími prostředky. Současně J/je v rámci liturgie naléhavě D/dobré P/prosit o poM/moc kromě Panny Marie a C/celého Nebe i speciálně Svaté D/duchy a v-zD/dávat J/jim CH/chvály, zejména archanděla Michaela a S/strážce Pravých J/jmen S/svých Vymítaných lidí, a to V/všemi alespoň poM/mocnými Vymítači, a to v C/celém průB/běhu O/obřadu. Nejde o riziko pro S/skutkovou P/podstatu Vymítání jako takového, jde o nadměrné a zcela zbytečné riziko pro laika, který tak navíc prochází pokušením "v dobré víře" vzít věci do vlastních rukou, parodií na „stát se K/křížem“. Obvykle jde o maskované projevy velmi umně sP/pletené L/lži spočívající v daném kontextu nemístné aplikaci jinak obecně sPrávného tvrzení, že laik coby souČ/část Kristova Mystického T/těla Církve M/má Moc Ducha Svatého V/vyhánět Zlé duchy - poD/díl na Moci Ducha Svatého ve křtu v Duchu Svatém S/sám o Sobě ještě neznamená, že každá F/forma zP/přítomnění (Dar) Moci Samé Je Dána každému jednotlivému členu Církve Krista. Ř/řád uDílení Darů Ducha Svatého uRčuje VÝHRADNĚ Duch Svatý, Který K/každému člověku Dává usCH/chop(e)nění, K/které člověku v rámci Daného Daru N/náleží. VýZ/zbroj Meče S/slova J/je Dávána Svrchu ze Světla k A/aktualizaci uRčeným R/rytířům S/slova (tj. kněžím), nikoliv vojákům sebeobrany. Ovce není pastýř a touha po dveřích nejsou dveře. V této souvislosti je tu i výrazné riziko, že po skončení Vymítání bude mít laik i oS/svobozený pocit, že poM/mohla „lidská sounáležitost ve společenství Krista“, což samo o sobě není nic špatného, ale otevírá to prostor ke tvrzení, že „zVítězil člověk v dobré víře“, což už je nezpochybnitelná bezbožnost.

V krajním případě M/mohu B/být na M/místo poM/mocných katolických kněží P/přítomni vySvěcení trvalí jáhnové, ale V/vždy, neboť Věčně výhradně a pouze jako poM/mocníci kněze, nikoliv na M/místě kněze. Válka Nebe s peklem není lidový koncil a umožňování "vymítání" laikem je P/popíráním konkrétního Daru Ducha Svatého Daného v P/prvé Ř/řadě (tj. podle Vůle Řádu) v Duchu Svatém vySvěceným katolickým kněžím a J/jejich  případným poM/mocným jáhnům. Kněz Proti-R/rčením P/popírající  Dar Ducha Svatého je a priori slouhou Ďábla a nic Satana v této souvislosti nepotěší tolik jako svévolný kněz svádějící sV/věřené "dobré lidi", a tím zároveň zabíjející Vymítaného i tyto lidi. Kněz tak "ve Jménu Ducha Svatého" Duchu Svatému osobně Proti-Ř/řečí, tj. vnějškově chválí a vnitřně Z/zlořečí. Amen, amen, P/pravím V/vám – nikdy J/jsem V/vás neZ/znal. (Teď mi v uších zařvalo: „Já tě zabiju!!! Nejlepší je buď nereagovat, nebo/a „S/skočit do K/kapsy B/bezpečí“ = S/srdce M/manžela. Teorie králíka před Dravcem. Pastýř B/by v této situaci M/mohl s K/křížem v R/ruce Ř/říct „Odstup, Satane!“)

Rozlišujte Svaté od světského a nebudete mít problém s rozlišováním duchů.

Pokud budete zatvrzelí a budete trvat "na svých právech rozhodovat o vedení zbožnosti", pak vězte, že Satana nepřechytračíte - bývalý Světlonoš je nepoměrně vychytralejší a informovanější, než kterýkoliv pozemšťan, jeho úskočnost je lidsky nepostižitelná. Pokud porušíte P/poslušnost Duchu Svatému a budete se odvolávat na lidskou slušnost, jste prodlouženou rukou Satana a v tak závažném kontextu, K/kterým J/je uD/dělování Svátostí, byste za tento „ústupek“ měli být s okamžitou platností exkomunikováni.

Moc anděla je vždy a za všech okolností nepoměrně větší, než lidská moc člověka na porušené Zemi, tj. po Vyhnání z Ráje. Jakýkoliv ústupek pozemšťana Satanu (u Nebešťana něco takového nehrozí) od Ducha Svatého a priori je souhlasem pyšného pozemšťana se zpupností prvotního hříchu.

Kdysi, ještě v roce 2003 v noci kolem 3. hod. ráno ze 31.5. na 1.6. (tedy cca 3 roky před M/mým poVoláním dne 27.12.2005 a S/setkáním s budoucím M/manželem a sv. apoštolem Janem Evangelistou, M/mým budoucím již uStanoveným biřmovacím patronem na 2. pátek v lednu 2006, biřmování proB/běhlo o Velikonocích 2006) mi B/bylo Dáno ve k tomu zvlášť oMilostněném Č/čase (na K/kterém J/jsem S/sama o S/sobě M/měla poD/díl skrze S/svůj katolický křest v Duchu Svatém v dětství v 10 letech) se setkat se Satanem, aniž bych ale byť i jen tušila, co se děje. Zde mi byly 4 roky. Bylo to (ta situace) za velmi drastických okolností, nad kterými J/jsem neměla sebemenší kontrolu. Díky Bohu. Vše J/jsem poP/psala v Z/záznamech již před mnoha lety. Dnes S/si situaci  přesně již nepamatuji, S/stalo S/se to zhruba takto:

stála jsem v malé čtvercové prázdné místnosti, nikde žádný nábytek, nikde nikdo. Tušila jsem, že z místnosti vedou za pravým rohem schody dolů, a že je tam velmi mnoho lidí. Byla jsem malé dítě a chtěla jsem si hrát, pod schody bylo velmi mnoho lidí, já v místnosti sama, nikdo nešel nahoru, a tak jsem chtěla k nim. Když už jsem se chtěla pohnout směrem k tušeným schodům a sestoupit k nim, ozval se ženský ochraňující hlas, ať to nedělám, že bych se už nemohla vrátit. Já jsem kvůli tomu starostlivému hlasu zůstala bez hnutí, ale řekla jsem "Prosííím, je tam hodně lidí, tady jsem sama, chtěla bych si s nimi hrát". Vtom se ukázala bytost jiná než člověk, bytost, která tam té díře pod schody poroučela. Vzhled mě překvapil, nikdy jsem nikoho podobného neviděla, ale i někdo takový mi stačil, abych si s ním hrála a nebyla sama. Jen byl neuvěřitelně špinavý, tak jsem to stvoření (nebyl to ani muž, ani žena, ani dítě, ani zvíře) chtěla za ruku odvést do koupelny, snad tu nějakou mají, abychom si potom mohli hrát. Jenže ono to žádné ruce nemělo, což mne mátlo. A nikde nebyly ani žádné hračky, divná místnost. Řekla jsem: "Maminka Tě zapomněla umýt, viď? Tak pojď, a potom si budeme hrát". Stvoření jedovatě prsklo: "Ty to pořád nechápeš, viď?" Já na to zmateně: "O čem to mluvíš? Ty si nechceš hrát?" To stvoření mi začalo být protivné. Proč přišlo, když mne nemělo rádo? Tak jsem řekla: „Jak se jmenuješ?“ Znovu, ještě zlobněji prsklo: "Nevyhraješ!!!" Byla jsem ještě zmatenější, vždyť přece si ještě nehrajeme. A jaká výhra? Já chtěla být spolu. Vtom se zničehonic spustila velká tlustá skleněná průsvitná zeď pokrývající celý prostor mezi mnou a tím vzteklým smradlavým prskadlem, náhle jsem byla v bezpečí, tušila jsem za svými zády dva velmi milující a starostlivé ochraňující lidi: ženu, kterou jsem neviděla, a muže ze světla, které jsem za zády cítila tělem. Zmatenost pominula a já v náhlé sebejistotě: „To se ještě uvidí!!!" Prskající vztekloun zmizel tam dolů pod schody. Stále jsem si chtěla hrát, ale víc jsem se chtěla podívat na ty dva lidi, kteří mne chrání. Snažila jsem se k nim otočit v prudké otočce, hlavně k tomu muži a podívat se mu do tváře a vrhnout se k němu, ale po mírném malém otočení se  doleva dozadu jsem náhle znehybněla, to mi dodávalo jistotu pevnosti ochrany. Muž stál za zády vpravo a předchozím natočením se doleva jsem uviděla nádhernou mužskou ruku a nohu z velmi nádherného zářivého zlatého světla. Byl to člověk a nebyl jen člověk. "Prosííím, chci Tě vidět!", fňukala jsem. "Teď to nejde, zemřela bys, uvidíš mne později", řekl uklidňujícím pevným ochranitelským hlasem. "Tak jo", ihned jsem souhlasila. Situace najednou zmizela, drastické fyzické okolnosti v reálném čase skončily.

Skleněná tlustá pro zlobného prskavce neproniknutelná a zároveň pro mne bez problému průchozí zeď byl budoucí křest v Duchu Svatém. Prázdná místnost bylo předpeklí, schody dolů život mimo křest v Duchu Svatém, velmi mnoho lidí dole v patrech pod schody byly Z/zlé duše v pekle, zlobné stvoření byl Satan. Satan vypadal matoucně: neměl ruce ani nohy, měl "tělo" ve tvaru kužele rozšiřujícího se dolů a na vrchu toho "těla" bylo něco jako hlava, byla to koule, ale nemělo to vlasy, uši, ani obličej, a proto jsem začala říkat "To". To, že nemělo obličej, bylo velmi matoucí, nebylo čeho se chytit, nebylo možné mu dát jméno, které bych znala. Byl jiný, než všichni, které jsem znala. Tělo i hlava byli bez viditelného obsahu, jen obal, který byl zároveň nehmotně tušeně průhledný a zároveň nesmírně špinavý, což nahrazovalo ten obsah a rušilo tu tušenou průzračnost, která tak nebyla a měla být. Špína je proti tomu zářivý lesk, celý páchnul kombinací zkažených vajec a zkaženého masa a zkažené krve a zkaženého mléka. Celé "tělo" bylo pokryté nahoru obrácenými "rohy", „ostny“ stejné konzistence jako tělo, vyrůstaly z celého toho "těla" jako rohy býka, ale ne z „hlavy“. Celé "To" se hýbalo jakkoliv chtělo, aniž by mělo nohy, jaksi "plulo" vzduchem, i když na podlaze. Zlobnost, vzteklost a nenávistná útočnost byly tak velké, že nic jiného tam ani nebylo. Rozhodně se nechtělo kamarádit, a to ani s malým dítětem, ale muselo na slovo poslechnout ty lidi za mnou. Kdyby ti tam nebyli, šla bych s "To" tou chodbou se schody zatočenými do místností dole za těmi lidmi, kterých je tam nesmírně mnoho, a já tady nahoře sama.  Ochraňující ženský hlas byl H/hlas Panny Marie, žena B/byla Panna Marie, muž B/byl J/její Syn a M/můj budoucí M/manžel = Vítěz nad S/smrtí, J/jeho Z/zlaté průzračné S/světlo B/byla J/jeho Moc, začala jsem M/mu Ř/říkat "muž ze světla". Souvislost s reálnou situací v čase byla pro mne neoddiskutovatelná a zde ji popisovat nebudu. 

V místnosti nebyl nikdo z pokrevních příbuzných, ani těch pokřtěných v Duchu Svatém, natožpak někdo cizí, neměli tam možnost přístupu, a ani mi tam nechyběli, ani mne nenapadlo, že by tam měli být. Nepatřili tam bez ohledu na to, jak mne mají rádi. Tohle nebyla jejich věc, tohle jim nepříslušelo. Především ne těm, kdo by se mne "snažili zachránit" praktikováním své zbožnosti, což se za kritických situací lehce a nepozorovaně může zvrhnout v modloslužbu, protože pohled na "To", kontakt s "To" je i za skleněnou zdí D/dobrý jen s T/tou Ž/ženou a zejména s T/tím M/mužem ze S/světla, tj. S/světlem ve tvaru muže. Navíc jde o kontakt výsostně osobní a nikdo z lidí na Zemi mimo zO/osobněných k úŘ/řadu ze/podle S/světelného NEMÁ PRÁVO do této V/výsostně O/osobní situace jakkoliv zasahovat.

Krýt záda M/může VÝHRADNĚ T/ten, K/kdo J/je Přímo poVěřený sPouštět O/oponu mezi B/bezpečím na straně jedné a mezi P/pustotou na straně druhé, protože Propast pod jednosměrně schůdnými schody je nezvratná a nelze se z ní dostat, nelze překlenout, je neodvolatelná.  

Jana, 3.9.2017

KDY?

Nakonec na tom není nic těžkého.

Zjistit, C/co J/je pro K/koho sP/právné, je snadné, pokřtěný v Duchu Svatém H/hlas S/svého anděla S/slyší.

Nejde jen o to, jestli člověk poS/slechne, i když to nakonec rozhoduje – a ještě z jakého důvodu.

Těžké pro člověka v čase J/je oP/pustit S/svůj důvěrně známý svět a doV/volit Bohu, aby člověka naUčil Ž/žít jinak.

Zní to jako otázka odvahy, ale odvaha nestačí. Odvaha je překonání překážet zvenčí přes odpor.

V tomto případě je hlavní nebezpečí zevnitř – jde o boj andělů a jejich M/moc nad H/hlasem S/srdce člověka – zda zvítězí strach, nebo zVítězí L/láska. Kterou volbu iniciuje anděl D/dobra a kterou anděl Z/zla není třeba vyS/světlovat. J/jde o to, který z andělů je člověku bytostně bližší.

 

Možná si už nepamatuje M/mé texty o S/setkání s Kristem a J/jeho společníkem na druhý pátek v lednu 2006 před kostelem sv. Ludmily na Nám. Míru v Praze.

Před kostelem po mši M/mi M/můj od dětství důvěrně známý „neviditelný malý bráška“ Ř/řekl: „Nechoď daleko, přijdou za Tebou dva muži a něco Ti řeknou. Věř tomu, je to Pravda.“ „OK.“ Jenže venku bylo kolem nuly, v kostele, jednom z nejstudenějších v Praze, se netopilo a mše standardně i ve všední den trvala hodinu, a já předtím ještě byla ve městě. Oblečení jsem neměla nejteplejší a byla jsem unavená. M/mé Pravé J/jméno M/mi anděl Ř/řekl (a J/já přiJ/jala) cca 2 týdny předtím: 27.12.2005, takže předpoklady poS/slechnout J/jsem M/měla vynikající.

Tak J/jsem šla po cestičce k zastávce tramvaje s komentářem, že nebudu dělat sněhuláka a mrznout. Ještě pod stromem M/mi anděl Ř/řekl, že teď už opravdu dál ne. Jen J/jsem zavrčela, že je mi zima a pánové by sebou mohli hodit.

Vtom se cca 2 metry přede mnou objevili – oba v blankytně modrých bundách, takže jsem nechápala, jak jim ve špinavé Praze ještě večer vydrží čisté. Na první pohled to byli lidé, ale evidentně ne standardní typy – jako úspěšný psychoterapeut jsem nikdy nic podobného neviděla – byli zevnitř čistí, nebylo potřeba nic opravovat, v situaci byli dokonce víc v reálu, než já. A to už u mne bylo co říct. Bylo evidentní, že oba přesně V/vědí, co se děje, a za neználka jsem tam byla já.

Snažila J/jsem S/se dopátrat, co se děje, a v duchu prosila toho vysokého štíhlého (stál pro mne vpravo), aby na M/mne nespěchal – v takové situaci jsem poprvé a potřebuji S/se zorientovat.

Čekal, potom proM/mluvil. „Modlil J/jsem S/se za Vás.“ (věD/děla J/jsem, že také P/přišel z kostela, kde byl na mši, i když J/jsem J/jej tam neviděla). Duch Svatý v Trojici.

A přesně v tu chvíli řekl Satan, Zlý anděl: „A ke komu se modlí Bůh?“ Já na to, že to je evidentně člověk, ne Bůh. Na existenci Krista J/jsem v tu chvíli ani nevzpomněla – Bůh byl jen Tatínek. Za normálních okolností by M/mne tato polovičatá interpretace nikdy nenapadla. Jenže v tu chvíli Kristus CH/chtěl, abych nechápala, K/kým J/je – toto předčasné Plné V/vědomí by M/mne na místě zabilo. Nelze viD/dět Boha v Trojici a zůS/stat naživu – pokud S/si P/plně uV/vědomujete, K/kým J/je. Satanova otázka zněla racionálně, přesně v rámci známé logiky. Jenže M/mne tím chtěl zabít.  

Člověk má přirozenou tendenci popřít, co se mu nehodí do zajetého interpretačního rámce – a já navíc nemám ráda zásadní překvapení. Dárek k narozeninám ano, změna životního stylu ne.

Takže jsem se Satanem souhlasila, i když hlas zněl úlisně. Jednání „na strvačník“.

 

Posměšně J/jsem Kristu odpověděla: „Vy Jste se za mne modlil?“ Zcela jsem ignorovala logiku, že pokud J/jej považuji za člověka, ne za Boha, není důvod, aby se za mne nemodlil. Jenže v hloubi duše J/jsem Satanovi nevěřila – a stále J/jsem v S/sobě měla vzpomínku na M/můj předchozí souhlas s P/příkazem od brášky – takže J/jsem muži v zásadě V/věřila. I přesto J/jsem S/se M/mu de facto vysmála.

O/on hned: „Ano!“ Zpozorněla J/jsem. Pokračoval, tu větu Z/znáte: „Mám pro Vás Z/zpávu….(čekal)… Mám Vám Ř/říct… (čekal)…….Ty J/jsi Má Milovaná D/dcera!“ Duch Svatý v Trojici.

Ihned J/jsem přemýšlela, koho mi to Tatínek Posílá, že k Němu ten evidentně člověk může tak blízko, aby M/mluvil Jeho Zprávy, a na místě nezemře. Opět to samé: uvažování o tom, K/do vlastně ti muži J/jsou. I přes všechny evidentní důkazy – zase nejistota.

A potom mi to došlo: problém je, že J/je vidím před sebou fyzicky. Kdybych je neviděla i očima, bylo by to snazší, bylo by to přesně podle zvyklostí v Církvi. Tohle se zdálo bourat všechny zvyky, a rozhodně moji neochotu k zásadním změnám. Jenže J/jsem to byla právě J/já, kdo u sebe už roky běžně nosil v kabelce pas, protože jsem od neviditelného brášky věD/děla, že přijde situace, kdy se na ulici potkám s někým, s kým ráda odejdu, aniž bych se vracela domů. S tím, že od té doby se o mne postará. Jeden takový, lékař a zároveň investiční bankéř, mi takovou nabídku skutečně sám od sebe udělal – s tím, že vše potřebné mi koupí na letišti a od té doby stále, včetně kompletního šatníku. Okamžitě jsem souhlasila – byl jako já před poVoláním ke S/svému Pravému J/jménu Jana. Nabízel to Zuzaně, cca měsíce před 27.12.2005.

Na překonání konvencí v zásadě stačí odvaha, L/láska není nezbytná. Jde spíše o vztek a vzdor, silové zničení zajetého systému.

Na M/moji neochotu uV/věřit, že bych Bohu stála za to, aby se se mnou piplal osobně už v čase, J/jsem neměla dost sebevědomí. To nebyla pokora, to byla parodie pokory. Na přeK/konání osobní zbabělosti J/je potřeba obrovská spousta L/lásky k Bohu v Trojici = N/něha. Pokud se člověk fixuje jen na Tatínka, bude čekat záZ/zraky v Mojžíšově stylu – co není monumentální, to nemůže být z Nebe, Moci M/mocí. S M/mými dosavadními životními zkušenostmi židovského typu to bylo do značné míry oprávněné očekávání. I naturalizovaní Židé mi vždy říkali, že jsem mnohem víc Židovka, než Češka – biologicky vzato nesmysl.

 

Bez B/bolesti typově podle Kříže se to rozhodnutí mezi Duchem Svatým, bráškou a mezi andělem Zla neobejde.

Nepotřebujete odvahu.

Nepotřebujete čekat na záZ/zrak, kdy Vás někdo praští do té vaší zkamenělé zvykovosti. Ani kdyby skály létaly, najdete si výmluvu, proč se Vás to netýká.

Potřebujete přiP/pustit, že Svatost je osobní a v zásadě docela „obyčejná“. Netýká se jen těch druhých, to jen Satan žádá teatrálnost, podívanou. Jsem od dětství zvyklá na židovský typ zJevení v běžném životě, ale samo o sobě M/mi to s L/láskou ke Kristu nijak nepomohlo. Jakmile se ze zkušeností židovského typu stane přirozená součást každodenního života, nepovažujete je za nic neobvyklého. Spíš důvěrně známého – a tudíž v tom nejlepším slova smyslu tradičně konvenčního. Na setkání s viditelným Bohočlověkem tyto zkušenosti člověka nepřipraví, i když díky nim J/je Bohočlověk bytostně důvěrně Z/známý, na první pohled „domácký“. Potíž je v tom, že mluví člověk jako já, i když není jako já. Jsem snad já Bůh? Typicky židovská reakce. Ve skutečnosti mají dnešní kněží mnohem lepší předpoklady k pokoře Bohu, než kněží, kteří Krista viděli i očima.

 

Další vývoj situace při S/setkání je v dobových  Záznamech.

 

Chci Ř/říct – metodologie postupu.

Čas je summa příležitostí k L/lásce, je to souslednost (v historii lidstva) a následnost (osobně) Bohem Daných D/dějů K/konaných beze zbytku a bez výhrad.

NaP/plnění času = doK/konání příležitostí k L/lásce podle Bohočlověka J/je v logaritmické gradaci podle Loga Rytmu z Kříže, tj. ve vzestupné spirále.

Naplnění času (laxnost k Bohu, popírání Církve a Tradice, vlažní) je v horizontálním kruhu, tj. v bezvýchodnosti a beznaději. Sebestřednost.

Vyprázdnění času = Proti-čas, tj. Proti-nad/děje Není v parodii logaritmu podle Loga Rytmu, tj. křečovité rozpadající se propady v Anti-spirále. V lepším případě přímky, v horším případě bodově = parodií Tvůrce.

Kde jsou výhrady a nedodělky, tam je Proti-čas.

K naP/plnění času jsou třeba dvě věci: kontinuita D/dějů a jejich R/realizace.

To je M/možné jen u toho člověka, K/který Bohočlověka bytostně CH/chce. S/srdcem, ne jen ústy. Parodování, vyprazdňováním slov od S/slova knězem je zrůdnost podle Antikrista.

 

Zbytek je otázka podílů.

Člověk J/je ve S/svém Pravém J/jméně (člověk J/je sTvořen Výrokem J/jeho Pravého J/jména Bohem v Nebi, fyzické realizace této I/identity v čase jsou již Pravé I/identity zbavené /kromě Panny Marie a Krista/ a člověk žije „naslepo“, dle jména daného lidmi) poVolán ke konkrétnímu poVolání.

Toto poVolání J/je v J/jeho Ž/životě rozVrženo do U/událostí, K/které J/jsou příležitostmi k L/lásce.  Každá V/volba L/lásky člověkem tuto uD/dálost v kontinuitě naP/plňuje, každá volba Z/zla separací  vyprazdňuje.

Kontinuita D/dějů (tj. naP/plňování času) J/je tam, kde J/je poslušnost Dárci Pravého J/jména.

D/děje Dané Bohem bývají zřídkakdy člověkem očekávatelné, a i když se jimi zdají, většinou jde jen o zdání. To znamená, že kromě kontinuity naP/plněných D/dějů jde ještě o I/intenzitu každého jednotlivého z D/dějů. Tato I/intenzita J/je D/daná M/mocí ducha Dobra, moc Zlých duchů oslabuje, vede k nejistotě a „zajetým kolejím“.

Tedy:

  • počet Bohem Daných P/příležitostí k L/lásce (= D/dějů) J/je člověku Bohem Daný již vyŘčením člověkova Pravého J/jména při sTvoření, člověk tento počet ani výčet neovlivní, a určitě nemá pod kontrolou. Tvrzení člověka, že má dost času, je drzost par excellence.
  • naP/plnění poVolání člověka v čase nemá co dělat s obvyklou délkou života člověka na Zemi. Čím I/intenzivnější (= M/mocnější, P/poslušnější andělu Dobra) člověk J/je, tím „má dříve hotovo“). Není důvod, aby tu zůstával „přesčas“.
  • PoH/hyb člověka v Dobru J/je logaritmicky (podle Loga Rytmu) kontinuálně graduální (R/radost z L/lásky), neboť v P/poslušnosti z K/kříže. Pohyb člověka ve Z/zlu se realizuje v kruhu horizontálně, případně sestupně (laxnost až zoufalství) a je sekaný (dyskontinuální, věci do sebe nezapadají, děje jsou chaotické a nedávají celkový smysl a řád). Proti-čas vede do sebevražedných tendencí, což není jen finální sebevražda.

 

Co po čem:

  • Bůh Dává člověku M/možnost V/volby P/přijetí/odmítnutí konkrétní uD/dálosti.
  • Úkolem člověka J/je I/intenzivní proŽ/žití této uD/dálosti, nikoliv její vytváření. Člověk nemá Moc uD/dálosti uRčovat, není-li Bohočlověk. Čím J/je člověkův postoj I/intenzivnější, tím J/je nezávislejší na světu – ať již volí anděla Dobra, nebo anděla Zla. Volí mezi Nebem a zemí/ a mezi podsvětím. Víc možností nemá.
  • J/jeho J/jednání J/je překvapivé a často navenek vypadá paradoxně: pokud zvolí odvahu, jedná vnějškově a spoléhá se na vlastní síly, „jde přes odpor“. Cyklicky horizontálně. Pokud zV/volí L/lásku, nejde přes odpor, J/jde pro okolí provokativně K/klidně a nezávisle – včetně nezávislosti na vlastních představách o Dobru (Nezávisle na „To je muž, ne Bůh.“)

 

Jak M/mi s oblibou Ř/říká Panna Marie: „Ř/řiď S/se S/srdcem.“

Vzhledem k souvislostem to zní dost depresivně, ale z lidí v čase (včetně mé pokrevní rodiny) jste J/jediný, K/kdo M/mi téměř beze zbytku R/rozumí, K/kdo M/mne Z/zná.

A odmítá – ale to už je běžný standard.

Byl Vám Dán vHled do S/srdce: důkaz Vševidoucího, nebo Slepce?

 Jana, 13.12.2016

naP/plnění času

 Letos budu J/jíst Velikonočního B/beránka na Zelený čtvrtek, tak, jak to sP/právně M/má B/být.

Ptala J/jsem S/se M/manžela, zda S/si P/přeje zP/přítomňovat U/utrpení na Zelený čtvrtek, nebo až na Velký pátek, jak je zvykem.

Od-po-věD/děl M/mi jednoznačně: Lukáš 22/1 – 23, tj. na Zelený čtvrtek.

 

S/soud potom B/bude proB/bíhat při Eucharistii dle Poslední večeře Páně.

Tj. zP/přítomněním Krista ve S/svém P/plném vyJ/jevení v každém člověku v Církvi, tj.

skrze vyJ/jevení každého S/srdce každého člověka tak, že B/bude zJ/jevné, co v kom J/je, nebo Není.

 

Kristus S/se naV/vrátí v naP/plnění toho, jak O/odešel: uS/stanovením Poslední večeře přeŠ/šel do očím skrytosti, naP/plněním v Poslední večeři Církve přiJ/jde ve zJ/jevení – S/srdcím i očím veškerého těla.

 

Tehdy naS/stane veliké přeK/kvapení, H/hodina H/hostiny, kdy P/právem přiP/pravení S/se skrze Eucharistii S/spolu s Kristem zP/přítomní ve S/své P/plnosti I/identity, tj. přiJ/jmou S/svá Pravá J/jména (tj. J/jména Ž/života) a přeJ/jdou do Ž/života.

Ti, K/kteří vyJ/jevení P/prázdnot S/svých S/srdcí nesnesou, spolu s Jidášem odevzdají své duše Satanovi. A těch bude velmi mnoho.

 

Již nebude možnost změn podle lidské vůle.

NaS/stane J/jediný D/den a jediná Noc, pro každého, co si sám zvolil.

Ti, K/kdo přeB/bývali v P/pravdě, B/budou Slavně P/přítomní, tj. Ž/živí beze zbytku a bez výhrad.

Synové L/lži přijdou o dech, udusí se vlastními zvratky, tj. svými vlastními zvrácenými slovy a skutky.

 

Pro P/první naS/stane P/poslední, tj. v P/plnosti (= Věčná) P/přítomnost, tj. konečná Nekonečnost,

pro druhé Proti-B/bude  (ze sobectví) Zhroucení se do vlastní Slepoty na S/srdce, stvrzení jejich nezřízené pýchy, tj. nekonečná Konečnost beze J/jména.

Kde Není (= Proti-J/je) J/jméno, tam je Satan = BezeJ/jmenný. BezT/tvářník. Proto ani jeho oběti nebudou mít tvář, budou Prázdní sami od sebe, tj. v Proti-půstu.

V/věrní O/obětovanému za hřích světa potom B/budou v O/objetí S/sluncem, K/které nezapadá, neboť S/světlem Věčným J/jim B/bude B/beránek, CH/chléb Ž/živých.

Jana, 2.4.2017

-

 NE, TO SI NEMYSLÍM

 Ne, nemyslím si, že by něco z toho byla pravda.

Ne, nemyslím si, že by pro Adama a Evu bylo Vyhnání bezbolestné.

Ne, nemyslím si, že by lidské tělo bylo nutné oblékat, protože je špatné.

 

Vyhnání pro Adama a Evu byl horor na pokračování. Jistě, většina té bolesti byla na Bohu a člověku byl Dán jen velmi malý podíl, ale v tom ta hrůza není – v těch každodenních námahách a potížích.

Ta skutečná hrůza z Vyhnání je ve ztrátě přímého pohledu na Tvář.

Kdo to nezaŽ/žil, ten to nepochopí.

Ve chvíli, kdy Bůh proJ/jde kolem – a potom sejde z očí, nastane tak obrovská bolest, že se nedá vydržet. Nedá se vydržet ta Jeho optická nepřítomnost.

Nelze vidět Boha, poté Jej ztratit z očí – a dále žít svůj dosavadní každodenní život, jako by se nic nestalo.

To prostě nejde.

 

Po Jeho odchodu svět, jak jej člověk dosud znal, ztratí smysl – není kam jít, není jak žít, všechno dosavadní je jen dětská hračka k zaplácnutí času. Kapka chvilkového zabavení se, která stejně nepomůže, nebo jen na tu chvíli.

Člověk se bytostně vzpírá zůstat v tom upachtěném provizoriu času, když už jednou měl V/vše.

Je to ještě horší, než přijít o dítě.

 

V plné intenzitě jsem to zaŽ/žila jen dvakrát – po N/našich i optických S/setkáních – a většinu té B/bolesti na S/sebe V/vzal M/manžel.

Platí jednoduchá rovnice: rozsah a podoba K/krásy z Nebe = rozsah a podoba B/bolesti z nutnosti fyzicky zůstat mimo Nebe.

Ten rozdíl v aktualitě člověka mezi jeho duší v Ráji a jeho tělem ve špíně provizoria času člověka trhá na kusy.

A to u M/mne nešlo o Vyhnání, naopak – M/manželovy opticky viditelné P/příchody i Tatínkova (několik dní O/oblak doma v rohu vlevo od okna) „cukrová šedobílá vata“ byly důkazy P/přízně, ne odVržení.

I přes veškeré každodenní vzájemnosti je velmi těžké s touto zkušeností zůstávat v tom upachtěném světě pod velkým hustým šedým poklopem, který dusí.

Nicméně chápu, že kdo to nezažil, ten to neřeší.

Jenže bez této B/bolesti člověk nezaŽ/žije ani adekvátní K/krásu. Jedno bez druhého nejde – oddělené chápání člověka odsunuje do říše fantazií a spekulací.

 

Logika zahalování těla šaty kvůli špíně je logikou života pod Spravedlností.

Logika Letnic je jiná: tělo člověka coby CH/chrám Boží J/je Čisté, a proto je třeba jej uchránit před špínou světa. Lidské tělo je posvátné. Jak M/mi kdysi Ř/řekl M/manžel: „To, že je v Tobě špína (míněn metabolický odpad) neznamená, že nejsi Čistá.“

 

To je završeno v logice Letničního M/manželství: muž a žena se před sebou nestydí, neboť fakticky J/jsou v Ráji. Mimo Stav Milosti by i v současném manželství byl na místě stud.

Důsledkem Letniční logiky také J/je, že pokud někdo nezvaný (tj. kdokoliv) vlezlý naruší M/manželskou I/intimitu, je vinen odhalováním T/tajemství Boha, a tudíž špehování M/manželské I/intimity je ukázková bezbožnost.

Takoví špehové jsou hodni jedině opoV/vržení a M/manželé ve směru k těmto lidem místo obecně očekávaného studu a prožitku neštěstí cítí spravedlivý H/hněv.

A něco, co bezbožné okolí nečeká: Triumf, jistotu Vítězství.

Kdo „spravedlivý“ odhaluje T/tajemství Boha, aby dokázal rozlišit pravdu od lži o špehovaných obětech, krade zaK/kázané O/ovoce ze S/stromu v S/srdci Ráje.

 

Tito lidé poZ/znají Bolest bez Krásy – Zoufalství mimo Boha.

 

Odvoláváte se ve V/vaší kriminalitě na „zbožný způsob rozlišování duchů“?

Dobrá.

Vaše úmysly budou O/odhaleny – tak, jak jsou.

Jana, 12.2.2017  

-

POČET A HODNOTA VIN A DLUHŮ

 Nelze sčítat a srovnávat jablka a hrušky, i když je jich stejné množství a pocházejí z jedné a té samé zahrady.

 

Příklad: V(v)ámi uváděná krádež trabantu a mercedesu.

Ukradne-li bohatý chudému trabant a následně to chudý bohatému vrátí krádeží mercedesu, oba tito lidé kradli – a krádež jako skutek je krádež v obou případech.

Chápáno početně.

 

Chápáno významově a hodnotově může jít o zcela rozdílné situace.

Jeden z možných výkladů: bohatý chudému kradl trabant z chtivosti. (Spolčenci mne okradli o kabelku, navíc v kostele při adoraci při klanění, kdy jsem neviděla kolem sebe. Kabelku s veškerými penězi v hotovosti, doklady a cennostmi a s platební kartou k účtu, ke kterému jsem bez dokladů neměla přístup, a tudíž jsem zůstala zcela bez peněz, tj. bez možnosti si koupit jídlo a základní věci k životu).

Policie případ ohlášený chudým s podezřením na bohatého odložila – kdoví, jak to bylo, vždyť proč by bohatý kradl trabant. Následně obviní chudého, že bohatému závidí a chce jej vydírat, a odmítne se tím zabývat.

Následně chudý bohatému (který trabant mezitím prodal a nebylo možné jej nalézt a vzít si jej zpět) ukradne mercedes, protože na nový trabant nemá peníze a auto nezbytně potřebuje, aby si zajistil alespoň základní obživu. (Já nikomu nic neukradla, nejednala jsem z pomsty, další vývoj není o mně). Mercedes ten chudý prodal, z výdělku si koupil nový trabant, a zbytek peněz uložil na k tomu zřízený účet v bance. Následně šel na policii, kterou o celé situaci informoval, a nabídl peníze k okamžitému vrácení, neboť neměl fyzický důkaz o tom, kdo ho okradl o jeho starý trabant, a tudíž situaci nemohl řešit osobně.

 

Bohatý kradl z chtivost a ukradenou věc prodal z rozmaru.

Policie situaci odmítla řešit a šikanovala chudého.

Chudý přišel o nutný prostředek výdělku = svého základního životního zabezpečení ne jen pro sebe, ale pro celou svoji rodinu.

Oba jsou početně vzato vinni krádeží.

 

Hodnotově vzato je bohatý vinen chtivostí, zneužitím své sociální moci a manipulováním policií, zbavením obživy jednoho a zprostředkovaně více lidí jídla a střechy nad hlavou, tj. de facto ožebračením, a tím vraždou z lhostejnosti. Kdo druhého okrade o prostředky k základnímu zajištění, páchá vraždu.

Hodnotově vzato chudý udělal práci za policii, která je oficiálně chápaná jako prostředník k zajištění spravedlnosti, ta jej následně šikanovala.

 

V(v)áš (spolčenců) soud zní: krádež jako krádež.

Boží Soud zní: krádež z nenasytnosti bohatého spojená s vraždou více lidí z lhostejnosti k životu, a na druhé straně krádež k zajištění živobytí se snahou situaci vyjasnit a vyřešit.

 

Ještě chcete sčítat jablka a hrušky?

Jana, 20.2.2017

POKUŠENÍ

 Pokušení je Satanova (Zlých duchů) sugesce strachu člověku.

Hřích je nedostatek L/lásky, K/která J/jediná strachu neposkytuje prostor k dosažení obsazení duše člověka, resp. nedovolí zvrhnutí se obsahu svobodné volby člověka do bezobsažnosti Satanem kamuflované a podbízené iluze, kterou jedině se strach živí.

 

Satan se snaží, aby člověk „měl růžové brýle“, a aby po „jejich nasazení“ člověk vyžadoval, aby Bůh i okolí tento stav legitimizoval.

Pokušení má 3 základní „podoby“, resp. formy zneužití neznalosti pravdy.

 

EXISTENCIÁLNÍ STRACH, STRACH Z NESMYSLNOSTI A MARNOSTI VLASTNÍHO ŽIVOTA

Prvním krokem ke svedení je vyvolání pochybnosti o D/dobru, postulování „rovnocennosti alternativ“, tj. pokušení prohlásit se za boha, na roveň Bohu. Člověk se má vrhnout ze skály, aby Boha přinutil splnit Slib poslat člověku na pomoc Své anděly – tím by Satan skrze člověka poroučel Bohu. Snaha Satana stát se Mocí. Téma Ezechiela.

 

STRACH Z VLASTNÍ BEZMOCI

Druhým krokem Satana je podsunutí touhy po své vlastní moci člověka, po jejím uplatnění, po braní věcí do vlastních rukou „ve jménu dobra“, po „sebeuplatnění“ moci – snaha Satana uvrhnout člověka do izolace již ne „jen“ od Boha, ale i od lidí. Touha se povyšovat, ukazovat vlastní moc, vlastnit život. Pokušení eutanazie, ukončení těhotenství,… Člověk, pán tvorstva, je Satanem instruován, aby udělal „jen maličkost“ – poklonil se mu na tvář (podrobil svoji identitu, poVolání Satanovi) – a člověk rázem bude pánem ne jen tvorstva, ale i světa celkem. Satan skrze klanění se člověka jemu bude pánem nad všemi Obrazy Boha. Snaha Satana stát se Slávou. Téma Izajáše.

 

STRACH ZE SAMOTY A SMRTI

Třetím krokem je snaha Satana člověka zaslepit tak, aby neviděl neslyšel, jen se díval a registroval zvuky a okolí. Bez osobní přímé vazby k nim. Vyvolávání touhy zaměřit se na své vlastní, zejm. fyzické potřeby a prohlásit je za prioritu – zneužívání jídla a pití, v progredované formě má bažení po jídle/pití/veškerých požitcích vč. „zbožného“ sebepoškozování zaplašit neutišitelnou potřebu duchovní „stravy“, Pravé Many. Snaha Satana člověku vsugerovat, že je dostatečně mocný žít si po svém, bez Boha, neboť to člověk sám, ne Bůh mění mrtvou zemi v živou stravu, z kamenů dělá chléb, z kamenitého pole obilí (téma Kaina), ze skály vodu (téma Mojžíše). Téma Jeremjáše, Krista: zejm. K/kopí, rozmnožování chlebů a Eucharistie.

 

První pokušení je snaha Satana oddělit člověka (Obraz Boží) od Boha.

Druhé pokušení Satana je oddělit člověka pro Království od lidí.

Třetí pokušení Satana je oddělit člověka od sebe sama proti svému Synovství podle Adama i Krista.

 

Potom je hotovo.

Člověk si od bolestí z bojů o vlastní volbu odpočine, protože rozdíly mezi dobrem a zlem už přestává vnímat. Dle Satana: člověk dosáhl „svobody ze sebeuvědomění“, „osvícení“.

 

Ten, kdo mluví o zklamání, sám sebe usvědčuje, že žil v K/klamu = Prázdně, Marně.

Ve S/strachu, Strašně.

Jana, 21.2.2017

-

TZV. ZBOŽNÉ FILMY

 A nyní mluvím o těch, které jsou realizované a šířené „křesťanskými“ autory, resp. autory, kteří se na křesťanství odvolávají, ale většinou jde o heretiky (tj. „křesťany“ mimo katolickou Církev).

Nyní ponechám stranou vztah mezi katolickou Církví, mezi tzv křesťanskými „církvemi“ (tj. sektami bez svátostí) a tzv. ekumenou.

 

Nyní jde především o filmy, konkrétně o hraný dokument.

Včetně těch, které lze vidět na Tv Noe.

 

Nepochybuji o dobrých úmyslech autorů a šiřitelů těchto hraných dokumentů, ale ještě jsem neviděla ani jediný, který by nedopadl katastrofálně.

Který by nedeformoval chápání Bohočlověka.

Důvodů je mnoho, nyní jen některé.

 

  1. Hraný dokument svojí formou de facto není ani dokument, ani umělecké dílo, a tudíž jej nelze přímo konfrontovat – ani věcně, ani umělecky.Vždy je prostor, který umožňuje se ze zodpovědnosti za výsledek vyvléknout odvoláváním se buď na faktografii, nebo na umělecké vyjádření (podle toho, co se zrovna hodí).

Tím se principiálně řadí do spíše politické, než náboženské roviny – vyjadřuje osobní postoje autorů a šiřitelů k „vybraným tématům“, aniž by reflektovali zbožnost, akcentován je především „nezávisle – demokratický“ pohled na dané téma.

V takovém přístupu není místo pro pokoru před Bohem.

 

Zbožnost není nezávislá, Církev není demokracie (pokud tedy přijímáme Vatikán).

V tomto kontextu pseudozbožnosti (tj. bezbožnosti, není smíru mezi Kristem a Beliálem) je Kristus vždy prezentován jako David Copperfield: výjimečný člověk s výjimečnými schopnostmi, nikoliv Bůh v Jeho neuchopitelném S/sebezJevení v L/lásce.

Zbožnost podle Davida Copperfielda má být „dodána“ citacemi z Bible, které obvykle bývají vytržené z kontextu – podle toho, jak se to zrovna hodí.

 

Nic není vzdálenější P/pravdě, než demokratizace Moci Bohočlověka, tj. snaha, aby obrázek o N/něm vyhovoval všem.

Ne každý, kdo Krista vzývá jako pána, CH/chválí Pána.

Ne všichni jsou Abrahámovými syny.

Vždyť pánem světa (zejména prostřednictvím jako-zbožnosti) je Satan.

Rozlišení, zda člověk vzývá Satana, nebo uCtívá Krista, není v lidských silách – a tudíž ani sdělitelné prostřednictvím hraného dokumentu.

 

  1. S tím souvisí i druhý fakt:

hraný dokument není Michelangelova freska v Sixtinské kapli. Hraný dokument na rozdíl od Michelangelových děl zbožnost nezprostředkovává.

 

Je to jako u státního práva: buď ve výkladu akcentujeme literu, nebo ducha zákona. Zákon se obvykle prezentuje jako minimum morálky.

Dílo ze zbožnosti vyJ/jadřuje Ducha ve S/slově, a tudíž za zbožné lze bezvýhradně považovat i (fiktivní) zpodobnění Otce na známé Michelangelově fresce. Zcela otevřeně se zde říká, že nejde o dokument, jde o umělecký přepis podle zbožnosti Michelangela ve své době. Nemá ambice se tvářit „nezávisle a objektivně“. Jediným cílem je touha poukázat na L/lásku Boha k člověku prostřednictvím K/krásy. Od začátku je otevřeně řečeno, že nejde o faktografický výčet, o citaci S/slova.

Osobní zbožnost Michelangela zasazená do zbožnosti jeho doby prezentuje touhu po přenosu osobního pohledu na zbožnost, nepředkládá „objektivně zpracovanou faktografii“.

Mimochodem: hrané dokumenty mají k Michelangelově zT/tvárnění K/krásy opravdu velmi daleko, a tudíž těžko mohou zprostředkovat byť jen závan S/světla K/krásy T/tváře.

 

Turínské plátno J/je R/reálná FOTOGRAFIE Krista. Alespoň toho se držte, pokud už musíte potvořit J/jeho T/tvář hereckými provedeními. Plnovous sahá téměř k pasu, což na Plátně není vidět, to V/vím ze S/setkání na druhý pátek v lednu 2006.

 

  1. Představa autorů a šiřitelů dokumentů o Bohočlověku nemá s Bohočlověkem společného vůbec nic – a teď nemluvím o kvalitách práce maskérů a o kvalitě hereckých výkonů.

Mluvím o představě člověka (lidí) o povaze Bohočlověka a o Moci Bohočlověka Živého.


NEJVĚTŠÍ PŘEKVAPENÍ, KTERÉ LIDSVO (VČETNĚ ZBOŽNÝCH) ZAŽ/žIJE PŘI P/pŘÍCHODU KRISTA, BUDE FAKT, ŽE J/Je Živý.

A TAKÉ TO, ŽE M/moc NENÍ NÁSILÍ, Moc Je (bezvýhradně) Dobro.

 

R/realita Krista není lidskými představami zachytitelná a autenticky interpretovatelná.

U maleb ze zbožnosti nikdy nejde o herecké vyjádření snahy o něco.

U maleb ze zbožnosti (byť podle skutečných lidí) je vždy primární zachytit V/výraz zbožnosti, vše lidské je druhotné.

U hraných dokumentů herec ani maskér neztvárňují zbožnost, ztvárňují sebe v roli postavy z příběhu o Kristu. Výsledek je v nejlepším případě rozpačitý.

 

Lidmi v čase je možné Zv/VOLIT POUZE 1 Z PŘÍSTUPŮ:

  • BUĎ FAKTOGRAFICKÝ VÝKLAD K DANÉMU KONKRETIZOVANÉMU TÉMATU (NAPŘ. KÁZÁNÍ V KOSTELE) ODKAZUJÍCÍ NA CITACE Z PÍSMA (AKCENTACE LOGU V PÍSMU A TRADICI),
  • NEBO UMĚLECKÉ VYJÁDŘENÍ OSOBNÍ ZBOŽNOSTI ČLOVĚKA, KTERÁ JE A PRIORI AUTENTICKY NEPŘENOSNÁ, A TUDÍŽ BY MĚLA ODKAZOVAT NA DUCHA V KRÁSE UMĚLECKÉHO DÍLA, NIKOLIV NA Moc – POKUD NEJDE O PROROCKÝ VÝROK.

Máme B/být Pánu podobní, nemáme B/být Pánem – kromě Stavu Milosti ve Svátostech, což už ale vyžaduje B/být katolík.

 

JEDINÉ, CO M/mŮŽE A M/má B/být J/jasné vždy, neboť Věčně, J/je L/láska.

L/láska v mnoha J/jejích proJ/jevech.

Což J/je M/možné (neboť Mocné) výhradně ve Svátostech (tj. v katolické Církvi).

 

Bylo by hodně laciné zde tesknit nad zkažeností doby a degradací L/lásky na ten či onen projev zvrhlosti.

Držme se tématu.

 

A tím je zde především zbožnost, a tudíž především BohuS/služba.

Úloha kněží, samozřejmě.

 

Jak J/jsem Ř/řekla již vícekrát, M/mým Ú/úkolem před Bohem překvapivě není modlit S/se za nová kněžská a řeholní poVolání.

M/mým Ú/úkolem před Bohem J/je M/modlit S/se o Ř/řádné (tj. v Duchu Kristova P/příchodu) R/rozlišení mezi BohuS/službou a soběslužbou (chcete-li modloslužbou, neboť každá modla je praktickým projevem sobectví).

C/cílem J/je celospolečenské vyJ/jevení rozD/dílu mezi Svatostí Církve a mezi všeobecnou bezbožností v Církvi, počínaje soběslužbami a neŘ/řádně uD/dílenými S/svátostmi.

ZJ/jevení  Mocně, tj. tak, aby Svaté J/jméno ze Jména nadále již nebylo zesměšňováno.

 

Nemluvíme tu o dědičné i osobní hříšnosti kněží a jejich kněžském S/svěcení, zde nejde o M/mocnost kněze.

Zde J/jde o zÚ/účtování před zraky celého světa, aby J/jméno Velekněze nebylo zesměšňováno cíleně vědomě bezbožnými kněžími, kteří věří leda sobě a tomu, že Bůh je podle nich příliš daleko a co je očím skryto, toho není třeba se bát.

 

Jde o rozlišení mezi bezbožností kněží v Církvi a mezi Svatostí Církve v P/principu – aby svět již nadále nemohl být uváděn v omyl, aby Satan nemohl účinně prohlašovat, že Církev rovná se společenská organizace.

Nemluvím „jen“ o pár stovkách spolčeneckých kriminálníků P/proti M/mému Pravému J/jménu Jana = P/proti J/jedinému a nerozdílnému lidství Vítěze nad S/smrtí (tj. J/jedinému a nerozdílnému lidství Bohočlověka po prvních Letnicích, nikoliv Bohočlověka před U/ukřižováním!!!).

 

M/mým Ú/úkolem J/je M/modlit S/se, aby bezbožní kněží (kteří požívají důvěry okolí coby „vzory svatosti“, důvěry, na které si tak rádi tolik zakládají) ztratili vliv na nově příchozí důvěřivé a horlivé kněze a řeholníky.

 

Po tomto vyJ/jevení bude většina kněží odVržena, ale množství zde nebude podstatné: P/podstatný B/bude příK/klad zJevné L/lásky V/věrných (samozřejmě hříšných) kněží Velekněze.

Tato Moc B/bude natolik neodolatelná, že noví adepti na kněžství i řeholnictví se sami doslova pohrnou.

 

Množství novokněží a řeholníků nás nezachrání:

nyní J/je nezbytné S/se M/modlit za V/věrnost Čistotě S/slova v liturgii zP/přítomnění S/slova.

 

Zbytek přeN/nechat Bohu.  

Jana, 8.2.2017

VĚDA A VÍRA

Z nějakého nepochopitelného důvodu se neustále přiživuje údajný boj, či rozpor (každopádně antagonismus) mezi světem poznání (ve světském slova smyslu) a mezi poZ/znáním ze zJevení Boha.

 

Odkdy je možné rozdělit po-Z/znání od Z/znání? Snad jen, že byste chtěli ochromit po-Z/znání na Ne-Z/znalost a tu nepřesně označit za „znalost světa z lidí“. Tj. za výpovědi bez Boha.

 

Rčení „Vím, že nic nevím“ sice vypadá jako pokorná skromnost, ale ve skutečnosti jde o jasný nevděk Bohu za zJevení Se.

Bůh Se totiž zJevuje Tak, Jak Je Dané P/příležitosti náležité. Tak, Jak Je to za Daných okolností D/dobré.

Tvrdit, že nic nevím, je totéž jako říct, že neznám Boha.

Že Ne-Z/znám, neboť nechci Z/znát Pravdu. Z bezbožnosti ovšem nikdy nic D/dobrého nevzešlo.

 

Po-Z/znání není bez Z/znání, a L/láska ke Z/znání (= V/víra) není bez u-Z/znání Pravdy.

Poznání bez Z/znání Ne-E/existuje. V Popření Vědoucnosti Není vědomost.

Po-Z/znání je nedokonalé, protože Adam s Evou se neobtěžovali počkat na Daný čas (resp. Na Bohem Danou P/příležitost proJ/jevu člověka k Lásce) a chtěli všechno hned (tj. přisvojit si D/dobro násilím proti Dobrému Dárci). Pokud by Adam s Evu nebyli chamtiví a Hada by odmítli, jejich po-Z/znání by bylo kontinuálně Plné v dokonalém čase, tj. sekvenčně doK/konalé. Dějiny by byly již dávno naP/plněné.

Nežijete ve Vykoupení, žijete chamtivě = zlodějsky.

V principu, ne „jen“ krádeží kabelky a informací o M/mně špiclováním a lačností po Lžích (překroucených pravdách i holých výmyslech) o M/mně.

 

Pokud byste Vy byl skutečně Poslušný Bohu, již dávno byste Pravdu Z/znal, již dávno byste Ž/žil.

Místo toho jste stále zmítaný pochybnostmi (pochybnost je z Ďábla) a říkáte tomu „svatý boj“.

Jste násilník a Hlupák, ne „zbožně nestranný“.

Ve v-z-T/tahu k Bohu, ve v-z-T/tahu ke Kříži žádné nestrannosti není. Buď před Křížem J/jste, nebo Ne. Buď J/jste V, nebo MIMO.

Jste před Bohem vlažný.

Lukáš 7/32-33.

 

Opravdu si myslíte, že Vy ve Vaší bezbožnosti připustíte, že celé roky ve výpovědích o M/mně, Janě dáváte přednost očerňování podle „…a otevřely se jim oči…“ namísto, abyste uZ/znal proroka Pravdy?

To byste nejprve musel připustit, že jste až dosud ve Vaší Pýše (a ta je o Vás v okolí legendární i mezi Vašimi příznivci) žil Lež = že jste M/mne, jediné a nerozdílné lidství Krista Z/zabíjel a vysmíval se M/mi, PROTOŽE J/jsem Jana.

I Vy jednou budete stát před S/světlem z Kříže. Tehdy už Vám ale nebudu mít možnost poMoci – v P/plnosti času již není žádná další P/příležitost k L/lásce.

 

Upřednostněním násilí (Ne-po-Z/znal jste Pravý čas = P/příležitost k L/lásce) před trpělivostí a ochotou k přiJetí Boží Vůle jste automaticky odmítl Lásku, a tudíž i L/lásku k po-Z/znání, tj. odmítl jste Moudrost – a bez Ducha Svatého je jakékoliv poznání bezduché, tj. P/prázdné (= ze Zlého).

Je to jen torzo o P/pravdě, ne Pravda.

To, co dnešní svět označuje za lásku k poznání (= vědu), je ve skutečnosti násilí Proti Z/znání, tj. Lež.

1 Korintským 13

 

Správné postulování premisy tedy nezní věda x víra, zní:

Násilí x P/pravda.

 

Slovo Je Čin a

Č/čin J/je ve S/slově (V/věrnost ve Vtěleném),

a tudíž

je-li Z/znání částečné krok za krokem, J/je to Bohem Daná příležitost ke kontinuální V/výuce k L/lásce.

Je-li „poznání“ omylné, je to dedukce z mysli bez Boha, případně vědomě Proti Bohu.

S/světlo vs, osvícenství.

Marek 8/34-38

 

Moudrost J/je ve zJevení (Kristus Je Bohočlověk),

a proto i zJevení Musí Být v-z-Moudrosti.

 

Moudrost Se oSlavuje Svými Skutky = poZ/znání J/je Pravdivé, neboť

Cestou Vedoucí k Životu v Ž/životu a skrze Ž/život.

Moudrosti tak bylo Jejími S/skutky Milosrdenství uČ/činěno zadost. (DoK/konáno J/jest.)

 

Není smíru mezi Kristem a Beliálem, a proto

není alternativy k V/víře, neboť není alternativy ke zbožnosti,

a tudíž není rovnocennosti vědy (rozum bez Moudrosti) – víra (dle světa: „tendence k neuchopitelnu a nezměřitelnu“).

Není smíru mezi Pýchou a Svévolí na straně jedné a mezi Pokorou S/slovem i Č/činem na straně druhé.

 

Věda a víra si nejsou rovny.

Na Prvním Místě (Místo lze dle NZ chápat i jako CH/chrám Ducha Svatého, tj. mj. i tělesnost Krista) Je Moudrost,

z Ní Vyplývá Z/znání.

Výpověď v/s/z Moudrostí J/jest po-Z/znáním.

Výpověď mimo Moudrost je Lež, neboť mimo Z/znání není poznání.

 

Výpověď v Pravdě (tj. po-Z/znání) J/je M/možná (tj. Mocná, Platná) pouze v L/lásce k Pravdě.

Omylnost poznání, která se dnes chápe jako jeden z principů vědeckého pokroku, je z hlediska Pravdy nepřípustná. Kde je Lež (polopravda), tam není omyl – jen svedení z Popření Pravdy namísto s(polu)Vedení Cestou. Zcela podle prvotního hříchu.

Lukáš 17/1-3. Marek 9/42-50 – Popíráte Vaše kněžské svěcení.

 

Není konfliktu mezi vědou a vírou,

neboť není rovnocennosti a vzájemné nezávislosti v rámci poZ/znání –

buď jde o vědu (= Z/znání ze Znání, tj. výP/pověď o Pravdě, z Pravdy a s Pravdou),

NEBO

 jde o Lež.

Buď Jde o V/víru (= L/lásku ke zJevené Pravdě, dnes zejm. ke Kristu),

NEBO

jde o Popření zbožnosti.

 

Kdo J/je z Ducha Svatého, Pravdu S/slyší a poZ/zná,

neboť poZnání zJevuje Otec v Nebesích.

Kdo Boha Ne-po-Z/znal, Ne-M/mluví Pravdu = Lže. Neví-li, má mlčet. Není-li si jistý, neví.

 

Čistému J/je V/všechno Čisté.

Člověk v hloubi duše P/pravdu poZ/zná vždy, když ji slyší – otázka je, zda J/ji CH/chce i S/slyšet.

Kdo J/je z Boha, Praví Pán, S/slovo Boží S/slyší.

 

Myslíte si, že ve Vaší zatvrzelosti Ž/žijete P/pravdu? Tak proč jste tak zmatený a vzteklý?

Vy přesně Z/znáte a mnohokrát jste uZ/znal, že Pravda ve M/mně, Janě Je zJevná.

Tak dlouho J/jsem s V(v)ámi, a neV/víte, K/kdo J/jsem?

 Jana, 11.12.2016  


Vymezení a omezení

Život ve stávajícím pozemském těle (ve světě ve vesmírném světle) se děje v omezení,

Ž/život v T/těle ze S/světla (ve Světelném T/těle) S/se D/děje ve Vymezení.

 

Rozdíl je v částečnosti x P/plnosti u-s-P/pořádání hmoty.

Hmota uspořádaná ve světle z těles (v dynamice ze strukturálního elektromagnetismu) je tělesná,

hmota u-s-P/pořádaná ze S/světla Světla J/je v T/těle.

 

Hmota uspořádaná chemicko-fyzikálními postupy je částečná, neboť zde dochází k rozpadu a reliktním jevům.

Hmota u-s-P/pořádaná z Ducha J/jest v P/plnosti, neboť J/je P/přesná (= v Právě Bodové P/plnosti, tj. beze zbytku a bez výhrad Transcendovaná z Imanence).

 

S/světlo organizované zhuštěním z Ducha Svatého J/je ve S/své Právě P/plné H/hybnosti doK/konalé, tj. kon-C/centrovaně J/jmenné ze Jména, ve Jméně a se J/jménem.

Zhuštění Pravého J/jména (P/plností I/identity člověka před Bohem v člověkově Plně A/aktualizované L/latenci ze Jména) do hmoty S/se D/děje P/plností času, tj. v naP/plnění poVolání Božího Obrazu (člověka – tvora) zde na Zemi. Bohočlověk J/je V/výrazem Tváře, T/tváří ve Tváři. Pokorně poslušný člověk – tvor J/je T/tváří ve T/tváři ve Tváři.

 

Právě-P/plnost člověkova poVolání na Zemi J/jest P/přesně vyČ/čerpáním V/všech Bohem Daných P/příležitostí k L/lásce v ose J/jedince ve společnosti v historii od Počátku až do Konce.

Je to „okamžik“ sekvenční P/plnosti dějů (v pozemské značně nepřesné terminologické obdobě „vteřina“) beze zbytku a bez výhrad, což se děje jen velmi výjimečně.

NaP/plnění sekvenčního K/kontinua (života od početí do pozemské smrti) Bohem Daných P/příležitostí k L/lásce (pokorná P/poslušnost člověka Bohu ve svátostech v každé jednotlivé volbě mezi Dobrem a Zlem) J/jest okaM/mžikem fyzické smrti, neboť pro tělo v částečnosti nelze viD/dět P/plnost Věkovitého (= Trojici) a zůstat pozemsky naživu.

T/tváří naP/plnění času ve Tvář Plnosti Věků člověk „vybuchne“ (vydechne naposled) konfrontačním přeuspořádáním hmoty – buď S/světelně (člověk ve Stavu Milosti v-D/dechne Světlem), nebo Temně (zadáví se ztrátou těla i duše přechodem do prachu Země a do pekla, tedy Anti-Země). Temná duše jest strukturálně dezorganizovanou obsahově zmatenou dynamickou chaotičností, a tudíž inkoherencí neschopnou k P/přechodu C/cestou, je synem Zapomnění v Zatracení. (Šeol, místo Zapomnění podle Kristova Zmrtvýchvstání vyD/dá své mrtvé, čímž se zároveň zvrhne v říši Zatracení.)

 

J/je okaM/mžik P/plnosti času (vyčerpání voleb mezi Dobrem a Zlem v Právě B/bodě P/plnosti doK/konání), a je konec člověkova pozemského času.

Většina lidí umírá „předčasně“, tj. násilně – násilí je podle Satana chtěním všeho hned a „předčasná“ smrt je Satanovým způsobem, jak člověka připravit o plné penzum nutných voleb mezi Dobrem a Zlem tak, aby nedošlo k vyčerpání všech člověku Bohem Daných příležitostí k L/lásce.

V tomto kontextu je zcela nepodstatné, v jakém věku (v kolika pozemských letech) člověk zemře, podstatná je hodnota jeho voleb mezi Dobrem a Zlem.

 

P/plnost času člověka na Zemi je okaM/mžikem S/shody Právě vyčerpání počtu Bohem Daných P/příležitostí k L/lásce s P/plností poslušnosti člověka Bohu v každé z těchto příležitostí a zároveň v summě (ne nutně horizontálně lineárně součtu, ale prostorově vzestupně v násobku, zejména Loga-R/r(i)ytmicky M/mocninně) všech příležitostí dohromady.

SJ/jednocením S/světla O/oka člověka na Zemi se Světlem Samým doJ/jde k P/přechodu duše ve S/světle (ve vertikále C/cesty Kříže), což J/je Zmrtvýchvstáním ve Vítězném.

Člověk v P/plnosti tak M/mocí křtu v Duchu Svatém „zároveň“ fyzicky přechází z pozemského omezení do Nebeského Vymezení, v okamžiku pozemské fyzické smrti přiJ/jímá fyzické T/tělo Nebeské, a to zhmotněním S/světla člověkovy duše.

Tato S/světelná (Pravá, beze zbytku a bez výhrad Pravdivá, neboť Plně v Pravdě Nebe i Země) duše J/je natolik koherentní ve Výrazu (V/věrná Kristu), že P/plně z-Obrazuje specifický segment (poVolání ke Svatosti) Výrazu Tváře (J/jest Podobný Kristu v Trojici). Spolu-S/stává S/se poD/dílem na oSlavení Krista na hoře.

Člověkova T/tvář H/hoří P/plamenem L/lásky. H/hřeje Teplem N/něhy (Kristovým Milosrdenstvím) a zároveň Ř/řeže O/ohněm Spásy J/jazyků (S-J/jednocením národů do J/jedné Ř/řeči ve více, než jen předbabylonském smyslu, ale ve S/smyslu J/jediného lidu ve vyK/koupení – vyV/výšení).

 

Za snížení počtu příležitostí k L/lásce je před Bohem odpovědný Satan,

za obsahové naP/plnění D/děj(ových)inných K/kroků, tj. za pokornou poslušnost v každé jednotlivé V/volbě mezi Dobrem a Zlem a ve všech těchto V/volbách dohromady je člověk.

 

Tragédií pro člověka není, pokud zemře ještě před vyčerpáním všech těchto Bohem Daných P/příležitostí k L/lásce,

tragédií pro člověka je, pokud opustí Boha ještě před opuštěním světa, neboť mimo Milosrdenství ve světě není od-P/puštění hříchů.

 

NaP/plňte P/počet V/voleb Dobra pokáním v pokoře, a B/bude V/vám od-P/puštěno i to, že jste M/mne, Janu usilovali a usilujete Z/zabít.

Dokud D/dýcháte, ještě není pozdě.

Modlete se, abyste nezemřeli dříve, než J/já, Jana, Pravé lidství Krista Vítězného.

Jana, 19.8.2017

SOUD

= uZ/zření Plnosti S/světla Tak,

Jak Je

Je-li Tvé O/oko T/temné, jaká to T/tma!

 

Tento týden J/jsem M/měla viD/dění.

Místnost s minimem nábytku, jen po obvodu místnosti dlouhé úzké lavice k sezení, jako v kostele. 2 sedící zvědaví zlí lidé se skloněnými hlavami, není jim vidět do obličeje. V pravém rohu vysoký muž, kontroluje situaci a chrání mne.

Všichni (i když jsou za mými zády, nejsou vidět) se dívají na vysoký několikametrový sloup uprostřed místnosti, tvarově štíhlý válec s ozdobnými rýhami po výšce, na patkách reliéfy, jako u starověkých řeckých nosníků chrámů (zde symbol K/kříže). Vím, že všichni za mými zády se dívají na vrch toho zlatého sloupu. Tam je plocha cca 3 x 3m, na ní u středu vpravo velká taška nacpaná k prasknutí, nahoře po celé délce zip, která zabírá cca 1/4 již tak malé plochy. Nalevo ležím já. Sedící lidé zvědavě čekají, co bude. Chci pryč, ale sama nemohu. Vtom přijde ten dosud stojící muž z rohu, náhle je výš, než sloup a plocha, na které ležím, je v úrovni jeho pasu. Těsně u hrany čtverce se mne ptá, zda chci, aby mne odnesl domů. Doufala jsem, že mne odtud odnese, ale nechtěla jsem se vnucovat, abych nevypadala lacině a nevěděla jsem, jak z té situace. Jakmile stál vedle sloupu, při té úvaze, co dál, jsem se náhle uviděla v jeho náručí s rukama kolem jeho krku. Hned mne v náručí odnesl k sobě domů, najednou jsme se ocitli v jeho domě. Dům byl velký, krásný, mnoho hodných obyvatel, všichni na nás již netrpělivě čekali. Přijali mne automaticky, rádi, jako velmi blízká sehraná rodina, jen nám s tím mužem nechali úvodní soukromí, ustoupili do pozadí, abych si zvykla na nové prostředí a objevili jsme se, až si odpočineme. Už cestou bylo jasné, že patříme k sobě, v domě to všichni brali jako samozřejmost a nepřirozené pro ně bylo jen to, že na nás museli čekat tak dlouho.

S/stane S/se to v CH/chrámu. Již brzy.

Jana, 13.1.2017, Jan 7/12-36

Ještě ke K/kříži. Turínské plátno J/je P/pravé stejně jako J/je P/pravá i Veroničina rouška.

Z obou dokumentů je zřejmý rozdíl ve fyzickém stavu zobrazeného muže, jednoho a toho samého muže.

Rouška dokumentuje fyzický stav v okamžiku těsně před ukřižováním, Turínské plátno J/je pohřební rubáš.

Lidsky není možné, aby pohřební rubáš dokumentoval lepší fyzickou kondici, než rouška před smrtí. Lidsky a pozemsky je nemožné, aby obraz těla po 3 dnech po smrti vykazoval menší známky rozkladu, než dokument fyzicky živého těla.

Veroničina rouška dokumentuje stav podle principu přirozeného tělesného rozkladu po prvotním hříchu. 

Turínské plátno dokumentuje stav v průB/běhu Zmrtvýchvstání, tj. gradaci S/spojení P/plnosti I/identity Syna člověka v přeK/konání smrtelnosti lidských synů podle Adama.

Principem K/kříže v čase uK/křižování B/bylo poskytnutí neomezené moci Satanovi, aby dokončil své snahy o totální vnitřní rozdělení identity člověka v sobě samém - rozdělení tělesnosti - duše a ducha v Duchu (u sTvořených lidí, a to skrze útok na Syna člověka v J/jeho I/identitě tělesnosti - duše - Ducha) proti sobě navzájem i v sobě jako celku. Kristova záS/stupná D/dobroV/volná O/oběť spočívala v tom, že tuto skutečnost doK/konal - v-zD/dáním S/se Ducha v Trojici, v-zD/dáním S/se nároku na život podle hmoty a v-zD/dáním S/se I/identity Svrchovanosti S/své duše seS/stupem do Zmaru. V čase uK/křižování to fyzicky Z/znamen(í)alo totální fyzické rozdělení zevnitř ven s tím, že trýznící podněty přicházely zvenčí, v duši B/byla bezvýhradná svoboda a neovládnutelnost kýmkoliv a čímkoliv sT/tvořeném. Nechci citovat Satanův komentář k tomuto stavu fyzického těla Krista na K/kříži, jen by to udělalo zvrácenou "radost" sadistům. Řeknu jen tolik, že již nevypadal jako člověk, na těle nebylo jediné místo, které by bylo vcelku (kromě kostry, která nebyla zlomena). Principem bylo vnitřní rozdělení od moci - síly člověka, obraznost bezmoci lidských synů bez Moci bez ohledu na to, jakou mají tito lidé fyzickou kondici - tu lze bez Ducha kdykoliv totálně zničit. Vzhledem ke Kristově až do S/soudu (lidí nad Bohem a Boha nad světem) dokonalé fyzické kondici atleta šlo o nanejvýš maximalizovanou tělesnou bolest, jaká je u člověka vůbec možná. (Množství tuku je u zdravého muže nepoměrně menší, než množství a rozložení tělesného tuku u zdravé ženy. Tuk je "mazivo", snižuje tření svalových skupin. U atleta jsou svaly silné a vypracované, a tudíž jejich narušení způsobuje mnohem intenzivnější bolest, než jaká je bolest u stejného podnětu u netrénovaného muže. Nejmenší míru bolestivosti při stejném fyzickém podnětu má - logicky - netrénovaná zdravá žena. Bolest zdravého muže - atleta je tudíž maximální možnou lidskou fyzickou bolestí, což má odpovídající dopad i na bolest prožívanou.) Celkový S/stav Kristova fyzického T/těla na K/kříži dokumetuje i M/mé viD/dění uK/křižování již v roce 2006, kdy na K/kříži viselo jasné zářivé světlo ve tvaru mužské postavy, nikoliv muž. To světlo M/mne vyZ/zvedlo k S/sobě do stejné výšky jako to zformované světlo, jen naproti, z čelního pohledu. Stála jsem ve výšce tváří naproti vlasům od skloněné hlavy, stála jsem před světlem ve tvaru mužské postavy, obličejem cca 5 m ve vzduchu, a přitom jsem stála nepoměrně pevněji, než kdokoliv na zemi pod námi. Tehdy M/mi S/světlo Ř/řeklo: "Nelituj M/mne, J/jsem Vítěz!" Když J/jsem S/se J/jej později P/ptala, proč M/mne nevzal pod K/kříž stejně jako Pannu Marii a Jana Evangelistu a další, Ř/řekl: "To bys nevydržela". M/mluvil o zástavě srdce, de facto by M/mne zabil, a O/on samozřejmě není V/vrah. Ne-Čistí pod K/křížem nechápali, a tudíž přežili. Panna Marie B/byla od P/počátku bez hříchu a sv. Jan Evangelista v oČištění, a tudíž přeŽ/žili. V předLetniční době P/plnost I/identity Krista ještě nebyla Plně zJ/jevena, a tudíž ani Přímá konfrontace lidí s Plností J/jeho T/tajemství nebyla nutně smrtelná. V Letniční době lidský syn M/může = J/je z Moci M/mocný - přeŽ/žít S/setkání s Vítězem nad S/smrtí jen a výhradně tehdy, J/je-li lidský syn ve Stavu Milosti v konfrontaci s V/vlastní I/identitou ve Světle, nikoliv v situaci, kdy by B/byl konfrontován s Plností I/identity Světla v těle. Tento D/děj Plnosti S/sebezJ/jevení Krista lidskému synu J/je Finálním Soudem lidského syna/světa, a tudíž také vstupem lidského syna do neodvolatelnosti, ať již do konečné Nekonečnosti = Věčnosti, nebo do nekonečné Konečnosti = pekla. Vstup lidského syna do oČistce je V/vstupem nikoliv člověka, ale pouze jeho duše do podmínečného, nikoliv nekonečného zaVržení = pekla. Bolest lidské duše bez těla je roztržením podstaty jeho I/identity, což je nepředstavitelná hrůza, a to včetně fantomových "tělesných" bolestí, neboť lidské duši tělesnost nutně chybí, neboť ji zná. Bolesti duše lidského syna ve stavu zaVržení bez konce nemají ve tvorstvu obdoby = jde o poT/tvrzení v čase svobodně vědomě zvolené I/identity totálně roztrženého lidství od Boha i od sebe, roztržení srdce. 

Důvodem uT/tajení S/se Krista v Letniční době Je zaCHování Ž/života člověka-tvora pro J/jeho svobodné volby V/věrnosti P/plnosti věků a stížnosti na tento Stav uT/tajení jen dokazují, že člověk-tvor nemá ani ponětí, o K/kom mluví.) Co do Velekněžství Vítěze nad S/smrtí J/je K/kříž Nejsvětějším O/oltářem, co do K/kralování J/je K/kříž T/trůnem ve vyV/výšení  v-z-N/nešenosti z Výsosti, co do Proroka proroků (Vtělenou Moudrost) J/je K/kříž O/odkazem na pokoru dávných proroků a J/jejich nošení jha za lid (např. Jeremjáš), kdy se na K/kříži spojuje jho dřevěné  i železné (hřeby). Jho dřevěné: horizontála prkna K/kříže, kterou Kristus s účastí lidu N/nesl přiV/vázanou na ramenou. (Což bylo výjimečné, protože obvykle byla tato dřeva pod křížem vojáky již připravena.) Vertikální dřevo bylo v zemi upevněné trvale a odsouzenci se na něm střídali - odsouzenec na zemi přibitý na prkno pro ruce byl vojáky vyzdvižen a připevněn tak, že se horizontální prkno nasadilo na trvale v zemi upevněné vertikální dřevo. (U Krista symbolický Jákobův žebřík.) Kříž celkově byl vysoký, aby na něj bylo vidět ze širokého okolí. Kristus tak přiN/nesl doK/konalý D/dar Velekněze, Krále Nebe a Země a Proroka proroků Bohu Otci i lidu zároveň, čímž tvorstvo vyK/koupil a záS/stupně ve V/věrných před-oS/slavil. Navíc: ještě předtím, než nastala smrt fyzická, Otec od Syna Odvrátil Svoji Tvář (Světlo), a Boží Syn tak zůstal ve T/tmě, neboť Opuštění člověka Bohem(zde záS/stupné Vyhnání z Ráje) nelze přežít. Jde o roztržení podstaty lidské I/identity, po čemž nutně přichází i smrt fyzická. Na světě není větší bolest, než je bolest O/obrazu (zde Výrazu) Boha bez Boha. (Ve druhém i fyzickém S/setkání s Kristem, na Letňanech, J/jsem B/byla po J/jeho O/odchodu naV/vrácena do předchozího běžného každodenního života, nebylo to O/opuštění, B/bylo to "jen" odejití. Do té doby J/jsem Nebe P/prosila o J/jeho opětovný i fyzicky viditelný příchod za M/mnou. M/mé P/přání vyS/slyšel a J/já po J/jeho O/odchodu, ! ne O/opuštění!, proŽ/žívala tak obrovskou B/bolest, že se nedala vydržet. A to většinu té B/bolesti V/vzal na S/sebe, M/mně N/nechal proŽ/žít jen malý zbyteček. Od té doby M/mne ani nenapadne P/prosit J/jej o další i fyzicky viditelný náV/vrat - představa, že by tu hrůzu musel proŽ/žívat znovu, navíc jen proto, aby M/mi uD/dělal R/radost, J/je nesnesitelná. A to nešlo o V/vyhnání, šlo "jen" o nutný důsledek R/radostného S/setkání. Představa, že bych tu B/bolest měla v P/plné M/míře, nahání hrůzu. Jde o to, že svět Věčnost ne-po-J/jme, a člověk nutně naplno vnímá ten nekonečný rozdíl mezi vlastní nedostatečností a Boží Dokonalostí. Vnímání zoufale nedostatečné existence člověka ve světě (i když není ze světa) vůči Existenci Samé způsobuje tak obrovskou existenciální B/bolest, že na ni neexistuje pozemský výraz. Představa, že by šlo o B/bolest z Odvrácení Tváře (Vyhnání z Ráje) děsí natolik, že pozemsky nelze vyJ/jádřit - a to M/mluvíme o tvoru. Syn Boží v situaci Odvrácení Se Otce proŽ/žíval takovou H/hrůzu, že to na světě od počátku věků nemá a až do konce věků nebude mít obdobu. Současně nad N/ním vykonali soud i J/jím Stvoření lidé, J/jeho O/obrazy. Mimo Otce, mimo lidi seS/stoupil pod Anti-M/moc.)   

Tento stav se nijak neslučuje s obrazem na Turínském plátnu, K/které dokumentuje stav toho samého muže po 3 dnech v hrobě. Důvodem tohoto radikálního zlepšení fyzického stavu J/je uK/kázat světu, že Kristus V/vstal z mrtvých - nejde tudíž o důkaz U/utrpení, J/jde o D/důkaz Vítězství, kde J/je zO/obrazen S/stav Syna člověka v jedné sekvenci čase oSlavení z Věčnosti. Důkaz S/stavu, K/který uM/možní (=zM/mocní) všem generacím lidí poZ/znat J/jeho fyzickou podobu (aby B/byl Z/znám Tak, Jak J/je) = V/výraz Tváře Boha. V O/okaM/mžiku vyJ/jití z hrobu již Plně B/byl "mužem ze S/světla" (i když před VyS/stoupením k Otci ještě ne v Plnosti Slávy Syna člověka, dosud "jen" ze Slávy a ve S/slávě, tedy tajemně), nikoliv "jen" mužem ve S/světle podle zJ/jevení S/své S/slávy, kdy zbělel J/jeho šat. M/muž ze S/světla sice J/je ve stejném lidském T/těle jako před K/křížem, ale v jiném V/výrazu: celá J/jeho bytost J/je zJevně Plně Mocná - J/jeho oči J/jsou P/plamenné a P/pronikající vše živé "až do morku kostí" (vnitřním Z/zrakem lze z J/jeho O/očí vnímat rudé "lasery"), J/jeho Z/záře rozJ/jasňuje V/vše Čisté kolem, J/jeho S/slovo Je nezpochybnitelně a bezvýhradně Pevné, J/je Autorem Autenticity. Přímou poZ/znanou úČ/čast na T/tak nezakrytém Dobru B/by nikdo ze tvorů nesnesl, už ten pohled by tvora zabil, neboť Moc Je stejně Dobrá jako uSvědčující. Při S/setkání s N/ním zarazí, co se v Církvi považuje za běžně známé, ale ve skutečnosti nikdo obsahově nechápe: M/moc, K/která v lidském chápání znamená manipulaci a vnucování, Je v R/reálu zcela bez chyby a bez násilí, M/moc Je Z/znalostí Pravdy = Moudrostí, S/slovem ze Slova. A Moudrost Je V/vždy, neboť Věčně Dobrá. Ta bezvýhradnost a neomezenost Dobra šokuje. Je Plamenem, ve Kterém Čisté Z/září a nečisté se spaluje. (A proto po S/svém Zmrtvýchvstání S/svoji Moc tají). Viz M/mé viD/dění muže ze světla v předpeklí, kam za M/mnou přiŠ/šel: předpeklí byl symbolický svět v objektovém porušeném čase, tj. svět po prvotním hříchu, život bez křtu v Duchu Svatém. Na mé naléhání, že J/jej chci vidět, řekl: "Teď to nejde, zemřela bys, uvidíš M/mne později", čímž M/myslel můj budoucí křest v Duchu Svatém - ve viD/dění mi byly 4 roky, křest byl časově v 10 letech. Dále M/myslel M/mé budoucí před-oS/slavení na hoře nám. Míru při N/našem S/setkání, kdy s S/sebou V/vzal i R/rodinu: sv. Jana Evangelistu, M/mého patrona. S/svoji S/slávu J/jsem viD/děla v Janových O/očích, v J/jeho poH/hledu, T/tváři. T/to S/světlo ze M/mne ale viděli všichni lidé kolem, a to i poté, co J/jsem již S/sama chodila po ulici - B/byla i očima vidět až do večera, kdy J/jsem šla spát. B/byla to ale Sláva M/mého Pravého J/jména Jana, nikoliv S/sláva M/mne - Jany, dosud před S/svatbou se S/světlem Krále Nebe a Země. M/muž J/je Ž/ženinou Slávou (neboť z Božího syna byla vzata), M/manželka M/mužovou R/radostí (neboť v Kristu poD/dílem na Vítězství).  

Veroničina rouška i Turínské plátno J/jsou J/jediným a nerozdílným důkazem V/vítězství Syna člověka, M/mého M/manžela.

Jana, 13.1.2018

-       

ČAS JE STOPA PO DĚJI,

což mimo jiné znamená, že o čase lze mluvit výhradně v lingvistickém minulém čase.

Nikdy v přítomném čase, a už vůbec ne v budoucím.

Z/zlo vždy, neboť Proti-Věčně fixuje na minulost, tj. na vlastní iluze a na iluze světa mimo Krista. Nejčastěji se snaží o F/fixaci (tj. uM/mrtvení H/hybnosti duše, tj. uvržení duše, a tím i celého člověka do pochybností, relativizací, beznaděje až zoufalství) na bolest, kterou se snaží převést na Proti-P/přítomně fantomovou bolest duše podle Z/zloby M/mrtvého ducha, a zároveň ji tím sugerovat jako bolest "svatou". Učí neochotu, a tím i nepřijetí M/milosti rozlišovat S/svaté od nesvatého. 

Jediná možnost, kdy lze M/mluvit v P/přítomném průB/běhovém čase, je čas v Kristu, tj.

neustálá poslušnost Synu člověka ve Stavu Milosti poSvěcující.

Mimo tuto poslušnost není ve tvoru (člověku, andělu působícím ve světě,...) žádná A/aktualizace Boží Vůle v krocích, a tudíž ani žádná R/realizace Ž/života tvora v Kristu.

V češtině už užívání průběhového přítomného času téměř patří minulosti, a proto i české myšlení se vyprazdňuje od S/smyslu, stává se Proti Moudrému S/slepé = H/hloupé, což vydává za "osvícení rozumným uvažováním".

Člověk nemůže překročit vlastní stín, může pouze P/prosit o Moudrost, a proto v Čechách už z podstaty všeobecné H/hloupé příchylnosti k Proti-S/slovu bez i osobně L/láskyP/plně Ř/řádných katolických kněží není úniku, neboť i když letniční kněžské S/svěcení s S/sebou N/nese neomylnost Moudrého, osobní proL/lhanost spolčenců toto J/jejich S/svěcení v očích světa relativizuje a vede k Ne-po-CH/chopení K/konající Moudrosti. Tím spolčenci brání J/jim sVěřeným O/ovečkám ke V/vstupu do Ráje. Oči světa z podstaty hříšnosti hledí na od Moudrosti separované lidství tvora namísto na Ř/řád podle Velekněze, a tím jsou laikové i svět obecně těmito spolčenci svobodně a záměrně uváděni v omyl. Spolčenci tak lákají lidi na hezky znějící L/lži o Kristu, a když tito do pavoučích sítí zapletení chtějí J/jít S/skute(k)čně za Kristem, spolčenci z nich okamžitě učiní bezbožníky z podstaty L/lží o vlastní osobní svobodné "trpitelské" S/svátostnosti v každém svém slově - činu, kterou jedinou nutí tyto svedené následovat. OK/klamané O/ovce vůbec nemají šanci proH/hlédnout, neboť spolčenci soustavně bojkotují důV/věryH/hodnost S/svátostí - vynášejí a účelově překrucují obsahy zpovědí, často si i jejich obsahy vymýšlejí, aby zpovídajícího se buď očernili, nebo mu podlézali, to podle potřeby. Dále bojkotují např. Eucharistii, když poD/dávají na ruku, neboť tím Proti A/autoritě letničního kněžského S/svěcení znevažují K/kříž, když a) pověřují laiky úkonem S/svátostnosti, čímž sugerují laické sebevykoupení, Eucharistii tak podávají Proti-P/platně, b) uvrhají Zmrtvýchvstalého do S/smrti ponížením zP/přítomnělého do pohybu směrem dolů (= do pekel, laik má ruce níže, než ústa), c) podporují laické povýšenecké Proti-vyK/koupení tím, že laiky pověřují ke svévolnému poZ/zdvihování O/oběti, d) k tomuto stavu jsou lhostejní, čímž lid Proti-U/učí, e).............Proti-Z). Pokud jde o poD/dávání Eucharistie, J/jsou i výjimky, např. premonstrátští kněží ve sv. Ludmile na nám. Míru v Praze, ale T/ti J/jsou výjimkou z obecně rozšířeného pravidla bezbožnosti.  

Mimo P/přítomného není přítomnost, a tudíž člověk žijící mimo poslušnost z Proti-P/poslušnosti (zvůle člověka je vždy ze Vzpurného) se ocitá v Proti-čase, neboť Antikrist fixuje do iluzí - jakákoliv neposlušnost Kristu je iluzorní fikcí ze sobectví. Peklo Není (= Proti-J/je) Ničím Nikde, tj. Prázdnotou v osamocení, tj. Zoufalstvím v Ne-od-V/volatelnosti (mimo H/hlas poV/volajícího Sestoupivšího na Zem i z K/kříže) bez Počátku i Konce, tj. Nicotou beze J/jména Pravosti Ž/života.

Žádný zlovolník nikdy nevejde do Božího K/království.

Čas coby Boží Vůli v krocích nelze vlastnit, neboť Jediným Pánem Nebe a Země Je Imanence v T/transcendencích a T/transcendence tvorů mimo Syna člověka nemají na Imanenci žádný nárok, T/transcendence tvorů V/věrné Trojici M/mají nikoliv nárok, ale J/jsou Právě v P/právu na Království.

Tvor, který zneužívá S/své kněžské S/svěcení k Proti-P/přítomnému svádění do "objektivního vyčkávání a pozorování", často s odkazem na rozlišování duchů, si hraje na Svrchovaného.

Na V/vlastníka B/běhu dějin (Pána věků = "J/já Jsem Počátek i Konec."), na Panovníka Mocného, na Otce Otců, na Učitele Učitelů.

Ani Sám Syn člověka nezná přesné datum K/konce světa, ale tito Z/zlovolní kněží a J/jejich spolčenci sugerují iluzi, že to oni čas vlastní, to oni určují běh dějin.

Ve své nabubřelosti Proti-J/jsou, a tudíž Proti-Ž/žijí Nikde v Nikom.

Kněžské S/svěcení uvádějí do zpochybnění před Bohem, lidmi, veškerenstvem, napadají J/jeho úČ/činnost.

Jsou nositeli a šiřiteli S/smrti.

S/smrt coby nedostatek D/dobra ve tvorstvu J/je P/prázdnotou od S/smyslu, tj. Proti-Moudrostí, tj. Absurditou.

Spolčenečtí kněží a jejich stoupenci včetně všech, kdo k jejich V/vraždění mlčí, a tím se na něm sami podílejí, Proti-J/jsou (= Nejsou) ve fixaci na minulost, a tudíž mimo Ž/život letničního Zmrtvýchvstalého.

K/kříž J/je N/něhou Moci, tj. nezávislostí na hmotě (nezávislostí na běhu dějin, neboť to On J/je Pánem A/aktualizované Věčnosti veškerenstva) a zároveň ve hmotě uK/kotvením (mrtvé dřevo K/kříže připevněné do M/mrtvé země nese Ž/živého, K/který se S/sám Země nedotýká, Nevinný ani ve S/svém vyV/výšení nemá podíl na podléhání hříšnosti světa). S/svým dosud neoSlaveným hmotným  tělem je p

 

-

NĚKDO MI HODNĚ TEXTŮ SMAZAL

---

M/manžel M/mi kdysi před lety v jedné situaci na adresu spolčenců Ř/řekl:

"Nepřizpůsobuj se jim (M/myšleno neV/věrným kněžím tuším z komunity farnosti sv. Jiljí), oni S/se M/musejí přiZ/způsobit Tobě!"

 

Včera při mši kněz řekl a opakoval, že on i všichni lidé je hříšný, ne z-Božný. Následovala řečnická otázka, zda je tu někdo zbožný? Nikdo ruku pochopitelně  nezvedl, na řečnické otázky se neodpovídá. Ony ani skutečné otázky a diskuse kněze s lidem, natožpak promluvy i proM/mluvy laiků do Svaté liturgie nepatří, a už vůbec nepřichází v úvahu, aby zde ve S/společenství veřejně proM/mlouvaly ženy, a to včetně M/manželky Vítězného Syna člověka, J/jenž U/učí v CH/chrámě již od S/svých 12-ti let. Tak P/praví sv. apoštol Pavel. Poté tento kněz ještě naléhavěji opakoval, že zBožný není nikdo, všichni jsou hříšní. S dodatkem, že se najde i prorok, který M/myslí jinak, než je v Církvi zvykem. Inu, on snad někdy Ž/žil Pravý (tj. ve V/víře z poVěření, tj. J/jmenně V/věrný Jménu Jediného Věrného, tj. zBožný v Bohu) a zároveň světsky i duchovně konformní prorok? Jinými slovy dle logiky tohoto kněze - pryč se všemi proroky od SZ až po současnost, pryč s B/bolestí Vykupitele, S/spolu-V/vykupitelky a všech mučedníků od Ábela až po všechny ještě dnes pro V/víru v Krista pronásledované po celém světě, a to včetně katolických kněží - mučedníků.  

Vy spolčenci si zakládáte na úhelných kamenech budov chrámů a vnějškových od obsahu vyPrázdněných rituálů, které budou na K/konci věků zbořeny. (Vizte V/vaše hlášky k ministrantům při liturgii - např. O. Romuald Rob OP - "Dej to na místo." Myšleno misku s Eucharistií.)

VyK/kupitel S/staví CH/chrámy S/srdcí ze S/svého Nejsvětějšího S/srdce na záK/kladech Ú/úhelného K/kamene Církve v Království v Písmu a Tradici.

 

Až do včerejška J/jsem Ž/žila v domnění, že hříšnost (= život světský ve Vyhnanství) a zBožnost (= Ž/život v Živém v Království na Nebi i na Zemi) jsou 2 různé věci - hříšnost podle moci prvotního hříchu (= D/dlužní úpis) je Zrušena křtem v Duchu Svatém v katolické Církvi, hřích osobní je Zrušen R/rozhřešením ve Svátosti sMíření, V/výrokem kněze ve Svátosti sM/míření. A že Díky K/kříži Ž/žijeme v katolické Církvi pod Milostí z vyK/koupení, nikoliv pod Spravedlností ze Zákona. Což tudíž Z/znamená (J/jest Z/znamením pro svět), že Bůh Je, tj. Žije, a natolik Miluje svět, že Dal Svého Jediného Syna, aby každý, K/kdo v N/něj uV/věří, M/měl Ž/život Věčný. M/myslela J/jsem, že pokorná poslušnost hříšného člověka J/je záK/kladem Cesty ve/do Království Syna člověka pod M/mocí Matky Syna člověka. M/myslela J/jsem, že L/láska podle S/slov mj. evangelia sv. apoštola Jana Č/činí ze srdcí kamenných (obrazů hmoty v Zapomnění šeolu v konečnosti v Zatracení pekla = ve stavu Zavržení podle z Nebe sVrženého Anti-S/světla) S/srdce z M/masa (Obrazů Síly). OŽ/živení mrtvých koster v údolí smrti V/výrokem proroka. VyJ/jití S/spravedlivých z hrobů při Vzkříšení. VyV/vedení Zbytku na K/konci věků.

Zbožnost podle sociologicko-psychologických pravidel (nikoliv dle obecných pravidel vědy) je chápána (přeneseně hmotně, tj. Anti-zP/přítomněně uchopována, brána do vlastních rukou, poměřována lidsky) kauzálně behaviorálně (společenské vědy, kam se klasifikuje i psychologie, neznají klasifikaci podle dobra, znají jen klasifikace podle porušenosti, tj. vady a choroby), a tudíž mimo P/přímou souvislost s osobní od-po-V/vědností. ZBožnost v Kříži J/je Ch/chápána (uCH/chopena, uK/kotvena) K/křížem, a tudíž ve Vítězství dle "Kde je, S/smrti, tvůj bodec,...?" ZBožnost zde Z/znamená praktikovanou V/víru, tj. L/lásku ke zJevené P/pravdě, tj. od-D/danost Kristu v Písmu a Tradici, tj. Dar Ducha Svatého. P/popřením individuální i O/obecenství Církve zBožnosti knězem je P/popřením Ducha Svatého. M/myslela J/jsem, že Ž/žijeme v Království Církve z vyK/koupení. A že alespoň elementární slušnost je praktickou aplikací zBožnosti zaSlíbením v Mojžíšově, v doK/konání Kristově Zákoně. (Tato slušnost je běžně každodenně ve Svaté liturgii zP/přítomnění P/popírána ne "jen" laiky, ale i celebranty např. tím, že nejprve "zdvořile" vychrchlají či vyprskají bacily do dlaně, a potom s "přáním pokoje" podávají tutéž ruku i Eucharistii všem kolem, přičemž se urazí, když toto chování někdo považuje za u laiků neslušnost, u kněží při poD/dávání Eucharistie za aroganci. U kněží proto, že se tak chovají ne "jen" k laikům, ale především k P/přítomnému, J/jehož B/berou do rukou. Bacily kněží Svátostnost neruší, ale jsou dokladem postoje kněží vůči Veleknězi. Ono je v klášterech málo kněží "na záskok" a málo mnichů na ministrování? Nebo je pro V/vás přednější starost o statky světské podle výplaty státních úředníků nad S/statky O/obecenství Ducha ve M/měně z proM/měnění? Když se chce, všechno jde. A laikové: při přání "pokoje" těmito lidmi je možné jediné vysvětlení: přejí pokoj, ve kterém bude člověk s jejich bacily ležet v horečkách. On už v případě nemoci nestačí úsměv, pokynutí hlavy a S/slova? Proč by slušnost odmítajících farizejství měla být poměřována neslušností/arogancí bohorovných, tedy skutečně ne zBožných?)  

Tento kněz přímo při Svaté liturgii S/svým výrokem P/popíral J/jednotu Církve, vyK/koupení světa, Z/zrušení dlužního úpisu tvorstva, odD/danost S/srdce(í) tvora(ů) Nejsvětějšímu S/srdci Vykupitele.

Člověk B/bude Souzen podle každého S/svého slova.

Mesiáš ve S/své pozemské historicitě Ř/říkal, aby lidé J/jednali podle toho, co farizeové a zákoníci Ř/říkají, ne podle toho, jak jednají.

Zlaté časy.

Jestli ne-z-V/vládnete M/mluvit a J/jednat, tak alespoň M/mlčte!!!

Jana, 30.9.2017 

-

STÁLE JEŠTĚ PROBLÉM?

Daniel, kniha o Zuzaně

Zvolte ještě jednodušší řešení, které navíc D/dobře Z/znáte ze studií, v praxi budete mít potíže s obsahem.

Poproste biskupa o čas na V/vaši Svátost sM/míření. A na T/tu S/se D/dobře přiP/pravte.

UD/dělejte co nejpreciznější přípravu na Svátost sM/míření se všemi V/vašimi aktivitami a jejich projevy a důsledky Proti M/mně, Janě, protože M/mne odmítáte především pro M/mé Pravé J/jméno Jana (= hebrejsky Bohem Milovaná), i Proti M/mně, Zuzaně, protože V/vašimi útoky zároveň vystupujete Proti M/mému křtu v Duchu Svatém (křestní jméno mám Zuzana = hebrejsky lilie = zasvěcení Panně Marii ve křtu, občanským jménem Rosová = růže. Biřmovacím ještě předtím Daným Nebem J/je Jana.) i Proti M/mně kompletně lidsky.

A nezapomeňte do výčtu uvést V/vaše opakované kolektivně sdílené vynášení a překrucování obsahů M/mých Svátostí sM/míření, což pro V/vás bývala a je běžná praxe, napříč farnostmi a mnoha, i když ne všemi zpovědníky. Počínaje O. Gereonem OPraem. přes P. Josefa Čunka SJ, P. Petra Havlíčka SJ, O. Romualda Štěpána Roba OP a jeho stálý nátlak, abych šla ke zpovědi k O. Jordánu Vinklárkovi OP (kterého uctíval jako boha a jemuž sloužil. Odpověď na tento nápad bez M/mého ovlivnění zaZ/zněla při zpovědi sama: "K/komu nevěřím, T/tomu S/se nesV/věřím".), O. Serafína z nám. Republiky a další. Nezapomeňte ani na to, jak J/.ste M/mne někteří, zvláště O. Gereon OPraem. a jezuité od sv. Ignáce při čekání před zpovědnicí z této fronty a hlavně ze zpovědnice vyhazovali s tím, že jsem fanatička a potřebuji psychiatrické vyšetření, protože J/jsem ke zpovědi chodila tehdy 2x - 3x týdně, Panna Marie to tak CH/chtěla: O/otevíráním a Č/čištěním detailů, které bych S/si bez průB/běžného P/postupu v odP/pouštění neuvědomila, a tím je nevědomě opakovala. Současně J/jsem tyto kněze dlouhodobě a naléhavě P/prosila o duchovní V/vedení, což interpretovali jako můj osobní milostný zájem o ně, do kterého M/mne někteří nutili - pýcha par excellence. P. Josef Čunek SJ na toto téma svého rozhodnutí k vytvoření vztahu, manželství se M/mnou, podle N/něj Zuzanou jednou veřejně při mši prohlásil: "Když se člověk jednou pro něco rozhodne, tak to tak bude, i kdyby před ním klečeli všichni andělé i Svatí!" Bylo to těsně před M/mojí natolik zhoršenou zdravotní situací úplného vyčerpání organismu, že J/jsem musela do nemocnice na hospitalizaci - kvůli J/jeho stálému intenzivnímu pronásledování a ponižování od cca Vánoc 2006 do cca Velikonoc 2008. Vše J/je v záZ/zame(ních)ech z té doby - K/které se poté P. Josef Čunek SJ snažil zejm. ve farnosti sv. Jiljí zdiskreditovat, což se M/mu dařilo, zejm. u O. Romualda Štěpána Roba OP (o K/kterém M/mi Panna Maria tehdy Ř/řekla, že J/je pro M/mne Nebem uRčený ke S/spoluúČ/časti na M/mém Ž/žití M/manželství s Veleknězem, předchozí kněží M/mne pro tento K/kontakt M/měli přiP/pravit v duchovním V/vedení, nikoliv Proti Duchu Svatému. Tento K/kontakt vzhledem k O. Robem OP proM/marněném sledu P/příležitostí již není A/aktuální, není na Č/čem S/stavět. Na J/jeho místo nyní M/může nastoupit jiný řádový kněz, K/který M/mne v M/mém Pravém J/jméně Jana Z/zná osobně bezprostředně od začátku, tj. celý příB/běh S/spoluproŽ/žil, a K/který také sP/plní V/všechny podmínky popsané v těchto T/textech. 

Kněží P/pravdu M/měli poZ/znat podle M/mých konkrétních proJ/jevů v A/aktuálním kontextu, což nelze uD/dělat podle jimi vykonstruovaných drbů o M/mém předchozím Ž/životě. Kdyby S/sami B/byli ve Stavu Milosti, poZ/znali by, že skrze M/mne Jedná Nebe. O. Romuald Štěpán Rob OP J/jednání Svatých Nebe skrze M/mne poZ/znal a dlouhodobě slovy i činy P/popíral.

Eucharistii M/mi v té době současně bez sebemenšího zaváhání při mši denně poD/dávali. V dohledné době M/mi dokonce O. Stanislav OPraem., u K/kterého J/jsem jednou B/byla u standardně V/vedené zpovědi kdysi před lety, odmítl Krev Páně nedat, aniž by M/mi jakkoliv zkusil říct proč, případně M/mi k tomu Ř/řekl cokoliv jiného.

 

Touto V/vaší Svátostí sM/míření S/si mj. zaJ/jistíte, že za tyto a další V/vaše aktivity nebudete (alespoň ne vzápětí na základě těchto S/slov při sM/míření) trestně stíháni, což by V/vás za všech jiných okolností nutně čekalo. Zbožnost J/je osobní. Po V/vaší současné fázi smlouvání přijde stadium obecné sebedestrukce, beznaděje až zoufalství a pokud absolvujete šňůru P/pravdivě vyZ/znaných Svátostí sM/míření, doS/stanete S/se krok za krokem do stadia přiJ/jetí P/pravdy a J/její stálé A/aktualizace z Věčnoti - v přiJ/jímání po zbytek Ž/života stále znovu a znovu.

Rozhodnutí, co B/bude dál, nechte na biskupovi, jen T/ten v rámci V/vaší Svátosti sM/míření uR/rčí V/váš další postup V/vyplývající z J/jeho P/postoje k M/mému poVolání ze J/jména Jana. Zbožnost J/je osobní.

Jana, 23.9.2017

 

PROBLÉM VYSTOUPIT ZE ZÁVĚTŘÍ?

Problém není změnit životní styl, problém je převzít odpovědnost.

Chcete kvalitní alibi před Bohem, proč J/jste nemohli poS/slechnout Jeho poVolání? Stačí zajít za biskupem, P/pravdivě M/mu shrnout, o co jde, a nechat se odmítnout. Problém teprve začne, pokud biskup Boží poVolání neodmítne, ale přiJ/jme S/svoji Ú/účast na celém Božím P/plánu. A stanoví konkrétní P/pravidla pro tuto konkrétní situaci.

Také se V/vám ovšem může stát, že biskup uV/váží, že pro D/daný Ú/úkol nevykazujete dostatek pokory, a uR/rčí někoho jiného, kdo není tolik, nebo nejlépe vůbec pod vlivem alibismu z pohodlnosti. I za Jidáše B/byl V/vybrán P/plnoH/hodnotný nástupce. Boží Vůli nezmaříte, a už vůbec ne osobní pýchou.

Základní body shrnutí jsou klasické: vyjádření tématu - vyjádření hypotéz - vyjádření podstaty problému - vyjádření uvažované metodologie vč. způsobu zpracování výsledků - na základě výsledků stanovení dalších hypotéz.

Jde jen o základní formulace s vybranými koncepčně uspořádanými tématickými dokladovými dokumenty (lze použít výběr z M/mých T/textů) ve standardním akademickém formátu. 

Jana, 20.9.2017


ODP/pUŠTĚNÍ

Pokud jde o odP/puštění, lze J/jednat v rámci S/svých kompetencí - ne více, ne méně.

Lze odP/pustit mnohé, pokud jde o věci spojené s lidskými křivdami. Rozebírat zde proroky a evangelia by bylo jen opakováním toho, co kněží, K/kterým J/je tento T/text uR/rčen především, D/dobře Z/znají a S/svými ústy i vyZ/znávají. Vždy jde o rozlišení v-z-T/tahu vůči B/bolesti Spasitele - odP/pustit křivdy Proti Duchu Svatému by bylo rouháním Proti Spravedlnosti v Z/zástupné O/oběti Božství Syna člověka, neodP/pustit křivdy Proti Milosrdenství by bylo rouháním Proti lidství Vítězného Bohočlověka. Nejde o otázku, zda od-P/pustit, jde především o to, co, kdy a komu od-P/pustit. Vnějškové proJ/jevy D/dobra J/jsou velmi zdatně parodovány vnějškovými projevy Z/zla a rozlišit mezi nimi je lidsky nemožné. Pokud už je někdo natolik zBožný, že T/ten rozD/díl viD/dí, kontext J/jeho S/slov i Č/činů B/bývá ve Z/zlu aktivní (provokováním i souhlasem z nicnedělání) většině nesrozumitelný, a tudíž J/jej tato většina považuje za nedůvěryhodný. Ti by se nedali přeS/svědčit ani tehdy, kdyby před nimi S/stál Vítěz nad S/smrtí v J/jeho i lidským očím viditelné podobě. 

Ale v P/pravdě tito zejména kněží obvykle neU/učí, jinak by celková společenská situace vypadala podstatně lépe, zBožně.

OdP/puštění křivd spojených s Pravým J/jménem J/je značně komplikované a neustále se zde balancuje na ostří nože: Pravé J/jméno J/je poVoláním, J/je Slavnou T/tváří Obrazu Boha dle Vůle Jména Samého, a žádat o odP/puštění křivd Proti S/slovu Jediného Moudrého hraničí s drzostí. Potíž je v tom, že naprostá většina V/vašich křivd a jejich přímých i následných důsledků jde Proti M/mně, Janě, Pravému a J/jedinému nerozdílnému lidství Vítěze nad S/smrtí, tj. Proti Ukřižovanému Zmrtvýchvstalému Synu Otce, nikoliv historickému Kristu. Tj. jdete přímo Proti M/mému Věčnému J/jménu ze Jména v J/jediném a nerozdílném M/manželství s Výrazem Synova Jména v Trojici. 

A to už je mimo rámec M/mých kompetencí, toto odP/puštění M/mi již nepřísluší.

To už je Protivenství kněží Velekněze vůči I/identitě Velekněze v Trojici. 

Rozhodla J/jsem S/se pro jednoduché Ř/řešení: křivdy Proti M/mně, křtěné Zuzaně odP/pouštím průB/běžně, ne kvůli nadšení z naděje pro Z/zlovolníky, ale kvůli L/lásce M/mého M/manžela a Otce, abych Jim nedělala ostudu. Nehodlám riskovat případné omlouvání vin a jejich důsledků Z/zlovolníků vůči Svaté O/oběti, a tím riskovat zneuctění uT/trpení mučedníků v Církvi. Křivdy Proti M/mně, Janě, V/vám nemám co odP/pouštět, protože jsou křivdami Proti Božství M/mého J/jediného a nerozdílného lidství, nikoliv Proti M/mému lidství jako takovému. V/vy M/mne nenávidíte především proto, že J/jsem Jana, Závidíte M/mi B/blízkost Nebe. Kdybych byla jako V/vy, kdybych mluvila a jednala jako V/vy, měli byste pocit, že nade M/mnou máte moc, že M/mne vlastníte a oslavovali byste M/mne, prezentovali jako důkaz žáka podle V/vaší domnělé svatosti. Ale J/já V/vaši slávu nevyhledávám, H/hledám a M/mám Slavného. Už nyní. Kompletně všemi smysly, jak se sluší a patří na M/manžele. Jen se i očím viditelně V/vídáme jen jednou za pár let, ale i to je především proto, abych nemusela častěji absolvovat nezměrnou bolest z J/jeho následného N/návratu do Nebe. Člověku se prostě nechce zpátky do toho nízkého pomalého obecně zaSlepeného života v poŠpiněném čase, když už jednou poZ/znal ten rozdíl s J/jasem ze Z/zřejmosti. Kompromis je sprosté slovo a s tímto přístupem se pohodlně nežije.

M/mým Vlastníkem Je Ten, Který M/mi Dal J/jméno, nejprve Otec v Trojici, poté sD/dělením M/manžel v Trojici.  

Ne J/já, ale Trojice Bude V/vaším Soudcem, protože J/já V/vše od-v-z-D/dávám S/svému Otci a S/svému M/manželovi, K/který Byl, Který Jest a Který Zůstává nade V/vším.

Jana, 18.9.2017


V/vAROVÁNÍ

Až do M/mého odCH/chodu k M/manželovi se neO/obrátíte.

V kontextu poD/dílu na Vůli Nebe v souvislosti s naP/plněním S/spoluÚ/účasti na M/mém Pravém J/jméně Jana je jedno, jestli jste vůči M/mně Z/zlobní aktivně, nebo jako mlčící většina.

Je jedno, jestli Z/zlobu vůči M/mně iniciujete, nebo jí uvolňujete prostor působnosti.

Nečinnost v konfrontaci se Z/zlem je činěním Z/zla.

Tímto činěním Z/zla jste vinni ne "jen" vůči M/mně, Vítězově Ž/ženě, ale tím i vůči M/mému M/manželovi, a tím i J/jeho Otci, J/jeho Matce, Panně Marii, i J/jeho P/pěstounovi, sv. Josefu.

 

Nemáte Ž/živou Ú/úctu ke J/jménům Nebe podle Vůle Nebe, a čekáte oCH/chranu Nebe?

Pár příkladů.

Mariánský sloup na Staroměstském náměstí byl vystavěn jako poD/děkování Panně Marii za J/její oCH/chranu před muslimskou invazí na naše území. Odmítli jste J/její oCH/chranu před současnou muslimskou invazí. Čím?

Nedostatečnou a zavádějící činností V/vámi ustanovených mluvčích.

Nikoliv nedostatečností teologicky odbornou a řemeslnou, ale nedostatečností komunikační.

Vůči Bohu i vůči lidem, vůči Prostřednici V/všech Milostí.

Již dříve J/jsem V/vám C/citovala /a J/je to v záZ/zname(ní)ch/ S/slova M/mého M/manžela na počátku M/mého poVolání: "Nauč S/se M/mluvit ostře, jinak Tě nikdo nebude poS/slouchat!" V/vy se před lidmi stavíte spravedlivými a v přímé konfrontaci při politických vyjednáváních se držíte zpátky. Tam, kde není jednoznačnost a ráznost, není ani autenticita, a tudíž ani V/věroH/hodnost. Aby lidé měli v Ú/úctě Pannu Marii, musejí V/vám nejprve alespoň světsky uvěřit, že J/ji Z/znáte. Tak, aby oni sami zatoužili Z/znát Pravdu, aby si vytvořili v-z-T/tah k Neposkvrněnému S/srdci S/spoluV/vítězné Matky Páně. Ne poučováním, frázemi z úst, ale ochotou "jít s kůží na trh", a to až do krajnosti. Buď se budou vysmívat vám kvůli vašim nevěrohodnostem, nebo se budou vysmívat V/vám, kněžím Velekněze. Dosud V/vy, kněží i přes veškerá V/varování světu signalizujete osobní strach z lidské bolesti (natožpak z B/bolesti pro Krista), neochotu B/být osobní, tj. signalizujete nezávaznost toho, co říkáte - čímž navyšujete B/bolest Nebe. Vztyčit Mariánský sloup za této situace by znamenalo nadhodnocení zájmů politických nad záJ/jmy Boží. Budete-li S/skute(k)čně Zbožní, Bůh V/vám v Pravý čas Dá Své S/slovo (Milost v Kristu), takže O/ono B/bude zJ/jevné všem. V/vy mluvíte sami ze sebe, mimo S/slovo, tj. lidsky. Mít "dobrý zájem" o něco není totéž jako B/být v Dobrém P/pravdivý = Jmenný, O/osobně A/autentický.

Kdybyste poS/slechli Pannu Marii a neprodleně zaH/hájili pokání a z hloubi duše P/prosby k Panně Marii, Prostřednici všech Milostí.

 

Čím dále?

Zneuctíváním českého národa tím, že na S/slavnostní BohuS/služby taháte cizáky - a to právě na celé S/svátostné celebrování. Na S/slavnost sv. Ludmily, patronky Čech, přivedete jako hlavního celebranta cizáka, který ani neumí česky natolik, aby mu bylo rozumět, aniž by si člověk musel značnou část slov pro jejich nesrozumitelnost domýšlet, zbytek věty odhadovat. O sv. Ludmile se  v celém dlouhém proslovu nakonec zmínil jen letmo a okrajově, sotva 4x. Sbor zpíval cizácky, výjimečně alespoň latinsky. Čeština ve zpěvu lidem zazněla jen jednou, v samotném závěru při odchodu průvodu kněží. To také byla jediná příležitost, kdy se ke zpěvu mohl přidat lid. Na závěr ještě bylo dlouhé a naléhavé děkování těmto cizákům za jejich účast. Kdyby šlo o cizáckou světici, prosím, lidé by se asi i rádi přidali k autentickému přiblížení J/jejího V/významu na mezinárodním poli. Ale ne při S/slavnosti patronky Čech, sv. Ludmily, v J/jejím CH/chrámě sv. Ludmily v samém srdci metropole. Nadnárodní vzájemnost a soudržnost je možná jen tam, kde jsou národy hrdé na svoji Bohem Danou I/identitu, na svůj jazyk, Tradici a kulturu, a respektují národní I/identity jiných národů. Kam jdu na návštěvu, tam nejsem pánem, tam se nesnažím prosadit své zvyky, svoji kulturu na úkor domácích. Koho půda, toho náboženství, Tradice a kultura. Invaze a arogance cizáků v Čechách dostává prostor přímo kněžími v Církvi, a samospádem se tento princip, jedno skrze který národ, bude už "jen" generalizovat. Nejlepší období českých dějin se pomalu chýlí ke konci.

 

Pokud okamžitě neobnovíte náležitou Ú/úctu k Nejsvětějšímu S/srdci O/ochránkyně našeho národa, nemůžete očekávat mariánskou Ú/úctu mezi lidem, nemůžete ani očekávat proJ/jevy této Ú/úcty.

Řiďte S/se příK/kladem Č/činnosti biskupů v dobách stavby Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí, ne opisováním, ale adaptací na dnešní situaci.

To ovšem v P/prvé řadě předpokládá odpovídající Č/činnost všech kněží v J/jejich farnostech, až do poslední.

Jana, 17.9.2017

 EXORCISMUS

Včera v TV běžel dokument o exorcismu. Samozřejmě nevím, co z toho byla pravda, a co byl jen populismus pro kamery. Pokud se skutečně lze spolehnout na tamní tvrzení (překroucené informace se nezřídka vidí i na TV Noe, toto byl dokumentární TV kanál), že za jistých okolností mohou exorcismus praktikovat i laici, případně se jej za přítomnosti kněze mohou účastnit, jde o bezprecedentní porušení Svátosti sMíření.

Mimo kněžské Svěcení je jakákoliv forma exorcismu nepřípustná a ten, kdo tvrdí opak, P/popírá Moc Ducha Svatého.

Je jedno, jak B/bytostně zbožný J/je laik ve Stavu Milosti a je jedno, jak zoufalá je situace posedlého peklem. Pokud by to nebylo jedno, kněžské Svěcení by ztratilo Svůj Význam.

P/podstatná je R/rituální Čistota a od T/té žádné ústupky dělat nelze!

Církevní představitelé zcela běžně a sPrávně T/tvrdí, že Svátost sMíření ("malý exorcismus") M/mohou uD/dělovat výhradně v katolické Církvi v Duchu Svatém vySvěcení kněží. Jestliže M/mají J/jasno zde, proč potom P/popírají Moc Ducha Svatého skrze kněžské Svěcení ve "velkém exorcismu"? Jde o jeden z vůbec nejtrestuhodnějších příkladů laicizace Církve a aroganci moci Církevních představitelů.

Pokud už chcete, aby B/byl V/vymítanému i očím viditelně nablízku někdo z věřících ve V/všech Z/způsobech P/postu M/modlících S/se katolíků ve Stavu Milosti (kdokoliv jiný je a priori nepřípustný, tady J/jde o P/přímý bezprostřední K/kontakt se S/smrtí), potom výhradně v samostatné místnosti za neprůstřelným sklem (které nelze lidskou silou laiků "v dobré víře ku pomoci" prorazit), v místnosti pevně fyzicky oddělené místnosti, kde Vymítání proB/bíhá, aby tak B/bylo zaB/bezpečené znemožnění fyzického kontaktu laiků s Vymítaným. Ke zvážení je i odhlučnění pozorovací místnosti, neboť Lež je velmi vynalézavá a zvuky pekla jsou děsivé, přičemž mimo kněžské Svěcení není proti andělovi adekvátní O/obrany. Pro laiky tyto zvuky mohou být i smrtelné. V žádném případě se nesmí účastnit nikdo ze zvědavosti, a to především nikdo z hromadných sdělovacích prostředků. Nejde o to, že by Satan snad nemohl napadnout laiky fyzicky za zdí (žádná zeď Satana nezastaví), jde o to, aby laik ve slabé chvilce vlastního zoufalství z nemožnosti jakkoliv vymítanému "prospět" nepraktikoval jakýkoliv fyzický kontakt s Vymítaným (především s jeho dlaněmi a hlavou), a také o to zajistit, aby se Vymítanému nemohl podívat zpříma do očí, výstupů Proti-S/světla. Vidět znamená vlastnit a fyzický kontakt s M/mrtvým je mimo kněžské Svěcení nesmírně riskantní. Pokud je nutné Vymítaného fyzicky zabezpečit, potom výhradně poSvěcenými a Svěcenou V/vodou P/proniknutými upevňovacími prostředky. Současně je zde vysoké riziko, že v rámci Vyhánění by Z/zlí duchové v rámci své nesmírné lstivosti a invazivity nenápadně přešli do zúčastněných laiků, takže cílenému člověku by se aktuálně ulevilo, nejspíš i v rámci lstivosti velmi rychle, což by budilo dojem úspěšnosti vymítání a osvobození osoby od Z/zla. To ale není pravda, protože tut osobu by ve skutečnosti neopustili, jen by se v dané chvíli přestali projevovat, exorcismus by tak byl zastaven a následně by se Z/zlí duchové přemístění do zúčastněných laiků dál nekontrolovatelně šířili, přičemž by všichni kolektivně měli pocit, že vše proběhlo úspěšně. Konce všech takových lidí by byly horší, než jejich počáteční stav před účastí na exorcismu. Vše by bylo usnadněné i tím, že kněz v dané chvíli prostě nemůže Vymítat Z/zlo a ještě k tomu současně CH/chránit laiky, kteří navíc mají pocit, že "K/konají D/dobro". Cesta do pekla je dlážděná "dobrými" úmysly. Ač je to neuvěřitelné, v tom TV dokumentu kněz popisoval proběhlou situaci zcela v důvěře tomu, co mu během té doby řekl Satan: že prý z člověka nemůže odejít, i když chce, protože mu to Bůh nedovolí, protože Bůh chce, aby tato žena byla veřejým příkladem svatého mučednictví. Této i dětem zřejmé L/lži kněz v tom dokumentu uvěřil tak, že byl daným vysvětlením bytostně přesvědčen. Prostě si ve své zaslepenosti nedokázal ani představit, že by on, kněz byl na straně Z/zla - nepochopil, že nelze sloužit dvěma pánům a H/hloupost v první řadě "hraje na city". Upřednostněním zájmů lidských (svých představ o vlastní osobní svatosti) osočil Boha z konání zájmů Z/zlého, kterého tím prohlásil za "dobrého". Satan dosáhl svého. V onom dokumentu kněz říkal, že má poV/věření od Vatikánu, má velkou praxi, což si většina diváků překládá jako oficiální postoj Církve. Aby toho nebylo málo, v TV dokumentu byla reportáž s tímto knězem dávána naroveň reportáži s údajně velmi úspěšným šamanem. Celá situace je samozřejmě neuvěřitelná, ale jen do chvíle, než si člověk uvědomí, že podhoubí k takovým situacím je dáno již v každodenním životě ve farnostech. Pár příkladů. Nedávno O. Stanislav OPraem. v rámci mše prohlásil, že naše farnost má štěstí, že z Písma nám čte tak věhlsná umělkyně z Vinohradského divadla. Prosazování ženy - laiky k A/aktualizaci S/slova v rámci liturgie. V tomto případě ženou, která se živí tím, že se "v rámci role" v jednom z nejprestižnějších a nejnavštěvovanějších divadel svléká do velmi provokativního lascivního spodního prádla. Dle O. Stanislava OPraem. je to umělkyně. Další příklad. Před lety v kostele sv. Jiljí - po mši ještě v boční uličce stála mladá žena, blízká kamarádka O. Romualda Roba OP, a zcela veřejně se zcela obnaženým ňadrem veřejně kojila malé dítko. Kolem ní stál početný hlouček především mužů za asistence O. Jordána Vinklárka OP, všichni hlasitě a důrazně mluvili o tom, že nejde o nic špatného, neboť kojení na veřejnosti je zcela na místě. V témže kostele později coby lákadlo návštěvosti uspořádali výstavu pohádkových kostýmů - asi proto, že zde už malým dětem vyprávějí pohádky. Jako tvář výstavy si vybrali supermodelku placenou za veřejné svékání do těžko říci, zda ještě oblečení. Vychválili ji téměř jako světici a na její přítomnost byli všichni velmi hrdí.

Současně J/je v rámci liturgie naléhavě D/dobré P/prosit o poM/moc kromě Panny Marie a C/celého Nebe i speciálně Svaté D/duchy a v-zD/dávat J/jim CH/chvály, zejména archanděla Michaela a S/strážce Pravých J/jmen S/svých Vymítaných lidí, a to V/všemi alespoň poM/mocnými Vymítači, a to v C/celém průB/běhu O/obřadu. Nejde o riziko pro S/skutkovou P/podstatu Vymítání jako takového, jde o nadměrné a zcela zbytečné riziko pro laika, který tak navíc prochází pokušením "v dobré víře" vzít věci do vlastních rukou, parodií na „stát se K/křížem“. Obvykle jde o maskované projevy velmi umně sP/pletené L/lži spočívající v daném kontextu nemístné aplikaci jinak obecně sPrávného tvrzení, že laik coby souČ/část Kristova Mystického T/těla Církve M/má Moc Ducha Svatého V/vyhánět Zlé duchy - poD/díl na Moci Ducha Svatého ve křtu v Duchu Svatém S/sám o Sobě ještě neznamená, že každá F/forma zP/přítomnění (Dar) Moci Samé Je Dána každému jednotlivému členu Církve Krista. Ř/řád uDílení Darů Ducha Svatého uRčuje VÝHRADNĚ Duch Svatý, Který K/každému člověku Dává usCH/chop(e)nění, K/které člověku v rámci Daného Daru N/náleží. VýZ/zbroj Meče S/slova J/je Dávána Svrchu ze Světla k A/aktualizaci uRčeným R/rytířům S/slova (tj. kněžím), nikoliv vojákům sebeobrany. Ovce není pastýř a touha po dveřích nejsou dveře. V této souvislosti je tu i výrazné riziko, že po skončení Vymítání bude mít laik i oS/svobozený pocit, že poM/mohla „lidská sounáležitost ve společenství Krista“, což samo o sobě není nic špatného, ale otevírá to prostor ke tvrzení, že „zVítězil člověk v dobré víře“, což už je nezpochybnitelná bezbožnost.

V krajním případě M/mohu B/být na M/místo poM/mocných katolických kněží P/přítomni vySvěcení trvalí jáhnové, ale V/vždy, neboť Věčně výhradně a pouze jako poM/mocníci kněze, nikoliv na M/místě kněze. Válka Nebe s peklem není lidový koncil a umožňování "vymítání" laikem je P/popíráním konkrétního Daru Ducha Svatého Daného v P/prvé Ř/řadě (tj. podle Vůle Řádu) v Duchu Svatém vySvěceným katolickým kněžím a J/jejich  případným poM/mocným jáhnům. Kněz Proti-R/rčením P/popírající  Dar Ducha Svatého je a priori slouhou Ďábla a nic Satana v této souvislosti nepotěší tolik jako svévolný kněz svádějící sV/věřené "dobré lidi", a tím zároveň zabíjející Vymítaného i tyto lidi. Kněz tak "ve Jménu Ducha Svatého" Duchu Svatému osobně Proti-Ř/řečí, tj. vnějškově chválí a vnitřně Z/zlořečí. Amen, amen, P/pravím V/vám – nikdy J/jsem V/vás neZ/znal. (Teď mi v uších zařvalo: „Já tě zabiju!!! Nejlepší je buď nereagovat, nebo/a „S/skočit do K/kapsy B/bezpečí“ = S/srdce M/manžela. Teorie králíka před Dravcem. Pastýř B/by v této situaci M/mohl s K/křížem v R/ruce Ř/říct „Odstup, Satane!“)

Rozlišujte Svaté od světského a nebudete mít problém s rozlišováním duchů.

Pokud budete zatvrzelí a budete trvat "na svých právech rozhodovat o vedení zbožnosti", pak vězte, že Satana nepřechytračíte - bývalý Světlonoš je nepoměrně vychytralejší a informovanější, než kterýkoliv pozemšťan, jeho úskočnost je lidsky nepostižitelná. Pokud porušíte P/poslušnost Duchu Svatému a budete se odvolávat na lidskou slušnost, jste prodlouženou rukou Satana a v tak závažném kontextu, K/kterým J/je uD/dělování Svátostí, byste za tento „ústupek“ měli být s okamžitou platností exkomunikováni.

Moc anděla je vždy a za všech okolností nepoměrně větší, než lidská moc člověka na porušené Zemi, tj. po Vyhnání z Ráje. Jakýkoliv ústupek pozemšťana Satanu (u Nebešťana něco takového nehrozí) od Ducha Svatého a priori je souhlasem pyšného pozemšťana se zpupností prvotního hříchu.

Kdysi, ještě v roce 2003 v noci kolem 3. hod. ráno ze 31.5. na 1.6. (tedy cca 3 roky před M/mým poVoláním dne 27.12.2005 a S/setkáním s budoucím M/manželem a sv. apoštolem Janem Evangelistou, M/mým budoucím již uStanoveným biřmovacím patronem na 2. pátek v lednu 2006, biřmování proB/běhlo o Velikonocích 2006) mi B/bylo Dáno ve k tomu zvlášť oMilostněném Č/čase (na K/kterém J/jsem S/sama o S/sobě M/měla poD/díl skrze S/svůj katolický křest v Duchu Svatém v dětství v 10 letech) se setkat se Satanem, aniž bych ale byť i jen tušila, co se děje. Zde mi byly 4 roky. Bylo to (ta situace) za velmi drastických okolností, nad kterými J/jsem neměla sebemenší kontrolu. Díky Bohu. Vše J/jsem poP/psala v Z/záznamech již před mnoha lety. Dnes S/si situaci  přesně již nepamatuji, S/stalo S/se to zhruba takto:

stála jsem v malé čtvercové prázdné místnosti, nikde žádný nábytek, nikde nikdo. Tušila jsem, že z místnosti vedou za pravým rohem schody dolů, a že je tam velmi mnoho lidí. Byla jsem malé dítě a chtěla jsem si hrát, pod schody bylo velmi mnoho lidí, já v místnosti sama, nikdo nešel nahoru, a tak jsem chtěla k nim. Když už jsem se chtěla pohnout směrem k tušeným schodům a sestoupit k nim, ozval se ženský ochraňující hlas, ať to nedělám, že bych se už nemohla vrátit. Já jsem kvůli tomu starostlivému hlasu zůstala bez hnutí, ale řekla jsem "Prosííím, je tam hodně lidí, tady jsem sama, chtěla bych si s nimi hrát". Vtom se ukázala bytost jiná než člověk, bytost, která tam té díře pod schody poroučela. Vzhled mě překvapil, nikdy jsem nikoho podobného neviděla, ale i někdo takový mi stačil, abych si s ním hrála a nebyla sama. Jen byl neuvěřitelně špinavý, tak jsem to stvoření (nebyl to ani muž, ani žena, ani dítě, ani zvíře) chtěla za ruku odvést do koupelny, snad tu nějakou mají, abychom si potom mohli hrát. Jenže ono to žádné ruce nemělo, což mne mátlo. A nikde nebyly ani žádné hračky, divná místnost. Řekla jsem: "Maminka Tě zapomněla umýt, viď? Tak pojď, a potom si budeme hrát". Stvoření jedovatě prsklo: "Ty to pořád nechápeš, viď?" Já na to zmateně: "O čem to mluvíš? Ty si nechceš hrát?" To stvoření mi začalo být protivné. Proč přišlo, když mne nemělo rádo? Tak jsem řekla: „Jak se jmenuješ?“ Znovu, ještě zlobněji prsklo: "Nevyhraješ!!!" Byla jsem ještě zmatenější, vždyť přece si ještě nehrajeme. A jaká výhra? Já chtěla být spolu. Vtom se zničehonic spustila velká tlustá skleněná průsvitná zeď pokrývající celý prostor mezi mnou a tím vzteklým smradlavým prskadlem, náhle jsem byla v bezpečí, tušila jsem za svými zády dva velmi milující a starostlivé ochraňující lidi: ženu, kterou jsem neviděla, a muže ze světla, které jsem za zády cítila tělem. Zmatenost pominula a já v náhlé sebejistotě: „To se ještě uvidí!!!" Prskající vztekloun zmizel tam dolů pod schody. Stále jsem si chtěla hrát, ale víc jsem se chtěla podívat na ty dva lidi, kteří mne chrání. Snažila jsem se k nim otočit v prudké otočce, hlavně k tomu muži a podívat se mu do tváře a vrhnout se k němu, ale po mírném malém otočení se  doleva dozadu jsem náhle znehybněla, to mi dodávalo jistotu pevnosti ochrany. Muž stál za zády vpravo a předchozím natočením se doleva jsem uviděla nádhernou mužskou ruku a nohu z velmi nádherného zářivého zlatého světla. Byl to člověk a nebyl jen člověk. "Prosííím, chci Tě vidět!", fňukala jsem. "Teď to nejde, zemřela bys, uvidíš mne později", řekl uklidňujícím pevným ochranitelským hlasem. "Tak jo", ihned jsem souhlasila. Situace najednou zmizela, drastické fyzické okolnosti v reálném čase skončily.

Skleněná tlustá pro zlobného prskavce neproniknutelná a zároveň pro mne bez problému průchozí zeď byl budoucí křest v Duchu Svatém. Prázdná místnost bylo předpeklí, schody dolů život mimo křest v Duchu Svatém, velmi mnoho lidí dole v patrech pod schody byly Z/zlé duše v pekle, zlobné stvoření byl Satan. Satan vypadal matoucně: neměl ruce ani nohy, měl "tělo" ve tvaru kužele rozšiřujícího se dolů a na vrchu toho "těla" bylo něco jako hlava, byla to koule, ale nemělo to vlasy, uši, ani obličej, a proto jsem začala říkat "To". To, že nemělo obličej, bylo velmi matoucí, nebylo čeho se chytit, nebylo možné mu dát jméno, které bych znala. Byl jiný, než všichni, které jsem znala. Tělo i hlava byli bez viditelného obsahu, jen obal, který byl zároveň nehmotně tušeně průhledný a zároveň nesmírně špinavý, což nahrazovalo ten obsah a rušilo tu tušenou průzračnost, která tak nebyla a měla být. Špína je proti tomu zářivý lesk, celý páchnul kombinací zkažených vajec a zkaženého masa a zkažené krve a zkaženého mléka. Celé "tělo" bylo pokryté nahoru obrácenými "rohy", „ostny“ stejné jakoby ze slizu konzistence jako tělo, vyrůstaly z celého toho "těla" jako rohy býka, ale ne z „hlavy“. Celé "To" se hýbalo jakkoliv chtělo, aniž by mělo nohy, jaksi "plulo" vzduchem, i když na podlaze. Zlobnost, vzteklost, nenávistná útočnost a především nezměrná všudypřítomná ubohost, které šířil, byly tak velké, že nic jiného tam ani nebylo. Rozhodně se nechtělo kamarádit, a to ani s malým dítětem, ale muselo na slovo poslechnout ty lidi za mnou. Kdyby ti tam nebyli, šla bych s "To" tou chodbou se schody zatočenými do místností dole za těmi lidmi, kterých je tam nesmírně mnoho, a já tady nahoře sama.  Ochraňující ženský hlas byl H/hlas Panny Marie, žena B/byla Panna Marie, muž B/byl J/její Syn a M/můj budoucí M/manžel = Vítěz nad S/smrtí, J/jeho Z/zlaté průzračné S/světlo B/byla J/jeho Moc, začala jsem M/mu Ř/říkat "muž ze světla". Souvislost s reálnou situací v čase byla pro mne neoddiskutovatelná a zde ji popisovat nebudu. 

V místnosti nebyl nikdo z pokrevních příbuzných, ani těch pokřtěných v Duchu Svatém, natožpak někdo cizí, neměli tam možnost přístupu, a ani mi tam nechyběli, ani mne nenapadlo, že by tam měli být. Nepatřili tam bez ohledu na to, jak mne mají rádi. Tohle nebyla jejich věc, tohle jim nepříslušelo. Především ne těm, kdo by se mne "snažili zachránit" praktikováním své zbožnosti, což se za kritických situací lehce a nepozorovaně může zvrhnout v modloslužbu, protože pohled na "To", kontakt s "To" je i za skleněnou zdí D/dobrý jen s T/tou Ž/ženou a zejména s T/tím M/mužem ze S/světla, tj. S/světlem ve tvaru muže. Navíc jde o kontakt výsostně osobní a nikdo z lidí na Zemi mimo zO/osobněných k úŘ/řadu ze/podle S/světelného NEMÁ PRÁVO do této V/výsostně O/osobní situace jakkoliv zasahovat.

Krýt záda M/může VÝHRADNĚ T/ten, K/kdo J/je Přímo poVěřený sPouštět O/oponu mezi B/bezpečím na straně jedné a mezi P/pustotou na straně druhé, protože Propast pod jednosměrně schůdnými schody je nezvratná a nelze se z ní dostat, nelze překlenout, je neodvolatelná.  

Jana, 3.9.2017

HYBNOST x FIXACE

Gravitace je hybností prostoročasu a hybnost je konstantou zrychlení elektromagnetických vln.

Konstanta zrychlení je udílena šířením světla o hmotu ve vesmíru.

Hmota je centrací světla ve zhuštění a snižování objemu světla má za následek (projevuje se jako) ztrátu hmoty. Ztratí.li hmota světelnost, rozpadne se (zhroutí se sama do sebe) na elementární částice, ze kterých je spektrálně centralizována. Touto decentralizací vzniká rozpad, přičemž separované částice jsou zachovány, a tudíž kdykoliv za vhodných korelací (změně světelnosti) je možné je opět seskupit (obecně Vzkříšení mrtvých, např. Danielovo "oživené pole mrtvých", vyjití těl z hrobů po Zmrtvýchvstání, např. oSlavené tělo), ovšem adekvátně změně vztažnosti v jiných souvislostech (tělo ve světle, pozemské x tělo světelné, tj. ze světla, Nebeské.)

Skladebné dvojice tak jsou stejné, ale nikoliv identické.

Kovariace těchto dvojic vytvářejí bipolární pole, které je základem všech rotací hmoty.

Změny vazebnosti mezi těmito kovarianty se projevují jako změny hybnosti prostoročasu, kde konstanta zrychlení (elektromagnetické vlnění každé jednotlivé částice je stálé) je v setrvačnosti a změny hybnosti jsou změnami vazebnosti celků částic. Tyto celky se neustále přeskupují, a to v závislosti na definované struktuře hybnosti prostoročasu = v omezení.

Každá jednotlivá částice nemůže nebýt a každá vazebnost částice může a nemusí nabývat forem vyjádřených tvarem – strukturou a zrychlením uspořádání, kde struktura je zrychlením a zrychlení je strukturou.

Přeskupení vazebností z nedostatku světla je smrt předmětné hmoty, je její konečností. Smrt nastává jako totalita fragmentace dějů prostoročasu hmoty. Lež (= popření hybnosti) je fragmentací vazeb (= tříštěním energetické síly) a mimo vazebnost nemá hmota sama o sobě dynamiku potřebnou ke změně svého stavu, a tudíž život ve lži je iluzí života, tj. fragmentací smyslu vlastní existence, což a priori znemožňuje vytvoření nových vazeb ze své vlastní podstaty. Nutným projevem lži = od smyslu separovaného výroku je fragmentace smyslu, tím destrukce dějovosti, což je smrt. Smrt je tak ze své vlastní podstaty kone?

... z dřívějšího mého webu jinde mi následující smazali text

-

PRAVDA

= SHODA VÝPOVĚDI S OBJEKTIVNÍ  REALITOU

P/pRAVDA = OD-POv/VĚĎ BEZE ZBYTKU A BEZ VÝHRAD ČLOVĚKA NA Realitu TAK, JAK JE

= Vý-poV/věď Z/OD/S (zevnitř ven a spolu) R/reality Samé, neboť mimo Realitu není možnost plné a pravé výpovědi o Realitě.

Buď Se Realita Sama Stane V/výrokem (Vtělením) a V/výrok Tak Je Plně P/platný, NEBO Se Realita nestane V/výrokem (v Tajemství) a jakákoliv výpověď mimo V/výrok je Ne-P/platná.

P/pravdivá (= v P/pravdě z Pravdy) výpověď J/je T/ta, K/která J/je v souladu s Výrokem, tj. ve Slově i Činu, tj. beze zbytku a bez výhrad.

Negativistickým vymezením: není-li ve výpovědi žádné slovo a čin proti známým Výrokům Psaným i Tradičním, a zároveň jakákoliv jiná vysvětlení pro tento jev selhávají, potom je nanejvýš pravděpodobné, že výpověď je v souladu s Výrokem a zprostředkovaně V/výrokem (naS/stalým Rčením = záVanem V/výroku z Výroku) i Rčením. (= Výpověď J/je z vyŘčení Dechem Vtěleného Tvůrce).

Pokud i přes V/vaše dlouholeté a intenzivní úsilí nemůžete najít nic, co by v M/mých S/slovech bylo proti Bytí Samému, Proti Písmu i Tradici, a všechna V/vaše vynalézavá obvinění a útoky (slovem činem - činem slovem) se sama v čase prokazují jako neplatná, nakonec V/vám nezbyde než připustit, že V/vaše výpověď se minula/míjela R/realitou, a dokud tento S/svůj postoj (ne M/mne) nezměníte, dál se nedostanete, i kdybyste na M/mé pronásledování vynaložili veškeré S/své síly a možnosti, dopustili se jakýchkoliv násilí a rouhání. 

 

Pravda = REALITA SAMA, BYTÍ BEZE ZBYTKU A BEZ VÝHRAD. V/výrok o B/bytí.

Výpověď mimo V/výrok = výpověď mimo objektivní realitu = neznalost. Ti, kdo nevědí, co činí. Výpověď O realitě.

Výpověď P/proti objektivní R/realitě = L/lež. Z/zloba. P/proti B/bytí = S/smrt, nutným aktem vyřčení (= Proti-R/rčení) je vraždění.

Výpověď je vždy subjektová (osobně jmenná), ale ne nutně subjektivní (= nesouvztažná, mimo kontext).

Pokud se člověk zaměří na hledání shody reality vůči výpovědi, je ten typ, který se snaží svět a bytí jako celek přizpůsobit sobě (staví se pánem). Se závěry je člověk hotový velmi rychle a v naprosté většině případů ani netuší, jak moc je mimo. Jinými slovy: člověk pánovitě prohlásí, že pravda je tam, kde on určí, že může být, a protože nikdo nemůže jeho výpověď jednoduše "přebít", je podle něj platná a nárokovatelná. Obvykle se odvolává na obecně platná pravidla, která ale obsahově vyprazdňuje do povrchních frází (zavádějící interpretace). Vzhledem k tomu, že primární je R/realita, tak tato slupkovitá výpověď postrádá výZ/znam (= postrádá Z/znamení, tj. důkaz o S/smyslu, K/který J/je V/vždy, neboť Věčně integrálně konzistentní, Plně P/přítomný), ale zato nepostrádá průbojnost - čím větší bezobsažnost, tím větší tendence prosadit výpověď silou = násilné "vymývání mozku", nabubřelost. Výsledek: fanatismus a pomstychtivost.

Pokud se člověk zaměří na hledání shody vý-po-V/vědi vůči R/realitě, nejprve postuluje žádoucí, tj. obecně známé parametry R/reality, o kterých si myslí, že o hledané realitě vypovídají a které ji mohou a nemusejí reprezentovat, jejich rozsah a kvalitu. Nadále krok za krokem své postuláty oV/věřuje v předem stanoveném krokovém hierarchickém vnitřně konzistentním plánu, bez úhybných relativizací nalezených důkazů o potvrzení/vyvrácení výpovědi. Je ten typ, který se snaží najít vhodnou výpovědní hodnotu o něčem, čím si není jistý, zda to vůbec existuje, a pokud ano, za jakých okolností a podmínek - učí se krok za krokem sledovat přizpůsobování svého pohledu prokazatelným nezávisle existujícím hodnotám, a tím odvozovat jejich zdroj. Výsledek: systematičnost, přesnost, trpělivost a umírněnost.

OPRAVDU JE TAKOVÁ TRAGÉDIE NECHAT SE VYHODIT Z CENTRA KLUBKA ZMIJÍ, KDYŽ UŽ PRO ČLOVĚKA JED NENÍ MED?

Jana, 26.12.2017

-

pohádka Anděl Páně,

kterou v TV opět zařadili do vysílání právě o Vánocích, je bezbožný paskvil na úrovni Šifry mistra Leonarda. Její režisér se navíc v mediálních rozhovorech prezentuje jako věřící člověk.

Alespoň několik důvodů:

- personalizace bytostí, zejm. bytostí Dobra zesměšňujícím a dehonestujícím způsobem je sama o sobě absurdní a Z/zlá, zejména v použitém hereckém obsazení. Komunista v úloze Boha Otce, interpretace anděla Dobra coby lehce přihlouplého prosťáčka,...

- anděl Dobra je tu stavěn naroveň andělu Z/zla, dokonce anděl Z/zla je vykreslen jako sympatičtější a chytřejší, někdo, kdo se vyzná, zatímco anděl Dobra je značně naivní a mimo realitu, kterou je třeba ho mj. i andělem Zla blahosklonně naučit.

- dějová linie je zcela mimo R/realitu Nebe, Země i Absurditu pekla. Jejich "reálie" (vykreslení míst a prostředí celkově) je fikce se silným emocionálním nábojem,... De facto jde o návod na relativizaci veškerého dění na Nebi, na Zemi i v Podzemí.

Pokud se nepletu, principem pohádky je nejen se pobavit a uvolnit, ale také obrazným způsobem vykreslit realitu. A tento konkrétní interpretační paskvil je velmi nebezpečný právě intenzitou fiktivní bezobsažné a zavádějící sugesce, která s obrazností reality nemá společného vůbec nic, kromě toho, že ji důsledně paroduje. Pokud by snad někdo chtěl z M/mého textu vyvozovat závěry o obrazoborectví, tak vězte, že pan Strach není Michelangelo ani Leonardo da Vinci, ani nikdo jiný z autorů děl s Církevní tematikou blížící se R/realitě nikoliv popisností, ale O/obsahem a vyP/povídající hodnotou S/svědectví. Freska Boha Otce v Sixtinské kapli oP/pravdu není totéž jako pan Bartoška. Pohádka Anděl Páně pana Stracha je na rozdíl od Michelangelových a dalších Církevních děl důsledně bezobsažnáa zavádějící.

Nebezpečnost tkví v důsledně sektářském způsobu uvažování i interpretace, a tudíž v žádném případě nejde o roztomilou nadsázku. Stokrát a sugestivně opakovaná lež se nestává P/pravdou, Proti-S/stává se intenzivně i extenzivně fixovanou L/lží, tedy primárně interiorizovanou Z/zlomyslností s přesahem do exteriorizace osobně i obecně. A jako každá L/lež je zcela iracionální a s přesunem na emocionalitu oddělenou od obsažnosti P/pravdy je jen bublinou iluzí. Ty nikdy nejsou neškodné, i když jsou "zábavné". Pohádky v původním významu nejsou bezobsažné, V/významový přesah J/je založený na zjednodušení a zpřístupnění R/reality, má O/obsažné poselství P/pravdy. Popelka, Sněhurka, Liška Ryška,... 

V povaze hluboce zakořeněná L/lež se stává součástí povahové struktury přijímajícího člověka a z principu slova má tendenci se šířit - v tomto konkrétním případě destruktivně metastázovat. Tam, kde je hluboce zakořeněný podmíněný reflex Z/zla součástí povahy, je člověk hluboce mimo realitu a pomocí destruktivních metastáz se šíří do celkového hodnotového systému člověka. Přirozenou tendencí člověka je filtrovat a vyhodnocovat vnější informace podle zakořeněného osobního systému postojů ke světu i k sobě, přičemž základní tendencí je zachování vlastní integrity, a tudíž filtrace vnějších podnětů se podřizuje osobnímu nikoliv pouze informačnímu penzu, ale osobnímu povahovému systému, tj. osobnímu přesvědčení - jedním z efektů je "princip valící se sněhové koule" - tj. hledání podobných informací a jejich vyhodnocování a přičleňování již zavedeným osobním vzorcem, tj. osobním přesvědčením. (Toho mistrně využívá např. Google v adresnosti svých informací na konkrétní IP adresy.) Na této úrovni člověka již nevzpamatuje pouhá informační konfrontace, neboť člověk jiný názor vidět nechce - svojí svobodnou volbou L/lži P/pravdu (a toho, kdo J/ji reprezentuje) odmítá jako obtěžující a nepravděpodobnou, jako něco, co je nejlepší ignorovat, případně, nejde-li to jinak, označit za škodlivé a nebezpečné povahové nastavení. L/lživý člověk tak od základu své povahy žije v bludném nevývratném přesvědčení, kterého se odmítá vzdát, i když racionálně ví, že jeho názory jsou přinejmenším diskutabilní. Odmítá se jich vzdát proto, že by tím zároveň musel přiznat, že je povahově, ne jen aktuálně názorově mimo realitu, a to trvá dlouhodobě a systémově. To je velmi ponižující a jakákoliv náprava v něm vyvolává pocit ohrožení. Musel by se vzdát zavedeného, dlouho a pracně budovaného společenského statutu, lidé by se od něj distancovali, byl by terčem pohrdání, posměchu kvůli B/bolesti pro Krista z osobního O/obrácení. Obecně společensky vzato, a tudíž v dnešní obecně společenské interpretaci chápáno jako pravda, je jasné, že Kristus je jen pohádková postavička do Vánočního koloritu, není třeba brát Boha vážně. Náprava takto zakořeněného systému prolhanosti by znamenala velkou bolest - neboť by bylo nutné "restrukturalizovat" základní povahové nastavení. Řečí Církve O/obrácení. A to bolí. Základním funkčním principem Zla je snaha vyhnout se bolesti, což se v současné vědecké psychologii chápe jako zcela legitimní snaha o zachování osobní integrity, což zase znamená, že vědeckými metodami je strukturální náprava nevývratného bludného přesvědčení neuskutečnitelná. Aby bylo jasno - nemluvím o fyzické bolesti, anesteziologie je Bohem Daná medicínská specializace. Mluvím o bolesti duševní pramenící z konfrontace člověkem osobně zvolené příchylnosti k duchu Z/zla s Duchem Pravdy. De facto tak duchovní bolest řešená duší nutně má přesah do fyzické oblasti (v psychologii "somatizace") a její relativizování např. psychofarmaky řešení celého rozporu znemožňuje, a vliv Z/zla na člověka "vědecky důvěryhodně" legitimizuje.  Je velký rozdíl mezi fyzickou anestézií např. před operací a mezi psychofarmaky ("dekou" hozenou na zdroj bolesti ukazující na způsob řešení Z/zla v člověku.) Principem K/kříže J/je přiJ/jetíbolesti, její přeK/konání L/láskou.  Podle vzoru K/kříže J/je Svatá B/bolest D/dobrým Ř/řešením bolesti = D/dobrým přiJ/jetím a přeK/konáním v L/lásce rozporu vzniklého z moci hříchu a tendencí člověka k D/dobru v Dobru. Z/zlá bolest je rozpoznatelná snahou o odmítnutí B/bolesti K/kříže a legitimizací nároku na odstranění bolesti obecně - tj. P/popření M/moci K/kříže, výsměch Kristu ve stylu "stačím si sám, mám nárok na uplatnění základních lidských práv a svobod", v tomto kontextu umně zneužitých. Ne-zV/vládnutí B/bolesti z moci Z/zlých duchů skrze člověkovu svobodnou volbu příchylnosti ke Z/zlu nadhodnocením zájmů lidských nad záJ/jmy Boží. Lidská práva postavená do opozice vůči pokoře před K/křížem. Svoboda není zadarmo, a to i v případě, že člověk v O/obrácení žádnou osobní bolest nepociťuje - S/svoboda Je Křížem a Kříž J/je nesmírně draze zaP/placeným vyK/koupením v tak obrovských B/bolestech, že není v možnostech tvora tyto B/bolesti ani nahlédnout, natožpak proŽ/žít. Kdo Z/zná M/mého M/manžela, T/ten V/ví, že nejzrůdnější moc Z/zla nastala pod K/křížem, v podzemí - v pekle. Identita duše Bohočlověka patřila na S/svoje tvorstvo ve tvorstva krajním z-Ne-T/tvoření a i J/jeho duše hleděla na otřesnou bezobsažnou Hloupost a Bezobsažnost L/lži jako takové. Pokud někdo skutečně po-Z/zná L/lež, Z/zná děsivou moc anděla Z/zla, a v souladu s P/pravdou, ke K/které byl tvor sTvořen, by tváří v Ne-T/tvář o Z/zlu v žádném případně neřekl, že Z/zlo je roztomilé a nápomocné, na rozdíl od režiséra pana Stracha. Chytrost je slupka zdánlivé znalosti podle vnějškové popisnosti a souvztažnosti skrze smysly od Smyslu separovaného dění (dedukce na podkladě smyslového vnímáí), tj. fixace na hmotu a představy o dobru (bůžkovství z lenosti čelit realitě). Moudrost J/je v O/obsažnosti Smyslu zP/přítomněná skrze smysly, neboť I/identita duše J/je zP/přítomněním ducha v Duchu Svatém a zP/přítomněním duše J/je tělo. Oddělením těla od duše a oddělení duše od Ducha Svatého (Babylonská věž Proti-tvořením ze hmoty, člověk B/byl Stvořen ve hmotě z Ducha) se aplikuje vyP/prázdnění, tj. bludný kruh do sebe obráceného základního zaměření, ze kterého bez Kříže není úniku.

L/lež ke L/lži není zábavná nevinná hra, pohádka z "D/dobré autorské fikce", usvědčuje autora z osobní povahové prolhanosti.

Výsledek: více takových mediálních působení, více obecné prolhanosti a zkratkovité povrchnosti, více bezbožnosti, více Z/zlobného sektářství "demokratické korektnosti", více prostoru pro moc i politických sekt profilovaných coby strany a hnutí ve veřejném i osobním životě. Obecně sdílené sektářství je de facto veřejně fixovaným systémem bludných nevývratných přesvědčení, manipulací smyslovou líbivostí, tj. vychytralým populismem. Velmi efektivním a výnosným populismem, neboť lidé zkratky velmi vítají. Divíte se nárůstu moci extremistických a populistických (= primitivních vychytralých účelových) stran a hnutí? Z/zlo se uplatňuje jen tam, kde D/dobro "vyklidí pole". Tento prostor okamžitě zabere Satan. K oblíbeným postojům povinného dobra v tomto smyslu patří: "Vždyť o nic nejde", "To se mne netýká", "Přeháníte, jste duševně nemocný". Povýšenost, arogance, odmítání odpovědnosti, pohrdání morálkou (= pohrdání aplikovanou zbožností = pohrdání člověkovou poslušností Moci S/svátostí v katolické Církvi), teorie vlády silnějšího, železné pěsti v sametové rukavici.

Co s tím?

Intenzivní a extenzivní aplikační praxe pravdivých pohádek, příběhů, situací, ... tak, jak S/skute(k)čně J/jsou. (Popelka ano, Anděl Páně ne,...). Vděčnou metodou je důraz na S/smysl zavedených zvyků a rituálů skrze postulování jejich interpretačního rámce novým způsobem. Vánoce J/jsou narozeninami Ž/živého Krista a dárky S/si D/dáváme proto, že Ježíš CH/chce, aby se s N/ním R/radovali V/všichni, aby tak Svatá R/rodina nebyla "jen" T/ta z Betléma. Dárky tudíž "přiN/náší Ježíšek", ale ne jako pohádková postava, ale ve S/své S/skute(k)čné L/lásce z K/kolébky a tím, že je dávají lidé, mají na této L/lásce úČ/čast. Ježíškovi v kolébce jiní lidé přinesli dárky, které také sami koupili, a my to teď děláme podle nich, protože Ježíšek M/má lidi tak R/rád, že o S/svých narozeninách S/sám D/dává dárky lidem (mj. i ty peníze na dárky, možnost síly a chtění práce s jejich výrobu,...), aby je oni mohli D/dát dalším lidem, které M/milují s Ježíškem. (Verze pro děti.) Každé dítě J/je Dar Boží a oS/slavy narozenin Slávy ve S/světle vyS/světlují S/smysl dějin. (Verze pro dospělé.)      

Jana, 23.12.2017, Sv. Jan evangelista  1/1-18.

-

 viny a dluhy poVolaných Otců U/učitelů

chronologicky, rozsah a dosah činů a slov graduje

JAN 15/25, 17/24-26

  1. Gereon OPraem. (podzim 2005 - leden 2007) M/mne, z Boží Vůle Janu M/měl V/vést dětstvím v M/mém Pravém J/jméně Jana. Místo toho M/mé důV/věry zneužil, šikanoval M/mne, veřejně ostouzel. Vyhnal M/mne od sv. Ludmily, babičky vyCH/chovávající malé vnouče. S/svatá Ludmila, S/svatý Václav a S/svatí premostrátského Ř/řádu, Svatá Matka Panna Marie a V/všichni V/vychovatelé a U/učitelé dětí podle času i Věčnosti - tj. vč. D/dítek Božích B/budou J/jeho S/soudci. Lukáš 9/46-48. B/bylo M/mi hned na počátku při prvním S/setkání Vítězem nad S/smrtí od Otce Ř/řečeno: "Ty J/jsi Má Milovaná D/dcera!", čímž naS/stalo M/mé N/narození Jany, neboť J/já, Jana J/jsem J/jediné a nerozdílné lidství Syna člověka. Nechte maličkých ke M/mně přiJ/jíti, nebraňte J/jim, neboť J/jeho J/jest Nebeské Království. A proto O. Gereona OPraem. S/soudci B/bude C/celý Kristův pozemský R/rod a vyVolením i Izraelský národ - Matouš 1/1-17, především sv. Josef - Matouš 1 - 18-25, včetně povražděných dítek po Ježíšově narození. 
  2. Josef Čunek SJ (2007 - jaro 2008) M/mne, z Boží Vůle Janu M/měl V/vést v doS/spívání v M/mém Pravém J/jméně Jana. Místo toho M/mé důV/věry zneužil, šikanoval M/mne, veřejně ostouzel, pronásledoval, až M/mne dohnal do úplného vyčerpání organismu na hranici fyzické smrti. S/soudit J/jej B/budou především S/sv. Ignác z Loyoly, S/sv. jezuité, S/sv. Josef, O/otec Církve, a C/celé Nebe, vůči K/kterému S/se postavil Proti M/mně, Janě V/výrokem v kázání při BohuS/službě: "Kdyby před člověkem klečeli všichni andělé a S/svatí, když se člověk jednou pro něco rozhodne, tak to bude!" Tím myslel vyhnat M/mne z Církve, především z "J/jeho" farnosti, a donutit k civilnímu sňatku s ním - i přes M/mé dlouhodobé naléhání Božím S/slovem Jany, prosby o Církevní V/vedení (dlouhodobě a důsledně M/mi odmítal poskytovat Svátost sM/míření a naváděl k tomu i další kněze, např. P. Petra Havlíčka SJ,...). Andělé M/mi v těžkých dobách Ř/říkali: "J/jsme tu V/všichni!" Lukáš 4/10-12, 19/47-48. Jan 16/32-33. Lukáš 16/14-15. Cílem P. Josefa Čunka byl především M/můj pozemský rodinou v čase vlastněný majetek, přičemž se odvolával na: Lukáš 8/1-3. A proto zde uV/vedené ženy a J/jejich M/manželé B/budou S/soudci P. Čunka SJ. 
  3. Romuald Štěpán Rob OP (2008 - vyhnáním 2010, dle Boží a Panny Marie Vůle do M/mého odCH/chodu z času) M/mne, z Boží Vůle Janu M/měl v Církvi V/vést v symbolickém zO/obrazení J/jednoty Církve skrze kněze a proroka Krále, tj. v předO/obrazu Krista Velekněze, Proroka a Krále v Království Nebe a Země. M/měl M/mne CH/chránit před S/supy v Církvi a duchovně v Duchu V/vést. Toho S/se uJ/jal M/můj D/duch, archanděl Gabriel. O. Rob OP M/měl skrze Svátosti A/aktualizovat skrze M/mne, Janu naS/stalé Slovo Vítěze nad S/smrtí v D/dění v tomto čase. M/místo toho S/se klaněl Nepříteli Krista - O. Jordánu Vinklárkovi OP ("Zmiz M/mi z O/očí, Satane!"), K/který je slouhou Satana, a K/který M/mne zcela podle Satanovy zvůle z hloubi duše nenávidí. O. Romuald OP vymýšlel, organizoval, vykonával tuto Satanovu zvůli s velkou horlivostí, stejně jako i J/jeho předchůdci. Připravil M/mne o kvalitu a rozsah Bohem Daného existenčního zajištění, a tak M/mne uvrhl do hmotné chudoby - jak příjmem, uniklým ziskem a vynucenými investicemi k nápravě na hmotném, a tím i nehmotném majetku způsobených škod, tak od-poV/vědností za M/můj do značné míry zhoršený zdravotní stav a tím způsobená vyucení za původní situace zbytečných nákladů, a tím způsobených nehmotných škod. Namísto kněžské S/slávy Boží a poD/dílu na M/mým M/manželem zJevené Slávě (neboť V/výrokem M/manžela "M/muž J/je Ž/ženinou Slávou, Přímostí v Duchu Svatém") si zakládá na slávě světské. Namísto oCH/chrany proroka Velekněze S/se S/slovu od začátku vysmívá, zpochybňuje J/jej, pohrdá J/jím,... v horlivém slouhovství Antikristu, již dávno ne "jen" skrze Antikrista O. Jordána Vinklárka OP. Duchovní V/vedení M/mne O. Robem OP, a z toho V/vyplývající od-poV/vědnost za A/aktualizace Rčení v Církvi M/mu B/bylo uRčeno až do M/mého odCH/chodu k M/manželovi. S/soudit O. Roba OP B/budou V/všichni S/svatí kněží, představení a členové řeholních Ř/řádů, proroci, králové, Svatováclavská K/koruna S/slávy K/korunovaných panovníků a národy zemí K/koruny české, M/moje Matka Panna Marie. Jan 17/23. Lukáš 19/45-46.

V/všichni T/tito výše uvedení kněží a s N/nimi i J/jejich spolčenci (aktivní i mlčící) nesou viny za S/svoje i Církve snahy o úplnou (těla i duše zejm. Z/zlořečením vč. Satanských obřadů Proti M/mému zdraví i životu) cílenou dlouhodobou likvidaci M/manželky Vítěze nad S/smrtí, a to v C/celém rozsahu a dosahu v J/jediném a nerozdílném lidství se Zmrtvýchvstalým Kristem v Církvi.

Ve skutečnosti tak Z/zlořečí S/sami S/sobě, J/jim sV/věřené Církvi Velekněze, Svátostem a Svátostnosti Nebe i Země. 

UM/mrtvují D/dění, tím uM/mrtvují K/kontinuitu D/dějů = čas S/svůj i lidstva, uM/mrtvují veškerenstvo v jeho naD/ději. Jan 15/21-24.

Jan 21/24-25, Jana, 22.12.2017, Jan 15/26 - 16/1-4. Lukáš 19/39-40, 7/27.

  

POSLOUPNOST DĚJŮ II.

Hříchy proti M/mému křestnímu jménu Zuzana být odPuštěny M/mohou.

Hříchy Proti M/mému Pravému J/jménu Jana odPuštěny B/být nemohou, neboť samy o sobě jsou Ne-M/mohoucí, a tudíž jejich původce (spolčence) Proti M/moci Ž/života Ne-M/mocně z-Ne-sCH/chopňují.

Kdo cíleně svobodně hřeší Proti M/mně, Janě, hřeší Proti Duchu Svatému, neboť J/jméno Aktualizovaného Obrazu Pravdy J/jest Jsoucí. Katolický kněz, K/který svobodně vědomě a navíc ve Z/zlo-činném spolčení šmíruje, pronásleduje, šikanuje, okrádá, páchá násilí vč. toho maskovaného (krádež klíčů od bytu a jejich kriminální užití ke vstupu do tohoto bytu,...), umísťuje špehovací zařízení do mého bytu a jejich záznamy poskytuje na internet přes moji vlastní IP adresu, aby jeho vlastní IP adresa zůstala skryta, dehonestuje polopravdami a sprostými lžemi od začátku až do konce, provokuje, ... a kdo k tomu mlčí, čímž tomuto Z/zlu umožňuje volný průchod, ten doStane Spravedlivou Od-měnu. Tito Jidášové dostanou svých 30 stříbrných.

Ostatně tito lidé do Nebe ani nechtějí: neměli by T/tam nikoho, s K/kým by si rozuměli. To oni chtějí určovat řád Nebe, chtějí M/mu V/vládnout - až svůj postoj poZ/znají a do Nebe CH/chtít budou, zůStane jim vlastním P/přením S/se Proti S/slovu z Pravdy J/jména odeP/přeno - neboť S/svátostný kněz uR/rčuje P/plnost od-poV/vědnosti z/podle Pravdy a J/jeho K/konání J/je P/platné neodvolatelně - je nad anděly. Zvrhlost vůči S/svatým (andělům) bude sVržena POD Proti-M/moc sVržených T/temných (andělů). 

Kdokoli M/mně, Janě poM/máhá, protože J/jsem Jana, doStane od-M/měnu M/miloS/srdenství skrze Janu, proroka Velekněze.

K/kdo Proti M/mně, Janě páchá Z/zlo a má na tom jakýkoliv osobní po-díl, protože J/jsem Jana, doStane odměnu Proti M/mně, Janě. 

Jestliže nejste V/věrní v malém, kdo V/vám dá, co je V/vaše?

Jestliže V/vy Proti Zákonu Velekněze záměrně svobodně cynicky činíte Z/zlo proroku, protože J/je prorok, jestliže M/mne, Janu se zvrácenou radostí okrádáte a špehujete, co to způsobí, jak jinak se budou lidé dívat na kněze, než jako na kriminálníky, což automaticky vztáhnou i na Velekněze?

Jestliže V/vy záměrně svobodně cynicky dlouhé roky okrádáte chudého v invalidním důchodu, do kterého jste ho V/vy sami svojí Z/zločinností dohnali úplným vyčerpáním organismu (zejm. ve farnosti jezuitů na Karlově nám. a ve farnosti dominikánů v Husově ul.), jak můžete očekávat, že V/vám Bůh Dá dle světského zákona právem nárokovaný jinými zločinci nakradený V/váš majetek?

Dlužíte M/mně, Janě kompenzace za jak majetkové, tak i nemajetkové újmy za celých těch 12 let V/vaší Z/zlo-činnosti Proti M/mně, Janě. (Jde o statisíce i bez započítaných zákonných úroků. Zdá se V/vám to moc? Tak počítejte. Jenom újma na příjmu každý měsíc od doby pracovní neschopnosti k invalidnímu důchodu doteď: podzim 2007 až dodnes. Aby nebyly nesrovnalosti, tak budeme uvažovat ne můj dřívější, ale průměrný měsíční příjem v ČR minus můj invalidní důchod: dlužíte mi rozdíl mezi nimi plus zákonné

... další text mi někdo na dřívějším webu smaza